Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola sedmá

O případech D. Quijota a jeho zbrojnoše i o jiných velmi důležitých věcech.

Jedva hospodyně zpozorovala, že Sancho Panza se svým pánem se zamýká, nahlídla ihned, o čem budou jednati. Majíc za to, že z této porady povstati má třetí jejich výprava, vzala plášť a plna strachu a nevrlosti šla hledat bakaláře Samsona Carrasca, domnívajíc se, že on jsa člověk výmluvný a nový přítel pána jejího, bude jej moci přemluviti, aby mimo sebe pustil tak nemoudrý úmysl. Zastala jej procházejícího se doma na dvoře a spatřivši jej padla mu udychtěna a zarmoucena k nohoum. Vida ji Carrasco s tváří tak bolestnou a vyděšenou, pravil: Co jest to paní hospodyně? Co se stalo, že vypadáte, jako by vám to duši z těla vyrvat mělo?

Nic, pane Samsone, jen že můj pán dá se na cesty, zajisté dá se na cesty.

A kam se dá na cesty, paní? tázal se Samson; přišel k úrazu na těle?

Pojede, doložila ona, branou svého bláznovství, t. j. má duše, pane bakaláři, on chce opět a to po třetí dát se na cesty a hledat světem, jak říká, dobrodružství, a já nepochopuju, jak těm cestám takové jméno dáti může. Po prvé naložili jej přes příč na osla a natloukli z něho masti; po druhé vrátil se na káře voly tažené stísněn a zavřen v kleci, říkaje, že do ní zaklet jest. Při tom vypadal tak ztýrán, že by ho vlastní matka jeho nepoznala: vychrtlý, bledý, očí zapadlých až do nejzadnější dutiny mozku, tak že to přes šest set vajec stálo, aby se poněkud zase dostal na nohy; to ví Bůh a celý svět a moje slepice, které mne ve lži nenechají.

Tomu rád věřím, přisvědčoval bakalář, že jsou tak dobré, tak tučné, tak řádně hlídané, že by neřekly nic křivého, kdyby i puknout měly. Tedy, paní hospodyně, nejedná se o nic jiného aniž se nějaké jiné neštěstí přihodilo, nežli že se obáváte onoho, jež pan D. Quijote způsobiti chce?

O jiné se nejedná, pane, odpověděla ona.

Nuž buďte beze strachu a jděte nyní dobré mysli domů; k snídaní pak připravte mi něco teplého a cestou odříkávejte modlitbu k sv. Apolonii, umíte-li ji, já půjdu hned za vámi, a uvidíte své divy.

O já zarmoucená! zvolala ona, modlitbu k sv. Apolonii, pravíte, abych odříkávala? to by bylo dobré, kdyby můj pán měl zadní zuby, ale on má jen parkosky.

Vím, co pravím, paní hospodyně, jděte a se mnou se nepřete, ježto víte, že jsem bakalářem Salamanským a nepotřebuju z té hodnosti nových hádek podstoupit, odpověděl Carrasco.

S takovou odešla hospodyně a bakalář vypravil se hledat faráře a zdělit mu, co uvedeno na svém místě.

Mezi tím, co D. Quijote a Sancho byli spolu zamčeni, staly se věci, o nichž s velikou svědomitostí a věrnou pravdivostí povídka vypravuje.

Sancho oslovil svého pána: Vaše Milosti, již jsem svou ženu k tomu přimněl, že mi pravila, abych šel s Vaší Urozeností, kam se Vám zlíbí.

Přiměl, máš říci, ne přimněl, opravoval D. Quijote.

Prosil jsem Vaši Milost, odpověděl Sancho, jednou neb dvakrát, nedám-li na sebe pozor, abyste mi slovíčka neopravoval, rozumíte-li, co jimi říci chci; (...)

(......)