Tom Clancy
překlad: Tomáš Bicek

NET FORCE 2 - SKRYTÁ AKTA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

13

SOBOTA, 25. PROSINCE, 6:30

ALEXANDRIA, VIRGINIA

 

Julio Fernandez šel na ranní mši do kostela svatého Gerarda v Alexandrii. Sedl si dozadu a poslouchal kázání otce Alvareze, jehož monotónnost byla jen občas přerušována hlasitějším zvoláním „Hospodine“, při kterém se ospalé shromáždění obyčejně probudilo.

Fernandez byl zvyklý vstávat takhle brzy, ale obvykle se pohyboval, běhal po stadionu nebo překážkové dráze nebo jinak udržoval krev v oběhu. Když však seděl na tvrdé dřevěné lavici v přetopené budově a poslouchal kázání starého kněze, který by své projevy mohl říkat i ze spaní - a možná to i dělal - měl co dělat, aby neusnul.

Kdyby však na mši nešel, musel by své matce zalhat, a to se mu moc nechtělo. Dostal službu, a nemohl tedy letět za příbuznými na Vánoce. Ačkoliv to nebylo úplně přesné. Vzhledem k hodnosti mohl dostat dovolenou, ale jiní muži měli rodiny nedaleko, a ti potřebovali volno víc než on, takže se přihlásil dobrovolně - to však matce neřekl. Měl v úmyslu jí dnes zavolat, určitě na to čeká. U matky doma v La Puente budou tety a strýcové a nejméně polovina z šesti Fernandezových bratrů a dvou sester včetně jejich potomků, a všichni budou nadávat na předpovědi počasí vyhrožující, že jih Kalifornie zasáhne hurikán El Nino. Nehrozilo tedy, že matka bude doma sama, ale chtěla slyšet i o těch svých dětech, které nemohly přijet. První otázka, kterou mu položí, bude, jestli byl ráno na mši. Matka měla obavu, že její třetí syn je víc než laxním katolíkem, což bylo oprávněné, ale Julio jí aspoň bude moci říct, že na mši byl. Bude jí moci povědět, jak otec Alvarez, který býval knězem ve farnosti, do níž před čtyřiceti lety patřila i matka, vypadá dnes. Staře, mami, řekne jí, tomu člověku už musí být nejméně šest set. Pořád jsem měl pocit, že se objeví někdo z káhirského muzea a odveze si ho do hrobky k Tutanchamónovi, kam patří.

Matka se tomu zasměje, řekne mu, že je zlý, ale udělá jí radost, že byl na mši aspoň na Vánoce. Co by syn pro svou matku neudělal. Jednou ročně?

Získá tedy několik bodů, pokud ovšem na té lavici neusne, neprospí celý den a nezapomene zavolat domů...

 

SOBOTA, 25. PROSINCE, 7:00

BOISE, IDAHO

 

Alexander Michaels zazvonil u domu, kde kdysi bydlel. Byl to velký patrový dům z počátku 20. století, na mírném kopci s vysokou verandou a deseti širokými schody. V době, kdy byl dům postaven, se nacházel těsně na okraji města. Od té doby už Boise tuto čtvrť dávno pohltilo, ale domy podél cesty se stále podobaly tomu, jak vypadaly před sto lety. Krom nového nátěru, který ladil se starou bleděmodrou barvou, a několika opravených schodů a prken v podlaze verandy se dům nezměnil. V jižním cípu verandy stále visela houpací síť, kterou sem pověsil, když dům koupili, pod ní keř rododendronu, jenž se při prvním oteplení osype nádherně růžovými květy. Na té rozvrzané houpačce strávil několik příjemných chvil, pozoroval keř, poslouchal vítr v korunách stromů, které zahradu stínily.

Slyšel kroky a křik své dcery, jež mu běžela otevřít. „Táta je tady! Táta je tady!“

Otevřela dveře a vyskočila. Jelikož měl pod paží její dárek, musel ji chytit jen jednou rukou, ale ona se kolem něj pevně omotala rukama i nohama. Měla na sobě červené flanelové pyžamo a máslově žluté bačkory. „Táti!“

„Ahoj, škvrně. Jak se máš?“

„Skvěle! Skvěle! Pojď dál, už na tebe všichni čekáme!“

Michaels vešel dovnitř a došlo mu, co Susie povídala.

