Tom Clancy
překlad: Tomáš Bicek

NET FORCE 2 - SKRYTÁ AKTA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

11

ČTVRTEK, 23. PROSINCE, 6:45

QUANTICO, VIRGINIA

 

Joanna Winthropová využila Michaelsovu nabídku odejít z práce dřív a rezervovala si sedadlo ve vojenském letadle, které odlétalo z Quantíka na Aljašku s mezipřistáním v Denveru. Když se o tom zmínila plukovníku Howardovi, seržant Fernandez se nabídl, že ji k letadlu odveze.

„Můžu jet taxíkem,“ namítla.

„Mně to nevadí, poručíku, stejně jedu tím směrem, mám tam nějaké vyřizování. Zastavím se tu pro vás.“

Ne že by to takhle nebylo pohodlnější. „Dobře.“

Takže teď seděla na předním sedadle Fernandezova soukromého auta, šedého, sedmnáct let starého volva. Usmála se. „Je to zvláštní, ale vás bych tipovala na něco sportovnějšího.“

„Je to spolehlivý auto. Pomalý, ale jistý. A není moc poruchový.“

„Moc vám děkuju za svezení.“

„To je v pohodě.“

Několik minut jeli potichu, ale uvědomovala si, že Fernandez ji po očku pozoruje. A co. Je to muž, a ona ten pohled znala.

„Můžu se vás zeptat na něco osobního, poručíku?“ zeptal se.

Ježíši, už je to tady, pomyslela si. Začne mě svádět.

Měla dostatek zkušeností, aby dokázala přílišné projevy náklonnosti zarazit, kdyby se jí zachtělo. Ačkoliv Fernandez nepostrádal určitý jihoamerický šarm, jejich vztah by nebyl vhodný. Hodnosti byly v Net Force sice spíš polohodnotné než plnohodnotné jako v armádě a na rozdíl od armády zde neexistoval žádný předpis zakazující vztahy mezi vojáky, jejich hodnosti se přece jen lišily. Takže by ho mohla zastavit velmi snadno. „Jen do toho.“

„Byla pro vás práce s počítačem vždycky jednoduchá?“

Hmm. To se nečekalo. „Prosím?“

„Pozoroval jsem vás. Jste v počítačích dobrá, to je bez debat, ale navíc vypadáte, jako by to byla hračka. Říkal jsem si, jestli to tak skutečně je.“

Na chvíli se zamyslela. Nechtěla, aby to znělo moc nafoukaně, ale po pravdě řečeno... „Jo. Mám pocit, že to pro mě nepředstavuje větší problém. Odjakživa. Asi jsem pro to nějakým způsobem nadaná.“

Zavrtěl hlavou. „Já dokážu rozmontovat a zase složit těžkej kulomet i za tmy a v dešti, ale jakmile se dostanu k bitům a bajtům, jsem naprosto k ničemu.“

Zasmála se. Muži své slabiny přiznávají tak zřídka, že to byla příjemná změna.

„Víte, zkoušel jsem se to naučit, ale mám v hlavě nějakej blok, informace se od něj jen odrazí a neproniknou dovnitř. Nedávno jsem se přihlásil i do kurzu, ale zvládl jsem jen vyvolat konflikt s instruktorem. Myslím, že poznal, že mám rozumu jako smítko prachu, a nedokázal se s tím smířit.“

„Věc lze objasnit jednoduše, pokud jí vysvětlující dobře rozumí.“

„Prosím?“

„George Turner, spisovatel, kterýho jsem milovala na škole. Znáte základní teorii funkce počítačů?“

„Jo. Teda vlastně ne.“

„No. Řekněme, že máte hlídku a hlídáte dveře. Otevřete je, když k nim přijde někdo, kdo zná správný heslo, a necháte je zavřený, když heslo nesedí. Rozumíte?“

