Tom Clancy
překlad: Tomáš Bicek

NET FORCE 2 - SKRYTÁ AKTA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

15

SOBOTA, 25. PROSINCE,  16:45

TONOPAH, ARIZONA

 

Michaels letěl už druhou helikoptérou k místu na dálnici I-10, asi šedesát kilometrů od Phoenixu. První ho vysadila na letišti v Boise, kde už na něj čekalo malé vojenské letadlo.

Arizonské nebe bylo jasné a slunečné. Od pilota se dozvěděl, že ty hory před nimi jsou Bighorn Mountains.

John Howard dorazil se svou jednotkou jedním z boeingů Net Force a zřizoval velicí post u motorestu nedaleko Tonopahu v Arizoně.

Pilot klesl na přistání vedle dvojice helikoptér, které přistály před nimi. Vypadalo to na velké vrtulníky Huey. Kolem vrtulníků byl všude obrovský shon - Michaels viděl auta, náklaďáky, vojáky, záblesky světel.

Bylo by praktičtější a možná i moudřejší, kdyby se Michaels vrátil do centrály. Jakmile se člověk stane velitelem skupiny podobné Net Force, má vše řídit od stolu - je placen za řídící schopnosti, ne za práci v terénu. Ale představa, že bude sedět v kanceláři, sledovat počítač a čekat, až mu zavolají, co se děje a jak to pokračuje, Alexe nelákala. Po scéně v Boise potřeboval být venku a něco dělat.

Když klesali, zvedl se kolem nich vítr a písek. Alex uviděl Johna Howarda, měl na sobě uniformu a přidržoval si čepici, aby mu ve větru neulétla.

Michaels vystoupil z letounu a šel k Howardovi.

„Dobrý den, veliteli.“

„Dobrý den, plukovníku. Jak to jde?“

„Pojďte za mnou, pane.“

Howard ho zavedl k motorestu. Kromě asi tuctu velkých kamionů, zjevně místních, tu stálo několik nákladních vozů a automobilů Net Force, dostaly se sem na palubě stejného nákladního letounu 747, jakým přiletěl úderný tým. Za hlavní budovou motorestu bylo několik velkých kupolovitých stanů a od šesti velkých naftových generátorů se ke stanům vlnily silné kabely s elektřinou.

Nad suchou zemí se honil chladný vítr, ale uvnitř mobilního taktického střediska - stanu s laminátovou konstrukcí o velikostí menšího domu - bylo teplo. U různých přístrojů, zejména počítačů a komunikačních přístrojů, pracovalo přes deset techniků. Několik dalších kontrolovalo zbraně nebo sestavovalo polní zařízení. Julio Fernandez zvedl oči, uviděl Michaelse a zasalutoval.

Howard se postavil před velkou obrazovku na trojnožce. Vzal dálkové ovládání a zapnul ji. Na obrazovce se objevil otáčející se glóbus.

„Pokud víme, stalo se asi toto,“ začal Howard. „Paravojenské skupině, jež si říká Synové Patricka Henryho někdo odeslal informace týkající se převozu čtyř zásilek plutonia, které měly být převezeny dnes na různá místa určení. Ta místa jsou tady.“

Na mapě začaly blikat červené tečky. Francie, Německo, Florida a Arizona.

„My jsme se o tom dozvěděli od Gridleye z centrály přibližně v tu chvíly, kdy útoky začaly. Všechny čtyři proběhly zároveň. Okamžitě jsme informovali konvoje. Ten v Německu a na Floridě sjel z plánované trasy, a všem potížím se vyhnul. Ve Francii útok už probíhal, stejně jako tady. Upozornili jsme francouzské úřady, ty se tam dostaly včas a loupež překazily. Osm útočníků bylo zabito, čtyři vážně zraněni, několik jich nejspíš uteklo. Řidič francouzského kamionu a čtyři strážci byli zabití, další tři zraněni. Do přestřelky se dostalo i několik civilistů, všichni místní.

Zdejší konvoj jsme nestihli upozornit včas. Když sem dorazila jednotka Národní gardy a státní policie, bylo po všem. Zemřeli dva řidiči, osm mužů a dvě ženy. Zdá se, že všechny oběti byly zabity ránou z pušky nebo pistole do hlavy. Své raněné nebo mrtvé odvezli teroristi s sebou, ale na silnici zůstalo hodně krve a žádná těla, takže můžeme usuzovat, že naši střelci několik z nich dostali.

