Tom Clancy
překlad: Jiří Špalek

JASNÉ NEBEZPEČÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

15
Dodavatelé

 

Clark vystoupil z letadla United v San Diegu a na cestu na nedalekou námořní základnu si najal auto. Jízda netrvala nijak dlouho. Jak už to bývá, při pohledu na tyčící se šedomodré trupy cítil bolestnou nostalgii. Kdysi býval součástí téhle party, a ačkoliv byl tehdy mladý a hloupý, vzpomínal na tu dobu s láskou jako na časy, kdy bylo všechno jednodušší.

Americká loď Ranger bylo rušné místo. Clark zaparkoval automobil na vzdáleném konci plochy, kterou používali povolanci z posádky, a šel k přístavní hrázi, vyhýbaje se nákladním autům, jeřábům a ostatním pojízdným zařízením, přijíždějícím a vyjíždějícím za svými četnými úkoly. Letadlová loď se chystala k odplutí v příštích osmi hodinách a tisíce jejích námořníků nakládaly všemožné zásoby. Letová paluba byla prázdná až na jedinou stíhačku F4 Phantom, která už neměla motory a používala se k výcviku nových členů posádky letové paluby. Letecká skupina téhle mateřské lodi byla rozptýlena po různých námořních základnách a vzletí, až letadlová loď vypluje. Tak byli piloti skupiny ušetřeni všeho spěchu a rozruchu, obvyklého při odplouvání letadlové lodi. Kromě jednoho.

Clark vykročil k úseku pro důstojníky, střeženému desátníkem námořní pěchoty, který měl jeho jméno zapsané v seznamu oficiálních návštěvníků, připevněném svorkou na podložce. Desátník řádek na svém seznamu odškrtl a zvedl telefon, aby zavolal, jak mu nařizovaly instrukce. Clark pokračoval dál po schůdcích, vstoupil na loď na úrovni paluby s hangáry a pak se rozhlížel, kudy se dostane až nahoru. Najít cestu na letadlové lodi není pro nezasvěceného nijak snadné, ale když člověk šel pořád nahoru, letovou palubu obvykle našel brzy. Tak to také udělal; zamířil k výtahu na horní palubu vpředu na pravoboku. Tam stál důstojník, jenž měl na límci barvy khaki stříbrný list komandéra, americké válečné námořnictvo. Na kapsičce košile byla ještě zlatá hvězdička, která označovala velitele na moři. Clark hledal velícího důstojníka eskadry středních bombardérů Grumman A-6E Intruder.

„Vy se jmenujete Jensen?“ zeptal se. Kvůli téhle schůzce přiletěl časně.

„Tak, pane. Roy Jensen. A vy jste pan Carlson?“

Clark se usmál. „Tak nějak.“ Pokynul důstojníkovi, aby šel za ním dopředu. Zde nebyl na letové palubě žádný provoz. Většina nakládání se odbývala vzadu. Kráčeli na příď přes černou palubu s protiskluzovým povlakem, jen málo odlišným od povrchu kterékoli venkovské silnice. Oba museli mluvit hlasitě, aby se slyšeli. Z přístavu doléhal silný hluk a k tomu vítr od moře o rychlosti patnácti uzlů. Oba hovořící muže vidělo plno lidí, ale při všem tom dění na letové palubě byla malá pravděpodobnost, že by si jich někdo všímal. A na letovou palubu se nedaly nasadit štěnice. Clark předal obálku a Jensen si přečetl obsah, než mu ji vrátil. To už byli skoro na přídi; stáli mezi dvěma katapultovacími dráhami.

„Tohle je doopravdy?“

„Tak. Poradíte si s tím?“

Jensen okamžik uvažoval a hleděl přitom upřeně na námořní základnu.

