Tom Clancy
překlad: Jiří Špalek

JASNÉ NEBEZPEČÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

16
Seznam cílů

„Jsem připraven vyslechnout návrhy,“ řekl Murray. Jeho tón ho hned zamrzel.

„Prokrista, Dane!“ Shawův obličej na okamžik zšedl a nyní měl hněvivý výraz.

„Promiň, ale - ksakru, Bille, půjdeme do toho rovnou, nebo se s tím budeme mazat?“

„Rovnou.“

„Jeden mládenec z vyšetřovacího jí položil obvyklou sérii otázek a ona řekla, že nikomu nepověděla... no, snad ne, ale komu teda ksakru volala do Venezuely? Podívali se na to celý rok zpátky, a žádné takové hovory předtím nebyly. Ten mladík, co jsem ho tam nechal, aby po tom dál šel, se podíval ještě na pár věcí - to číslo, na které volala, je číslo bytu, a tamten telefon zvonil někde v Kolumbii pár minut po tom, co volala Moira.“

„Panebože.“ Shaw zavrtěl hlavou. Vůči komukoli jinému by pocítil jen vztek, ale Moira pracovala s ředitelem ještě předtím, než se vrátil do Washingtonu od vedení pobočky v New Yorku.

„Třeba je to něco nevinného. Třeba je to jen shoda náhod,“ slevoval Murray, to však Billův postoj nijak nezmírnilo.

„Chceš si na tohle tvrzení udělat vyhodnocení pravděpodobnosti?“

„Ne.“

„No tak dobře, až přistaneme, půjdeme všichni do kanceláře. Zavolám ji k sobě hodinu po tom, co se vrátíme. Ty tam buď taky.“

„Správně.“ Teď bylo na Murrayovi, aby vrtěl hlavou. U hrobu prolila stejně tolik slz jako všichni ostatní. Během své kariéry člověka prosazujícího zákon už zažil ukázky celoživotní dvojí hry, ale myslet si tohle o Moiře bylo víc, než dokázal strávit. Musí to být shoda náhod. Možná, že některé z jejích dětí má tam dole kamaráda, se kterým si dopisuje. Nebo něco takového, říkal si Dan.

 

Detektivové, prohledávající dům seržanta Bradena, našli to, co hledali. Nebylo toho moc, jen fotografická brašna. Jenže v brašně byl Nikon F3 a dost objektivů, aby to celé stálo osm nebo devět tisíc dolarů. Víc, než si detektiv seržant z Mobile mohl dovolit. Zatímco ostatní policisté hledali dál, starší detektiv zavolal na zastoupení firmy Nikon a ověřil si číslo aparátu, aby zjistil, zda ho majitel zapsal pro záruční opravy. Zapsal. A když měl jméno, které mu přečetli, důstojník věděl, že musí zavolat také úřadovnu FBI. Byla to součást federálního případu, a on doufal, že nějakým způsobem dokážou ochránit jméno člověka, který docela určitě byl zkorumpovaný policista. Zkorumpovaný nebo ne, zůstaly po něm děti. Snad to FBI pochopí.

 

Když to advokát dělal, páchal tím zločin proti federálním zákonům, ale bral to tak, že má vůči svým klientům vyšší povinnost. Byla to jedna z těch šedých oblastí, které zdobí ani ne tak učebnice práva, jako spíš svazky psaných soudních rozhodnutí. Byl si jist, že byl spáchán zločin, byl si jist, že se nedělá nic pro to, aby byl vyšetřen, a byl si jist, že jeho odhalení je pro obhajobu jeho klientů v případu spáchání vraždy důležité. Neočekával, že bude přistižen, ale kdyby byl, bude mít něco, s čím bude moci předstoupit před sbor státní advokátní komory, posuzující profesní etiku. Profesní povinnost Edwarda Stuarta vůči jeho klientům, vedle jeho osobní nechuti vůči absolutnímu trestu, dělala toto rozhodnutí nevyhnutelným.

V poddůstojnickém klubu na základně už tomu neříkali Šťastná hodinka, ale v podstatě se nic nezměnilo. Stuart sloužil nějakou dobu u amerického námořnictva jako právník na letadlové lodi - i u námořnictva mobilní město se šesti tisíci obyvateli potřebovalo jednoho či dva právníky - a věděl své o námořnících a pivu. Navštívil proto obchod s uniformami, obstaral si náležitou výstroj nižšího poddůstojníka Pobřežní stráže s patřičnými stužkami a právě vcházel na základnu; mířil do poddůstojnického klubu, kde si nikdo nebude jeho přítomnosti nijak moc všímat, pokud bude platit za své pití hotovými. On sám, když byl na palubě Eisenhowera, vlastního podřízeného měl a slang znal natolik dobře, aby obstál v jakékoliv zkoušce ověření původu. Další věcí pak samozřejmě bylo najít některého člena posádky kutru Panache.

Na kutru se právě dokončovala údržba, která vždycky následovala po období služby před další plavbou; a jeho posádka se po pracovní době do klubu natáhne, aby si užila svá odpolední piva, dokud ještě má možnost. Šlo jen o to, najít ty pravé. Jména znal a prošel archivy se záznamy místních televizních stanic, aby si prohlédl obličeje. V tom, že našel právě Boba Rileyho, byl jen kus štěstí. O služební kariéře tohohle člověka věděl víc než ostatní náčelníci.

Lodrnistr vkráčel dovnitř ve 4.30, po deseti horkých hodinách dohledu nad všelijakým zařízením na palubě. Dal si lehký oběd a ten vypotil, a ještě víc, a teď ho vedla představa, že pár korbelů piva nahradí všechny tekutiny a iontové nápoje, které pod horkým alabamským sluncem ztratil. Servírka ho viděla přicházet a měla pro něj připraveno jedno velké se Samuelem Adamsem, ještě než si vybral stoličku. Edward Stuart se tam dostal o minutu a o půl korbele později.

„Nejseš ty Bob Riley?“

„Jo, správné,“ řekl loďmistr, ještě než se otočil. „A kdo jsi ty?“

„Asi se na mě nebudeš pamatovat. Matt Stevens. Před časem jsi mi na Mellonu málem utrhnul hlavu - povídals, že mě roztrhneš jak hada a nikdo mě už nikdy nedá dohromady.“

„No, asi jsem se splet,“ poznamenal Riley a pátral v paměti, aby si vybavil obličej.

„Ne, měls pravdu. Tenkrát jsem byl fakt hajzl, ale ty - no, jedno ti dlužím, nadstrážmistře. Dal jsem se dohromady. Hlavně pro to, cos mi řek'.“ Stuart natáhl ruku. „Řek' bych, že ti visím přinejmenším pivo.“

Pro Rileyho nebyla podobná slova ničím zvláštním. „Nojo, hergot, všichni jsme potřebovali trochu srovnat. Se mnou taky párkrát praštili o zeď, když jsem byl kluk.“

„Párkrát jsem to udělal taky.“ Stuart se pousmál. „Člověk se stane náčelníkem, a pak musí budit respekt a mít zodpovědnost, že jo? Kdo by jinak oficíry srovnával?“

Riley zamručel na souhlas. „Pro koho děláš?“

„Pro admirála Hallyho. Je na Buzzard's Pointu. Musel jsem s ním letět na setkání s velitelem základny. Teď asi někde hraje golf. Mně nikdy nedošlo, jak se to vůbec hraje. Ty jsi na Panache, že jo?“

„Jo, jasně.“

„Kapitán Wegener?“

„Jo.“ Riley dopil svoje pivo a Stuart zamával na servírku, aby jim nalila další.

„Je tak dobrej, jak se říká?“

„Red je lepší námořník než já,“ odpověděl Riley poctivě.

„Tak dobrej není nikdo, nadstrážmistře. Hele, já tam byl, jak jste dostali pryč tu loď jak se jmenovala ta kontejnerová loď, co se rozlomila vejpůl...?“

„Arctic Star,“ usmál se při vzpomínce Riley. „Ježíši, že jsme si ale to odpoledne zasloužili svou mzdu.“

„Pamatuju se, jak jsem se díval. Říkal jsem si, že jste blázni. Ale co, doprdele. Já teď akorát pro admirála proháním textovej procesor, ale než jsem se stal strážmistrem, pracoval jsem nějakou chvíli na takové menší lodi, kolem Norfolku. Nic jako Arctic Star, pochopitelně.“

„Nedělej z toho událost, Matte. Jedna taková prácička vystačí jako historka na pár let. Já teď radši už něco lehčího. Na dráma mám už svůj věk.“

„Jak se tady jí?“

„Docela slušně.“

„Nedáš si se mnou večeři?“

„Matte, já si ani nepamatuju, co jsem ti řek'.“

„Ale já si to pamatuju,“ ujistil ho Stuart. „Bůhví, co by ze mě bylo, kdybys mě byl nevzal do ruky. Fakt, nekecám, člověče. Něco ti visím. Tak pojď.“ Mávnutím ukázal Rileymu na box u stěny. Rychle se propracovali ke třetímu pivu, když dorazil vrchní nadstrážmistr Oreza.