„Jasně.“

„Tak víte, jak fungujou počítače. Dveře jsou buď otevřený, nebo zavřený. Je zapnuto nebo vypnuto. Když k místu, který hlídáte, někdo přijde, odpovíte buď správně, nebo špatně. To přepínání se děje hodně rychle, ale to je základ, a všechno ostatní se odvíjí právě od něj.“

„Nekecáte? Promiňte, teda...“

„Nekecám.“

„Sakra. Jak je možný, že mi to ještě nikdo takhle nevysvětlil?“

„Protože jste předtím měl špatný učitele. Dobrý učitel používá termíny, k nimž má žák vztah, a dá si záležet, aby vysvětlení základních termínů neuspěchal. Když jsem byla na škole, zapsala jsem se na kurz psychologie. Říkali tam příběh o nespravedlivých IQ testech pro děti. Rozumíte, ukážete na obrázku šálek, pak podšálek, stůl a auto a pak se zeptáte, k čemu ten šálek pasuje.“

„Jasně.“

„V prostředí střední a vyšší třídy všechny zdravý děti odpovědí, že podšálek, protože šálek a podšálek patří k sobě, že jo.“

„Jo.“

„Ale v chudších čtvrtích můžou děti přiřadit šálek ke stolu, protože tam podšálky neznají. A děti z rodin bezdomovců přiřadí šálek k autu, protože jejich rodina v autě bydlí.“

„Sociální podjatost.“

Přikývla. Vůbec není hloupý, ať říká co chce. „Přesně tak. Totéž platí pro rasový, náboženský nebo jiný kulturní faktory. Takže pak si všichni myslí, že tyhle dětí jsou hloupý, a proto se dostanou na jinou vzdělávací úroveň. Přitom problém je úplně na druhý straně, v hlavách vyučujících. Protože oni neberou v potaz rozdíl mezi tím, co vědí děti a co vědí oni sami.“

„Rozumím.“

„Váš mozek je naprosto v pořádku. Potřebujete jen učitele, který vám to podá v termínech, který už znáte a ke kterým si to můžete vztáhnout. Jste voják, tak najděte nějakýho vojáka, který se v počítačích vyzná, a nechtE si to vysvětlit od něj.“

„Nebo od ní,“ dodal Fernandez.

„Nebo od ní.“ Otočila se na něj. „Mám tomu rozumět tak, že byste chtěl, abych vás učila?“

„Byl bych vám hrozně vděčnej,“ řekl a snažil se udržet vážný výraz.

Usmála se. „Nejde o nějaký podfuk, jak se mi vlichotit, protože si třeba myslíte, že jsem hezká, seržante?“

„Ne, madam. Vyznáte se v něčem, čemu nerozumím, a hrozně rád bych se to naučil. Je to součástí mÝ práce, a já v tom plavu. Což mě trápí. Nemusí ze mě bejt Einstein, ale chci tomu rozumět aspoň tak, jak potřebuju. Teda, samozřejmě, jste hezká, ale mnohem důležitější je, že jste chytrá.“

Zamrkala a pohlédla na Fernandeze v novém světle. Pane na nebi, jestli nelže, obdivuje ji kvůli jejím schopnostem!

„Snad bychom mohli něco vymyslet. Stavte se u mě po prázdninách.“

„Ano, madam.“

„A tykejte mi. Jmenuju se Joanna.“

„Já slyším skoro na všecko, ale přátelé mi říkají seržante nebo Julio.“

„Dobře, Julio.“

Znovu se usmála. Johoho! Až tohle uslyší Maudie!

 

ČTVRTEK 23. PROSINCE, 16:10

VE VZDUCHU NAD JIŽNÍM OHIEM

 

„Dáte si něco k pití, pane?“

Alex Michaels zvedl oči od článku o stavbě nejvyšší budovy světa, nových dvou věžovitých mrakodrapech na Srí Laňce. Nová budova bude po dokončení o dvacet metrů vyšší než druhá nejvyšší, která je tamtéž.

„Možná kolu,“ řekl letušce.

