Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
V den přepadu nebyly k dispozici žádné nové snímky tábora 18. V době přeletu satelitu řádila nad tábory písečná bouře a kamery jí nedokázaly proniknout, ale geosynchronní povětrnostní satelit ukázal, že bouře už tuto oblast opustila. Po obědě byl Ryan informován, že se chystá přepad, a celé odpoledne strávil v rozechvělém očekávání. Pečlivá analýza existujících fotografií ukazovala, že v táboře je mezi dvanácti až osmnácti lidmi - kromě stráží. Jestliže to vyšší číslo bylo správné a jestliže úřední odhad síly Ulsterské osvobozenecké armády byl přesný, pak to představovalo víc než polovinu veškerého členstva. Ryan se tím příliš nezabýval. Jestliže Francouzi posílali jenom osm parašutistů..., ale pak si vzpomněl na své vlastní zkušenosti z námořního sboru. Zaútočí na cíl ve tři hodiny ráno. Překvapení bude na jejich straně. Přepadové družstvo bude mít zbraně nabité, odjištěné - a namířené na lidi, kteří budou spát. Prvek překvapení v rukou elitního komanda je vojenská obdoba kansaského tornáda. Nic mu neodolá.
Teď už jsou ve vrtulnících, pomyslel si Ryan. Vzpomínal si na své vlastní zážitky v křehkém a nemotorném letadle. Už jste tady, veškerou svoji výzbroj máte sbalenou, maskovací oblečení, které budete potřebovat, své zbraně máte připravené, a přes to všechno jste zranitelní jako dítě v mateřském lůně. Přemýšlel, jací jsou to lidé, a uvědomil si, že se asi nebudou příliš lišit od námořníků, s nimiž sám sloužil: všichni jsou dobrovolníci, vlastně dvojnásobní dobrovolníci, protože se dobrovolně přihlásili také na parašutistický výcvik. A potřetí se dobrovolně přihlásili do protiteroristického družstva. Zčásti kvůli mimořádné odměně, zčásti kvůli hrdosti, kterou pociťuje ten, kdo je členem malé, velmi specializované jednotky - jako členové průzkumné čety námořního sboru - ale většinou jsou tam proto, že vědí, že je to poslání, které stojí za to. Profesionální vojáci pohrdají teroristy a každý z nich sní o tom, že se s nimi utká v bitvě - představa pole cti a slávy pro skutečné profesionály nikdy nepominula. Je to místo, kde se uplatňuje konečné rozhodnutí na základě odvahy a dovednosti, na základě samotné mužnosti, a to je rys, který známkuje profesionálního vojáka jako romantika, jako osobu, která opravdově věří v pravidla.
Ve svém vrtulníku jsou už asi nervózní. Někteří se ošívají a stydí se za to. Jiní se naparují a brousí si nože. Jiní tiše žertují. Jejich důstojníci a seržanti sedí klidně, neboť musejí dávat příklad, a studují plány. Všichni se rozhlížejí po vrtulníku a mlčky ho nenávidí za to, že jsou v něm lapeni jako v pasti. Na chvíli byl Jack s nimi.
Hodiny se ploužily. Ryanovi se zdálo, že čísla na digitálním ukazateli se zdráhají změnit. Na svou práci se vůbec nemohl soustředit. Znovu probíral fotografie tábora, počítal postavy mužů, zkoumal terén, aby předpověděl sám pro sebe, jak se uskuteční konečné přiblížení. Uvažoval, zda členové přepadového oddílu mají příkaz zajmout teroristy živé. V této otázce se nedovedl rozhodnout. Domníval se, že z právního hlediska na tom ani příliš nezáleží. Jestliže terorismus je moderním projevem pirátství - zdá se, že tady analogie plně sedí - pak Ulsterská osvobozenecká armáda by měla být vítanou kořistí ozbrojených sil kteréhokoliv státu. Na druhé straně, pokud by byli zajati živí, mohli by být postaveni před soud a vystaveni veřejnému nátlaku. Psychologický dopad na ostatní podobné skupiny by mohl být značný. I kdyby v nich nevzbudil strach z Boha, aspoň by připoutal jejich pozornost. Vyděsila by je představa, že nejsou bezpeční ani v těch nejvzdálenějších úkrytech. Někteří členové by možná odpadli, snad by jich několik bylo ochotno i promluvit. Aby je bylo možno zničit, k tomu ani nebylo zapotřebí mnoho informací výzvědné služby. Ryan to viděl zcela jasně. Potřebujete jenom vědět, kde jsou, nic víc. Znáte-li místo, kde se zdržují, pak můžete uplatnit všechny ozbrojené složky moderního státu, a při vší své aroganci a brutalitě teroristé nemohou doufat, že by dlouho odolali.
Do kanceláře přišel Marty. „Jste připraven jít?“
„K čertu, to ano!“
„Večeřel jste?“
„Ne. Snad se navečeřím později.“
„Ano.“ Šli společně do přístavku. Chodby teď byly skoro prázdné. CIA pracovala většinou stejně jako ostatní instituce. V pět většina zaměstnanců odcházela domů se navečeřet a dívat se na televizi.
„Dobrá, Jacku, je to reál. Pamatujte si, že o ničem, co budete vidět, nesmíte s nikým hovořit.“ Jackovi napadlo, že Cantor vypadá dost unaveně.
„Marty, jestli tato operace dobře dopadne, řeknu své ženě, že Ulsterská osvobozenecká armáda vypadla ze hry. Má právo tohle se dovědět.“
„To chápu. Ale nesmí vědět, jak se to stalo.“
„To ji ani nebude zajímat,“ ujišťoval ho Jack, když vstupovali do místnosti s televizním monitorem. Seděl tam opět Jean-Claude.
„Dobrý večer, pane Cantore, doktore Ryane,“ zdravil je oba důstojník francouzské tajné služby.
„Jak probíhá operace?“
„Nesmějí do vysílaček nic říct,“ odpověděl plukovník.
„Čemu nerozumím, je, jak to můžou úplně stejným způsobem provést dvakrát,“ pokračoval Ryan.
„Je to riziko. Použili jsme maličko dezinformace,“ řekl tajemně Jean-Claude. „Mimoto věnují plnou pozornost vaší mateřské letadlové lodi.“
„Saratoga má na palubě letku alfa,“ vysvětloval Marty. „Dvě bojové a tři útočné eskadry, mimoto rušičky a radarové krytí. Právě teď patroluje podél ,linie smrti’. Podle našich lidí, co poslouchají elektronické přístroje, jsou z toho Libyjci celí nesví.“
„Satelit se objeví na obzoru za čtyřiadvacet minut,“ hlásil starší technik. „Místní počasí vypadá dobře. Měli bychom mít jasnější obrázky.“
Ryan toužil po cigaretě. Usnadnila by mu čekání. Kdykoliv však Cathy zjistila podle dechu, že kouřil, vždycky byl oheň na střeše. V této chvíli se přepadový oddíl plazí posledních tisíc yardů. Ryan sám prodělal takový výcvik. Mají zakrvácené ruce a odřená kolena, písek se jim zadírá do ran. Plížení je neobyčejně únavné, ztížené ještě tím, že v operačním cíli jsou ozbrojené stráže. Musíte si načasovat svoje pohyby tak, abyste se plížili, když se dívají jinam, a musíte zachovávat naprosté ticho. Parašutisté nesou jenom minimum výstroje, osobní zbraně, snad nějaké granáty, několik vysílaček, kradou se při zemi jako tygr, když chce přepadnout kořist, pozorují a poslouchají.
Všichni zírali na prázdný televizní monitor, každý z nich v zajetí svých vlastních představ o tom, co se zrovna v tuto chvíli děje.
„Dobrá,“ řekl technik. „Kamery začínají pracovat, automaticky se zapínají přístroje měřící výšku a trasu, dostáváme dálkové měření. Terč se objeví v devadesáti vteřinách.“
Rozsvítila se obrazovka. Byl na ní monoskop. Ryan takový monoskop už neviděl celá léta.
„Dostáváme signál.“
Objevil se obraz. K všeobecnému zklamání byl zase infračervený. Ryan čekal docela něco jiného. Nízký úhel pohledu ukazoval z tábora velmi málo. Nepozorovali nejmenší pohyb. Technik se zamračil a zvětšil pozorovací pole. Neobjevilo se nic víc, dokonce ani ne vrtulníky.
Pozorovací úhel se pomalu měnil a člověk těžko mohl uvěřit, že průzkumný satelit se řítí rychlostí přes osmnáct tisíc mil za hodinu. Konečně mohli vidět všechny baráky. Ryan zamrkal. Na infračerveném obrázku byl pouze jediný barák osvětlený. Uh-oh. Jenom jediný barák - ten, ve kterém se zdržovaly stráže - měl v činnosti topné těleso. Co to znamenalo? Odešli - nikdo není doma... a přepadová skupina tu také není. Ryan řekl: „Něco se zvrtlo.“
„Kdy nám řeknou, co se vlastně stalo?“ zeptal se Cantor.