Všichni na tebe čekáme? Myslí sebe, Megan a psa Skautíka?

Susie z něj sklouzla a odběhla do obývacího pokoje. Zpoza rohu už se vyřítil Skautík, pudl s představou, že je vlkem, a klouzal po podlaze, aby Michaelse přivítal. Jednou štěkl, zjistil, o koho jde, a vrtěl ocáskem tak mohutně, že Michaels se začal bát, aby mu neupadl. Alex si dřepl a položil dárky na zem, Skautík k němu doběhl a skočil mu do náruče.

Vstal, psa, který mu olizoval obličej, držel v náručí a do chodby vstoupila z obývacího pokoje Megan.

Vysoká, dlouhonohá, dlouhé tmavé vlasy stažené do culíku, stále byla jednou z nejkrásnějších žen, jaké kdy poznal. Měla na sobě černé tričko a modré džíny, byla bosá. A vypadala nervózně. „Ahoj, Alexi.“

„Ahoj, Megan.“

„Pojď dál. Jinak Susie praskne nedočkavostí.“

Postavil psa na zem, zvedl dárky a šel za svou bývalou ženou do obývacího pokoje.

V pokoji se tyčil vysoký, dvouapůlmetrový strom, hodící se do domů s vysokými stropy. Větve zářily žárovičkami, falešným sněhem a všemožnými ozdobami. V krbu za tlustým sklem hořel oheň. Susie klečela pod stromem u hromady zabalených dárků a usmívala se.

A vedle staré modré plyšové pohovky stál vysoký, cizí muž s plnovousem. Měl na sobě džíny, modrou košili a kovbojské boty. Vypadal na třicet let, o dobrých deset let mladší než Alex, a o nejméně pět let mladší než Megan.

Megan došla k vousatému muži. Vsunula svou ruku pod jeho paži, usmála se na něho a pak se otočila na Michaelse a řekla: „Byrone, to je Alex Michaels, Susiin otec. Alexi, Byron Baumgardner. Učí na Susiině škole.“

Vousatý obr se zazubil a vykročil podat Alexovi pravici. „Rád tě poznávám, Alexi. Už jsem o tobě hodně slyšel.“

Alexovi se sevřely útroby. Hleďme. Tohle je Byron. Přinutil se k úsměvu a natáhl ruku. „Ahoj.“

Potřásli si rukama. Michaels střelil okem po Megan. Předtím mu připadala nervózní, a teď už věděl proč. Takové hezké vánoční překvapení. Představuji ti svého nového přítele. Tvou náhradu.

„Už si můžu rozbalit dárky?“

„Jisté, miláčku,“ řekla Megan.

Michaels se usmál na Susie a Byron se postavil vedle Megan. Ten vousatý obr ji objal.

Micnaelsovi bylo nanic. Přál si, aby se země otevřela a pohltila ho. Chtěl být kdekoliv na planetě, jen ne tady. Kdekoliv, z jakéhokoliv důvodu.

 

SOBOTA, 25. PROSINCE,   11:00

BETHESDA, MARYLAND

 

Platt ležel zády na lavičce, nasoukal se pod činku, uchopil tyč a několikrát se zhluboka nadechl. V rozpěrce nad ním leželo dvě stě dvacet kilo. Kývl na muže po obou stranách. „Můžeme,“ řekl.

Oba muži, steroidy vyhnaní svalovci ještě mohutnější než on sám, přistoupili o vlásek blíž a dali dlaně pod tyč. Nedotýkali se jí, jen ji jistili.

Platt nadzvedl činku z rozpěrky. Znovu se zhluboka nadechl, zčásti vydechl a spouštěl činku ke hrudi.

Poprvé ji zvedl jakoby nic.