„Jistě. Kdo bude na zemi?“

„O tom vám nemám nic říkat - ale budu to já.“

„Víte, bojová skupina tam dolů jít nemá...“

„To už je jinak.“

„Co zbraně?“

„Zítra je naloží na Shastu. Budou natřeny modře a jsou lehké, na -“

„Vím. Před pár týdny jsem jednu takovou shodil u China Lake.“

„Váš velitel dostane rozkazy za tři dny. Nebude ale vědět, o co jde. Ani nikdo jiný. Na palubě budeme mít se zbraněmi ,technického zástupce'. Tuhle stránku operace si ohlídá on. Vaše kazety se záznamem svržení dostane on. Nikdo jiný je neuvidí. Bude mít s sebou svou vlastní soupravu, a ty kazety budou označené oranžovofialovou páskou, aby se nepomíchaly s něčím jiným. Máte někoho k obsluze elektroniky, komu můžete důvěřovat, že bude držet jazyk za zuby?“

„S těmihle rozkazy?“ zeptal se komandér Jensen. „Žádné strachy.“

„Fajn. ,Technický zástupce' bude mít podrobnosti, až se nalodí. Nejdřív se bude hlásit veliteli, ale pak bude chtít vás. Od té doby je to tajné. Velitel bude vědět, že jde o věc, která se má udržet v tichosti. Když se bude vyptávat, stačí mu říct, že je to cvičení k vyhodnocení nové zbraně.“ Clark zvedl jedno obočí. „Vlastně to cvičení je, ne?“

„Ale ti lidé, co...“

„Jací lidé? Vy o nich nepotřebujete nic vědět. Vy vlastně ani nechcete nic vědět,“ řekl Clark. „Jestli s tím máte nějaké problémy, tak mi to řekněte rovnou teď hned.“

„Koukněte, řekl jsem vám, že si s tím poradíme. Byl jsem akorát zvědavý.“

„Už jste dost starý, abyste nebyl.“ Clark to pronesl jemně. Nechtěl se toho člověka nějak dotknout, ale usměrnit ho musel.

„Oukej.“

Ranger se měl zúčastnit rozšířeného cvičení bojového uskupení, jehož cílem byl nácvik bojové činnosti jako příprava skupiny pro nasazení v Indickém oceánu. Cvičení se plánovalo na tři týdny intenzivních operací, které zahrnovaly všechno od přistávání na lodi až po nácvik doplňování zásob za chodu, se simulovaným útokem jiného uskupení letadlové lodi, vracející se ze západního Pacifiku. Operace budou probíhat, jak se komandér Jensen právě dověděl, asi pět set kilometrů od Panamy, místo původního místa dále na západ. Veliteli eskadry vrtalo hlavou, kdo to stojí tak vysoko, že může poslat celých jednatřicet lodí někam úplně jinam; některé z nich palivo hltaly přímo nezřízeně. To jen potvrzovalo zdroj rozkazů, které právě dostal. Jensen byl opatrný člověk; ačkoliv mu přišel velmi oficiální telefonní hovor a rozkazy, osobně doručené panem Carlsonem, říkaly všechno, co potřebovaly říci, bylo by pěkné mít ještě nějaké potvrzení zvenčí.

„No tak. Dají vám vědět, až to bude potřeba. Počítejte tak s osmi hodinami předem. Stačí?“

„Bez obav. Dohlédnu na to, aby zbraně služba uložila na nějaké vhodné místo. A vy tam na zemi dávejte pozor, pane Carlsone.“

„Vynasnažím se.“ Clark si s pilotem potřásl rukou a odešel na záď a odtud ven z lodi. Za dvě hodiny zase poletí dál.

 

Policisté v Mobile byli v moc špatné náladě. To, že jednoho z jejich lidí tak okatě a brutálně zavraždili, bylo dost zlé, a paní Bradenová ještě udělala tu chybu, že vyšla ke dveřím podívat se, co se děje, a sama dostala dva zásahy. Chirurgové ji téměř zachránili, ale po šestatřiceti hodinách i to už přestalo platit a jediné, co policisté k případu měli, byl chlapec, který nebyl ještě ani tak starý, aby mohl řídit auto, a který tvrdil, že jednoho z těch zabijáků zasáhl dědečkovou Marlinkou '39, a pár krvavých skvrn, které to mohly, ale také nemusely, dokazovat. Policisté byli nakloněni věřit tomu, že bodoval Braden, pochopitelně, ale zkušení vyšetřovatelé z oddělení vražd věděli, že pistole s pět centimetrů dlouhou hlavní je v podstatě k ničemu, pokud k přestřelce nedojde v přecpaném výtahu. Každý policajt v Mississippi, Alabamě, na Floridě a v Lousianě hledal modrou dodávku Plymouth Voyager se dvěma bělochy - černovlasí, střední postavy, ozbrojení a nebezpeční, podezřelí z usmrcení policisty.

Dodávku našel v pondělí odpoledne občan, kterému nebylo všechno jedno - v Alabamě opravdu pár takových bylo - jenž zavolal úřadovnu místního šerifa, a ten zase zavolal policii z Mobile.

