Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola dvacátá třetí

Vypravuje se o podivuhodných věcech, jež D. Quijote v hluboké sluji Montesinově viděl; pro nemožnost a velkolepost jich pokládá se toto dobrodružství za podvržené.

Byly čtyry hodiny po polednách, když slunce chmurami zastřené skrovným světlem a mírnými paprslky D. Quijotovi poskytovalo příležitosti, aby bez vedra a obtíže vypravoval svým dvěma velmožným posluchačům, co v Montesinově sluji viděl, a začal tímto způsobem.

Asi deset neb čtrnáct sáhů v hlubině té sluje jest v pravo dutina či prostora, do nížto by se vešel veliký vůz se svými mezky. Přichází tam skrovné světlo rozpuklinami či děrami daleko jdoucími a na povrchu země otevřenými. Tuto dutinu či prostoru spatřil jsem, když jsem unaven a mrzut, že visím a spouštěn jsem na provaze, přicházel do tmavé části dolů bez jistého a určitého cíle, a proto umínil jsem si vstoupiti tam a odpočinouti si. Volal jsem prosebným hlasem, abyste více provaz nespouštěli dříve než byl řekl; museli jste mě ale neslyšeti. Vzal jsem tedy provaz, jejž jste povolovali, a učinil jsem chomol či klubko a seděl jsem na něm ustavičně přemítaje a rozjímaje, co bych činiti měl, abych se na dno dostal, nemaje nikoho, kdo by mě držel. Do těchto myšlének jsa zabrán a v té nesnázi uchvácen jsem byl najednou a beze vší předtuchy velmi hlubokým snem, aniž bych se toho nadál, a nevěda čím a jak, probudil a octl jsem se uprostřed velmi krásné, líbezné a utěšené lučiny, jakouž jen příroda může stvořiti a nejvytříbenější obrazotvornost lidská si představiti. Otevřel a protřel jsem si oči a viděl jsem, že nespím, alebrž že skutečně bdím. Nic však méně ohmatal jsem si hlavu a prsu na přesvědčenou, jsem-li týž, který jsem tam byl, aneb je-li to nějaký prázdný a klamný přízrak; avšak hmat, čití a rozumné úvahy, jež jsem v mysli činil, přesvědčovaly mě, že jsem tam byl tentýž, který nyní zde jsem.

Tu se mi najednou před očima objevil jakýsi královský a nádherný palác či hrad, jehož zdi a stěny vypadaly jako z průzračného křišťálu zbudované. Když se byly v něm dvě veliké vrátně otevřely, spatřil jsem, kterak z nich vychází a vstříc mi jde jakýsi ctihodný kmet, oděn pláštěm z látky fialové, jejž na zemi vlekl. Přes bedra a prsa měl řádovou stuhu ze zeleného hedvábí a na hlavě černý aksamitový milánský biret; brada jako mléko šedá splývala mu po pás. Zbraň neměl žádnou alebrž růženec s páteři nad ořechy a se zdrávasy nad pštrosí vejce velikými. Jeho nesení těla, krok, vážnost a prastará podoba, vše to vzbudilo ve mně překvapení a podivení. Přistoupil ke mně a první jeho, co učinil, bylo, že mne vroucně objal a ihned pravil: Dávno tomu, statečný rytíři, D. Quijote de la Mancha, co my obyvatelé této okouzlené samoty doufáme spatřiti tě, abys dal světu vědomost o tom, co tato hluboká sluje, do níž jsi vstoupil, sluje Montesinova zvaná, v sobě obsahuje a skrývá; slavný to čin, jehož vykonání zůstaveno nepřemožitelné hrdinnosti a obdivu hodné zmužilosti tvé. Pojď se mnou, nejjasňejší pane, abych (...)

(......)