„Jedna,“ řekli svalovci jednohlasně. Jako by sám neuměl počítat.

Podruhé už to šlo hůř, ale nahoru ji dostal.

„Dva!“

Třetí pokus už šel ztuha. Musel vydechnout, prohnul záda, a činku zvedl.

„Tři!“

Znal své hranice. „Končím, vemte si to,“ řekl Platt.

Oba kulturisté chytili činku na koncích a pomohli mu ji vrátit do rozpěrky. Platt zhluboka vydechl a posadil se.

Muž vlevo, který měl vyholenou hlavu a na čele růžovou čelenku, mu řekl: „Pusť mě k tomu.“

Platt přikývl a vyměnil si s Plešounem místo. Když si lehal, Platt se rozhlédl po posilovně.

Měli to tu pěkně zařízené. Spousta závaží, několik posilovacích strojů, pár kol, simulátorů pádlování, pohyblivých chodníků. Dokonce i několik nejmodernějších mašin. Po všech stěnách zrcadla. Byly Vánoce, ale s činkami se tu lopotilo na dvacet lidí. Většinou svalovci, zarputilí kulturisti, většina z nich na práškách. Nelze vynechat trénink jen proto, že je svátek. To by se člověk nikam nedostal.

Nebylo těžké poznat, jestli se někdo cpe steroidy. Takový člověk má divnou pleť, zažloutlá bělma, obyčejně mu padají vlasy, a spousta z nich má akné na zádech a na ramenou. V šatně, když se vracejí ze sprchy, jim jsou vidět jejich skoro ženská prsa a zakrslé kulky a pindíky. Ale sílu mají, jako Plešoun u činky. Zvládl deset zdvihů a činku položil na místo sám. Pak se posadil, usmál se a řekl: „Já jsem se zahřál. Jdeš, Lou?“

Vyměnil se s druhým svalovcem a Platt s Plešounem dávali pozor. Zvedl činku osmkrát a Plešoun mu řekl, že je slaboch.

„Chceš ještě jednou?“ zeptal se pak Platta.

„Ne, díky. Půjdu udělat pár shybů. Když budete potřebovat, můžu vám přijít hlídat.“

„Klid. Když tak pozdějc, vole.“

Platt odešel ke hrazdě. Oba kulturisti měli větší sílu než on. Jenže on zase do sebe necpe nic než vitamíny a aminokyseliny, takže se nemusí bát, že mu shnijí játra nebo bude mít rakovinu mozku nebo nějaký podobný svinstvo. Nebo že zcvokne. Že vystartuje a zabije někoho jen za to, že ho předběhl ve frontě. Boj pro zábavu je jedna věc, ztráta kontroly jiná. A tihle hoši mají takovou sílu, že si trhají svaly a šlachy od kosti. Platt jednou viděl, jak jeden chlap zdvihal na lavičce tři sta dvacet a prasknul mu břišní sval. Sroloval se mu až k bradě jako roleta, a hoch se mohl těšit na operaci a spoustu zameškanýho času. Blbec. Tohle snažení je k ničemu, když člověk není v pořádku a nemůže si to užít.

Už se pořádně zpotil, ale chtěl cvičení zakončit několika shyby bez zátěže. Pak půl hodiny v sauně a horký vaně, sprcha a konec.

Přemýšlel, jestli je dneska otevřeno v tom podniku na Wisconsinský. Několik talířů grilovaných kuřecích jehel s rýží a pálivou omáčkou by teď celkem bodlo. Bude se tam muset podívat.

 

SOBOTA, 25. PROSINCE, POLEDNE

SUGAR LOAF MOUNTAIN, BOULDER, COLORADO

 

Velký oheň v krbu vyhnal chlad ve srubu až do okrajových částí. Místnost voněla cedrovým a borovým dřevem a kouřem. Idyla.

„Hezký Vánoce,“ řekla Joanna Winthropová. Zvedla sklenku šampaňského a přiťukla si s Maudie.

„Nápodobně,“ řekla Maudie a napily se.

„Hmm. To je dobrý,“ řekla Winthropová.