„Hej, Portagee!“ zavolal Riley na svého kolegu nadstrážmistra.

„Koukám, že pivo chladí, Bobe.“

Riley pokynul směrem ke svému společníkovi. „Tohleto je Matt Stevens. Byli jsme spolu na Mellonu. Vyprávěl jsem ti vůbec o té prácičce s Arctic Star?“

„Jen asi třicetkrát,“ poznamenal Oreza.

„Nechceš to povědět ty, Matte?“ zeptal se Riley.

„Koukni, ani jsem to vlastně neviděl všechno...“

„Nojo, půlka posádky se málem vyblila z podoby. Tenkrát to teda byla vichřice. Ani nápad, že by moh odstartovat vrtulník, a ta kontejnerová loď- teda její zadní půlka, ta přední už byla v tahu - vypadala, že se už už převalí a pak...“

Než uplynula hodina, byly zkonzumovány další dvě rundy a ti tři zpracovávali každý své kolo kořeněného salámu s kyselým zelím; k pivu se dobře hodilo. Stuart se držel historek o svém novém admirálovi, hlavním právním poradci Pobřežní stráže, v níž právníci jsou současně také řadoví důstojníci, od kterých se čeká, že dovedou řídit loď a velet lidem.

„Heleďte, co je pravdy na těch zkazkách, co jsem slyšel kolovat o vás a o těch pašerácích drog?“ zeptal se nakonec advokát.

„Co jako?“ zeptal se Oreza. Portagee si ještě udržel útržky střízlivosti.

„Hele, chlapi od FBI šli za Hallym, ne? Jeho protokoly jsem musel přepisovat na svým Zenithu, víte?“

„A co ty chlapi z FBI povídali?“

„Já nemůžu... ale co, kurva! Koukněte, vy víte, oč jde. FBI se na všechno vysrala. Řekli vašemu kapitánovi ,Jdi a nehřeš více', že jo? Ty kydy, co jste z těch kreténů dostali - to jste neslyšeli? Operace TARPON. Celá ta operace vyšla od vás. To jste nevěděli?“

„Cože?“ Riley noviny neviděl a televizi nezapnul už několik dní. Ačkoliv věděl o smrti ředitele FBI, o spojitosti se svou účastí na „Věšáku“, jak si tomu zvykl v kotci říkat, neměl ani tušení.

Stuart vysvětlil, co věděl, a nebylo toho málo.

„Půl miliardy dolarů?“ poznamenal Oreza potichu. „Za to by pro nás bylo pár nových lodí.“

„Bůh je svědkem, že je potřebujeme,“ souhlasil Stuart.

„A vy chlapi jste fakt jednoho z těch hajzlů ne... teda myslím, jako doopravdy - nepověsili?“ Stuart vytáhl z kapsy mininahrávač Radio Shack a páčku hlasitosti posunul až nahoru.

„Vlastně s tím nápadem přišel tady Portagee,“ řekl Riley.

„Ale bez tebe bych to byl nedokázal, Bobe,“ pronesl velkomyslně Oreza.

„Jo, ale fór byl v tom, jak to s tím oběšením udělat,“ vysvětloval Riley. „Chápeš, museli jsme to udělat tak, aby to vypadalo jako doopravdy, jestli jsme měli toho prcka vyděsit. Ani to nedalo nijak moc práce, když tak o tom uvažuju. Když jsme ho měli zvlášť, náš lékárník mu píchnul éter, aby ho na pár minut knockautoval, a já mu na záda přidělal něco jako postroj z provazů. Když jsme ho vzali nahoru, smyčka měla vzadu hák, a tak když jsem mu tu smyčku přetáh' přes hlavu, stačilo mi ten hák jen prostrčit okem v tom postroji, a tak jsme ho vytahovali nahoru za ten hák, a ne za krk. Nechtěli jsme toho sráče doopravdy zabít - teda, já jo,“ řekl Riley. „Ale Red říkal, že to není ten nejlepší nápad.“ Loďmistr se na nadstrážmistra usmál.

„Další věc pak byla, jak ho omámit,“ řekl Oreza. „Navlíkli jsme mu přes hlavu černou kápi. No, a vevnitř byl kus gázy s éterem. Ten parchant řval něco o vraždě, když ho ucítil, ale odrovnalo ho to, sotva jsme ho vytáhli na ráhno.“

„Ten prcek tomu všemu uvěřil. Strachem se pochcal; to byla nádhera! Když jsme ho vzali zpátky do kajuty pro důstojníky, zpíval jak kanárek. Samozřejmě, hned jak byl z dohledu, tak jsme tamtoho druhýho sundali dolů a probudili ho. Od rána hulili trávu a byli napůl mimo. Pochybuju, že jim vůbec došlo, co jsme s nima dělali.“

Ne, nedošlo.  „Jak to bylo s tou trávou?“

„To byl Redův nápad. Měli schovanou marijánku, vypadalo to jako normální cigarety. Dali jsme jim je zpátky, a oni se zkouřili. Přidej si k tomu ten éter a to všecko, a vsadím se, že si jaktěživi nedali dohromady, co se vlastně dělo.“

To je skoro pravda, pomyslel si Stuart v naději, že jeho nahrávač to zachycuje.

„Kdybysme je tak mohli pověsit doopravdy,“ řekl Riley po chvilce. „Matte, něco takovýho, co bylo na tý jachtě, jsi v životě neviděl. Čtyři lidi, člověče - jako by poráželi dobytek. Cítils už někdy krev? Asi ještě ne. Ale ucítíš,“ ujistil ho loďmistr. „Manželku a tu malou holku znásilnili a pak je rozřezali jako - Panebože! Víš, že jsem z toho měl noční můry? Noční můry - já! Panebože, tohleto je námořnická historka, kterou bych nejradši zapomněl. Mám holku asi v jejím věku. Tamty svině ji znásilnili a zabili a rozřezali a hodili sežrat žralokům. Malou holku, ani ne tak velkou, aby mohla řídit auto nebo jít na rande.“

„My jsme policajti profíci, že jo? Máme zachovávat chladnou hlavu, nenechat se do věcí osobně zatáhnout, a všechny ty hovadiny?“ zeptal se Riley.

„Tak je to v řádech,“ souhlasil Stuart.

„Řády nepsali pro něco takovýho, jako je tohle,“ řekl Portagee. „Lidi, co udělají takovouhle věc - to nejsou vlastně ani lidi. Nevím, kdo to ksakru je, ale lidi ne. Takovouhle věc nemůže někdo udělat, a zůstat přitom lidma, Matte.“

„Koukněte, co na to mám říct?“ zeptal se Stuart, náhle jakoby v obraně, a protentokrát nic nehrál. „Na takovýhle lidi přece máme zákony.“

„Ze zákonů nic moc dobrýho nekouká, co?“ zeptal se Riley.

Rozdíl mezi lidmi, které měl za povinnost hájit, a lidmi, které musel obvinit, říkal si Stuart skrz mlžnou clonu alkoholu, je v tom, že jeho klienti jsou ti špatní, a ti dobří ne. A nyní, když na sebe vzal podobu náčelníka od Pobřežní stráže, také porušil zákon, stejně jako to učinili tihle lidé tady, a jako oni i on to dělá pro jakési vyšší dobro, jakousi záležitost vyšší morálky. A tak se sám sebe tázal, kdo má pravdu. Ne že by na tom záleželo, pochopitelně. Vše, co bylo „správné podle práva“, bylo kdesi ztraceno, nedalo se nalézt v učebnicích práva nebo etických kánonech. Ale když se to nedá nalézt tam, kde to tedy kčertu je? Jenže Stuart byl advokát a jeho oborem byly zákony, ne práva. Právo náleží do péče soudců a porotců. Nebo něčeho takového. Stuart si říkal, že by neměl tolik pít. Pití dělá ze zmatených věcí věci jasné, a z jasných věcí dělá věci zmatené.

