<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Tom Clancy
překlad: Jiří Špalek

JASNÉ NEBEZPEČÍ
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 3 stran.]

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
   16   >

 

14
Náhlé stažení

„Musím tvému řediteli Jacobsovi poděkovat,“ řekl Juan. „Možná, že se někdy sejdeme.“ S touhle ženou si dal práci a věnoval jí čas; brzy, říkal si, se mu podaří z ní vytáhnout všechny informace, jaké jen bude chtít, ve stejné důvěrné intimitě, jaká se dá očekávat mezi manžely - nakonec, pravá láska přece nemá mít žádná tajemství, ne?

„Možná,“ odpověděla Moira za okamžik. Už nyní si část její bytosti představovala, jak jí ředitel Jacobs přijde na svatbu. To přece není zase tak bláhová naděje?

„Kvůli čemu vlastně tedy cestoval do Kolumbie?“ zeptal se, zatímco konečky prstů opět pátraly v místech, která pro něj už byla důvěrně známým územím.

„Nu, teď už je to veřejná zpráva. Říkali tomu Operace TARPON.“ Moira několik minut vysvětlovala, zatímco Juanovo laskání ani na okamžik neustávalo.

Což bylo pouze díky jeho zkušenostem zpravodajského důstojníka. Skutečně se líně usmíval do stropu. Ten blázen. Varoval jsem ho. Varoval jsem ho nejednou, přímo v jeho vlastní kanceláři - ale ne, to on byl moc chytrý, příliš věřil své vlastní chytrosti, než aby dal na mé rady. No, možná, že se ten pitomec bude mou radou řídit teď... Trvalo několik okamžiků, než si položil otázku, jak bude jeho zaměstnavatel reagovat. A v tom okamžiku úsměvy a laskání přestaly.

„Něco se stalo „Juane?“

„Tvůj ředitel si pro návštěvu Bogoty vybral nebezpečnou dobu. Budou mít zlost. Jestli zjistí, že tam je...“

„Ta cesta je tajná. Jejich ministr spravedlnosti je starý přítel -myslím, že spolu chodili do školy, a znají se už čtyřicet let.“

Cesta byla tajná. Cortez si říkal, že nemohou být tak bláhoví, aby - ale ano, mohou. Nedovedl pochopit, že Moira nepocítila zamrazení, které mu projelo tělem. Ale co mohl dělat?

 

Jak už to chodí v rodinách příslušníků armády a odbytových referentů, Clarkova rodina byla zvyklá, že odchází bez předchozího upozornění a na různě dlouhou dobu. Také byla zvyklá na to, že se znenadání objevuje. Stala se z toho málem hra, a to hra, proti níž jeho žena kupodivu nic nenamítala. Teď si vzal jedno z aut CIA a vyrazil na dvouapůlhodinovou cestu do Yorktownu ve Virginii, sám, aby promyslel operaci, kterou se chystal podniknout. Než zabočil na Interstate 64, měl odpovědi na většinu procedurálních otázek, ačkoliv přesné detaily počkají, než bude mít možnost projít si zpravodajské materiály, které Ritter slíbil poslat.

Clarkův dům byl takový, jaký patří k vedoucímu na střední úrovni řízení, cihlový, se čtyřmi ložnicemi a s rozdělenou vstupní halou, usazený na akru obecního pozemku s borovicemi s dlouhými jehlicemi, běžnými na americkém Jihu. Byl deset minut jízdy od Farmy, výcvikového zařízení CIA, jehož pošta má adresu Williamsburg, Virginie, jež však je blíž k Yorktownu, v sousedství zařízení, kde má námořnictvo uloženy balistické rakety odpalované z ponorek a nukleární hlavice. Oblast, kde žil, obývali z větší části hlavně ještě další instruktoři CIA, a tak odpadla nutnost vymýšlet si složité báchorky pro sousedy. Jeho rodina samozřejmě měla slušnou představu o tom, jak si vydělává na živobytí. Jeho dvě dcery, sedmnáctiletá Maggie a čtrnáctiletá Patricia, mu občas říkaly „Člověk Tajný Agent“, což měly z obnoveného vysílání televizního seriálu Patricka McGoohana na jednom z kanálů kabelové televize, ale ani je nenapadlo bavit se o tom se spolužáky - ačkoliv tu a tam varovaly své kamarády, aby se v blízkosti jejich otce chovali co nejodpovědněji. Bylo to zbytečné varování. Na to, jak se v blízkosti pana Clarka chovají, si instinktivně dávali pozor všichni muži. John Clark neměl rohy ani kopyta, ale málokdy bylo třeba víc než jediný pohled, aby člověk poznal, že s ním nejsou žerty. Jeho žena Sandy věděla víc, včetně toho, co dělal před tím, než vstoupil do CIA. Sandy byla diplomovaná zdravotní sestra a na operačních sálech místní fakultní nemocnice vyučovala žákyně zdravotní školy; byla proto zvyklá mít co dělat s otázkami života i smrti a bylo pro ni dobrým pomyšlením, že její manžel je jedním z mála „laiků“, kteří chápou, o co všechno tu jde, i když z opačného pohledu. Své ženě a dětem byl John Terence Clark oddaným manželem a otcem, i když občas až příliš ochranářským. Maggie si kdysi postěžovala, že jednoho z chlapců, se kterým „mohla chodit“, odstrašil pouhým pohledem. To, že zmíněného hocha později zatkli za řízení automobilu pod vlivem alkoholu, jen k její velké lítosti prokázalo, že otec měl pravdu. Byl také daleko přístupnější než matka v otázkách privilegií, a když byl doma, nastavil pohotově rameno, na kterém bylo možné se vyplakat. Doma si vždy vedl tiše a uvážlivě, jeho mluva byla mírná a choval se uvolněně, bez napětí, ale rodina věděla, že mimo domov je někým úplně jiným. Nestarali se o to.

Zabočil na příjezdovou cestu těsně před podáváním večeře; svůj měkký kufr nesl přes kuchyň a tam ucítil vůni slušné večeře. Sandy takhle přepadl už tolikrát, že ji nijak moc nevyvedla z míry starost s tím, má-li dost jídla.

„Kde jsi byl?“ položila Sandy řečnickou otázku a pak se pustila do navyklé hry „hádej, hádej, hadači“. „Moc ses neopálil. Někde, kde bylo zamračeno nebo zima?“

„Většinou pod střechou,“ odpověděl Clark poctivě. Zavřený se dvěma blbečky v pitomém radiovoze na kopečku, s džunglí všude kolem. Přesně jako za starých špatných časů. Skoro. Přes všechnu svou inteligenci skoro nikdy neuhodla, kde byl. Však to také ani uhodnout neměla.

„Jak dlouho...?“

„Jen pár dní, pak zas musím pryč. Je to důležité.“

„Má to něco co dělat s...“ Trhla hlavou směrem k televizoru v kuchyni.

Clark se jen pousmál a zavrtěl hlavou.

„Co myslíš, že se stalo?“

„Podle toho, co vidím, měli pašeráci drog pěkný kus štěstí,“ pronesl lehce.

Sandy věděla, co si její manžel o pašerácích drog myslí, i proč. Každý měl svůj drobný předmět nenávisti. Tenhle byl jeho - i její; byla zdravotní sestrou už příliš dlouho a příliš často viděla výsledky zneužití té věci, než aby měla jiný názor. Ohledně téhle věci dal oběma svým děvčatům důkladné poučení, a ačkoliv byla vzpurná jako kterákoliv jiná dvojice zdravých dospívajících lidí, tohle byla hranice, k níž se ani nepřibližovala, natož aby ji překročila.

„Prezident vypadal rozzlobeně.“

„A jak by ses cítila ty? Ředitel FBI byl jeho přítel - pokud politik přátele má.“ Clark cítil potřebu svůj výrok upřesnit. Vůči politickým osobnostem měl zdrženlivý a obezřetný postoj, i když pro ně hlasoval.

„Co s tím udělá?“

„Nevím, Sandy.“ Ještě jsem si to nedal dohromady. „Kde jsou holky?“

„Šly s kamarádkami do Busch Gardens. Je tam nová horská dráha; nejspíš se tam uječí do bezvědomí.“

„Stihnu se ještě osprchovat? Jsem celý den na cestě.“

„Večeře bude za třicet minut.“

„Prima.“ Ještě jednou ji políbil a zamířil se svou brašnou do ložnice. Než vešel do koupelny, vyklopil špinavé prádlo do koše. Dopřeje si s rodinou jeden odpočinkový den, než začne plánovat svou operaci. Tolik to zase nespěchá. Při operacích tohoto druhu spěch znamenal smrt. Doufal, že to politikové pochopí.

Samozřejmě nepochopí, říkal si cestou do sprchy. To se jim ještě nikdy nepovedlo.

