Tom Clancy
překlad: Tomáš Bicek

NET FORCE 2 - SKRYTÁ AKTA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

12

PÁTEK, 24. PROSINCE, 11:00

BRONX, NEW YORK

 

Toni stoupala po schodech, které v době, kdy chodila na lekce ke guru DeBeersové, denně zametala. Teď to zřejmě dělá někdo jiný, nebyl na nich ani sníh, ani prach. Prosklené dveře byly zavřené na zámek, ale Toni stále měla svůj klíč. Otevřela a vešla do domu. V chodbě bylo jen o málo tepleji než venku.

Guru bydlela ve třetím bytě vlevo. Když Toni zvedala ruku, aby zaklepala, ozval se zevnitř skřípavý, kouřením zhrublý hlas:

„Není zamčeno, pojď dál.“

Toni se usmála. Ani nezaklepala, a guru už věděla, že je to ona. Určitě to musela nějak vytušit.

V bytě vypadalo všechno tak, jak si to Toni pamatovala z loňské návštěvy a z mládí. Stále tu byl ten starý zelený gauč s vyšívaným přehozem, čalouněná červená židle rovněž s přehozem, malý stolek, jehož jednu nohu podpíral jeden starý román Stephena Kinga, vše bylo na svém obvyklém místě.

Guru byla v kuchyni, mlela kávu v malém ručním mlýnku, který si přivezla před šedesáti lety z Jakarty. Pomalu otáčela rukojetí a zrnka kávy, jež jí posílal jeden vzdálený příbuzný, který dosud na Jávě žil, pronikavě a lákavě voněla.

Pak se uviděly. Toni sepjala dlaně před obličejem a pak je posunula k hrudi v úklonu namaste, guru ji pozdravila stejně. Poté se objaly.

Guru, ač jí bylo přes osmdesát, měla stále velkou sílu a pevné tělo, ale přece jen o něco křehčí a pomalejší než kdysi. Jako vždy její pečlivě upravené bílé vlasy voněly skořicí, po šampónu, kterým si je myla.

„Vítej doma, Tunangannya,“ řekla guru.

Toni se usmála. Snad od první chvíle, co se poznaly, jí guru neřekla jinak, než nejlepší děvče.

„Kafe bude hned.“ Guru nasypala čerstvě namletou kávu do papírového filtru, na konvičku postavila trychtýř z nerezové oceli a přelila ho horkou vodou z litinové konvice. Vonělo to nádherně, až omamně.

Guru počkala, až se většina vody přefiltruje, pak ještě trochu přilila. To opakovala, dokud nebyla konvice prázdná. Z otevřené dřevěné skříňky nad sporákem pak vzala dva porcelánové hrníčky a kávu do nich nalila. Nikdy nenabízela smetanu ani cukr. U guru bylo možné si dát jakoukoliv kávu, pokud byla černá. Dochucovat kávu bylo podle ní velmi blízké hříchu. Její náboženství bylo směsicí islámu, hinduismu a křesťanství, a velmi těžko postižitelné.

Obě ženy se mlčky přesunuly do obývacího pokoje. Guru usedla na židli, Toni na pohovku. Stále bez jediného slova začaly pít horkou kávu.

Guru dělala nejlepší kávu, jakou kdy Toni pila. Vlastně se tu rozmazlila, a jakákoliv jiná káva jinde jí už tolik nechutnala.

„Tak co. Jak se žije ve Washingtonu? Už tvůj mladý muž prozřel?“

„Ještě ne, babičko.“

Guru usrkávala kávu a přikyvovala. „Však se dočkáš. Všichni muži jsou pomalí a někteří ještě pomalejší než ostatní.“

„Kéž bych si tím mohla být jistá.“

„Jistá ne. Ale jestli si tě nevšimne, nezaslouží si tě.“

Dál popíjely kávu, a když skoro dopily, guru řekla: „Myslím, že je čas, abych ti pověděla jeden příběh.“

Toni přikývla, ale nic neříkala. Guru ji touto javánskou metodou vyprávěním příběhů a legend mnohému naučila.

