Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola padesátá čtvrtá

Jedná o věcech, týkajících se této historie, a o ničem jiném.

Vévoda ustanovil se s vévodkyní na tom, že souboj, na nějž D. Quijote poddaného jejich z příčiny prv uvedené vyzval, díti se má, i ačkoli mladík nacházel se už ve Flandrii, kamž se byl utekl, aby neměl doňu Rodriguezovou za tchýni, nařídili, by na jeho místo nastoupil jistý sluha, rodem gaskoňák a jmenem Tosilos, jemuž dříve dali dobré navedení, jak si počínati má. Dva dni na to sdělil vévoda D. Quijotovi, že sok jeho čtvrtého dne přijde a na kolbiště se dostaví ozbrojen po rytířsku a že trvati bude na svém, kterak dívka v hrdlo, ba v život lhala, tvrdí-li, že jí slíbil manželství. D. Quijote měl z toho návěští velké potěšení a sám si umínil, že v případu tom bude divy činiti, ježto se mu k velikému štěstí vyskytla příležitost ukázati těm pánům, jak daleko sáhá statečnost mocného ramene jeho, a tudíž spokojeně a radostně očekával čtvrtého dne, jenž se dle touhy jeho čtyři sta let vzdálen býti viděl. Avšak pusťme tu lhůtu mimo sebe, jako jsme pustili mnoho jiných věcí, a doprovázejme Sancha, jenž vesel a smuten ubíral se cestou na svém šedouši hledaje pána svého, jehož společnost mu byla milejší než vladařství všech ostrovů na světě.

Stalo se, že nejsa ještě příliš daleko ostrova vladaření svého — nepokusil se nikdy o to, aby se přesvědčil, spravuje-li ostrov, město, městys či ves — spatřil cestou, kudy se ubíral, přicházeti sobě vstříc šest poutníků s holemi, cizinců to, kteří prosí za almužnu zpívajíce. Přiblíživše se k němu sešikovali se a pozdvihše najednou hlasů svých dali se do zpěvu ve svém nářečí, jemuž Sancho nerozuměl kromě jediného slova, jež patrně almužnu naznačovalo. Z toho si vybral, že svým zpěvem žádají za dárek, a poněvadž, jak Cid Hamete praví, byl velmi dobročinný, vyndal z vaku půl bochníčka chleba a polovinu sýra, jímž zásoben byl, daroval jim ji dávaje znameními na srozuměnou, že jim nemá čeho uděliti. Přijali dárek velmi ochotně a pravili: Geld! Geld! Nerozumím tomu, odvětil Sancho, čeho žádáte, dobří lidičky. Tu jeden vyndal sáček ze zaňádří a ukazoval jej Sanchovi, z čehož vyrozuměl, že chtějí mít peníze, Sancho pak vložil si palec na krk, zdvihl pravici a dával tím na jevo, že nemá ani vindry peněz, načež bodl šedouše a mezi nimi projel. V tom ale jeden z cizincův, když si ho byl velmi bedlivě prohlídl, zastavil jej a vloživ mu ruce na pas hlasitě i velmi dobře po Španělsku pravil: Pro Bůh! Co to vidím? Je-li možná, že mám v náručí svém drahého přítele a milého souseda Sancha Panzu? Ano, není pochybnosti, mám ho, vždyť nespím a nejsem v tom okamžení opilý! Sancho se divil, slyše své jmeno a vida se v náručí cizího poutníka, i ač nemluvě ni slova s velikou pozorností jej prohlížel, nemohl ho přece poznati. Což, příteli Sancho Panzo, ty neznáš souseda svého Ricota, mořského kramáře z naší vsi? — Zatím si ho Sancho tím bedlivěji prohlížel a začal si ho na mysli představovati, až konečně jej úplně poznal, načež, (...)

(......)