„Ano.“ Letuška mu podala plastikovou sklenici s ledem a jednu z nových ekologických plastových plechovek koly. Neotevřená vydrží deset let, ale jakmile se vnitřek vystaví účinkům vzduchu, plast se začne rozkládat. Po devíti měsících se rozpadne na nejedovatý prášek, který se po prvním dešti zcela rozpustí. Odhodíte plechovku na zem, a do roka je pryč.

Letuška přešla k další řadě sedadel. Michaels si nalil nápoj do sklenice a pozoroval šumění a pěnění. Letěl novým velkým boeingem 777, místo měl v business class vedle dvířek u pravého křídla. Když si mohl vybrat, vždy žádal tohle místo. Měl pocit, že u výstupu je víc místa, ale to mohla být jen jeho představa. Hlavním důvodem bylo, že v případě potíží na palubě chtěl být na místě, odkud by mohl něco udělat.

Začal o tohle místo žádat po jednom letu do Los Angeles, kdy viděl na sedadle u dveří staršího pána, který mohl vážit maximálně padesát kilogramů. Toho člověka mohlo něco popadnout, mohl klidně dostat mrtvici nebo nějaký záchvat, a mohl ta dvířka otevřít, kdyby sebou letadlo na přistávací dráze škublo. Michaels nechtěl riskovat život svůj ani ostatních cestujících. Mohlo ovšem jít o někoho, jako je Tonina učitelka silatu, kdo má v sobě skrytou obrovskou sílu. Michaels si uvědomoval, že by neměl být tak podezíravý. Ale přesto poměrně zdatný čtyřicetiletý zaměstnanec vládního úřadu je na tomhle místě spolehlivější než sedmdesátník muší váhy. Je lepší mít vše pod kontrolou.

Samozřejmě by raději letěl první třídou. Párkrát dostal letenky pro první třídu na nějakou služební cestu, bylo to mnohem pohodlnější. Ale pro osobní lety by za to nikdy tolik peněz nedal. Byl přesvědčen, že pokud půjde vše podle plánu, zadní část letadla dorazí na cílové letiště stejně jako přední, a vyhodit několik stovek dolarů za látkové ubrousky a šampaňské zdarma mu přišlo zbytečné.

Než dorazí do Denveru, má dost času podívat se na film. V Denveru bude Michaels muset přesednout na let do Boise. Letecká doprava se v ohledu péče o zavazadla hodně zlepšila, už se jich tolik neztrácí, ale raději nic neriskoval. Svůj jediný kufřík nastrčil do přihrádky nad hlavou, v něm měl i hlavní vánoční dárek pro dceru, band/vox syntetizátor. Susie zjevně objevila nový druh hudby zvaný technometo-funk, který teď mezi dětmi hodně letěl. Michaels dával přednost jazzu, rocku, bigbandům ze čtyřicátých let, případně klasice. Dění v populární hudbě nesledoval už spoustu let. Když četl noviny, uvědomoval si, že stárne. Při čtení hitparády Billboardu zjišťoval, že nezná jediné jméno interpreta, jedinou skladbu. Kdo by bral vážně píseň s názvem „Máma moucha máma ségra,“ od kohosi jménem „HeeBeeJeeBeeDeeBeeDoo“? Nebo „Bum Bum!“ od skupiny „Psý smrat“?

S tímhle syntetizátorem se Susie mohla připojit k jakékoliv kapele, načež se uslyší a uvidí na pódiu vedle nich. Pro někoho v jejím věku se to zdálo být až příliš pokročilou hračkou, ale přála si to. Nebylo snadné takovou věc sehnat. Každé druhé dítě ve Státech si zřejmě přálo totéž. Toni někde naštěstí jeden objevila, takže Alex se mohl před svou dcerou ukázat jako hrdina.

Toni se vůbec hodně starala, aby vypadal dobře.