„Několik hodin nesmějí porušit mlčení.“
Uplynuly další dvě hodiny. Strávili je v Martyho kanceláři. Jídlo jim donesli nahoru. Jean-Paul nemluvil, ale byl jasně zklamán. Cantor se o tom ani nezmínil. Zazvonil telefon. Vzal ho Francouz a mluvil svým mateřským jazykem. Rozmluva trvala čtyři nebo pět minut. Jean-Claude zavěsil a otočil se.
„Útočná skupina narazila na pravidelnou armádní jednotku asi sto kilometrů od tábora, zřejmě tam cvičila. To nikdo neočekával. Když slétli dolů, zcela náhle se s ní setkali. Jednotka začala na naše vrtulníky střílet. Bylo po překvapení, a proto se museli vrátit.“ Jean-Claude nemusel vysvětlovat, že v nejlepším případě tyto operace bývají úspěšné sotva z poloviny.
„Toho jsem se obával.“ Jack zíral na podlahu. Nikdo mu nepotřeboval vykládat, že se útok nedá opakovat. Stejně podstupovali vážné riziko, když se pokusili o tajný přepad úplně stejným způsobem dvakrát. K třetímu pokusu už nedojde. „Jsou vaši lidé v bezpečí?“
„Ano, jedna helikoptéra byla poškozena, ale podařilo se jí vrátit na základnu. Neměli jsme žádné ztráty.“
„Prosím, poděkujte vašim lidem za to, že se o to pokusili, plukovníku.“ Cantor se omluvil a odešel do koupelny. Tam zvracel. Jeho žaludeční vředy opět krvácely. Pokusil se vstát, ale nemohl, tak mu bylo mdlo. Padl na dveře a těžce se uhodil do hlavy.
Jack slyšel náraz a šel se podívat, co se děje. Nemohl otevřít dveře. Když se mu to podařilo, uviděl, jak tam Marty leží. První Ryanova myšlenka byla požádat Jeana-Clauda, aby zavolal lékaře, ale sám nevěděl, jak to tady udělat. Pomohl Martymu na nohy a vedl ho zpátky do jeho kanceláře, kde ho posadil do křesla.
„Co mu je?“
„Vykašlal krev - jak tomu říkáte...“ Ryan se rozhodl zavolat admirála Greera.
„Marty se zhroutil - potřebujeme tady doktora.“
„Postarám se o to. Za dvě minuty tam bude,“ odpověděl admirál.
Jack šel do koupelny, natočil sklenici vody a sebral toaletní papír. Utřel jím Cantorovi ústa, pak mu podržel sklenici. „Vypláchněte si ústa.“
„Jsem v pořádku,“ protestoval Cantor.
„Blbost,“ odpověděl Ryan. „Hlupáku. Pracoval jste pozdě do noci, chtěl jste dát všechno do pořádku, než odejdete, je to tak?“
„Musel - musel jsem.“
„Co musíte, Marty, udělat, je - vypadnout odtud, než vás to úplně spolkne.“
Cantor opět zvracel.
Tak vy jste nežertoval, Marty, myslel si Jack. Také tady se vede válka a vy jste jedna z jejích obětí. Stejně jako já jste si přál, aby se tato akce vydařila.
„Co se k čertu děje?“ Do místnosti vešel Greer. Vypadal trochu rozcuchaně.
„Zase ho zlobí žaludeční vředy,“ vysvětloval Jack. „Zvracel krev.“
„Ach, Ježíši, Marty!“ řekl admirál.
Ryan nevěděl, že v Langley je zdravotnické zařízení. Přišel muž a představil se jako lékař. Rychle prohlédl Cantora a spolu se strážným ho naložili na pojízdné křeslo. Vyvezli ho. Tři muži, kteří tam zůstali, na sebe udiveně zírali.
„Umírá se na žaludeční vředy?“ zeptal se před půlnocí Ryan své manželky.
„Jak je starý?“ zeptala se. Jack jí to řekl. Cathy o tom chvíli přemýšlela. „Může se to stát, ale je to dost vzácný případ. Někdo v práci?“
„Můj vedoucí v Langley. Polyká tagamet, ale dnes večer zvracel krev.“
„Možná že se chtěl bez něho obejít. To je právě ten problém. Předepíšeš lidem léky, a jak se začínají cítit lépe, přestanou léky brát. Dokonce i chytří lidé,“ poznamenala Cathy. „Je to tam namáhavé?“
„Pro něho to určitě bylo.“
„Senzace.“ To byla poznámka, po které by měl hned následovat kotrmelec, ale Cathy po nějaký čas nebude s to takový cvik provést. „Pravděpodobně bude v pořádku. Vážné potíže se žaludečními vředy jsou v dnešní době hlavně důsledkem přepracovanosti. Ty tam chceš opravdu nastoupit?“
„Ne. To oni chtějí mě, ale já se nerozhodnu, dokud ty neztratíš trochu na váze.“
„Neměl bys být tak daleko, až půjdu do porodnice.“
„Budu tady vždycky, když mě budeš potřebovat.“
„Skoro je dostali,“ podával zprávu Murray.
„Stejná parta, co přepadla Action-Directe? Ano, slyšel jsem, že to byl bezvadně splněný úkol. Co se stalo?“ zeptal se Owens.
„Útočnou skupinu zpozorovali sedmdesát mil před cílem a musela se vrátit. Prozkoumání fotografií ukázalo, že naši přátelé už tam asi nebyli.“
„To je zvláštní. Zdá se, že se nám štěstí vyhýbá. Kam asi šli, co myslíš?“
Murray zabručel. „Musím předpokládat totéž co ty, Jimmy.“
„Asi ano.“ Vyhlédl z okna. Brzy vyjde slunce. „Prověřili jsme toho muže a všechno mu pověděli.“
„Jak na to reagoval?“
„Okamžitě nabídl svou rezignaci, ale spolu s komisařem jsme ho přemluvili, aby ji vzal zpět. Všichni máme svoje slabá místa,“ pravil blahovolně Owens. „V tom, co dělá, je perfektní. Budeš potěšen, že jeho reakce byla přesně taková jako tvoje. Řekl, že zařídí, aby Jeho Výsost spadla z poníka a zlomila si nohu. Prosím tě, nikomu se o tom nezmiňuj.“
„Je mnohem snazší chránit zbabělce. Právě ti stateční nám komplikují život. Víš co? Jednou z něho bude dobrý král. Pokud bude žít dost dlouho,“ dodal Murray. Je skoro nemožné si ho neoblíbit, pomyslel si. A jeho žena je učiněný dynamit. „Jestli tě to trochu uklidní, bezpečnostní opatření ve Státech budou neprodyšná. Stejná jako má prezident. Dokonce budou angažováni i stejní lidé.“
Proto se mám cítit šťastný? mlčky se ptal Owens sám sebe a připomínal si, jak často se američtí prezidenti přiblížili k smrti z rukou šílenců, když se pomine vražda Johna F. Kennedyho. Samozřejmě bylo možné, že členové Ulsterské osvobozenecké armády jsou tam, kde bydlí, ale instinkty mu napovídaly, že tomu tak není. Murray byl jeho blízký přítel a znal agenty tajné služby, kteří zajišťovali bezpečnostní opatření. Také si jich vážil. Avšak ochrana Jejich Výsostí patřila vlastně do kompetence Yardu a Owensovi se nelíbilo, že se nyní přesunula do jiných rukou. Owense profesionálně přímo urazilo, že když byl americký prezident naposledy ve Spojeném království, americká tajná služba s velkou pompou odstrčila místní bezpečnostní orgány tak daleko, jak se jen odvážila. Teď jim trochu víc rozuměl.
„Jaký je nájem?’’ zeptal se Dobbens.
„Čtyři sta padesát měsíčně,“ sdělil agent. „Dům je zařízený.“
„Uh-huh.“ Alex viděl, že vybavení domu je přepychové. Ani by takové nemuselo být.
„Kdy se může bratranec nastěhovat?“
„To není pro vás?“
„Ne, je to pro mého bratrance. Pracuje ve stejném oboru jako já,“ vysvětloval Alex. „V těchto místech ještě nikdy nebyl. Ale já se mu mám postarat o nájem. Tříměsíční záloha, říkáte? V hotovosti?“ zeptal se Dobbens.