„Ten kluk měl pravdu,“ poznamenal poručík, pověřený vyšetřováním případu. Mrtvola vzadu v dodávce vypadala tak odpudivě, jak jen může mrtvola vypadat, když je dva dny v uzavřeném autě, v Alabamě, v červnu, ale přesto bylo vidět, že díra nedaleko spodiny lebeční, přesně na hranici vlasů, je bezpochyby po náboji ráže .22. Bylo také jasné, že zabiják zemřel na pravém předním sedadle; prudce vykrvácel z poranění na hlavě. A bylo tu ještě něco.

„Toho chlapa jsem už viděl. Je to překupník drog,“ poznamenal jiný detektiv.

„Tak do čeho to byl Ernie zapletený?“

„Bůhví. Co jeho děti?“ zeptal se detektiv. „Přišly o mámu i tátu - to máme do celýho toho posranýho světa rozhlásit, že jejich táta byl policista křivák? Tohle udělat dvěma osiřelým dětem?“

Oběma mužům stačilo jen se na sebe podívat, aby se shodli na tom, že ne, něco takového udělat nemohou. Nějak přijdou na něco, jak z Ernieho udělat hrdinu, a zatraceně se vynasnaží, aby toho Sandersonovic kluka někdo uznale pohladil po hlavě.

 

„Uvědomujete si, co jste udělal?“ zeptal se Cortez. Než sem šel, umínil si, že nedopustí, aby se nechal unést výbuchem zlosti. V organizaci Latinoameričanů jeho hlas bude - musí být - jediným hlasem rozumu. Budou ho respektovat ve stejném smyslu, jako si Římané cenili čistoty acudnosti: vzácného a obdivuhodného zboží, které je nejlépe nacházet u druhých.

„Uštědřil jsem norteamericanos lekci,“ odpověděl Escobedo s arogantní trpělivostí, která málem zvítězila nad Felixovou sebekázní.

„A jak na to odpověděli?“

Escobedo udělal rukou velikášské gesto, gesto moci a uspokojení. „Bodnutí hmyzem.“

„A také samozřejmě víte, že po vší té snaze, kterou jsem vyvinul, abych získal cenný zdroj informací, jste to všechno zvoral jako...“

„Jaký zdroj?“

„Sekretářku ředitele FBI,“ odpověděl Cortez s úsměvem sobě vlastním, vyjadřujícím sebeuspokojení.

„A to ji už nemůžete znovu využít?“ Escobedo byl udiven.

Blázen! „Ne, pokud byste nechtěl, aby mě zavřeli, jefe. Kdyby k tomu mělo dojít, měl byste po mých užitečných službách. Informace od té ženské jsme mohli využívat opatrně celé roky. Mohli jsme se dovídat o pokusech infiltrovat naši organizaci. Mohli jsme zjistit, jaké nové nápady norteamericanos mají, a dělat protiopatření, zase opatrně a promyšleně, která by chránila naše operace, a přitom bychom jim dopřáli tolik úspěchů, aby měli dojem, že něčeho dosahují.“ Cortez už málem řekl, že si právě dal dohromady, proč zmizela všechna ta letadla; to neudělal, ale svůj vztek přece jen zase natolik neovládal. Felix si právě začal uvědomovat, že by opravdu mohl nahradit toho člověka, sedícího tu za stolem. Nejprve by ale musel předvést, jakou má pro organizaci cenu, a postupně všem těm zločincům dokázat, že je užitečnější než tenhleten šašek tady. Ať se nějakou chvíli smaží ve vlastní šťávě, aby pak líp ocenili rozdíl mezi vycvičeným zpravodajským profesionálem a bandou přesmíru bohatých pašeráků samouků.

 

Ryan hleděl dolů na oceán, skoro patnáct tisíc metrů pod ním. Na zacházení jako s V.I.P. nebylo těžké si zvyknout. Jako vedoucí na ředitelství měl také nárok na zvláštní let z Andrewsu přímo na vojenské letiště nedaleko hlavního štábu NATO v belgickém Monsu. Zastupoval CIA na semináři svých kolegů ze zpravodajských služeb evropské aliance. Bude to velká událost. Má pronést projev a udělat příznivý dojem. Ačkoliv hodně z lidí, kteří tam budou, znal, až dosud byl pořád něco jako šplhoun, který je Jamesu Greerovi k ruce. Teď musí prokázat své kvality. Ale to se mu podaří. Ryan si tím byl jist. Měl s sebou tři své vedoucí oddělení a pohodlné sedadlo ve VC-20A, které mu připomínalo, jak je důležitý. Nevěděl, že je to tentýž stroj, kterým letěl Emil Jacobs do Kolumbie. To bylo dobře. Přes všechno své vzdělání zůstal Ryan pověrčivý.

