Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola dvanáctá

O podivné příhodě, která se stala statečnému D. Quijotovi s udatným Zrcadlovým rytířem.

Noc následující po setkání se smrtí strávili Don Quijote a zbrojnoš jeho pod jedním vysokým a hustým stromem. K vyzvání Sanchovu pojedl D. Quijote ze zásoby uložené na oslu, a mezi jídlem pravil Sancho svému pánu: Jak bych to byl pochodil, milostivý pane, kdybych za odměnu byl přijal kořisť z nejbližšího dobrodružství, jak jste usouditi ráčil, místo těch tří hříbat ze tří klisen? V skutku, v skutku, vrabec v hrsti za více stojí, než holub na střeše.

Avšak, ozval se D. Quijote, kdybys mne byl, Sancho, nechal do šrůtky, jak jsem chtěl, byli bychom za kořisť dostali alespoň tu zlatou korunu císařovny a malovaná křídla Milkova, jež bych mu byl vyškubal a tobě do rukou dal.

Žezla a koruny císařů komediantů, odpověděl Sancho, nejsou nikdy z drahého kovu, alebrž z kočičího zlata aneb z plechu.

Máš pravdu, přisvědčil D. Quijote, poněvadž nebylo dokázáno, že ozdoby divadelní byly dobré, nébrž nápodobené a zdánlivé, jako komedie sama. S divadlem ale, přál bych si, Sancho, abys byl za dobře a měl je v přízni i k vůli hercům i k vůli spisovatelům, poněvadž všickni ti jsou nástroje mnohého dobrého pro stát, kladouce před nás zrcadlo při každém kroku, tak že na divadle živě viděti jest jednání života lidského, aniž který výjev kromě divadla a hercův živěji nám představuje, jací jsme a jací býti máme. Není-li tomu tak, rci mi, viděl jsi někdy představovat nějakou divadelní hru, v níž vystupuji králové, císaři a papežové, rytíři, dámy a jiné osoby? Jeden představuje padoucha, druhý podvodníka, ten jest vojínem, onen obchodníkem, ten hlupákem, onen zamilovaným pošetilcem, a když je hra skončena i když svlékli se z příslušných k ní oděvů, jsou všickni herci sobě rovni.

Ano, viděl jsem, odpověděl Sancho.

Tím samým, pokračoval D. Quijote, obsahuje divadelní hra a představuje tento náš svět, v němž jedni hrají císaře, jiní papeže a vůbec vše, co se může vložit do divadelní hry, avšak konečně, když se život skončí, odejme smrt všechněm roucha, jimiž se lišili, a uloží je pokojně a stejně do hrobu.

Výborné to porovnání! vece Sancho, ač ne tak nové, že bych je byl neslyšel v mnohých a rozličných případech, jako jest ono o hře v šachy. Dokud hra trvá, má každá figura svou zvláštní platnost, když ale se skončí, všechny se smíchají, dají dohromady, smetou a dostanou se do společného váčku, jako život ukládá se do hrobu.

Každým dnem, Sancho, řekl na to D. Quijote, pozoruji, že jsi méně hloupý a více moudrý.

Ano, poněvadž něčeho musím získati z moudrosti Vaší, milostivý pane, odpověděl Sancho, jako půda sama sebou neúrodná a hubená, jsouc mrvena a vzdělávána, dává hojnou úrodu. Chci tím říci, že obcování s Vaší Milostí bylo mrvou, anaž na neúrodnou půdu mého hubeného ducha padla, vzděláváním pak jest ta doba, kterou Vám sloužím a s Vámi zacházím. A tím doufám, že vydám úrodu, která mne bude požehnáním, tak že nezvrhnu se a neodchýlím (...)

(......)