Tom Clancy
překlad: Jiří Špalek

VYSOKÁ HRA PATRIOTŮ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(23) Pohyb

„Tohle jsme dostali včera večer.“ Priority se v CIA poněkud změnily, uvědomil si Ryan. Muž, který s ním procházel fotografie, šedivěl, měl brýle bez obroučky a motýlka. Gumičky na rukávech by vůbec nevypadaly nepřípadně. Marty stál v rohu a mlčel. „Domníváme se, že je to jeden z těch tří táborů, že?“

„Ano, ostatní už byly identifikovány,“ Ryan přikývl. Druhý muž si odkašlal. „To tvrdíte vy, můj synu.“

„Tyhle dva jsou aktivní, dokazují to snímky z posledního týdne, a tento byl pořízen před dvěma dny.“

„A co dvacítka, tábor Action-Directe?“ zeptal se Cantor.

„Od té doby, co tam přišli Francouzi, je zavřený. Viděl jsem záznam.“ Muž se obdivně usmál. „Každopádně stojí za pozornost tohle tady.“

Byla to jedna z vzácných fotografií, pořízená za bílého dne, dokonce barevná. Na střelnici, přilehlé k táboru, stálo v řadě šest mužů. Úhel zobrazení znemožňoval zjistit, zda muži drží zbraně či nikoliv. „Výcvik ve zbrani?“ zeptal se opatrně Ryan.

„Buď to, nebo čurají na povel.“ To měl být vtip.

„Počkejte, vy jste řekl, že tyhle snímky přišly včera večer?“

„Podívejte se pořádně, pod jakým úhlem svítí slunce,“ řekl muž posměšně.

„Och. Časné ráno.“

„Asi tak o půlnoci našeho času. Dobrý obrázek,“ poznamenal muž. Amatéři, pomyslel si. Všichni si myslí, že dovedou číst na průzkumné fotce. „Nevidíte žádné zbraně, ale všimněte si těch malých světlých teček. To může být sluneční světlo, které se odráží od vyhozených nábojnic. Dobrá, máme tady šest lidí. Pravděpodobně jsou ze severní Evropy, protože jsou tak bledí - tenhle je opálený, jeho paže vypadá, jako by byla růžová. Zdá se, že jde o muže, podle oblečení a krátkých vlasů. Teď je otázka, co jsou vlastně zač.“

„Určitě nejsou z Action-Directe,“ poznamenal Marty.

„Jak to víte?“ zeptal se Ryan.

„Ti, které pochytali, už nejsou mezi námi. Vojenský tribunál je odsoudil k smrti a před čtrnácti dny byli popraveni.“

„Ježíši!“ Ryan se odvrátil. „To jsem nechtěl slyšet, Marty.“

„Ti, kdož o to požádali, dostali duchovního. Řekl bych, že to bylo od našich kolegů velmi slušné.“ Na okamžik se odmlčel a pak pokračoval: „Ukazuje se, že francouzské zákony umožňují takový soud za mimořádných okolností. Na rozdíl od toho, co jsme si tehdy mysleli, proběhlo všechno podle zákona. Už je vám líp?“

„Trošku,“ připustil Ryan po krátkém zamyšlení. Teroristům to mohlo být srdečně jedno, ale alespoň byla dodržena formalita zákona, a to je důležité, neboť tím se právě vyznačuje civilizace.

„Dobře. Dva předtím zpívali jako kanárci. Francouzská tajná služba zabásla další dva členy mimo Paříž - ještě to nebylo v novinách - a objevila stodolu plnou zbraní a výbušnin. Jistě to teroristy nevyřadilo z činnosti, ale dost je to poškodilo.“

„Dobrá,“ přikývl muž s motýlkem. „A to je ten chlapík, který na to upozornil?“

„Protože se rád dívá na ňadra ze vzdálenosti tří set mil,“ odpověděl Cantor.

„Jak to, že si toho předtím nikdo nevšiml?“ Ryan by byl mnohem raději, kdyby to udělal někdo jiný.

„Protože ve své sekci nemám dost lidí. Právě jsem dostal povolení, že můžu přijmout deset nových maníků. Už jsem si je vybral. Všichni zrovna odcházejí z aerolinií. Profíci.“

„A co ten druhý tábor?“

„Tady.“ Ukázal na další fotografii. „Je to skoro stejné. Dva lidé jsou tam vidět -“

„Jedna je dívka,“ řekl najednou Ryan.

„Jedna postava má vlasy až na ramena,“ souhlasil fotografický odborník. Pokračoval: „To však nutně neznamená, že je to žena.“ Jack o tom přemýšlel, prohlížel si postoj a postavení.

„Jestliže budeme předpokládat, že je to dívka, co nám to říká?“ zeptal se Martyho.

„To mi povídejte.“

„Nemáme žádné náznaky, že by Ulsterská osvobozenecká armáda měla ženské členky, ale víme, že Prozatímní Irská republikánská armáda je má. Tohle je ten tábor - vzpomínáte si, že džíp, který jel z jednoho tábora do druhého, jsme později viděli zaparkovaný tady?“ Ryan se odmlčel, než pokračoval. Och, co k čertu... Vrátil se k fotografii šesti lidí na střelnici.

„A podle čeho tak k čertu usuzujete?“ zeptal se odborník na fotografie.

„Nazvěme to silné tušení,“ odpověděl Ryan.

„To je prima. Příště, až půjdu na dostihy, vezmu vás s sebou, abyste pro mne vybral favorita. Poslyšte, na těchto fotografiích je podstatné, že máte jenom to, co vidíte. Když si na nich hodně vymyslíte, skončíte v omylech. Velkých omylech. Co tady vidíte, je šest seřazených lidí, kteří pravděpodobně střílejí. Nic víc.“

„Ještě něco?“ zeptal se Cantor.

„Satelit přelétává asi ve dvaadvacet hodin místního času - to je u nás odpoledne. Snímky budete mít ihned, jakmile přijdou.“

„Velmi dobře. Díky,“ řekl Cantor. Muž opustil místnost, aby se vrátil ke svému milovanému fotografickému vybavení.