 

Výkonný náměstek pro vyšetřování Bill Shaw byl vysoký úředník FBI, a než bude prezident jmenovat nového ředitele a než ho schválí Senát, bude úřadujícím ředitelem on. To může nějakou dobu trvat. Byl rok prezidentských voleb, a s příchodem léta lidé mysleli spíš na sjezd než na jmenování do funkcí. Shawovi, což bylo protismyslné, to ani v nejmenším nevadilo. Znamenalo to, že bude věci řídit, a FBI při takhle velkém případě potřebovala u kormidla zkušeného policistu. „Politická realita“ nebyla pro Williama Shawa zase tak hrozně důležitá. Kriminální případy řešili agenti, a pro něho byl případ vším. Jeho prvním činem poté, co se dověděl o smrti ředitele Jacobse, bylo, že povolal zpátky svého přítele Dana Murraye. Danovou prací bude na případ dozírat z kanceláře zástupce náměstka ředitele, protože v něm šlo nejméně o dvě věci: vyšetřování v Kolumbii a ve Washingtonu. Doba, kdy Murray pracoval jako právní přidělenec v Londýně, ho vybavila potřebným citem pro politiku, takže chápal, že zahraniční hledisko případu by nemuselo být řešeno ke spokojenosti FBI. Toho rána Murray vešel do Shawovy kanceláře v sedm hodin. Ani jeden ani druhý se během předchozích dvou dnů moc nevyspal, ale budou spát v letadle. Ředitele Jacobse pohřbí dnes v Chicagu a oni poletí letadlem společně s jeho tělem, aby se pohřbu zúčastnili.

„Tak co?“

Dan rozevřel složku. „Právě jsem mluvil s Moralesem v Bogotě. Ten střelec, co ho chytili, pracuje příležitostně pro M-19 a ví prd. Jmenuje se Héctor Buente, dvacet let, vyletěl z univerzity v Andes - špatný prospěch. Ti místní se do něj asi trochu obuli - Morales říká, že jsou z toho pěkně vytočení - ale ten kluk toho moc neví. Ti střelci dostali echo o nějaké důležité práci před několika dny, ale nevěděli, co to bude a kde, až teprve čtyři hodiny před tím, než se to stalo. Nevěděli, kdo ještě kromě velvyslance v autě je. Jo, a mimochodem, měli tam ještě jednu skupinu střelců, usazenou na jiné trase. Mají nějaká jména a policisté obracejí město naruby, aby je našli. Myslím, že je to slepá ulička. Byla to nájemná práce a ti, kdo něco vědí, jsou dávno pryč.“

„Co ta místa, odkud stříleli?“

„Do obou bytů se vloupali. Bezpochyby si ta místa vyhlédli a zkontrolovali předem. Když nastal čas, šli dovnitř, majitele svázali - vlastně nasadili jim pouta - a vyčekali si to tam. Profesionální práce od začátku až do konce,“ řekl Murray.

„Čtyři hodiny před akcí?“

„Tak.“

„To znamená v době, kdy letadlo už vzlétlo z Andrewsu,“ poznamenal Shaw.

Murray přikývl. „To znamená, že k vyzrazení došlo z naší strany. Letový plán toho letadla byl napsaný pro Grenadu - kde letadlo také skutečně skončilo. To se změnilo dvě hodiny od cíle letu. Jediný, kdo věděl, že tam Emil letí, byl kolumbijský ministr spravedlnosti, a ten o tom nemluvil dřív než tři hodiny před přistáním. Ostatní vyšší vládní představitelé věděli, že se něco chystá, a to by možná vysvětlovalo ten příkaz k pohotovosti pro naše přátele v M-19, ale ten časový rozvrh nesouhlasí. K úniku došlo zde, pokud to neshodil ministr spravedlnosti sám. Morales říká, že to je velmi nepravděpodobné. Toho člověka tam mají za místního Olivera Cromwella, poctivého jako pánbůh a odvážného jako lev. Žádná milenka, před kterou by to vyžbleptnul, nebo něco takového. Dostalo se to ven tady u nás, Bille.“

