Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola dvacátá osmá

O věcech, jichž, jak Benengali dí, čtenář zví, bude-li je bedlivě čísti.

Kdy hrdina dá se na útěk, odkryl zálohu, a moudrého muže jest šetřiti sebe k lepší příležitosti. Tato pravda osvědčila se při D. Quijotovi, jenž couvaje před zuřivostí lidu a před zlým úmyslem toho rozkvašeného zástupu poradil se s Vaňkem a nepomýšleje na Sancha ani na nebezpečenství, v němž jej zůstavil, na tolik se vzdálil, kolik se mu k bezpečnosti jeho vidělo býti potřebno. Sancho ubíral se za ním na příč leže, jak již praveno. Konečně k němu dorazil úplně jsa při sobě, a tu hned spadl k nohoum Rocinanta celý poděšen, zmalován a potlučen.

D. Quijote slezl prohlédnout mu rány, vida jej ale na celém těle zdráva v nemalém hněvu vece: Dals se velmi v nečas do hykáni, Sancho. Kde pak jsi slyšel, že by dobře bylo v domě oběšeného mluviti o provaze? Jaká harmonie kromě obuškové měla se ozvati při zvuku hykání? Děkuj Pánubohu, Sancho, že té požehnali klackem a nedali ti signum crucis šavlí.

Nejsem s to nyní Vám odpovídati, řekl Sancho, poněvadž se mi zdá, že mluvím zády; vsedněme a pojeďme odtud. Hykáni svému uložím mlčení, avšak nezamlčím, že dobrodružní rytíři se dávají na útěk a zůstavují své zbrojnoše jako žito zmláceny v rukou nepřátel.

Neprchl, alebrž couvl jsem, odpověděl D. Quijote, neboť věziž, že udatnost, nespočívá-li na základě opatrnosti, nazývá se třeštivostí, a zdar velkých činů ztřeštěnce připisuje se spíše šťastné náhodě než zmužilosti; pročež vyznávám, že jsem couvl avšak neprchl. Tím následoval jsem mnohých hrdin, jižto se zachovali k lepší příležitosti. Toho jsou historie plny, jichž nyní neuvodím, ježto tobě nepřispěji a mne nebaví.

Zatím seděl už Sancho na oslu podporován byv od D. Quijota, jenž taktéž na Rocinanta vsedl, a pomalu jeli k stromoví, jež se asi čtvrt míle před nimi objevovalo. Chvílemi vydával Sancho ze sebe hluboké vzdechy a bolestné steny, když pak se ho D. Quijote na příčiny tak trpkého nářku tázal, odpověděl, kterak od kříže až do posledního obratle u hlavy má takovou bolest, že jdou až mdloby na něho.

Příčinou té bolesti nepochybně jest, vece D. Quijote, že oklesek, jímž ti ránu dali, jsa dlouhý a tlustý, potřel ti celá záda, čímž tě i celá strana tak bolí, a kdyby tě obuch více byl zasáhl, byla by bolest tím větší.

Bůh tě svědek, zvolal Sancho, že mě Vaše Mst vytrhla z velkých pochybností a jasnými slovy mi je vysvětlila. U všech všudy! Byla příčina mé bolesti tak skryta, aby potřebí bylo říci mi, že mne bolí tam, kam obušek dopadl? Kdyby mne kotníky u nohou bolely, tu by bylo třeba hádati, proč mne bolí; že ale bolí mne zmalovaná místa, k tomu nebylo velkého proroctví zapotřebí. Věru, pane můj, cizího nebolí, a každým dnem nabývám přesvědčení, jak málo mi doufati lze ze společnosti s Vaší Mstí. Tenkráte nechal jste mne zmlátit a stokrát jindy necháte mě zase na prostěradle vzhůru vyhazovat jako ondy, a vlezli-li mi nyní na záda, skočí mi po druhé do očí. Mnohem lépe bych učinil, — (...)

(......)