Teroristi za sebou nechali několik protitankových min, aby zpomalili pronásledování. Hlídka státní policie přišla o dva vozy a tři muže. Do povětří vyletělo i pět civilních vozů. Šest civilistů zemřelo a další tři hospitalizovaní to nejspíš nepřežijí. Všechno, co na to může státní a místní policie nasadit, je v pohotovosti a hledá teroristy.“

„Ježíši.“

„Ano, pane. Tato dodávka směřovala z Fort Davy Crockett v Texasu do Long Beach v Kalifornii, kde měla být naložena na loď a převezena na místo, jež armáda dosud tají. Jedná se o sedm liber plutonia použitelného pro výrobu zbraní.“

„A jak jsme na tom?“

„Víme, kdo to udělal. Víme, kde jsou.“

„Informovali jste o tom místní úřady?“

„Ne, pane. Poslali jsme je jinam. Aspoň mají co dělat. A kdyby se jim podařilo namotat se moc blízko, odlákáme je.“ Stiskl knoflík na ovládači. Na monitoru se objevil pohled z výšky na skupinu domků obehnaných plotem. Howard obraz zaostřil a přiblížil, dokud nebyly vidět detaily jako auta a dokonce několik osob.

„Tohle je nejbližší úkryt, který Synové využívají. Je severně od indiánské rezervace Gila Bend, nedaleko odsud. Patří jim pozemky po celé zemi a odnože mají po celém světě. Tohle místo sleduje špionážní družice Kl Albatross a požádali jsme armádu, ať na tentýž orbit přesune ještě jednu. Což se právě děje.“

„Jak kvalitní jsou snímky z družice?“

„Dokonalý není. Aby si družice udržela vůči zemi stále stejnou pozici, musí vystoupat do výšky minimálně třicet šest tisíc kilometrů, a na takovou vzdálenost jsou záznamy infračervených paprsků do výšky metr osmdesát nad zem hodně nespolehlivé. Špionážní družice, která může sledovat pohyb osob, musí klesnout mnohem níž, jenže to zase znamená, že se tomu místu každou vteřinou vzdaluje. Uvidíme je, ne však na dlouho. Naštěstí to zaznamenají počítače.“

„A myslíte, že to plutonium dovezli sem?“

Na obrazovce se v jedné budově rozsvítila žlutá krabička. „Do venkovního pláště přepravního kontejneru je zabudované stopovací zařízení. Bezpečnostní agentury nedovolí, aby to převážely běžné špe-ditérské firmy. Dovezli to sem, pane. Podle GPS se nachází v jihozápadním rohu téhle budovy, přesně tady. Jelikož jde o přístroj armádní, ukazuje hodně přesně, takže to lze určit s přesností kolem metru a půl. Je to tam. Pochybuju, že to vytáhli z krabice a hrají si s tím.“

„Kde je teď armáda?“

„Připravuje své jednotky jižně od jejich úkrytu, na starém leteckém cvičišti Luke. Prozatím se drží zpátky, ale armádní rozvědka se poměrně ostře hádá s FBI, kdo koho zastřelí, takže všichni čekají, až se v D.C. všichni uklidní, a pak se teprve začne něco dít.“

Michaels to mávnutím ruky zamítl. Se spory o kompetenci nemají šanci cokoliv udělat. Někdo brzy vymyslí, co a jak udělat. Pak rozhodnou, kdo dostane povolení.

„Jaké jsou naše možnosti, když nám to přiklepnou?“

Howard se usmál, jeho bílé zuby kontrastovaly s čokoládovou pletí.

„Rychlost a žádné slitování. Můžeme dát příkaz letectvu, aby shodilo na Syny velký kus betonu, ani nebudou vědět, co je srovnalo se zemí. Armáda takovéhle prostředky má a velmi ráda je použije. Je to konečné řešení naléhavého problému. Tím by se ale samozřejmě rozšířil plutoniový prach všude kolem, což by mohlo rozlítit místní. Média by měla druhé Vánoce, kdyby se jim to doneslo, a radostí bez sebe by pak sledovala, jestli zdejší kozy dávají mléko, které v noci svítí.