Shaw si mnul oči a uvažoval o další kávě, ale kofeinu už měl v sobě tolik, že by to rozhýbalo i sochu. „Pokračuj.“

„Mluvili jsme s každým, kdo něco o té cestě věděl. Ani snad nemusím říkat, že všichni tvrdili, že o ničem nemluvili. Požádal jsem o povolení zkontrolovat záznamy telefonních hovorů, ale nic si od toho neslibuju.“

„A co...“

„Lidi z Andrewsu?“ Dan se usmál. „Jsou na seznamu. Snad čtyřicet, z vedení, kteří mohli vědět, že ředitel někam letí. Do toho patří i ti, kdo to zjistili do hodiny po tom, co letadlo vzlétlo.“

„Co fyzické důkazy?“

„No, máme jeden z těch protitankových granátometů a dali jsme dohromady ještě nějaké další zbraně. Ti kolumbijští vojáci reagovali zatraceně dobře - panebože, vběhnout do budovy, když člověk ví, že tam jsou těžké zbraně - to teda už chce odvahu. Ti chlapi z M-19 měli také lehké zbraně ze sovětského bloku, pravděpodobně z Kuby, ale to je náhoda. Rád bych Sověty požádal, aby pomohli identifikovat tu sérii protitankových střel a dodání.“

„Myslíš, že se dočkáme nějaké spolupráce?“

„Přinejhorším řeknou ne, Bille. Uvidíme, jestli ta jejich slavná glasnosť k něčemu je, nebo ne.“

„No tak dobrá, požádej je.“

„Zbytek fyzických stop je jasný. Potvrdí jen to, co už víme, ale to je všecko. Možná, že se Kolumbijcům podaří k něčemu se dostat přes M-19, ale o tom pochybuju. Na té skupině už pracují pěkně dlouho, a je to těžký oříšek.“

„No dobrá.“

„Vypadáš, jako by ti uletěly včely, Bille,“ poznamenal Murray. „Mladí agenti, ti na tom pracují, jako by jim za zadkem hořel věchet. My staří páprdové už musíme vědět, jak si držet svoje tempo.“

„Nojo, a já se musím seznámit ještě s tímhle vším tady.“ Shaw mávl rukou ke svému stolu.

„Kdy to letadlo letí?“

„Deset třicet.“

„No, tak já půjdu zpátky k sobě a na chvilku obsadím gauč. Ty bys to měl udělat taky.“

Shaw nahlédl, že to není špatný nápad. Za deset minut „to udělal taky“ a spal, navzdory vší kávě, kterou vypil. Hodinu nato přišla k jeho dveřím Moira Wolfeová, několik minut před tím, než se objevila jeho vlastní sekretářka. Zaklepala, ale nedostala odpověď. Dveře otvírat nechtěla, aby pana Shawa nerušila, i když mu chtěla povědět něco důležitého. Může to počkat, až budou všichni v letadle.

„Ahoj, Moiro,“ řekla Shawova sekretářka; zastihla ji na odchodu. „Něco se stalo?“

„Chtěla jsem jít za panem Shawem, ale myslím, že spí. Pracuje bez přestávky už od ...“

„Já vím. A vy taky vypadáte, že byste si potřebovala odpočinout.“

„Možná dnes večer.“

„Mám mu říct, že jste...“

„Ne, zajdu za ním v letadle.“

 

S povolením pro kontrolu záznamů hovorů byl zmatek. Agent, který to zařizoval, dostal od ministra spravedlnosti jméno nesprávného soudce a seděl v předpokoji až do 9.30, protože tohle pondělí se soudce také opozdil. Deset minut nato měl všechno, co potřeboval. Dobré bylo, že jízda do budovy telefonní společnosti netrvala dlouho a že místní úřadovna společnosti Bell mohla umožnit přístup ke všem záznámům o platbách, které potřeboval. Celý seznam obsahoval téměř sto jmen, s více než dvěma sty čísel a jednašedesáti kreditními kartami, z nichž některé nebyly na Atlantic Telephone and Telegraph. Než měl tištěný výstup všech záznamů, trvalo to hodinu, a agent všechna zapsaná čísla znovu zkontroloval, aby měl jistotu, že nic nepopletl a nepřehlédl. Byl to nový agent, jen několik měsíců po absolvování akademie, tohle byla jeho první práce pro washingtonskou divizi pro akci v terénu a v podstatě plnil důležitý úkol pro svého nadřízeného, a kde za co vzít se vlastně učil teprve přitom; proto nevěnoval tak moc pozornosti údajům, které právě získal. Nevěděl například, že předčíslí 58 u určitého telefonního čísla znamená mezinárodní hovor do Venezuely. Ale byl mladý, a do oběda to bude vědět.