 

„Neber si to tak,“ řekla mu Moira. „Jsi unavený. To mě mrzí, že jsem tě tak utahala.“ Přitáhla si jeho obličej k hrudi. Nakonec muž není stroj, a pětkrát v jednom dni... co víc mohla od svého milence očekávat? Musel spát, musel si odpočinout. Jako já, uvědomila si Moira, a sama upadla do spánku.

Za několik minut se Cortez jemně vymanil a díval se, jak pomalu, rovnoměrně dýchá, na uvolněném obličeji zasněný úsměv, a uvažoval, co ksakru má dělat. Jestli vůbec něco. Mohl by zatelefonovat - riskovat všechno kvůli krátkému hovoru nezakrytou linkou? Kolumbijská policie nebo Američané nebo někdo určitě má u všech těch telefonů odposlech. Ne, to bylo nebezpečnější než nedělat vůbec nic.

Jeho profesionalita mu říkala, že nejbezpečnější bude nedělat nic. Cortez sám sebou pohrdal. Nic - to bylo přesně to, čeho právě dosáhl. Bylo to po hodně dlouhé době poprvé, co se mu něco takového stalo.

 

Družstvo NŮŽ žilo samozřejmě v úplné, ne-li blahé nevědomosti o všem, k čemu předchozího dne došlo. V džungli nebylo žádné zpravodajství, a rádio měli jen pro služební použití. Proto byl nový vzkaz o to překvapivější. Chavez a Vega měli opět službu na pozorovacím stanovišti a trpělivě snášeli vlhké parno, které následovalo po zuřivé bouři. Během minulé hodiny napršelo pět centimetrů vody, z jejich pozorovacího stanoviště teď byla mělká kaluž vody, a než se vyjasní, bude odpoledne pršet znovu.

Kapitán Ramírez se tentokrát objevil skoro nepozorovaně, dokonce i pro Chaveze, jehož obdivuhodné schopnosti byly předmětem značné pýchy. Zdůvodnil si to tím, že se to kapitán naučil díváním, jak to dělá on.

„Ahoj, kapitáne,“ pozdravil Vega jejich důstojníka.

„Děje se něco?“ zeptal se Ramírez.

Odpověděl mu Chavez za svým dalekohledem: „No, naši dva přátelé si užívají dopolední siestu.“ Odpoledne bude samozřejmě následovat další. To, co kapitán řekl pak, ho od jeho dalekohledu odtrhlo.

„Doufejme, že se jim líbí. Je to jejich poslední.“

„Cože? Řekněte to ještě jednou, kapitáne!“ ozval se Vega.

„Dneska v noci pro nás přiletí vrtulník. Tady to je oblast přistání, vojáci.“ Ramírez ukázal na dráhu. „Než odejdeme, zničíme to tady.“

Chavez o tom prohlášení krátce zauvažoval. Pašeráky drog neměl nikdy v lásce. To, že tady posedával a díval se, jak si tu ti líní hajzlové klidně jakoby nic dělají svou práci jako někde na golfovém hřišti, jeho pocity ani o vlas nezmírnilo.

Ding přikývl. „Oukej, kapitáne. Jak to provedeme, pane?“

„Hned jak se setmí, obejdete to se mnou od severu. Zbytek družstva se rozdělí do dvou střeleckých skupin, aby nás podporovaly palbou, kdybychom to potřebovali. Vego, vy se svým kulometem zůstanete zde. Druhý postoupí asi o sto metrů dál. Až vyřídíme oba strážné, nalíčíme nástrahu u těch sudů s palivem v boudě, jako dárek na rozloučenou. Vrtulník nás sebere na tamhletom vzdáleném konci, ve dvacet tři nula-nula. Mrtvé vezmeme s sebou a asi je hodíme do moře.“

Hm, jak na to, uvažoval Chavez. „Budem potřebovat tak třicet minut, než se k nim dostaneme, aby to bylo zaručeně v suchu, ale podle toho, jak se ti prevíti chovají - no, bude to sranda, pane.“ Seržant věděl, že zabíjení připadne na něj. Měl tichou zbraň.

„Měl jste se mě zeptat, jestli je to doopravdy,“ upozornil ho kapitán Ramírez. Přesně tohle udělal on přes satelitní rádio.

„Pane, když řeknete, udělejte to, tak to pro mě znamená doopravdy. Vůbec mi to nedělá starosti,“ ujistil štábní seržant Domingo Chavez svého velitele.

„Oukej - hneme se, hned jak se setmí.“

„Rozkaz, pane.“

Kapitán poklepal oba muže po rameni a vrátil se na shromaždiště. Chavez se díval, jak odchází, pak vytáhl polní láhev. Odšrouboval plastikové víčko, a než pohlédl na Vegu, dlouze si loknul.

„Kurva!“ pronesl tiše kulometčík.

„Ten, co tenhle mejdan řídí, si teda určitě hned tak nenasere do kalhot,“ souhlasil Ding.

„Bude to fajn, zase se vrátit někam, kde jsou sprchy a klimatizace,“ řekl pak Vega. To, že budou kvůli tomu muset zemřít dva lidé, nic moc neznamenalo, jakmile o tom bylo jednou rozhodnuto. Oba muže poněkud mátlo, že jim po letech služby v uniformě konečně někdo řekl, aby po nikdy nekončícím výcviku udělali to, k čemu se tak připravovali. Morální hledisko jim vůbec nepřišlo na mysl. Byli vojáky své země. Jejich země rozhodla, že ti dva dřímající lidé několik set metrů odtud jsou nepřátelé, kteří si zaslouží smrt. To bylo všechno, ačkoliv oběma mužům vrtalo hlavou, jaké to bude, až to doopravdy udělají.

„Tak si to promyslíme,“ řekl Chavez a vrátil se ke svému dalekohledu. „S tím kulometem opatrně, Oso.“

Vega rozvažoval o situaci. „Nebudu střílet nalevo od boudy, jenom kdyby ses ozval.“

„Jo, v pořádku. Půjdu směrem od tamtoho velikýho stromu. Nemělo by to bejt nic složitýho,“ uvažoval nahlas.

„Ne, to by nemělo.“

Až na to, že teď to bylo všechno doopravdy. Chavez zůstal u dalekohledu a prohlížel si muže, které za několik hodin zabije.

 

Plukovníku Johnsovi přišel rozkaz být v pohotovosti zhruba ve stejnou dobu jako všem ostatním družstvům v terénu spolu s celým novým souborem taktických map, které bylo třeba prostudovat. S kapitánem Willisem procházeli plán na tuto noc v soukromí své kanceláře. Dnes v noci dojde na náhlé stažení. Vojáci, které poslali na nepřátelské území, se vracejí mnohem dřív, než se plánovalo. PJ měl dojem, že ví proč. Aspoň tedy zčásti.

„Rovnou na letištích?“ rozvažoval kapitán.

„Jo, no, buď to všechno byla jen čtyři plácnutí do vody, nebo je naši přátelé budou muset zajistit, než přistaneme, abychom je vytáhli.“

„Aha,“ pochopil kapitán Willis po krátké chvilce přemýšlení.

„Spojte se s Buckem, a ať ještě jednou zkontroluje ty kanóny. To mu něco napoví. Budu se muset podívat, jaké bude dneska v noci počasí.“

„Pro to vyzvednutí je postup opačný, než byl při vysazení?“

„Jo - natankujeme osmdesát kilometrů od pobřeží a pak, až je vyzvedneme, znova.“

„Tak, správně.“ Willis vyšel, aby sehnal seržanta Zimmera. PJ šel opačným směrem; mířil k meteorologickému oddělení základny. Počasí na dnešní noc nesplnilo očekávání; mírný vítr, jasná obloha a narůstající měsíc. Pro každého jiného dokonalé počasí na let, ale ne to, na co si dělali naděje lidé provádějící speciální operace. No, s tím se tak jako tak nedalo nic dělat.

 

Z Hideaway se odhlásili v poledne. Ať už se to štěstí, které se na něj usmálo, vzalo odkud chtělo, Cortez mu děkoval za to, že zkrátit víkend byl její nápad; tvrdila, že se musí vrátit k dětem, ačkoliv ji podezříval, že se po úvaze rozhodla svého unaveného milence šetřit. Žádná žena ještě nikdy nepocítila potřebu slitovat se nad ním a uraženou ješitnost vyvažovala potřeba zjistit, co se ksakru děje.