„Otec otce mého otce odjel z Holandska lodí v roce 1835. Jel pracovat jako dozorce na plantáži indiga, kávy a cukrové třtiny. Tehdy se ta země ještě nejmenovala Indonésie. Bílí muži o celé té oblasti mluvili jako o Holandské východní Indii nebo též o Ostrovech koření. Pro můj lid byl ostrov Jávou.“

Guru zvedla svůj prázdný šálek. Toni vstala, vzala oba šálky, odešla do kuchyně a doplnila je. Guru zatím pokračovala.

„Můj pradědeček začal pracovat na farmě nedaleko Jakarty, která tehdy neměla ani zdaleka tolik obyvatel jako dnes. Byl ženatý, svou ženu a dvě děti zanechal ve své rodné zemi. Jak to však s bílými muži v cizině bývá, vzal si v nové zemi novou ženu. Mou prababičku.“

Toni přinesla guru šálek, posadila se na pohovku a upíjela ze svého hrnku.

„Pak se narodil můj dědeček, byl prvním ze šesti bratrů a dvou sester. Když bylo mému dědečkovi jedenáct let, můj pradědeček odjel do Holandska za svou ženou a dětmi. Vracel se jako bohatý muž. Svou rodinu na Jávě opustil dobře zaopatřenou, což nebývalo mezi bílými muži zvykem. Už je ale nikdy neviděl ani se s nimi nespojil. Mou prababičku s dětmi přijala její rodina a život šel dál.“

Toni přikývla, aby ukázala, že poslouchá. Guru jí už vyprávěla spoustu příběhů, ale zatím žádný o své rodině, žádný tak osobní.

„Bratr matky mého dědečka, Ba Pa - Moudrý - se rozhodl, že mého dědečka, který měl holandské jméno Willem, vychová tak, aby z něj byl opravdový muž. Z mého dědečka vyrostl silný a schopný muž a postupem času se stal vojákem, byl členem místní armády.“ Guru se napila kávy. „Běž do mého pokoje a podívej se na noční stolek. Na hedvábném polštářku tam něco leží. Přines mi to.“

Toni se div nezakuckala. Za celá ta léta, kdy s guru cvičila, nikdy nevkročila za zavřené dveře její ložnice. Mnohokrát si představovala, jak to tam asi vypadá. Možná tam ze stropu visí scvrklé useknuté hlavy, nebo jsou zdi pomalované indonéskými motivy.

Nic tak podivného na ni však nečekalo. Byla to obyčejná ložnice staré ženy. Postel s vyřezávaným tmavým čelem z týkového nebo mahagonového dřeva, vysoká tmavá skříň, též dřevěná, se zrcadlem, z velké části slepým. Na jedné zdi byl obraz nahé dívky v tůni pod vodopádem. Pokoj voněl vonnými tyčinkami, nejspíš pačuli nebo pižmem.

Na nočním stolku ležel červený polštářek a na něm kris v dřevěné a mosazné pochvě.

Toni věděla, oč jde. Už o Indonésii něco přečetla, hnána zvědavostí poznat zemi, v níž se zrodilo bojové umění, jemuž se věnovala, a ačkoliv s krisem nikdy necvičila, měla zkušenosti s mnoha noži.

Zvedla zbraň. Když byl v pochvě, nedalo se s určitostí říci, jak vypadá ostří, ale typický javánský kris měřil třicet až pětačtyřicet centimetrů - tenhle vypadal přibližně na čtyřicet - měl vlnité z obou stran broušené ostří, vyrobené z vrstev kalené ručně kované oceli. Podobně jako meče z Damašku nebo samurajské katany byl hotový nůž zrnitý, v opracovaném kovu se rýsoval drobný vzorek.

Rychle se vrátila do obývacího pokoje, aby si poslechla pokračování příběhu.

Guru vyměnila nůž za prázdný šálek, který jí Toni spěchala doplnit.

„Můj prastrýc Ba Pa neměl žádného syna, jen dcery, a když nadešel čas, aby se můj dědeček stal mužem a dostal svůj kris, dostal tenhle. Je v naší rodině od časů prapradědečka mého prastrýce.“

Po těch slovech vytáhla guru dýku z pochvy a zvedla ji.