 

Tentokrát cesta tam byla mnohem drsnější; západní větry od Tichého oceánu narážely na svahy And a jako vyvřeliny stoupaly vzhůru, hledajíce průsmyky, jimiž by prošly horami. Výsledné turbulence byly cítit ještě v deseti tisících metrech, a zde, pouhých sto metrů nad zemí, byl let obtížný, tím spíš ve vrtulníku, řízeném autopilotem se systémem pro kopírování terénu. Johns a Willis byli pevně připoutáni, aby zmírnili účinky neklidného letu, a oba věděli, že pro lidi vzadu je to opravdu zlé, když velký Sikorsky prudce poskakoval šest metrů nahoru a dolů, nejméně desetkrát za minutu. Johnsova ruka spočívala na řídící páce a podřizovala se pohybům autopilota, byla však připravena okamžitě se ujmout řízení, hned při prvních známkách poruchy systému. Tohle je to pravé létání, jak rád říkal. Obyčejně to znamenalo ten nebezpečný druh.

Prolétávat tímhle průsmykem - vlastně to bylo spíš sedlo - to nijak neulehčovalo. Odtud na jih byl vrchol vysoký tři tisíce dvě stě metrů a jiný, vysoký dva tisíce šest set metrů, byl na severu, a mezi nimi se jako komínem hnala spousta tichomořského vzduchu, když se tudy Pave Low s řevem řítil rychlostí dvou set uzlů. Byli těžce naloženi; natankovali teprve před několika minutami, hned nad tichomořským pobřežím Kolumbie.

„Tamhle je Mistrato,“ řekl plukovník Johns. Počítačem řízený navigační systém je už odchýlil na sever, aby proletěli daleko od měst a silnic. Oba piloti také dávali pozor na všechno na zemi, co by mohlo ukazovat na přítomnost člověka nebo automobilu nebo domu. Trasu samozřejmě zvolili podle družicových snímků, pořízených jak za denního světla, tak v noci, ale vždycky tu byla možnost, že je něco překvapí.

„Bucku, oblast přistání jedna za čtyři minuty,“ zavolal PJ palubním telefonem.

„Rozumím.“

Letěli nad provincií Risaralda, součástí velkého údolí, ležícího mezi dvěma ohromnými horskými hřbety, vyvrženými do oblohy subdukční poruchou zemské kůry. PJ měl geologii jako koníčka. Věděl, kolik úsilí stálo dostat letoun do těchto výšek, a ohromovaly ho síly, které dokázaly vystrčit do stejné výšky celé hory.

„Oblast přistání jedna v dohledu,“ řekl kapitán Willis.

„Vidím.“ Plukovník Johns uchopil páku. Zapojil mikrofon. Jedna minuta. Zbraně do pohotovosti.“

„Rozumím.“ Seržant Zimmer opustil své stanoviště a odešel dozadu. Seržant Bean spustil malorážní kanóny pro případ, že by nastaly nějaké potíže. Zimmer uklouzl a málem upadl do kaluže zvratků. To nebylo nic neobvyklého. Let byl nyní hladší, když se dostali do závětří hor, ale vzadu bylo pár lidí, kterým se udělalo hodně špatně a kteří budou rádi, až se dostanou na pevnou, nehybnou zemi. Zimmerovi to nešlo na rozum. Nebezpečné to bylo na zemi.

První družstvo už bylo připraveno, když se vrtulník stočil před prvním přistáním, a jako předtím, v okamžiku, kdy dosedl, vyběhli zadními dvířky ven. Zimmer je zase spočítal, sledoval, jestli se všichni dostali bezpečně ven, a dal pilotovi znamení, aby se vznesl hned, jakmile budou mimo dosah vrtulníku.

Příště, říkal si Chavez, příště, kurva, půjdu sem i odtud pěšky! Už v životě zažil pár neklidných letů vrtulníkem, ale nic takového, jako byl tenhle. Šel napřed k linii stromů a čekal, až ho zbytek družstva dohoní.

„Jsi rád, že jsi na zemi?“ zeptal se Vega, hned jak tam dorazil.

„Ani jsem nevěděl, že jsem se tolik najedl,“ zasténal Ding. Všechno, co za posledních několik hodin snědl, bylo ještě na palubě vrtulníku. Otevřel polní láhev a vypil skoro půl litru vody, aby spláchl odpornou pachuť.

„Já jsem kdysi miloval horskou dráhu,“ řekl Oso. „Teď už ne, hermano!“

„To teda kurva ne!“ Chavez vzpomínal, jak stával ve frontě na velké horské dráhy v Knotťs Berry Farm a v jiných zábavných parcích v Kalifornii. Už nikdy!

„Jste v pořádku, Dingu?“ zeptal se kapitán Ramírez.

„Promiňte, pane. Tohle se mi ještě nikdy nestalo - nikdy! Za minutku jsem oukej,“ slíbil svému veliteli.

„Žádný spěch. Vybrali jsme si k přistání pěkné, klidné místečko.“ Doufám.

Chavez potřásal hlavou, aby si ji pročistil. Nevěděl, že kinetóza začíná ve vnitřním uchu, a nikdy nevěděl, co to kinetóza je, až před půlhodinou. Udělal ale správnou věc; zhluboka nabíral dech a potřásal hlavou, aby obnovil rovnováhu. Zem se nehýbe, říkal si, ale část mozku si tím nebyla jista.

„Kam teď, kapitáne?“

„Správným směrem míříte už teď.“ Ramírez ho poklepal po rameni. „Jdeme dál.“

Chavez si nasadil infradalekohled a vyrazil do lesa. Panebože, jestli by tady z toho teda člověk nezblbnul. Nic tak pitomého už nikdy neudělá, sliboval seržant sám sobě. Hlava mu pořád ještě říkala, že se pohybuje způsobem, za který snad jeho nohy ani nemohou, a soustředil se na to, kam nohy klade, a na terén; rychle postoupil dvě stě metrů před hlavní část družstva. Ta první akce v bažinaté nížině byla jen tak na procvičení, nic doopravdy vážného, říkal si teď. Tohle ale bylo doopravdy. S touto myšlenkou, zabírající větší část jeho úvah, ze sebe setřásl poslední zbytky nevolnosti a pustil se do práce.

 

Všichni pracovali dlouho do noci. Bylo třeba vést vyšetřování a vedle toho dělat i běžnou kancelářskou práci. Než Moira přišla do kanceláře pana Shawa, podařilo se jí uspořádat si všechno, co Shaw bude potřebovat vědět, a nastal také čas, aby mu pověděla, na co zapomněla. Nepřekvapilo ji, že tam je také pan Murray. Překvapilo ji, když promluvil první.

„Moiro, mluvili s vámi o Emilově cestě?“ zeptal se Dan.

Přikývla. „Ano. Jednu věc jsem zapomněla. Chtěla jsem vám to říci dnes ráno, pane Shawe, ale přišla jsem brzy a vy jste spal. Connie mě viděla,“ ujišťovala ho.

„Pokračujte,“ řekl Bill a uvažoval, jestli z toho má mít trochu lepší pocit nebo ne.

Paní Wolfeová se posadila, pak se otočila a pohlédla na otevřené dveře. Murray k nim přešel a zavřel je. Když se vracel, položil jí ruku na rameno.

„To je v pořádku, Moiro.“

„Mám přítele. Žije ve Venezuele. Setkali jsme se... setkali jsme se před měsícem a půl, a... to se těžko vysvětluje.“ Zaváhala a chvilku hleděla upřeně do koberce, než vzhlédla. „Zamilovali jsme se do sebe. Každých pět týdnů přilétá do Států za obchodem, a když byl ředitel pryč, chtěli jsme strávit víkend - v Hideaway, v horách nedaleko jeskyní Luray Caverns.“

„Tam to znám,“ řekl Shaw. „Pěkné místo, kam člověk může zapadnout a všechno ze sebe shodit.“

„No, a když jsem věděla, že pan Jacobs bude pryč, a nám se nabízela vyhlídka na dlouhý víkend, zavolala jsem mu. Má továrnu. Vyrábí automobilové součásti - vlastně dvě továrny, jednu ve Venezuele a jednu v Kostarice. Karburátory a takové věci.“

„Volala jste mu domů?“ zeptal se Murray.

