Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola šedesátá sedmá

O předsevzetí D. Quijota státi se pastýřem a tráviti život veský, dokud by rok slibu jeho neminul, i o jiných skutečně zábavných a pěkných příhodách.

Přemnohé-li myšlénky znespokojovaly D. Quijota před svržením, mnohem více jich týralo jej po pádu jeho. Nacházel se, jak pravíno, ve stínu pod stromem a tam jako na med komáři dorážely naň a píchaly ho myšlénky. Jedny vztahovaly se k odčarování Dulcinee a druhé k životu, jaký by tráviti měl ve svém zátiší. Přišel Sancho a vychvaloval štědrou povahu sluhy Tosila. Možno-li, Sancho, vece D. Quijote, abys ustavičně myslil, že jest opravdovým sluhou? Zdá se, že se ti vykouřilo z hlavy, kterak jsi viděl Dulcinei proměněnu a přetvářenu na vesničanku a Zrcadlového rytíře v bakaláře Carrasca; vše to jsou skutky kouzedlníků, jižto mne stíhají. Nyní ale pověz mi, tázal jsi se Tosila, jak mu říkáš, co se stalo s Altisidorou, oplakává-li odchod můj aneb pustila-li v hlubinu zapomenutí milostné myšlénky, ježto ji za přítomnosti mé trápily? — Mé vlastní myšlénky nebyly dle toho, aby mi dovolily tázati se na takové hlouposti. U všech výrů, pane! dospěl jste nyní tam, že pátráte po cizích myšlénkách, zvláště pak milostných? — Slyš, Sancho, vysvětloval D. Quijote, veliký jest rozdíl mezi činy, které se dějí z lásky, a oněmi, které se stávají z vděčnosti. Snadně může se státi, že některý rytíř není schopen lásky, a však přihoditi se nemůže, abych se vší přísností mluvil, by schopen byl nevděku. Zdá se, že mi Altisidora přála, dala mi, jak víš, tři čepce; plakala při mém odchodu, lála mi, utrhala na cti, kvílela veřejně proti vší stoudnosti; důkaz to, že mne milovala, ježto hněv zamilovaných přechází v útržky. Já neměl nadějí, kterých bych poskytoval, ni pokladů, jichž bych jí podával, ježto všecky naděje mé spočívají na Dulcinei, a poklady dobrodružných rytířů jsou jako klenoty šotkův na oko a nepravé. Pročež mohu jí věnovati jen tyto své vzpomínky, a však bez ublížení památky, již k Dulcinei chovám, na níž se prohřešuješ váhaje mrskati se a šlehati tělo, jež by vlci sežrati měli a jež zachovati se chce spíše červům než k dobrému oné ubohé seňory. — Pane, odpověděl Sancho, mám-li pravdu mluvit, nemohu nabyti přesvědčení, co šlehům na mém zadku činiti jest s odkouzlením okouzlených; je to, jakobych řekl: Hlava-li tě bolí, namaž si koleno. Aspoň dovolil bych si přísahati na to, že v nižádné knize o dobrodružných rytířích, co jste jich četl, nikdy nikoho neviděl jste odčarována mrskáním; ostatně ať tomu tak nebo tak, budu se mrskati, až mi přijde chuť i až se mi vyskytne čas k pokání pohodlný. — Dejž to Bůh, přál si D. Quijote, a nebe ti uděl milost, abys přišel k nahlédnuti a napadla ti povinnost, že máš pomoci velitelce mé, anaž jest velitelkou tvojí, ježto náležíš mně.

Mezi touto řečí ubírali se cestou dále až přišli k tomutéž místu, kde byli od býkův poraženi. D. Quijote je poznal a pravil Sanchovi: Ta jest ona louka, kde jsme zastali ty sličné pastýřky a švarné (...)

(......)