Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola třicátá třetí

O zábavné rozmluvě vévodkyně a dívek jejích se Sanchem Panzou, čtení a pamětihodné.

Vypravuje tedy historie, že Sancho toho odpoledne nespal, ale aby dostál slovu po jídle, šel navštívit vévodkyni, anaž se zalíbením, s jakýmž ho poslouchala, kázala mu sednouti si vedle ní na nízkou stolici. Poněvadž ale Sancho byl dobrého chování, nechtěl si sednouti, avšak vévodkyně mu pravila, aby si sedl jakož vladař a mluvil jako zbrojnoš, protože z těchto dvou ohledů zasluhuje vlastní stolici vojevůdce Cida Ruye Diaza. Sancho pokrčil ramenema, uposlechl a posadil se, načež všecky dívky dueňy vévodkyně obklopily ho chystajíce se u největší tichosti poslouchati, co vypravovati bude. Vévodkyně první uchopila se slova řkouc: Nyní když jsme sami a nikdo nás neslyší, přála bych si, aby pan vladař zapudil některé moje pochybnosti, povstalé z povídky, anaž tištěna jest o velikém D. Quijotovi. Jedna z těchto pochybností jest, poněvadž dobrý Sancho nikdy neviděl Dulcinei, mám říci seňoru Dulcinei del Toboso, a nedonesl jí psaní pana D. Quijota, ježto zůstalo v pamětních zápiskách v pohoří Morenském, kterak osměliti se mohl smysliti si odpověď a říkati, že provívala pšenici, kdežto vše jest lež a spíle a tak velice na ujmu dobrému míněni o nevyrovnané Dulcinei a nesnáší se s vlastností a věrnosti dobrých zbrojnošů?

Po těch slovích Sancho neodpovídaje ničeho vstal se sesle a tichými kroky, s tělem nahnutým, prst maje na rtech šel přes celou síň zdvihaje čalouny, a když tak byl učinil, šel zpět sednout si a pravil: Nyní, urozená paní, když jsem se přesvědčil, že nás nikdo v úkrytu neposlouchá, kromě přítomných, odpovím Vám beze strachu a ostychu na vše, oč jste se mne tázala i oč se tázati budete. První, co pravím, jest, že pána svého pokládám za ztraceného blázna, ač někdy mluví věci, které dle zdání mého a všech, kdo ho poslouchají, jsou tak rozumné a pěkně navlečené, že by sám ďábel nemohl je pěkněji říci. Nic však méně, dle pravdy a bez pochybnosti řečeno, přesvědčil jsem se, že jest na rozum padlý; poněvadž si to tak myslím, dovoluju sobě namluviti mu věci, které nemají ani paty ani hlavy, jako byla odpověď na ono psaní a ona případnost, která se stala před šesti neb osmi dněmi a nestojí ještě v povídce, totiž jako očarování velitelky mé Doňy Dulcinee, o níž jsem mu pravil, že je očarována, ač tomu v pravdě tak, jako s povídačkou o skleněném vrchu.

Vévodkyně ho žádala, aby jí o tom očarování či o té spíli vypravoval, a Sancho jí to sdělil ve všem tak, jak se bylo stalo, z čehož posluchačky nemalé zalíbení měly. Pokračujíc pak v rozmluvě své vece vévodkyně: Z toho, co mi dobrý Sancho vypravoval, vzniká ve mně jakási pochybnost a do uší mně cosi šepce, je-li D. Quijote blázen, pomatenec, bloud, a ví-li to Sancho Panza, zbrojnoš jeho, přece mu slouží a chodí s ním drže se prázdných jeho slibů, musí být nade vší pochybnost on sám větším bláznem a hlupákem než pán jeho; a je-li tomu tak, jako že jest, se špatnou se (...)

(......)