Pokud teroristi nemají někde schovaný další kus plutonia, atomovou bombu se jim sestavit nepodaří. A i kdyby ho měli dost na kritickou hmotu, nejde to udělat tak, že se otevře poklop a plutonium se hodí dovnitř jako náhradní baterie do rádia. Bude to vyžadovat spoustu jemné práce, a ať se stane cokoliv, tolik času mít rozhodně nebudou.“

„Nevidíte šanci k nějakému vyjednávání?“

„Ne, pane. Máme tu všechno, počínaje zradou, přes mnohonásobnou vraždu až po několik dalších přestupků vůči místním, státním i federálním zákonům. Vzdají se, je to jejich konec, a oni to vědí. Jejich manifest se jmenuje 'Dej mi svobodu nebo smrt.´ Rozhodně se nevzdají, a my nemáme tolik času, abychom jim vysvětlovali, co všechno se může stát s tím těžkým kovem, který si vypůjčili.“

„Chápu.“

„Je možné, že přepravní kontejner omotali konvenčními výbušninami, takže když po nich někdo půjde, dopadne to stejně jako při útoku letectva. Náš psycholog to však nepovažuje za pravděpodobné. Jsou hodně paranoidní, ale jde o hodně, a oni nebudou chtít prohrát. Tak to aspoň říká.

Naše první výslechy místních naznačují, že útok nebyl moc dobře připraven. Až do včerejška si nikoho nevšimli. Tahle akce zjevně není výsledkem dlouhých příprav a pečlivě promyšleného plánu. To odpovídá i Gridleyovu zjištění, že k odeslání té zprávy nedošlo dříve než před dnem a půl. Tu operaci ušili horkou jehlou, a podařilo se jim uspět pouze v jednom ze čtyř pokusů.“

„Takže nemyslíte, že ten kontejner podminovali?“

„Ne, pane, nemyslím. Připadá mi to jako hodně improvizovaná akce, museli sebou pořádně hodit. Neměli moc času o tom přemýšlet. Podle mě je naší nejlepší možností pozemní útok za tmy. Jelikož jsou blázni do zbraní, mají nejspíš brýle pro noční vidění a senzory pohybu, ale můžeme se přiblížit natolik, abychom je vyřadili z provozu, takže než jim dojde, co se děje, budeme u nich. Na brýle pro noční vidění použijeme FEZy, senzory pohybu odstraníme rušičkami.“

„Co jsou to FEZy?“

„Novinka, pane. Fotosenzitivní epileptické zářiče. Vysílají světelné signály na vlnové délce mozku. Způsobují záchvaty nebo nevolnost. A v noci svítí tak jasně, že člověka s brýlemi pro noční vidění spolehlivě oslepí. Takže ostraha sebou začne škubat, zvracet nebo narážet do nábytku. Rušičkami jim zničíme vysílače bezdrátových senzorů. Pokud mají tenhle typ senzorů, nezjistí, odkud přicházíme, dokud nebude pozdě. A i kdyby měli senzory jiné než bezdrátové, vědět, že se blížíme, není přece totéž jako být schopen proti tomu něco udělat. Mí lidé budou mít na sobě neprůstřelné obleky. Pušky AK-47, M-16, a pistole, které si Synové koupili z přebytků armády, nám neublíží.“

„A co když mají silnější zbraně? Rakety, protipancéřové náboje a podobně?“

„Mám tu asi šest parašutistů, kteří jsou schopni přistát z výšky dvou tisíc metrů v noci a pouze s využitím noční optiky na milimetr přesně. Můžu je tam poslat, a pak tam teprve po zemi vletíme my. Mám tady nejlepší z nejlepších, zelené barety, černé barety, SEAL. Ti šašci v maskáčích ani nebudou tušit, co se děje, bez ohledu na munici.“

Michaels přikývl. „Takže když nám to nahoře přiklepnou, můžete vyrazit kdy?“

„Jsme připraveni už teď. Optimální čas je ve 2:30, kdy bude většina teroristů spát. Vyzkoušel jsem několik počítačových scénářů, průměrná hodnota úspěšnosti zásahu je osmdesát sedm procent. Za realistický je považován zásah od pětasedmdesáti po čtyřiadevadesát.“

„Chcete tu akci, plukovníku?“

Znovu se usmál, ještě radostněji. „Ano, pane. To bych řekl.“

„Zavolám řediteli, jaká je situace.“

Howard se díval, jak Michaels odešel do klidnější části stanu, aby svým vircesem zavolal řediteli FBI. Plukovník se rozhlížel po svých mužích a ženách s jistotou, že svou práci odvedou dobře. Všichni tu byli dobrovolně, nikdo z nich sem nemusel jet a tahat v pekle čerta za ocas. Vědomí, že za ním půjdou bez mrknutí oka, ho uklidňovalo.