Podíval se na obrazovku zabudovanou do sedadla před sebou. Byla uzpůsobená tak, že i kdyby osoba před ním sklopila sedadlo až do krajní polohy, obraz by byl stále vidět. Ne. Neměl chuť ani na film, ani na počítačovou hru, ani nechtěl sledovat malinké letadlo nad mapkou představující jejich let. Bylo příjemné jen tak sedět s časopisem na klíně a pozorovat zmrzlou zem pod nimi. Naštěstí bylo jasno, a krajina Ohia dole, z velké části pokrytá sněhem, v zapadajícím slunci bíle zářila.

Až doletí do Boise, bude na Východním pobřeží půlnoc, pokud dorazí na čas. V Idahu bude deset večer. Na letišti na něj mělo čekat rezervované auto z půjčovny. Pak pojede do pokoje v hotelu Holiday Inn, nedaleko od domu, kde bydlí jeho dcera a bývalá manželka. Kde kdysi bydleli všichni tři. V tom velkém dvoupodlažním domě byla ještě jedna ložnice, vlastně dvě, včetně místnosti se šicím strojem, ale Megan mu ji nenabídla, a on o ni nežádal. Příměří mezi nimi bylo nestálé. Megan je jako ostřeiovač, střílí rychle a až příliš přesně. Je lepší mít pokoj v ústraní, kam se může zašít a sbírat síly k boji. V tomto ohledu mnohé hovořilo pro Holiday Inn s pokojovou službou a dvojitým zámkem na dveřích.

Přemýšlel, kolik lidí se asi chystá na Vánoce podobně. Jako na úpornou partyzánskou válku, která se musí vést co nejrychleji a nejodporněji a z níž je třeba co nejrychleji utéct. Proč se ne zrovna šťastné rodiny scházejí, když je to pro ně takové utrpení? Spousta lidí, jež znal, by nejradši takové oslavy zrušila a držela si rodiny co nejdál od těla...

V jeho případě však byla odpověď jednoduchá: Susie. Když nic jiného, ona potřebuje vědět, že má mámu a tátu, kteří ji milují a chtějí, aby byla šťastná, ačkoliv sami spolu šťastni nejsou.

Když s Megan chodil, samozřejmě si nic takového nepředstavoval; byli mladí, zamilovaní, svět jim ležel u nohou. Tehdy byli tak zahleděni jeden do druhého, že si nepřipouštěli, že by se mohli někdy v něčem splést, tím méně v otázce vlastního manželství. Ta arogance mládí, kdy člověk ví všechno, kdy je mu jedno, kdo další to ví, protože má chuť to rozhlásit všem, zdlouhavě a obšírně, stačí sebemenší pobídka.

Páni, to už je doba, to muselo být při průletu nějakou hodně, hodně vzdálenou galaxií...

Možná by se mohl trochu prospat. Opřít si o plastové okno jeden z těch polštářků a prostě vypnout.

Ta myšlenka si ho získala.

 

ČTVRTEK, 23. PROSINCE, 17:15

WASHINGTON, D.C.

 

Auto bylo malé, černé, vypadalo jako nějaký starý fiat. Řidič zaslechl sirénu, tak zastavil před řadou obchodů, očividně zavřených. Bylo vidět obchod s obuví, s logem Nike na výloze, vedle obchod s elektronikou. Z nápisů nad obchody se dalo usuzovat na Německo, Rakousko nebo možná Chorvatsko.

Dveře fiatu se otevřely a vystoupil z nich menší muž v dlouhém černém kabátě. Dlaně měl zvednuté ve výšce ramen, aby ukázal, že není ozbrojen. Slunce jasně svítilo, ale na ulici kromě něho nikdo nebyl.

K fiatu došla dvojice policistů s pistolemi v rukou. Uniformy, které měli na sobě, vypadaly na střední Evropu. Podivně tvarované čepice s kšiltem a šachovnicovým vzorem, kožené bundy, pod nimi modré košile a kravaty, tmavomodré kalhoty s žlutým lampášem na vnější straně nohavic. Jeden z nich se postavil před malého muže v kabátě, druhý prohledával fiat.

