Tom Clancy
překlad: Jiří Špalek

OPERAČNÍ CENTRUM 4 - ZÁKON VÁLKY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

19

PONDĚLÍ, 2.01 ODPOLEDNE

WASHINGTON, D.C.

 

V reproduktorech, umístěných po stranách Hoodova počítače, to píplo. Hood pohlédl na monitor a na spodním okraji spatřil kód Boba Herberta. Stiskl Ctrl/Ent.

„Ano, Bobe?“

„Šéfe, já vím, že máte fofr, ale je tu něco, na co byste se měl podívat,“ řekl Herbert.

„Je zle? Něco s Mikem?“

„Může se ho to přímo týkat,“ odpověděl Herbert. „Bohužel - ano, a vypadá to hodně zle.“

„Tak sem s tím.“

„Jo, hned.“

Hood se opřel a čekal. Herbert ho zastihl, právě když ukládal na diskety tajné údaje, které si chtěl vzít do letadla. Diskety byly zvlášť upravené, aby se daly používat ve vládních letadlech. Při požáru se pouzdra přehřála, ale nehořela; v případě havárie by se diskety i s údaji změnily ve spečenou hmotu.

Bílý dům posílal do Andrewsu vrtulník; ten Hooda a Warnera Bickinga, druhého náměstka ministra zahraničí, dopraví k letadlu ministerstva zahraničí, kterým oba ve tři odpoledne odletí do Londýna. Hood se má na letišti Heathrow sejít s doktorem Nasrem a za hodinu pokračovat letadlem British Airways dál do Sýrie. Hood přihlížel, jak počítač dokončuje ukládání souborů na diskety; když bzučení pevného disku ustalo, Hood dál upíral zrak na prázdnou obrazovku.

„Vydržte moment,“ ozval se Herbert. „Ať vám to ten počítač předvede pěkně naživo.“

„Jo, moment vydržím,“ opáčil Hood se stopou netrpělivosti v hlase. Pokoušel si představit, co ještě může být horšího než to, že Mike Rodgers padl do zajetí teroristům.

Mike Rodgers - a rukojmí, uvažoval trpce. A roztrpčil a zklamal jsi i manželku. A teď nový problém do třetice; to už máš hattrick. O takový rekord opravdu nestál.

Ani ne před dvěma minutami manželce volal, že si dnes večer nebude moci poslechnout školní sólové vystoupení jejich dcery Harleigh; předvede své umění ve hře na pikolu. A téměř najisto nestihne mistrovské utkání v kopané, ve kterém bude hrát syn Alexander. Sharon reagovala jako vždycky, když práce dostala přednost před rodinou; okamžitě ochladla a jako kdyby se mu vzdálila. Věděl, že tak to zůstane až do jeho návratu. Její reakce v sobě zčásti skrývala obavy o manželovu bezpečnost. Americká vláda i vedoucí podnikatelé v zahraničí, zvlášť na Blízkém východě, nebyli ani nenápadní, ani nijak zvlášť oblíbení. A potom, co Hood prožil v boji s teroristy, s Novými jakobíny ve Francii, se Sharon se vším, co mohlo manžela nějak ohrozit, smiřovala ještě hůř.

V reakci Sharon se skrývala ještě další, možná větší obava, které dávala často nahlas průchod - totiž že čas ubíhá a oni toho času netráví dost spolu. Nebudují si vzpomínky, které pomáhají manželství obohatit... a upevnit. A přitom právě dlouhá pracovní doba byla jedním z důvodů, proč Hood odešel z politiky a pak i z bankovnictví. Práce ředitele Operačního centra měla znamenat řízení nevelkého počtu lidí, kteří řeší domácí krize; potom však bylo Operační centrum vtaženo do akce v Severní Koreji, akce, která málem skončila pohromou, a náhle se stalo hráčem na mezinárodním hřišti a moderním a pružným protipólem těžkopádné a byrokratické CIA. Toto vše mělo za následek, že Hoodových povinností výrazně přibylo.

