Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola třicátá osmá

Kterak dueňa Dolorida své nehody vypravuje.

Za těmi smutnými hudebníky přicházelo do zahrady počtem asi dvanáct dueň na dvě řady rozdělených, v široká černá roucha na pohled z valchované šerky oděných, s bílými závoji z tenkého krepu tak dlouhými, že jen lem roucha bylo viděti. Za nimi ubírala se hraběnka Trifaldová, jižto za ruku vedl zbrojnoš Trifaldin s bílou bradou, přioděna tenounkým a černým nečesaným flanelem, jenž česán jsa měl by kločky ne zvíce drobného hrachu. Vlek neboli cíp, či jak se jej nazvati zlíbí, měl tři konce, jež v ruce neseny od tří panošů, taktéž černě oděných, úhlednou mathematickou figuru představovaly oněmi třemi ostrými trojúhelníky, které ty tři konce tvořily. Kdo tedy na ty špičaté cípy pohledl, musel se domnívati, že dle nich hraběnka nazývá se Trifaldovou, jako bychom řekli třicípovou. A Benengeli praví, že tomu tak bylo a že vlastní jméno její jest hraběnka Lobunova či Vlčkovská, poněvadž na statcích jejích zdržovalo se mnoho vlků, jakož i kdyby místo vlků byly to lišky, říkalo by se jí hraběnka Liškovská, poněvadž jest obyčej v oněch zemích, že panstvo jméno své béře od předmětův, kterých jest na jeho statku v hojnosti; aby tedy hraběnka zadost učinila novotě svých cípů, vzdala prý se jména Lobunova a přijala názvisko Trifaldová.

Kráčelo tedy těch dvanácte dueň a velitelka jejich jako procesím obličeje majíce zastřeny černými rouškami ne jako u Trifaldina průhlednými, alebrž tak hustými, že ničehož neprůsvítalo. Když tedy zástup dueň stanouti se zdál, vstali vévoda, vévodkyně, D. Quijote a všickni, kdo ten dlouhý průvod spatřovali. Těch dvanácte dueň se zastavilo a učinily ulici, jejímžto středem přibližovala se Dolorida, aniž by ji Trifaldin z rukou byl pustil. Vidouce to vévoda, vévodkyně a D. Quijote šli jí dvanácte kroků na uvítanou vstříc. Uklonivši kolena k zemi pravila hlasem spíše hrubým a drsnatým než jemným a útlým: Neračte, Vaše Velmožnosti, tolik zdvořilosti prokazovati svému sluhovi či své služebnici. Jsouc tak zarmoucena nedovedu ani odpovídati jak se sluší, ježto neobyčejné a neslýchané neštěstí moje uneslo mi rozum nevím kam, ale zajisté velmi daleko, a čím více ho hledám, tím méně ho nalézám.

Člověk by ho sám pozbyl, paní hraběnko, odpověděl vévoda, kdyby v osobě Vaší neshledával ceny, anaž na první pohled hodna jest vší smetany zdvořilosti a všeho výkvětu nejuhlazenější obřadnosti. A uchopiv ji za ruku zdvihl a posadil ji na sedátko vedle vévodkyně, anaž ji taktéž s velikou úslužností uvítala. D. Quijote choval se tiše a Sancho hynul touhou spatřiti obličej Trifaldové a některé z četných dueň jejích; avšak nebylo to možné, až se samy dobrovolně odhalily.

Tiše a mlčky všickni seděli očekávajíce, kdo má první poklid rušiti. Učinila to dueňa Dolorida těmito slovy: Jsem přesvědčena, nejmocnější pane, nejslíčnější paní a nejmoudřejší kolem stojící, že převeliké neštěstí mé najde účasti v nejstatnějších prsou vašich, účasti neméně jemné a ušlechtilé i (...)

(......)