Jeli po Interstate 81, mlčky jako obvykle. Najal si auto s obyčejným neděleným sedadlem a ona seděla uprostřed, opírala se o něho, a jeho pravá ruka byla vřele ovinuta kolem jejích ramen. Skoro jako teenageři, až na to mlčení. Opět se přistihl, že to na ní oceňuje. Teď ale nebyl čas na tiché milostné rozpoložení. Myšlenky mu pádily mnohem rychleji než auto, které řídil přesně povolenou rychlostí. Byl by mohl zapnout autorádio, ale to by se nehodilo. To přece nemohl riskovat. Kdyby jeho zaměstnavatel aspoň trochu používal svou inteligenci - a té měl spoustu, jak mu musel, ač nerad, přiznat - mohl stále ještě mít pod rukou nesmírně cenný zdroj strategických špionážních informací. Escobedo při svých obchodních operacích uvažoval náležitě výhledově. Tomu rozuměl - ale Cortez si také připamatovával jeho povýšenectví. Jak snadno se urazil - nestačilo mu zvítězit; Escobedo vedle toho pociťoval potřebu ponížit, rozdrtit, zcela zničit ty, kdo ho třebas i v nejmenším urazili. Měl moc a onen druh peněz, které se běžně vyskytují jen tam, kde se jedná o vlády, ale scházelo mu uvažování do budoucnosti. Při vší své inteligenci to byl člověk, jímž vládly dětinské vášně, a tato myšlenka v Cortezově mysli jen narůstala, když odbočoval na 166; nyní mířili k východu, na Washington. Je to tak divné, říkal si s neznatelným, hořkým úsměvem, že ve světě přeplněném informacemi je nucen spekulovat jako malé dítě, když všechno, co potřebuje, může dostat pouhým otočením knoflíku rádia, ale poručil si, že se musí obejít bez něj.

Na letištní parkoviště dorazili právě včas. Zastavil u Moiřina auta a vystoupil, aby vyložil její zavazadla.

„Juane...“

„Ano?“

„Neměj nějaký špatný dojem ze včerejší noci. Mohu za to já,“ řekla potichu.

Podařil se mu úsměv. „Už jsem ti přece říkal, že nejsem mladík. Předvedl jsem ti, že je to pravda. Napříště si odpočinu, abych byl lepší.“

„Kdy...“

„Nevím. Zavolám ti.“ Jemně ji políbil. Za minutu odjela a on stál na parkovišti a hleděl za ní, jak odjíždí, jak by byla od něho očekávala. Pak nasedl do svého auta. Byly skoro čtyři hodiny. Zapnul rádio, aby si poslechl zprávy, vysílané po hodinách. Za dvě minuty nato už jel na parkoviště, kde automobil vrátil, vzal své brašny a šel do letištní haly, aby se poohlédl po prvním letadle kamkoli. Nejbližší byl let United do Atlanty. Věděl, že z toho rušného letiště si bude moci zařídit potřebná spojení. Na palubu se vecpal při poslední výzvě.

 

Moira Wolfeová jela domů s úsměvem, podbarveným pocitem provinění. To, co se Juanovi minulé noci stalo, byla jedna z nejvíc ponižujících věcí, které se mohou muži přihodit, a za všechno mohla ona. Žádala toho od něj moc, a on, jak jí sám řekl, už nebyl mladý. Dopustila, aby její nadšení nabylo vrchu nad úsudkem, a ranila muže, kterého - milovala. Teď si tím byla jista. Moira si myslela, že tenhle cit už nikdy znovu nepozná, ale teď tu byl, se vší bezstarostnou nádherou dob jejího mládí, a jestli se Juanovi nedostávalo mužné síly oněch dob, víc než bohatě to vynahrazoval svou trpělivostí a fantastickým uměním. Sáhla dolů a zapnula rádio; naladila ho na kanál FM pro dříve narozené a zbytek cesty se rozkošnicky vystavovala teplým paprskům těch nejpříjemnějších pocitů, kdy vzpomínky na mladistvé štěstí vystupovaly do popředí při zvuku prostých melodií z časů, kdy jí ještě nebylo dvacet, podle nichž před třiceti lety tancovala.

Překvapilo ji, když viděla automobil, který vypadal jako automobil FBI, zaparkovaný na opačné straně ulice před jejím domem, ale to mohl docela dobře být nějaký levný pronajatý automobil nebo něco jiného - až na rádiovou anténu, uvědomila si. Bylo to auto FBI. To je divné, říkala si. Zaparkovala u obrubníku a vytáhla svoje brašny, kráčela po chodníčku, ale když se otevřely dveře, spatřila Franka Webera, jednoho z ředitelovy ochranky.

„Ahoj, Franku.“ Zvláštní agent Weber jí pomohl s brašnami, ale jeho výraz byl vážný. „Něco se přihodilo?“

„Emila v pátek večer zabili. Snažíme se vás od té doby sehnat.“

„Cože?

„Dostali ho cestou na velvyslanectví. Celou skupinu - všechny. Emil má zítra pohřeb. Ostatní v úterý.“

„On, panebože.“ Moira usedla na nejbližší židli. „Eddie - Leo?“ Mladí agenti v Emilově ochrance byli málem jako její vlastní děti.

„Všichni,“ opakoval Weber.

„Já nic nevěděla,“ řekla. „Noviny jsem neviděla a televizi jsem nezapnula celých - od pátku večer. Kde...?“

„Děti šly do biografu. Potřebujeme, abyste šla s námi a s pár věcmi nám pomohla. Někoho sem pošleme, aby tady na ně zatím dohlédl.“

Trvalo několik minut, než byla schopna vůbec někam jít. Slzy přišly hned poté, jakmile realita Weberových slov pronikla přes její nově zhotovenou schránku jiných citů.

 

Kapitánu Ramírezovi nebyla po chuti myšlenka, že bude Chaveze doprovázet. Nebylo to samozřejmě ze zbabělosti, šlo jen o otázku, jakou úlohu vlastně při tom všem bude hrát. Jeho velitelská odpovědnost byla trochu pomíchaná. Jako kapitán, jenž nedávno velel rotě, přišel na to, že „velení“ není tak docela totéž jako „vedení“. Od velitele roty se očekává, že zůstane nedaleko přední linie a bude řídit - v armádě není tohle slovo v oblibě - bojovou akci, přesunovat své jednotky a udržovat si celkový přehled o probíhající bitvě, aby měl věci pod kontrolou, zatímco samotný boj měli na starosti jeho velitelé čet. Když se jakožto poručík naučil „vést zpředu“, čekalo se, že to, co se naučil, uplatní na další, vyšší úrovni, ačkoliv přijdou chvíle, kdy se od kapitána bude čekat, že se postaví do čela.

Tady velel pouze družstvu, a ačkoliv úkol vyžadoval obezřelost, velitelské uvažování a úsudek, velikost jednotky zase vyžadovala osobní vedení. A kromě toho nemohl jen tak klidně poslat dva ze svých lidí do akce, při níž vůbec poprvé někoho zabijí, a sám u toho nebýt, i když Chavezovo umění skrytě se pohybovat daleko převyšovalo to, na co se kapitán Ramírez vůbec kdy zmůže. Mladého důstojníka rozpor mezi velením a vedením trápil, ale přiklonil se, tak jak také musel, k vedení. A nakonec stejně by nemohl velet, kdyby jeho lidé neměli důvěru v jeho schopnost vést. Jako by jaksi tušil, že když tohleto zde vyjde, podobný problém už nikdy mít nebude. Možná, že takhle to chodí vždycky, říkal si.

Když rozmístil oba střelecké týmy, s Chavezem vyrazili; obcházeli přistávací dráhu od severní strany, seržant vpředu. Šlo to hladce. Oba cíle stále bloumaly kolem a kouřily své jointy - nebo co to bylo. Bavili se tak hlasitě, že je bylo mezi stromy slyšet na sto metrů. Chavez si přiblížení naplánoval pečlivě, na základě obhlídky z předchozí noci, kterou kapitán Ramírez nařídil. Žádné překvapení na ně nečekalo. Po dvaceti minutách se stočili zpátky a opět viděli na dráhu. Teď postupovali pomaleji.

Chavez šel stále vpředu. Úzká cesta, po které sem přijížděl nákladní automobil, byla dobrým vodítkem. Zůstali na její severní straně; tak se udrží mimo linie palby, které pro kulomety svého družstva vymezili. Boudu spatřili přesně podle časového propočtu. Jak si naplánovali, Chavez počkal, až se k němu kapitán, který následoval deset metrů za ním, připojí. Domlouvali se posuňky rukou. Chavez bude postupovat přímo, kapitán vpravo vpředu. Střílet bude seržant, ale kdyby se něco pokazilo, Ramírez mu bude moci ihned poskytnout podporu. Kapitán vyťukal tlačítkem na svém rádiu čtyři pomlčky a dostal dva signály v odpověď. Družstvo bylo na místě, na vzdálené straně dráhy, vědomo si toho, co se má dít, a připraveno plnit svou úlohu, kdyby si to akce vyžádala.

Ramírez posuňkem poslal Chaveze kupředu.

Chavez se zhluboka nadechl, překvapen tím, jak rychle mu tluče srdce. Něco takovéhleho přece už dělal stokrát předtím. Trhl rukama, aby se uvolnil, pak si upravil délku řemene své zbraně. Palec mu sjel na volič; nastavil svou MP-5 na dávky po třech ranách. Miřidla byla natřena malým množstvím tritia a svítila přesně tak, aby byla v téměř úplné tmě rovníkového pralesa vidět. Svůj noční infradalekohled měl zastrčený do kapsy. Kdyby ho měl nasazený, jen by mu překážel.