„Ne. Pracuje dlouho do večera, a tak jsem mu zavolala do továrny. Tady mám číslo.“ Podala mu kousek papíru ze Sheratonu, na který ho zapsal. „Stejně to ale vzala jeho sekretářka - jmenuje se Consuela - protože byl pryč v dílně, a on mi zavolal, a já jsem mu řekla, že můžeme být spolu, a tak přiletěl - sešli jsme se v pátek odpoledne na letišti. Odjela jsem krátce po tom, co pan Jacobs odešel.“

„Které letiště?“

„Dullesovo.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Shaw.

„Díaz. Juan Díaz. Můžete mu tam do továrny zavolat a...“

„Ten telefon jde do bytu, ne do továrny, Moiro,“ řekl Murray. A bylo to tak jasné, tak rychlé.

„Ale... on...“ zarazila se. „Ne. Ne. On není...“

„Moiro, potřebujeme úplný popis jeho zevnějšku.“

„Och, ne.“ Brada jí klesla a otevřená ústa se nechtěla zavřít. Pohlédla ze Shawa na Murraye a zase zpátky, když na ni padla všechna ta hrůza. Byla samozřejmě oblečena v černém, pravděpodobně v tom, co měla na sobě, když pohřbívala svého manžela. Několik týdnů z ní zase byla bystrá, krásná a šťastná žena. Už nebude. Oba úředníci FBI cítili její bolest a nenáviděli sami sebe za to, že ji na ni vložili. I ona byla obětí. Ale byla také vodítkem, a oni vodítko potřebovali.

Moira Wolfeová sebrala tu trošku důstojnosti, která jí ještě zůstala, a poskytla jim tak úplný popis, jaký kdy vůbec na nějakého člověka měli, hlasem břitce jasným jako křišťál, než nad sebou úplně ztratila vládu. Shaw přikázal svému osobnímu asistentovi, aby ji odvezl domů.

„Cortez,“ řekl Murray hned, jak se za ní zavřely dveře.

„Pravděpodobnost je tu slušná,“ souhlasil výkonný náměstek pro vyšetřování. „Ve spisech se o něm říká, že je opravdové eso na kompromitování lidí. Panebože, že nám to tedy ale dokázal.“ Shaw pohnul hlavou ze strany na stranu, když sahal po kávě. „Ale nemohl přece vědět, co dělají, ne?“

„Nejde to moc dohromady, že by sem byl letěl, kdyby to věděl,“ řekl Murray. „Ale odkdy se zločinci chovají logicky? No, začneme kontrolovat místa, přes která k nám přicházejí přistěhovalci, hotely, letecké linky. Uvidíme, jestli se nám podaří tu svini zatracenou vysledovat. Vezmu si to na starost. Co uděláme s Moirou?“

„Proti žádným zákonům se neprovinila, ne?“ To na tom bylo to zvláštní. „Najdeme někde nějaké místo, kde nebude přicházet do styku s tajnými materiály, třeba u nějaké jiné služby. Dane, nemůžeme zničit ještě ji.“

„To ne.“

 

Moira Wolfeová se dostala domů těsně před jedenáctou. Děti byly ještě vzhůru a čekaly na ni. Předpokládaly, že její slzy jsou ještě opožděnou reakcí z pohřbu. I ony se setkaly s Emilem Jacobsem a želely jeho odchodu stejně jako všichni ostatní, kteří pracovali v FBI. Téměř nepromluvila a zamířila nahoru do ložnice, zatímco ony zůstaly sedět před televizí. Když se octla o samotě v koupelně, zírala do zrcadla na ženu, která dovolila, aby byla svedena a použita jako... jako hlupačka, jako něco ještě horšího než hlupačka, jako pitomá, marnivá, osamělá stará ženská, která hledá svoje mládí. Tak zoufalá touhou, aby ji zase někdo miloval, že... že odsoudila - kolik? Sedm lidí? Nedokázala si vzpomenout, zírajíc na svůj prázdný obličej v zrcadle. Ti mladí agenti z Emilovy ochranky měli rodiny. Leovu prvorozenému synovi upletla svetr. Byl ještě příliš mladý - nikdy nebude moci vzpomínat na to, jaký byl jeho otec hezký, příjemný mladý muž.

Je to všechno moje vina.

Pomohla jsem je zabít.

Otevřela dvířka se zrcadlem; byla to dvířka skříňky s léky. Jako většina lidí ani Wolfeovi nikdy nevyhazovali staré léky; tu je, lahvička z umělé hmoty s Placidylem. Ještě jich tu je - napočítala jich šest. To bude určitě stačit.

 

„Co tě sem takhle pozdě přivádí?“ zeptal se Timmy Jackson svého velkého bratra.

„Musím na Rangera jako pozorovatel při bojovém cvičení flotily. Zkoušíme nějakou novou taktiku útočné obrany, co jsem pomáhal vypracovat. A jeden můj kamarád zrovna dostal velení na Enterprise, tak jsem přijel o den dřív, abych u té slavnosti byl. Zítra jsem v Diegu a na Rangera mě dopraví NLL.“

„NLL?“

„Náklaďák z letadlové lodi,“ vysvětloval Robby. „Vrtulový dvoumotorák. A jak jde život u lehké pěchoty?“

„Pořád ta samá onanie v těch kopcích. Při posledním cvičení jsme dostali pěknou dardu. Můj nový velitel družstva to parádně zbodal. To není spravedlivé,“ poznamenal Tim.

„Jak to?“

Poručík Jackson do sebe hodil zbytek nápoje. „,Zelenáč poručík a zelenáč velitel družstva je těžší břemeno, než četa dokáže unést' - to povídal ten nový S-3. Byl tam venku s námi. Samozřejmě, kapitán to viděl trochu jinak. Včera jsem ztratil tak kilo nebo dvě - to jak mě kus sežral za to, jak jsme to pohnojili. Panebože, kdybych tak měl zpátky Chaveze.“

„Eh?“

„Velitele družstva, o kterého jsem přišel. On... to je stará záležitost. Měl jít jako instruktor do střediska základního výcviku, ale vypadá to na to, že se ztratil. S-3 říká, že byl před pár týdny v Panamě. Řekl jsem svému seržantovi, co u mě slouží v četě, aby se ho pokusil vysledovat, podívat se, co se ksakru děje - pořád je to přece můj člověk, ne?“ Robby přikývl. Chápal to. „Tak či onak, jeho papíry jsou pryč a v kanceláři lítají kolem dokola a pokoušejí se je najít. Z Fort Benningu volali, kde kčertu je, protože tam na něj pořád ještě čekají. Nikdo neví, kam se ten Ding poděl. U námořnictva se taky dějí takové věci?“

„Když nějaký chlap není k nalezení, tak obyčejně proto, že nechce, aby byl k nalezení.“

Tim zavrtěl hlavou. „Ne, Ding ne. Podepsal to až do konce. Sotva to zabalí ve dvaceti letech. Půjde do penze jako velící seržant. Ne, ten se jen tak nezdejchnul.“

„Tak třeba někdo jeho složku hodil do špatného šuplíku,“ uvažoval Robby.

„Asi jo. Jsem v tomhle ještě nováček,“ připomněl si Tim. „Ale stejně je to divné, že se objeví tam dole v džungli. Ale dost o tom. Jak se má Sis?“

 

Jediné, co se dalo uznat, bylo, že opravdu není horko. Vlastně byl docela chládek. Možná, že tu není dost vzduchu, který by se mohl rozpálit, říkal si Ding. Nadmořská výška byla o něco menší než ta, ve které cvičili v Coloradu, ale to už bylo celé týdny za nimi, a bude trvat ještě pár dní, než se vojáci stačí aklimatizovat. To je trochu zdrží, ale vcelku byl Chavez toho názoru, že horko oslabuje víc než řídký vzduch a hůř se na ně zvyká.

Hory - těmhle potvorám nikdo neříkal kopce - byly tak rozeklané jako nic, co kdy v životě viděl, byly slušně zalesněné, a on si dával moc dobrý pozor na to, kam šlape. Husté stromy omezovaly viditelnost, a to bylo dobré. Jeho noční infradalekohled, visící mu na hlavě jako špatně střižená čepice, mu nedovoloval vidět dál než na sto metrů, a obyčejně ještě méně, ale přece jen něco viděl, zatímco kryt nad hlavami zadržoval světlo, které potřebovalo prosté oko. Budilo to strach, budilo to pocit osamění, ale seržant Chavez se cítil jako doma.