„Aby ne. Láhev stojí osmdesát dolarů.“

„Ježíš, tys dala tolik peněz za šampus?“

„Já ne. To je dárek od ctitele. Asi ho chtěl lízat z mého nahého břicha.“

„Proč jsi ho nenechala?“

„Protože jsme byli v kině a on se nelichotivě vyjádřil o herečce, která měla trochu nad váhu.“

„Aha. Vtipy o tloušťce, rozsudek smrti.“

„Pokud nejsi sama tlustá, pak to beru.“ Maudie se napila. „Za tohle mu ale pošlu děkovnej e-mail.“

„Určitě bude mít radost.“

Zasmály se.

„Tak povídej, co ten seržant? Je na obzoru něco vážnýho?“

„Zatím je moc brzo. Bavili jsme se jenom o počítačích, o kterejch on ví kulový. Ale vypadá jako docela příjemnej člověk. A obdivuje na mě moje schopnosti.“

„Aha.“

„Teda, buď to tak je, nebo je hodně, hodně mazanej, že se do honu na moje kalhotky pouští takovou oklikou.“

„Ha. Chlap klidně přeplazí poušť uprostřed července přes skleněný střepy, pokud si bude myslet, že na něj na druhý straně čeká ženská, která mu dá.“

„To jo. Ale z tohohle mám dobrej pocit. Kolik chlapů, co jsi poznala, je ochotnejch přiznat, že se v něčem nevyznají?“

„AŽ do teď? Počkej... no, když je spočítám všechny, je to asi tak přibližně... ani jeden.“

„Tak to jsem o jednoho napřed.“

„Holka. Nemáš jeho fotku? Nebo aspoň telefonní číslo?“

„Kdepak, to nepůjde. V Kalifornii bys taky měla někoho takovýho najít, ne?“

„Dalo by se to čekat, co? Už mě napadlo, že si dám inzerát do novin. ,Tlustá, ošklivá, inteligentní ženská hledá muže, který ji bude obdivovat kvůli intelektu'. Bylo by zajímavý sledovat, kdo se přihlásí.“

„To by určitě fungovalo.“ Zvedla sklenku. „Na zdraví.“

„Jo.“

Napily se. Pak se hodně smály.

Vánoce se dají strávit i hůř.

 

 

SOBOTA, 25. PROSINCE, 14,15

AMBUSH FLATB, ARIZONA

 

Jay Gridley začínal mít toho westernového scénáře dost, a přemýšlel, že ho změní. Během připojení na VR to ale nedělal rád. Po dnešku přesedlá na jiný program.

V tuto chvíli byl v malém městečku Ambush Flats a kráčel k telegrafnímu úřadu. V okně visel vánoční věnec.

„Brejden, šerife,“ pozdravil ho úředník. Měl na hlavě zelený kšilt, naškrobenou košili a úzkou tmavou kravatu. „Hezký Vánoce. Škoda bejt v takovej den na cestách.“

„Nebo v práci,“ řekl Jay. „Nepřišly sem nějaký zprávy pro šerifa Gridleye?“

„Ne, pane, nepřišly.“ Okázale se prohraboval hromadou žlutých papírů vedle přístroje. „Ne. Nic tu nejni.“

„Aha. A prošly vašima prstama nějaký zprávy, o kterejch by šerif měl vědět?“

„Kdepak. Já sem poctívej člověk, šerife. Já s takovejma věcma do styku nepřídu.“

Ne že by mu Jay nevěřil, ale z osobní zkušenosti už věděl, že pravda je na síti komoditou ceněnou a leckdy i nedostatkovou. A Jay potřeboval zjistit, jestli totéž platí i pro tento případ. Mohl vytáhnout svou pistoli a přikázat telegrafistovi, ať si lehne na zem. Nebo by mohl ukázat z okna, a až by se muž otočil, udeřit ho do hlavy. Nebo mohl použít lest, což byla jeho nejoblíbenější metoda. „No, děkuju mockrát. Díky. Adios.“

Jay vyšel z úřadu a proklouzl za dům. Vedle dveří stál dřevěný sud s odpadky. Z kapsy u košile vytáhl zápalku, škrtl s ní o železnou obruč a hořící zápalku hodil do sudu. Papír chytil, vzplál a během pár vteřin šlehaly ze sudu plameny. Jay se rozhlédl a všiml si několika trsů trávy u domu. Hrst utrhl a hodil ji do plamene. Ze sudu se vyvalil hustý bílý kouř.

