Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola osmá

Vypravuje se o tom co se přihodilo D. Quijotovi, když šel navštívit svou seňoru Dulcinei del Toboso.

Budiž veleben všemohoucí Allah! di Hamet Benengeli na začátku osmé kapitoly. Budiž Allah veleben, opakuje třikrát a praví, že blahořečení to pronáší, vida, kterak D. Quijote a Sancho jsou na cestě i kterak čtenáři této utěšené povídky budou moci od té chvíle očekávati začátek hrdinských kusů a vtipů D. Quijota i zbrojnoše jeho. Praví, aby zapomněli minulých dobrodružství důmyslného rytíře a zrak svůj obrátili k budoucím, která nyní začínají se cestou Toboskou, jako předešlá počala se na nivách Montielských. A žádost jeho není velká naproti tomu, co slibuje; pokračujeť těmito slovy.

Sotva že D. Quijote a Sancho po odchodu Samsonově byli samotni, dal se Rocinante do ržání a šedouš do hykání, což od obou, rytíře i zbrojnoše, pokládáno za dobré znamení a za věštbu velmi šťastnou. Abych ale pravdu řekl, bylo to spíše sténání a hýkání šedouše než ržání koně, z něhož Sancho soudil, že štěstí jeho vznésti a vypnouti se má nad štěstí velitelovo. Předtucha ta zakládala se na jistém astrologickém hadačství, jemuž snad rozuměl, ač historie věc tu nevysvětluje. Toliko bývalo jej slyšeti, když klopýtl aneb upadl, kterak říkal, že neměl choditi z domu, poněvadž klopýtnutí neb upadnutí nic jiného neznamená, než roztrhání střevíců a potlučení žeber, i ačkoli hrubě chytrý nebyl, v tom se nemýlil.

D. Quijote uchopil se slova řka: Příteli Sancho, noc nám jde kvapem vstříc a máme s největší tmou co dělati, abychom zrána dostali se do Tobosa, kamž hodlám jíti dříve než se do nějakého dobrodružství pustím, abych tam dostal požehnání a příznivého svolení nevyrovnané Dulcinee. Svolením tím, doufám, zajisté vykonám a dovrším všecka nebezpečná dobrodružství, poněvadž nic na tomto světě nečiní dobrodružné rytíře statečnějšími než přízeň jejich dámy.

Já také tak myslím, odpověděl Sancho, avšak mám to za věc velmi nesnadnou, abyste, Vaše Milosti, mohl s ní mluviti jinak než stranou, a tím méně doufám, že budete od ní moci dostat požehnání, leč byste ji vysadil přes nádvorní plot, kde jsem ji poprvé spatřil, nesa jí list s novinami o ztřeštěných a bláznovských kusech Vaší Milosti, jež jste vykonal u prostřed pohoří Morenského.

Zalíbilo se ti mluviti o jakémsi nádvoří, Sancho? odvětil D. Quijote. Kdy a jak viděl jsi tu nikdy dosti nevelebenou ušlechtilost a slíčnost? Nemohla to býti než nějaká gallerie aneb síň aneb sloupová chodba, či jak se to jmenuje, nějakého nádherného a královského paláce.

To vše může být, vece na to Sancho, avšak mně to připadalo jako nádvoří, leda že by mne paměť opouštěla.

Přes to přese všecko tam půjdeme, odtušil D. Quijote, buď si to přes plot aneb oknem, štěrbinou nějakou aneb mezi tyčkami u zahrady, neboť každý paprslek, jenž ze slunce slíčnosti její padne mi do očí, roznítí mi rozum a posilní mysl tou měrou, že budu jediným a nevyrovnaným v moudrosti a statečnosti.

Zajisté, pane, pokračoval Sancho, (...)

(......)