Nyní se pohyboval velmi pomalu, obcházel stromy a houštiny, hledal pro nohy pevná, ničím nepokrytá místa nebo špičkou bot odsunoval z cesty listy, než došlápl při dalším kroku. To všechno byla práce. Napětí v jeho těle, zcela přirozené, povolilo, ačkoliv mu v uchu znělo cosi jako bzučení, které mu sdělovalo, že tady není na cvičení.

Tamhle.

Stáli na otevřeném prostoru, asi dva metry od sebe a asi dvacet metrů od stromu, o nějž se Chavez opíral. Stále mluvili, a ačkoliv jejich slovům docela snadno rozuměl, z jakéhosi důvodu mu zněla cize, jako psí štěkot. Ding by se byl mohl dostat blíž, ale nechtěl pokoušet náhodu, a dvacet metrů bylo dost blízko - šestašedesát stop. Na oba dva byl snadný výstřel, podle dalšího stromu.

Prima.

Pomalu zvedl zbraň, mušku v ochranném prstenci umístil do středu otvoru v hledí, přesvědčil se, že vidí celý bílý kroužek kolem, a střed usadil na černou kruhovou hmotu, která představovala týl lidské hlavy, která už nebyla součástí lidské bytosti - byl to pouhý terč, pouhá věc. Prst lehce stiskl spoušť.

Zbraň sebou v jeho sevření lehce škubla, dvojitý řemen ji však udržel pevně na místě. Cíl klesl. Zatímco padal, Chavez přesunul zbraň v jedné rovině. Příští cíl se v překvapení prudce obracel a ukázal matně bílý kotouč odraženého měsíčního světla, na který se dalo zamířit. Další dávka. Hluk to neudělalo skoro žádný. Chavez vyčkával, přejížděl muškou zbraně sem a tam po obou tělech, ale nic se nepohnulo.

Chavez se vyřítil ven z úkrytu mezi stromy. Jeden z mrtvých svíral AK-47. Odkopl samopal stranou, z náprsní kapsy vytáhl tužkovou baterku a posvítil s ní na cíle. Jeden z nich dostal všechny tři střely dozadu do hlavy. Druhý dostal jen dvě, ale obě do čela. Na druhém obličeji se zračilo překvapení. První už obličej neměl. Seržant poklekl vedle mrtvých a pátral kolem po nějakém dalším pohybu nebo činnosti. Jediným okamžitým pocitem, který Chavez měl, bylo něco jako lehká opilost. Všechno, co se naučil a nacvičil -všechno vyšlo! Nebylo to zrovna snadné, ale zase nic tak zvláštního, opravdu.

Nindžovi opravdu patří noc.

Ramírez k němu došel za okamžik. Mohl mu říci jen jediné.

„Krásná práce, seržante. Jdeme na tu boudu.“ Zapnul rádio. „Tady Šestka. Cíle jsou dole, pusťte se do toho.“

Družstvo bylo u boudy za několik minut. Jak už to u armády chodí, obstoupili těla mrtvých stráží a podívali se na první ukázku, jak vlastně vypadá válka. Specialista na rozvědku jim prohledal kapsy, zatímco kapitán nechal družstvo rozestoupit se do obranného kruhu.

„Moc toho není,“ řekl seržant od rozvědky.

„Tak se podíváme na tu boudu.“ Chavez se přesvědčil, zda v ní není nějaká další stráž, kterou třeba přehlédli. Ramírez našel čtyři barely s palivem a ruční čerpadlo. Na jednom barelu s benzinem stál karton cigaret a vysloužil si kapitánovu sžíravou poznámku. Na několika hrubě otesaných policích stálo pár konzerv a dvě role toaletního papíru. Žádné knihy, dokumenty nebo mapy. Jediné, co ještě našli, byl silně ohmataný balíček karet.

„Jak to chcete nalíčit?“ zeptal se seržant od rozvědky. Kdysi také sloužil u zelených baretů a byl odborník na líčení pastí.

„Na třikrát.“

„Oukej.“ Udělalo se to snadno. Rukama vyhloubil v hliněné podlaze mělkou díru a několika kousky dřeva zpevnil stěny. Do díry hladce zapadla půlkilová kostka plastické trhaviny C-4; ta se používala na celém světě. Dovnitř vložil dvě elektrické rozbušky a tlakový spínač, takový, jaké se používají u nášlapných min. Při stěnách se po hliněné podlaze natáhly dráty ke spínačům u dveří a u okna; ty byly napojeny tak, aby je při pohledu z vrchní strany nebylo vidět. Dráty seržant překryl několika centimetry hlíny. Když byl s výsledkem spokojen, přivalil jeden barel jako popelnici k tlakovému spínači a jemně ho na něj spustil. Kdyby někdo otevřel dveře nebo okno, C-4 vybuchne rovnou pod pětapadesátigalonovým barelem leteckého benzinu s výsledkem, který se dal předvídat. A aby to nebylo všechno, kdyby ten někdo snad byl tak chytrý, že by oklamal elektrické rozbušky na dveřích a na okně, půjde po drátech k barelům, aby se výbušniny zmocnil pro pozdější vlastní použití... a přesně o tohohle chytráka bude méně. Hloupého nepřítele dokáže zabít kdekdo. Zabít chytrého vyžaduje šikovnost a umění.

„Všechno je nachystané, pane. Od tedka ať se nikdo k té boudě nepřibližuje, pane,“ řekl seržant od rozvědky svému kapitánovi.

„Rozumím.“ Příkaz byl vydán okamžitě. Dva muži odtáhli mrtvoly doprostřed dráhy, pak se všichni usadili a čekali na vrtulník. Ramírez své lidi znovu rozestavil tak, aby oblast byla zajištěna, ale hlavní starostí teď bylo, aby každý zkontroloval, že má všechnu výstroj. Nic tu po nich nesmí zůstat.

 

Doplňování paliva si vzal na starost PJ. Pomáhala při tom dobrá viditelnost, ta by však pomáhala i tomu, kdo by byl na hladině a pátral po nich. Z nádrže v křídle MC-130E Combat Talon plazivě vylezla pancéřovaná pryžová hadice plnicí sondy, na Pave Low se teleskopicky vysunulo hrdlo a sonda se zarazila do jeho středu. Ačkoliv padla řada připomínek k tomu, že doplňovat palivo do vrtulníku tímhle způsobem je šíleně nepřirozený úkon - sonda a hrdlo se setkaly čtyři metry pod hranou roviny otáčení rotoru a dotek konců listů rotoru s hadicí znamenal jistou smrt posádky vrtulníku - posádky na Pave Low vždycky říkaly, že je to vlastně velmi přirozený úkon, a navíc úkon, s nímž mají velkou praxi. To nic neměnilo na skutečnosti, že se plukovník Johns a kapitán Willis na celou proceduru plně soustředili, a dokud nebyla u konce, neutrousili ani jedinou zbytečnou slabiku.

„Odpoutat, odpoutat,“ řekl PJ, když se hrdlo i sonda zatahovaly zpátky, a posunul páku, aby rotor zvedl výš, pryč od hadice. Na tento povel vystoupil MC-130E do příhodné letové výšky, kde mohl kroužit, než se vrtulník vrátí pro další palivo. Pave Low III se stočil k pobřeží a zamířil podél něj, aby ho nad nějakým neobydleným místem přeletěl.

 

„Mmhm,“ zašeptal pro sebe Chavez, když slyšel hluk. Byl to dýchavičný zvuk namáhaného motoru V8, který potřeboval opravu a nový tlumič výfuku. Hluk každou vteřinou sílil.

„Šestko, tady Špice, přepínám,“ zavolal naléhavě.

„Tady Šestka. Mluvte dál,“ odpověděl kapitán Ramírez.

„Přijíždí nám sem návštěva. Vypadá to na nákladní auto, pane.“

„NŮŽ, tady Šestka,“ reagoval okamžitě Ramírez. „Stáhněte se zpátky na západní stranu. Zaujměte místa v úkrytu. Špice, stáhnout zpátky, okamžitě!“

„Jdeme.“ Chavez opustil své místo na prašné silnici, kde naslouchal, a pádil zpátky kolem boudy - držel se daleko od ní - a přes přistávací pruh. Tam našel Ramíreze a Guerru, jak odtahují mrtvé mezi vzdálené stromy. Pomohl kapitánovi odnést jeho břemeno do úkrytu, pak se vrátil, aby pomohl operačnímu seržantovi. Když dorazili do úkrytu mezi stromy, zbývalo jim dvacet vteřin.

Pickup jel s naplno rozsvícenými světly. Záře se přelévala napravo a nalevo po cestě a prosvěcovala podrost, než se vynořila hned vedle boudy. Automobil zastavil, a ten zmatený údiv bylo téměř vidět, ještě dřív, než řidič vypnul motor a muži vystoupili. Jakmile světla zhasla, Chavez zapnul svůj noční infradalekohled. Byli jako předtím čtyři, dva z kabiny a dva zezadu. Šéfem byl bezpochyby řidič. Rozhlížel se kolem se zjevnou zlostí. Za okamžik cosi zařval, pak ukázal na jednoho z lidí, kteří seskákali zezadu z auta. Jeden z nich vykročil rovnou k boudě...

