Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola šedesátá šestá

Kdo ji přečte, uvidí, a kdo si ji dá přečísti, uslyší, o čem jedná.

Když D. Quijote z Barcelony odcházel, podíval se ještě jednou na místo, kde byl padl, řka: Tu stála Troja, tu mé neštěstí ne však zbabělost zbavila mne dostížené slávy; tu osud vykonal se mnou své obraty a převraty; tu zatemnily se mé hrdinské činy; zkrátka, tu kleslo moje štěstí, aby nikdy více se nepovzneslo! Slyše to Sancho pravil: Mysli statečné jest, pane můj, jak v neštěstí zachovati trpělivost, tak v štěstí veselost. Soudím o tom dle sebe; když jsem byl vladařem, byl jsem vesel, a nyní, když jsem zbrojnošem a jdu pěšky, netruchlím, ježto slýchal jsem, že tak zvaná Štěstěna jest svéhlavá, vrtkavá a k tomu slepá ženština nevidouc, co činí, a nevědouc, koho poráží, koho povyšuje.

Jsi veliký mudřec, Sancho, odpověděl D. Quijote; mluvíš velmi rozumně, a nevím, kdo tě tomu naučil; musím ti ale říci, že na světě není štěstí a že věci, nechť jsou dobré či zlé, nestávají se náhodou, alebrž zvláštní prozřetelností boží; a odtud pochází pořekadlo, že každý jest strůjcem svého štěstí. Já byl strůjcem štěstí svého, ne však s potřebnou opatrností, a tak přepočítal jsem se ve svém domnění, ježto jsem uvážiti měl, že mohutnému oři velikánu rytíře Bledoměsíčného neodolá slabý Rocinante. Přece odvážil jsem se, učinil jsem, seč jsem byl; shodili mě, i ač ztratil jsem česť, neztratil jsem přece a nemohl jsem ztratiti sílu dostáti slovu. Dokud jsem byl smělým, statečným, dobrodružným rytířem, dával jsem svým jednáním a svým ramenem činům svým lesku, nyní jsa opěšalým zbrojnošem dám slovům svým důrazu plněním slibu svého. Ubírajíc se tedy, Sancho, cestou dále, jděme v naší krajině odbyt si zkušebný rok, a odloučeností tou nabudeme nových sil vrátiti se opět k brannému, nikdy mi nezapomenutelnému povolání.

Není to tak příjemná věc, pane, cestovati pěšky, aby mne pobádala a ponoukala mnoho za den uraziti, odpověděl Sancho. Pověsme tu zbraň na některém stromě na způsob oběšence, a až budu zase seděti na zádech šedouše maje nohy ve výšce, budeme činiti denní pochody, jak velké se Vaší Msti zlíbí neb nezlíbí, neboť věděti, že mám jíti pěšky a uraziti mnoho cesty, jest žádati věcí nemožných.

Máš pravdu, Sancho, přisvědčil D. Quijote, nechť zavěšena jest moje zbraň na způsob vítězoslavného přístrojí a pod ní neb vedle ní budiž do stromu vyřezáno, co psáno jest na vítězoslavné trofeji ze zbraní Rolandových:

 Ostav zbroj tu na pokoji,
 Kdo s to nejsi s Rolandem
 Měřiti se v tuhém boji.
 

Toť mi vše připadá, jako drahé perly! zvolal Sancho, a kdyby se nejednalo o to, že bychom Rocinanta cestou pohřešovali, také bych ho pěkně pověsil. — A však nechci, namítal D. Quijote, aby i moje zbroj zavěšena byla, by se neřeklo, že za dobrou službu následuje špatná odměna. — Máte úplnou pravdu, Vaše Msti, přiznával Sancho, ježto dle náhledu moudrých lidí klopýtnutí oslovo nemá sváděti se na sedlo; a poněvadž s příhodou tou vinna jest Vaše Mst, kárejte sebe (...)

(......)