Jestli tuhle operaci chce? Sakra, těžko si mohl představit něco, co by v tuhle chvíli chtěl víc. Mohl by být doma, sedět na pohovce, trávit vánoční šunku a poslouchat tchyniny výtky. Zneškodnit tlupu teroristů, kteří ukradli materiál na výrobu jaderné bomby, bylo proti tomu peříčko...

„Pane, za chvíli se nám ohlásí druhá družice, už se blíží k místu,“ hlásil Fernandez.

„Rozumím, seržante. Tak se podíváme. Pusťte to na holoprojektor, ať to vidíme trojrozměrně.“

„Jak si pan plukovník přeje,“ řekl Fernandez. „Hej, Jetere! Trojrozměrně!“

Howard přešel ke skládacímu hliníkovému stolku, na který byl zaostřen holoprojektor. Po několika vteřinách se objevil obraz. Nejdříve byl černobílý. Pak začal počítač dodávat barvy, a obraz vypadal jako model.

„Ukažte mi to z výšky třiceti a vzdálenosti sto metrů,“ řekl Howard technikovi.

„Rozkaz,“ odpověděl Jeter.

Obraz se změnil. Počítač zobrazoval detaily na základě obrazů uložených v paměti, šlo pravděpodobně o velmi přesné zobrazení té oblasti. Uprostřed pozemku stála dvoupodlažní farmářská budova, usedlost sama byla obehnána přibližně třímetrovým plotem. Viděl také dřevěnou stodolu a ještě jednu budovu pouze se střechou a půltuctem podpěr, za domem pak menší skladiště. Před hlavní budovou parkovala čtyři nákladní a dvě osobní auta a jednomotorový hornoplošník. U brány stáli dva strážci, a buď družice, nebo počítač určily, že jsou oba krátkovlasí, mají na hlavě čepici, přes rameno mají přehozenou pušku nebo karabinu a v pouzdrech u pasu pistole. Třetí muž s velkým psem hlídal zadní plot. Čtvrtá postava, žena v šatech, stála u hejna kuřat a sypala jim krmení. Optika nebyla tak dobrá, aby byla vidět jednotlivá kuřata, ale stačila k tomu, aby se dalo usoudit, že žena má tmavé vlasy a bledou pleť. Neskutečné.

„Máme představu, kolik jich tam může být, Julio?“

Fernandez k němu došel a zavrtěl hlavou. „Ne, pane. Nejvíc pohromadě jsme jich viděli šest - čtyři muže a dvě ženy. Zaplaťpámbu žádný děti. Mohlo by jich tam být patnáct nebo dvacet podle počtu aut. Infračervený záření je přes střechu poměrně k ničemu. Odhaduju, že nemají tušení, že víme, kde jsou.“ Podíval se na hodinky.

„Někam spěcháte, seržante?“

„Slíbil jsem matce, že jí zavolám, jakmile skončí mše. A nějak už jsem se k tomu nedostal.“

„Támhle jsou telefony. Koukejte jí zavolat, Julio. Nerad bych, aby na mě byla vaše matka naštvaná, že vás nutím pracovat o Vánocích.“

Fernandez se usmál. „Rozkaz. Děkuju.“

Howard se díval, jak jeho nejlepší voják - a možná nejlepší přítel -pomalu kráčí k telefonům.

Michaels se vrátil, připnul si virces k opasku vedle taseru.

Howard se na něj zvídavě podíval.

„Tak můžeme, plukovníku.“

Howard se radostně usmál.

Michaels zavrtěl hlavou a povzdechl si. „Už jsem si dneska jednou vybavil přísloví 'Dej si pozor, co si přeješ, mohlo by se to splnit´, plukovníku. Právě jste dostal, co jste chtěl. Hezké Vánoce. Doufám, že nám to nebouchne pod rukama.“