Miguel Cervantes
překlad: Josef Bojislav Pichl

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl první
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola šestnáctá

Co se přihodilo D. Quijotu v hospodě, kterou on za hrad měl.

Hospodský vida D. Quijota na oslu napříč ležeti, ptal se Sancha, co mu se stalo. Sancho odpověděl, že nic, toliko že byl spadl s jedné skály dolů a trochu žebra si porouchal.

Manželka hospodského byla žena jiného srdce, než obyčejně ženy toho druhu bývají; neb byla povahy milosrdné a s bídou bližního svého útrpnost mívala; pročež záhy o ošetření D. Quijota se starajíc i svou pannu dceru, děvče to velmi krásné, povolala, aby jí o hosta pečovati pomohla. V hospodě té sloužila také jedna asturská děvka, široké tváře, splesklé hlavy, tuponosá, na jedno oko šilhavá, na druhé ne příliš zdravá; avšak postava jejího těla v skutku všecky tyto nedostatky nahražovala. Ona neměla ani sedum pídí od paty až k hlavě, a ramena, která ji trochu tížila, nutila ji více k zemi hleděti, než sobě přála.

Tato spanilá děva tedy dcerce pomáhala a ony udělaly D. Quijotovi velmi bídné lože v jedné komoře, na které patrně vidět bylo, že někdy po mnoho let sláma a seno do ní se ukládaly. Tam líhal též jeden mezkař, jehož lože trochu podál lože D. Quijotova bylo ustláno; ačkoli jen ze sedel a houní s jeho mezků záleželo, vynikalo předce nad Quijotovo; neb to bylo uděláno ze čtyr špatně hoblovaných prken na dvou nestejných stolicích, z jedné spodnice, tak tenké co prošívaná pokrývka, plné cucků, jež, kdyby vlna děrami nebyla lezla, tvrdým křemenům se podobaly. K tomu dvě prostěradla z hrubé kůže a pokrývka, jejížto chlupy s malou prací bylyby spočíst se daly. Na tuto bídnou postel uložili D. Quijota, načež hospodská s dcerou jej hned obvazovati počaly; Maritornes, tak se ona asturanka jmenovala, jim při tom svítila.

Vidouc hospodská při obvazování D. Quijota tak plného modřin, pravila, že se zdá, jakoby spíše od výprasku, nežli od pádu pocházely.

Nebyl to výprask, pravil na to Sancho, ale ta skála měla mnoho hran a strmin, z kterých každá něco mu přidala. Prosím vás, paní, pravil jí dále, hleďte, aby vám trochu masti zbylo, bude jí tu ještě někdo potřebovati, nebo mne také hřbet trochu bolí.

Tak, odpověděla hospodská, vy jste tedy také musel spadnout?

Já nespadl, pravil Sancho, ale z leknutí nad pádem svého pána tak mne kříž bolí, jako bych byl tisíc ran dostal.

To je možná, pravila dcera, nebo mně se mnohdykráte zdálo, že jsem s nějaké věže dolů padala a nikdy země dopadnouti nemohla; když jsem pak se probudila, byla jsem tak upachtěna a polámána, jakobych opravdu byla spadla.

To je to, panenko, odpověděl Sancho, jen že já nikoliv ve snu, ale více bdělý, než nyní, o málo méně modřin jsem dostal, než můj pán, rytíř D. Quijote.

Jakže se jmenuje ten rytíř, ptala se asturanka Maritornes.

Don Quijote de la Mancha, odpověděl Sancho, a je rytíř dobrodružný, nejřádnější a nejudatnější, co jich od dávných časů na tomto světě vidět bylo.

Co je to, rytíř dobrodružný? tázala se děvka.

Jste tak nedávno na světě, že to ještě nevíte? odpověděl Sancho Pansa; tedy (...)

(......)