„Ale, doprdele!“ Ramírez zapnul rádio. „Všichni k zemi!“ nařídil zbytečně...

...a trhnutím otevřel dveře.

Barel s benzinem vyletěl vzhůru jako vypuštěná vesmírná raketa a jak prorazil střechu boudy, zůstal za ním kužel bílého plamene. Plameny z ostatních barelů se šířily do stran. Ten, jenž otevřel dveře, byl černá silueta, jako by právě otevřel bránu pekel, ale pouze na okamžik, než zmizel v šířících se plamenech. Jeho dva společníci také zmizeli v bíložluté mase. Třetí byl na okraji výhně prvního výbuchu a rozběhl se pryč, rovnou k vojákům, než ho zalil benzin, padající z letícího barelu, a než se změnil v ohnivou postavu, jakoby namalovanou jen jednoduchými čarami, jež odolávala jen deset kroků. Kruh plamenů byl široký čtyřicet metrů, v jeho středu čtyři muži, jejichž ječivé výkřiky bylo slyšet přes hluboký řev zuřících plamenů. Pak za explozí ještě udělala svou vlastní tečku nádrž automobilu; hořelo tu snad dvě stě galonů benzinu a vysílalo vzhůru hřibovitý mrak, osvětlený zdola plameny. Za necelou minutu vyvřela munice ve zbraních; ve řvavě hučících plamenech to znělo, jako když práskají bouchačky. Rozšíření plamenů do lesa zabránil jen silný odpolední déšť.

Chavez si uvědomil, že leží vedle seržanta rozvědky.

„Tos nastražil moc pěkně.“

„Taky ti sráči mohli počkat.“ Křik už ustal.

„No jo.“

„Všichni se ohlaste,“ přikázal Ramírez rádiem. Ohlásili se. Zraněn nebyl nikdo.

Oheň dohasl brzy. Letecký benzin se rozprostřel v tenké vrstvě po velké ploše a hořel rychle. Jediné, co po třech minutách zbylo, byla rozsáhlá spálená plocha, ohraničená kruhem hořící trávy a křovin. Z nákladního auta zbyla zčernalá kostra; korba byla dosud osvětlena od bedny světlic. Ty budou ještě nějakou dobu hořet.

 

„Co to ksakru bylo?“ říkal si kapitán Willis na levém sedadle vrtulníku. Právě vyzvedli první skupinu, a když stoupali zpátky do letové výšky, záře na obzoru vypadala v jejich infradalekohledech jako východ slunce.

„Třeba havarovalo letadlo - je to přímo ve směru, kde máme sebrat poslední skupinu,“ uvědomil si opožděně plukovník Johns.

„Super.“

„Bucku, dejte pozor, možná máme na místě Čtyři nějakou nepřátelskou činnost.“

„Rozumím, plukovníku,“ odpověděl seržant Zimmer stručně.

Po té poznámce plukovník Johns pokračoval v plnění svého úkolu. To, co potřebuje, se zanedlouho dozví. Všechno má svůj čas.

 

Třicet minut po výbuchu oheň utuchl natolik, že si seržant od zpravodajců mohl navléknout rukavice a jít si pro svoje spouštěcí zařízení. Našel kus jednoho, ale nápad, ačkoliv dobrý, neměl naději na úspěch. Mrtvé nechali na místě, a nikdo se ani nepokoušel prohledat je. Mohli snad najít průkazy totožnosti - kožené náprsní tašky celkem dobře odolávají ohni - někdo by si ale všiml, že scházejí. Stráže byly opět odtaženy doprostřed severní části dráhy, kde stejně mělo dojít k vyzvednutí. Ramírez znovu rozestavil své lidi, aby se chránili před možností, že někdo třeba oheň zpozoroval a někomu to ohlásil. Další starostí byl kurýrní let, který sem dnes v noci pravděpodobně směřoval. Zkušenost jim říkala, že to ještě bude trvat víc než dvě hodiny - ale viděli jen jeden takový cyklus, a to bylo pro nějaké předpovídání jen chabé východisko.

Co když to letadlo přiletí? říkal si Ramírez. O téhle možnosti už uvažoval, ale nyní to byla bezprostřední hrozba.

Nesmělo se dopustit, aby posádka letadla někomu hlásila, že viděla velký vrtulník. Na druhé straně, díry po kulkách v letadle by jasně oznamovaly, co se stalo.

Když už jsme u toho, uvažoval Ramírez, proč jsme ksakru dostali rozkaz ty dva chudáky zabít a odejít tady odtud, a ne z předem naplánovaného místa?

Takže, co když to letadlo přiletí?

Odpověď nenacházel. Bez světlic, které by označovaly dráhu, nepřistane. Kromě toho jeden z nově příchozích s sebou přinesl malé rádio pro vysílání VHF. Pašeráci drog byli natolik chytří, že měli rádiové kódy, aby letovou posádku ujistili, že letiště je čisté. Co kdyby tedy to letadlo jen přeletělo? A to by pravděpodobně udělalo. Že by ho vrtulník sestřelil? A co kdyby se o to pokusil a minul? Co kdyby? Co kdyby?

Než sem pronikli, Ramírez si říkal, že akce je naplánována vynikajícím způsobem, každá možnost promyšlena - což také byla, ale uprostřed jejich plánovaného pobytu je odsud vytahují, a plán je napadrť. Který pitomec o tom rozhodnul?

Tak co se ksakru děje? tážní se sám sebe. Jeho lidé k němu vzhlíželi a čekali od něho, že jim něco poví a bude vědět co a jak, že je povede a bude jim dodávat jistotu. Musel předstírat, že je všechno v pořádku, že má situaci v rukou. Byl zvyklý, že jím posunovali jako figurkou na šachovnici. Od toho tu mladí důstojníci byli - ale tohle bylo doopravdy. Dokazovalo to šest mrtvých.

„NŮŽ, tady NOČNÍ SOKOL, přepínám,“ zapraskalo to v jeho rádiu.

„NOČNÍ SOKOLE, tady NŮŽ. Oblast přistání je na severním okraji bodu RENO. Připraveni k vyzvednutí. Přepínám.“

„Bravo Rentgen, přepínám.“

Plukovník Johns zjišťoval možné potíže. Odpověď Juliet Zulu bylo kódované sdělení oznamující, že jsou v rukou nepřátel a že vyzvednutí není možné. Charlie Foxtrot znamenalo, že došlo k aktivnímu kontaktu, že však je možné dostat je ven. Lima Whiskey byl signál pro „všechno čisté“.

„Lima Whiskey, přepínám.“

„NŮŽ, opakujte, přepínám.“

„Lima Whiskey, přepínám.“

„Rozumím, přijato. Jsme tři minuty od vás.“

 

„Připravit zbraně,“ nařídil PJ své letové posádce. Seržant Zimmer odešel od svých přístrojů a zaujal místo u malorážního kanónu na pravé straně. Pustil do svého šestihlavňového rotačního kanónu proud. Nejnovější verze už dávno vysloužilého rotačního kulometu se začala otáčet, připravena přijímat náboje z dávkovače po Zimmerově levici.

„Pravá strana připravena,“ hlásil palubním telefonem.

„Levá strana připravena,“ řekl Bean z druhé strany.

Oba muži přejížděli stromy svými nočními infradalekohledy a pátrali po něčem, co by mohlo být nepřátelské.

„Na desátou mám přerušované světlo,“ sdělil Willis Johnsovi.

„Vidím to. Prokrista - co se to tu dělo?“

Když Sikorsky zpomalil, bylo zřetelně vidět čtyři těla kolem toho, co bývalo obyčejnou dřevěnou boudou... a byl tu i nákladní automobil. Družstvo NŮŽ však bylo přesně tam, kde mělo být. A i oni měli dvě mrtvoly.

„Vypadá to, že je čisto, Bucku.“

„Rozumím, PJ.“ Zimmer nechal kanón v pohotovosti a zamířil dozadu. Seržant Bean mohl přiskočit na palebné stanoviště na druhé straně, kdyby musel, ale Zimmerovou prací bylo při tomhle posledním vyzvednutí spočítat lidi. Dělal, co mohl, aby při přecházení na nikoho nešlápl, ale vojáci měli pochopení, když jeho noha skončila na některém z nich. Vojáci jsou obvykle vůči těm, kdo je dostávají z nepřátelského území, naladěni smířlivě.

 

Chavez nechal své blikající světlo svítit, dokud vrtulník nedosedl na zem, pak utíkal ke svému družstvu. Kapitán Ramírez stál u nástupní plošiny a odpočítával je, jak pádili dovnitř. Ding čekal, až na něj přijde řada, a pak mu na rameno dopadla kapitánova ruka.