Jay se vrátil k přední straně domu, schoval se do stínu pod střechou a opřel se o sloupek podpírající střechu. Nečekal dlouho.

„Hoří!“ zvolal někdo. Rozezněl se zvon. Z domů začali vybíhat lidé.

Telegrafista vyběhl z předních dveří, snažil se utéct nenadálému kouři, valícímu se do místnosti zezadu, a oběhl budovu, aby zjistil, co se to děje.

Jay vběhl do domu a začal se probírat hromadou telegramů. Nic neviděl.

Vedle hromady viděl zamčenou dřevěnou zásuvku. Jay vzal nůž, vylomil zámek a nahlédl mezi ukryté dokumenty.

Usmál se. Proniknout v RS do schránky kódovaných e-mailů nemělo takovou šťávu jako prohrabovat se v přestrojení za šerifa došlými telegramy. A nebyla to taková zábava.

V zásuvce byl velký nepořádek. Tajné převody peněz, pokoutní milostné dopisy, porno, obvyklé věci, které se lidé snaží ukrýt. Ve skutečností to, co dělal, nebylo zrovna moc legální, ale nechtěl to použít u soudu, jen hledal informace. Když si pospíší, bude pryč, než se telegrafista vrátí, a nikdo se ani nedozví, že se mu hrabal v osobních věcech.

Zdálo se to jako ztráta času - a helemese? Copak je tohle?

Jay četl zprávu a jeho rozrušení stále vzrůstalo. Skupině zvané Synové Patricka Henryho někdo poslal podrobností o trasách, po nichž pojedou čtyři dodávky plutonia - to se ani do tohoto scénáře nepřevedlo jako dynamit! Jay už o nich slyšel. Jde o skupinu milice, pohybující se na okraji zákona. Vedle jejích činů by i Attila vypadal jako zapálený komunista.

A k tomu přesunu má dojít dneska. Do prdele práce! Jay sevřel zprávu v dlani a vyběhl ven.

 

SOBOTA, 25. PROSINCE,  12:25

BOISE, IDAHO

 

Vzhledem k rachotu Susiiny nové hudební hračky nebylo vůbec jednoduché si povídat. Ale Michaelsovi stejně moc do hovoru nebylo. Megan, tím jak se Byrona dotýkala, jak se o něho opírala, jak se k němu vinula, dávala svému bývalému manželovi jasně najevo, jak se věci mají. Alex zpočátku žárlil tak silně, že ho bodalo u srdce a zvedal se mu žaludek. Teď byl spíš naštvaný. Odjakživa věděl, že Megan v sobě má něco krutého. Miloval ji i přesto, ale nebylo příjemné být terčem tohoto povahového rysu. Mohla toho svého vousáče poprosit, ať zůstane doma, než si Michaels pohraje s dcerou, ale ona chtěla Susiině otci sdělit, jak si u její matky stojí - jeho místo je až před domem, může jen zavřeným oknem nahlížet dovnitř.

Měl tu zůstat i na oběd, ale kdyby se nebál, že by tím ublížil Susie, už by se byl otočil a vrátil se do hotelu.

Když se Megan odešla do kuchyně podívat na krocana a Byron šel pro dříví, Alex si vzpomněl na dárek, který dostal od Toni. Měl ho v kapse u kabátu. Odešel k věšáku, našel dárek a otevřel ho.

Když uviděl, co to je, zasmál se.

„Čemu se směješ, tatí?“ hulákala Susie skrz ten ohlušující rachot, o kterém si myslela, že je to hudba.