První mávl pistolí a cosi řekl. Malý muž se otočil, položil dlaně na střechu auta a policista ho prohledal. Beze zbraně.

Druhý policista hovořil do vysílačky, ale stále mířil na muže u fiatu. Pak chvíli poslouchal příkazy z vysílačky. Přikývl k prvnímu a něco mu řekl.

Malý muž se zvedl od auta, máchl loktem, udeřil policistu za sebou do obličeje, a ten upadl. Muž utíkal pryč. Druhý policista oběhl fiat, zvedl pistoli a čtyřikrát, pětkrát, šestkrát vystřelil. Z hlavně vyšlehly oranžové plameny a kouř, a na malé auto dopadly prázdné nábojnice. V ostrém slunci se blýskaly jako zlaťáky.

Malý muž spadl obličejem k zemi. Hýbal rukama a nohama, jako by se trhaně snažil plavat.

Policista, který dostal ránu do nosu, vstal. Došel k ležícímu muži. Namířil pistoli na mužův týl. Vystřelil.

Muž sebou ještě jednou škubl a pak se přestal hýbat.

Thomas Hughes zhluboka vydechl a zastavil obraz. Oba policisté stáli nad mrtvým tělem, nebylo pochyb, že muž je mrtev, kulka do týla z metru a půl moc možností na výběr nedává.

 

Hergot. Oni toho chudáka jednoduše popravili. A všechno to snímala pátrací kamera z palubní desky jejich vozu.

Hughes se zaklonil v křesle a díval se na nehybnou holoprojekci. Pocítil lítost, ale rychle ji zaplašil. Ten muž byl špion, věděl, že existují rizika. Muselo mu být jasné, co se stane, když se nechá chytit.

Samozřejmě asi nečekal, že jeho jméno někdo ukradne z přísně tajného seznamu a vyvěsí ho na síť, takže každý, koho to zajímá jen okrajově, bude vědět, co je zač.

Hughes záznam dostal od jednoho ze svých špionů - který vlastně pracuje pro Platta. Byla to brutální podívaná, takováhle vražda. Člověku se z toho zvedá žaludek, je to nechutné.

Ale jinak to nejde. Omeletu si člověk taky neudělá, aniž by nemusel rozbít pár vajíček. Bylo to nutné. Co je hrstka špionů, navíc snadno nahraditelných, oproti Hughesovým dlouhodobým cílům? Málo. Účel v tomto případě světí použité prostředky. Lidé umírají každý den. A nějaká ta hrstka není v konečném důsledku nijak rozhodující.

Nové Quaylovo křídlo budovy senátních kanceláří bylo téměř prázdné. V tuto hodinu den před Štědrým večerem moc lidí nepracuje. Hughes odhadoval, že v dalších senátních budovách - v Russelově, Dirksonově a Hartové - je též prakticky prázdno, kromě zabezpečovacího a úklidového personálu, k tomu možná ještě několik mladých pracovníků, kteří se snaží nasbírat body v době, kdy už všichni odjeli na prázdniny. Od začátku prosince do konce roku se moc skutečné práce neudělá, hodně plánů však dostane jasnější obrysy.

White kdysi míval kanceláře v Hartově budově, v době, kdy ještě v atriu stála ta odporná moderní kovová socha nazvaná Hory a mračna nebo tak nějak. Lidé ze štábů z horních pater trávili spoustu času tím, že házeli papírové vlaštovky a snažili se jimi sochu zasáhnout. Soutěžili o to, kdo zasáhne a bude moci zůstat.

