Miguel Cervantes
překlad: Josef Bojislav Pichl

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl první
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola sedmnáctá

Pokračování o nesčíslných svízelích, jež statečného D. Quijota a jeho zbrojnoše, chudáka Sancha Panzu potkaly v hospodě, kterou on k svému neštěstí za hrad měl.

Zatím D. Quijote ze svých mdlob k sobě přišel a takovým též hlasem, jako byl den před tím na svého zbrojnoše volal, leže tam na louce kyji stlučen, jal se naň nyní volati:

Příteli Sancho! pravil, spíš? Spíš, příteli Sancho?

Jakpak bych, chudák, mohl spáti? odpověděl Sancho, pln bolesti a zoufání; vždyť se mi zdá, že všickni čerti tu noc se mnou svůj rejd provázeli.

Tomu. také můžeš opravdu věřit, odpověděl D. Quijote, neb, buď jsem já hlupák, anebo je hrad ten očarován; věz totiž — však, než ti to povím, musíš mi se zapřísáhat, že to až do mé smrti v tajnosti zachováš.

Ano, já vám na to přisáhám, odvětil Sancho.

Já ti to proto jen povídám, pravil D. Quijote, protože jsem nepřítel všeho na cti utrhání.

Inu vždyť přisáhám, opětoval Sancho, že to nikomu nepovím, až po smrti V. Milosti, a dej Bůh, abych to již zítra povědět mohl.

Což ti tak ubližuju, Sancho, pravil D. Quijote, že bys byl rád, abych již tak brzy umřel?

Proto nikoliv, odpověděl Sancho, ale protože já jsem nepřítel všech dlouhých tajemství a neradbych, aby dlouhým schováváním zapáchnuly.

Ať si je to, pročkoli, pravil D. Quijote; já přece více tvé lásce a úslužnosti důvěřuju. Věziž tedy, že tuto noc mne potkalo velmi znamenité dobrodružství, jehož věčně si vážiti budu. Abych ti to zkrátka pověděl, přišla ke mně nedávno dcera pána tohoto hradu, nejsličnější a nejkrásnější slečna, jaké po kraj světa není nalezti. Co bych ti mohl vyprávět o spanilosti její postavy, co o jejím bystrém duchu, co o jiných věcech skrytých, jež, abych věrnost, své slečně Dulcinei de Toboso povinnou, zachoval, mlčením pomíjím. Toliko to říci ti musím, že nebesa závistivá nad takovýmto štěstím, jež mi osud byl popřál, anebo snad, a to je to nejjistější, že, jak jsem pravil, hrad ten je okouzlen, právě, když s ní v nejsladších a nejmilostnějších rozmluvách se bavím, aniž jsem viděl neb věděl, odkud, přilítla nějaká pěst, ruce některého neobyčejného obra patřící, a takovou ránu mi na tvář vyťala, že celý jsem se zakrvácel. Obr ten mne na to tak zdrtil, že mi jest hůře, než včera, když, jak víš, pro nezbednost Rocinantovu mezkaři do nás se dali; a z toho soudím, že poklad krásy té slečny musí hlídati nějaký kouzelný Mór a to nikoliv pro mne.

Pro mne také ne, pravil na to Sancho, nebo zajisté přes čtyry sta Mórů tak mne zdělalo, že výprask včerejší byl proti tomu pravou pomazankou; avšak, prosím vás, pane, jak jen můžete toto dobrodružství šťastným a znamenitým nazývati, když jsme z něho tak špatně vyvázli? Vaše Milost snad méně zle, protože, jak jste pravil, měl jste ve svých rukou nevyrovnanou krásu; ale já, jenžto jsem dostal tolik a takových ran, že jsem jak živ jich neutržil. O já nebohý, i matka, která mne porodila! Já nejsem rytířem dobrodružným a nechci jím ani býti, a přece musím ze všeho (...)

(......)