K nočnímu cíli nepostupoval v přímé linii; místo toho se řídil postupem, schváleným v pozemní armádě - neustále vybočoval doprava a doleva od směru, jímž se doopravdy ubíral. Každou půlhodinu se zastavil, otočil se a počkal, dokud nebyl v dohledu zbytek družstva. Pak byla řada na nich, aby několik minut odpočívali a sami kontrolovali prostor za sebou, zda tam není někdo, v němž se třeba probudil zájem o nové návštěvníky téhle horské džungle.

Řemen jeho MP-5 měl dvě smyčky, aby se dal přehodit přes hlavu a aby mohl zbraň nést neustále připravenou k palbě. Přes ústí hlavně měl elektrikářskou izolační pásku, aby se neucpalo, a kolem hranatých kovových oček na řemeni byla také omotána páska, aby se možný hluk co nejvíc omezil. Hluk byl jejich nepřítelem. Chavez se soustředil na tohle, na to, aby viděl, a na řadu dalších věcí. Tady šlo do tuhého. V instrukcích k akci se o tom všem hovořilo. Jejich prací už nebyl průzkum.

Po šesti hodinách bylo v dohledu místo, kde se budou zdržovat přes noc. Chavez vyslal rádiový signál - pětkrát stiskl tlačítko pro vysílání, na nějž odpovědí byla tři stisknutí - aby družstvo zůstalo stát, než místo zkontroluje. Vybrali si opravdové orlí hnízdo, z něhož v denním světic uvidí celé kilometry hlavní silnice, kroutící se jako had z Manizales do Medellínu, a v jejíž blízkosti se nacházela místa, kde se rafinovala koka. Šest, podle předpokladu, jich bylo vzdáleno jeden noční pochod od místa, kde budou zůstávat přes noc. Chavez místo pozorně obešel kolem dokola a pátral po stopách nohou, odpadcích, čemkoliv, co by mohlo ukazovat na činnost lidí. Místo je příliš dobré, než aby ho někdo k tomu či onomu účelu již nepoužil, říkal si. Třeba fotograf pro National Geographic, který by chtěl udělat snímky údolí. Na druhé straně, dostat se sem byla fuška. Byli dobrých tisíc metrů nad silnicí, a tohle tady nebyl kraj, kterým by někdo projížděl v tanku, a už vůbec ne v autě. Přibližoval se ve stále se zmenšujících kruzích, a nenacházel nic. Třeba je to moc daleko stranou. Za půl hodiny opět zapnul rádio. Zbytek družstva měl dostatek času na to, aby zkontroloval, co je za nimi, a kdyby je byl někdo sledoval, už by bylo došlo ke kontaktu. Slunce už červeně zbarvilo východní stěnu údolí, když se objevil kapitán Ramírez. Nebylo na škodu, že tajné vysazení noc zkrátilo. Pochod, trvající jen polovinu noci, je unavil, ne však zase příliš, a budou mít den na to, aby si zase zvykali na nadmořskou výšku. Od oblasti přistání byli osm kilometrů vzdušnou čarou; z toho skutečně ušli víc než jedenáct, a převýšení bylo skoro sedm set metrů.

Ramírez, jako už předtím, rozeslal své lidi do okolí po dvojicích. Nedaleko byl potok, ale tentokrát nebyl dehydratovaný nikdo. Chavez s Vegou zaujali postavení nad jednou ze dvou nejpravděpodobnějších přístupových cest k jejich vyvýšenému stanovišti; byl to celkem mírný svah, kde nebylo příliš mnoho stromů a kde měli dobrý výhled a výstřel. Touto cestou Ding samozřejmě nepřišel.

„Jak se cítíš, Oso?“

„Copak nikdy nepůjdem někam, kde je spousta vzduchu a kde je to rovné a kde je chladno?“ Seržant Vega vyklouzl ze své pláštěnky a rozložil ji na místě, kde z ní bude pohodlná poduška. Chavez udělal totéž.

„Tam lidi neválčí, člověče. Tam dělají golfový hřiště.“

„To si kurva piš!“ Vega postavil svůj lehký kulomet vedle skalky, trčící ze země. Přes ústí hlavně přehodil kus maskovací látky. Mohl vytrhnout kus křoviny, za který by kulomet ukryl, ale nechtěli hýbat s ničím, s čím nemuseli. Los tentokrát přál Dingovi, a ten bez jediného dalšího slova usnul.

 

„Mami?“ Bylo ráno po sedmé, a v tuhle dobu už byla vždycky vzhůru a rodině, která vstávala časné, chystala snídani. Dave zaklepal na dveře, ale neslyšel nic. A to byl okamžik, kdy začal mít strach. Ztratil už otce a věděl, že ani rodiče nejsou neměnící se, nesmrtelné bytosti, bytosti, které všechny děti potřebují jako střed pro svůj rostoucí vesmír. Byla to neustávající noční můra, kterou Moiřiny děti měly, ale o které nikdy nemluvily, ani mezi sebou ne, aby to snad takový hovor nepřivolal. Co když se mamince něco stane? Ještě než Davidova ruka začala hmatat po knoflíku na dveřích, oči se mu zalily slzami předtuchy toho, co by snad mohl najít.

„Mami?“ Teď mu hlas zakolísal, a on se za to zastyděl a měl také strach, že to sourozenci uslyší. Otočil knoflíkem a pomalu dveře otevřel.

Žaluzie byly rozevřené a zalévaly pokoj ranním světlem. A tam byla, ležela na posteli a ještě na sobě měla své černé smuteční šaty. Nehýbala se.

Dave tam jen stál a po tvářích mu proudem stékaly slzy, když ho udeřila fyzická realita jeho noční můry.

„... mami?“

Dave Wolfe byl odvážný jako každý teenager, a tohle ráno všechnu svou statečnost potřeboval. Sebral všechny síly, které měl, a vykročil k posteli; vzal matku za ruku. Dosud byla teplá. Pak zkusil tep. Byl tam, slabý a pomalý, ale byl. To ho zelektrizovalo k činnosti. Zvedl telefon vedle postele a namačkal 911.

„Policie, pohotovostní služba,“ odpověděl ihned hlas.

„Potřebuju sanitku. Moje maminka se neprobouzí.“

„Jakou máš adresu?“ zeptal se hlas. Dave ji řekl. „No, a teď řekni, jak to s maminkou vypadá.“

„Spí, a neprobouzí se a...“

„Nepije tvoje matka hodně?“

„Ne!“ odpověděl se vzteklým pobouřením. „Pracuje v FBI. Včera v noci šla hned spát, hned jak se vrátila domů z práce. Ona...“ A tam to bylo, přímo na nočním stolku. „Bože. Tady je lahvička od prášků...“

„Přečti mi nálepku!“ řekl hlas.

„P-l-a-c-i-d-y-l. To je mého táty, a on...“ To bylo všechno, co spojovatelka potřebovala slyšet.

„Oukej - sanitka tam bude do pěti minut.“

Skutečně, dorazila něco po čtyřech minutách. Dům Wolfeových byl jen tři bloky od hasičské zbrojnice. Zdravotníci byli v obývacím pokoji dřív, než si ostatní z rodiny uvědomili, že se něco děje. Vyběhli do poschodí a našli Davida, jak stále ještě drží matčinu ruku a třese se jako větvička v silném větru. Vedoucí hasič ho odstrčil stranou, nejprve zkontroloval dýchání, pak oči a potom tep.

„Čtyřicet, anitkovitý. Dech je... osm a mělký. Je to Placidyl,“ hlásil.

„Snad ne to svinstvo!“ Ten druhý se otočil k Davovi. „Kolik jich tam bylo?“

„Nevím. Byly mého táty, a...“

„Jdem, Charlie.“ První zdravotník ji zvedl za paže. „Pohni s tím, hochu, musíme sebou hodit.“ Na nějaké hraní s nosítky nebyl čas. Byl to velký, zavalitý člověk, a Moiru Wolfeovou vynesl z pokoje jako dítě. „Můžeš za námi do nemocnice.“

„Jak...“

„Ještě dýchá, hochu. Nic lepšího ti zatím říct nemůžu,“ řekl ten druhý cestou ke dveřím.

 

Co se ksakru děje? říkal si Murray. Přišel, aby Moiru svezl do práce - její auto ještě stálo v garáži FBI - a snad také proto, aby pomohl ulevit pocitu viny, který jasně měla. Porušila pravidla utajení, udělala hodně bláhovou věc, ale byla také obětí člověka, který ji vypátral a vybral si ji proto, že byla zranitelná, a pak s nebývalou profesionalitou její zranitelnosti využil. Zranitelná místa má každý. To bylo další z poučení, která za léta u FBI nasbíral.