„Zajisté. Vraťme se do kanceláře a vyřiďme formality.“
„Bohužel jsem se trochu zpozdil. Nemáte smlouvu u sebe?“
Agent přikývl. „Ano, můžu to udělat hned tady.“ Zašel k autu a vrátil se s deskou s klipsem a běžnou nájemní smlouvou. Nevěděl, že se sám odsuzuje k smrti, protože nikdo jiný z kanceláře neviděl obličej návštěvníka. „Kam vám mám potvrzenou smlouvu poslat?“
„Korespondence mi přichází do poštovní přihrádky - vyzvedávám si ji cestou do práce.“ Tím se měla vyřešit otázka adresy.
„Kde jste zaměstnán?“
„Pracuji v laboratoři aplikované fyziky jako elektrotechnický inženýr. Bohužel nemohu prozrazovat další detaily. Pochopte, pracujeme hodně pro vládu.“ Alex toho muže tak trochu litoval. Byl dost příjemný a nevymlouval se jako někteří jiní agenti z realitních kanceláří. Je to smůla. Ale takový je život.
„Vy vždycky platíte hotovými?“
„Je to jediný způsob, jak si být jistý, že si to můžete dovolit,“ Alex se pochechtával.
„Podepsal byste se tady, prosím?“
„Jistě.“ Alex tak učinil vlastním perem a levou rukou, jak už to měl nacvičeno. „A je to třináct set padesát.“ Odpočítal bankovky.
„Tak to bylo snadné,“ řekl agent a předal mu klíče i potvrzení.
„To jistě bylo. Děkuji vám, pane.“ Alex mu podal ruku. „Nastěhuje se pravděpodobně příští týden.“
Oba muži se vydali ke svým autům. Alex si zapsal číslo agentova vozu - jezdil svým vlastním autem, které nepatřilo realitní kanceláři. Rovněž si zaznamenal jeho popis, jenom pro jistotu, aby jeho lidé nezabili nepravého muže. Byl rád, že nenarazil na ženu. Alex věděl, že dříve či později musí tento předsudek překonat, ale prozatím byl rád, že se mohl tomuto rozhodování vyhnout. Několik bloků sledoval agenta, pak se otočil a vrátil se k domu.
Vlastně nebyl dům zcela perfektní, ale dost se tomu blížil. Tři malé ložnice. Kuchyně kombinovaná s jídelnou byla v pořádku stejně jako obývací pokoj. Co bylo nejdůležitější, k domu patřila garáž a stál na pozemku o rozloze téměř jednoho akru. Parcela byla lemována živým plotem a byla součástí polovenkovského okolí, kde bydleli spíše dělníci a kde domy byly od sebe odděleny pozemky. Bylo to bezpečné místo.
Když skončil, odjel na washingtonské mezinárodní letiště, odkud odletěl do Miami. Tam po tříhodinové prodlevě nasedl do jiného letadla do Mexiko City. V jednom hotelu už na něho čekal Miller.
„Ahoj, Seane.“
„Ahoj, Alexi. Dáš si něco k pití?“
„Co máš?“
„Přivezl jsem láhev výtečné whisky, nebo můžeš mít místní pitivo. Pivo není špatné, ale já osobně jsem je přestal pít.“
Alex si vybral pivo. Se sklenicí se neobtěžoval.
„No tak?“ Dobbens dopil pivo jediným dlouhým douškem. Bylo dobré, že si mohl vydechnout - opravdu vydechnout. Doma musel neustále hrát, to bylo únavné. „Zajistil jsem pro tebe bezpečný dům. Dnes ráno jsem to udělal. Bude vyhovovat k tomu, nač jej potřebujeme. A co tvoji lidé?“
„Jsou na cestě. Přijedou, jak je naplánováno.“
Alex dostal druhé pivo a přikývl na souhlas.
„Tak teď si probereme, jak bude operace probíhat. Alexi, ty jsi mě vlastně inspiroval.“ Miller otevřel aktovku a vytáhl mapy a schémata. Přešli ke kávovému stolku. Alex se ani neusmál. Miller ho chtěl pochválit, ale Dobbens to neměl rád. Poslouchal dvacet minut.
„Není to špatné, dokonce je to dost dobré, ale budeš muset několik věcí změnit.“
„Co?“ zeptal se Miller. Už Dobbensův tón ho popudil.
„Podívej, člověče, právě tady bude nejméně patnáct bezpečáků.“ Alex poklepal na mapu. „A budeš se s nimi muset vypořádat rychle. Nemáme co dělat s pouličními poldy. Tihle chlapíci jsou vycvičení a dobře vyzbrojení. Ani nejsou tak docela hloupí. Když chceš, aby to fungovalo, musíš umístit první ránu tvrději. Ani tvoje načasování neodpovídá zcela situaci. Budeme to muset trochu přiškrtit, Seane.“
„Ale oni budou na nesprávném místě!“ Miller pronášel námitky tak apaticky, jak to jenom dokázal.
„A ty chceš, aby tady kolem dokola pobíhali docela volně? To ne, hochu! Raději mysli na to, jak je sejmout v prvních deseti vteřinách. Mysli na ně jako na vojáky. Tohle není žádná hra na schovávanou. Mluvíme tady o bitvě.“
„Ale jestliže bezpečnostní opatření budou tak dokonalá, jak předpokládáš -“
„To já zvládnu, hochu. Ty nevěnuješ pozornost tomu, co říkám? Můžu umístit tvoje střelce na správné místo přesně ve správnou dobu.“
„A jak to chceš k čertu udělat?“ Miller už se nedokázal ovládnout. Na Alexovi bylo něco, co mu nedopřávalo klidu.
„Je to snadné, člověče,“ Dobbens se usmál. Působilo mu potěšení ukazovat tomuto babralovi, jak se věci mají. „Jediné, co musíš udělat...“
„A ty si opravdu myslíš, že se přes ně můžeš takhle dostat?“ vyštěkl Miller, když Alex skončil.
„Snadno. Můžu si sám napsat pracovní příkazy.“
Miller zápasil sám se sebou a tentokrát zvítězil. Říkal si, že musí hledět na Alexův nápad nezaujatě. Jenom nerad přiznával sám sobě, že jeho plán dává smysl. Tenhle černoch mu ukázal, jak provést operaci, a fakt, že měl pravdu, jeho náladu ještě zhoršoval.
„Člověče, nejenom že je to lepší, ale je to taky snazší,“ Alex už trochu couval. Dokonce i ti drzí běloši si potřebovali zachovat jistou dávku hrdosti. Tenhle kluk byl zvyklý, že všechno se dělo podle něho. Je dost chytrý, připustil Dobbens sám pro sebe, ale ne příliš pružný. Jakmile se rozhodl pro nějaký nápad, nechce na něm změnit ani to nejmenší. Nikdy by z něho nebyl dobrý inženýr, to Alex věděl. „Vzpomínáš si na poslední operaci, kterou jsme pro tebe dělali? Tehdy jsem měl pravdu, viď?“
Alex neuměl jednat s lidmi přes všechny svoje technické zkušenosti. Tahle poslední poznámka div Millera zase nenaštvala, avšak Ir se zhluboka nadechl a dál zíral do mapy. Teď už vím, proč Amerikáni tak milují svoje negry.
„To přece víš.“
„Jistě. Řeknu ti něco. Já si teď na chvilku lehnu. Ty můžeš hloubat nad mapou, jak dlouho budeš chtít.“
„Co je nového u našich známých?“
Alex se protáhl. „Moc toho nevím. Představ si, že mají služku. Přece taková rodinka nemůže být bez služky. Té se nesmí nic stát, brácho. Je to černoška, hezká ženská. A vzpomeň si, co jsem říkal o doktorce a tom děcku. Když to bude nutné, budu se s tím muset smířit, ale jestli ji odbouchnete jen tak z legrace, Seane, budete se odpovídat mně. Snažme se to udržet v profesionální rovině. Vy máte tři legitimní politické cíle. To je dost. Ten zbytek jsou ubohé odpadky, můžeme jich využít k tomu, abychom prokázali dobrou vůli. Možná že pro tebe, chlapče, to nemá žádný význam, ale pro mne je to strašně důležité. Chápeš?“
„Výborně, Alexi.“ Sean se okamžitě rozhodl, že Alex neuvidí konec operace. Nebude to těžké zařídit. Se svou absurdní sentimentalitou se nehodí na revolucionáře. Zemřeš statečnou smrtí. Aspoň z tebe můžeme udělat mučedníka.
O dvě hodiny později si Miller přiznal, že by to bylo nešťastné. Alex má přece jenom čich pro operace.
Lidé od bezpečnosti se natolik opozdili, že Ryan zastavil na příjezdové cestě přímo za nimi. Byli tři, vedl je Chuck Avery z tajné služby.