Zasunul dárek do kapsy u košile. „To nic, miláčku, jen jsem si na něco vzpomněl.“

Toni mu dala elektronické špunty do uší. Podle návodu prý lze díky nim slyšet normální zvuky, ale zabrání proniknutí hluku, který by mohl ohrozit sluch. Jeho asistentka má smysl pro humor.

Zazvonil jeho virces.

Zamračil se. Všechny příchozí hovory přesměroval do hlasové schránky. Jediné zprávy, které by se k němu měly dostat, byly zprávy naléhavé, a pokud to je tento případ, není to nic veselého. Podíval se na displej, kdo volá. Jay Gridley.

„Co je, Jayi?“

„Náčelníku, máme tu problém jako kráva. Někdo se pokusil zachytit čtyři zásilky plutonia. Tři útoky se nám povedlo odrazit, ale při jednom z nich ve Francii zůstalo hodně mrtvých a v Arizoně jsme přišli pozdě, se zásilkou se jim povedlo ujet. Plukovník Howard sem míří se svou údernou skupinou, povolali jsme Národní gardu, státní i místní policii, ale plutonium dostačující na půlku bomby nám pořád utíká.“

„To je hrůza, ale proč je to náš problém? Neměla by se zahraničím zabývat CIA a územím Států FBI?“

„No, je to naše, protože zpráva identifikující tu pomatenou milici, která to provedla, odešla z počítače v Net Force, přímo z centrály.“

„A do prdele!“

„Přesně tak. Měl bys zvážit odjezd buď do Arizony, nebo sem do centrály.“

Michaels zvedl oči a uviděl, jak se na něj z chodby mračí Megan.

„Ozvu se ti.“

„Co je?“

„Něco se stalo,“ řekl jí. „Budu se muset omluvit na oběd. Je mi to líto.“

„To je ale překvapení,“ řekla velmi kousavým hlasem. „Ty si myslíš, že celej zatracenej svět zachráníš sám, co?“

„Hele, Megan...“

„Copak se bez tebe neobejdou na jeden jedinej den? Vždyť jsou Vánoce!“

Byron si vybral právě tuto nepříliš vhodnou chvilku, aby s náručí plnou dřeva vstoupil do místnosti. „Co se děje?“

„Alex s náma nebude na oběd,“ řekla Megan hlasitě.

Susie se vymanila z transu. „Cože? Ty už jedeš? Vždyť jsi sotva přijel!“

„Tátova práce je důležitější než návštěva, miláčku,“ řekla Megan. „To přece víš. Je velmi důležitý člověk.“

Michaels na ni zíral. Pak se podíval na svou dceru. „Je mi to líto, holčičko, ale je to nutný.“

„To je v pohodě. Já ti rozumím.“

Ale viděl, že nerozumí. A Megan se rozhodla mu to nijak neusnadnit. „Jakmile to půjde, zase se tu stavím,“ řekl Michaels.

„Až naprší a uschne,“ řekla Megan.

Michaels zaskřípal zuby. „Pojď vedle,“ řekl Megan.

„Prosím?“

„Můžeš jít na chvíli vedle, prosím?“

Megan po něm šlehla pohledem. Michaels šel obejmout a políbit dceru. „Nauč se s tím pracovat, a až přijedu příště, zahraješ mi písničky, který už umíš, jo?“

„Super, tati. Mám tě ráda.“

„Já tebe taky, škvrně. Dej pozor na maminku.“

Megan stála v chodbě se založenýma rukama napjatá k prasknutí. Byron stál těsně za ní.

„Takžes jel celou tu dálku, abys tady předal dárek a odjel. To je super, Alexi. Jsi dokonalý otec.“ Její sarkasmus byl tak jedovatý, že by se s ním dalo hromadně trávit.

A bolel, přesně jak chtěla. Věděla, jak najít skulinky v jeho brnění. Vždycky se jí to dařilo. A jehla, kterou ho bodala, byla napuštěná jedem stejně jako během posledního roku jejich manželství i během rozvodu. Když se naštvala, přestala hrát fair play. „Dělám, co můžu,“ řekl úsečně.