To, že usilovně pracuje, z něj zcela jistě ještě nedělá špatného člověka; ta práce umožňuje jeho rodině pohodlný život a jejich dvě děti tak mohou přicházet do styku se zajímavými lidmi a událostmi. Ale navrch toho všeho se vždy musel nějak vyrovnávat s tím, že jeho ochota pracovat, a navíc pracovat usilovně, vzbouzí v Sharon žárlivost. Byla nucena ubrat ze svých vystoupení v kabelové televizi v show Andyho McDonnella o „zdravé výživě“; nyní může vystupovat jen dvakrát týdně. Na to, aby stihla zpracovat denně jeden pořad, aby vozila děti tam, kde mají být, a ještě řídila domácnost, čas prostě nestačil. Třebaže se Hood cítil vůči manželce provinile, nemohl s tím nic dělat.

Jedině jezdit domů včas, říkal si; při povrchním pohledu sice takový úmysl vypadá chvályhodně, ale není proveditelný, zvlášť ve městě, jehož život se zakládá na dění podle mezinárodního času.

„Tak, tady to je,“ ozval se Herbert. „Dívejte se na levou stranu obrazovky!“

Hood se naklonil blíž; spatřil trhavě poskakující obraz předmětu, který vypadal jako OMOC, stojící ve tmě. Podle identifikačních čísel v levém dolním rohu monitoru poznal, že se jedná o sled fotografií z Národního úřadu pro průzkum, vysílaných v sekvenci, jako když se listuje knihou. Mezi jednotlivými snímky byly jednovteřinové intervaly.

„Mám hledat něco určitého?“ zeptal se Hood. „To je Phil?“

„Ano; tahá něco mrtvého ze silnice, vypadá to jako ovce nebo pes. Ale důležitější je - dívejte se dozadu za OMOC.“

Hood se tedy díval. Tma za vozidlem jako kdyby se nepatrně pohybovala; dojem pohybu mohl ovšem být vyvolán stavem atmosféry mezi družicí a sledovaným předmětem. Vtom se ukázal slaboučký záblesk, pouze však na jednom snímku. Po několika vteřinách se ukázal záblesk další, tentokrát na jiném místě.

„Co to bylo?“ zeptal se Hood.

„Prošel jsem ty snímky v počítači; nejdřív jsme si mysleli, že by to mohl být nějaký hmyz nebo něco cizorodého v zobrazení, ale naprosto bezpečně jde o nějaký odraz, mírně vydutý, pravděpodobně od sklíčka hodinek. Ale dívejte se dál.“

Hood tak učinil; viděl, jak se Phil Katzen vrací do auta a jak se auto pohnulo dopředu. Potom se zastavilo a zůstalo stát; tak tomu bylo na několika následujících záběrech. Hood se nahnul ještě blíž. Pak se otevřely dveře OMOC a v kabině se rozsvítilo světlo. Hood rozpoznal postavu, nastupující dovnitř.

„Panebože, to ne!“ vydechl.

Herbert obraz zastavil. „Jak vidíte, ať už je to kdo chce, je ozbrojený. Vypadá to na osmatřicítku v pouzdře a český samopal přes rameno. Darrell říká, že syrští Kurdové si jich v roce 1994 přivezli ze Slovenska celé bedny.“

Pustil obraz dál. Hood krátkou chvíli neviděl nic dalšího, družice scénu zabírala v téměř kolmém směru. Čekal a provinilý pocit i všechno ostatní, jakkoliv naléhavé, jako kdyby se vypařovalo tváří v tvář tomu, co se mu odehrávalo před očima.

„Asi za čtyři minuty v reálném čase třikrát bliknou přední světlomety,“ řekl Herbert. „Ten, kdo sedí za volantem, zjevně dává někomu vpředu znamení.“

„Jak k tomu došlo?“ zeptal se Hood. „Mike by jim přece o OMOC nepověděl!“

„Nemyslíme si, že ti, co ho zajali, o OMOC věděli předem,“ prohlásil Herbert. „Prostě asi jen čekali, až se Mikovo vozidlo ukáže, a měli kliku.“

„Jak to provedli?“

„Já se dohaduju, že postavili u silnice hlídku, a aby se pojistili, určitě do OMOC pustili nějaký plyn, když projíždělo kolem. To, jak zpomalilo, nasvědčuje tomu, že plyn posádku zdolal rychle, i když ne okamžitě, řidič měl ještě čas zabrzdit. Dobré je, že když ten chlap vnikl dovnitř, naše lidi nepostřílel.“

„Jak to můžete tvrdit?“

„Viděli bychom záblesky,“ odtušil Herbert.

