Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola dvacátá první

Pokračuje se o svatbě Camachově i o jiných utěšených příhodách.

Když D. Quijote a Sancho bavili se rozmluvou, v předešlé kapitole uvedenou, povstal veliký křik a povyk. Původem a příčinou jeho byli onino jezdci na klisnách, kteří u velikém úprku a klusu šli uvítat snoubencův, jižto obklopeni jsouce tisícerými hudebními nástroji a výjevy přibližovali se s farářem v čele a s celým příbuzenstvem obou stran i s některým čelnějším lidem vůkolních sídel vesměs svátečně oděným. Sancho spatřiv nevěstu zvolal: Na moutě milou, ta není ustrojena po vesnicku alebrž jako nějaká vrchnost z paláců. Nedám za to nic, není-li ten šperk na krku z dobrých koralů a zelený Cuencský živůtek z nejtěžšího aksamitu, a lemování, které bývá z proužce bílého plátna, jest, na mou věru, z atlasu. Podívejme se na ty ruce ozdobené achátovými kroužky; ať nelhu, nejsou-li to zlaté a víc než zlaté prsteny! A ta hedvábná látka je bílými perlami jako poseta, tak že každá z nich má cenu jako oko v hlavě! O čubka, jaké to má vlasy, nejsou-li falešné, neviděl jsem nikdy ani delších ani rusejších, co živ jsem. Proti její vážnosti a jejímu zrůstu nelze nejmenšího namítat, tak že bys ji přirovnati mohl k pohyblivé palmě ověšené šošolci datlovými, tak připadají mi šperky na krku a ve vlasech visící! Přísahám, že jest to znamenité děvče, a že může dostati se písčinami flanderskými!

D. Quijote se smál slyše nemotorné řeči Sancha Panzy; zdálo se mu, že mimo seňoru Dulcinei del Toboso nikdy neviděl sličnější ženštiny. Spanilá Quiterie byla trochu bledá, a musela tak být nepokojnou nocí, jižto vždy nevěsty mívají chystajíce se k příštímu dni vdavek svých.

Snoubenci ubírali se k výstupku na jedné straně louky zřízenému, koberci a letorostmi ozdobenému, kde se mělo zasnoubení díti, a odkud zírati mohli na tance a představení. Dříve než k místu přišli, slyšeli za sebou hlasité volání a slova:

Počkejte trochu, lidé nepředložení a kvapní! Při tom hlasitém volání všickni se ohlídli a spatřili, že pochází od člověka na pohled v černé, ohnivým karmasínem pošité roucho oděného. Na hlavě měl, jak hned viděti bylo, pohřební cipříšový věnec a v ruce držel velikou hůl. Jak mile blížeji přišel, poznali v něm všickni statečného Basilia a překvapeni jsouce očekávali co jeho volání znamenati má, obávajíce se nějakých nemilých následků z příchodu jeho v takovémto okamžení.

Konečně dospěl unaven a udychtěn k místu a postaviv se před snoubence vrazil hůl na konci ocelovým hrotem opatřenou do země a bledý, očima na Quiterii upjatýma, hlasem třesoucím a chraptivým pravil: Víš dobře, nevděčná Quiterie, že podle svatého učení, k němuž se přiznáváme, pokud žiju já, nemůžeš vzíti si jiného muže; taktéž známo ti, kterak doufaje, že čas a pilnost moje zmnoží statky mé, nikdy jsem nepřestal šetřiti slušnosti tvé cti povinné; ty ale s očí pustivši všech ohledův, jimiž jsi dobrým úmyslům mým zavázána byla, pánem jmění mého učiniti hodláš někoho jiného, jehož bohatství mu (...)

(......)