„Takového člověka byste asi nazval empirikem,“ poznamenal po chvíli Ryan.

Cantor se zachechtal. „Tak nějak. Je v kšeftě už od doby, kdy naše U-2 létala nad Ruskem. Je to skutečný expert. Důležité na tom je, že neřekne, že něco ví na sto procent, dokud to opravdu neví. Měl pravdu, když řekl, že byste si snadno mohl domyslet něco, co na snímcích vůbec není.“

„Prima, ale přesto souhlasíte se mnou.“

„Ano,“ Cantor si sedl na psací stůl vedle Ryana a zkoumal snímek zvětšovacím sklem.

Šest seřazených mužů na palebné čáře nebylo docela jasných. Horký vzduch stoupající z pouště i v časných ranních hodinách byl natolik rozvlněný, že porušil ostrost obrazu. Jako byste se dívali tetelivým rozpáleným vzduchem na rovnou dálnici. Satelitní aparát měl velmi vysokou „uzavírací“ rychlost - fotoreceptory byly plně elektronické - takže odstraňovala větší zkreslení, ale to, co skutečně měli v rukou, byl špatně zaostřený, z vysokého úhlu braný obrázek, který ukazoval mátožné postavy. Dalo se určit, co měli ti lidé na sobě - hnědé košile s krátkými rukávy a dlouhé kalhoty - a rovněž barva vlasů se dala poznat s naprostou jistotou. Třpyt na zápěstí jednoho muže naznačoval hodinky nebo náramek. Obličej jedné postavy byl o poznání tmavší, než by měl být - její odkryté předloktí bylo docela bledé, a to pravděpodobně naznačovalo krátké vousy... Miller teď nosí vousy, připomněl si Ryan.

„Kruci, kdyby to bylo jenom kapánek lepší...“

„Ano,“ souhlasil Marty. „Ale to, co tady vidíte, je výsledek třicetileté práce a bůhvíjakých peněz. V chladném podnebí to vychází o trochu líp, ale ani tam nerozeznáte obličeje.“

„To je to, Marty. Musíme mít něco, co naši úvahu potvrdí, nebo alespoň něco z ní.“

„Bohužel to nemáme. Naši francouzští kolegové se ptali lidí, které zajali. Odpověď zněla, že tábory jsou od sebe naprosto odloučeny. Když se skupiny setkávají, je to skoro vždycky na neutrální půdě. Dokonce ani nevěděli jistě, že je tam další tábor.“

„To nám ale něco říká!“

„Myslíte tu věc s autem? Mohl to být někdo z armády. Chlapík, který vykonává kontrolu stráží, třeba. Nemusí to být žádný terorista, kdo jezdí z toho tábora do tábora prozatímních. Ve skutečnosti máme plno důvodů se domnívat, že tomu tak není. Rozškatulkování je logické bezpečnostní opatření. Dává to dobrý smysl, že tábory jsou vzájemně izolovány. Tihle lidé vědí, jak důležitá je bezpečnost, a jestli si to třeba předtím plně neuvědomovali, francouzská operace jim to prvotřídně připomněla.“

Na tohle Ryan nepomyslil. Přepadení tábora Action-Directe muselo účinkovat i na ostatní.

„Myslíte, že jsme se sami střelili do nohy?“

„Ne, poslali jsme informaci, která stála za to, aby se předala. Pokud to sami můžeme posoudit, nikdo tam neví, co se vlastně stalo. Máme důvody se domnívat, že tam vládne podezření, že soupeřící organizace chtěla vyrovnat skóre - ne všechny tyhle skupiny se mají navzájem rády. Kdyby nic jiného, aspoň jsme posílili podezíravost jednotlivých skupin mezi sebou a také k jejich hostitelům. Taková věc by mohla uvolnit určité informace pro nás, ale bude trvat nějakou chvíli, než to zjistíme.“

„Každopádně teď, když víme, že tábor je pravděpodobně ten, který hledáme, co s tím podnikneme?“

„Pracujeme na tom. Víc říct nemůžu.“

„Dobrá.“ Ryan udělal posuněk směrem ke svému psacímu stolu. „Chcete trochu kávy, Marty?“

Cantor se zatvářil velice divně. „Ne, na čas jsem se kávy vzdal.“

Marty mu neřekl, že byla zahájena významná operace. Bylo typické, že jenom velmi málo účastníků vědělo, co se vlastně děje. Námořní letecká skupina soustředěná na mateřské lodi Saratoga měla proplout Středozemním mořem na západ. Jak to bylo obvyklé, byla sledována sovětskou AGI - rybářským traulerem, který sbírá elektronické informace místo makrel a poskytuje zprávy Libyjcům. Když se mateřská letadlová loď ocitla severně od Tripolisu, uprostřed noci Francouzi kontrolovaný agent přerušil na trauleru elektrický proud pro radarová zařízení krátce poté, co ze sledované lodi byly zahájeny noční letecké operace. Očekávalo se, že to některé lidi rozzlobí, ačkoliv ani velitel letecké formace neměl tušení, že provádí něco jiného než rutinní noční výcvik. Všeobecné se doufalo, že stejný francouzský tým, který napadl tábor 20, bude s to se ve stejné době vplížit do tábora 18. Marty o tom nemohl nic povědět Ryanovi, byl to však test, který měla ukázat, nakolik byli Francouzi ochotni s Američany spolupracovat. Předchozí zásah nebyl první příklad mezinárodní součinnosti, ale byla to jedna ze tří operací, které skončily úspěšně. CIA pomohla pomstít vraždu přítele francouzského prezidenta. Třebaže mezi oběma zeměmi existovaly jisté rozpory, čestné dluhy se splácely beze zbytku. To odpovídalo Cantorovu smyslu pro fair play, avšak celá záležitost byla přísně utajena. Operace měla proběhnout za čtyři dny. Vyšší důstojník z řízení operací už spolupracoval s francouzskými parašutisty, kteří podle jeho zprávy přímo toužili po tom, aby mohli znovu prokázat svoji statečnost. Bude-li akci přát štěstí, teroristická skupina, která byla tak šíleně odvážná, že spáchala vraždu ve Spojených státech a ve Spojeném království, bude zasažena vojáky jiného národa. Podaří-li se to, bude tento precedens signálem k rozvíjení nových cenných vztahů v boji proti terorismu.

