Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola třicátá pátá

Pokračuje se v návěští, jehož D. Quijote nabyl o odčarování Dulcinee, a spolu o jiných pamětihodných příhodách.

S té strany, odkud ozývala se líbezná hudba, spatřili, že přichází k nim tak zvaný vítězoslavný vůz, jejž táhlo šest hnědých mezků, pokrytých však bílými pochvami, a na každém nacházel se kajicník, taktéž bíle oděný, s velikou rozžatou pochodní v ruce. Vůz ten byl dvakráte, ano i třikráte věčší než předešlé a po stranách i na vrchu jeho bylo dvanácte jiných kajicníků, bílých jako sníh, vesměs s rozžatými pochodněmi. Pohled na ně způsobil obdiv i zároveň strach. Na povýšeném trůně seděla vila, zastřena tisícerými závoji z tenké stříbrné tkaniny, skvoucí se nade všecky nesčíslnými zlatými cetkami, čímž ne sice bohatě, ale okázale oděna vypadala. Tvář zakrytou měla průhlednou a tenounkou rouškou, tak že skrze outky bez překážky viděti bylo, kterak se pod ní skrývá přeslíčná dívčí tvář. Množství světel dopouštělo rozeznávati i spanilost i léta její, ježto na pohled nepřevyšovala dvacítku a nešla pod šestnáctku. Spolu s ní přišla osoba oděna v řízu, jak se říká velebnou, až na paty dlouhou; hlava její zahalena byla černým závojem.

Jak mile vůz přijel a stanul před samými vévodskými manžely a před D. Quijotem, přestala hudba na dmychací nástroje a spolu přestaly harfy a loutny, jež s vozu zněly. Osoba v říze se vschopila, rozhalila roucho na obě strany a sňavši závoj s obličeje patrně objevila se býti vtělenou smrtí, bezmasou a ohyzdnou, z čehož D. Quijota pojaly mrákoty, Sancha zmocnila se hrůza, i sami vévodští manželé prozrazovali jakýsi pocit strachu. Vyvstavši a vztýčivši se živá smrt jala se hlasem temným a jazykem nehrubě ohebným takto mluviti:

 Já jsem Merlin, o němž vypravuje
 Historie, že jej ďábel zplodil; —
 Lež ta délkou času pravdou jmína —
 Magie jsem knížetem a vládcem,
 Vědy Zoroastra schránkou, sokem
 Století a věkův, jež se snaží
 Zatemniti proslavené činy
 Dobrodružných rytířů a hrdin,
 K nimžto vezdy velkou lásku chovám.
 Ač jest mysl čarodějův, magův
 Čili kouzedlníkův napořáde
 Krutá, drzká: přec je moje měkká,
 Útulná i laskavá a sklonná
 Dobrodincem býti všeho lidstva.
 Právě když jsem v temném pekla lůně
 Duchem zabrán byl do vytváření
 Jistých rysův, obrazů a kruhu:
 Bolný hlas mne nejslíčnější krásky,
 Dulcinee del Toboso, došel.
 Věda o nešťastném okouzlení,
 O proměně její z dámy vnadné
 V hrubou vesničanku, lítost měl jsem.
 Tudíž zahalil jsem ducha svého
 V tuto divokou a hrůznou tvářnost,
 Načež probrav statisíce spisův
 Ďábelské a příšerné své vědy,
 Lék Ti dát přicházím, jenž se hodí
 Na týž bol a neštěstí tak velké.
 O Ty chloubo, pýcho všechněch, jižto
 V ocel šatí se a diamanty,
 Majáku a světlo severnice,
 Kompase a strážce všech, kdo mrzký
 Opouštějí sen a líné lůžko,
 Výkonům se trudným věnujíce
 Krví zbrocené a těžké zbraně!
 Tobě pravím, hrdino jak dlužno
 Nikdy nezapomenutý, Tobě,
 Statečný a spolu uhlazený
 Don (...)
(......)