S Moiřinými dětmi se ještě nikdy nesetkal, ačkoliv o nich něco věděl, a nebylo nijak těžké spočítat si, kdo to asi je, kdo jde za zdravotníky po cestě z domu. Murray svoje služební auto zaparkoval vedle druhého auta v řadě a vyskočil ven.

„Co se tu děje?“ zeptal se druhého zdravotníka. Aby se mu dostalo odpovědi, ukázal svůj průkaz totožnosti.

„Pokus o sebevraždu. Prášky. Potřebujete ještě něco?“ zeptal se zdravotník cestou k sedadlu pro řidiče.

„Jeďte.“ Murray se otočil a podíval se, zda nebude sanitnímu vozu překážet.

Když se otočil zpátky a pohlédl na děti, bylo jasné, že slovo „sebevražda“ ještě nebylo vysloveno nahlas, a z ošklivosti toho slova jako by mu vadly před očima.

Ta svině Cortez! Měl by ses modlit, aby ses mi nikdy nedostal do rukou!

„Děti, já jsem Dan Murray. Pracuju s vaší maminkou. Chcete, abych vás vzal do nemocnice?“ Případ může počkat. Mrtví jsou mrtví a mohou si dovolit být trpěliví. Emil by to pochopil.

Vysadil je před vchodem pro příjem naléhavých případů a odjel; našel místo k parkování a zatelefonoval z auta. „Dejte mi Shawa,“ řekl důstojníkovi, který měl službu. Netrvalo to dlouho.

„Dane, tady Bill. Co je?“

„Moira se včera v noci pokusila o sebevraždu. Prášky.“

„Co budeš dělat?“

„Někdo musí zůstat s dětmi. Má nějaké přátele, které bychom tam mohli poslat?“

„Podívám se.“

„Zatím se tu zdržím. Bille, to znamená...“

„Chápu. Oukej. Dej mi vědět, jak to vypadá.“

„Tak.“ Murray položil telefon a šel do nemocnice. Děti seděly v čekárně. Dan věděl, co to je, čekat v oddělení pro naléhavé případy. Věděl také, že zlatý odznak agenta FBI dokáže otevřít skoro všechny dveře. Otevřel je i tentokrát.

„Právě jste sem přivezli ženu,“ řekl nejbližšímu lékaři. „Moiru Wolfeovou.“

„Aha, ano, to je to předávkování.“

Je to člověk, žádné ,to předávkování' krucinál! neřekl Murray nahlas. Místo toho pokývl. „Kde?“

„Nemůžete...“

Murray mu skočil chladně do řeči. „Je součástí významného případu. Chci vidět, co se děje.“

Lékař ho vedl do boxu. Nebylo to pěkné. V hrdle už měla zavedenu tracheální trubici a do každé paže vedly hadičky s infuzí - když se podíval podruhé, vypadalo to tak, že jedna hadička také odvádí krev, a ta čímsi prochází, než se vrátí zpátky do téže paže. Šaty měla svlečené a k hrudi měla leukoplastí připevněny snímací elektrody EKG. Murray se nenáviděl za to, že se na ni dívá. Nemocnice každého oloupí o důstojnost, ale život je snad důležitější než důstojnost.

Proč si tohle Moira neuvědomila?

Proč jsi ten signál nezachytil, Dane? kladl si Murray otázku. Mělo tě napadnout, aby na ni někdo dohlédl. Kruci, kdybys ji byl dal pod dohled, nemohla tohle udělat!

Možná, že jsme na ni měli řvát, místo toho, abychom to přešli jen tak lehce. Možná, že to nesprávně pochopila. Možná. Možná. Možná.

A ty, Cortezi, jako bys už chcípnul. Jenom jsem si ještě nedal dohromady, kdy se to stane.

„Dostane se z toho?“ zeptal se Murray.

„Co jste ksakru zač?“ zeptal se lékař, aniž se otočil.

„FBI, a potřebuju to vědět.“

Lékař se stále ještě neotočil. „To já taky, frajere. Vzala si Placidyl. Je to pěkně silný prášek na spaní a doktoři je už moc nepředepisují, protože se jimi člověk snadno předávkuje. LD₅₀ je někde mezi pěti až deseti prášky. LD₅₀ označuje dávku, která zabije polovinu lidí, kteří si ji vezmou. Nevím, kolik si jich vzala ona. Přinejmenším není úplně pryč, ale její životní funkce jsou zatraceně slabé, než abychom mohli být klidní. Děláme jí dialýzu krve, aby se toho do ní už víc nedostalo, doufám, že to není ztráta času. Dali jsme ji pod stoprocentní kyslík, pak do ní napumpujeme infuzi a budeme čekat. Bude mimo nejméně ještě celý den. Možná dva. Možná také tři. Zatím nevím. A jaké jsou vyhlídky, to vám taky nemůžu říct. No, a teď víte stejně tolik, co já. A už zmizte, mám tu práci.“

„V čekárně jsou tři děti, doktore.“

Tohle mu otočilo hlavu ve dvou vteřinách. „Řekněte jim, že máme docela slušné vyhlídky, ale nějakou dobu to bude těžké. Koukněte, je mi líto, ale prostě nevím. Dobré je to, že jestli se vzpamatuje, vzpamatuje se už natrvalo. Tahle věc obvykle nezanechává trvalé poškození. Pokud člověka nezabije,“ dodal lékař.

„Díky.“

Murray odešel, aby dětem pověděl, co mohl. Za hodinu se objevilo několik sousedek, aby se dětí Wolfeových ujaly. Dan se potichu vzdálil, když dorazil agent, který bude hlídat v čekárně. Moira byla pravděpodobně jejich jediné spojení na Corteze, a to znamenalo, že její život je potenciálně ohrožen jinýma rukama než jejíma vlastníma. Murray se dostal do kanceláře krátce po deváté, s náladou dosud mlčenlivou a vzteklou, když dorazil. Čekali na něho tři agenti; mávnutím ruky je vyzval, aby ho následovali.

„No, tak co jste zjistili?“

„,Pan Diaz' použil v Hideaway kartu American Express. Číslo jsme identifikovali u letenkových pokladen dvou aerolinek - díky bohu za ty počítače, co kontrolují kreditní karty. Hned jak paní Wolfeovou vysadil, letěl z Dullesova letiště do Atlanty a odtamtud do Panamy. A tam zmizel. Další letenku určitě platil v hotovosti, protože ten večer na žádný let záznam o nějakém Juanu Díazovi nikde nemají. Úřednice z pokladny na Dullesově se na něj pamatuje - spěchal, aby ten let do Atlanty stihnul. Popis se shoduje s tím, který už máme. Ať se minulý týden dostal do země jakkoli, přes Dullesovo to nebylo. Teď projíždíme záznamy v počítačích, odpověď by měla přijít někdy dneska dopoledne - na to, že si dáme dohromady, jak se sem dostal, bych sázel tak jedna ku jedné. Sázím na některé z velkých letišť, třeba Dallas-Fort Worth, Kansas City, Chicago, jedno z nich. Ale tohle není to zajímavé, na co jsme přišli. V American Express zjistili, že na Juana Díaze mají celou kupu karet. Některé z nich byly vystaveny nedávno, a oni nevědí jak.“

„Hm?“ Murray nalil kávu. „Jak to, že si jich nikdo nepovšimnul?“

„No, zaprvé, účty jsou placené včas a v plné výši, takže pes neštěkal. Adresy se všechny mírně liší a samotné jméno není zase tak strašně neobvyklé, a tak při letmém pohledu na záznamy nikoho nic nijak neťukne. Spíš to vypadá na to, že někdo ví, jak se jim dostat do počítačového systému - až do programování na řídící úrovni, a to by pro nás mohlo být další vodítko, po kterém bychom mohli jít. U toho jména asi zůstal, pro případ, že by Moira tu kartu někdy pořádně viděla. Ale to, co jsme se z toho dověděli, je, že za poslední čtyři měsíce podnikl cestu do oblasti D.C. pětkrát. Někdo si s počítačovým systémem Am-Ex hraje, někdo dobrý. Někdo,“ pokračoval agent, „tak dobrý, že se dokáže napíchnout na hodně počítačů. Ten chlap dokáže vytvořit kompletní kreditní spojení pro Corteze nebo kohokoliv jiného. Měl by být nějaký způsob, jak na to přijít, ale že ho dostaneme rychle, na to bych si moc nadějí nedělal.“