 

Dennis Cooley cosi zapisoval do své hlavní knihy. Bylo ještě brzy. Krám nebyl otevřen. Knihkupec využíval této doby k tomu, aby si dal do pořádku účetnictví. Nebylo to nic těžkého. V jeho krámě se příliš mnoho obchodních transakcí neprovádělo. Pobrukoval si, nevěda, jaké trápení tento zvyk působí muži, který naslouchá zvukům z mikrofonu umístěného za policí na knihy. Náhle zvedl hlavu a broukání přestalo. Co se to děje...

Malý muž téměř vyskočil ze židle, když ucítil podivný kouř. Několik vteřin si prohlížel místnost, než se zorientoval. Štiplavý dým pocházel ze stropního osvětlovacího tělesa. Skočil jako šipka k vypínači na zdi a rychle ho vypnul. Ze zdi vyšlehl modrý plamen, který mu uštědřil mocný elektrický šok, až mu ztuhla paže po loket. Překvapeně zíral na svou ruku, ohýbal prsty a díval se na kouř, který se podle všeho rozptyloval. Nečekal, až úplně přestane vycházet. V zadní místnosti měl Cooley hasicí přístroj. Popadl ho, vrátil se, vytáhl bezpečnostní závlačku a namířil přístroj na vypínač. Kouř už z něho nevycházel. Pak si stoupl na židli, aby se dostal blíž k osvětlovacímu tělesu, kolena se mu třásla, jak se pod ním židle slabounce chvěla, držel hasicí přístroj a rozhodoval se, co by měl udělat. Zavolat hasiče? Ale teď už tady nic nehořelo. Všechny jeho cenné knihy... Byl vyškolený v mnoha věcech, ale boj proti požáru k nim nepatřil. Těžce oddechoval, sotva popadal dech, až došel k závěru, že nejde o nic, kvůli čemu by měl propadat panice. Otočil se a viděl, že sklem na něho zírají tři lidé a tváří se velmi zvědavě.

Se zahanbeným gestem položil hasicí přístroj a komickými posuňky se snažil něco objasnit divákům. Světlo nesvítilo. Vypínač nefugoval. Požár, pokud to byl požár, byl zažehnán. Cooley otevřel dveře krámu a vysvětloval sousedům, co se stalo. Musí zavolat elektrikáře. Jeden z přihlížejících poznamenal, že elektrické vedení v podloubí je stařičkého data. Cooley na to nikdy nepomyslel. Elektřina byla pro něho vždy elektřina. Cvrnkl do vypínače a světlo svítilo. Tím to končilo. Rozčililo ho, že něco tak spolehlivého ve skutečnosti spolehlivé není. O minutu později už volal správce budovy, který přislíbil, že elektrikář přijde za půl hodiny.

Odborník přišel za čtyřicet minut a omlouval se, že se opozdil kvůli dopravě. Chvíli stál a obdivoval se knihám na policích.

„Vypadá to, že shořelo vedení,“ usoudil pak. „Máte štěstí, pane. Obvykle to způsobí požár.“

„Bude obtížné to opravit?“

„Asi budu muset vyměnit dráty. Byly zavedeny už před mnoha lety. Tohle je starý dům - elektrické vedení je starší než já, a to nejmíň o polovinu.“ Usmál se.

Cooley mu ukázal pojistkovou skříň v zadním pokoji a elektrikář se pustil do práce. Dennis nechtěl použít stolní lampu, a proto seděl v polotmě, zatímco řemeslník pracoval.

Elektrikář vypnul hlavní vypínač a prohlížel si pojistkovou skříň. Našel tam původní inspekční štítek, a když z něho odstranil prach, četl datum: 1919. Muž v úžasu zavrtěl hlavou. Skoro sedmdesát let! Musel odstrčit několik kusů nábytku, než se dostal ke zdi, a byl překvapen, když viděl, že místy byla omítka zcela nová. Napadlo ho, že by mohl začít tady. Nechtěl zeď poškodit víc, než bylo nutné. Kladivem a sekáčkem se pustil do nové omítky a narazil na drát... Ale to nebyl ten pravý. Měl izolaci z umělé hmoty, nikoliv gutaperčovou, používanou v době jeho dědečka. Ani to nebylo na správném místě. Divné, napadlo ho. Zatahal za drát. Snadno šel vytáhnout.

„Pane Cooley?“ zavolal. Majitel krámu se ihned objevil. „Víte, co to je?“

 

„Krucifix!“ zanadával detektiv v místnosti nahoře. „Zatracený krám!“ Obrátil se ke svému kolegovi. Na obličeji měl výraz zděšení. „Zavolej velitele Owense!“

 

„Nikdy jsem nic podobného neviděl.“ Odsekl konec a předal mu ho. Elektrikář nechápal, proč Cooley tak zbledl.

Ani Cooley to v životě neviděl, ale věděl, co to je. Na konci drátu nebylo nic, jenom v místě, kde končila polyvinylová izolace, nebylo vidět měděnou žílu, kterou lze očekávat v elektrické soustavě. Na konci byl skrytý vysoce citlivý mikrofon. Po chvíli se majitel obchodu uklidnil, ačkoliv hlas měl poněkud chraplavý.

„Nemám tušení. Dělejte dál.“

„Ano, pane.“ Elektrikář začal pátrat po původním elektrickém vedení.

Cooley už zvedl telefon a vytočil číslo.

