Tom Clancy
překlad: Jiří Špalek

OPERAČNÍ CENTRUM 4 - ZÁKON VÁLKY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

16

PONDĚLÍ, 12.01 ODPOLEDNE

WASHINGTON, D.C.

 

Hooda, plného obav o osud Mika Rodgerse, zastihl telefonát z Bílého domu; volala zástupkyně předsedy Sboru náčelníků štábů Stephanie Klawová. Do třinácti nula nula se má Hood hlásit v Krizové místnosti, kde se bude projednávat situace kolem Eufratu. Odešel okamžitě a svému asistentovi Bugsi Benetovi přikázal, aby ho ihned informoval o všem, co se v Turecku bude dít nového. V Hoodově a Rodgersově nepřítomnosti dostane Operační centrum na starost Martha Mackallová. Boba Herberta to moc nenadchne; Martha je typem politika, jakého Bob nesnáší a nedůvěřuje mu, ale nezbude mu, než se s tím smířit. Martha se vyzná v cestičkách moci jak doma, tak v zahraničí.

V tuhle denní dobu mu cesta ze sídla Operačního centra na letecké základně Andrews do Bílého domu potrvá hodinu. Na rychlý přesun do hlavního města mělo Operační centrum obvykle k dispozici vrtulník, který cestu urazil za patnáct minut, jenže u vrtulníků Sikorsky CH53E Super Stallion se vyskytly závady na hlavách rotorů a všechny vládní vrtulníky byly odstaveny na zemi. Hoodovi to nevadilo; raději jezdil autem.

Jel rovnou na Pennsylvania Avenue, vedoucí jen kousek severovýchodně od základny. Většina vládních úředníků sice měla na jízdy po městě soukromá auta se šoférem, Hood se však této výsady zřekl; odmítal ji i tehdy, když byl starostou Los Angeles. Nechat se vozit mu připadalo prostě příliš okázalé. S bezpečností si starosti nedělal; zabít ho snad nikdo nechce, a i kdyby, dával přednost tomu, aby takový útočník ohrozil jeho, a ne manželku, děti nebo matku. A kromě toho, i když řídí sám, vyřizovat pracovní záležitosti telefonem může i během jízdy. A také může poslouchat hudbu a přemýšlet. A nyní přemýšlel o Miku Rodgersovi.

Hood a jeho zástupce se od sebe značně lišili; Mike byl umírněný autokrat, Hood uvážlivý byrokrat. Mike byl samou svou podstatou voják, Hood jakživ ze žádné zbraně nevystřelil. Mike měl povahu bojovníka, Hoodovou přirozeností bylo diplomatické jednání. Mike citoval Lorda Byrona, Ericha Fromma a Williama Tecumseha Shermana; Hood si příležitostně připomínal texty od Hala Davida a citáty Alfreda E. Neumana ze synových výtisků časopisu Mad. Mike byl vyložený introvert, Hood zdrženlivý extrovert. Oba často zastávali protichůdné názory, někdy značně vášnivě. Ale Hood Mikovi důvěřoval a vážil si ho právě proto, že se jejich názory různily a že Mike měl odvahu vyslovit nahlas, co si myslí. A Hood ho měl také rád; opravdově rád.

Trpělivě se proplétal hustým poledním provozem. Složené sako si dal na sedadlo a navrch položil urobil. Přál si, aby zazvonil. Panebože, jak si přál vědět, co se děje! A současně se bál toho, co se dozví.

Držel se v pomalém pruhu. Uvažoval nad tím, jak ke zpravodajské činnosti nevyhnutelně patří smrt; vědomí téhle skutečnosti do něj od prvních dnů existence Operačního centra vtloukal Bob Herbert. Tajní agenti působící doma i za hranicemi jsou často odhaleni, mučeni a zabiti. A také naopak; agenti musí často zabíjet, aby odhaleni nebyli.

A potom je tu skupina Striker, vojenská součást Operačního centra; i elitní jednotky přicházejí při tajných operacích o své členy. Zásahová skupina Operačního centra přišla už o dva, o Basse Moora v Severní Koreji a o nadporučíka Charlieho Squirese v Rusku. Někdy jsou důstojníci zavražděni doma, jindy padnou do léčky v zahraničí. Nedávno byl ohrožen i Hoodův život, když on a francouzští tajní agenti pomáhali rozbít organizaci neonacistů v Evropě.

Smrt je rizikem, se kterým se počítá, zasáhne však surově ty, kdo přežijí. Po smrti Charlieho Squirese trpěli mnozí členové skupiny Striker vážnými následnými depresivními stavy; několik týdnů nedokázali plnit ani jednoduché úkoly. Přeživší nejenže se vnitřně dělili o životy své i životy nyní mrtvých spolupracovníků a sdíleli jejich sny; měli i dojem, že tyto mrtvé oběti nějakým způsobem zklamali. Byly zpravodajské informace tak spolehlivé, jak měly být? Promysleli jsme dostatečně své plány podpory a únikovou strategii? Učinili jsme rozumná a nutná předběžná opatření? Cenou za odvedenou práci je i nemilosrdný, nic neodpouštějící pocit viny.

Hood dojel do Bílého domu přesně ve 12.55; několik minut mu pak trvalo, než zaparkoval a prošel bezpečnostní kontrolou. Když byl konečně vpuštěn dovnitř, štíhlá, šedovlasá Stephanie Klawová už na něj čekala; bok po boku rázně vykročili chodbou.

„Schůze právě začala,“ řekla Stephanie; její hlas byl tichý a měkký jako zelený koberec, po kterém šli. „Pane Hoode, vy podle všeho pořád ještě jezdíte po městě bez řidiče, že?“

„Ano.“

„Měl byste si nějakého vzít. Ujišťuji vás, že v hlavní účtárně si nebudou myslet, že zneužíváte svého postavení.“

„Přece víte, že nechat se vozit není nic pro mě, paní Klawová.“

„Toho jsem si dobře vědoma, a tak trochu mě to u vás okouzluje; jenže - víte... ti řidiči se vyznají v dopravní situaci a dovedou si s ní poradit. Taky mají na pomoc ty hlasité sirény. A kromě toho, když si lidé berou řidiče, snižuje to statistiku nezaměstnanosti, a my tady jsme rádi, když ty statistiky vypadají pěkně.“

Hood na ni pohlédl; její hezká, vrásčitá tvář si zachovávala nehnutý výraz. Mohl směle tvrdit, že si paní Klawová nedělá legraci z něj, nýbrž ze všech ostatních, kteří jezdí vládními limuzínami.

„Co byste říkala na to, že byste mi dělala řidiče vy?“

„Ne, pěkně děkuju; jak sednu za volant, je ze mě agresivní typ. Já bych tu sirénu určitě zneužívala.“

Paul se pousmál. „Paní Klawová, vy jste pro mě jediný světlý bod dnešního dopoledne; díky.“

„Není zač. Vaše nenáročnost a to, že ze sebe neděláte důležitého, je zase pokaždé světlým bodem pro mě.“

Před výtahem se zastavili. Paní Klawová měla na řetízku na krku zavěšenu kartu s magnetickým páskem na rubu a s fotografií na líci. Vložila kartu do otvoru na levé straně dveří; otevřely se a Hood vstoupil dovnitř. Paní Klawová se nahnula a stiskla červené tlačítko; tlačítko sňalo otisk jejího palce a zazářilo zeleně. Paní Klawová ho tiskla dál.

„A prosím vás, nijak prezidenta nepopuďte,“ řekla.

„Dám si pozor.“

„A vynasnažte se, aby se ostatní nehádali s panem Burkowem,“ dodala. „Tohle všechno mu kazí náladu, a víte, jak to na prezidenta působí.“ Naklonila se k Hoodovi. „Musí svého člověka bránit.“

„Já jsem cele pro loajalitu,“ prohlásil Hood nezávazně; paní Klawová palec oddálila a dveře se zavřely. S poradcem pro národní bezpečnost, zarytým „jestřábem“, nebylo snadné vyjít.

Jediným zvukem v dřevem obložené kabině výtahu bylo tiché vrnění ventilátoru ve stropě; Hood natočil tvář vstříc proudu chladivého vzduchu. Po chvilce rychlé jízdy se ocitl v podzemí; zde tlouklo technické srdce Bílého domu, konaly se tu porady a dodržovala bezpečnostní opatření. Dveře se otevřely; za nimi byla malá kancelář, kde na Hooda čekal ozbrojený příslušník námořní pěchoty. Hood mu podal svůj průkaz, strážný si jej prohlédl, poděkoval a ustoupil stranou. Hood vykročil k jedinému dalšímu člověku, který v místnosti byl - k prezidentově výkonné sekretářce, sedící u stolku před Krizovou místností. Vyslala prezidentovi elektronickou poštou vzkaz, že Hood přišel, a Hood byl vyzván, aby vstoupil.

Uprostřed jasně osvětlené místnosti stál mahagonový stůl a kolem něj pohodlná kožená křesla. Byl tu i nový telefon STU-5, zajištěný proti odposlechu, džbán s vodou, před každým křeslem monitor a pod ním výsuvná klávesnice. Na stěnách visely podrobné videomapy, zobrazující rozmístění vojsk USA i cizích, i s vlaječkami, označujícími oblasti neklidu. Červené vlaječky označovaly místa ozbrojených srážek, zelené pak místa, kde latentně hrozilo vypuknutí konfliktu. Hood si všiml, že na turecko-syrské hranici už je vlaječka červená. V rohu vzadu se tísnil stolek, u něhož seděli dva tajemníci. Jeden bude pořizovat do notebooku zápis o průběhu jednání, druhý seděl u počítače; jeho úkolem bude načítat podle potřeby mapy nebo požadovaná data.

Těžké kazetové dveře se samočinně s cvaknutím zavřely. Nad naleštěným stolem se pomalu otáčely dva zlaté stropní ventilátory s hnědými lopatkami. Při svém příchodu Hood všem pokývl na pozdrav; pro svého přítele, ministra zahraničí Ava Lincolna, měl krátký úsměv. Lincoln na něj v odpověď mrkl. Pak Hood zvlášť pokývl na pozdrav prezidentu Michaelu Lawrenceovi.

„Dobré odpoledne, pane.“

„Dobré, Paule,“ odpověděl bývalý guvernér státu Minnesota. „Av nás právě seznamoval se situací.“

Prezident byl zjevně plný energie. Za tři roky, co zastával svůj úřad, nedosáhl v zahraniční politice žádného úspěchu natolik výrazného, aby mu zajistil titulky na předních stranách novin; k tomu, aby prohrál příští volby, to sice nestačilo, prezident však byl od přirozenosti soutěživý a trápilo ho, že nedokáže nalézt správnou kombinaci vojenské síly, hospodářského vlivu a charismatu, takovou, která mu umožní stát se pánem nad mezinárodním děním.

„Než budete pokračovat, Ave“ - prezident se otočil k Lincolnovi a zarazil ho gestem ruky - „jaké jsou poslední zprávy o generálu Rodgersovi, Paule?“

„Situace se nezměnila,“ odpověděl Hood cestou k prázdnému křeslu proti středu stolu. „Oblastní mobilní operační centrum míří hlouběji do tureckého území, k místu, odkud generál Rodgers telefonoval.“ Pohlédl na hodinky. „Mělo by tam být do půl hodiny.“

„Pokusí se OMOC o jeho záchranu?“ zeptal se poradce pro národní bezpečnost Burkow.

Hood se posadil. „V situaci, kdy hrozí nepříznivý zvrat ve vývoji, je v naší pravomoci personál evakuovat,“ odpověděl obezřetně. „Nemůžeme ale jednoznačně tvrdit, jestli je to v této chvíli to pravé.“

„Všechno je ,to pravé`, když jste ochoten zaplatit požadovanou cenu,“ poznamenal Burkow. „Vaši lidé jsou oprávněni použít k záchraně rukojmích i zbraně. Na letecké základně Incirlik máme tři tisíce sedm set vojáků, a je hned za rohem.“

„V OMOC jsou dva členové skupiny Striker,“ odtušil Hood. „Ale jak jsem říkal, nemám tušení, jaký postup je v téhle chvíli ten pravý.“

„Osobně mě informujte o veškerém dalším vývoji situace; ať jste kdekoliv,“ přikázal mu prezident.

„Ovšem, pane,“ odpověděl Hood; vrtalo mu hlavou, co prezident myslí tou poslední poznámkou.

„Ave, pokračujte, prosím, se svou zprávou,“ vyzval prezident ministra.

„Ano, pane.“

Urostlý bývalý hráč baseballu, kdysi hvězda vyšší ligy, nahlédl do zápisníku. Úspěšně se zapojil do politiky a byl jedním z prvních zastánců kandidatury Michaela Lawrence; a také jedním z mála vysoce postavených činitelů, jimž Paul Hood zcela důvěřoval.

„Paule, právě jsem mluvil o mobilizaci Turků,“ začal Lincoln. „Můj úřad je v neustálém kontaktu s velvyslancem Robertem Macalusem v Ankaře a s našimi generálními konzuláty v Izmiru a v Adaně. Také jsme hovořili s tureckým velvyslancem Kandem ve Washingtonu. Ti všichni potvrdili tohle:

Ve 12.30 našeho času Turecko vyhlásilo mobilizaci půl milionu vojáků pozemních a leteckých sil a uvedlo do stavu nejvyšší pohotovosti sto tisíc příslušníků námořnictva; to zahrnuje námořní letectvo a námomí pěchotu. Jsou to téměř všechny jejich vojenské síly.“

„Včetně záloh?“ zeptal se prezident.

„Ne, pane,“ odpověděl ministr obrany Ernie Colon. „Když budou muset, dají dohromady dalších dvacet tisíc vojáků, v případě potřeby ještě vytáhnou padesát tisíc vycvičených civilistů ve věku devatenáct až devětačtyřicet let.“

„Máme zprávy, že pozemní a letecké síly zaujmou postavení podél Eufratu a syrské hranice,“ pokračoval Lincoln. „Námořní síly se nyní soustřeďují v Egejském a Středozemním moři. Ankara nás ujistila, že síly ve Středomoří nepostoupí dál na jih než k jižnímu výběžku Iskenderunského zálivu.“

Hood pohlédl na mapu na svém monitoru; záliv končil asi čtyřicet kilometrů severně od Sýrie.

„Turecké síly v Egejském moři mají za úkol zajistit, aby Řekové zůstali mimo,“ pokračoval Lincoln. „Z Damašku ještě nemáme nic určitého, jen to, že zrovna teď probíhá schůzka prezidenta, jeho tří viceprezidentů a rady ministrů. Velvyslanec Moallem tady ve Washingtonu prohlašuje, že Sýrie náležitě odpoví.“

„A tím myslí co?“ zeptal se prezident.

„Nějaký způsob mobilizace,“ odpověděl generál Ken Vanzandt, předseda Sboru náčelníků štábů. „Sýrie soustředí nejvíc vojáků na základnách podél řeky Orontes na západě, Eufratu ve střední Sýrii a na východě poblíž tureckých a iráckých hranic. Syrský prezident polovinu těch sil, možná takových sto tisíc vojáků, pravděpodobně vyšle na sever.“

„Jak daleko na sever půjdou?“

„Co nejdál; co by kamenem dohodil od Turecka,“ odtušil Vanzandt. „Od roku 1967, po ztrátě Golanských výšin ve válce s Izraelem, si Sýrie své území brání pěkně zuřivě.“

„Zajímavé je, že Turecko zmobilizovalo skoro šest set tisíc vojáků,“ poznamenal ministr obrany. „To je téměř trojnásobek syrských pozemních, námořních a leteckých sil dohromady, včetně protivzdušné obrany. Turci tím očividně chtějí říct: ,Rozdáme si to pěkně mezi sebou, a jestli se do toho zamíchá ještě někdo další, zbude nám i na něj.` „

„Takhle navenek to vypadá pěkně,“ podotkl generál Vanzandt, „jenže Turci stojí před velkým problémem. Musí se vypořádat s tímhle druhem terorismu, to je daná věc; ale i kdyby tu nešlo o syrskou armádu, turecký útok proti Kurdům je nebezpečná eventualita. Víme, že Kurdové se pokoušejí uhladit své vzájemné spory. Ať už za útok na tu přehradu můžou nebo ne, jednotlivým složkám kurdské komunity určitě dodá odvahy a upevní jejich vztahy. Turecký protiútok jednotu jen posílí. Mezi devětapadesáti miliony Turků žije čtrnáct či patnáct milionů Kurdů, a ti jsou připraveni udeřit.“

„A kdo by jim to mohl zazlívat?“ prohlásil Lincoln. „Střílí se na ně, ve svých domovech umírají při útocích jedovatým plynem a jsou popravováni bez soudu.“

„No, s tímhle opatrně,“ ozval se Burkow. „Mnozí z těch Kurdů jsou teroristi.“

„A mnozí nejsou,“ opáčil Lincoln.

Burkow si jeho námitky nevšímal. „Larry, jak to bylo minulý měsíc s tím syrským námořnictvem?“

Ředitel CIA Larry Rachlin složil ruce na stůl. „Syřanům se výtečně podařilo utajit to před tiskem; nasazený kurdský agent zabil nějakého generála a dva pobočníky. Toho agenta chytili, a jiný takový kurdský agent se zmocnil generálovy ženy a jeho dvou dcer jako rukojmích a žádal propuštění toho prvního. Místo toho mu poslali jeho hlavu. Doslova. Následoval pokus o záchranu, a než skončil, generálova žena, jeho dcery, ten druhý Kurd a dva syrští zachránci byli mrtví.“

„Když ale Kurdy terorizují Turci, proč se ten agent pustil do Syřanů?“ zeptal se prezident.

„Protože syrský prezident došel k závěru, mimochodem správnému, že jeho ozbrojené síly jsou prolezlé nasazenými Kurdy; někteří zaujímají vysoká postavení. Zapřísahal se, že je pročistí,“ odpověděl Rachlin.

Lincoln se zatvářil znechuceně. „Steve, Larry - a o co teda vlastně jde?“

„O to, že nemůžeme začít prolévat nad Kurdy slzy,“ prohlásil Burkow. „V minulosti jsme na ně byli hodní, ale teď jsou čím dál tím militantnější, jsou nemilosrdní, a bůhvíkolik nasazených agentů mají i v turecké armádě. Jestli se do toho zamícháme ještě my, tihle agenti mezi Turky by mohli začít napadat prostředky NATO.“

„Faktem je, že by to mohlo být ještě o moc horší,“ dodal Vanzandt. „Kurdové mají mezi islámskými fundamentalistickými stranami v Turecku spoustu přívrženců a sympatizantů, a ať už samostatně nebo společně s těmihle sympatizanty by mohli docela dobře využít válečného zmatku a pokusit se svrhnout sekulárně orientované vládce v obou zemích.“

„Pryč s chaosem, a je z toho jen další chaos,“ poznamenal Lincoln.

„To jste trefil,“ souhlasil Vanzandt. „Pryč s vadnou demokracií, a sem s náboženským útlakem.“

„Pryč se Spojenými státy,“ dodal Colon.

„,Pryč` není to pravé slovo,“ namítl Rachlin. „Steve to vystihl. Začnou nás honit nejen v Turecku, ale i v Řecku. Pamatujete na všechny ty afghánské bojovníky za svobodu, které jsme pomáhali vyzbrojovat a cvičit pro boj se Sověty? Spousta z nich se pak dala dohromady s islámskými fundamentalisty. Řadu z nich teď řídí Syřan, šejk Safar al-Audáh, jeden z nejradikálnějších duchovních v té oblasti.“

„Panebože, jak rád bych se díval, jak toho čubčího syna někdo vykopne do toho jejich nebe,“ prohlásil Steve Burkow. „Těmi svými rozhlasovými projevy poslal v autobusech do Izraele spoustu lidí s bombami přivázanými k noze, a ti se tam odebrali na věčnost.“

„Má následovníky v Turecku a zvlášť silnou podporu v Saúdské Arábii,“ pokračoval Rachlin. „A v Turecku jeho vliv zesílil potom, co se tam vůdce Islámské strany Necmettin Erbakan stal v létě 1996 premiérem. A ironií je, že ne všechen radikalismus má co dělat s náboženstvím; část má původ v ekonomice. V osmdesátých letech, když se poměrně uzavřený turecký obchod přeměnil v globální, zbohatla jen hrstka lidí, zbytek zůstal chudý nebo ještě víc zchudl. A takovíhle lidé se snadno přikloní k čemukoliv, co je nové.“

„Fundamentalisté a chudina ve velkých městech jsou přirození spojenci; obojí představují menšinu a chtějí mít to, co mají bohatí světští vůdci,“ navázal Av Lincoln.

„Larry,“ ozval se prezident, „vy jste se zmínil o Saúdské Arábii; co udělají ostatní země Blízkého východu, jestli se vztahy mezi Sýrií a Tureckem vyhrotí?“

„Velkou otázkou zůstává Izrael. Svou dohodu o vojenské spolupráci s Tureckem bere moc a moc vážně; už dva roky uskutečňuje z letecké základny v Akinci západně od Ankary cvičné lety. A taky pomalu modernizuje sto čtyřiašedesát tureckých Phantomů F-4 na technicky dokonalejší Phantomy 2000.“

„Nezapomeňte ovšem, že to Izrael nedělá z dobroty srdce; dostal na to šest set milionů dolarů,“ připomněl důrazně Colon.

„To je pravda,“ souhlasil Rachlin, „ale v případě, že by došlo k válce, bude Izrael dál dodávat Turecku náhradní součástky, možná i munici, a docela určitě zpravodajské informace. Je to stejná dohoda, jakou uzavřel v roce 1994 s Jordánskem. K přímé vojenské intervenci zřejmě nedojde, pokud nebude Izrael napaden. Jestli ale Turecku dovolí při úderu na Sýrii přelety přes své území, buďte si jistí, že Damašek Izrael napadne.“

„Aby bylo jasno,“ zasáhl Vanzandt, „tahle představa - jít na nepřítele ve dvou - je dvojsečná; Sýrie a Řecko jednaly o uzavření vojenského spojenectví, aby ta či ona země mohla na Turecko udeřit ze dvou směrů.“

„Říkejte tomu sňatek uzavřený v pekle; Řecko a Sýrie žádné jiné společné pohnutky nemají,“ poznamenal Lincoln.

„Což by vám mělo povědět, jak moc oba Turecko nenávidí,“ zdůraznil Burkow.

„Co ostatní země v té oblasti?“ zajímal se prezident.

„Írán určitě zesílí snahu podpořit své loutkové strany v Ankaře,“ odpověděl Colon. „Bude vyzývat ke generálním stávkám, ale vojensky se bude držet mimo. Nějak se tam angažovat mu vůbec neprospěje.“

„Pokud do toho nebude vtažena Arménie,“ poznamenal Lincoln.

„Správně,“ souhlasil Colon. „A k tomu se za okamžik dostaneme. Irák ty přesuny vojsk využije jako záminku k útoku proti Kurdům, operujícím na jeho hranicích se Sýrií. A jak jednou provede mobilizaci, je tu vždycky možnost, že udělá něco, čím vyprovokuje Kuvajt nebo Saúdskou Arábii, anebo dokonce svého dávného nepřítele, Írán. Ale jak řekl Av, ten velký otazník je Arménie.“

Ministr zahraničí přikývl. „Téměř v celé Arménii převládá arménská ortodoxní církev. Jestli tamní vláda dostane strach, že v Turecku dojde k nastolení islámu, nezbude jí než se vrhnout do jakéhokoliv konfliktu, aby chránila své hranice. A jestli se stane tohle, Ázerbájdžán, z větší části muslimský, se toho skoro určitě chopí jako příležitosti k pokusu získat zpátky oblast Náhorního Karabachu, kterou v roce 1994 ztratil ve srážkách s Arménií.“

„A o které Turecko veřejně vyhlásilo, že patří Ázerbájdžánu,“ dodal Colon. „Tím se v Turecku vytvoří tlak na ty, kdo podporují své náboženské souvěrce v Arménii. A navrch toho všeho bychom se v Turecku mohli dočkat občanské války kvůli událostem u jeho dvou sousedů.“

„To by mohla být vhodná doba k tomu, abychom popohnali rozšíření NATO,“ zdůraznil Lincoln. „Vzít mezi sebe Polsko, Maďarsko a Českou republiku - a udržet je stabilní; použít je jako vlnolamy.“

„To se nám nikdy nemůže podařit včas,“ namítl Burkow.

Lincoln se usmál. „Tak potom uděláme nejlíp, když začneme hned.“

Prezident zavrtěl hlavou. „Ave, teď nechci, aby nás tohle rozptylovalo. Ty země budou stát na naší straně a my jim poskytneme podporu. Teď mám ale starost o to, jak zarazit tohle, než věci dojdou moc daleko.“

„Prima,“ odtušil Lincoln a maličko zvedl ruce jako na omluvu. „Myslel jsem to jako pojistku.“

Hood pohlédl na mapu, kterou tajemník právě načetl na monitory; západní hranice Arménie sousedila s Tureckem, východní s Ázerbájdžánem. Na oblast Náhorního Karabachu vznášely nároky Ázerbájdžán i Arménie.

„Největším nebezpečím zjevně není, že Ázerbájdžán a Arménie vstoupí do války; obě ty země jsou dohromady velké asi tak jako polovina Texasu a obyvatelstva mají jako Los Angeles s přilehlými předměstími,“ pokračoval Lincoln. „Nebezpečí spočívá v tom, že Irán, jejich jižní soused, a Rusko, ležící severně, zahájí přesuny vojsk, aby si chránily hranice. Írán má na tu oblast zálusk, je bohatá na naftu, zemní plyn, měď, zemědělskou půdu i další přírodní zdroje; a zastánci tvrdé linie v Rusku by ji rádi získali zpátky.“

„V Arménii jsou také oddaní křesťané, a ty by Írán rád dostal pryč. Bez Arménie coby protiváhy většinou muslimskému obyvatelstvu Ázerbájdžánu se celá oblast stane de facto součástí islámského Íránu,“ řekl Vanzandt.

„Možná,“ připustil Lincoln. „Jsou tam i další, co nemají daleko k tomu, aby sahali po zbrani; například patnáct milionů Ázerů v severních provinciích Íránu; jestli ti se budou chtít odtrhnout, Írán jim v tom bude násilím bránit. A pět milionů Kavkazanů v Turecku bude určitě válčit na straně svých etnických příbuzných v Íránu. Tak se dostanou do války Írán s Tureckem. A jestli Kavkazané budou bojovat za nezávislost, je tu velká pravděpodobnost, že na severním Kavkazu vypuknou boje mezi dalšími skupinami, které si budou chtít spolu vyřídit své odvěké spory, a ty boje celou oblast úplně rozloží - máte tam Ošetince a Inguše, Osetince a Gruzínce, Abcházce a Gruzínce, Čečence a kozáky, Čečence a Lazy, Ázery a Lezgince.“

„Nejvíc mě zaráží to, že se tým Boba Herberta v Operačním centru i tým Gradyho Reynoldse v CIA shodují na tom, co říkají i moji lidé, totiž že s vyhozením té přehrady do vzduchu nemá Damašek nic společného,“ navázal Colon. „Sýrie by musela být úplný blázen, kdyby takhle přišla o víc než polovinu přísunu vody.“

„Třeba chce vzbudit soucit a získat ve světě sympatie,“ poznamenal Burkow. „Záběry žíznících dětí a umírajících starých lidí by obraz Sýrie okamžitě změnily; napomohlo by to k tomu, že se sympatie Spojených států a zahraniční pomoc přenesou z Turecka a Izraele na ni.“

„A také by to vedlo k tomu, že se do věci vloží mnohem větší a lépe vyzbrojená turecká armáda,“ dodal Colon. „Tenhle incident s přehradou může zákonitě vyvolat válku, a v takové válce by americké ozbrojené síly a finanční ústavy měly podle závazků vůči NATO povinnost podporovat Turecko; Turecko by podporoval i Izrael, zvlášť kdyby mu to poskytlo možnost napadnout Sýrii.“

„Ale jen když Sýrie na takovou výzvu k válce zareaguje,“ namítl Burkow. „Turecko třeba soustředí na hranicích se Sýrií vojsko; totéž může udělat i Sýrie, ale když se rozhodne, že vojensky neodpoví, žádná válka nebude.“

„A v očích arabského světa ztratí čest,“ odtušil Colon. „Ne, Steve, to celé je prostě až moc machiavelistické. Přijatelněji zní vysvětlení, že jde o dílo syrských Kurdů.“

„Proč by se Kurdové pokoušeli vyvolat mezinárodní konflikt?“ zeptal se prezident. „Stačí, že už teď se ocitli v tak zoufalé situaci, že napadají země, na jejichž území žijí; ale že by udělali něco v takovémhle měřítku?“

„Už nějakou dobu přece očekáváme, že se Kurdové spojí,“ prohlásil Larry Rachlin. „Jinak jim hrozí, že budou zlikvidováni jednotlivě. A právě tohle, co se děje, by takovým sjednocením mohlo být.“

„Kurdistán v diaspoře,“ podotkl Lincoln.

„Přesně tak,“ souhlasil Rachlin.

„Obavy generála Vanzandta z toho, co by Kurdové mohli podniknout, jsou oprávněné, Steve,“ pokračoval Lincoln. „V současnosti jsou nejpronásledovanějším národem na světě; jsou rozptýleni v Turecku, Sýrii a Iráku, a všechny tři vlády je utiskují. V Turecku třeba až do roku 1991 nesměli používat svůj jazyk. Ankara jim to potom pod tlakem ostatních členů NATO dost neochotně povolila, ale nic víc. Od roku 1984, kdy vzbouřenci začali bojovat za svéprávnost, bylo zabito přes dvacet tisíc Turků, a Kurdové se stále nesmějí nijak spolčovat; a to nemluvím jenom o politických stranách, ale i o pěveckých spolcích nebo literárních společnostech. Kdyby došlo k válce, Kurdové by se do ní nevyhnutelně zapojili, a pak by se také stali součástí mírového procesu. Jedině tak by mohli doufat, že získají autonomii.“

Prezident nyní oslovil Vanzandta. „Musíme podporovat Turky. A taky zabránit, aby se tohle přeneslo jinam - do Řecka a do Bulharska.“

„Jistě, souhlasím,“ odpověděl Vanzandt.

„Takže se musíme snažit udržet tuhle záležitost v mezích, než se do toho vloží Syřané a Turci,“ prohlásil prezident. „Ave, jaká existuje možnost, že Turci vniknou do Sýrie a budou ty atentátníky pronásledovat?“

„No - Ankaru to pořádně naštvalo, ale pochybuju, že by Turci překročili hranice; přinejmenším ne za použití síly.“

„Proč by ne?“ namítl Vanzandt. „V minulosti už přece národní suverenitu porušili. V roce 1996 podnikli pár krvavých leteckých útoků na kurdské separatisty v severním Iráku.“

„Vždycky jsme měli za to, že Turecko tehdy jednalo se svolením Iráku,“ prohlásil Rachlin. „Spojené státy Saddámovi nedovolily Kurdy napadnout, takže nechal Turky, aby to udělali oni.“

„Tak či tak, je tu ještě další důvod, proč si Turci dají pozor, než vystoupí proti Sýrii,“ řekl Lincoln. „V roce 1987 přišlo Turecko na to, že vůdce kurdských partyzánů Abdulláh Ocalan žije v Damašku; seděl ve svém bytě a vydával rozkazy k přepadům tureckých vesnic. Ankara požádala Damašek, aby jí povolil vyslat zásahovou skupinu, která by se Ocalana zmocnila; stačilo jen, aby se Sýrie držela stranou, ta si ale nepřála záležitost se syrskými Kurdy nějak rozdmýchávat, takže odmítla. K tomu, aby Turecko přesto zásahovou skupinu do Damašku poslalo, chyběl jen kousek.“

„A proč to Turci neudělali?“ zeptal se prezident.

„Báli se, že Syřani dali Ocalanovi echo. Turci nechtěli na tu budovu zaútočit a pak zjistit, že Ocalan je pryč. Byly by z toho přinejmenším politické oplétačky.“

„Já bych řekl, že zničení té přehrady je zatraceně větší provokace než to, co se dělo v roce 1987,“ poznamenal Vanzandt.

„To ano,“ souhlasil Lincoln. „Ale problém zůstává stejný. Co když vyjde najevo, že v tom mají prsty turečtí, a ne syrští Kurdové? Turecko napadne Sýrii, bude hledat nepřátele tam, a nakonec se ukáže, že odpovědnost za atentát mají jeho Kurdové. Akcie Sýrie na mezinárodním fóru stoupnou a turecké půjdou ke dnu. Takovou blamáž Turecko nemůže riskovat.“

„Pane prezidente, nesmíte zapomínat na to, že ten atentát zasáhl Damašek stejně jako Ankaru,“ upozornil Colon. „Já bych myslel, že tenhle požár rozdmýchali sjednocení Kurdové. Pokoušejí se vyvolat mezi Tureckem a Sýrií válku, a to tím, že přimějí Turecko, aby do Sýrie vpadlo a hledalo ty teroristy tam. A budou tlačit dál, dokud nedojde k nějakému rozsáhlému vpádu.“

„Proč? Protože si myslí, že v rámci mírového procesu dosáhnou toho, že získají vlast?“ zeptal se prezident.

Colon i Lincoln přikývli.

Hood se díval na jednu z map. „Tomuhle nerozumím; co Sýrie získá tím, že bude Turkům bránit v tom, aby našli kurdské teroristy? Damašek se musí postarat o bezpečnost ostatních svých vodních zdrojů, zvlášť řeky Orontes na západě; ta protéká Tureckem do Sýrie a dál do Libanonu.“

„To ano,“ řekl Lincoln.

„Takže jestli Turecko chce Kurdy zarazit, a Sýrie je zarazit potřebuje, proč nespojí své síly? Tohle je přece něco jiného než ta věc s Ocalanem; Sýrie neriskuje, že Kurdy vydráždí - stejně to už vypadá tak, že jsou na válečné stezce,“ pokračoval Hood.

„Sýrie své síly s Tureckem spojit nemůže kvůli jeho smlouvě o vojenské spolupráci s Izraelem,“ upozornil ho Vanzandt. „Než by se Sýrie s Tureckem spojila a Kurdy zlikvidovala, to radši podpoří jejich politické cíle, aby už nevyhazovali do vzduchu žádné další přehrady.“

„Sýrie spíš podpoří jednoho nepřítele, než aby podpořila přítele jiného svého nepřítele; tady máte blízkovýchodní politiku,“ prohlásil Colon.

„Ale musela by se vzdát kusu svého území, aby Kurdům poskytla vlast,“ řekl prezident.

„Hm - ale udělala by to?“ opáčil Av Lincoln. „Dejme tomu, že Kurdové nakonec dostanou to, co chtějí - území, sestávající z kusu Turecka, Sýrie a Iráku; snad vás ani na okamžik nenapadne, že se tam Sýrie nebude tlačit? Ta nehraje podle žádných pravidel. K tomu, aby si udržela faktický vliv nad územím, které jí patřilo, se uchýlí k terorismu, a současně pohltí část bývalých tureckých území a vytvoří Velkou Sýrii. Přesně takhle to udělala s Libanonem.“

„Takže, generále Vanzandte... pánové,“ řekl prezident, „musíme přijít na něco, jak zajistit bezpečnost ostatních vodních zdrojů, a současně pomoci Turkům najít ty teroristy. Co navrhujete?“

Ozval se generál Vanzandt. „Larry, Paule, o vnitřních operacích proti teroristům si můžeme promluvit později; a předložíte prezidentovi nějaké návrhy.“

Hood a Rachlin přikývli.

„Pokud jde o vodu,“ pokračoval Vanzandt, „když do východní části Středozemního moře přesuneme z Neapole bitevní uskupení letadlové lodi Eisenhower, můžeme hlídat Orontes a současně zabezpečit Turecku plavbu, aby mohlo dál vyvážet své zboží. A potřebujeme se postarat, aby nám tam nehupli Řekové.“

„Tak zavládne spokojenost na všech stranách,“ utrousil Steve Burkow. „Pokud ovšem Sýrie při tom svém paranoidním myšlení nepřijde zčistajasna na nápad, že tohle všechno zpunktovaly Spojené státy, aby ji odřízly od zásobování vodou. A říkám vám - udělat to by zase nebyl tak pitomý nápad; pak by měl Damašek hodně rychle s terorismem utrum.“

„A kolik nevinných lidí by přitom přišlo o život?“ poznamenal Lincoln.

„Ne o mnoho víc, než kolik jich na celém světě během příštích několika let pozabíjejí teroristi - za podpory Sýrie,“ odtušil Burkow. Napsal na klávesnici počítače své heslo a načetl si soubor. „O šejku al-Audáhovi jsme už mluvili,“ pokračoval, pohled upřený na monitor. „Ve včerejším rozhlasovém projevu v Palmyře řekl: ,Voláme ke všemocnému Bohu, aby zničil americké hospodářství a společnost, aby státy Ameriky změnil v samostatné národy a ty poštval proti sobě. Aby se bratr obrátil proti bratru jako trest za zlo, spáchané nevěřícími.` No - mým uším to určitě zní jako vyhlášení války. Víte, kolik všelijakých šílenců tam venku na tyhle řeči uslyší a bude je následovat?“

„Tím ale neospravedlníte slepé preventivní údery,“ zdůraznil prezident. „My nejsme teroristé.“

„Jistěže ne, pane,“ opáčil Burkow, „ale já už mám dost hraní podle pravidel, když je nikdo další na světě neuznává a nedodržuje. Podívejte - do čínského hospodářství jsme nalili miliardy dolarů, a oni za ty peníze vyvíjejí vojenskou jadernou techniku a prodávají ji teroristům. Proč to dovolujeme? Protože nechceme, aby americký byznys nějak utrpěl tím, že ztratí do Číny přístup -“

„Tady teď nejde o Čínu,“ zarazil ho Lincoln.

„Tady jde o zatracený dvojí metr, který tu už bůhvíjak dlouho platí,“ odsekl Burkow. „Když Írán dodává muslimským teroristům po celém světě zbraně, děláme, jako že nic nevidíme - a proč? Protože pár z těch teroristů dělá pumové atentáty v jiných zemích. A spojence k boji proti terorismu vlastně získáváme takovýmhle zvráceným způsobem. Nemusíme čelit všemožné kritice za to, že se bráníme, i když jiné země se brání taky. Já jen říkám, že tady vidím příležitost, jak Sýrii přistřihnout křídla. Když jí zarazíme přísun vody, přidusíme její hospodářství; stačí tohle, a Hizballáh i palestinští teroristé, usazení v Sýrii, a dokonce i tihleti naši kurdští teroristé, budou pěkně v úzkých.“

„Zahub tělo, a zahubíš i nemoc,“ utrousil Lincoln. „No tak, Steve!“

„Taky ovšem zabráníte tomu, aby se nemoc rozšířila na další těla,“ opáčil Burkow. „Kdybychom udělali ze Sýrie názorný příklad, zaručuju vám, že Írán, Irák i Libye zatáhnou drápy a budou rády, že jsou rády.“

„Nebo zdvojnásobí své úsilí, aby nás zničily,“ odtušil Lincoln.

„Ať to zkusí, a uděláme z Teheránu, Bagdádu a Tripolisu takové krátery, že se dají vyfotografovat z vesmíru,“ odpověděl Burkow.

Následovala chvíle trapného, rozpačitého ticha; Hoodovi bleskla hlavou představa Vidin Dr. Divnolásky.

„Co kdybychom to obrátili - nabídli pomocnou ruku místo hrozby pěstí?“ ozval se Lincoln.

„V jakém smyslu pomocnou?“ zeptal se prezident.

„Sýrii by určitě víc zaujal příliv peněz než příliv vody,“ odpověděl Lincoln. „Její hospodářství je ve psí; vyrábí zhruba stejné množství zboží jako před patnácti lety, kdy měla o pětadvacet procent méně obyvatelstva. Zabředla do potíží, když se neúspěšně pokoušela vyrovnat vojenskou silou Izraeli, odpadla značná část pomoci ostatních arabských zemí, a nevydělává dost zahraniční měny na nákup toho, co potřebuje, aby se průmysl a zemědělství hnuly dopředu. Její zahraniční dluh dělá skoro šest miliard dolarů.“

„Až se mi nad ní svírá bolestí srdce,“ poznamenal Burkow. „Na terorismus má ovšem peněz dost.“

„Z velké části proto, že to je jediný způsob, jak může tlačit na bohaté země,“ prohlásil Lincoln. „Dejme tomu, že ji něčím navnadíme, než podpoří další teroristické akce; zejména když jí nabídneme úvěr u banky zastupující vývozce a dovozce, za který se zaručí Spojené státy.“

„To přece nemůžeme!“ vykřikl Burkow. „Za prvé, veškeré odpuštění dluhů musí odsouhlasit Světová banka a Mezinárodní měnový fond.“

„Půjčky silně zadluženým zemím můžou dárcovské země taky třeba odepsat,“ prohlásil důrazně Hood.

„Ale jen když země, která si půjčila, zavede přísné reformy trhu, a banka i fond je musí sledovat,“ odsekl Burkow.

„Existují způsoby, jak to obejít,“ odpověděl Hood. „Můžeme ji nechat, aby odprodala zlaté zásoby.“

„A skončí to tak, že je koupíme sami a budeme jí cpát peníze na to, aby podporovala teroristy, co nám chtějí strkat pod zadek bomby! Pěkně děkuju!“ rozhořčil se Burkow. Otočil se k Avu Lincolnovi. „Sýrie je na prvním místě v seznamu zemí, odkud přicházejí teroristi; poskytovat jí finanční pomoc nám zakazuje zákon.“

„A házet jaderné pumy na hlavní města vám připadá zákonné,“ zeptal se Hood.

„V sebeobraně ano,“ odpověděl otráveně Burkow.

„Podle výroční zprávy o terorismu, vydané ministerstvem zahraničí, se Sýrie přímo nepodílela na žádném teroristickém útoku od roku 1986; tehdy šéf letecké špionáže, řízené Hafízem al-Assádem, zorganizoval pumový atentát na letadlo izraelských aerolinií při letu z Londýna,“ připomněl Lincoln.

„Přímo nepodílela!“ zasmál se Burkow. „No, to je gól, pane ministře! Syřani mají na terorismu stejnou vinu jako ten pomatený herec John Wilkes Booth na zastřelení Abrahama Lincolna. A mohou nejen za terorismus, taky za práci zpracovatelských laboratoří na výrobu kokainové pasty a morfia v údolí Bikáa, za výrobu vysoce kvalitních padělků stodolarovek -“

„Hovoříme tu o záležitosti, týkající se terorismu, Steve, ne o kokainové pastě; ne o Číně a o jaderné válce, ale o tom, jak zastavit terorismus,“ upozornil ho Lincoln.

„Ta záležitost je poskytování finanční pomoci našemu nepříteli!“ rozkřikl se Burkow. „Nechcete ho zničit - prosím, to je jedna věc; to ale neznamená, že je musíme ještě za něco odměňovat!“

„Symbolická záruka za dvacetimilionovou či třicetimilionovou půjčku, jako dejme tomu výpomoc v případě sucha, není půjčka, a není to ani odměna,“ odtušil Lincoln. „Je to jen pobídka, která má podnítit chuť k další spolupráci. A v nynější době by takové gesto mohlo taky přispět k tomu, aby se zabránilo válce.“

„Mě teď zajímá pouze to, jak udržet v mezích a zmírnit současnou situaci,“ řekl prezident Lincolnovi a Burkowovi; pak oslovil Hooda: „Paule, tohle asi svěřím vám; koho máte za poradce pro Blízký východ?“

Svou otázkou ho překvapil. „Momentálně Warnera Bickinga.“

„Hoch z Georgetownu,“ poznamenal Rachlin. „V osmaosmdesátém boxoval na letních olympijských hrách za USA. Zapletl se do sporu ohledně toho iráckého boxera, co chtěl fouknout.“

Hood na něj vrhl otrávený pohled. „Warner je dobrý a důvěryhodný kolega.“

„Je jak utržený ze řetězu,“ sdělil Rachlin prezidentovi. „V televizi kritizoval azylovou politiku George Bushe a měl přitom na sobě červené trenýrky a boxerské rukavice. V tisku mu říkali ,diplomat muší váhy`. Z celé té záležitosti udělal vtip.“

„Potřebuju někoho, kdo umí zasadit pořádnou ránu, Paule,“ řekl prezident.

„Warner je dobrý,“ odtušil Hood. „Ale na spoustě našich zpráv pro vládu pracoval taky profesor Ahmed Nasr.“

„To jméno znám.“

„Setkal jste se s ním na večeři pro dubajského šejka, pane prezidente,“ řekl Hood. „Vzpomeňte si - odešel potom, co se podával dezert; pomáhal vašemu synovi s referátem o panturkismu.“

„Už si vzpomínám,“ usmál se prezident. „Co dělal předtím?“

„Pracoval v Národním středisku pro studium Blízkého východu v Káhiře; teď je v Ústavu pro mírové uspořádání.“

,Jak by se uplatnil v Sýrii?“

„Viděli by ho tam moc rádi,“ odpověděl Hood, stále zmaten. „Je oddaný muslim a pacifista. A taky vyhlášený poctivec.“

„Hergot, v tomhle se začínám přiklánět ke Stevovi,“ prohlásil Rachlin. „Pane prezidente, opravdu potřebujeme zrovna egyptského skauta, aby vyjednával s nějakým teroristickým státem a umírňoval ho?“

„Ano, pokud všichni ostatní utíkají od rozdělané věci,“ odtušil prezident.

Vrhl pohled na Burkowa, avšak nic mu nevytýkal. Hood věděl, že to neudělá; ti dva se spolu přátelili už příliš dlouho a prošli příliš mnoha osobními i pracovními krizemi. A kromě toho prezident vítal, když Burkow říkal věci, které on sám jako vrchní velitel ozbrojených sil říkat nemohl.

„Paule, rád bych, kdybyste letěl s profesorem Nasrem do Damašku.“

Hood sebou nepatrně cukl; Larry Rachlin a Steve Burkow se napřímili, Lincoln se usmál.

„Pane prezidente, já ale nejsem diplomat,“ bránil se Hood.

„Ale jistěže jsi,“ prohlásil Lincoln. „Rodgers řekl, že diplomacie znamená umět říkat ,hezký pejsek`, dokud člověk nenajde nějakou hůl. Tohle ty dovedeš.“

„Také se můžete se Syřany bavit o zpravodajské činnosti a bankovnictví,“ prohlásil prezident. „Přesně takovou diplomacii teď potřebuju.“

„Dokud nenajdeme nějakou hůl,“ zamumlal Burkow.

„Upřímně řečeno, Paule,“ pokračoval prezident, „taky si nemůžu dovolit poslat někoho na úrovni kabinetu; když to udělám, Turci budou mít dojem, že na ně hledíme svrchu. Ani mě, stejně jako Steva a Larryho, už nebaví, když mnou někdo postrkuje sem a tam, ale musíme zkusit jít na to nejdřív zlehka a po dobrém. Paní Klawová vám obstará příslušné materiály ohledně naší politiky; přečtete si je během letu. Kde je ten pan Nasr?“

„V Londýně, pane; má tam proslov na nějakém sympoziu.“

„Můžete si ho tam vyzvednout,“ řekl prezident. „Doktor Nasr může jednání doladit a pomoci, abyste uplatnil všechno, o čem si myslíte, že zabere. Jestli chcete, můžete vzít i toho mládence. A taky budete pohotově ku pomoci pro případ, že se ukáže nutným vyjednávat o propuštění generála Rodgerse. O všechna bezpečnostní opatření se postará velvyslanec Haveles v Damašku.“

Hood nyní myslel na to, že propásne večerní sólové školní vystoupení své dcery, která bude hrát na pikolu; na to, jak o něj bude mít žena strach, že na Blízký východ letí právě v téhle době. A také na to, jaká je to výzva jeho schopnostem a jak je tíživé být součástí dějin, pomáhat při zachraňování životů, namísto toho aby je vystavoval ohrožení.

„Hned odpoledne sednu na letadlo, pane,“ řekl.

„Díky, Paule.“ Prezident pohlédl na hodinky. „Je půl druhé a dvě minuty; generále Vanzandte a Steve, ve tři se v Oválné pracovně sejdou náčelníci štábů a bezpečnostní rada. Přesunete to bitevní uskupení, generále?“

„Bylo by to moudré, pane,“ odpověděl Vanzandt.

„Tak to udělejte. A potřebuju také eventuality pro případ, že nepřátelství ještě zesílí; musíme zabránit, aby se tohle nějak rozšířilo.“

„Ano, pane.“

Prezident vstal, čímž schůzku ukončil; vyšel ven s Burkowem a Vanzandtem po boku, následován Rachlinem a Colonem. Ten při odchodu Hooda přátelsky pozdravil.

Hood zůstal sedět sám u poradního stolu a znovu o všem uvažoval. Přistoupil k němu Av Lincoln.

„Já do vyšší ligy poprvé spadl ne proto, že bych na to byl zralý, ale proto, že vypadli tři jiní - jeden onemocněl, druhý se zranil, třetího vyřadili. Bylo mi osmnáct a strachem mi až vyschlo v hrdle, ale tu hru jsem vyhrál. Ty jsi chytrý, oddaný věci, loajální a máš svědomí, Paule. Tohle pověření sfoukneš.“

Hood vstal a podal Lincolnovi ruku. „Díky, Ave; doufám, že všechny neoslním tak, že se vy ocitnete bez práce.“

Lincoln se usmál; Krizovou místnost opouštěli spolu a Lincoln cestou prohlásil: „Když uvážím, jak si stojíme, doufám, že oslníš.“