„Deset!“ slyšel, když přeskočil několik mrtvol na plošině. Číslo uslyšel znovu od velkého seržanta letectva, a pak „Jedenáct! Vpřed-vpřed-vpřed,“ když nastoupil i kapitán.

Vrtulník se ihned vznesl. Chavez tvrdě upadl na ocelovou podlahu; Vega ho popadl za paži. Ramírez upadl vedle něho, pak vstal a následoval Zimmera dopředu.

„Co se tu stalo?“ zeptal se PJ Ramíreze za okamžik. Důstojník pěchoty mu to v rychlosti vypověděl. Plukovník Johns poněkud zvýšil výkon a držel se nízko, což by byl udělal tak jako tak. Přikázal Zimmerovi, aby ještě dvě minuty zůstal u nástupní plošiny a dával pozor, zda se náhodou neobjeví nějaké letadlo, ale neukázalo se žádné. Buck přešel dopředu, vypnul proud do svého kanónu a vrátil se na své stanoviště u přístrojů. Za deset minut už letěli „s mokrýma nohama“ nad vodou a pátrali po svém tankeru, aby doplnili palivo pro let zpátky do Panamy. Vzadu si pěšáci zapnuli bezpečnostní pásy a hned začali upadat do spánku.

Ne však Chavez s Vegou; ti seděli vedle šesti mrtvých těl, ležících na plošině. I pro profesionální vojáky - z nichž jeden se na zabíjení podílel - to byl ponurý pohled. Ne však takový, jako na explozi. Žádný z nich ještě neviděl ani obraz hořících lidí, a uhoření byl špatný odchod, to ano, dokonce i pro pašeráky drog.

Když se Pave Low dostal do vzdušného víra za vrtulemi tankeru, začal být let neklidný, ale to brzy skončilo. Za několik minut seržant Bean - ten malý, jak si ho Chavez označil - přišel dozadu; opatrně přitom vojáky překračoval. Připnul si bezpečnostní pás do úchytky v palubě a pak hovořil do mikrofonu ve své přílbě. Přikývl a šel dozadu k nástupní plošině. Posuňkem vyzval Chaveze, aby mu pomohl. Ding ho uchopil za opasek a díval se, jak nohou shazuje mrtvoly z hrany plošiny. Vypadá to trochu necitelně, říkal si zvěd, ale pašerákům to už mohlo být jedno. Dozadu se nedíval a neviděl, jak dopadli do vody; místo toho se zase uvelebil na svém místě, aby si zdříml.

 

Sto padesát kilometrů za nimi kroužil dvoumotorový soukromý letoun nad místem, kde na přistávací dráze - letové posádce známé pod prostým označením Číslo Šest - dosud byl nepravidelný kruh, vypálený ohněm. Viděli, kde je mýtina, ale samotná dráha nebyla vyznačena světlicemi, a bez nich by byl pokus o přistání šílenstvím. Zmateni, ale přitom s úlevou, protože věděli, co se v minulých týdnech stalo při řadě letů, se stočili zpátky na své normální letiště. Když přistáli, šli telefonovat.

 

Cortez se odhodlal letět z Panamy přímo do Medellínu; riskoval, ačkoliv platil dosud nepoužitou kreditní kartou, aby se jeho jméno nedalo vysledovat. Odjel svým autem domů a ihned se pokoušel spojit se s Escobedem; jediné, co se dověděl, bylo, že je na své haciendě na kopci. Felix neměl sílu, aby po tak dlouhém dni jel tak daleko, ani nechtěl takový zásadní rozhovor svěřit mobilnímu telefonu, přes všechna ujištění o tom, jak bezpečné a utajené linky jsou. Unavený, rozzlobený a psychicky vyčerpaný z tuctu příčin, si nalil drink a šel si lehnout. Všechna námaha vniveč, klel ve tmě. Moiru už nikdy nebude moci využít. Už jí nikdy nezavolá, už nikdy s ní nebude mluvit, už nikdy se s ní nesejde. A to, že jeho poslední „výkon“ s ní skončil neúspěchem, způsobeným strachem z toho, co si myslel - oprávněně! - že jeho šéf udělal, jen dodalo jeho sprostým kletbám upřímnosti.

 

Před setměním navštívilo půl tuctu nákladních automobilů půl tuctu letišť. Dvě skupiny mužů našly smrt v plamenech. Třetí vstoupila do boudy na letišti a tam našla přesně to, co čekala, že najde - nic. Ostatní tři nalezly své dráhy zcela v pořádku, stráže na místě, v pohodě, a znuděné jednotvárností svých povinností. Když se dva nákladní automobily nevrátily, poslali za nimi další a potřebné informace se rychle dostaly do Medellínu. Corteze probudil telefon a dostal nové cestovní příkazy.

 

V Panamě všichni pěšáci dosud spali. Povolili jim volno na celý den, a také spánek v klimatizovaném pohodlí - pod těžkými přikrývkami - po horké sprše a po jídle, které, ačkoliv nebylo nijak chutné, bylo aspoň jiné než konzervované vojenské dávky, které měli předchozí týden. Čtyři důstojníky však vzbudili časně a vzali je jinam k převzetí nových instrukcí. Operace DIVADELNÍ LOĎ, jak se dověděli, vzala velmi vážný obrat. Také se dověděli proč, a zdroj jejich nových rozkazů budil stejné nadšení jako obavy.

 

Nový S-3, důstojník operačního oddělení pro 3. prapor 17. pěšího pluku, součásti První brigády, 7. lehké pěší divize, si prohlížel svou kancelář a jeho žena zatím sváděla zápas se stěhováky. Na jeho stole už seděla přílba Mark-2 z Kevlaru, jíž se pro její podobnost s helmami starého německého Wehrmachtu říkalo Fritz. Pro 7. LPD byla maskovací látka navíc ozdobena zauzl o vánými útržky stejného materiálu, který se používal pro jejich cvičné uniformy typu battledress. Většina manželek jí říkala „kapustový záhon“; jako opravdová kapusta to také zkreslovalo pravidelný obrys přílby a díky tomu se přílba dala hůře rozeznat. Velitel praporu byl pryč na bojovém rozdílení, spolu s výkonným důstojníkem, a nový S-3 se rozhodl, že zajde za S-1, důstojníkem osobního oddělení. Ukázalo se, že spolu před pěti lety sloužili v Německu, a nad kávou se pustili do vzpomínání na osobní zážitky.

„Tak jaké to bylo v Panamě?“

„Horko a mizérie, a o politické situaci vám nemusím ani povídat. A ta sranda - těsně před tím, než jsem odlétal, jsem narazil na jednoho z vašich Nindžů.“

„Jo? A kterého?“

„Chaveze. Štábní seržant, myslím. Ten prevít mě při výcviku málem zabil.“

„Na toho se pamatuju. Moc dobře to uměl s... ehm - seržante Bascombe?“

„Ano, pane majore?“ Ve dveřích kanceláře se objevila hlava.

„Štábní seržant Chavez - kde sloužil?“

„Rota Bravo, pane. Četa poručíka Jacksona... druhé družstvo, myslím. Jo, převzal ji desátník Ozkanian. Chaveze převeleli do Fort Benningu, teď tam je instruktorem základního výcviku,“ vzpomínal seržant Bascomb.

„To víte určitě?“ zeptal se nový S-3.

„Ano, pane. Papíry se trochu pomotaly. Je to jeden z těch chlapů, co museli vypadnout ve spěchu. Vzpomínáte si, pane majore?“

„No jo. To byl ten bordel s převelováním a s papíry, že jo?“

„Tak, správně, pane majore,“ souhlasil poddůstojník.

„Co ksakru dělal na polním cvičení tam kolem průplavu?“ uvažoval důstojník operačního oddělení.

„Tohle by mohl vědět poručík Jackson, pane,“ navrhl Bascomb.

„Zítra se s ním uvidíte,“ řekl S-1 novému S-3.

„Dobrý?“

„Na nováčka rovnou z Hudsonu, jo, vede si dobře. Dobrá rodina. Dítě kazatele, má bratra u námořních stíhačů - velitel peruti, myslím. Náhodou jsem na něj narazil před nějakým časem v Monterey. V každém případě má Tim dobrého seržanta ve velení čety, ten ho už něco naučí.“

„No, tamto byl moc dobrý seržant, ten kluk Chavez. Nejsem zvyklý na to, aby se ke mně lidi nepozorovaně přibližovali!“ S-3 si prsty přejel jizvičku na obličeji. „Ale, kčertu, tenhle to udělal.“

„Máme celou sbírku dobrých lidí, Ede. Bude se vám tu líbit. Co oběd?“

„Hm, dobrá. Kdy ráno začínáme s tělesnou přípravou?“

„Nula-šest-patnáct. Šéf rád běhá.“

Nový S-3 cosi cestou ke dveřím zabručel. Pěkně vítáme zpátky do opravdové pozemní armády.

