Miguel Cervantes
překlad: Josef Bojislav Pichl

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl první
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola patnáctá

O nešťastném dobrodružství D. Quijota, když byl s několika bezbožnými Yanguesy se potkal.

Učený Cide Hamete Benengeli vypravuje, že, když D. Quijote se svými hostiteli a ostatními po pohřbu pastýře Chrisostoma se rozloučil, on i jeho zbrojnoš tím samým lesem se dali, kam, jak byli viděli, pastýřka Marcella byla odešla. Jezdíce přes dvě hodiny kol kolem ji hledali; když ale ji dlouho najíti nemohli, přijeli na jednu louku plnou svěží trávy, kterou tichounký a čerstvý pramen protékal, takže to vábilo, ano nutilo, dobu polední, mocně již nastupující, zde stráviti.

Don Quijote i Sancho ssedli a nechavše dobytče i Rocinanta v hojné trávě volně se pásti, dali se do tlumoku a beze všech obřadů svorně a pokojně vše, co v něm bylo, snědli.

Sancho byl opomenul Rocinanta sepnouti, mysle o něm s jistotou, že jest tak krotký a tak málo bujný, žeby všecky kobyly pastviště kordovského k necnosti jej nepřivedly. Ale náhoda a ďábel, který nikdy nespí, chtěli tomu, že po údolí tom se páslo také stádo herek několika yangueských vozků, kteří obyčejně na travnatých a vodnatých místech se svým dobytkem poledne držívají; a to místo, kde právě D. Quijote se nalézal, bylo pro Yanguesy velmi příhodné.

Tu náhodou dostal Rocinante chuť s pannami kobylami se povyrazit, a jak mile je byl uzřel, dle svého přirozeného zvyku a obyčeje, bez dovolení svého pána k nim do klusu se dal a žádost svou jim na jevo dávati začal; ty ale jak vidět bylo, více chuti k pastvě nežli k tomu míti musely, a podkovami a zuby tak jej přivítaly, že v krátce řemení mu se strhalo a sedlo docela s něho spadlo. Avšak ještě hůře se mu svedlo, když koňaři, vidouce, že jejich kobylám násilí činí, s kyji přiběhli a tolik ran mu nasázeli, že zcela ztřískaného na zem jej porazili.

Zatím D. Quijote a Sancho Panza Rocinantovo zbití uviděli a oba tryskem k němu běželi, při čemž D. Quijote Sanchovi pravil: Jak vidím, příteli Sancho, nejsou to žádní rytíři, ale nějaká sprostá luza, a proto můžeš mi zde pomáhat, křivdu, která Rocinantu před našima očima se stala, pomstit.

Jak, u čerta, máme se pomstit, odpověděl Sancho, když je jich více než dvacet a my toliko dva, anebo snad jen půl druhého?

Já jsem za sto, odvětil D. Quijote, a beze vší další řeči meč svůj vytasiv po Yanguesech se hnal, což i Sancho Panza za příkladem svého pána učinil. Vidouce Yanguesové, jichž tolik bylo, jak tito dva lidé proti nim si počínají, chopili se svých kyjů, obklopili je, a strašně do nich mlátit počali. Již po druhé ráně ležel Sancho na zemi, a to samé stalo se také D. Quijotu, aniž mu jeho obratnost a statečnost co platna byla. Náhoda právě chtěla, že padl zrovna k nohoum Rocinantovi, který posud ještě nebyl vstal, a z toho je vidět, jak silně klacky v rukách rozhněvaných pacholků naň padaly. Když Yanguesi viděli, co ztropili, s největší rychlostí dobytek svůj sehnali a dále na cestu se dali, nechavše ony dva dobrodruhy v bídném jich stavu a ještě špatnějším rozmaru na zemi (...)

(......)