Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola čtyřicátá první

Kterak Clavileňo přišel a kterak se ten dlouhý příběh skončil.

V tom přišla noc a s ní určená doba, kdy se onen pověstný kůň Clavileňo dostaviti měl. D. Quijote se už mrzel, že oř tak dlouho nejde, ježto se domníval, že Malambruno váhá poslati ho, buď že on sám není tím rytířem, kterému ono dobrodružství přísluší, aneb že Malambruno nemá odvahy dáti se s ním do souboje. Tu však hle! najednou vstoupí do zahrady čtyři lesní muži na celém těle zeleným břečtanem pokrytí, nesouce na ramenou velikého dřevěného koně. Když jej na zem postavili, pravil jeden z lesních mužů: Ať si sedne na ten stroj rytíř, který má k tomu smělosti.

Já si tedy nesednu, řekl Sancho, ježto ani nemám smělosti ani nejsem rytířem.

Na to divoch pokračoval: A na zadek ať si sedne zbrojnoš jeho, má-li jakého. Na statečného Malambruna lze spoléhati, a kdyby nebylo jeho meče, nebylo by se jezdci jiné zbraně aneb nějaké zlomyslnosti co báti. Potřebí toliko zatočiti tím roubem na hlavě, a kůň se vznese do vzduchu i dopraví jezdce, kde Malambruno jich očekává. Aby jim ale výška a nebetýčnost jízdy závrať nezpůsobila, musí sobě zavázat oči na tak dlouho, až kůň zařehce; to bude znamením, že cesta jest vykonána. Po té muži zdvořile odešli, odkud byli přišli, Clavileňa zůstavivše.

Jak mile Dolorida koně zočila, vece slzíc k D. Quijotu: Statečný rytíři, slib Malambrunův se vyplnil, kůň jest zde, vousy naše rostou a každá z nás každým chlupem v tváři Tě prosíme, abys nás přistřihl a oholil, ježto nezbývá ničeho, než sednouti si naň se zbrojnošem tvým a šťastně nastoupiti novou cestu.

Učiním to, seňoro hraběnko Trifaldová, velmi rád a dle nejlepších sil svých, odpověděl D. Quijote; nebudu si bráti pochvu aniž připnu si ostruhy, bych času nemařil: taková jest touha má viděti Vás, seňoro, i všecky ty dueňy oholeny a čisty.

A já to žádným způsobem neučiním, ozval se Sancho, ani po zlém ani z dobré vůle. Nemůže-li se to oholení jinak státi, než abych si sedl na zadek, nechať si pán můj hledá jiného zbrojnoše, jenž by s ním šel, aneb ať si ty paní hledají jiných prostředků, jak by si tváře zhladily. Nejsem černokněžník, aby se mi chtělo lítati vzduchem, a co by tomu řekli moji ostrované, až by uslyšeli, že vladař jejich jezdí vzduchem? Kromě toho jest odtud do Candaye tři tisíce a několik mil, a když se kůň unaví aneb obr se rozmrzí, zdržíme se do návratu půl tuctu let, a nebude ostrova ani ostrovanů na světě, kteří by mě uznali. Také se říká obecně: Jednou dát, dvakrát brát; máš-li dostat krávu, o provaz se postarej. A proto nechť mně to vousy těch paní prominou, neboť sv. Petru v Římě dobře se vede, t. j. že se v tomto domě dobře mám, kde se mi tolik vděků prokazuje a v jehož pána se tak důvěřuji, že se spatřím býti vladařem.

Příteli Sancho, domlouval mu vévoda, ostrov, jejž jsem vám slíbil, nepohybuje se a neuteče; máť kořeny tak hluboké a do samých ledví země zapuštěné, že jej nikdo snadně neutrhne a nepřendá. A poněvadž oba víme, že (...)

(......)