 

„Zdá se, že naši přátelé tam dole jsou nějak vytočení,“ poznamenal admirál Cutter. V ruce držel dálnopis, který vznikl v rámci části CAPER. „Co to bylo zač, ten, co přišel s tím nápadem napíchnout jejich spojení?“

„Pan Clark,“ odpověděl náměstek pro řízení operačního oddělení.

„To je ten, co...“

„Ano, ten.“

„Co mi o něm můžete říct?“

„Býval u námořnictva, elitní výsadková, vyloďovací, průzkumná a přepadová jednotka SEAL, sloužil devět měsíců v jihovýchodní Asii, v jedné z těch speciálních operačních skupin, co nikdy oficiálně neexistovaly. Pár zranění při přestřelkách,“ vysvětloval Ritter. „Odešel ze služby v osmadvaceti s hodností druhého loďmistra. Byl jeden z nejlepších, co kdy měli. Je to ten, co šel pro kluka Dutche Maxwella a zachránil ho.“

Cutterovy oči se při tomhle rozhýbaly. „Dutche Maxwella jsem znal, byl jsem nějaký čas v jeho pracovním štábu, jako podporučík. Takže on zachránil Sonnymu kůži? Ještě jsem tu historku vlastně neslyšel celou.“

„Admirál Maxwell z něj na místě udělal náčelníka. To bylo v době, kdy byl velitelem tichomořského letectva. Nakonec odešel ze služby, oženil se a dal se na potápěčské podnikání - demolice pod vodou a tak; je také expert na výbušniny. Ale žena se mu zabila při autohavárii v Mississippi. Pak se mu přestalo dařit; potkal nové děvče, ale to unesl a zavraždil místní drogový gang - zdá se, že jim dělala koně, než se potkali. Náš bývalý SEAL se rozhodl, že se dá na lov velké zvěře na vlastní pěst. Vedl si docela dobře, ale dostala ho do rejstříku policie. Tenkrát už byl admirál Maxwell OP-03. Taky si zažil svoje. Z dřívějška se znal s Jamesem Greerem, a tak slovo dalo slovo. Došli jsme k názoru, že pan Clark dovede věci, které jsme potřebovali. A tak FBI pomohla inscenovat jeho ,smrt' při neštěstí při projížďce v člunu. Změnili jsme mu jméno - nová totožnost a tak dál, a teď pracuje pro nás.“

„A jak...“

„Nic těžkého. Jeho služební záznamy prostě zmizely. Totéž, co jsme udělali s těmi lidmi v operaci DIVADELNÍ LOĎ. Jeho otisky prstů v kartotéce FBI se vyměnily - to ještě když věci řídil Hoover, a - no, nějaké způsoby se už našly. Zemřel a znovu se narodil jako John Clark.“

„Co od té doby dělal?“ zeptal se Cutter, kterému se na celé téhle věci líbila její konspirativnost.

„Pracuje hlavně jako instruktor na Farmě. A sem tam máme prácičku, při které potřebujeme jeho zvláštní talent,“ vysvětloval Ritter. „Třeba jak šel pro Gerasimovovu manželku a dceru.“

„Ach tak. A tohle všechno začalo kvůli záležitosti s drogami?“

„Tak, správně. Pro pašeráky drog má v srdci vyhrazené temné místo. Nenávidí ty parchanty. Je to asi tak ta jediná věc, kde není profesionál.“

„Není pro...“

„Tak to nemyslím. Tuhle práci udělá s chutí. Neovlivní to způsob, jak ji udělá, ale udělá ji s chutí. Nechci, abyste mě špatně pochopil. Clark je velmi schopný důstojník pro práci v terénu. Má vynikající instinkty a myslí mu to. Umí si věc naplánovat a umí ji také provést.“

„A tak jaký je tedy jeho plán?“

„Budete nad ním u vytržení.“ Ritter rozevřel svou složku a začal z ní vyjímat listy papíru. Většina z nich, jak Cutter viděl, byla „zobrazení z výšky“ - družicové snímky.

 

„Poručík Jackson?“

„Dobrý den, pane,“ řekl Tim novému prapornímu operačnímu důstojníkovi, když mu ukázkově zasalutoval. S-3 obcházel prapor a představoval se.

„Slyšel jsem o vás samé pěkné věci.“ To bylo něco, co nový poručík vždycky potřebuje slyšet. „A setkal jsem se s jedním z vašich velitelů družstva.“

„Se kterým, pane?“

„Chavez, myslím.“

„Aha, vy jste nový z Fort Benningu, pane majore?“

„Ne, byl jsem instruktorem pro boj v džungli v Panamě.“

„A co tam dělal Chavez?“ divil se poručík Jackson.

„Zabíjel mě,“ odpověděl major s úsměvem. „To jsou všichni vaši lidé tak dobří?“

„Byl to můj nejlepší velitel družstva. To je divné, měli ho převelet jako seržanta pro základní výcvik.“

„No viďte, to je celá pozemní armáda. Zítra v noci jdu s rotou Bravo na cvičení v Hunter-liggettu. Jen mě tak napadlo, že vám to povím.“

„Jsem rád, že vás tu máme, pane,“ řekl Tim Jackson majorovi. Nebylo to pochopitelně tak úplně pravda. Stále ještě se učil, jak lidi vést, a dohled ho znervózňoval, ačkoliv věděl, že to je něco, s čím se bude muset naučit žít. Také ho udivovalo to, co slyšel o Chavezovi, a v duchu si umínil, že pověří seržanta Mitchella, aby se na to podíval. Nakonec, Ding byl pořád ještě jeden z „jeho“ lidí.

 

„Clark.“ Takhle odpovídal na zavolání telefonem. A tohle přišlo po „služební“ lince.

„Spouští se to. Buďte tu zítra v deset dopoledne.“

„Dobrá.“ Clark položil telefon.

„Kdy?“ zeptala se Sandy.

„Zítra.“

Jak dlouho?“

„Pár týdnů. Měsíc to nebude.“ Pravděpodobně, ale to už nedodal.

„A je to...“

„Nebezpečné?“ Clark se na svou ženu usmál. „Miláčku, když budu svou práci dělat pořádně, tak ne, nebezpečná není.“

„Čím to je,“ uvažovala Sandra Burns Clarková, „že vlasy šediví mně?“

„To proto, že já nemůžu jít do kadeřnického salonu a dát si je obarvit. Ty můžeš.“

„Je to něco kolem lidí s drogami, vid?“

„Víš přece, že o tom nemůžu mluvit. Stejně by ti to akorát dělalo starosti, a pro starosti není žádný vážný důvod,“ lhal své ženě. Clark lhal hodně. Samozřejmě, že to věděla, a většinou chtěla, aby se jí lhalo. Tentokrát ne.

Clark svou pozornost opět obrátil k televizi. V duchu se usmíval. Po pašerácích drog nešel už hodně dlouho, a ještě nikdy se nepokoušel takhle vysoko po tom žebříku vyšplhat. Tehdy nevěděl, jak na to, neměl ty správné informace. Teď měl pro svou práci všechno, co potřeboval. Včetně oprávnění od prezidenta. Pracovat pro CIA mělo svoje výhody.

 

Cortez si prohlížel letiště - to, co z něj zůstalo - se směsí uspokojení a vzteku. Ani policie ani armáda sem ještě nepřišly, ale nakonec přijdou. Ať tu byl kdokoli, viděl, že odvedl důkladnou, profesionální práci.

Tak co si mám o tom myslet? ptal se sám sebe. Poslali sem Američané nějaké své Zelené barety? Tohle bylo poslední z pěti letišť, která si dnes prohlédl; z místa na místo ho dopravovali vrtulníkem. Ačkoliv byl vycvičen jako detektiv, byl důkladně vyškolen v nastražování pastí a pekelných strojů a přesně věděl, co hledat. Přesně to, co by udělal on sám.

Obě hlídky, které byly zde i na ostatních místech, jednoduše zmizely. To s jistotou znamenalo, že jsou mrtví, samozřejmě, ale jediné, co věděl s naprostou určitostí, bylo, že jsou pryč. Možná, že si má myslet, že výbušninu nastražili oni sami, ale byli to obyčejní venkované, placení Kartelem, nevycvičení darebáci, kteří asi ani nehlídkovali kolem, aby se přesvědčili, jestli ne-

„Pojdte za mnou.“ Vstoupil z vrtulníku a za ním v závěsu jeden z jeho pomocníků. Tenhle byl původně policista, který měl aspoň základní inteligenci; uměl plnit jednoduché rozkazy, když už nic jiného.

Kdybych chtěl takovéhle místo pozorovat... pamatoval bych na úkryt, a pamatoval bych na vítr, a pamatoval bych na rychlý útěk...

Na vojácích byla dobrá jedna věc - dalo se předem říci, co udělají.

Potřebovali místo, odkud mohli pozorovat dráhu po celé její délce, a přitom mít na očích boudu se zásobou paliva. To ukazuje na jeden z rohů, usoudil Cortez, a vydal se k rohu na severozápadní straně. Půl hodiny mlčky propátrával houštiny; jeho mlčení člověka za ním mátlo.

„Tady byli,“ řekl si v duchu. Zem za hliněným valem byla uhlazená. Leželi tam lidé. Byl tu také otisk dvojnožky kulometu.

Nemohl říci, jak dlouho dráhu pozorovali, ale měl podezření, že zde je vysvětlení, proč se letadla ztrácela. Američané? A jestli ano, pro koho pracovali? CIA? DEA? Anebo to byla nějaká speciální armádní skupina pro zvláštní operace?

A proč je odsud vzali?

A proč tak nápadný odchod?

Co když stráže nejsou mrtvé? Co když je Američané vzali s sebou?

Cortez vstal a očistil si z kalhot bláto. Je to vzkaz a upozornění. Samozřejmě. Po zavraždění ředitele FBI - ještě neměl čas si o tomhle šíleneckém kousku s el jefem promluvit - chtěli nechat upozornění, že se takové věci už nemají opakovat.

To, že Američané vůbec něco udělali, bylo samozřejmě neobvyklé. Koneckonců, unášení a případně i zabíjení amerických občanů bylo asi tak to nejbezpečnější, co si mohl kterýkoliv mezinárodní terorista dovolit. CIA dopustila, aby v Libanonu umučili jednoho z vedoucích jejich pobočky - a neudělala nic. Všichni ti vojáci námořní pěchoty, vyhození do vzduchu - a Američané neudělali nic. Až na to, že tu a tam vyslali upozornění. Američané jsou hlupáci. Pokoušeli se posílat upozornění Severovietnamcům skoro deset let, a neměli úspěch, a pořád ještě se nepoučili. Takže teď, místo toho, aby neudělali vůbec nic, udělali cosi, co bylo ještě více k ničemu než nic. Mít takovou moc, a přitom ji umět tak málo využít, říkal si Cortez. Ne jako Rusové. Když v Libanonu unesli několik jejich lidí, agenti z Prvního ředitelství KGB si přímo na ulicích pochytali rukojmí a vrátili je - podle jedné verze bez hlav, podle jiné bez ještě intimnějších částí těla - hned poté, co byli zmizelí Rusové vráceni s čímsi podobným omluvě. Přes všechnu svou syrovost Rusové věděli, jak se tahle hra hraje. Dalo se předem říci, co udělají, a hráli podle klasických pravidel činnosti v ilegalitě, takže jejich nepřátelé věděli, co se nebude tolerovat. Mysleli to vážně. A ostatní je také vážně brali.

Na rozdíl od Američanů. Jakkoliv Cortez svého zaměstnavatele varoval, aby se měl před nimi na pozoru, byl si jist, že neodpoví ani na něco tak nehorázného, jako byla vražda vysokých činitelů jejich vlády.

To je zlé, říkal si Cortez. Byl by to mohl využít ve svůj prospěch.

 

„Dobrý den, šéfe,“ řekl Ryan, když se posadil.

„Ahoj, Jacku.“ Admirál Greer se usmál, pokud to jen šlo. „Jak se ti líbí nová práce?“

„No, zahřívám vám židli.“

„Teď je to tvoje židle, synu,“ zdůraznil náměstek pro zpravodajskou činnost. „I když se odtud dostanu, myslím, že je čas odejít do penze.“

Jackovi se nelíbil způsob, jakým vyslovil „i když“.

„Myslím, že na to ještě nemám, pane.“

„Na všechno nemá nikdy nikdo. Hergot, když jsem ještě byl námořním důstojníkem, a když jsem se konečně tu práci naučil pořádně dělat, byl čas jít. Tak to v životě chodí, Jacku.“

O tomhle Ryan uvažoval, když se rozhlížel po pokoji. Admirála Greera vyživovali průhlednými hadičkami z umělé hmoty. Jakýsi modrozelený přístroj, který vypadal jako dlaha, přidržoval v jeho paži jehly, ale člověk mohl vidět, kam už dříve byly infuzní jehly zavedeny a kde zanechaly ošklivé podlitiny. To bylo vždycky špatné znamení. Vedle láhve s infuzí byla menší, nahoře s D5W. To byl lék, který dostával, chemoterapie. Pro jed to bylo divné jméno, a jed to také přesně byl, biocid, který měl hubit rakovinu o trochu rychleji než pacienta. Nevěděl, co je to za jed, nějaký akronym, označující jakousi sloučeninu, vyvinutou v Národních zdravotních ústavech místo v Armádním středisku pro chemickou válku. Nebo je docela dobře možné, uvažoval Jack, že při výrobě takových vodiček spolupracují. V každém případě admirál Greer vypadal jako oběť nějakého hrozného, zlomyslného experimentu.

Nebyla to však pravda. Nejlepší lidé z oboru dělali všechno možné, aby ho udrželi naživu. A nedařilo se jim to. Ryan ještě nikdy neviděl svého šéfa tak hubeného. Zdálo se, že pokaždé, když přišel - nikdy méně než třikrát týdně - už zase ztratil váhu. Oči mu plály vzdornou energií, ale světlo na konci jeho tunelu bolesti neznamenalo uzdravení. Věděl to. Jack také. Mohl udělat jen jediné, jak bolesti ulevit. A to udělal. Jack otevřel svůj kufřík a vyňal jakési dokumenty.

„Na tohle byste se měl podívat.“ Podal mu je.

Skoro se zamotaly do hadiček a Greer na ty špagety z umělé hmoty cosi nevrle zabručel.

„Zítra večer odlétáš do Belgie, že?“

„Ano, pane.“

„Tak ode mě pozdravuj Rudiho a Franze v DNB. A pozor na místní pivo, synku.“

Ryan se rozesmál. „Ano, pane.“

Admirál Greer si prohlížel první složku. „Maďaři to pořád ještě mají v běhu, jak vidím.“

„Dostali upozornění, aby se trochu umírnili, a to také udělali. Ale ten hlavní problém tím nezmizí. Myslím, že je v zájmu všech zúčastněných, aby se umírnili. Náš přítel Gerasimov nám dal pár tipů, jak budeme moci dostat zprávu k pár lidem my sami.“

Greera to málem rozesmálo. „To jde. Jak se bývalý ředitel KGB přizpůsobuje životu a Americe?“

„Tak dobře jako jeho dcera ne. Ukazuje se, že vždycky toužila po pořádné změně. Plastickou operaci nosu. No, tak se jí přání splnilo.“ Jack se pousmál. „Když jsem ji naposled viděl, chytala bronz. Příští podzim se vrací na univerzitu. Paní pořád ještě dost dobře neví, kam se vrtnout, a Gerasimov pořád spolupracuje. Ještě ale nevíme, co s ním uděláme, až to bude skončené.“

„Řekni Arthurovi, ať mu ukáže, kde jsem dřív bydlel v Miami. Podnebí se mu bude líbit a mělo by se to tam dát snadno hlídat.“

„Vyřídím mu to.“

„A jak se líbí tobě, že ses dostal ke všem těm věcem v operačním oddělení?“ zeptal se James Greer.

„No, to, co jsem viděl, není nezajímavé, ale ještě je trápí něco s prověřením.“

„To říká kdo?“ zeptal se náměstek pro zpravodajskou činnost překvapeně.

„Soudce,“ odpověděl Jack. „Mají pod palcem pár věcí, ke kterým mě nechtějí pustit.“

„Opravdu?“ Greer okamžik mlčel., Jacku, jestli ti to nikdo neřekl, tak ředitel, náměstek - to místo ještě neobsadili, ne? - a vedoucí na úrovni ředitelství jsou prověřeni pro všechno. Ty teď jsi také vedoucím na úrovni ředitelství. Neexistuje nic, co bys neměl vědět. Musíš to vědět. Předkládáš zprávy Kongresu.“

Jack to odbyl mávnutím ruky. Opravdu to nemělo význam. „No, možná, že se na to soudce dívá jinak a...“

Náměstek pro zpravodajskou činnost udělal pokus na lůžku se posadit. „Tak poslouchej, chlapče. To, cos právě řekl, je kravina! Musíš o věcech vědět, a povíš Arthurovi, že jsem to řekl. Ta blbost s prověřováním končí přede dveřmi mé kanceláře.“

„Ano, pane. Podívám se na to.“ Ryan nechtěl, aby se jeho šéf rozčiloval. On sám nakonec byl jen úřadujícím vedoucím na ředitelství a byl zvyklý na to, že ho v operačních záležitostech vynechávali, a on některé během posledních šesti let docela klidně přenechával jiným. Jack neměl v úmyslu se v něčem takovémhle řediteli CIA postavit. Jeho odpovědnost za materiály zpravodajského ředitelství CIA pro Kongres bylo samozřejmě něco, kolem čeho rozruch udělá.

„Já nežertuju, Jacku.“

„Ano, pane.“ Jack ukázal na další složku. Tuhle bitvu vybojuje, až se vrátí z Evropy. „Ten vývoj událostí v Jižní Africe je zvlášť zajímavý a já potřebuji váš názor...“

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

   16   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist