Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola devátá

Co se v ní vypravuje, ukáže se.

Bylo asi půl noci, trochu víc neb méně, když D. Quijote a Sancho opustivše návrší do Tobosa se dostali. Lid nacházel se v hlubokém mlčení, poněvadž všichni obyvatelé spali ležíce, jak se říká, nataženi, jako zdřevěnělí. Noc byla pološerá ač by si Sancho byl přál, aby byla úplně tmavá, by temnotou její nabyl omluvení své hlouposti. V celém místě ničeho nebylo slyšeti než štěkot psů, čímž D. Quijotovi uši zaléhaly a mysl Sanchova se bouřila. Sem tam hýkal nějaký osel, bručela prasata, kňoukaly kočky, jejichžto různozvuké hlasy tichem nočním tím více se zvětšovaly. Vše to pokládal zamilovaný rytíř za zlé znamení, nic však méně pravil: Sancho, synu můj, veď mne k paláci Dulcinee; může být, že ji zastaneme ještě bdící.

Ku kterému paláci u všech všudy, mám Vás vést? odpověděl Sancho; ten, kde jsem její Velmožnost viděl, byl jen malým domečkem.

Zajisté se tenkráte odebrala do nějakého malého oddělení svého hradu bavíc se sama se svými komorními dívkami, jak jest obyčej a mrav vznešených dám a princezen.

Milostivý pane, vece Sancho, chcete-li k mému zármutku, že dům velitelky mé, Dulcinee, má býti palácem, jest to nyní pravá doba, abych dvéře zastal otevřeny? A slušelo by se bouchati, až by nás slyšeli a otevřeli nám a všechen lid polekali a pobouřili? Jdeme snad burcovat na dům nevěstek, jako to činí kurevníci bouchajíce a volajíce a do domu přicházejíce, ať jest kolik chce hodin?

Najděme zatím pomaloučku palác, chlácholil D. Quijote, potom ti řeknu, Sancho, co bychom měli činiti; avšak hleď, Sancho, buďto nevidím dobře aneb jest tamten veliký a stínový předmět, co se odtud ukazuje, zajisté palác Dulcinee.

Tedy jděte, Vaše Milosti, odtušil Sancho, možno, že tomu tak, ač kdybych to viděl svýma očima a ohmatal svýma rukama, nevěřil bych tomu rovněž tak, jako nevěřím, že je nyní den.

D. Quijote ubíral se napřed, a když asi 200 kroků učinili, vrazil na předmět, který takový stín dával, i spatřil vysokou věž a hned poznal, že budova ta není palác, nýbrž hlavní kostel osady, načež řekl: Dostali jsme se ke kostelu, Sancho.

To vidím, odsekl Sancho, a Bůh dej, aby to nebyl náš hrob, poněvadž to není dobré znamení touto hodinou choditi po hřbitovech, dokonce řekl-li jsem Vaší Milosti, dobře-li se pamatuji, že dům té dámy nachází se v slepé ulici.

Zpropadený hlupáku! rozhorlil se D. Quijote, kdepak jsi to slyšel, aby se hrady a paláce královské stavěly v slepých ulicích?

Pane, odpověděl Sancho, kolik krajů, tolik obyčejů; snad je to zde způsob stavěti paláce a velké budovy v slepých ulicích, a proto Vaši Milost prosím, abyste mne nechal v těchto ulicích a uličkách hledat, snad že se v některém koutě setkám s tím palácem, jejž by psi schlastati měli, proto že nám nadělal tolik žluči a starosti.

Mluv s úctou o věcech, které se týkají mé velitelky, napomínal D. Quijote Sancha; vyřiďme věc svorně a neztrácejme mysli v nehodách.

Budu se mít na pozoru, odpověděl Sancho, avšak (...)

(......)