„Litujeme, zdrželi nás,“ omlouval se Avery, když si podali ruce. „Tohle je Bert Longley a Mike Keaton, oba od britských kolegů.“
„Nazdar, pane Longley,“ zavolala ze dveří Cathy.
Oči se mu rozšířily, když uviděl její stav. „Proboha, snad jsme měli s sebou přivézt doktora! Neměl jsem tušení, že už je to tak daleko.“
„No, tohle dítě bude zčásti Angličan,“ vysvětloval Jack. „Pojďte dál.“
„Pan Longley nám zařizoval doprovod, když jsi byl v nemocnici,“ řekla Cathy svému manželovi. „Jsem ráda, že vás zase vidím.“
„Jak se cítíte?“ zeptal se Longley.
„Trochu unavená, ale jinak dobře,“ odpověděla Cathy.
„Vyřešili jste problém s Robbym?“ zeptal se Jack.
„Ano vyřešili. Prosím, omluvte pana Bennetta. Bohužel vzal svoje instrukce poněkud doslova. S námořním důstojníkem nemáme žádné problémy. Ve skutečnosti se Jeho Výsost těší, že se s ním setká. Můžeme se tady porozhlédnout?“
„Pokud s tím souhlasíte, chci si prohlédnout ten váš útes,“ řekl Avery.
„Pojďte za mnou, pánové.“ Jack vedl tři muže zasouvacími skleněnými dveřmi na plošinu naproti Chesapeakeské zátoce.
„Nádhera,“ poznamenal Longley.
„Jediné chyby jsme se dopustili v tom, že obývací pokoj a jídelna nejsou odděleny, ale to bylo v projektu a nám se nepodařilo najít vhodný způsob, jak ho změnit. Ale všechna okna nám poskytují pěkný výhled, viďte?“
„Také naši lidé budou mít dobrý přehled,“ poznamenal Keaton, který si prohlížel celý areál.
Nebudeme se zmiňovat o slušném palebném poli, pomyslel si Ryan.
„Kolik lidí sem přivedete?“ zeptal se.
„Bohužel to není otázka, o které bychom mohli diskutovat,“ odpověděl Longley.
„Víc než dvacet?“ naléhal Jack. „Chceme připravit pro vaše muže kávu a sendviče. Nedělejte si starosti, já jsem se o tom nezmínil ani Robbymu.“
„Pro dvacet to bude až moc,“ řekl po chvíli Avery. „Káva by úplně stačila.“ Vypijí hodně kávy, pomyslel si muž z tajné služby.
„Dobrá, tak si prohlédněme útes.“ Jack sestupoval po schodech dolů na trávu. „Tady musíte být velice opatrní, pánové.“
„Je nestabilní?“ zeptal se Avery.
„Sally se dostala dvakrát až za plot. Pokaždé jsem jí dal pořádně na pamětnou. Problémem je eroze. Útes je z nějaké měkké horniny - asi z pískovce. Snažil jsem se jej trochu zpevnit. Lidé ze státní ochrany přírody mě přemluvili, abych jej osázel tím zatraceným kudzu - tady se už zastavte!“
Keaton překročil nízký plot.
„Před dvěma lety jsem si povšiml, že odpadl kus velký zhruba dvacet čtverečních stop. Proto jsem tam začal pěstovat tuhle rostlinu. Přece si nemyslíte, že by se tady někdo šplhal?“
„Je to jedna možnost,“ odpověděl Longley.
„Až se na to podíváte z loďky, potom budete soudit jinak. Útes by neunesl takovou váhu. Veverka po něm vyleze, ale už nikdo těžší.“
„Jak je vysoký?“ zeptal se Avery.
„Tamhle třiačtyřicet stop a tady už skoro padesát. To nešťastné kudzu všechno ještě zhoršilo. Je skoro nemožné je zničit, ale když se ho chytíte, dožijete se velkého překvapení. Jak říkám, jestli chcete útes prozkoumat, udělejte to z loďky,“ řekl Ryan.
„Také to tak uděláme,“ odpověděl Avery.
„Vaše příjezdová cesta měří asi tři sta yardů,“ řekl Keaton.
„Přes čtyři sta, počítáme-li všechny zatáčky. Vydláždění mě stálo celé jmění.“
„A co ti lidé, kteří budují bazén?“ Tentokrát se zeptal Longley.
„Předpokládáme, že příští středu s tím budou hotovi.“
Avery a Keaton obešli severní stranu domu. Asi ve vzdálenosti dvaceti yardů stály stromy a po zemi se plazily do nekonečna ostružiníky. Ryan vysázel dlouhou řadu keřů, aby vyznačil hranici pozemku. Za ní Sally nikdy nechodila.
„Tohle vypadá dost bezpečně,“ řekl Avery. „Mezi cestou a stromy jsou asi dvě stovky yardů otevřeného prostoru a ještě otevřenější je plocha mezi bazénem a domem.“
„Správně,“ pochechtával se Ryan. „Těžké kulomety posaďte mezi stromy a minomety umístěte nad bazén.“
„Doktore Ryane, tohle je velmi vážná záležitost,“ napomenul ho Longley.
„To jistě. Ale je to přece návštěva, která nebyla nikde oznámena, že? Nemůžou -“ Jack se zarazil. Výraz jejich tváří se mu ani trochu nelíbil.
Avery řekl: „Vždycky předpokládáme, že druhá strana ví, za čím jdeme my.“
„Och.“ Je tohle všechno, nebo je za tím ještě něco víc? Věděl, že se na to nemůže zeptat. „Teď mluvím jako bývalý námořník. Nebyl bych moc rád, kdyby tady vaši hoši příliš řádili. Vím něco o tom, jaký prodělávají výcvik. Nechtěl bych, abychom tu měli všechno vzhůru nohama.“
„Pokusíme se o to,“ ujišťoval ho Avery, který se stále rozhlížel. Podle toho, jak vedla příjezdová cesta mezi stromy, usuzoval, že by mohl použít dodávkový vůz k tomu, aby úplně zablokoval průjezd. Připomínal si, že tu bude deset lidí z jeho agentury, šest Britů, spojovací důstojník z ústředí a pravděpodobné dva nebo tři státní policisté jako dopravní hlídka na cestě. Všichni jeho lidé budou mít služební revolver i samopal. Cvičení mívali nejméně jednou týdně.
Avery pořád ještě nebyl spokojen, zvláště ne s možností, že by tu mohla volně pobíhat ozbrojená teroristická skupina. Avšak všechna letiště byla střežena, všichni místní policisté byli v pohotovosti. Sem vede pouze jedna cesta. Okolní terén by znemožnil i četě vojáků, aby sem pronikla, aniž by nadělala pořádný rámus. Teroristé, jakkoliv jsou zákeřní, nikdy ještě nevybojovali otevřenou bitvu. Tohle není Londýn a potenciální terč nepocestuje v blahé nevědomosti s jediným ozbrojeným strážným.
„Děkujeme vám, doktore Ryane. Prozkoumáme ještě útes u vody. Až uvidíte pobřežní strážní škuner, tak to budeme my.“
„Víte, jak se dostat na stanici Thomas Point? Pojedete na východ směrem na Arundel-on-the-Bay a zahnete doprava. Nemůžete ji minout.“
„Díky, uděláme to tak.“
Agent realitní kanceláře vyšel z kanceláře před desátou. Bylo na něm, aby místnost uzamkl. V aktovce měl obálku pro bankovní noční depozitář a několik smluv, kterými se chtěl zabývat příští den ráno, než půjde do práce. Položil aktovku na sedadlo vedle sebe a nastartoval. Dvě světla zastavila přesně za ním.
„Můžu s vámi mluvit?“ zavolal hlas ve tmě. Agent se otočil a viděl, že k němu přichází nějaká postava.
„Bohužel už máme zavřeno. Kancelář se otvírá v -“ Díval se do hlavně revolveru.
„Chci vaše peníze, příteli. Jen zachovejte klid a všechno proběhne hladce,“ řekl muž s revolverem. Nemělo smysl agenta příliš vyděsit. Mohl by udělat nějaký nepředložený čin, třeba se pokusit o útěk.
„Ale já nemám žádné -“
„Aktovku a peněženku. Jenom klidně, beze spěchu a za půl hodinky jste doma.“
Muž nejprve vyndával peněženku. Třikrát se pokusil uvolnit knoflík u boční kapsy a ruce se mu třásly, když peněženku odevzdával. Pak přišla na řadu aktovka.