Ozvalo se zaklepání a vešel další mladý agent. „Dallas-Fort Worth,“ řekl a předal list z faxu. „Podpisy odpovídají. Přiletěl tam a pak nočním spojem do New Yorkula Guardia, tam se dostal v pátek po půlnoci místního času. Pravděpodobně chytil Shuttle do D.C., aby se sešel s Moirou. Ještě to prověřují.“

„Nádhera,“ řekl Murray. „Všechny tahy mu vyšly. Odkud přiletěl?“

„To se také ještě prověřuje, pane. Letenku do New Yorku koupil u pultu. Teď se domlouváme s Přistěhovaleckým úřadem, abychom zjistili, kdy prošel celní kontrolou.“

„Dobrá, a dál?“

„Už máme jeho otisky; máme něco, co vypadá na levý ukazovák z listu z poznámkového bloku, který dal paní Wolfeové, a ten jsme porovnali s otiskem na stvrzence od pultu na Dullesově. Byla to zabíračka, ale hoši z laborky je vytáhli laserem. Poslali jsme partu do Hideaway, ale ještě nic. Uklízečky tam mají důkladné - na naše potřeby až zatraceně moc důkladné, ale naši hoši na tom pořád ještě pracují.“

„Všechno, jen ne snímek toho parchanta. Všechno, jen snímek ne,“ opakoval Murray. „Co po Atlantě?“

„On, myslel jsem, že jsem to už řekl. Po krátké zastávce nasedl na letadlo do Panamy.“

„Jaká je adresa na té kartě Am-Ex?“

„Je to v Caracasu, pravděpodobně jen poštovní schránka.To mají všechny.“

„Jak to, že Přistěhovalečky úřad ne - oh.“ Murray zkřivil obličej. „No samozřejmě, pas je na jiné jméno, nebo jich má sbírku ke svým kartám.“

„Máme co dělat s opravdovým profíkem. Měli jsme štěstí už jen s tím, že jsme tohle všechno dostali tak rychle.“

„Co je nového v Kolumbii?“ zeptal se dalšího agenta.

„Nic moc. V laboratoři to jde krásně, ale nevychází nám nic, co bychom už nevěděli. Kolumbijci teď mají jména asi poloviny subjektů - vězeň říká, že je neznal všechny, a bude to asi pravda. Rozběhli rozsáhlou operaci a pokoušejí se je najít, ale Morales tomu moc nevěří. Jsou to všechno jména lidí, po kterých kolumbijská vláda už dost dlouho jde. Všechno týpky z M-19. Byla to práce na objednávku, přesně jak jsme si mysleli.“

Murray pohlédl na hodinky. Dnes je pohřeb obou agentů z Emilovy ochranky. Bude se konat v Národní katedrále a bude tam mluvit také prezident. Jeho telefon zazvonil.

„Murray.“

„Tady Mark Bright, v Mobile. Máme něco dalšího.“

„Fajn.“

„V sobotu tady sejmuli policistu. Bylo to na objednávku, Ingramy zblízka, ale jeden místní kluk jednoho z nich lupnul zezadu do hlavy svou dvaadvacítkou. Zabil ho; mrtvolu i vozidlo našli včera. Toho střelce identifikovali jako překupníka drog. Místní policisté prohledali dům oběti - detektiva seržanta Bradena - a našli fotoaparát, patřící oběti toho případu s pirátstvím. Ta nová oběť je seržant, který vyšetřoval domovní loupeže. Předpokládám, že pro ty překupníky drog pracoval a před tím zabitím pravděpodobně prohledával bydliště oběti a hledal dokumenty, které jsme nakonec našli my.“

Murray zamyšleně přikyvoval. Tohle bylo něco navíc k tomu, co věděli. Tak se tedy chtěli ujistit, že oběť nenechala žádné záznamy, než ji a jeho rodinu oddělali, ale jejich člověk nebyl dost dobrý, atak ho zabili. Patřila sem i vražda ředitele Jacobse, další důsledek operace TARPON. Ti parchanti opravdu předvádějí svaly, co?  „Ještě něco?“

„Místní policajti jsou z toho hodně namíchnutí. Je to poprvé, co si to někdo takhle vyřídil s policistou. Udělali to ,veřejně', a jeho žena to schytala také, zbloudilou kulkou. Místní policajty to pořádně naštvalo. Včera v noci to odskákal jeden překupník. Bude se to prezentovat jako oprávněné zastřelení, ale neřekl bych, že to byla náhoda. To je prozatím všechno.“

„Díky, Marku.“ Murray zavěsil. „Tak ti parchanti nám tedy vyhlásili válku,“ zamumlal.

„Co to volal, pane?“

„Ale nic. Podívali jste se na předchozí Cortezovy cesty - hotely, půjčovny aut?“

„Máme tam venku dvacet lidí. Do dvou hodin bychom už měli dostat nějaké předběžné informace.“

„Dejte mi vědět.“

 

První schůzku měl státní zástupce se Stuartem, a dnes ráno vypadá v nezvykle povznesené náladě, říkala si jeho sekretářka. Jako kocovina jí to nepřipadalo.

„Dobrýtro, Ede,“ řekl Davidoff, aniž vstal. Jeho pracovní stůl byl samé papíry. „Co pro vás můžu udělat?“

„Žádný trest smrti,“ řekl Stuart, když se posadil. „Budu žádat přiznání viny výměnou za dvacet let, a to je tak ta nejlepší dohoda, kterou dostanete.“

„Nashledanou u soudu, Ede,“ odpověděl Davidoff a zadíval se znovu do svých papírů.

„Chcete vědět, co mám?“

„Jestli to je dobré, určitě mi to v pravý čas povíte.“

„Může to stačit k tomu, abych z toho svoje lidi vysekal úplně. Chcete, aby se z toho dostali přes tohle?“

„Uvěřím, až uvidím,“ řekl Davidoff, ale teď už se na stůl nedíval. Stuart je přehnané dychtivý a ctižádostivý obhájce, říkal si státní zástupce, ale poctivý. Nelhal, aspoň v soudcově úřadovně ne.

Stuart obyčejně nosil staromódní aktovku na dokumenty, klínovitého tvaru, z polotuhé kůže, místo novějšího a úhlednějšího kufříku, který nyní nosila většina advokátů. Z ní vytáhl magnetofon. Davidoff v tichosti přihlížel. Oba byli právníci, vystupující před soudem, a oba byli odborníci na skrývání svých pocitů, schopní říkat to, co říkat museli, bez ohledu na to, co cítili. Ale protože tuto schopnost měli oba, jako profesionální hráči pokeru rozeznávali jemnější náznaky, které ostatním unikly. Stuart věděl, že svého protivníka znepokojil, když stiskl tlačítko na přehrávání. Páska běžela několik minut. Kvalita záznamu byla bídná, ale slyšet ho bylo, a až by se v laboratoři trochu vyčistil - obvinění na to měli - byl by tak zřetelný a jasný, jak bylo potřeba.

Davidoffův protitah byl jasný. „Tohle nemá přímý vztah k případu, který vyšetřujeme. Veškeré informace v přiznání jsou z procesního řízení vyloučeny. Na tom jsme se dohodli.“

Nyní, když měl Stuart navrch, zmírnil tón. Byl čas na velkomyslnost. „Vy jste se dohodl; já neříkal nic. Vláda hrubým způsobem porušila ústavní práva mých klientů. Simulovaná poprava znamená psychické mučení a nátlak, a to ještě při tom nejmírnějším výkladu. Je to bez debaty protiprávní. Posaďte ty dva chlapy na lavici, abyste svůj případ vyhrál, a já ty dva z Pobřežní stráže ukřižuju, jestli to uděláte. Mohlo by to stačit na vyvrácení všeho, co řeknou. Nikdy nemůžete vědět, jak bude porota uvažovat, co?“

„Taky by mohla docela dobře vstát a provolat jim slávu,“ odpověděl Davidoff obezřele.