„Moc se ti to teda nevede. Kdybys měl svou dceru rád, snažil by ses víc.“

„To už jsi mi říkala tisíckrát. Musí to bejt paráda, bejt skvělá v každým ohledu. Jak se ti daří žít mezi náma, smrtelníkama?“

„Ty, klídek, jo?“ vložil se do toho Byron. „Není důvod hned se naštvávat.“

Michaels se podíval na vysokého vousáče, jako by se najednou proměnil v obrovskou ještěrku. „Co prosím? Ona mi může říct, že jsem táta na baterky a že nemiluju svou dceru, ale já se nemůžu bránit? Co kdybys radši došel pro nějaký dříví, Byrone? Tohle je soukromej rozhovor.“

Megan vzplála. „Co řekneš mně, můžeš říct klidně i před Byronem.“

„Vážně?“ Michaelsovi začínala docházet trpělivost. Nebyl daleko od výbuchu, a kdyby se tak stalo, mohl by říct něco, čeho by později litoval. „Hele, vždyť vy mě tu nepotřebujete. Ty a Byron jste celou dobu dělali všechno možný, div že jste se nezačali svlíkat, a počítám, že jste část z toho předváděli i kvůli mně. Nuže, podařilo se.“

„Nezáleží na tom, co si o tobě myslím já, Alexi, ale tvoje dcera.“

„Nedovolím, abys mi to pořád předhazovala! Já mám svou dceru rád, a ona to ví. Kdybys ji ty měla opravdu ráda, nepoštvávala bys ji proti mně při každý příležitosti. Víš, že když chceš, tak umíš bejt pěkná mrcha?“

To ji zaujalo. Bylo to poprvé, co jí řekl něco tak přímého, a překvapením vytřeštila oči.

Zaujalo to i Byrona.

„Tak a dost,“ řekl. „Kliď se odsud!“ Natáhl se k Alexovi a chytil ho oběma rukama za paži.

To neměl dělat.

Michaels reagoval zcela bezmyšlenkovitě. Švihl loktem směrem k Byronově hlavě, stále měl vytrčený loket, jako by v loketní jamce držel oblázek, přesně, jak ho to učila Toni. Zasáhl Byrona, ozvalo se zadunění a Byron se svalil jako podťatý.

Ty vole. Ono to funguje!

Megan si klekla a vrhla se k Byronovi.

Z vedlejšího pokoje burácela hudba, Susie zatím naštěstí netušila, co se děje v chodbě.

Byron zamrkal a chtěl si sednout. „Co se stalo? Po něčem jsem uklouznul? Proč sedím na podlaze...?“

Byl v pořádku, jen omráčený.

Megan zvedla oči od Byrona a podívala se na Michaelse. „Budeme se brát! A Byron chce Susii adoptovat!“ Z jejího hlasu odkapával jed.

Michaelsovi přeběhl mráz po zádech, pak se roztřásl. Tak a je to, černé na bílém, omyl vyloučen. Tuto ženu zcela bezmezně miloval, a ona dělá všechno možné, aby mu ublížila. Jak mohl být tak slepý?

Když se mu podařilo popadnout dech, řekl chladně: „Gratuluju. Pošlu vám topinkovač. Ale Susie adoptuje jen přes mou mrtvolu. Všechny peníze, co mám i co si půjčím, dám za soukromý detektivy a právníky. A jestli tady Byron stráví jedinou noc, než se vezmete, uvidíš ten soudní spor o opatrovnictví! Chceš rány pod pás? Dobře.“

Na ta slova se otočil a vyšel ven.

Venku bylo chladno, sněhové mraky hrozivě černaly. Paráda. Prostě paráda!

No, chtěls výmluvu, abys mohl odejít, ne? Příště si dej radši bacha, co si přeješ. Mohlo by se to vyplnit.

Sakra! Nemohl uvěřit, co právě udělal. Přestal se ovládat.

Sakra!

Ve srovnání s tím, jak se teď cítil, mu banda teroristů, která přepadla konvoj s plutoniem, připadala relativně neškodná.