„Jsou tam jenom šeky - žádné peníze.“
„Tohle tvrdí všichni. Lehněte si na sedadlo a počítejte do sta. Dokud neskončíte, nevystrkujte hlavu a všechno bude v pořádku. Pěkně nahlas, tak, abych vás dobře slyšel.“ Podívej se na to, srdce je přibližně tam... Strčil ruku s revolverem do otevřeného okénka. Agent se dostal k číslu sedm. Když revolver spustil, výstřel zdusený tlumičem byl ještě dále zeslaben tím, že se ozval uvnitř auta. Tělo sebou několikrát trhlo, ale ne natolik, aby to vyžadovalo druhou ránu. Muž s revolverem otevřel dveře, vytáhl nahoru okno, pak vypnul motor a světla. Vrátil se ke svému vozu. Vyjel zpátky na silnici a jel přesně podle předpisů. O deset minut později odhodil prázdnou aktovku a peněženku do odpadků u nákupního střediska. Vrátil se na dálnici a jel opačným směrem. Bylo nebezpečné nechat si revolver, ale s jeho likvidací to bude muset zařídit mnohem pečlivěji. Muž s revolverem zavezl auto tam, kam patřilo - rodina, které náleželo, byla na dovolené - a pěšky přešel o dva bloky dál, kde stál jeho vůz. Alex měl pravdu, jako vždy, myslel si muž s revolverem. Jestli si něco naplánuješ, všechno promysli, a co je nejdůležitější, nenechávej nikde stopy. Potom můžeš zabít, koho si vzpomeneš. Och, rozpomněl se, ještě jedna věc, nikdy o tom nemluv.
„Ahoj, Ernie,“ řekl tiše Jack. Pes se jevil jako tmavá skvrna na světlém koberci v obývacím pokoji. Byly čtyři hodiny ráno. Ernie slyšel hluk a vyběhl ze Sallyina pokoje, aby se podíval, co se děje.
Ernie Jacka pozoroval několik minut, vrtěl ocasem dopředu a dozadu, až ho pán podrbal mezi ušima, pak se odplížil zpět do pokoje k holčičce. Je to překvapující, pomyslel si Jack. Pes úplně vytlačil medvěda. Těžko mohl uvěřit, že něco takového bylo vůbec možné.
Vrátí se, určitě se vrátí? ptal se noci. Jack vstal z koženého gauče a přešel k oknům. Byla jasná noc. Na Chesapeakeské zátoce viděl blikat světla lodí plujících do přístavu Baltimore a také z něho vyplouvajících. Okázelejší byl pohled na kombinaci vlečného parníčku a nákladní lodě, které se ploužily mnohem pomaleji.
Nechápal, proč mu to tak dlouho nedocházelo. Snad proto, že se aktivita v táboře 18 skoro shodovala se vzorcem, který se pokoušel opakovaně rozeznat. Nastával pro ně pravý čas, aby se ukázali na obnovovacím výcviku. Ale stejně tak bylo pravděpodobné, že chystají něco opravdu velkého. Jako například právě tady...
„Ježíši. Jsi tak blízko tomu problému, Jacku,“ zašeptal. Už je přece čtrnáct dnů veřejně známo, že přijedou, a Ulsterská osvobozenecká armáda prokázala, že dokáže operovat i v Americe, připomínal si. A my přivádíme jejich terče do našeho domova! To je opravdu chytré, Jacku. V retrospektivě se to jevilo dost ohromující. Vyslovili ostýchavě pozvání, aniž by jim napadlo... a když tady předešlého dne byli lidé od bezpečnosti, dělal si z toho legraci. Ty pitomče!
Přemýšlel o bezpečnostních opatřeních a v duchu se vracel ke svým zkušenostem ze sboru. Jako abstraktní bitevní problém jeho dům představoval nesnadný objekt. Z východu se nedalo dělat naprosto nic - útes byl nebezpečnější překážkou než minové pole. Na severu a na jihu byly lesy tak husté a tak neprostupné, že i ti nejobratnější členové komanda by měli co dělat, aby tudy pronikli bez příšerného kraválu - a je víc než jisté, že v pusté poušti bez stromů nemohli tuto dovednost nacvičovat. Takže musí přijít od západu. O kolika lidech mluvil Avery - vlastně nic neříkal, ale já jsem nabyl dojmu, že jde asi tak o dvacet. Dvacet lidí od bezpečnosti, vyzbrojených a vycvičených. Vzpomínal si na dny základního kursu pro důstojníky v Quantiku a také na tehdejší noci. Bylo jim dvaadvacet, byli neporazitelní a nesmrtelní, popíjeli pivo v místních výčepech. Pak přišla jedna noc na místě zvaném velitelské stanoviště, na stěně visel Pattonův obraz, a tam se dal do řeči s dvojicí instruktorů z akademie FBI, nalézající se jižně od námořnické základny. Byli přesně tak pyšní jako jeho bratři námořníci. Nikdy se neobtěžovali tím, aby tvrdili: „My jsme ti nejlepší.“ Prostě předpokládali, že to všichni vědí. Jako jsme to věděli my. Příští den přijal pozvání, aby si zastřílel na jejich střelnici, a uzavřel džentlmenskou sázku. Stálo ho deset dolarů, aby se dověděl, že jeden z nich je hlavní instruktor střelby z palebných zbraní. Bože, rád bych věděl, zda by ho Breckenridge porazil. Tajná služba nebude nic jiného, už vzhledem k jejímu poslání. Chtěl by ses s nimi měřit? K čertu, to ne. Jestliže předpokládám, že Ulsterská osvobozenecká armáda je tak chytrá, jak se zdá... a jestliže je to cesta, která se nepublikovala, něco jako soukromý výlet... Neodváží se sem přijít, a i kdyby se odvážili, jestliže jsou dost chytří na to, aby celou věc pochopili... pak by to mělo být bezpečné.
To je však slovo, jehož význam se navždy změnil. Bezpečné. To už vlastně není pravda.
Jack šel kolem krbu do křídla domu, kde byly ložnice. Sally spala, Ernie byl stočený do klubíčka v nohách postele. Když Jack vešel do pokoje, zvedl hlavu, jako by chtěl říci: „Ano?“
Jeho holčička tam ležela v míru, snila dětské sny, zatímco otec přemítal o noční můře, která se stále vznášela nad jeho rodinou, o té hrůze, na kterou si dovolil na několik málo hodin zapomenout. Než odešel z pokoje, narovnal přikrývky a pohladil psa do hlavě.
Jack uvažoval, jak to asi dělají významné osobnosti. Žijí vlastně neustále s noční můrou. Vzpomněl si, jak blahopřál princi, že nedopustí, aby hrozba vládla jeho životu: Dobře jsi to udělal, starý kamaráde, ty jim to vytmavíš! Buď nebojácným terčem! Je to docela něco jiného, když je člověk sám cílem, přiznával Ryan noci, nebo když je cílem tvoje rodina. Nasadil sis statečný obličej, řídil ses instrukcemi a uvažoval jsi, zda každé auto na ulici může skrývat muže s kulometem, který si předsevzal, že z tvé smrti udělá velmi zvláštní politickou událost. Můžeš se od toho odpoutat během dne, kdy máš práci, ale v noci, kdy mysl bloudí a začínají sny...
Rozdvojení osobnosti je neuvěřitelné. Nemohli jste dopustit, aby váš život ovládl strach, ale také jste se nemohli pohroužit do pocitu bezpečí. Trochu by pomohl fatalismus, ale Ryan byl muž, který se vždy považoval za pána svého osudu. Nepřipustil by, že něco jiného může být pravda. Chtěl bít kolem sebe hlava nehlava, jestliže ne je, pak osud, ale obojí bylo tak daleko mimo jeho dosah, jako lodě, jejichž světla plula na míle vzdálená od jeho oken. Bezpečnost rodiny byla skoro zajištěna -
Byli jsme tomu tak blízko - vykřikl tiše do noci.
Téměř je dostali. Málem vyhráli jednu bitvu a pomohli jiným vyhrát druhou. Může je odrazit. Věděl, že to nejlépe udělá tak, když bude pracovat u psacího stolu v Langley a když se na plný úvazek přidá k celému týmu. Nebude sice pánem svého osudu, ale aspoň může hrát svoji roli. Vlastně už jí část sehrál. Bylo to důležité - třebaže šlo pouze o nepředvídanou událost - pro Francoise Therouxovou, pro tu hezkou, zlou dívku, nyní mrtvou. A tak došlo k rozhodnutí. Muži se zbraněmi sehrají svou roli a muž za psacím stolem rovněž převezme svoji úlohu. Jackovi bude chybět akademie, budou mu chybět mladí lidé, ale je to cena, kterou musí zaplatit, aby se dostal do hry. Než se vrátil do postele, napil se vody.
Léto začalo podle programu. Jack pozoroval s klidnou sympatií, jak nedávno graduovaní středoškolští mládenci přecházejí do tvrdého vojenského života. Celý proces byl vědomě zaměřen na co nejrychlejší vyloučení slabých, což bylo většinou v rukou studentů třetího nebo čtvrtého ročníku, kteří teprve nedávno prošli stejným sítem. Noví mládenci tak byli vydáni na diskutabilní milost či nemilost svých starších kolegů.
