Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola jedenáctá

O podivné příhodě, která se stala statečnému D. Quijotovi s rydvanem či vozem dvořanstva smrti.

Don Quijote ubíral se celý zamýšlen svou cestou přemítaje o zlomyslném žertu, jejž mu kouzedlníci ztropili proměnivše velitelku jeho Dulcinei v šerednou postavu vesničanky, a rozvažoval, jakého prostředku by užíval, aby ji opět navrátil do předešlého stavu. Myšlénky tyto tak jej rozčilily, že Rocinantovi, aniž toho pozoroval, uzdu pustil. Kůň znamenaje svobodu, anaž se mu udílí, při každém kroku zastavoval se, aby popásl se na zelené trávě, jížto lučina oplývala.

Z ponoření toho vytrhl jej Sancho Panza, řka: Pane, zármutek není sice stvořen pro zvířata, nýbrž pro lidi; avšak přílišně-li jej lidé cítí, stávají se zvířaty. Zmužte se, Vaše Milosti, jděte do sebe a uchopte uzdy Rocinantovy, obživte a bděte či jevte tu bodrost, kterou míti mají dobrodružní rytíři. Kýho čerta to je? Co to za ochablost? Jsme zde či ve Francii? Spíše ať vezme satanáš všecky Dulcinee, co jich ve světě, vždyť zdraví jediného dobrodružného rytíře stojí za více, než všecka kouzla a všecky proměny na zemi.

Ticho, Sancho, odpověděl D. Quijote, ticho pravím, a nemluv rouhavé řeči o této okouzlené seňoře, jejížto nehodou a neštěstím jediné já vinen jsem. Ze záští, jímž zlí lidé mne stíhají, povstal její zlý osud.

To já také říkám, přisvědčoval Sancho; kdo ji viděl a nyní ji vidí, komu by srdce neplakalo?

To můžeš ty nejlíp říci, Sancho, doložil D. Quijote, neboť jsi ji viděl v největší dokonalosti její krásy, poněvadž kouzlo nevztahovalo se tak daleko, aby ti zastřelo zrak aneb zahalilo slíčnost její; jediné proti mně, proti mým očím obrácena jest sila jedu jeho. Nic však méně, Sancho, mám pochybnost v jedné věci; tys pravil, že má oči z perlí; ale oči, které se perlím podobají, patří spíše mořskému okounu, než dámě. Jak já myslím, musí býti oči Dulcinee jako zelené smaragdy, otevřené, s dvěma duhama, ježto jí slouží za řasy. Perle ty vezmi z očí a dej je zubům, neboť jsi se nepochybně zmýlil, bera oči za zuby.

Může tomu tak být, připouštěl Sancho, poněvadž jsem byl tak pomaten její spanilostí, jako Vaše Milost její škaredostí; avšak zůstavme to všechno Pánubohu, jenž ví o všech věcech, které se díti mají v tomto slzavém údolí, na tomto našem zlém světě, na němž sotva nalézá se věci bez příměsku zloby, podvodu a šíbalství. Jedna věc, milostivý pane, tíží mne více, než jiné; jest totiž na to pomysliti, jakého prostředku se uchopit, kdybyste, Vaše Milosti, přemohl nějakého obra aneb jiného rytíře a poslal ho představit se kráse seňory Dulcinee, kde ji má hledati len ubohý tvor aneb ten ubohý a bídný přemožený rytíř? Zdá se mi, jakobych viděl ty do Tobosa poslané otevřhuby, hledající velitelku moji Dulcinei, a kdyby ji třeba uprostřed cesty potkali, lépe ji nepoznají než otce mého.

Snad se, Sancho, odvětil D. Quijote, kouzlo nevztahuje tak daleko, aby přemoženým a představujícím se obrům a rytířům překáželo poznati Dulcinei; na jednom (...)

(......)