Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola třicátá první

Miguel de Cervantes

Sancho měl velikou radost vida se na pohled v takové důvěrnosti býti s vévodkyní, ježto si představoval, že na hradě jejím najde, co měl v domě D. Diega a Basilia, vždy žádostiv jsa dobrého živobytí; chytil se tedy příležitosti k dobrým časům, kdy a kdekoli se mu vyskytla. Historie ale vypravuje, že vévoda, dříve než k letohrádku či k zámku přišli, napřed jel a všem služebníkům nařídil, jak si s D. Quijotem počínati mají. Když tedy s vévodkyní k hradní bráně přišli, vyběhli ihned dva sluhové či podkoní oděni až na paty v roucha z nejpěknějšího karmasinového atlasu županům podobná, a vzavše D. Quijota z nenadání do náručí pravili: Račte, Vaše Vznešenosti, seňoru vévodkyni s koně zdvihnouti. D. Quijote tak učinil, avšak v příčině té povstalo mezi oběma mnoho okolků, konečně ale zvítězila zdráhavost vévodkyně, anaž nechtěla s oře slézti neb sesazena býti kromě náručí vévodova řkouc, že se nemá za hodnou tak velkému rytíři způsobiti zbytečnou obtíž. Konečně přiskočil vévoda a sesadil ji, i když do velikého nádvoří vstoupili, vyskytly se dvě sličné dívky kladouce D. Quijotovi přes bedra překrásný nachový plášť. V tom okamžiku naplnilo se loubí v nádvoří panskými služebníky a služkami z plna hrdla volajícími: Vítej nám výkvět a smetana dobrodružného rytířstva! a zároveň všickni metali kytice s libovonnými vodičkami na D. Quijota i vévodské manžely. Tomu všemu D. Quijote se divil, a tu poprvé ve všem všude shledal a věřil, že jest skutečným a nikoli domnělým dobrodružným rytířem, vida, že se k němu chovají zrovna tak, jak o podobných rytířích věků minulých čítal. Sancho zapoměv na šedouše držel se při vévodkyni a vstoupil s ní do hradu; poněvadž jej ale svědomí hnětlo, že nechal stoupáka samotna, přikročil k jakési ctihodné dueně, jež s ostatními přišla vévodkyni uvítat, a pošeptal jí: Paní Gonsalezová, aneb jak se ráčíte jmenovat —

Doňa Rodriguezová de Grijalba, mně říkají, odpověděla dueňa: co poroučíte, příteli? Načež odvětil Sancho: Rád bych, abyste ráčila jít před hradní bránu, a tam najdete osla mého šedouše; budete tak dobrotiva a dáte jej postaviti aneb sama jej postavíte do stáje, neboť ten ubožák je trocha ostýchavý a nijak se do toho nevpraví, aby samoten zůstal.

Je-li pán tak zdvořilý jako sluha, pochodíme dobře, myslila si dueňa. Jděte si, u všech všudy, vy i kdo vás sem poslal, a hleďte si svého dobytčete sám, neboť dueňy tohoto domu nejsou takovým práčem zvykly.

Nu, na moutě duchu, odvětil Sancho, slyšel jsem od svého pána, a ten je znalec takových povídek, vypravovat o Lancelotovi, že když přišel z Britanska, dámy jej ošetřovaly a dueňy koně jeho; co pak se týká mého šedouše, nedal bych jej za koně pana Lancelota.

Příteli, vy jste šibřinkář, odsekla dueňa, ušetřte si svých žertů pro toho, komu se líbí a kdo vám za ně zaplatí; ode mne za ně nedostanete leč políček.

Také dobře, odtušil Sancho, byl by aspoň zralý, tím ale Vaše Mst nebude ani o čtvrtinu svého stáři (...)

(......)