 

Byl to letoun VC-135, vojenská verze staré 707. Neměl okénka, ze kterých měli cestující vždycky radost, ale měl velké dveře pro náklad, takové, jaké byly zapotřebí k tomu, aby mohli ředitele Jacobse naložit na palubu před jeho poslední cestou do Chicaga. Prezident byl v jiném letadle, které mělo dorazit na O'Hareovo mezinárodní letiště několik minut před tímhle. Promluví v chrámu i na hřbitově.

Shaw, Murray a řada dalších vysokých činitelů FBI letěli tímto letadlem, často používaným pro podobné účely, které mělo patřičné zařízení, jímž se rakev udržovala na místě v přední části kabiny. Po celou dobu letu se mohli dívat na bednu z leštěného dubového dřeva, celou dobu bez jediného, byť malého okénka, které by je rozptylovalo. Zde jako by se jim vše vrývalo do vědomí víc, než jak by to dokázalo jakékoliv jiné místo. Byl to velmi klidný let, společnost živým i mrtvému dělalo jen tiché kvílení turbodmychadel motorů.

Letoun však patřil k prezidentovu leteckému parku a měl veškerá komunikační zařízení, potřebná pro tuto službu. Poručík letectva přišel dozadu, ptal se po Murrayovi a odvedl ho ke spojařskému panelu.

Paní Wolfeová seděla na sedadle na straně do uličky, deset metrů vzadu za sekcí pro vedoucí pracovníky. Po obličeji jí stékaly slzy; měla na paměti, že má cosi důležitého, co musí panu Shawovi říci, tady však pro to nebylo vhodné místo, ani vhodná doba. Nakonec - stejně na tom vlastně nezáleželo - jen to, že se dopustila omylu, když s ní den předtím odpoledne hovořil agent. Bylo to šokem z té události, opravdu. Bylo to tak - těžké. V životě poznala za posledních několik let příliš mnoho ztrát a rány bičem, které její duše během víkendu utržila, ji... co? Zmátly? Nevěděla. Ale tohle nebyla vhodná doba. Dnes byla doba na vzpomínání na toho nejlepšího šéfa, jakého kdy měla, na člověka, který k ní byl v každém ohledu tak uznalý jako k agentům, kteří k němu vzhlíželi s úctou a obdivem. Viděla, jak pan Murray jde kvůli čemusi dopředu, kolem rakve, po níž její ruka přejela, když šla dovnitř; její poslední sbohem řediteli.

Hovor trval necelou minutu. Murray se vynořil z malé radistické kabiny; obličej ovládal stejně jako vždycky. Na rakev už nepohlédl. Moira viděla, jak jen hledí směrem k zádi, přímo před sebe uličkou; pak opět zaujal své místo vedle manželky.

„Ale, doprdele!“ zahučel pro sebe Dan, když se posadil. Jeho žena prudce otočila hlavu. Tohle se na pohřbu neříká. Dotkla se jeho ruky, ale Murray zavrtěl hlavou. Když na svou ženu pohlédl, výraz, který viděla, byl smutek, ne však zármutek.

Let trval jen něco přes hodinu. Od zádi letadla přišla čestná stráž, aby se ředitele ujala, všichni nablýskaní a vymytí ve svých slavnostních uniformách. Když byli venku, vystoupili ostatní Cestující; zbytek shromáždění již stál na asfaltu a čekal na ně, zpovzdálí sledován televizními kamerami. Čestná stráž pochodovala se svým břemenem za dvěma vlajkami, státní a vlajkou FBI, s vyšitým heslem Úřadu - „Věrnost - Statečnost - Poctivost“. Murray se díval, jak si s vlajkami pohrává vítr, díval se, jak slova poletují a vlní se ve vánku, a uvědomoval si, jak jsou taková slova vlastně nehmotná, jak se jich vlastně nelze dotknout. Ale Billovi to ještě nemohl povědět. Všimli by si toho.