Měla vlnité ostří, připomínala ocelovou stuhu se šesti nebo sedmi záhyby na obou stranách, a od krátké pažbovité rukojeti se postupně zužovala až ke špičce. Kov byl černý, matný a na jedné straně vystupovala zpod záštity malá ocelová smyčka připomínající větvičku. Na druhé straně bylo ostří vroubkováno drobnými zoubky.

„V dobách, kdy byli duchové na Jávě ještě mocní, měl tento kris velkou hantu - velkou moc.“ Zamávala zbraní. „Má třináct luk dapor neboli záhybů, a pamoru se říká udan-mas, tedy 'zlatý déšť. Podívej se sem.“

Guru ukázala na vzor v kovu, který vypadal jako malé kapky deště rozlétávající se po suché zemi.

„Tento kris měl přinést svému majiteli velký majetek a peníze. Někteří lidé věří, že kvalitním krísem lze zabít nepřítele jen tím, že probodneš jeho stín nebo dokonce pouze stopy. Když se nepřítel blíží, začne se kris v pochvě chvět, aby svého majitele varoval před nebezpečím. Když nepřítel na obnažené ostří jen pohlédne, hladový tygr se vydá po jeho stopách. Podle dědečka mého prastrýce vyletěl jednou tento kris z pochvy jako pták garuda a zloději, který se mu snažil v noci vloupat do domu, usekl zápěstí.“

Guru se usmála. „Některé tyto příběhy se mohly opakovaným vyprávěním přikrášlit, to je jisté.“

Vrátila zbraň do pochvy a oběma rukama ji držela na klíně. Její káva teď stydla v hrníčku na malém stolku.

„Můj dědeček ho předal mému otci, když se stal mužem, a můj otec mému jedinému bratrovi, když dospěl v muže on.“ Hleděla do dálky a vzpomínala. „Můj bratr zemřel ve válce s Japonci, než stihl založit rodinu. V té válce padla spousta mladých mužů. Můj otec neměl po té válce žádné syny, žádné synovce. Takže jsem ten kris dostala já.“

Chvíli seděly obě potichu.

„Já jsem svému manželovi porodila tři syny a dceru. Dva mí synové žijí, mám šest vnuků, pravnuka a dvě vnučky. Mí synové jsou staří, z mých vnuků se stali učitelé, právníci a obchodníci, jedna má vnučka je učitelka a druhá lékařka. Je to dobrá a úspěšná rodina, jsou rozeseti po celé zemi, ze všech jsou dobří Američané. Na tom nic špatného není. Nikdo z mé rodiny se však nevěnoval bojovým uměním. Vlastně jeden vnuk v Arizoně se věnuje taekwondu a jeden z mých synů si protahuje kostru pomocí tai-chi, ale nikdo z nich nestudoval sílat. Ty jsi má studentka, pokračovatelka mé tradice, a proto ten kris patří odteďka tobě.“

Žena podržela dýku v otevřených dlaních a podala ji Toni.

Toni si uvědomovala, že pro guru to není žádná maličkost, a ani ji nenapadlo dar odmítnout. Poklekla před ní a oběma rukama dýku uchopila. „Děkuji, guru. Je to pro mě velká čest.“

Žena se usmála, na jejích zubech byly vidět skvrny od tabáku. „No, dobře jsi to řekla, dítě, a je vyznamenáním pro mou práci, že sis uvědomila, co se sluší v tu chvíli říct. Lepší žačku jsem si nemohla přát. Tu dýku bys měla mít v noci na červeném polštáři v hlavách postele,“ řekla a ukázala na kris. „Ačkoliv to může americké milence znervóznit.“ Usmála se.

Toni se podívala na jemné dřevo pochvy. Proč jí to guru dává teď? Najednou dostala strach.

„Guru, nejste, tedy... je vaše zdraví...?“

Stařena se zasmála. „Neboj, odejít se ještě nechystám. Ale tobě je jeho hantu třeba víc než mně. Já jsem prožila plný život, a ty jsi stále svobodná. Žena ve tvém věku by měla o takových věcech přemýšlet. Ta dýka je kouzelná, na to nezapomeň.“

Toni se usmála. „Ještě kávu, guru?“

„Jen půl šálku. A pověz mi něco o tom mladíkovi, který dosud nepoznal hloubku tvé duše. Možná spolu najdeme způsob, jak ho probudit.“