Znovu vzdychl. V sázce je hodně a karty nesmí být falešné, jinak člověk prohraje. Toho agenta je škoda, i ostatních , kteří budou dopadeni a uvězněni nebo zabiti, ale s tím se nedá nic dělat. Když je potřeba uvést do pohybu něco tak velikého, jako má v plánu on, je potřeba překonat spoustu lhostejnosti. Tenhle špion je prvním, nikoliv však posledním, kdo zemře pro uskutečnění Hughesova plánu. Je to škoda, ale tak to prostě chodí. V tomto světě může být člověk buď lovcem nebo štvanou zvěří, ovce jsou kořistí vlků, je to prosté. Tak zní první zákon džungle - silní přežívají na úkor slabých.

Thomas Hughes se rozhodl přežít.

Uložil záznam do souboru pro Whitea a už chtěl počítač vypnout. Už toho dnes udělal dost. Nejvyšší čas jít domů, objednat si něco k jídlu, dát si sklenku vína a teplou vanu. Možná si připít na ty ubohé agenty, kteří musí trpět pro zdar jeho akce. To by mohl. Nic to nestojí.

Zazvonil telefon. Šlo o tajné číslo, hovory na něj byly přibližně šestnáctkrát přesměrované, tedy nevypátratelné.

Zkontroloval, zda je zapojen kódovač, ačkoliv ten se u tohoto čísla zapínal automaticky, a spustil program pro změnu hlasu. Zvolil hlas staré dámy. Volající na druhé straně uslyší hovořit přibližně devadesátiletou babičku.

„Haló?“

Chvíli bylo ticho.

„Kdo volá?“ zeptal se Hughes.

„Mám pro vás informace o určité dodávce...“

Hughes věděl, o koho jde. Ten muž pracoval na střední pozici v Agentuře pro národní bezpečnost, měl přístup k přísně tajným informacím a krom toho měl přísně tajný problém s hazardem a se svými věřiteli. I on měl změněný hlas. Hughes už delší dobu čekal, že pro něj ten muž bude něco mít. Gambler však netušil, s kým mluví.

„Pokračujte.“

„Jde o určité těkavé prvky.“

„Já poslouchám.“

„Potřebuju padesát tisíc.“

Hughes skoro slyšel, jak muži stéká po zádech nervózní pot. „O jak velké množství té těkavé látky se asi jedná?“

„Devatenáct liber. Ve čtyřech balících. V jeden den.“

Hughes o tom chvíli udiveně přemýšlel. Devatenáct liber plutonia použitelného na výrobu zbraní má být převáženo ve stejný den? Určitě ne přes jednu agenturu na území Spojených států, i když bude rozděleno do více dodávek. Všechny agentury pro národní bezpečnost by se zjančily, kdyby se někdo k něčemu tak ztřeštěnému odhodlal. Ale bude potřeba to ověřit.

„Jde o domácí přesun?“

„Ovšem že ne. Dvě dávky ano, dvě jsou zahraniční. Šest liber, sedm liber, čtyři a dvě.“

„Kdy?“

„Za dva dny. Chcete detaily nebo ne?“

„Padesát tisíc jste říkal?“

„Ano. Hotově. Maximálně ve stovkách.“

„Dobře. Pošlu s tím jednoho člověka, sejde se s vámi dnes v devět večer. Přineste tu informaci.“

Hughes přerušil spojení. Nepředpokládal sice podobně rychlý postup, ale jakmile mu spadl do klína takový dar, nemohl ho nechat jen tak ležet.

Zvedl telefon. Platt se ohlásil téměř okamžitě.

„Jo?“

„Stavte se tu.“

„Kdy?“ zeptal se Platt.

„Hned.“

Dá Plattovi peníze a pošle ho pro tu informaci. Člověk s přístupem k výbušninám, kvalitní dílnou a trochou elektroniky z Mladého technika by si mohl vyrobit atomovku, ale bez správného štěpného materiálu šlo maximálně o mírně nebezpečný vědecký projekt. Existuje mnoho skupin, jež by za devatenáct liber plutonia daly miliony. Není potřeba ani tolik, a člověk si může vyrobit pěkně nebezpečnou jadernou bombu. Při odpálení by to byla rána jako z děla.

Tak, Net Force teď dostane něco k zamyšlení.