 

„No, tak teď víme, proč jsme to letiště zničili.“ Chavez sledoval obřad v té části kasáren, kde bylo družstvo ubytováno. Teď mu bylo všechno jasné.

„Ale proč nás odtamtud vzali?“ zeptal se Vega.

„Vracíme se, Oso. A tam, co jdem, bude řídký vzduch.“

 

Larson se na televizi dívat nemusel. Skláněl se nad mapou a zakresloval známá i pravděpodobná zpracovací místa na jihozápad od Medellínu. Ty oblasti znal - a kdo je neznal? - ale vyčlenit jednotlivá místa... to bylo těžší, ale opět - byla to jen technická záležitost. Spojené státy vyvinuly moderní špionážní techniku a jejímu zdokonalení věnovaly téměř třicet let. Byl na Floridě; do Států odletěl navenek proto, aby převzal nový letoun, na kterém se nečekaně vyskytly problémy s motorem.

„Jak dlouho to už děláme?“

„Jen pár měsíců,“ odpověděl Ritter.

Ani s takovou slabou výchozí základnou poznatků to nebylo nijak moc těžké. Všechna města a vesnice v oblasti byla samozřejmě zakreslena, dokonce i jednotlivé domy. Protože téměř do všech byla zavedena elektřina, dala se snadno zjistit, a jakmile byla jednou identifikována, počítač je prostě elektronicky vymazal. Tak zůstaly zdroje energie, které nebyly městy, vesnicemi ani jednotlivými farmami. Z nich se některé zdroje objevovaly pravidelně nebo téměř pravidelně. Pro pracovní účely se dohodli, že všechno, co se objevilo víc než dvakrát týdně, je příliš nápadné, než aby je to mohlo doopravdy zajímat, a i tato místa byla vymazána. Tak zbylo zhruba šedesát míst, která se objevovala a zase mizela, tak jak to měli na nákresu vedle mapy a snímků. Každé z nich bylo pravděpodobně místo, kde začínal proces rafinace surových listů koky. Tábory kolumbijských skautů to nebyly.

„Chemicky se vysledovat nedají,“ řekl Ritter. „To jsem si ověřil. Koncentrace výparů acetonu a éteru, vypouštěné do vzduchu, nejsou o nic silnější než třeba z odlakovače, a to ani nemluvím o obvyklých biochemických pochodech v tomhle prostředí. Je to přece džungle, ne? Na zemi tlí spousta všeho možného a přitom z toho jde do vzduchu plno chemických látek. Takže všechno, co z družic máme, je normální infračervený materiál. Pořád ještě to všechno zpracovávají v noci? To by mě zajímalo, proč?“

Larson souhlasně zabručel. „To je ještě z dob, kdy je armáda aktivně pronásledovala. Myslím, že to dělají spíš ze zvyku.“

„No, to nám něco naznačuje, ne?“

„Co s tím uděláme?“

 

Murray ještě nikdy na židovském pohřbu nebyl. Od katolického se nijak moc nelišil. Modlitby byly v jazyce, kterému nerozuměl, ale to, co sdělovaly, také nebylo příliš odlišné. Pane Bože, posíláme k Tobě nazpět dobrého člověka. Děkujeme Ti, že jsi ho nějakou dobu ponechal mezi námi. Prezidentova řeč byla zvlášť působivá; její první verzi sestavil jeho tiskový tajemník, citoval z tóry, z talmudu a z Nového zákona. Pak začal hovořit o Spravedlnosti, světském bohu, jemuž Emil po celý svůj dospělý věk sloužil. Když však ke konci hovořil o tom, jak by lidé měli oprostit svá srdce od myšlenek na pomstu, Murrayovi nepřišlo na mysl, že... tu o ta slova nejde. Proslov byl sepsán stejně poeticky jako i jiné, které už vyslechl. Jde jen o to, že prezident v tomto bodě začal mluvit jako politik, říkal si Dan. Nemluví to ze mne cynismus? uvažoval agent. Byl policistou a spravedlnost pro něho znamenala to, že ti parchanti, kteří spáchají zločin, musí zaplatit. Prezident si zjevně myslel totéž, navzdory všem těm státnickým věcem, které říkal. To Murrayovi vyhovovalo.

