Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola šedesátá osmá

Kterak D. Quijota štětinaté dobrodružství potkalo.

Noc byla poněkud tmavá, ač měsíc stál na nebi; z té strany ale nebylo jej viděti, poněvadž paní Diana odebéře se k protinožcům zůstavujíc hory černy a nížiny temny. D. Quijote učinil přirozenosti za dost a přespal první spánek, aniž by druhému místa popřál. Naopak počínal si Sancho, jenž nikdy do druhého snu se nedostal, poněvadž spaní jeho trvávalo od večera do rána, jakož v tom se osvědčovala jeho dobrá tělesná zřízenost a bezstarostnost. D. Quijota ale starosti tak znepokojovaly, že zbudil Sancha a pravil: Divím se, Sancho, volnosti tvé povahy a domnívám se, že jsi složen z mramoru a tvrdého mosazu, jenž nepřipouští ani hnutí ani citu nějakého. Bdím, když spíš, kvílím, když zpíváš, omdlívám lačností, když nečinně zeješ samou sytostí. Dobrým sluhům náleží ulehčovati strasti pánům svým, sdíleti s nimi city jejich, byt i to bylo z pouhé slušnosti. Viz jasnou noc a osamělost naši, anaž vyzývá nás přetrhnouti spánek kratičkým bděním. Vstaň, pro Bůh, odstup trochu stranou a dej si s dobrou myslí a radostnou odhodlaností tři neb čtyři sta ran na srážku šlehův k odčarování Dulcinee. Žádám a snažné prosím tě za to nechtěje opět dostati se s tebou do křížku jako ondy, poněvadž vím, že máš těžké pěsti. Až si vymrskáš, ztravíme ostatek noci zpěvem, já o své odloučenosti, ty o své stálosti, dávajíce tím ihned počátek našemu pastýřskému životu, jejž v naší vsi provozovati hodláme.

Pane, odpověděl Sancho, nejsem mnichem, abych o půl noci s lože vstával a se bičoval, aniž se mi podobá, že by člověk z největší bolesti přechod k zpěvu učiniti mohl. Račte mě nechati spát a netýrejte mě šleháním, sice zapřisahnu se, že ani o chlup roucha svého nezavadím, neřku-li o tělo své.

O srdce zatvrzelé! o nelítostný zbrojnoši! o chlebe špatně udílený a milosti nepředložené, jichž jsem ti propůjčil a propůjčiti zamýšlím. Mnou stal jsi se vladařem a mnou máš naději státi se brzy hrabětem aneb dosíci hodnosti tomu podobné; skutečnost té naděje nebude déle váhati než co potrvá tento rok, ježto post tenebras spero lucem.

Tomu nerozumím, odmlouval Sancho, toliko vím, že dokud spím, nemám ni strachu ni naděje, ani klopoty ani slávy. Blažen budiž vynálezce spaní, jenž vymyslil onu kapí, anaž zastírá všecky lidské myšlénky, onen pokrm, jenž zapuzuje hlad, onu vodu, anaž zahání žízeň, onen oheň, jenž zahřívá studenost, onen chlad, jenž mírní palčivost, a konečně onen všeobecný peníz, za nějž všecko lze koupiti, a ony váhy a těžidla, které činí pastýře rovného králi, hlupáka mudrci. Toliko jednu zlou stránku má spaní do sebe, jak slýchám, totiž že se podobá smrti, ježto mezí spícím a mrtvým velmi malý rozdíl jest.

Nikdy jsem tě, Sancho, neslyšel tak pěkně mluvit jako nyní, divil se D. Quijote, z čehož poznávám pravdivost přísloví, které často uvádíš: Ne s kým jsi se narodil, ale s kým chléb jídáš!

Aj, u všech všudy! zvolal Sancho, pane panečku můj, tenkráte nejsem já ten, který (...)

(......)