„Nojo, jistě,“ souhlasil Hood. To byla pitomá otázka. Sleduj, co se děje, hergot! „Ovšem pokud je už předtím nezabil ten plyn,“ dodal.

„To není pravděpodobné,“ namítl Herbert. „Mrtvá posádka by jim nebyla k ničemu; živá poslouží jako rukojmí. Třeba těm Kurdům pomůže dostat se ven ze země. Nebo jim může povědět, jak s OMOC zacházet,“ dodal chmurně.

Hood věděl, že Mike Rodgers i oba členové skupiny Striker by spíš zemřeli, než aby únoscům vyzradili, jak se zařízením OMOC pracovat; nevěděl však, jestli by kvůli OMOC obětovali životy Katzen, Coffey nebo Mary Rose. A současně nevěřil tomu, že Rodgers by k takové oběti přivolil.

„Takže moc na vybranou nemáme, co?“ zeptal se.

„To ne,“ potvrdil Herbert.

Podle předpisů pro činnost OMOC, sestavených Rodgersem, Coffeym, Herbertem a jejich poradci, mělo být v případě, že se OMOC dostane do zajetí, bezprostřední odpovědí to, že někdo stiskne klávesy pro příkaz „pálit“; při současném stisknutí Control, Alt, Del a P, na některé z obou klávesnic vznikne v akumulátorech, pohánějících motor OMOC, nárazový proud, jenž stačí spálit hlavní obvody v počítačích a v bateriích. Každý, kdo by chtěl s takto „spáleným“ OMOC cokoliv dál podnikat, bude mít akorát obyčejné vozidlo s benzinovým motorem. A kdyby se tohle z nějakého důvodu nepodařilo, posádka nebo samo Operační centrum měly příkaz OMOC zničit jakýmikoliv prostředky, které mají k dispozici. Kdyby se k systémům spojení a kódům dostal nepřítel, byly by ohroženy národní bezpečnost, činnost i životy desítek nasazených agentů.

Rodgers však musel přiznat, že i při všech těchto opatřeních, která vymyslel, se nedá předem přesně říct, co on nebo někdo jiný udělá, jestli se OMOC někdo zmocní. Herbert, zkušený vyjednavač s únosci rukojmích, prohlašoval, že by se mohlo vyplatit provoz OMOC zachovat, kdyby se s jeho pomocí podařilo usmlouvat, že rukojmí zůstanou naživu.

To ale pořád jen spekulujeme, uvažoval Hood. Nikdy nám ani nepřišlo na mysl, že k tomuhle vůbec někdy dojde.

Díval se, jak přední světlomety třikrát blikly. Pak obrazovka ztmavla.

„Teď se o všem, co se děje, můžeme jen dohadovat,“ řekl Herbert. „Odehrává se to potmě. Viens téhle situaci přidělil nejvyšší prioritu a snaží se poslat nám nějaké infračervené záběry; ale přeprogramování a přesměrování nejbližší družice bude trvat přinejmenším devadesát minut.“

Hood stále upíral zrak na ztemnělý monitor. Tohle byla jeho snad nejhorší noční můra. Všechny jejich plány, veškerou techniku odrovnali lidé, kterým Rodgers říká „pouliční rváči“, lidé bojující bez pravidel a beze strachu. Lidé, kteří se nebojí zemřít nebo zabíjet. Z povolených stávek a rozhořčených pouličních nepokojů, které Los Angeles prožilo během doby, kdy byl jeho starostou, se Hood poučil, že zoufalství dělá z lidí smrtelně nebezpečné bytosti.

Připomněl si však také, že narazí-li silní vůdcové na překážky, činí je to silnějšími. Bude muset spolknout pocit viny a zklamání, potlačit náhlé nutkání kopat do věcí i do sebe. Bude muset svůj tým vést.

„Bobe, na letecké základně Incirlik je zásahová skupina, je to tak?“ zeptal se.

„Malá; ale můžeme ji použít jen na tureckém území.“

„Proč?“

„Protože v ní jsou Turci; když do některé arabské země vniknou američtí a turečtí vojáci společně, bude se to považovat za akci NATO. Mezi našimi evropskými spojenci to vyvolá pobouření a proti nám se obrátí i spřátelené arabské státy.“

„Nádhera,“ poznamenal Hood. Přešel na další program; načetl si jakýsi formulář a dal se do psaní. „V tom případě tam posílám skupinu Striker,“ prohlásil.

„Bez předchozího schválení od Kongresu?“

„Jestli mi ho Martha neobstará do devadesáti minut, tak ano. Bez schválení. Nemůžu čekat, až se tam rozhoupají.“

„Hodný hoch,“ poznamenal Herbert. „Přikážu, ať se C-141B sbalí a připraví k operaci v poušti.“

„Jestli OMOC zůstane v Turecku anebo v severní či východní Sýrii, můžeme strikery vysadit v Incirliku; jestli se přesune do jižní nebo západní Sýrie, případně do Libanonu, budeme se muset poohlédnout po nějakém způsobu, jak skupinu dostat do Izraele,“ prohlásil Hood.

„Každého, kdo bude mít chuť nakopat teroristy do zadku, Izraelci přijmou s otevřenou náručí,“ odtušil Herbert. „A já znám to pravé místo, kde náš tým vysadit.“

Hood si vzal světelné pero a podepsal se na obrazovku; podpis se objevil na rozkaze číslo 9, „Nasazení skupiny Striker“. Uložil dokument na pevný disk a elektronickou poštou jej odeslal na adresu Marthy Mackallové a plukovníka Bretta Augusta, nového velitele skupiny. Potom pero odložil a klouby rukou pomalu ťukal na hranu stolu.

„Copak je?“ ozval se Herbert.

„Vůbec nic; zatraceně, určitě je mi tu o moc líp než Mikovi a těm chudákům tam v OMOC.“

„Mike se z toho dostane,“ prohlásil Herbert. „Poslechněte, šéfe, myslíte, že by vám udělalo dobře, kdybyste se svezl na Blízký východ se strikery? Vypraví se tam dřív, než vy vyrazíte.“

„Ne; potřebuju si promluvit s Nasrem o strategii Syřanů. A kromě toho vy, Mike a všichni ze skupiny Striker jste už na sobě měli uniformu; já ne. Necítil bych se dobře, kdybych se upíchl na čestné sedadlo, o které jsem se nezasloužil.“

„Dejte na má slova - let v C-141B není zábavná jízda v Disneylandu; a navíc - vy jste přece před uniformou neutíkal, od odvodu jste zůstal v kategorii lA. Prostě vás neodvedli. Myslíte si snad, že já bych byl šel, kdyby mě výběrová komise nepopadla za flígr a neřekla ,Pane Herbert, strýček Sam vás potřebuje.“

„Podívejte, prostě bych z toho byl nesvůj, a hotovo. Prosím, podejte zprávu plukovníku Augustovi a vypracujte spolu podrobnosti. Konečnou podobu akce faxujte našemu velvyslanectví v Londýně, a ti ať mi to doručí na Heathrow. Můj letový plán má Bugs.“

„Dobrá, Paule; ale pořád si myslím, že s tím C-141B to přeháníte.“

„S tím už nic nenadělám,“ odtušil Hood. „Jak bude něco nového, hned mi zavolejte. A taky obstarejte nějakou pomoc přímo na místě. Má smysl vzít tam nějaké Kurdy?“

„Já v tom teda žádný smysl nevidím; kdyby ti naši Kurdové byli tak hrozně moc spolehliví, o tom útoku na přehradu bychom se něčeho domákli. A nevíme, kdo ti teroristé jsou,“ připomněl Herbert.

„Dobrý postřeh. Všechny, koho seženete, vyplaťte z tajného rozpočtu; a zaplaťte jim dobře.“

„To jsem měl v plánu,“ souhlasil Herbert. „Teď jednáme s pár informátory, zkoušíme zjistit, kam přesně ti atentátníci asi míří. A taky mám tip na někoho, kdo by tam mohl se skupinou Striker jít.“

„Vynikající. Já zavolám z auta Marthu a vysvětlím jí situaci. Bude muset zajít za senátorkou Foxovou a na výbor pro dohled nad zpravodajskou činností.“

„Ale určitě víte, že Martha tímhle nebude ani trochu nadšená,“ varoval ho Herbert. „Chystáme se k utajené operaci bez předchozího schválení od Kongresu; dáváme peníze kurdským nepřátelům jejich přátel v Ankaře a v Damašku.“

„Přátel, kteří neudělají, ani co by se za nehet vešlo, aby nám pomohli,“ zdůraznil Hood. „Bude to muset překousnout.“

„Tohle, a navrch ještě, že jsme to naplánovali bez ní,“ dodal Herbert.

„Jak jsem říkal, zavolám jí z auta a všechno vysvětlím. Proboha, má přece na starosti politiku, ne lobbování za Turecko a Sýrii!“ prohlásil Hood a vstal. „Nezapomněl jsem na něco?“

„Akorát na jedno,“ podotkl Herbert.

Hood se zeptal, co to je.

„Doufám, že si nebudete myslet, že si moc dovoluju,“ řekl Herbert, „ale... zkuste se uklidnit.“

„No, děkuju za radu, Bobe; šest mých lidí padne do rukou teroristů a s nimi i klíč k tomu, jak odrovnat všechno, čeho americká výzvědná služba dosáhla; řekl bych, že za těchhle okolností jsem klidný až moc.“

„Až moc, to jistě,“ opáčil Herbert. „Ale možná, že ne dost. Nejste jediný, kdo sedí ve vratkém křesle. Včera jsem večeřel s Donnem Warbym z hlavní účtárny; povídal, že loni bylo úspěšných přes pětašedesát procent z odhadovaných čtvrt milionu nabourání do souborů ministerstva obrany. Víte, kolik utajovaných informací tak vyplavalo? OMOC je jenom jedna fronta ve velké bitvě.“

„To mi povídejte; ale tohle spadlo, zrovna když držím hlídku já. Nechtějte mi tvrdit, že bezpečnost a utajení závisí na numerech; v tomhle ne.“

„No, dobrá,“ prohlásil Herbert. „Ale já se už ocitl v nejedné situaci, kdy šlo o rukojmí, Paule. Člověk je pod tlakem emocí, a to je zlé; a pak se navíc dostaví ještě dezorientace. Jste nucen pracovat mimo naše strukturované prostředí. Žádné hotové návody a odkazy, žádné zavedené postupy. Příštích několik dní, týdnů, třeba i měsíců, nebo jak dlouho se tohle potáhne, budete rukojmím společně s Mikem - rukojmím krize, každého vrtochu těch teroristů.“

„Chápu. Ale to ještě neznamená, že se mi něco takového musí zamlouvat.“

„To jistě ne,“ souhlasil Herbert. „Ale s tím, jak se věci vyvíjejí, se musíte vyrovnat. A taky přijmout svou roli v tom vývoji. Mike zrovna tak. On ví, co dělat. Jestli bude možné, aby z toho své lidi dostal, udělá to. Když ne, přinutí je, aby hráli třeba slovní fotbal, skládali rýmovačky bůhví o čem, aby mluvili o svých rodinách. Ale nějak je tím provede. Je to pro něj hrozné břemeno. O zbytek se budete muset postarat vy. Přišel jste se správnými nápady; teď musíte vy a všichni zde zachovat klidnou mysl, což může dát pořádně zabrat. Přijdou třeba zprávy, že se s našimi lidmi špatně zachází; žádné jídlo, žádné pití, fyzické týrání. V té skupině jsou dvě ženy; můžou se tam k nim chovat násilnicky. Když nebudete reagovat pružně a uvolněně, zlomí vás to. Pomstychtivost, zlost nebo sebeobviňování jen odvedou vaši pozornost. A pak začnete dělat chyby.“

Hood vyňal diskety z počítače. Herbert má pravdu, říkal si; už teď nemám daleko k tomu, abych se navezl do Marthy, do sebe a abych dokonce dostal vztek i na Mika. Kdo by z toho měl prospěch kromě těch teroristů?

