Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola šedesátá devátá

O nejvzácnější a nejneobyčejnější příhodě, anaž D. Quijota v celém vypravování teto veliké historie potkala.

Jezdci slezli s koní a zároveň nevlídně vzali pěší Sancha a D. Quijota do náručí nesouce je do nádvoří, v němž vůkol hořelo asi sto do podstavců nastrčených pochodní. Po chodbách v nádvoří plápolalo více než pět set svítilen, tak že vzdor noci, anaž dosti tmavá se býti zdála, pozorovati nebylo nedůstatku dne. U prostřed dvora asi dva lokte od země vypínalo se pohřební lože, celé velikým prostěradlem z černého aksamitu zastřené, kolem něhož na stupních bílé voskové svíčky na více než sto svícnech. Na loži viděti bylo mrtvolu tak sličné dívky, že krásou její sama smrt sličná se býti zdála. Hlavu měla položenu na podušce ze zlatohlavu, ozdobenu věncem z rozličných libovonných květin; ruce měla křížem na prsou složeny držíc v nich letorost narcisové lilie a vítězné palmy. Po straně dvora stál výstupek, kde na dvou seslích seděly dvě osoby, které majíce na hlavách koruny a v rukou žezla držíce podobaly se králům buďsi skutečným aneb přestrojeným. Vedle tohoto zvýšení, na něž se po stupních přicházelo, stála jiná dvě sedadla, na něž strážcové zajatých posadili D. Quijota a Sancha, vše v tichosti, dávajíce oběma znamení, aby taktéž mlčení zachovávali. Avšak i bez těch znamení bývali by mlčeli, ježto překvapující divadlo poutalo jim jazyky. V tom na povýšené místo vstoupily u velikém průvodu dvě vznešené osoby, jež D. Quijote ihned za vévodu a vévodkyni, hostitele své, byl poznal. Sedly si na přebohatá sedadla vedle oněch dvou na pohled králův. Kdož by se tomu všemu nedivil, dokonce poví-li se dále, kterak D. Quijote poznal, že mrtvolou na pohřebním loži byla sličná Altisidora? Když vévoda a vévodkyně na výstupek byli vkročili, povstali D. Quijote a Sancho činíce hlubokou poklonu; vévodští manželé taktéž učinili kývnuvše toliko trochu hlavou. V tom z druhé strany vystoupil sluha a postaviv se před Sancha hodil přes něho řízu z černé hrubé tkaniny, celou ohnivými plameny pomalovanou, a sňav mu kápí vložil mu na hlavu špičatou čepici na způsob oné, kterou dostávají odsouzenci svatého soudu, i pošeptal mu do ucha, aby ústa neotvíral, nechce-li, aby mu dali náhubek aneb života ho zbavili. Sancho se prohlížel od hlavy do paty vida se plameny hořeti; že ho ale nepálily, nevšímal si toho ani za mák. Sundal čepici, viděl ji diblíky pomalovánu a opět si ji na hlavu posadil řka sám sobě: Také dobrá, dotud mě plameny nepálí a čerti neberou. D. Quijote jej taktéž prohlížel, i ač strach zbavil jej smyslů, nemohl se nesmáti vida figuru Sanchovu.

V tom zdálo se, jakoby zpod lože vystupoval jemný a líbezný zvuk fleten, jenž nejsa rušen hlasem lidským, ježto na tom místě samo mlčení zachovávalo tichost, tím více vypadal lahodně a milostně. Najednou objevil se vedle podušky domnělé mrtvoly sličný jinoch v římském oděvu, jenž ke zvukům varita, na něž sám hrál, přelíbezným a jasným hlasem pěl tyto dvě stance:

 Než (...)
(......)