 

Vojáci sledovali televizní přenos vcelku tiše. Několik z nich přitom přejíždělo svými noži po brouscích, většinou však jen seděli a naslouchali, jak prezident mluví, a věděli, kdo zabil člověka, jehož jméno slyšeli jen málokteří, dokud nebyl mrtev. Tuhle správnou připomínku první pronesl Chavez, ale nijak moc velký skok představivosti to zase nebyl. Dosud nevyslovenou zprávu přijali flegmaticky. Tady byl jen další důkaz, že jejich nepřítel udeřil přímo na jeden z nejvýznamnějších symbolů jejich země. Byla tu vlajka jejich země, halící rakev. Byla tu vlajka jeho úřadu, ale tohle přece nebude práce pro policisty? A tak si vojáci mlčky vyměňovali pohledy, zatímco jejich vrchní velitel pronášel svá slova. Když byl konec, otevřely se dveře ubytovny družstva a v nich stál jejich velitel.

„Dnes večer se vracíme. Mohu vás potěšit - tam, co jdeme, je větší chladno,“ řekl kapitán Ramírez svým lidem. Chavez zvedl obočí a pohlédl na Vegu.

 

Ranger vyplul s přílivem; z doku mu přitom pomáhala malá flotila vlečných člunů, zatímco se formoval jeho doprovod, již venku z přístavu, a houpal se na dlouhých vzdouvajících se vlnách Tichého oceánu. Za hodinu byl Ranger venku z přístavu a plul rychlostí dvaceti uzlů. Ještě hodinu, a byl čas začít s leteckými operacemi. Jako první dorazily vrtulníky, z nichž jeden si doplnil palivo a opět vzlétl, aby zaujal hlídkovou pozici nedaleko pravoboku letadlové lodi. První letouny s pevnými křídly zde na palubě byly útočné bombardéry Intruder, samozřejmě pod vedením kapitána, komandéra Jensena. Cestou ven spatřil muniční loď, Shasta, která právě začínala nabírat rychlost. Připojí se ke skupině zásobovacích plavidel, která měla vyplout dvě hodiny po bojové skupině. Na Shastě byla výzbroj, kterou bude on svrhávat. Druh cílů už znal. Ještě ne přesná místa, ale hrubou představu měl, a to, říkal si, když sestupoval ze svého letadla, bylo všechno, co potřeboval. Dělat si starosti s „plošným poškozením“ nebyla tak úplně jeho věc, jak mu kdosi toho dne řekl. To tedy je divný termín, říkal si. Plošné poškození. Jak ledabylý způsob, jak odsoudit k záhubě lidi, jimž osud již určil, že budou na nesprávném místě. Bylo mu jich líto, ale zase ne tak moc.

 

Clark dorazil do Bogoty pozdě odpoledne. Naproti mu nepřišel nikdo, a on si najal auto, tak jak to obvykle dělal. Hodinu jízdy od letiště zastavil a zaparkoval na vedlejší silnici. Čekal několik nudných minut, než vedle něj zastavilo další auto. Řidič, důstojník CIA z místní pobočky, mu předal balíček a beze slova odjel. Žádný velký balíček, asi deset kilogramů, z nichž polovinu tvořil pevný stativ. Clark ho jemně postavil na podlahu v prostoru pro cestující a odjel. Za svého života už byl požádán, aby „doručil“ pár vzkazů, ale takhle důrazně ještě nikdy. Všechno to byl jeho nápad. No, říkal si, tedy většinou jeho nápad. To ho dělalo o něco přijatelnějším.

 

VC-135 vzlétl dvě hodiny po pohřbu. Škoda, že se v Chicagu nekonala pohřební hostina. Byl to irský zvyk, nic pro děti východoevropských Židů, ale Emil by s tím byl souhlasil, tím si byl Dan Murray jist. Byl by věděl, že toho večera se na jeho památku pozvedne mnoho sklenic s pivem nebo s whisky, a tam kdesi by se u vědomí, že se to děje, svým tichým způsobem smál. Teď však ne. Dan zařídil, aby jeho žena domanévrovala paní Shawovou na druhou stranu letadla, aby mohl sedět vedle Billa. Shaw si to samozřejmě okamžitě uvědomil, ale počkal, až se letoun vyrovná, než položil samozřejmou otázku.

„Tak co máš?“

Murray mu podal list papíru, který před několika hodinami vytáhl z faxu na palubě letadla.

„Ale, kurva!“ zaklel potichu Shaw. „Moira ne. Ta ne.“