„No tak dál,“ vyzval Herberta. „Co mám teda dělat? Jak jste se v podobných situacích zachoval vy?“

„Hergot, Paule, já nikdy žádný tým nemusel vést; jsem osamělý rváč. Zatím jsem musel jen radit, a to bylo poměrně snadné. K lidem, se kterými jsem pracoval, jsem neměl žádný blízký vztah, určitě ne takový, jaký my máme k Mikovi. Vím jedině, že lidé, kteří mají takovéhle operace řídit efektivně, se musí zbavit emocí; potlačit soucítění i zlobu. Tím myslím tohle: dejme tomu, že zjistíte, že některý ten terorista má někde třeba sestru nebo dítě; dejme tomu, že dokážete proniknout až k nim. Jste s to oplatit mu stejnou mincí?“

„Mám-li odpovědět poctivě, tak nevím; na úroveň těch teroristů se snížit nechci,“ odpověděl Hood.

„A právě na tohle takoví vždycky spoléhají. Vzpomínáte si na operaci Orlí spár, když se v osmdesátém Delta pokoušela dostat americké rukojmí z Teheránu?“

„Ano, vzpomínám.“

„V rámci akce museli naši zřídit v poměrně frekventované oblasti stanici Poušť I pro doplňování paliva. Hned pár minut po přistání ti hoši zajali autobus se čtyřiačtyřiceti íránskými civilisty. Než celá ta operace vybouchla, plán byl takový, že ty zajaté Íránce budou jeden den držet, než zasáhnou komanda, a pak je propustí z letecké základny Manzaríja, kterou jsme měli v úmyslu obsadit. Promiňte mi, jestli to vyzní trochu burkowovsky, ale já si myslím, že jsme ty Íránce měli držet dál a pěkně je zkrouhnout a nemazat se s nima, jako se tamti nemazali s našimi lidmi.“

„Tak byste z nich udělal mučedníky!“

„To ne,“ opáčil Herbert. „Jen vězně, kterým jsme srazili hřebínek. Žádné články v novinách, žádné pálení íránských vlajek. Prostě jen oko za oko. A až by se mezi teroristy po celém světě rozneslo, že taky dokážeme hrát podle jejich pravidel, pořádně by si rozmysleli, než udělají něco, čím nás nějak pořádně naštvou. Myslíte, že Izrael pořád ještě existuje proto, že hraje podle pravidel? Co vás vede! Já o tom vím svoje, a to, co vím, nevypadá vždycky pěkně. Když dopustíte, aby váš úsudek ovlivnilo soucítění, můžete nakonec dopadnout tak, že ohrozíte vlastní lidi.“

Hood se zhluboka nadechl. „Když nedopustím, aby mi úsudek ovlivnilo soucítění, pak bychom nebyli lidmi.“

„Ano, tomu rozumím. A to je přesně taky jeden z důvodů, proč jsem v tomhle městě nikdy nechtěl žádný vyšší úřad. Za každou vteřinu v takovém úřadě platíte svou duší i krví.“

Hood zastrčil diskety do kapsy saka. „No - nijak moc jste si nedovoloval, Bobe. Díky.“

„Není zač. A... ještě něco.“

„Copak?“

„Ať už budete muset čelit čemukoliv, nebudete proti tomu stát sám. Na to nikdy nezapomínejte, šéfe.“

„Nezapomenu,“ odvětil Hood s úsměvem. „Díky bohu, že mám partu, která mi to připomíná.“