„Taky možnost, co? To se dá zjistit. Tak se do toho případu pustíme.“ Stuart dal magnetofon zpátky do aktovky. „Ještě chcete, aby se proces konal brzy? S tímhle, jako s pomocnou informací, můžu napadnout celý řetěz vašich důkazů - a nakonec, kdyby byli tak šílení, že by tenhle list vyložili, co když moji klienti budou tvrdit, že je donutili masturbovat, abyste měl vzorky semene, o kterých jste říkal novinářům, nebo že byli donuceni vzít do rukou vražedné zbraně, aby na nich zůstaly otisky - mimochodem, o žádném z těchhle detailů jsem s nimi ještě nemluvil - a já dám tohle všechno do souvislosti s tím, co vím o oběti? Myslím, že v tomhle zápase mám šanci poslat je domů živé a svobodné.“ Stuart se předklonil a opřel se pažemi o Davidoffův stůl. „Na druhé straně, jak říkáte, těžko předem říct, jak bude porota reagovat. Takže navrhuji tohle: budou uznáni vinnými podle jakékoliv obžaloby, kterou budete chtít, na dvacetiletý trest, bez žádného takového toho doporučení od soudce o tom, jak by si měli odsedět celých dvacet - takže budou venku řekněme za osm let. Tisku řeknete, že jsou problémy s důkazy a svědectvím a že vás to hodně zlobí, ale že nemůžete nic dělat. Moji klienti budou z kola venku na slušně dlouho. Vy budete mít svoje usvědčení, ale umírat už nikdo další nebude. No, to je moje nabídka. Nechám vám pár dní, abyte si to promyslel.“ Stuart vstal, sebral svou aktovku a bez dalšího slova odešel. Když byl venku, hledal pánský záchodek. Cítil naléhavou potřebu umýt si ruce, ale dost dobře nevěděl proč. Byl si jist, že udělal správnou věc. Ti zločinci - skutečně to zločinci byli - budou shledáni vinnými, ale nezemřou na elektrickém křesle - a kdoví, říkal si, možná, že se napraví. Tohle byla ona lež, kterou si právníci říkají. Nebude muset zničit kariéru pár týpků od Pobřežní stráže, kteří překročili čáru pravděpodobně jen jednou, a už to nikdy neudělají. K tomu byl připraven, ale nebylo mu to po chuti. Takhle, říkal si, každý něco vyhraje, a pro advokáta to byl takový úspěch, jakého obvykle dosahoval. Ale stále cítil potřebu umýt si ruce.

 

Pro Edwina Davidoffa to bylo těžší. Tohle přece není pouze kriminální případ? Totéž elektrické křeslo, které ty dva piráty pošle k čertu, pošle jeho do přepychové kanceláře v Dirksenově budově Senátu. Od té doby, co si Davidoff v prvním ročníku střední školy přečetl Radu a konsensus, přímo smyslně toužil po místě v Senátu Spojených států. A pracoval velmi usilovně na tom, aby si ho vysloužil; premiant třídy na Duke Law School, dlouhá pracovní doba, za kterou byl ministerstvem spravedlnosti nehorázně špatně placen, projevy po celém státě, které málem poslaly ke dnu jeho rodinný život. Na oltář spravedlnosti... a ctižádosti, přiznal si, položil jako oběť vlastní život. A nyní, kdy bylo všechno na dosah, kdy mohl podle práva a spravedlnosti připravit o život dva zločince, kteří se opravo na život připravili sami... tohle mohlo rozbít všechno na kousky. Kdyby se při žalobě nechal zastrašit, kdyby přistoupil na dohodu při přiznání viny a šel na mizerných dvacet let, všechna jeho práce, všechny jeho projevy o spravedlnosti by byly zapomenuty. Ano, přesně tak.

Na druhé straně, co kdyby nedbal všeho toho, co mu právě Stuart řekl, nechal případ šetřit - a riskoval, že si ho budou připomínat jako člověka, který případ zcela prohrál? Mohl obvinit ty lidi z Pobřežní stráže z toho, co udělali - ale pak by obětoval jejich kariéry, a možná i svobodu, na oltáři čeho? Spravedlnosti? Ctižádosti? A co odplata? tázal se sám sebe. Ať už ten případ pirátství prohraje, nebo vyhraje, ti lidé utrpí újmu, i kdyby to, co udělali, dalo přitom vládě do rukou možnost zasadit Kartelu zatím ten nejsilnější úder.

Drogy. Tady to všechno končilo. Jejich schopnost lidi ničit byla něco, co až dosud nepoznal. Drogy lidi ničily, korumpovaly a zamlžovaly jejich myšlení, každému podle toho, jak byla připravena půda, a nakonec ukončily jejich život. Drogy plodily peníze, které korumpovaly ty, kdo chtěli stát mimo. Drogy korumpovaly a ničily instituce na všech úrovních a všemožnými způsoby, které si člověk jen dokázal představit. Drogy korumpovaly celé vlády. Takže jaká je odpověď? Davidoff odpověď neměl, ačkoli věděl, že kdyby se někdy o křeslo v Senátě ucházel, poskakoval by před televizními kamerami a vyhlašoval, že on... tedy, aspoň zčásti, jen kdyby mu lidé v Alabamě dali důvěru, aby je zastupoval...

Prokrista, uvažoval, tak co tedy teď udělám?

Ti dva piráti si za to, co udělali, zaslouží zemřít. Co moje povinnost vůči obětem? Nebyla to všechno lež - vlastně nic z toho nebyla lež. Davidoff věřil ve Spravedlnost, věřil, že zákon je něco, co lidé vytvořili na ochranu před dravci, věřil, že jeho posláním v životě je být nástrojem této spravedlnosti. Proč tedy tolik pracoval pro tak málo? Nakonec, není to přece všechno jenom ctižádost.

Ne.

Jedna z obětí se provinila, ale co ty ostatní tři? Jak se tomu říká v armádě? „Plošné poškození.“ To byl název pro to, kdy akce proti jednotlivému určitému cíli také zničila další věci, které byly náhodou poblíž. Plošné poškození. Jiná věc byla, když to udělal stát v době války. V tomto případě to byla jednoduše vražda.

Ne, to přece nebyla prostá vražda. Ti parchanti si s tím dali práci. Bavili se při tom. Je osm let dost dlouhá doba, aby za to zaplatili?

Ale co když ten případ úplně prohraješ? A i když vyhraješ, můžeš ty dva pobřežáky obětovat kvůli tomu, abys dosáhl spravedlnosti? Je tohle také „plošné poškození“ ?

Musí být nějaké východisko. Obyčejně také bylo, to ano, a on má několik dní na to, aby na nějaké přišel.

 

Spali dobře a řídký horský vzduch na ně nepůsobil tak zle, jak čekali. Než zapadlo slunce, bylo družstvo vzhůru a při chuti. Chavez pil svou instantní kávu, probíral se mapou a říkal si, které z označených cílů si dnes v noci vyznačí. Přes den členové družstva pozorně sledovali silnici dole a víceméně věděli, po čem pátrají. Nákladní automobil s kontejnery s kyselinou. Nějací levní místní pracovníci nádoby vyloží a zamíří do kopců; za nimi další, na zádech rance s listy koky a s nějakým dalším lehkým zařízením. Někdy kolem západu slunce zastavil nákladní automobil. Světla zhasla dřív, než mohli vidět všechno, co se děje, a jejich infradalekohledy nebyly upraveny jako opravdové dalekohledy, ale automobil odjel celkem brzy a byl tři kilometry od HOTELU, jednoho z míst na seznamu cílů, šest a půl kilometru odtud.

Čas začít s představením. Každý z nich si nastříkal na ruce štědrou dávku repelentu proti hmyzu a pak si s ním potřel obličej, krk a uši. Vedle toho, že k nim nepustí hmyz, také změkčil maskovací barvu, která jako nějaká strašidelná rtěnka přišla na řadu potom. Dvojice si při nanášení vzájemně pomáhaly. Tmavší odstíny přišly na čelo, nos a lícní kosti, zatímco světlejší odstíny se nanášely na normálně zastíněná místa pod očima a do prohlubenin tváří. Nebyly to válečné barvy, jak by si člověk mohl představovat podle toho, co viděl o vojácích ve filmu. Účelem byla neviditelnost, ne pouštění hrůzy. Když byla normálně jasná místa přibarvena na tmavší odstín a normálně tmavá místa zesvětlena, jejich obličeje už vůbec nevypadaly jako obličeje.

Byl čas, aby si doopravdy zasloužili svou mzdu. Přibližovací trasy a shromaždiště byly již vybrány předem a každý člen družstva s nimi byl obeznámen. Kladly se otázky a dávaly se odpovědi, zvažovaly se možné okolnosti, dělaly se alternativní plány. Ramírez je všechny zvedl, dokud ještě bylo na východní stěně údolí světlo; směřovali dolů ke svému cíli.