„Dobré ráno, Jacku!“ přistoupil k němu Robby, který se chtěl s ním dívat z parkoviště.
„Víš, Robe, v bostonské koleji to nikdy takové nebylo.“
„Sázím se, že tak se to říká sto let,“ namítl kamarád.
„To je pravděpodobné.“ Nováčci v bílých uniformách procházeli kolem jako stádo buvolů. V horkém vlhkém ránu všichni lapali po dechu. „Ale my jsme přece jenom udržovali lepší formace.“
„První den?“
„Prvních několik dnů to byl binec,“ připustil Jack. „Balíš?“
Jackson přikývl. „Většina krámů už je v krabicích. Vyřídil jsem si propuštění.“
„Ty odcházíš?“ Robby byl překvapen.
„Řekl jsem admirálu Greerovi, že chci k němu.“
.Admirálu - ach jo, k tomu chlapíkovi ze CIA. Tak ty to uděláš? Jak to přijali na katedře?“
„Dalo by se říct, že se ubránili slzám. Šéf neměl žádnou radost z toho, že jsem letos pořád chyběl. Tak to vypadá, že oba budeme mít večeři na rozloučenou.“
„Kristepane, to je už tento pátek, viď?“
„Ano. Mohl bys přijít kolem čtvrt na devět?“
„To jo. Říkals žádná zvláštní paráda, viď?“
„Žádná paráda.“ Jack se usmál. Mám tě.
Letadlo RAF VC-10 přistálo na vojenské letecké základně Andrews v osm večer a rolovalo ke stejnému terminálu jako vojenské letectvo jedna. Reportéři si povšimli, že bezpečnostní opatření jsou neprodyšná. Vypadalo to, jako by byla v plné pohotovosti letecká policie plus agenti tajné služby v civilu. Říkali si, že bezpečnostní opatření zrovna v této části základny jsou vždycky přísná. Letadlo se zastavilo přesně na určeném místě a schůdky byly přistaveny k předním dveřím, které se za okamžik otevřely.
Dole u schůdků čekali velvyslanec a oficiální osobnosti z ministerstva zahraničních věcí. Uvnitř letadla prováděli lidé od bezpečnosti poslední kontrolu z oken letadla. Konečně se objevila Jeho Výsost, provázená mladou ženou, zamávala vzdáleným divákům a opatrně sestupovala po schůdcích, protože nohy měla po letu ztuhlé. Dole salutovalo několik důstojníků dvou národů a úředník protokolu z ministerstva zahraničí složil hostům poklonu. To mu přinese v zítřejším ranním vydání listu Washington Post výtku arbitra vznešených způsobů. Šestiletá vnučka velitele základny předala Její Výsosti tucet žlutých růží. Závěrky cvakaly, oba královští hosté se povinně usmívali do kamer a pronášeli příjemná slova k lidem v uvítací řadě. Princ si vyměnil vtip s námořním důstojníkem, který byl kdysi jeho velitelem, a princezna pronesla poznámku o dusném, teplém a vlhkém počasí, které přetrvalo do večera. Velvyslancova manželka podotkla, že v Kolumbijském okrese bývá takové podnebí, že tato oblast byla kdysi považována za rizikovou pro všechny, kdož tady vykonávali službu. Zmizeli sice už dávno moskyti, kteří šířili malárii, leč podnebí se od těch dob příliš nezměnilo. Naštěstí má kdekdo klimatizaci. Reportéři zaznamenávali barvu, styl a střih princezniných šatů, zvláště pak její „odvážný“ nový klobouk. Stála v postoji profesionální manekýnky, zatímco její manžel se choval dost nedbale, spíše jako nějaký texaský kovboj, vystupoval velmi nenuceně, jednu ruku v kapse a v tváři zcela neformální úšklebek. Američané, kteří tuto dvojici ještě nikdy neviděli, shledávali, že princ je podivuhodně ležérní, zatímco všichni přítomní muži se okamžitě zamilovali do princezny - stejně jako většina západního světa.
Lidé od bezpečnosti z toho nic neviděli. Všichni byli obráceni zády k veškerému dění, očima propátrávali dav, jejich tváře braly na sebe týž vážný výraz, zatímco každý z nich si myslel s rozdílným stupněm důrazu: Prosím tě, Pane, ať se nic nestane, pokud jsem ve službě. Všichni měli na uších sluchátka, jež nepřetržitě poskytovala informace, zatímco jejich oči byly zaujaty jinak.
Konečně přešli k velvyslaneckému rolls-roysu a vytvořila se kolona vozů. Základna Andrews měla řadu číslovaných východů. O tom, který nyní použijí, bylo rozhodnuto teprve před hodinou. Dva automobily rolls-royce přesně stejného typu i barvy byly zařazeny do kolony, před každým jelo vodicí auto, každý sledovalo doprovodné auto a nad nimi letěla helikoptéra. Kdyby si někdo dal tu práci a spočítal zbraně, dospěl by bezmála ke stovce. Příjezd byl tak načasován, aby se mohl uskutečnit rychlý průjezd Washingtonem, a o pětadvacet minut později automobilová kolona skutečně dospěla k britskému velvyslanectví. A několik minut poté byly Jejich Výsosti bezpečně v budově a na chvíli přešla odpovědnost na někoho jiného. Většina místních lidí od bezpečnosti se rozptýlila, mířila zpět do svých domovů či na policejní stanice, avšak desetmužů a žen zůstalo kolem budovy neviditelně skryto v autech a dodávkách, zatímco několik uniformovaných policistů hlídkovalo po obvodě.
„Amerika,“ řekl O’Donnell. „Země příležitostí.“ Televize vysílala zprávy v jedenáct a zařadila také záznam příjezdu.
„Co podle tebe dělají teď?“ zeptal se Miller.
„Léčí si časový posun, řekl bych,“ poznamenal šéf. „Dopřejí si noční spánek. Tady je všechno připraveno?“
„Ano, základna je připravena na zítřek. Alex a jeho lidé jsou v pohotovosti a já procházím změny v plánu.“
„Ty vymyslel Alex?“
„Ano, ale jestli mi ten arogantní bastard bude chtít ještě radit -“
„Je jedním z našich revolučních bratří,“ poznamenal O’Donnell s úsměvem. „Ale vím, co máš na mysli.“
„Kde je Mike?“
„V Belfastu. Řídí fázi dvě.“
„Je to koordinováno?“
„Ano. Oba velitelé brigády a celá rada armády. Měli bychom je dostat všechny...“ O’Donnell mu dopodrobna popsal celý plán. McKenneyho infiltrovaní agenti buď úzce spolupracovali se všemi vedoucími lidmi z Prozatímní Irské republikánské armády, nebo alespoň věděli, co dělají. Na O’Donnellův rozkaz by je mohli všechny zavraždit a tak úplně zničit vojenské vedení prozatímních. Nezbyl by nikdo, kdo by mohl řídit organizaci... až na jednoho muže, jehož mistrovský tah by ho mohl katapultovat zpět na místo, kde by si ho vážili řadoví členové prozatímních. S vzácnými rukojmími ve své moci by vysvobodil všechny lidi „zpoza drátů“, i kdyby to mělo znamenat, že bude poštou posílat do Buckinghamského paláce prince z Walesu po jednom krychlovém centimetru. O’Donnell si tím byl jistý. Přes všechny statečné a zbožné řeči ve Whitehallu uplynula již staletí od doby, kdy se anglický král octl tváří v tvář smrti, a idea mučednictví se lépe kryla s revolucionáři nežli s těmi u moci. Tlak veřejnosti se už o to postará. Budou muset vyjednávat, aby zachránili život následníka trůnu. Cíl této operace oživí hnutí a Kevin Joseph O’Donnell povede revoluci obrozenou z odvahy a krve...
„Střídání stráží, Jacku?“ poznamenal Marty. Také on sbalil svoje věci. Bezpečnostní důstojník překontroluje uložení, než bude smět odejít.
„Jak se cítíte?“
„Líp, ale člověk se unaví, když se celý den dívá na televizi.“
„Berete všechny pilulky?“ zeptal se Ryan.
„Už nikdy nezapomenu, maminko,“ zněla odpověď.
„Vidím, že u našich přátel není nic nového.“
„Ano. Zalezli zpátky do těch tmavých děr, kde žijí. FBI je samozřejmě znepokojena, že jsou tady, ale nikde o tom nesvědčí ani nejmenší náznak. Přirozeně, kdykoliv se člověk cítil bezpečný, pokud jde o tyhle parchanty, vždycky najednou vystrčili růžky. Jediná organizace, která není v pohotovosti, je Delta. Jinak je zalarmováno kdeco. Pokud jsou tady a jenom pohnou prstem, hned se na ně vrhne celý svět. Tak jsme tomu říkávali ve Vietnamu: celý svět,“ bručel Cantor. „Přijdu v pondělí a v úterý. Ještě se se mnou nemusíte loučit. Přeju pěkný víkend.“
„Vám taky.“ Ryan vyšel, kolem krku mu visela nová bezpečnostní propustka a sako měl přehozené přes ramena. Venku bylo horko a jeho rabbit neměl klimatizaci. Cestu domů po silnici číslo 50 komplikovali všichni ti lidé, kteří jeli na víkend do Ocean City, jenom aby unikli vedru, které už čtrnáct dnů sužovalo celou oblast jako zlý záchvat. Teď je čeká překvapení, pomyslel si Jack. Měla přijít chladná fronta.
„Howardská okresní policie,“ hlásil se seržant ve službě. „Co pro vás můžu udělat?“
„Je to devět set jedenáct?“ ptal se mužský hlas.
„Ano, pane. Jaký je váš problém?“
„No tak, moje žena tvrdí, že se do toho nemám plést, víte, ale -“
„Mohl byste mi, prosím, sdělit své jméno a číslo telefonu?“
„V žádném případě - podívejte se... tady na ulici. Jsou tady lidé se zbraněmi, chápete? S kulomety.“
„Opakujte to.“ Seržantovy oči se zúžily.
„Kulomety - fakt, viděl jsem M-60, kulomet jako v armádě - víte, kalibr třicet, náboje na pásu, těžká potvora na tahání, opravdový kulomet, mrcha. Taky jsem viděl další bouchačky.“
„Kde?“
Hlas se zrychlil. „Jedenáct-šestnáct Green Cottage Lane. Tam to asi je - viděl jsem čtyři muže, jeden černoch a tři běloši. Skládali zbraně z dodávky. Byly tři hodiny ráno. Šel jsem se vyčurat a z okna koupelny jsem vyhlédl, víte? Dveře do garáže byly otevřené, světlo svítilo, a když nesli kolem zbraň, bylo světlo a mohl jsem ji poznat, byla to šedesátka. Nosíval jsem ji v armádě, víte? Každopádně, člověče, tak to je, musíte s tím něco udělat, to je vaše starost.“ V telefonu to cvaklo. Seržant ihned volal kapitána.
„Co je?“ Seržant předal své informace.
„Kulomet? M-60?“
„Říkal to tak - tvrdil, že to byl kalibr třicet s náboji na pásu. To je M-60. Ten rozkaz k pohotovosti jsme dostali od FBI.“
„Ano.“ Velitel stanice už viděl, jak se mu klimbá před očima povýšení - ale také viděl svoje lidi v regulérní bitvě, v níž pachatelé mají lepší zbraně. „Zařiďte, ať předjede vůz. Řekněte jim, aby se kryli a nic nepodnikali. Požádám o pomoc přepadovou výjezdovku a spojím se s federály.“
Ani ne za minutu už udaným směrem vyjíždělo policejní auto. Velící důstojník sloužil u okresní policie šest let a velice toužil po tom, aby sloužil i sedmý rok. Trvalo mu to skoro deset minut, než se dostal na místo. Zaparkoval vůz o blok dále za velkým keřem a mohl pozorovat dům, aniž by se sám projevil jako policejní důstojník. Brokovnice, která obvykle visela pod palubní deskou, spočívala v jeho zpocených rukou a v komoře měla náboj. Další auto přijelo o čtyři minuty později a dva policisté se k němu přidali. Pak se skutečně zdálo, že se dostavil celý svět. Nejprve seržant na obchůzce, pak poručík, dva kapitáni a konečně dva agenti z baltimorské služebny FBI. Policista, který první reagoval, byl Indián z kmene, který proslul svými náčelníky.
Zvláštní agent FBI, zodpovědný za baltimorskou služebnu, navázal rádiové spojení s velitelstvím ve Washingtonu, ale operaci ponechal v rukou místní policie. Okresní policie má svůj vlastní přepadový tým, jako většina místních bezpečnostních orgánů, a ten se rychle dal do práce. Prvním služebním příkazem bylo evakuovat obyvatele sousedních domů. K všeobecnému ulehčení se tam bylo možno dostat zezadu. Lidé, kteří opustili svoje domovy, byli ihned vyslýcháni. Ano, viděli nějaké lidi v domě. Ano, většinou byli bílí, ale alespoň jeden byl černoch. Ne, zbraně žádné neviděli - vlastně i ty lidi zahlédli jenom letmo. Jedna paní si myslela, že měli dodávku, ale pokud tomu tak bylo, většinou zůstávala v garáži. Výslechy pokračovaly, zatímco přepadový oddíl se dal do pohybu. Sousední domy byly všechny postaveny ve stejném slohu a podle stejného projektu a policisté si je rychle prohlédli, aby se seznámili s rozvrhem místností. Jiní policisté se usadili v domě přímo přes ulici s puškou u ruky a dalekohledem pozorovali přiblížená okna cílového objektu.
Přepadový oddíl mohl počkat, ale čím déle by přepad odkládal, tím víc se vystavoval riziku, že na sebe upozorní svou kořist. Postupovali vpřed pomalu a opatrně, dovedně využívali krytí a úkrytů, až se dostali do vzdálenosti padesáti stop od dveří. Úzkostlivým, ale pozorným zrakem zkoumali okna, zda se v nich něco nepohne, ale neviděli nic. Že by všichni spali? Velitel se odvážil první, přeběhl dvůr a zastavil se pod oknem. Zvedl mikrofon na tyči a upevnil ho do rohu okna, ve sluchátkách poslouchal, zda se v domě někdo pohybuje. Zástupce velitele pozoroval, jak se jeho hlava naklání skoro komicky na jednu stranu, pak promluvil do vysílačky tak, že mu všichni členové družstva rozuměli: „Běží televize. Uvnitř nikdo nemluví, já -“ Posuňky naznačoval svému družstvu, aby se k němu přiblížilo, vždy po jednom. Skrčil se pod oknem se zbraní připravenou k výstřelu.
„Veliteli družstva,“ zapraskalo to v rádiu. „Tady je poručík Haber. Máme tu mladého muže, který tvrdí, že dodávka vyjela z domu kolem tři čtvrtě na pět - tedy asi v době, kdy se v rádiu ozvalo policejní hlášení.“
Velitel zamával na znamení, že vzkaz považuje za velmi důležitý. Družstvo provedlo manévr násilného vniknutí. Dvě střely z brokovnice urazily závěsy dveří a velitel pronikl otvorem do kuchyně, kde se zbraní v ruce všechno prohledával. Nic. Procházeli domem a pohybovali se tak, jako by tančili nějaký špatný balet. Celý průzkum trval něco přes minutu. V rádiu se ozvalo: „Budova je bezpečná.“
Velitel se vynořil u předního krytého vchodu, jeho brokovnice mířila k podlaze, strhl si černou masku, než zamával na ostatní, aby ho následovali. Gestem ruky naznačil, že cesta je volná. Poručík a starší agent FBI přeběhli ulici a vytírali si z očí pot.
„Tak co?“
„Bude se vám to docela líbit,“ řekl velitel oddílu. „Pojďte dál.“
V obývacím pokoji běžela televize s malou obrazovkou. Stála na stole. Podlaha byla pokryta papíry od McDonalda a v kuchyňském dřezu bylo narovnáno padesát papírových pohárků. Hlavní ložnice - byla o několik čtverečních stop větší než druhé dvě místnosti - tvořila zbrojnici. Našli tam opravdu americký kulomet M-60 se dvěma krabicemi po 250 nábojích, tucet útočných pušek AK-47, tři z nich rozebrané, protože se měly čistit, a pušku s teleskopickým hledím. Na dubovém toaletním stolku stálo rádio s anténou. Světla na jeho indikátoru naskakovala a mizela. Jedno bylo naladěné na frekvenci howardské okresní policie. Na rozdíl od FBI místní policie nepoužívala bezpečných - tedy kódovaných - okruhů. Agent FBI vyšel k vozidlu a k rádiu dostal Billa Shawa.
„Takže monitorovali policejní hovory a ztratili se,“ řekl Shaw po dvou minutách.