„Haló?“

„Beatrix?“

„Dobré ráno, pane Dennisi. Jak se vám dnes daří?“

„Můžete přijít dopoledne do krámu? Vyskytlo se něco nepředvídaného.“

„Zajisté.“ Bydlila pouze jeden blok od stanice metra Holloway Road. Linka Piccadilly vedla skoro přímo k obchodu. „Můžu tam být za patnáct minut.“

„Děkuji vám, Beatrix. Jste zlato,“ dodal, než zavěsil. V té době už pracoval Cooleyho mozek nadzvukovou rychlostí. V krámě ani doma neměl nic, co by ho mohlo usvědčit. Opět zvedl telefon a zaváhal. Za daných okolností by měl podle instrukcí zavolat číslo, které znal nazpaměť. Ale jestliže měl mikrofon v kanceláři, jeho telefon... a jeho telefon doma... Cooley se potil, třebaže bylo chladno. Přikazoval si, že se musí uklidnit. V žádném telefonátu neřekl nikdy nic kompromitujícího. Přes všechny své zkušenosti a přes veškerou disciplínu se Cooley nikdy nesetkal se skutečným nebezpečím a teď začínal podléhat panice. Vyžadovalo to od něj veškeré soustředění, aby se zaměřil na operační procedury, na věci, které se po léta učil a také praktikoval. Cooley se ubezpečoval, že se od nich nikdy neodchýlil. Ani jednou. Byl si tím jist. V okamžiku, kdy už se přestával třást, zazvonil zvonek.

Viděl, že je to Beatrix. Vzal si plášť.

„Vrátíte se pozdě?“

„To přesně nevím. Zavolám vám.“ Vyšel ven. Jeho prodavačka se tvářila velmi udiveně.

 

Trvalo deset minut, než sehnali Jamese Owense, který se potuloval ve svém autě jižně od Londýna. Velitel okamžitě udělil příkazy, aby Cooleyho sledovali a zatkli, kdyby se ukázalo, že se pokouší zmizet ze země. Dva muži hlídali jeho auto a byli připraveni ho sledovat. Další muži byli vysláni do podloubí ke krámu, ale detektivové přijeli právě v okamžiku, kdy už vyšel, a byli na špatné straně ulice. Jeden vyskočil z auta a sledoval ho. Očekával, že zahne do Berkeley Street ke své cestovní kanceláři. Místo toho se Cooley ztratil ve stanici metra. Tím detektiva zaskočil. Pádil ke vchodu na své straně ulice. Nával ranních cestujících mu znemožnil uvidět malého mužíčka. V minutě si byl policista jistý, že sledovaný muž nastoupil do soupravy, ke které se mu nepodařilo proniknout. Knihkupec se mu ztratil.

Detektiv běžel zpět na ulici a vysílačkou zburcoval policii na letišti Heathrow, kde tato linka končila - Cooley vždycky létal, pokud neřídil své vlastní auto. Ke všem stanicím metra na lince Piccadilly přijela policejní auta. Bylo však už pozdě.

Cooley vystoupil na příští stanici, jak ho tomu naučil jeho instruktor, a taxíkem jel na nádraží Waterloo. Odtamtud telefonoval.

„Pět-pět-dva-devět,“ ozval se hlas.

„Och, promiňte, volal jsem šest-šest-tři-nula. Promiňte.“ Na druhé straně následovaly dvě vteřiny váhání.

„Och... To je docela v pořádku,“ ubezpečoval hlas, který byl všechno jiné jenom ne v pořádku.

Cooley položil telefon a šel k vlaku. Všechno, co mohl udělat, bylo - neohlížet se přes rameno.

 

„Tady je Geoffrey Watkins,“ řekl, když zvedl telefon.

„Och, promiňte,“ řekl nahlas. „Chtěl jsem pana Tita. Je to číslo šest-dva-devět-jedna?“

Až na další jsou všechny kontakty přerušeny, řeklo mu to číslo. Neví se, zda nejste v nebezpečí. Ozveme se, pokud možno. „Ne, tohle je číslo šest-dva-jedna-devět,“ odpověděl. Porozuměl jsem. Watkins zavěsil a vyhlédl z okna. V žaludku měl pocit, jako by mu tam vězela koule chlazeného olova. Dvakrát polkl, pak sáhl po čaji. Bylo obtížné soustředit se na bílý papír ministerstva zahraničních věcí, který četl. Při obědě potřeboval dva řízné nápoje, aby se trochu vzpamatoval.

 

Kolem poledne byl Cooley v Doveru na palubě trajektu přepravujícího cestující přes kanál La Manche. Teď už byl zcela čilý. Seděl na rohovém sedadle na horní palubě, prohlížel si noviny a dával pozor, zda ho někdo nepozoruje. Málem nastoupil do vznášedla do Calais, ale v posledním okamžiku se rozhodl proti tomu. Měl dost peněz na trajekt Dover-Dunkerque, ale ne na dražší vznášedlo, a nechtěl za sebou výběrem peněz zanechat stopu. Stejně měla přeprava trvat pouze dvě a čtvrt hodiny. Až bude ve Francii, může chytit vlak do Paříže a dál už letět. Po dlouhých hodinách se opět cítil v bezpečí, avšak dost snadno dokázal tento pocit potlačit. Cooley předtím nikdy nepoznal tento druh strachu, který zanechává značnou pachuť. Tichá nenávist, která ho jitřila po léta, ho teď stravovala jako kyselina. Zahnali ho na útěk. Špehovali ho! Cooley nikdy vážně neuvažoval o tom, že by mohl být odhalen. Vždyť měl za sebou dokonalý výcvik a vždy přísně zachovával zásady utajení. Domníval se, že dosáhl takové profesionální dokonalosti, že je nemožné ho odhalit. To, že se mýlil, ho rozčilovalo a poprvé ve svém životě chtěl kolem sebe bít hlava nehlava. Přišel o své knihkupectví a s ním o všechny knihy, které miloval, a to všechno mu také vzali ti pitomí Britové! Hezky složil papír a dal si ho na klín, zatímco trajekt vplouval do kanálu La Manche, mírného ve sluneční záři. Obličej měl Cooley bezvýrazný. Do vody se díval pohledem tak klidným, jako by přemýšlel o své zahrádce, a zatím se mu v mysli honily představy plné krve a smrti.

 

Owens byl tak rozčilený, jak ho ještě nikdy nikdo nezažil. Hlídat Cooleyho bylo tak snadné, tak rutinní - ale to nebyla žádná omluva, říkal svým mužům. Neškodně vypadající páprda, jak ho nazval Ashley. A přece unikl svým hlídačům obratně jako prohnaný spiklenec, vyškolený v moskevské centrále. Na všech mezinárodních letištích v Británii svírali muži v ruce Cooleyho fotografii, a kdyby použil kreditní karty, aby si koupil jakoukoliv jízdenku, počítače by okamžitě upozornily Scotland Yard, ale Owens měl skličující pocit, že tento muž už je ze země pryč. Nechal své lidi odejít.

V místnosti zbyl jen Ashley. Jeho lidé se dali také zaskočit. S Owensem si vyměňovali pohledy plné zoufalství a hněvu.

Detektiv tady nechal pásek, na němž byl telefonický rozhovor s Geoffreyem Watkinsem, který se uskutečnil po Cooleyho telefonátu necelou hodinu po tom, co zmizel. Trval všeho všudy dvacet vteřin. A nebyl na něm Cooleyho hlas. Kdyby byl, okamžitě by zatkli Watkinse. Přes veškeré úsilí však neměli proti němu jediný nezvratný důkaz.

„V budově je skutečně pan Titus. Hlas dokonce udal správné číslo. Mohl to přece být jednoduše běžný omyl.“

„Ale nebyl, samozřejmě.“

„Tak se to dělá. Máš prefabrikované vzkazy, které jsou konstruovány zcela neškodně. Kdo trénoval tyhle chlapíky, ten se vyznal ve svém řemesle. Jak to vypadá s obchodem?“

„Ta holka Beatrix neví naprosto nic. Naši lidé v tomto okamžiku prohlížejí krám, ale doposud nenašli nic, jenom ty pitomé knihy. Stejně to vypadá v jeho bytě.“ Owens vstal a řekl hlasem plným zvráceného obdivu. „Elektrikář... Zničené měsíce práce, protože vytrhl nesprávný drát.“

„Cooley je z Británie pryč. Neříkej, že není. Jestliže prokázal takovou chytrost v tom, jak to dělal -“

„Ano.“ Ashley váhavě přikývl na souhlas. „Člověk pokaždé nezvítězí, Jamesi.“

„Je moc příjemné tohle slyšet!“ vyštěkl Owens svou odpověď „Tihle parchanti nás převezli na každém kroku. Šéf se mě zeptá, jak je možné, že nikdy nikam nepřijdeme včas, a na tuto otázku není žádná odpověď.“

„Takže co teď uděláme?“

„Aspoň víme, jak vypadá. O to, co víme, se podělíme s Američany. Dnes večer mám schůzku s Murrayem. Naznačil mi, že mají něco v pácu, o čem nemůže mluvit, nepochybně to bude nějaká operace CIA.“

„Souhlasím. Je to u nás, nebo u nich?“

„U nich.“ Owens se odmlčel. „Už mám toho tady až po krk.“

„Veliteli, měl bys poměřovat svoje úspěchy s tím, co se ti nepodařilo,“ řekl Ashley. „Jsi ten nejlepší muž, jakého jsme po léta v této kanceláři měli.“

Na tuto poznámku Owens jenom něco zabručel. Věděl, že je to pravda. Za jeho vedení C-13 zasadilo prozatímním obrovské rány. Ale v jeho povolání, stejně jako v mnoha jiných, otázka, kterou pokládá nadřízený, zněla: Co jsi udělal dnes? Včerejšek byl už dávnou historií.

 

„Watkinsův podezřelý kontakt upláchl,“ oznamoval o tři hodiny později.

„Co se stalo?“ Murray napůl zavřel oči, když poslouchal jeho vysvětlování, a potřásl smutně hlavou. „Něco podobného se stalo i nám,“ řekl, když Owens skončil. „Odpadlický důstojník CIA. Hlídali jsme jeho dům, věcem jsme nechali volný průběh a pak - bác! Vyšplouchl hlídací družstvo. Za týden se vynořil v Moskvě. To se stává, Jimmy.“

„Mně ne,“ Owens málem vybuchl. „Aspoň doposud ne.“

„Jak vypadá?“ Owens mu podal přes stůl celou sbírku fotografií. Murray je prolétl. „Malý myší mužík, parchant, viď? Skoro holohlavý.“ Muž z FBI chvíli uvažoval, pak zvedl telefon a vyťukal čtyři čísla. „Fred? Dan. Mohl bys na minutku přijít ke mně do kanceláře?“

Muž přišel za minutu. Murray ho nepředstavil jako člena CIA a Owens se na nic neptal. Nemusel se ptát. Dal mu dvě kopie každé fotky.

Fred - jeden z lidí „tam dole v hale“ - vzal jeho fotografie a podíval se na ně. „Kdo to má být?“

Owens to krátce vysvětlil. Skončil slovy: „Teď už je asi ze země pryč.“

„Jestli se vynoří v některé z našich sítí, dáme vám vědět,“ slíbil Fred a zmizel.

„Víte, za čím jdou?“ zeptal se Owens Murraye.

„Ne. Vím, že se něco děje. Naše centrála a CIA zorganizovaly společnou partu, ale je to rozškatulkované a já zatím nemusím všechno o tom vědět.“

„Účastnili se vaši chlapci přepadu Action-Directe?“

„Nevím, o čem to mluvíš,“ řekl Murray nábožně. Jimmy, jak ses k čertu o tom dověděl?

„Myslel jsem si to,“ odpověděl Owens. Čert vem tu bezpečnost! „Dane, máme zájem na osobní bezpečnosti -“

Murray zvedl ruce jako člověk, který se octl v úzkých. „Vím, vím. A máš pravdu. Měli bychom k tomu pustit vaše lidi. Sám zavolám ředitele.“

Zazvonil telefon. Bylo to pro Owense.

„Ano?“ Velitel C-13 chviličku poslouchal a pak zavěsil. „Děkuji.“ Povzdechl si. „Dane, už je určité na kontinentě. Použil kreditní karty k nákupu železniční jízdenky. Z Dunkerque do Paříže před třemi hodinami.“

„Zabásli ho Francouzi?“

„Už je pozdě. Vlak přijel před dvaceti minutami. Teď už nám definitivně zmizel. Mimoto nemáme důvod k zatčení, že?“

„A Watkins byl varován.“

„Pokud v tom hovoru nešlo opravdu o omyl, o čemž dost pochybuju, ale zkus to dokázat před soudem!“

„Ano.“ Soudci nechtěli pochopit instinkty nikoho jiného kromě svých vlastních.

„Ale nepovídej mi, že to nedokážeš zvládnout! Za to nás přece platí.“ Owens se podíval dolů na předložku, pak pomalu vzhlédl. „Prosím tě, odpusť mi to.“

„Ach.“ Murray nad tím mávl rukou. „Máš za sebou špatný den. Já také. Je to součást kšeftu, ve kterém pracujeme. Co oba potřebujeme v době, jako je tato, je pivo. Pojď dolů, zvu tě na hamburské.“

„Kdy zavoláš svého šéfa?“

„Tam je teď doba oběda. Při obědě mívá schůzky. Několik hodin počkáme.“

 

Toho dne obědval Ryan s Cantorem v bufetu CIA. Mohla to být jídelna v kterékoliv jiné vládní budově. Jídlo bylo stejně tak nevzrušivé. Ryan se rozhodl zkusit široké nudle, ale Marty se spokojil s ovocným salátem a koláčem. Jackovi to připadalo jako podivná dieta, až si povšiml, že si Cantor před jídlem bere tabletku. Spláchl ji mlékem.

„Žaludeční vředy, Marty?“

„Proč myslíte?“

„Moje žena je lékařka. Vy jste si zrovna vzal tagamet. Ten je na žaludeční vředy.“

„Tady ta práce vás nakonec dostane,“ vysvětloval Cantor. „Žaludek se mi začal bouřit loni a vůbec se to nelepší. Všichni v mé rodině s tím dříve či později marodí. Asi to budou špatné geny. Léky trochu pomáhají, ale doktor tvrdí, že potřebuju méně náročné prostředí.“ Odkašlal si.

„Pracujete dlouho přes čas,“ poznamenal Ryan.

„Každopádně mé ženě nabídli místo na univerzitě v Texasu - je matematička. A aby to trochu osladili, mně nabídli místo na katedře politických věd. Také plat je tam lepší než tady. Tady jsem už dvanáct let,“ řekl tiše. „Dlouhá doba.“

„Tak nač si stěžujete? Učit - to je výborná věc. Mně se to moc líbí a vám to bude sedět. Kromě toho se tam budete moct občas podívat na dobré fotbalové mužstvo.“

„Ano, žena už je dole a já odjedu za pár týdnů. Ale tohle tady mi bude chybět.“

„S tím se už nějak vyrovnáte. Jen si představte, že vejdete do budovy a nebudete potřebovat propustku z počítače. Já jsem taky opustil svoje první povolání.“

„Ale tohle je důležité.“ Cantor vypil mléko a podíval se přes stůl. „A jak se rozhodnete vy?“

„Zeptejte se mě, až se narodí dítě.“ Ryan se nechtěl u této otázky zdržovat.

„Agentura potřebuje lidi, jako jste vy, Jacku. Máte cit pro věci. Nemyslíte a už vůbec nejednáte jako byrokrat. Říkáte to, co si myslíte. Tohle bohužel nedělají všichni v této budově, a proto vás má admirál rád.“

„K čertu, já jsem s ním už nemluvil od -“

„Ví, co děláte.“ Cantor se usmál.

„Och.“ Ryan porozuměl. „Tak je to tedy.“

„Správně. Starý pán vás skutečně chce, Jacku. Pořád si ještě neuvědomujete, jak důležitá byla ta fotka, o kterou jste zakopl.“

„Neudělal jsem nic jiného než to, že jsem vám ji ukázal, Marty,“ protestoval Ryan. „Vy jste vlastně navázal spojení.“

„Udělal jste přesně správnou věc, to, co by podle předpokladu měl udělat analytik. Bylo v tom víc mozků, než víte. Pro tyhle věci máte nadání. Jestli to sám nevidíte, já to vidím.“ Cantor okusil nudle a začal se kroutit. „Jak může někdo jíst tohle mastné svinstvo. Za dva roky budete připraven pro moji práci.“

„V určitou dobu existuje jenom jeden můstek, Marty.“ Dál už o tom nemluvili.

 

O hodinu později byl Ryan opět ve své kanceláři. Vešel Cantor.

„Další nalejvárna?“ usmál se Jack.

„Máme obrázek podezřelého člena Ulsterské osvobozenecké armády a je jenom týden starý. Dostali jsme ho před dvěma hodinami z Londýna.“

„Dennis Cooley.“ Ryan si ho prohlédl a zasmál se. „Vypadá jako opravdový lump. Co je s ním?“

Cantor mu to vysvětlil. „Smůla pro Brity, ale možná štěstí pro nás. Podívejte se na obrázek a povězte mi, co je důležité.“

„Myslíte... že ztratil většinu vlasů? Och! Budeme moci toho chlapíka identifikovat, až se objeví v některém táboře. Nikdo z nich není plešatý.“

„Přišel jste na to. A šéf vás pro něco prověřil. Začíná operace pro tábor 18.“

„Jakého druhu?“

„Stejná operace, jakou jste již viděl. Pořád vás to ještě trápí?“

„Ne, skutečně ne.“ Co mě teď trápí, je, že mě to netrápí, myslel si Ryan. Snad by mělo... „Ne s těmito chlapíky, to ne. Kdy?“

„Nemůžu říct, ale brzy.“

„Tak proč jste mi to sdělil - hezké, Marty. Ale ne zrovna ohleduplné. Přeje si admirál, abych na tom byl tak špatně?“

„Udělejte si svoje vlastní závěry.“

Za hodinu byl zpátky expert na fotografie. Další satelit přeletěl nad táborem ve 22,08 místního času. Infračervený obrázek ukazoval osm lidí stojících na střelnici. Jasné jazyky plamenů šlehaly od dvou postav. Stříleli v noci a teď jich tam už bylo nejméně osm.

 

„Co se stalo?“ zeptal se O’Donnell. Setkal se s Cooleyem na letišti. Spojka dostala zprávu, že Cooley je na útěku, avšak vysvětlení muselo počkat až do nynějška.

„Měl jsem v krámě štěnici.“

„Víš to jistě?“ zeptal se O’Donnell.

Cooley mu ji podal. Mikrofon schovával v kapse třicet hodin. O’Donnell zastavil toyotu, aby si jej prohlédl.

„Tohle vyrábějí závody Marconi pro zpravodajské účely. Docela citlivé. Jak dlouho jsi to tam asi měl?“

Cooley si nedokázal vzpomenout, že by kdokoliv bez dohledu vstoupil do zadní místnosti. „Nemám tušení.“

O’Donnell opět rozjel vůz a zamířil do pouště. Celou míli přemítal o této otázce. Něco selhalo, ale co...?

„Napadlo ti někdy, že tě někdo sleduje?“

„Nikdy.“

„Jakou pozornost jsi tomu věnoval, Dennisi?“ Cooley zaváhal a O’Donnell to vzal jako odpověď. „Dennisi, porušil jsi někdy naše zásady?“

„Ne, Kevine, samozřejmě ne. Není možné, že - proboha, Kevine, celé týdny jsem už nebyl s Watkinsem v kontaktu.“

„Od tvé poslední cesty do Corku.“ V jasném slunci O’Donnell zašilhal.

„Ano, to je správné. Takže mě hlídal tvůj bezpečák - sledoval mě tedy někdo?“

„Jestli tě někdo sledoval, tak to musel být sakramentsky chytrý chlapík a nemohl se zdržovat v tvé bezprostřední blízkosti...“ Jiná možnost, o které O’Donnell uvažoval, samozřejmě byla, že se z Cooleyho stal zrádce. Ale kdyby to byl udělal, nepřijel by přece sem, že? pomyslel si šéf Ulsterské osvobozenecké armády. Zná mě, ví, kde bydlím, zná McKenneye, zná Seana Millera, ví o rybářské flotile v Dundalku. O’Donnell si uvědomil, že Cooley toho ví velmi mnoho. Ne, kdyby přeběhl, nebyl by tady. Cooley se potil, třebaže v autě byla klimatizace. Dennis nemá povahu na to, aby takovým způsobem riskoval život. „Tak, Dennisi, co s tebou uděláme?“

Cooleyho srdce na okamžik tlouklo nepravidelně, odpověděl však rozhodně: „Chci se zúčastnit příští operace.“

„Prosím?“ O’Donnell se překvapeně otočil.

„Zatracení Briti, Kevine, oni šli po mně!“

„To je něco jako riziko povolání.“

„Mluvím docela vážně,“ stál na svém Cooley.

Neškodilo by, kdybych měl ještě jednoho muže... „Skutečně se na to cítíš?“

„Cítím.“

Šéf se rozhodl. „Tak můžeš začít dnes odpoledne.“

„Co to bude?“

O’Donnell mu to vysvětlil.

 

„Zdá se, že vaše tušení bylo správné, doktore Ryane,“ řekl muž s brýlemi bez obrouček příští den odpoledne. „Možná že vás vezmu na trať.“

Před barákem stál malý zavalitý človíček s hlavou, která svítila ve sluneční záři, odrážející jeho zpocenou, bezvlasou báň. Byl to tábor 18.

„Vynikající,“ poznamenal Cantor. „Naši angličtí přátelé zabodovali. Díky,“ řekl expertovi na vyhodnocování fotografií.

„Kdy proběhne operace?“ zeptal se Ryan, když muž odešel.

„Pozítří brzy zrána. Podle našeho času asi... v osm večer, řekl bych.“

„Můžu se na to dívat v reálu?“

„Snad ano.“

„Tohle je událost, které se těžko odolává,“ řekl Jack.

„Většina zajímavých věcí už takových je,“ souhlasil Cantor.

„Ano, vím.“ Jack si oblékl sako a zamkl spisy. „Řekněte admirálovi že mu něco dlužím.“

Při cestě domů myslel Ryan na to, co všechno se může přihodit. Uvědomoval si, že jeho očekávání se moc neliší od... Vánoc? Ne, to není správný způsob, jak na to myslet. Uvažoval, jak asi bylo jeho otci, když se mu podařilo zatknout důležitého zločince po zdlouhavém pátrání. Na to se otce nikdy nezeptal. Udělal tedy to nejlepší, co mu zbývalo. Zapomněl na to, stejně jako se předpokládalo, že zapomene na všechno, co viděl v Langley.

Když přijel ke svému domu, stálo před ním neznámé auto, které zaparkovalo přesně za nedokončeným bazénem. Prohlédl si je a zjistil, že má diplomatickou značku. Vešel dovnitř a našel tam tři muže, rozprávějící s jeho ženou. Jednoho z nich poznal, ale nedovedl ho pojmenovat.

„Nazdar, doktore Ryane. Jsem Geoffrey Bennett z britského velvyslanectví. Už jsme se viděli -“

„Ano, teď si vzpomínám. Co pro vás mohu udělat?“

„Jejich královské Výsosti za několik týdnů navštíví Spojené státy. Slyšel jsem, že jste je k sobě pozval, když jste se setkali, a nyní vás chtějí navštívit, pokud pozvání stále platí.“

„Děláte si legraci?“

„Nedělají si legraci, Jacku, a já už jsem řekla ano,“ informovala ho žena. Dokonce i Ernie vrtěl potěšeně ocasem.

„Samozřejmě. Prosím, vyřidte jim, že budeme poctěni, když k nám zavítají. Zůstanou na noc?“

„Pravděpodobně ne. Doufali, že budou moci přijít večer.“

„Na večeři? Prima. Který den?“

„V pátek 30. července.“

„Platí.“

„Výtečně. Doufám, že nebudete nic namítat, když naši lidé od bezpečnosti - plus chlapíci od vaší tajné služby - provedou bezpečnostní prohlídku příští týden.“

„Musím být kvůli tomu doma?“

„Já to můžu zařídit, Jacku. Nechodím už do práce, jak víš.“

„Och, samozřejmě,“ řekl Bennett. „Kdy se má dítě narodit?“

„První týden v srpnu - to může způsobit problém,“ uvědomila si Cathy opožděně.

„Jestliže se stane něco neočekávaného, můžete si být jisti, že Jejich Výsosti to pochopí. Ještě jedna věc. Tohle je soukromá záležitost, návštěva nemá být veřejnou událostí. Musíme vás poprosit, abyste o tom s nikým nemluvili.“

„Jistě, chápu,“ řekl Ryan.

„Jestliže přijdou na večeři, jsou některé věci, které bychom neměli podávat?“ zeptala se Cathy.

„Co máte na mysli?“ zeptal se Bennett.

„No, někteří lidé jsou třeba alergičtí na ryby.“

„Och, rozumím. Ne, v tomto směru nevím o ničem.“

„Dobrá, bude tedy normální ryanovská večeře,“ řekl Jack. „Já, uh-oh.“

„Co se děje?“ zeptal se Bennett.

„Ten večer máme hosty.“

„Och,“ přisvědčila Cathy. „Robbyho a Sissy.“

„Nemůžete to zrušit?“

„Je to večírek na rozloučenou. Robby - je bojový pilot námořnictva, oba učíme na akademii - se vrací k flotile. Budou mít námitky?“

„Doktore Ryane, Jeho Výsost -“

„Jeho Výsost je prima chlapík. A Robby je taky prima. Byl tam tehdy večer, když jsme se seznámili. Nemůžu mu to odříct, pane Bennette. Je to náš přítel. Dobrá zpráva je, že se Jeho Výsosti bude líbit. Také létal na bojových letadlech.“

„No tak tedy, ano, ale -“

„Vzpomínáte si na ten večer, kdy jsme se poznali? Bez Robbyho bych to byl asi nezvládl. Podívejte, tenhle člověk je korvetní kapitán námořnictva Spojených států, který náhodou létá na bojovém letadle v hodnotě čtyřiceti milionů dolarů. S ním pravděpodobně neriskujete žádné ohrožení bezpečnosti. Jeho žena hraje nádherně na piano.“ Ryan viděl, že ještě pořád Angličana nepřesvědčil. „Pane Bennette, prověřte si Robbyho prostřednictvím vašeho atašé a zeptejte se Jeho Výsosti, jestli s tím souhlasí.“

„A když bude mít námitky?“

„Nebude. Poznal jsem ho. Možná že je lepší člověk, než jak vy ho hodnotíte,“ poznamenal Jack. Nebude mít žádné námitky, ty troubo. Jenom ti buzíci z bezpečnosti pořád otravují.

„Dobře.“ Poslední poznámka ho trochu zarazila. „Nepochybuji o vaší loajalitě, doktore. Postoupím to do kanceláře Jeho Výsosti. Ale musím trvat na tom, že nic neřeknete kapitánu Jacksonovi.“

„Máte moje slovo.“ Jack se málem zasmál. Nemohl se dočkat, až uvidí výraz na tváři Robbyho. Konečně vyrovná skóre z utkání kendo.

 

„Sevření vrcholí,“ řekl toho večera Jack. Praktikovali dechová cvičení jako přípravu na porod. Jeho žena začínala supět. Jack věděl, že je to závažná záležitost. To jenom na pohled byla směšná. Překontroloval čas na svých digitálních hodinkách. „Svírání končí. Hluboký, očisťující výdech. Představuji si biftek na grilu, opékané brambory, čerstvou zelenou kukuřici na klasu s chutným salátem.“

„To je moc obyčejné,“ protestovala Cathy.

„Kamkoliv přijdou, všude je budou zahrnovat nesmyslnými francouzskými patlaninami. Někdo by jim měl podat slušné americké jídlo. Víš, myslím, že biftek na grilu a tvůj špenátový salát je proslavený všude v okolí.“

„Dobrá.“ Cathy se dala do smíchu. Ale smích jí pomalu začínal působit nepříjemnosti. „Když budu stát u plotny déle než několik minut, stejně mi bude nanic.“

„Musí to být hrůza - to těhotenství.“

„Měl by sis to vyzkoušet,“ navrhla.

Manžel pokračoval: „Je to samozřejmě jediná věc, kterou ženy trpí.“

Cože! Cathy div nevypadly oči z důlků.

„Podívej se na dějiny. Kdo musel podnikat výpravy a zabíjet buvoly? Muž. Kdo musel zahnat medvěda? Muž. My děláme všechny těžké práce. Každý večer musím vynášet odpadky. Stěžuju si na to?“ Opět ji rozesmál. Vystihl její náladu správně. Nechtěla soucit. Na to byla příliš hrdá.

„Praštila bych tě po hlavě, ale je škoda lámat pevnou hůl o něco tak bezcenného.“

„Kromě toho jsem při tom naposledy byl a nevypadalo to nijak zle.“

„Kdybych se mohla pohybovat, Jacku, za tohle bych tě zabila.“

Z pozice proti své ženě přešel a postavil se vedle ní. „To si nemyslím. Chci, aby sis něco představila.“

„Co si mám představit?“

„Jak se bude tvářit Robby, až sem přijde na večeři. Rád bych trochu popostrčil čas.“

„Sázím se, že to Sissy zvládne líp než on.“

„O kolik?“

„O dvacet.“

„Platí.“ Podíval se na hodinky. „Svírání začíná. Nadechni se zhluboka.“ Za minutu Jack užasl, když zjistil, že dýchá stejné jako jeho žena. To je oba rozesmálo.