„Vypadá to tak. Místní policisté mají popis dodávky. Alespoň se zdekovali tak rychle, že tady nechali hromadu zbraní. Asi jsou pořádně vyplašení. Je něco nového u vás?“
„Není.“ Shaw byl v místnosti 5005 v budově J. Edgara Hoovera, ve středisku mimořádného velení. Věděl o francouzském pokusu zasáhnout teroristický výcvikový tábor. Teď už dvakrát unikli diky čirému štěstí. „Dobrá, promluvíme se státní policií. Zůstaň tam a spolupracuj s místními policisty.“
„Dobře. Konec.“
Lidé od bezpečnosti se už rozmísťovali. Viděl, že jejich vozy se diskrétně usazují kolem bazénu, jenž byl napuštěn teprve před dvěma dny, a rovněž přijel dodávkový vůz, který zřejmě obsahoval speciální komunikační přístroje. Jack napočítal venku osm lidí, dva z nich se samopaly uzi. Když vjel do přístěnku pro auto, čekal už na něho Avery.
„Pro změnu dobrá zpráva - vlastně dobrá i špatná zároveň.“
„Jak to?“ zeptal se Ryan.
„Někdo telefonoval poldům, že viděl nějaké lidi se zbraněmi. Opravdu rychle tam přifrčeli. Podezřelí se zdejchli - monitorovali policejní rádio - ale my jsme zabavili hromadu zbraní. Vypadá to, že si tam naši přátelé vybudovali základnu. Možná že je chytíme na útěku. Víme, jaký druh vozu mají, místní poldové odřízli dokonale celou oblast a my prohledáváme celý stát. Guvernér nám dokonce dal k dispozici vrtulníky Národní gardy, aby nám pomohly v pátrání.“
„Kde byli?“
„V Howard County, malé obci na jih od Columbie. Propásli jsme je o pět minut, ale přinutili jsme je, aby vytáhli ven. Je to jen otázka času.“
„Doufám, že poldové budou opatrní,“ řekl Ryan.
„Ano, pane.“
„Jsou nějaké problémy?“
„Ne, všechno jde dobře. Vaši hosté tady mají být kolem tři čtvrtě na osm. Co bude k večeři?“ zeptal se Avery.
„No, cestou domů jsem natrhal čerstvou bílou kukuřici - když jedete sem, míjíte to pole. Bifteky na grilu, opékané brambory a špenátový salát mé manželky. Podáme jim dobrou, pravou americkou potravu.“ Jack otevřel kufr svého rabbita a vytáhl pytlík s čerstvě sklizenou kukuřicí.
Avery se ušklíbl. „Už dostávám hlad.“
„Zaměstnanec hotelu přijde v šest třicet. Studené plátky masa a rohlíky. Nedopustím, abyste tady pracovali po celou dobu bez jídla,“ zdůraznil Ryan. „Člověk ztrácí pozornost, když má hlad.“
„Uvidíme. Díky.“
„Můj táta byl policajt.“
„Mimochodem, zkoušel jsem světla kolem bazénu, ale nesvítí.“
„Vím o tom, poslední dva dny elektrika nějak zlobí. Elektrikáři tvrdí, že mají nový transformátor. Zřejmě potřebuje vychytat mouchy - nebo něco podobného.“ Ryan pokrčil rameny. „Poškodil se vypínač na vedení u bazénu, ale v domě je zatím všechno v pořádku. Chtěl jste si trochu zaplavat?“
„Ne. Chtěli jsme použít jednu zásuvku, ale nefunguje.“
„To je mi líto. Tak vidíte, zase mám co dělat.“
Avery se za ním díval, jak odchází, a vrátil se ke svým situačním plánům. Naposled je procházel. Dvojici vozů státní policie umístí několik stovek yardů níže na cestě, budou zastavovat a kontrolovat každého, kdo tudy půjde nebo pojede. Podstatná část jeho mužů bude krýt silnici. Dva budou hlídat každou stranu mýtiny - zdálo se, že lesy jsou takřka neproniknutelné, ale policie je stejně bude střežit. Této části ochranky se říká tým jedna. Druhý tým se bude skládat ze šesti mužů. V domě budou tři agenti. Další tři, jeden z nich je spojař, budou ve spojařském voze mezi stromy u bazénu.
Radarová past byla dobře známá místním policistům. O každém víkendu jeden nebo dva vozy měřily rychlost na úseku silnice Interstate 70. Také o tom byla zmínka v místních novinách. Avšak lidé mimo tento stát to samozřejmě nečetli. Policista měl svoje auto za malým hřebenem, takže vozy směřující do Pensylvánie proletěly kolem radarového přístroje, aniž o něm věděly. Výtěžek byl tak dobrý, že se policista nikdy neobtěžoval, aby se honil za někým, kdo jel pod pětašedesát, a nejméně dvakrát za noc přistihl řidiče, kteří jeli víc než osmdesátkou.
Dávejte pozor na černou dodávku, výrobní značka a rok výroby neznámé, zaznělo z rádia před několika minutami varování všem stanovištím. Policista odhadoval, že ve státě Maryland je nejméně pět tisíc takových dodávek, které budou v pátek večer na cestě. Někdo jiný s tím bude mít potíže. Při přiblížení zachovejte mimořádnou opatrnost.
Jeho patrolující vůz se kolébal jako člun, který přeplouvá brázdu zčeřené vlny, když kolem profičelo vozidlo. Měřidlo radaru ukázalo 83. To je kšeft. Policista rozpumpoval svůj vůz a vydal se za autem. Teprve tehdy zjistil, že je to černá dodávka. Při přiblížení zachovejte mimořádnou opatrnost... Neudali poznávací značku ani číslo...
„Hagerstown, tady je jedenáctka. Sleduji dodávku černé barvy, zaregistroval jsem rychlost osmdesát tři. Jedu na západ na 1-70, asi tři míle na východ od výjezdu třicet pět.“
„Jedenáctko, zapamatuj si číslo, ale nepokoušej se, opakuji, nepokoušej se vůz zadržet. Přečti číslo, zpomal a zůstaň ve vizuálním kontaktu. Pošleme ti pomoc.“
„Rozumím. Jdu na to.“ Sakra!
Sešlápl plyn až k podlážce a díval se, jak se tachometr blíží devadesátce. Zdálo se, že dodávka trochu zpomalila. Nyní byl za ní asi dvě stě yardů. Oči mu šilhaly. Viděl tabulku, ale nikoliv číslo. Ještě trochu zmenšil vzdálenost. Z padesáti yardů rozeznal tabulku - byla pro tělesně postižené. Policista zvedl mikrofon, aby nahlásil čísla na tabulce, když tu se prudce otevřely zadní dveře.
Všechno ho zasáhlo v jediném okamžiku: Takhle to přece schytal Larry Fontana! Prudce šlápl na brzdy a snažil se točit volantem, ale kolem paže se mu zapletl kabel od mikrofonu. Policista se skrčil a sklouzl za palubní desku. Vůz zpomalil. Uviděl zablesknutí, slunečně bílý jazyk plamene, který dosahoval téměř k němu. Sotvaže pochopil, co to je, už slyšel nárazy střel. Jedna pneumatika praskla, chladič vybuchl a do vzduchu vytryskl gejzír páry a vody. Další náboje dělaly díry do plechu na pravé straně auta. Policista se zhroutil pod volant, zatímco vůz lítal sem a tam po prázdné pneumatice. Pak rachot ustal. Policista vystrčil hlavu a viděl, že dodávka je sto yardů daleko a že do kopce zrychluje. Pokusil se zavolat rádiem, ale to nefungovalo. Přišel na to, že dvě kulky prostřelily baterii a že kyselina vytéká na silnici. Stál tam několik minut a divil se, že je naživu. Pak přijelo další policejní auto.
Policista se tak třásl, že musel držet mikrofon v obou rukou. „Hagerstown, ten parchant střílel z kulometu na moje auto! Dodávka je fordka, vypadá jako osmdesátčtyřka, tabulka pro zdravotně postižené, Nancy dva, dva, devět, jedna, naposledy jsem ji viděl na 1-70 na východ od výjezdu třicet pět.“
„Trefili tě?“
„Ne, ale auto je na cucky. Stříleli po mně z kulometu!“
To opravdu uvedlo věci do chodu. FBI byla opět uvědoměna a všechny volné vrtulníky nasadili do hagerstownské oblasti. Tyto vrtulníky poprvé nesly muže s automatickými zbraněmi. V Annapolisu guvernér zvažoval, zda má použít jednotky Národní gardy. Pěší rota byla uvedena do stavu pohotovosti - stejně měla svůj pravidelný výcvik ke konci týdne - avšak pro tento okamžik omezil činnost gardy jenom na podporu státní policie vrtulníky. Pronásledování se odehrávalo na kopcovitém území středního Marylandu. Prezident trávil víkend na venkově, a to byla významná komplikace. Námořníci v blízkém táboře David a na několika jiných tajných obranných základnách skrytých ve zvlněné kopcovité krajině si oblékli své obvyklé modré uniformy a vzali si pásy s pistolí. Nahrazovaly jim pušky M-16 a kamuflážní zelené uniformy.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky