Tom Clancy
překlad: Jiří Špalek

HON NA PONORKU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ŠESTNÁCTÝ DEN

Sobota 18. prosince

Východní pobřeží

Pigeon připlul do svého doku v Charlestonu ve čtyři hodiny ráno. Sovětská posádka, ubytovaná v jídelně pro mužstvo, nebyla k udržení. Jakkoli se ruští důstojníci snažili omezit styky mezi svými svěřenci a jejich americkými zachránci, neměli naději na úspěch. Jednoduše řečeno, nemohli zabránit hlasu přírody. Posádka Pigeonu nacpala své návštěvníky dobrým námořnickým jídlem a nejbližší záchod byl několik metrů dál k přídi. Při cestě na toaletu a zpátky námořníci z Rudého října potkávali americké námořníky, z nichž někteří byli rusky mluvící důstojníci v uniformách mužstva, jiní byli specialisté na ruský jazyk z řad povolanců, kteří sem byli letecky dopraveni, jakmile poslední skupina Sovětů dorazila na palubu. To, že byli na palubě nesporně nepřátelského plavidla a našli tam kamarádské, rusky mluvící členy posádky, bylo pro řadu mladých odvedenců ohromující. Jejich poznámky se nahrávaly na skryté magnetofony pro pozdější zkoumání a vyhodnocení ve Washingtonu. Petrov a tři mladší důstojníci to hned nepostřehli, ale pak se začali střídat v doprovázení svých lidi na toaletu a zpátky jako starostliví rodiče. Nemohli však zabránit tomu, aby zpravodajský důstojník v uniformě intendanta nabízel politický azyl; každému, kdo by chtěl zůstat ve Spojených státech, bude vyhověno. Mezi mužstvem se to rozneslo v deseti minutách.

Když pro americkou posádku nadešel čas k jídlu, mohli ruští důstojníci jen stěží zabránit kontaktu, a nakonec to dopadlo tak, že na samotné důstojníky se dostalo jen málo jídla, tak byli zaneprázdnění obcházením stolů v jídelně. Jejich američtí kolegové pobaveně a s překvapením zjistili, že měli příkaz odmítnout opakovaná pozvání do důstojnické místnosti Pigeonu.

Pigeon vplul do doku opatrně. Nebyl žádný spěch. Když byl spuštěn můstek, kapela na břehu hrála výběr sovětských a amerických melodií, aby vyjádřila ducha spolupráce při záchranné operaci. Sověti očekávali, že vzhledem k denní době se jejich příjezd odbude v tichosti; v tom se ale mýlili. Když první ze sovětských důstojníků byl v polovině můstku, oslnilo ho padesát silných televizních reflektorů a ohlušily ho hlasité dotazy, které na něj volali televizní zpravodajové, vyhnaní z postelí, aby byli u příjezdu záchranné lodi a měli parádní vánoční zprávy pro ranní vysílání svých stanic. Rusové se dosud nikdy nesetkali s ničím, co by připomínalo západní novináře, a výsledný kulturní šok se proměnil v totální chaos. Novináři si vyhlédli důstojníky a stavěli se jim do cesty, a tím naprosto vyvedli z míry příslušníky námořní pěchoty, kteří se snažili udržovat pořádek. Důstojníci předstírali, že neumějí ani slovo anglicky, ale jen proto, aby zjistili, že jeden podnikavý reportér s sebou přivedl profesora ruštiny z Kolumbijské univerzity v Jižní Karolíně. Petrov se klopotně propracovával přes politicky přijatelné bláboly před půltuctem kamer a jen si přál, aby tohle všechno byl jen zlý sen, kterému se to ostatně také podobalo. Dostat všechny ruské námořníky do tří autobusů, speciálně objednaných pro tuto příležitost, a pak na letiště, trvalo hodinu. Cestou na letiště uháněly podél autobusů osobní i skříňové automobily plné novinářů a ti neustále Rusy dopalovali světly kamer a dalšími vykřikovanými otázkami, kterým nikdo nerozuměl. Na letišti to nevypadalo jinak. Letectvo poslalo transportní letadlo VC-135, ale než se Rusové dostali na palubu, opět se museli prodírat mořem reportérů. Ivanov narazil na experta na slovanské jazyky, jehož ruština byla znetvořena hrůzným přízvukem. Nastupování trvalo další půl hodiny.

Desítka leteckých důstojníků je všechny usadila a rozdala jim cigarety a miniaturní lahvičky likéru. Letadlo pro VIP dosáhlo výšky přes šest tisíc metrů a byl z toho moc pěkný let. Důstojník k nim hovořil přes interkom a vysvětloval, co se bude dít dál. Každý z nich se podrobí lékařské prohlídce; příští den pro ně ze Sovětského svazu pošlou letadlo, ale všichni doufají, že jejich pobyt se bude moci o den či dva prodloužit, aby mohli naplno okusit americkou pohostinnost. Posádka se překonávala, líčila svým cestujícím historii každého význačného bodu, města, vesnice, mezistátní dálnice a zastávky dálkových nákladních automobilů na jejich letové trase; prostřednictvím tlumočníka vyslovovala touhu všech Američanů po mírových a přátelských vztazích se Sovětským svazem a vyjadřovala obdiv amerického válečného letectva nad odvahou sovětských námořníků, i smutek nad smrtí důstojníků, kteří odvážně zůstali na palubě a umožnili mužstvu opustit loď první. Celé to byl mistrovský kousek dvojakosti, zaměřený na to, aby Rusové byli ohromeni, a začalo to mít úspěch.

Letadlo letělo nízko nad předměstími Washingtonu a blížilo se k letecké základně v Andrewsu. Tlumočník vysvětlil, že letí nad domky, v nichž bydlí příslušníci střední třídy - obyčejní dělníci ve státním i místním průmyslu. Na zemi na ně pak čekaly další tři autobusy a místo na kruhový objezd je vezly přímo středem města. Američtí důstojníci v každém z autobusů se omlouvali za dopravní zácpy a říkali cestujícím, že skoro každá americká rodina má jedno auto, mnohé z nich i dvě nebo více, a že lidé používají veřejnou dopravu jen aby se neotravovali řízením. Neotravovali se řízením, divili se sovětští námořníci. Jejich političtí důstojníci jim později mohli říkat, že je to úplná lež, ale kdo mohl popřít ty tisíce aut na silnicích? To určitě nemohlo být divadélko, v krátké době uspořádané kvůli pár námořníkům! Když projížděli jihovýchodní částí města, všimli si, že černoši mají auta - sotva našli místo, kam je všechna zaparkovat! Autobus pokračoval dál na Mall a tlumočník vyslovil naději, že budou smět navštívit řadu muzejí, přístupných všem. V Muzeu letectva a kosmonautiky, řekl, je kámen z Měsíce, který přinesli kosmonauti z Apolla... V Mallu Sověti viděli rekreační běžce a tisíce lidí, jak se procházejí sem a tam. Štěbetali mezi sebou, když se autobusy stočily na sever k Bethesdě a projížděly hezčími částmi severozápadního Washingtonu.

V Bethesdě na ně čekaly televizní štáby, které vysílaly živě na všech kanálech, a usměvaví lékaři a zdravotníci amerického válečného námořnictva, kteří je odvedli do nemocnice k lékařské prohlídce.

Bylo tam také deset úředníků velvyslanectví, kteří si lámali hlavu, jak udržet skupinu pod svým vedením, ale politicky vzato byli neschopní popřít péči poskytovanou jejich lidem v duchu mezinárodního usmíření. Lékaře přivezli z nemocnice Waltera Reeda i z dalších vládních nemocnic, aby každého rychle a důkladně prohlédli, zvláště pokud jde o ozáření. Cestou k prohlídce se každý octl sám s důstojníkem amerického válečného loďstva, který se zdvořile zeptal, zda si dotyčný nepřeje zůstat ve Spojených státech, a zdůraznil, že každý, kdo by se k tomu rozhodl, bude muset se svým úmyslem osobně seznámit představitele sovětského velvyslanectví - ale kdyby si přál zůstat, bude mu to umožněno.

K nesmírné nelibosti úředníků velvyslanectví o to požádali čtyři, z nichž jeden couvl po konfrontaci s námořním přidělencem. Američané neopomněli každý rozhovor nahrát na videokazetu, aby mohli okamžitě vyvrátit případné pozdější obvinění ze zastrašování.

Když byly ukončeny lékařské prohlídky - s ulehčením, protože hladiny ozáření byly nízké - dostali námořníci zase najíst a šli spát.

 

Washington, D.C.

„Dobré jitro, pane velvyslanče,“ řekl prezident. Arbatov si všiml, že za velkým starožitným stolem po boku svého šéfa opět stojí doktor Pelt. Od tohoto setkání neočekával, že bude příjemné.

„Pane prezidente, jsem tady, abych protestoval proti pokusu vlády Spojených států unést naše námořníky.“

„Pane velvyslanče,“ odpověděl prezident ostře, „v očích bývalého okresního prokurátora je únos zavrženíhodný zločin, a vláda Spojených států severoamerických z něčeho takového obviňována nebude - docela určitě ne v téhle kanceláři! Lidi jsme neunášeli, neunášíme a unášet nikdy nebudeme. Je vám tohle jasné?“

„A kromě toho, Alexi,“ zasáhl Pelt méně útočně, „lidé, o kterých mluvíte, by nežili, nebýt nás. Přišli jsme o dva dobré lidi, když jsme vaše námořníky zachraňovali. Mohl byste alespoň vyjádřit víc uznání za naše úsilí při záchraně vaší posádky, a snad i vyjádřit soustrast za Američany, kteří při tom přišli o život.“

„Moje vláda si je vědoma hrdinského úsilí vašich dvou důstojníků, a ona i sovětský lid vyslovují vděčnost za záchranu našich lidí. Ale i tak, pánové, došlo k úmyslnému pokusu některé z našich přimět, aby zradili svou zemi.“

„Pane velvyslanče, když loni váš trawler zachránil posádku našeho hlídkového letadla, důstojníci sovětských ozbrojených sil nabízeli našim lidem peníze, ženy a další lákadla, když prozradí jisté informace nebo budou ochotni zůstat ve Vladivostoku, je to tak? Neříkejte mi, že o tomhle nic nevíte. Víte, že takhle se ta hra hraje. Tenkrát jsme neprotestovali, pravda? Ne, byli jsme vděční za to, že těch šest lidí zůstalo naživu, a teď, samozřejmě, jsou všichni zase zpátky u své práce. Zůstáváme vděční za lidský zájem vaší země o životy prostých amerických občanů. V tomto případě jsme každému důstojníkovi i mužstvu řekli, že mohou zůstat, když budou chtít. Nebyl použit žádný nátlak. Každý, kdo zde chtěl zůstat, byl vyzván, aby se setkal s úředníkem vašeho velvyslanectví, abyste vy měli možnost mu vysvětlit, jakého omylu se dopouští. To je zajisté solidní, pane velvyslanče. Nenabízelijsme peníze ani ženy. Lidi nekupujeme, a už vůbec - lidi neunášíme. Unosce já vsazuji do vězení. Dokonce se mi podařilo jednoho dostat na šibenici. Už mě z takové věci nikdy neobviňujte,“ skončil prezident důstojně.

„Moje vláda trvá na tom, aby všichni naši lidé byli vráceni domů,“ stál na svém Arbatov.

„Pane velvyslanče, každá osoba ve Spojených státech, bez ohledu na svůj původ nebo způsob, jakým se sem dostala, má právo na plnouochranu podle našich zákonů. Před našimi soudy už takové případy byly mnohokrát a podle našich zákonů žádný muž ani žena nesmějí být nuceni k tomu, aby udělali něco proti své vůli bez řádného procesu. Záležitost je vyřízena. Teď mám na vás dotaz. Co dělala ponorka s balistickými raketami tři sta mil od amerického pobřeží?“

„Ponorka s raketami, pane prezidente?“

Pelt zvedl z prezidentova stolu fotografii a podal ji Arbatovovi. Byla z videozáznamu pořízeného na Sea Cliffu a byla na ní balistická raketa SS-N-20, odpalovaná z ponorek. „Ta loď se jmenuje -jmenovala - Rudý říjen,“ řekl Pelt. „Explodovala a potopila se tři sta mil od pobřeží Jižní Karolíny, Alexi, a naše země mají mezi sebou dohodu, že se žádná taková loď nepřiblíží ke druhé zemi na méně než pět set mil - osm set kilometrů. Chceme vědět, co tam ta ponorka dělala. Nesnažte se mě přesvědčit, že tahle fotografie je něco vykonstruovaného - i kdybychom chtěli takovou hloupost udělat, neměli bychom na to čas. Je tojedna z vašich raket, pane velvyslanče, a ponorka takových nesla ještě devatenáct.“ Pelt udal počet úmyslně špatně. „A vláda Spojených států se ptá vlády Sovětského svazu, jak se sem dostala, v rozporu s naší dohodou, když tolik vašich dalších lodí je tak blízko u našeho atlantického pobřeží.“

„To musí být ta nezvěstná ponorka,“ zkusil to Arbatov.

„Pane velvyslanče,“ pronesl prezident potichu, „ta ponorka je nezvěstná až od čtvrtka, sedm dní po tom, co jste nám o ní řekli. Pane velvyslanče, vaše vysvětlení z minulého pátku nejde dohromady s tím, co jsme fyzicky zjistili.“

„Jaké obvinění vyslovujete?“ naježil se Arbatov.

„Ale žádné přece, Alexi,“ řekl prezident. „Jestli ta dohoda už neplatí, tak tedy neplatí. Myslím, že jsme o téhle možnosti minulý týden také hovořili. Americký lid se dnes během dne dozví, jaká jsou fakta. Naši zem dobře znáte a umíte si představit, jaká bude reakce. Chci vysvětlení. Pro tuto chvíli nevidím žádný další důvod, aby se vaše flotila nadále zdržovala u našeho pobřeží. 'Záchranná akce' byla úspěšně ukončena a další přítomnost sovětské flotily může být jedině provokací. Chci, abyste vy i vaše vláda uvážili, co mi moji vojenští velitelé nyní říkají - nebo, jestli chcete, co by vaši vojenští velitelé říkali generálnímu tajemníkovi Narmonovovi, kdyby situace byla naopak. Chci vysvětlení. Když ho nedostanu, mohu dojít jen k jednomu z mála vysvětlení - a jsou to vysvětlení, mezi kterými bych volil jen nerad. Sdělte toto vaší vládě a řekněte jim, že jelikož někteří vaši lidé si přejí zde zůstat, pravděpodobně se brzy dovíme, o co tady doopravdy šlo. Přeji vám dobrý den.“

Arbatov opustil kancelář a zabočil doleva k východu. Hlídka - příslušník námořní pěchoty - mu podržela dveře - zdvořilé gesto, avšak z pouhé povinnosti. Velvyslancův řidič, čekající venku v Cadillacu, mu otevřel dveře. Řidič byl šéfem sekce KGB pro politickou špionáž na washingtonském pracovišti této organizace.

„Tak,“ řekl, a než vyjel na Pennsylvania Avenue, přesvědčil se, zda se může zařadit do proudu vozidel. Teprve pak odbočil doleva.

„Tak, rozhovor dopadl přesně jak jsem předpovídal, a teď víme naprosto jistě, proč unášejí naše lidi,“ odpověděl Arbatov.

„A to je, soudruhu velvyslanče?“ pobízel řidič. Nedal svou zlost najevo. Ještě před pár lety by se tenhle partajní poskok neodvážil vysokého důstojníka KGB takhle napínat. Je to hanba, co se s Výborem pro státní bezpečnost stalo od smrti soudruha Andropova. Ale věci se zase dají do pořádku. Tím si byl jist.

„Prezident nás obvinil, že jsme úmyslně poslali k jejich pobřeží ponorku a tak porušili dohodu z roku 1979. Drží naše lidi, aby je vyslýchali, aby je vytěžili a dověděli se, jaké měla ponorka rozkazy. Jak dlouho to bude CIA trvat? Den? Dva?“ Arbatov zlostně potřásl hlavou. „Možná už to vědí - pár drog, možná ženská, aby jim rozvázali jazyk. Prezident také říkal, ať si Moskva představí, co mu budou namlouvat horké hlavy v Pentagonu. A co mu budou radit, aby udělal. To se dá lehce uhodnout, ne? Řeknou, že jsme si zkoušeli překvapivý jaderný úder - a snad i nějaký uskutečnili! Jako bychom se nesnažili víc než oni sami dopracovat se k mírovému soužití! Podezřívaví blázni, jsou plní strachu z toho, co se stalo, a ještě víc navztekaní!“

„A divíte se jim, soudruhu?“ zeptal se řidič a všechno si ukládal do paměti, uspořádával, analyzoval a sestavoval samostatnou zprávu pro moskevské centrum.

„A řekl, že teď už není žádný důvod, aby naše flotila zůstávala u jejich břehů.“

„Jak to řekl? Jako požadavek?“

„Neřekl to nijak ostře - méně ostře, než jsem čekal. To mi dělá starosti. Myslím, že chystají nějaký plán. Na zajíce se nechodí s bubnem, líp je naklást oka. Žádá vysvětlení celé záležitosti. Co mu mám říct? Co se vlastně doopravdy dělo?“

„To se asi nikdy nedovíme.“ Důstojník to věděl - znal původní verzi, jakkoli zněla neuvěřitelně. Že námořnictvo a GRU mohly připustit, aby došlo k takové fantastické chybě, to mu nešlo na rozum. Příběh od agenta Cassia byl sotva méně šílený. Řidič ho předal do Moskvy sám. Bylo možné, že by Spojené státy i Sovětský svaz byly obětí někoho třetího? Pokažená operace, a Američané se snaží zjistit, kdo to zavinil a jak k tomu došlo, aby se pokusili udělat to sami? Tahle část příběhu dávala smysl, ale co to ostatní? Zamračil se na silnici před sebou, plnou aut. Z moskevského centra měl příkaz okamžitě zjistit, jestli se jednalo o operaci CIA. Nevěřil, že ano, a pokud přece, daří se jim nezvykle dobře všechno utajit. Bylo možné utajit tak složitou operaci? Tomu nevěřil. Přesto však on i jeho kolegové budou týdny pracovat na tom, aby celé věci přišli na kloub, ať byla utajena jakkoli, aby zjistili, co se říká v Langley i v terénu, zatímco ostatní sekce KGB po celém světě budou dělat totéž. Jestli CIA pronikla do vrchního velení Severní flotily, tak na to přijde. O tom byl přesvědčen. Skoro si přál, aby tomu tak bylo. Za tuhle katastrofu by pak byla odpovědná GRU, a blamovala by se - po tom, co před několika lety těžila ze ztráty prestiže KGB. Jestli situaci dobře pochopil, Politbyro dává KGB volnou ruku proti GRU a armádě a umožňuje moskevskému centru zahájit své vlastní nezávislé vyšetřování celé záležitosti. Bez ohledu na to, co se zjistí, KGB z toho získá náskok a ozbrojené síly splasknou. Ať tak či onak, jeho organizace přijde na to, co se stalo, a jestli to poškodí její soupeře, tím lépe...

 

Když se za sovětským velvyslancem zavřely dveře, doktor Pelt otevřel postranní vchod do Oválné pracovny. Vešel soudce Moore.

„Pane prezidente, to už je nějak dávno, co jsem musel dělat něco takového jako schovávat se po komorách.“

„Opravdu si myslíte, že tohle vyjde?“

„Ano, teď už ano.“ Moore se pohodlně usadil v koženém křesle.

„Není to trochu chatrné, pane soudce?“ zeptal se Pelt. „Tedy - spustit takovou složitou operaci?“

„To je na tom to pěkné, doktore, že nic nespouštíme; Rusové to udělají za nás. Samozřejmě, po východní Evropě se bude toulat spousta našich lidí a budou se vyptávat. Totéž hoši Sira Basila. Francouzi a Izraelci už to dělají, protože jsme se jich ptali, jestli nevědí, co se děje s tou zatoulanou raketovou ponorkou. KGB na to rychle přijde a bude se divit, proč se všechny čtyři hlavní západní rozvědky vyptávají na stejné věci, místo aby se stáhly do ulity, jak by se čekalo, kdyby to byla naše operace.

Musíte si uvědomit, před jakým dilematem Sověti stojí - volit mezi dvěma stejně málo lákavými scénáři. Na jedné straně se mohou rozhodnout věřit tomu, že jeden z jejich nejdůvěryhodnějších důstojníků z povolání spáchal vlastizradu nevídaného dosahu. Viděl jste materiály, které máme o kapitánu Ramiusovi. Je komunistickou verzí skauta, pravý nový sovětský člověk. K tomu si přidejte, že myšlenky na útěk na západ napadají i celou řadu důstojníků, kteří se těší stejné důvěře. Sověti se nedokážou zbavit přesvědčení, že lidé tohoto typu jaktěživi neopustí ráj dělníků. Zní to paradoxně, to připouštím, zvlášť když uvážíme všechno to úsilí, které věnují tomu, aby lidem zabránili opouštět zemi, ale je to tak. Ztratit baletku nebo agenta KGB je jedna věc, ale přijít o syna člena Politbyra, důstojníka po téměř třiceti letech oddané a ničím neposkvrněné služby je něco docela jiného. A navíc, kapitán válečného námořnictva má řadu výhod a privilegií - takový útěk vám může připadat, jako kdyby milionář, který se sám vypracoval, opustil New York a šel do Moskvy. To je prostě nad jejich chápání.

Na druhé straně mohou uvěřit příběhu, který jsme vypustili Hendersonovým prostřednictvím; také nezní nijak lákavě, ale je podepřen množstvím průvodních důkazů, zvláště našimi snahami přesvědčit jejich lidi, aby zůstali na Západě. Vidíte, jak se kvůli tomu vztekají. Podle jejich způsobu myšlení je to hrubé porušení pravidel civilizovaného chování. Rozhořčená reakce prezidenta, když jsme zjistili, že jde o raketovou ponorku, je také důkazem, který podporuje to, co pustil Henderson.“

„Takže na kterou stranu se přikloní?“

„To, pane, je spíš otázkou psychologie než čehokoli jiného, a vyznat se v sovětské psychologii je pro nás těžké; pokud jde o volbu mezi kolektivní zradou deseti lidí a spiknutím zvenku, podle mého názoru se přikloní k tomu druhému. Kdyby měli uvěřit, že se skutečně jedná o útěk na Západ, museli by zrevidovat celé své učení. A komu se do něčeho takového chce?“ Moore rozhodil rukama. „Ta druhá alternativa znamená, že jejich bezpečnost je ohrožena zvenčí, ale být obětí je přijatelnější než muset uznat, že ve své filozofii vládnutí mají rozpory. A navrch tu máme důkaz, že šetření bude provádět KGB.“

„Proč?“ zeptal se Pelt, kterého soudcovy úvahy zaujaly.

„V obou případech, ať by šlo o útěk na Západ nebo proniknutí do utajených operativních záležitostí válečného námořnictva, by odpovědnost padla na GRU. Bezpečnost námořních a vojenských sil je u nich na prvním místě, tím spíš po škodách, které KGB utrpěla po odchodu našeho přítele Andropova. Sověti nemohou dopustit, aby nějaká organizace vyšetřovala sama sebe - určitě ne v podmínkách jejich zpravodajských služeb. A tak se KGB bude snažit konkurenční službu znemožnit. Z hlediska perspektiv KGB bude škodlivý zásah zvenčí daleko lákavější alternativou; kouká z toho mnohem větší operace. Jestli potvrdí Hendersonův příběh a všechny přesvědčí, že je pravdivý - a to samozřejmě udělají - budou pak vypadat moc dobří, že to dokázali.“

„A potvrdí ten příběh?“

„Samozřejmě že ano! Když se ve zpravodajské branži začnete po něčem pořádně ohlížet, tak to také najdete. Bože, my jsme tomu Ramiusovi dlužni víc, než kdy dokážeme docenit. Takováhle příležitost se naskytne sotva jednou za život. Prostě nemůžeme prohrát.“

„Ale KGB z toho vyjde posílena,“ poznamenal Pelt. „To je v pořádku?“

Moore pokrčil rameny. „K tomu stejně nakonec dojde. Sesazení a možná i zabití Andropova dopomohlo ozbrojeným silám k přílišné prestiži, přesně jako v padesátých letech s Berijou. Sověti prostě musí mít nad ozbrojenými silami politickou kontrolu tak jako my - spíš víc. Když KGB rozloží vrchní velení, tak udělá špinavou práci za ně. Stejně k tomu muselo dojít, a tak je jen dobré, když z toho budeme mít užitek i my. Nám pak stačí udělat už jen pár věcí.“

„Například?“ zeptal se prezident.

„Náš přítel Henderson tak za měsíc vypustí informaci, že jedna naše ponorka sledovala Rudý říjen po celé jeho cestě od Islandu.“

„Ale proč?“ namítal Pelt. „Pak budou vědět, že jsme lhali, že všechen ten rozruch kolem raketové ponorky byla lež.“

„Ne tak úplně, doktore,“ řekl Moore. „Mít raketovou ponorku takhle blízko u pobřeží tak jako tak zůstává porušením dohody, a z jejich hlediska se stejně nijak nemůžeme dovědět, proč tam byla - dokud nevyslechneme ty členy posádky, kteří zde zůstávají a kteří nám pravděpodobně nepovědí nic co by za něco stálo. Sověti nebudou očekávat, že jsme jim v téhle záležitosti nezalhali. To, že jsme jejich ponorku sledovali a byli kdykoli schopni ji zničit, jim dá důkaz o naší dvojakosti, po kterém se budou pídit. Řekneme také, že Dallas zaznamenal havárii reaktoru sonarem, a tím se vysvětlí, proč naše záchranná loďbyla tak blízko. Vědí - no, určitě mají aspoň podezření - že jsme něco zatajili. To je odvede od toho, co jsme skutečně zatajili. Rusové na to mají název, říkají tomu maso pro vlka. A spustí rozsáhlou operaci, aby rozkryli operaci naši, ať je jakákoli. Ale nezjistí nic. Jediní lidé v CIA, kteří vědí, o co doopravdy jde, jsou Greer, Ritter a já. Naši operativci mají za úkol zjistit, co se dělo, a to je také to jediné, co se může dostat ven.“

„A co Henderson, a kolik našich lidí ví o ponorce?“ zeptal se prezident.

„Jestli jim Henderson něco vyzradí, podepíše si svůj rozsudek smrti. S dubléry se KGB nemazlí a neuvěřila by, že jsme ho k vypuštění téhle informace dostali trikem. On to ví, a tak jako tak ho budeme mít dobře pod dohledem. A kolik našich lidí o ponorce ví? Snad sto, a tenhle počet se trochu zvýší - ale mějte na paměti, že si myslí, že teď máme u našeho pobřeží dvě mrtvé sovětské ponorky, a mají všechny důvody domnívat se, že ať se v našich laboratořích objeví jakýkoli kus sovětského zařízení, mohl být jedině vyzvednut z mořského dna. Samozřejmě uvedeme do provozu Glomar Explorer, výhradně pro tento účel. Pojali by podezření, kdybychom to neudělali. Tak proč jim nevyhovět? Dřív nebo později si stejně asi dají věci dohromady, ale do té doby už bude odstrojený trup na mořském dně.“

„Takže to neuchováme v tajnosti navždy?“ zeptal se Pelt.

„Navždy - to je dlouhá doba. Musíme počítat s tím, že to navždy nebude. Pro nejbližší budoucnost by to tajemství mělo být v bezpečí, i s těmi sto lidmi, kteří o něm vědí. Za rok, nejdřív, možná však za dva nebo tři, mohou mít pohromadě tolik údajů, že budou mít podezření, k čemu skutečně došlo, ale do té doby už nebude mnoho fyzických důkazů, na které by mohli poukázat. A pak, jestli KGB zjistí pravdu, bude s ní chtít ven? Kdyby na věc přišla GRU, ti by to určitě udělali, a výsledný zmatek v jejich zpravodajských službách by také byl v náš prospěch.“ Moore vyňal z koženého pouzdra doutník. „Jak jsem řekl, Ramius nám poskytl fantastickou příležitost na několika úrovních. A krásné na tom všem je, že my nemusíme dělat skoro nic. To hlavní za nás všechno odřou Rusové, a budou šlapat chodník a hledat něco, co není.“

„A co s těmi, kdo se rozhodli přejít, pane soudce?“ zeptal se prezident.

„O ty se, pane prezidente, postaráme. Víme jak na to, a na pohostinnost CIA si sotva kdy někdo stěžoval. Pár měsíců je budeme zpovídat a současně je budeme připravovat na život v Americe. Dostanou nová jména a doklady, vzdělání, plastickou operaci, pokud to bude potřeba, a do konce života nebudou muset pracovat ani den - ale oni budou chtít pracovat. Skoro všichni z nich chtějí. Myslím, že se pro ně najdou místa u válečného námořnictva - placení konzultanti pro ponorkovou sekci, něco takového.“

„Chtěl bych je přijmout,“ prohlásil prezident v návalu zaujetí.

„To se dá zařídit, pane, ale bude to muset být diskrétně,“ varoval Moore.

„V Camp Davidu, to by mělo být bezpečné. A Ryan, pane soudce, chci, aby se pro něj něco udělalo.“

„Jasně, pane. Už brzy to s ním popoženeme. Čeká ho u nás velká budoucnost.“

 

Ťuratam, SSSR

Důvod, proč Rudý říjen dostal příkaz ponořit se dlouho před rozedněním, obíhal kolem Země ve výšce osmi set kilometrů. Albatros 8, velký jako autobus Greyhound, byl dopraven před jedenácti měsíci na oběžnou dráhu nosnou raketou z kosmodromu Ťuratam. Velká družice pro radarový průzkum oceánu, nazvaná RORSAT, byla speciálně zkonstruována pro hlídkování nad mořem.

Albatros 8 prolétával nad úžinou Pamlico v 11:31 místního času. Programován byl na zjišťování tepelných receptorů po celém viditelném horizontu, zkoumal vše, co bylo v dohledu, a zachytil se na všech charakteristikách nebo „podpisech“, které odpovídaly jeho zadaným vyhledávacím parametrům. Jak pokračoval v obletu a procházel nad cíli patřícími americké flotile, byly na něj zaměřeny rušičky z New Jersey, aby jeho signál zkomolily. Nahrávací systémy na družici to poslušně zaznamenaly. Rušení napovědělo obsluze leccos o amerických elektronických bojových systémech. Když Albatros 8 přelétával nad pólem, parabolická anténa na jeho přední části přešla na nosný signál dalšího satelitu, komunikační družice Iskra.

Když průzkumná družice zachytila svou příbuznou, letící ve větší výšce, laserovým spojením předala obsah své databanky, zachycené na pásce. Iskra tyto údaje okamžitě předala na pozemní stanici v Ťuratamu. Signál byl také zachycen parabolickou anténou o průměru patnáct metrů, umístěnou v západní Číně, kterou ve spolupráci s Číňany provozovala Americká národní bezpečnostní služba; Číňané využívali přijaté údaje pro svou vlastní potřebu. Američané je předávali přes svou vlastní komunikační družici do štábu NASA ve Fort Meade ve státě Maryland. Téměř současně tak digitální signál zkoumaly dva týmy odborníků, vzdálené jeden od druhého pět tisíc mil.

„Jasné počasí,“ zasténal technik. „Teď máme jasné počasí!“

„Užijte si ho, dokud to jde, soudruhu.“ Jeho soused u vedlejšího panelu sledoval údaje od geosynchronní meteorologické družice, která sledovala severní polokouli. Vědět, jaké je počasí nad nepřátelským územím, může být strategicky značně výhodné. „K jejich pobřeží se blíží další studená vlna. U nich je zima stejná jako u nás. Doufám, že si to vychutnávají.“

„Naši lidé na moři ale ne.“ Technik se v duchu otřásl při myšlence, že by byl na moři v nějaké pořádné bouři. Loni v létě byl na zájezdu po černém moři a beznadějně trpěl mořskou nemocí. „Ale! Co je tohleto? Plukovníku!“

„Ano, soudruhu?“ Plukovník, vedoucí směny, k němu přešel.

„Podívejte se na tohle, soudruhu plukovníku.“ Technik přejel prstem po televizní obrazovce. „Tohle je úžina Pamlico, ve střední části amerického pobřeží. Podívejte se sem, soudruhu.“ Termální zobrazení vody bylo na obrazovce černé, ale když technik nastavil displej, barva se změnila v zelenou, se dvěma bílými skvrnami, z nichž jedna byla větší. Dvakrát větší, rozdělená do dvou segmentů. Displej zobrazoval vodní hladinu a část vody byla o půl stupně teplejší než by měla být. Rozdíl nebyl konstantní, ale i tak s dostatečnou jistotou prokazoval, že tam je něco, co vodě předává teplo.

„Možná sluneční svit?“ optal se plukovník.

„Ne, soudruhu, při jasné obloze je sluneční svit nad celou oblastí rovnoměrný,“ prohlásil technik klidně. Vždycky byl klidný, když se domníval, že je něčemu na stopě. „Dvě ponorky, možná tři, třicet metrů pod vodou.“

„Jste si jist?“

Technik sepnul spínač, aby dostal radarový obraz, který ukazoval pouze strukturu malých vln, podobnou vzorku na manšestru.

„Na vodě není nic, co by vydávalo tohle teplo, soudruhu plukovníku, proto to musí být něco pod vodou. Velryby se v tomhle ročním období nepáří. Mohou to být jedině atomové ponorky, dvě, možná tři. Řekl bych, že se Američané polekali naší flotily a hledali pro své raketové ponorky úkryt. Základna jejich raketových ponorek je jen několik set kilometrů na jih. Možná, že jedna z jejich lodí třídy Ohio se tam ukryla a chrání ji stíhací ponorka, jako to děláme my.“

„Tak to se brzy pohne. Naše flotila je odvolána.“

„To je škoda, bylo by zajímavé ji sledovat. Tohle je výjimečná příležitost, soudruhu plukovníku.“

„Určitě. Dobrá práce, soudruhu akademiku.“ Za deset minut byly údaje předány do Moskvy.

 

Vrchní velení sovětského válečného námořnictva, Moskva

„Téhle příležitosti využijeme, soudruhu,“ řekl Gorškov. „Teď naši flotilu odvoláváme a několika ponorkám dovolíme zůstat pozadu, aby shromažďovaly elektronické výzvědné informace. Američané jich jistě spoustu při tom přeskupování pustí.“

„To je pravděpodobné,“ řekl náčelník flotily.

„Ohio popluje na jih, pravděpodobně na ponorkovou základnu v Charlestonu nebo v Kings Bay. Nebo na sever do Norfolku. U Norfolku máme Konovalova, u Charlestonu Šabilikova. Oba zůstanou na místě několik dnů. Musíme udělat něco pořádného, abychom politikům ukázali, že máme opravdové válečné námořnictvo. To, že dokážeme sledovat Ohio, bude začátek.“

„Vydám rozkazy do čtvrthodiny, soudruhu.“ Operační náčelník to považoval za dobrý nápad. Nelíbila se mu zpráva ze zasedání Politbyra, kterou dostal od Gorškova - ačkoli kdyby Sergej byl na odchodu, jeho postavení by bylo dobré, třeba by převzal jeho práci...

 

New Jersey

Zpráva RUDÁ RAKETA se dostala Eatonovi do rukou jen několik okamžiků předtím: Moskva právě vyslala přes družici obšírný operační rozkaz pro sovětskou flotilu. Teď jsou Rusové v opravdové bryndě, pomyslel si. Kolem nich jsou tři bojové skupiny - Kennedy, America a Nimitz - všechny pod velením Joshe Paintera. Eaton je měl na dohled a měl pod operační kontrolou Tarawu, aby rozšířil svou vlastní akční skupinu hladinových lodí. Komodor obrátil dalekohled na Kirova.

„Komandére, uveďte skupinu do taktické bojové pohotovosti.“

„Rozkaz.“ Operační důstojník skupiny zvedl mikrofon.

„Blue Boys, tady Blue King. Žluté světlo, Žluté světlo, proveďte. Konec.“

Eaton čekal jenom čtyři vteřiny, než se na ubikacích New Jersey rozezněl poplašný signál. Posádka pádila k dělům.

„Vzdálenost na Kirova'?“

„Třicet sedm tisíc pět set metrů, pane. Každých pár minut jsme si to kontrolovali laserem. Jsme zaměřeni, pane,“ hlásil operační důstojník skupiny. „Děla baterie na hlavní věži jsou ještě nabita kumulativní municí a dělostřelectvo každých třicet vteřin zaměření upřesňuje.“

Vedle Eatonova křesla na velitelském můstku zabzučel telefon.

„Eaton.“

„Všechna postavení jsou obsazena a připravena, veliteli,“ hlásil kapitán bitevní lodi. Eaton pohlédl na stopky.

„Dobrá práce, kapitáne. Mužstvo je moc dobře vycvičené.“

V bojové informační centrále na New Jersey numerické displeje udávaly přesnou vzdálenost k hlavnímu stožáru Kirova. Nepřátelská vlajková loď je vždy logicky prvním cílem. Otázkou bylo, jakou odolnost Kirov má a co ho zničí dřív - dělostřelecké granáty nebo střely Tomahawk. Důležité bylo, jak již několik dnů prohlašoval dělostřelecký důstojník, zničit Kirova dřív, než bude moci zasáhnout letectvo. New Jersey dosud ještě nikdy samostatně loď nepotopil. Čtyřicet let čekání je dlouhá doba.

„Otáčejí se,“ řekl operační důstojník skupiny.

„Jo, podíváme se, jak daleko.“

Formace Kirova měla kurz na severozápad, když signál přišel. Všechny lodi se v kruhovém uspořádání stočily na pravobok. Manévr byl dokončen, když měly kurz nula-čtyři-nula.

Eaton vložil dalekohled do držáku. „Vracejí se domů. Budeme informovat Washington. Mužstvo ještě nějakou chvíli nechte na místech.“

 

Dullesovo mezinárodní letiště

Sověti se při odvozu svých lidí ze Spojených států překonávali. Z pravidelné mezinárodní linky Aeroflotu byl stažen Iljušin IL-62 a poslán na Dullesovo přímo z Moskvy. Přistál při západu slunce. Čtyřmotorový letoun, téměř věrná napodobenina britského VC-10, roloval k nejvzdálenější stanici pozemní obsluhy k doplnění paliva. Spolu s několika cestujícími, kteří ani nevystoupili, aby si protáhli nohy, přiletěla i rezervní posádka, aby se letadlo mohlo ihned vrátit domů. Z letištní budovy, vzdálené od čekajícího letadla dvě míle, přijely dva pohodlné autobusy. Z nich posádka Rudého října vyhlížela na krajinu pocukrovanou sněhem s vědomím, že tohle je jejich poslední pohled na Ameriku. Byli zamlklí, protože je v Bethesdě zburcovali ze spánku a do Dullesu je autobus dovezl teprve před hodinou. Tentokrát je žádní novináři neobtěžovali.

Čtyři důstojníci, devět mičmanů a zbývající řadoví členové mužstva byli při nastupování rozděleni do skupin. Každou skupinu vzali v letadle do zvláštního oddělení. S každým důstojníkem a mičmanem byl vyšetřovatel KGB a pohovory začaly, sotva se letadlo rozjelo na startovací dráhu. Než se Iljušin dostal na cestovní hladinu, většina mužstva si kladla otázku, proč nepožádali, aby mohli zůstat se svými zradivšími krajany.

Tyhle pohovory rozhodně nebyly příjemné.

„Choval se kapitán Ramius divně?“ ptal se major KGB Petrova.

„Určitě ne!“ odpověděl Petrov rychle tónem, jako by se hájil on sám.

„Copak jste nevěděli, že na naší ponorce byla provedena sabotáž? Měli jsme štěstí, že jsme vyvázli živí!“

„Sabotáž? Jak?“

„Reaktorové soustrojí. Já nejsem ten pravý, koho se na to můžete vyptávat, nejsem inženýr, ale únik jsem zjistil já. Víte, radiační známky vykazovaly kontaminaci, ale přístroje ve strojovně ne. Nejen že někdo něco dělal s reaktorem, ale všechny přístroje na zjišťování radiace nefungovaly. Sám jsem to viděl. Hlavní inženýr Melechin musel řadu z nich předělat, aby našel netěsné potrubí reaktoru. Tohle vám líp řekne Svjadov. Ten u toho byl.“

Důstojník KGB si čmáral poznámky. „A co vaše ponorka dělala tak blízko u amerického pobřeží?“

„Jak to myslíte? Nevíte, jaké jsme měli rozkazy?“

„A jaké jste měli rozkazy, soudruhu doktore?“ Důstojník KGB se tvrdě zahleděl Petrovovi do očí.

Doktor to vysvětlil, a dodal: „Rozkazy jsem viděl. Byly vyvěšeny, aby je viděl každý, jak je to obvyklé.“

„Podepsány byly kým?“

„Admirálem Korovem. Kým jiným?“

„A nezdály se vám ty rozkazy trochu divné?“ zeptal se zlostně major.

„Vy pochybujete o svých rozkazech, soudruhu majore?“ Petrov sebral trochu vzdoru. „Já ne.“

„Co se stalo s vaším politickým důstojníkem?“

V jiném oddělení Ivanov vysvětloval, jak byl Rudý říjen objeven americkými a britskými loďmi. „Ale kapitán Ramius se jim vynikajícím způsobem vyhýbal! Bylo by se nám to podařilo, nebýt té zatracené havárie reaktoru. Musíte zjistit, kdo to udělal, soudruhu kapitáne. Na vlastní oči chci vidět, jak zemře!“

Důstojníkem KGB to nepohnulo. „A co vám kapitán řekl naposled?“

„Přikázal mi, abych na své lidi dával pozor, nenechal je mluvit s Američany víc než je nutné, a že se naše loď nikdy nedostane Američanům do rukou.“ Ivanovovi vstoupily do očí slzy, když pomyslel na kapitána a jeho loď. Byl to hrdý a privilegovaný mladý sovětský občan, syn příslušníka stranické duchovní elity. „Soudruhu, vy a vaši lidé musíte najít ty zlosyny, co nám tohle udělali!“

„Bylo to velmi chytré,“ několik metrů odtud líčil události Svjadov. „Sám soudruh Melechin to našel až na třetí pokus a přísahal pomstu tomu, kdo to udělal. Sám jsem to viděl,“ vykládal poručík, zapomínaje, že neviděl nic. Podrobně vysvětloval, a dokonce i nakreslil, jak to bylo udělané. „O té poslední havárii nevím, právě jsem šel do služby. Melechin, Surzpoj a Bugajev pracovali celé hodiny a snažili se zapojit naše pomocné elektrické systémy.“ Potřásl hlavou. „Chtěl jsem se k nim připojit, ale kapitán Ramius to zakázal. Zkusil jsem to ještě jednou, proti rozkazu, ale soudruh Petrov mi v tom zabránil.“

Po dvou hodinách letu nad Atlantikem se starší vyšetřovatelé KGB sešli na zádi letadla a porovnávali si své poznámky.

„Jestli to ten kapitán hrál, tak je ďábelsky dobrý,“ shrnul plukovník pověřený předběžným vyšetřováním. „Jeho rozkazům mužstvu se nedá nic vytknoout. Rozkazy byly vyvěšeny a oznámeny tak, jak je obvyklé-“

„Ale kdo z těch lidí zná Korovův podpis? A Korova se dost dobře zeptat nemůžeme,“ řekl jeden major. Velitel severní flotily zemřel po dvou hodinách prvního výslechu v Lubjance na krvácení do mozku, ke zklamání mnohých. „Mohl to klidně být podvrh. Copak máme na Kubě nějakou tajnou ponorkovou základnu? A co ta zampolitova smrt?“

„Doktor je přesvědčen, že to byla nehoda,“ odpověděl jiný major. „Kapitán se domníval, že se uhodil do hlavy, ale ve skutečnosti si zlámal vaz. Ale stejně si myslím, že měli rádiem požádat o instrukce.“

„Byl příkaz zachovávat rádiový klid,“ řekl plukovník. „Zkontroloval jsem si to. To je u raketových ponorek naprosto obvyklé. Byl tenhle kapitán Ramius vycvičen v bojovém umění? Nemohl zampolita zavraždit?“

„Možné to je,“ přemítal major, který vyslýchal Petrova, „nebyl v tom vycvičen, ale udělat to není těžké.“

Plukovník si nebyl jist, jestli s tím má souhlasit. „Máme nějaké důkazy, že mužstvo tušilo, že se chystá pokus o útěk?“ Všechny hlavy udělaly zamítavé gesto. „Jinak byla operační činnost normální?“

„Ano, soudruhu plukovníku,“ řekl mladý kapitán. „Navigační důstojník Ivanov, ten, který přežil, říká, že úhybné manévry před imperialistickými ponorkami i loďmi na hladině tenhle Ramius prováděl dokonale - přesně podle zavedených postupů, ale brilantně, po celých dvanáct hodin. Ani v nejmenším nenaznačil, že se tady jedná o zradu. Zatím.“ Každý věděl, že tito námořníci pobudou v Lubjance tak dlouho, dokud nebude i ta poslední hlava dokonale vytěžena.

„Tak dobrá,“ řekl plukovník, „až potud nemáme žádný náznak, že by důstojníci na ponorce chystali zradu? Já si to nemyslím. Soudruzi, budete pokračovat ve výsleších trochu jemněji, dokud nedorazíme do Moskvy. Ať si vaši svěřenci trochu odpočinou.“

Atmosféra v letadle se postupně zlepšovala. Byla předložena svačina a vodka, aby se rozvázaly jazyky a aby se navázalo dobré soudružské přátelství s důstojníky KGB, kteří pili vodu. Všichni věděli, že budou na nějakou dobu uvězněni, a svůj osud přijali s pocitem, který by člověk ze západu nazval překvapivým fatalismem. KGB bude týdny pracovat na rekonstrukci každé události na ponorce od doby, kdy bylo v Poljarném uvolněno poslední lano, až po okamžik, kdy na Mystic nastoupil poslední člen posádky. Další týmy agentů už pracovaly po celém světě, aby zjistily, zda to, co se stalo na Rudém říjnu, byla akce CIA nebo akce některé jiné zpravodajské služby. KGB svou odpověď najde, ale plukovník pověřený tímto případem začínal mít pocit, že tito námořníci s tou odpovědí nemají co dělat.

 

Rudý říjen

Noyes dovolil Ramiusovi přejít s pomocí tři metry mezi ošetřovnou a důstojnickou místností. Pacient nevypadal moc dobře, ale bylo to hlavně tím, že se potřeboval umýt a oholit, jako ostatně všichni na palubě. Borodin a Mancuso mu pomohli na jeho místo v čele stolu.

„Tak, Ryane, jak se dnes máte?“

„Dobře, díky, kapitáne Ramiusi,“ usmál se Ryan přes kávu. Opravdu se mu nesmírně ulevilo, když už několik hodin mohl přenechat řízení ponorky lidem, kteří o tom něco vědí. I když počítal hodiny, kdy už bude z Rudého října pryč, poprvé během dvou týdnů neměl ani mořskou nemoc ani strach.

„Co vaše noha, pane?“

„Bolí. Musím se naučit, jak se nenechat znovu postřelit. Myslím, že jsem vám zapomněl říct, že vám vděčím za život, jako my všichni tady.“

„Můj život to byl také,“ odpověděl Ryan, poněkud nesvůj.

„Dobré jitro, pane!“ to byl kuchař. „Mohu vám přichystat něco k snídani, kapitáne Ramiusi?“

„Ano, hlad mám pořádný.“

„Dobrá! Jedna snídaně amerického válečného námořnictva. Přinesu vám také čerstvou kávu.“ Zmizel do chodbičky. Za třicet vteřin byl zpátky s čerstvou kávou a prostíráním pro Ramiuse. „Snídaně bude za deset minut, pane.“

Ramius si nalil šálek kávy. Na podšálku byl malý sáček podobný obálce. „Co je to?“

„Coffee Mate,“ Mancuso se pousmál. „Smetana do kávy, kapitáne.“

Ramius balíček roztrhl a nedůvěřivě se podíval dovnitř, pak obsah vysypal do kávy a zamíchal.

„Kdy odplujeme?“

„Někdy zítra,“ odpověděl Mancuso. Dallas pravidelně vystupoval na hloubku periskopu, aby přijal operační rozkazy a předal je na Rudý říjen podvodním telefonem. „Před několika hodinami jsme se dověděli, že sovětská flotila míří zpátky na severovýchod. Najisto to budeme vědět před západem slunce. Naši hoši je mají pod dohledem.“

„Kam poplujeme?“ zeptal se Ramius.

„Kam jste jim řekl, že poplujete?“ zajímal se Ryan. „Co přesně bylo v dopise?“

„Vy o tom dopise víte - jak?“

„Víme - totiž já vím o dopise, ale to je vše, co mohu říci, pane.“

„Sdělil jsem strýci Jurijovi, že plujeme do New Yorku, abychom tuhle loď darovali prezidentovi Spojených států.“

„Ale vy jste nesměřovali do New Yorku,“ namítl Mancuso.

„Zajisté ne. Chtěl jsem vplout do Norfolku. Proč plout do civilního přístavu, když je tak blízko námořní základna? Říkáte, že jsem měl Padorinovi napsat pravdu?“ Ramius potřásl hlavou. „Proč? Vaše pobřeží je tak dlouhé.“

Milý admirále Padorine, plujeme do New Yorku... Není divu, že Padorina mohl trefit šlak, pomyslel si Ryan.

„Plujeme do Norfolku nebo do Charlestonu?“ zeptal se Ramius.

„Do Norfolku, myslím,“ řekl Mancuso.

„To vás nenapadlo, že za vámi pošlou celou flotilu?“ vyrazil ze sebe Ryan prudce. „Proč jste vůbec nějaký dopis posílal?“

„Aby věděli,“ odpověděl Ramius. „Aby věděli. Nečekal jsem, že nás někdo najde. Pak jste nás překvapili.“

Americký kapitán potlačoval úsměv. „Našli jsme vás při pobřeží Islandu. Měli jste větší štěstí než si umíte představit. Kdybychom pluli od Anglie podle časového rozvrhu, byli bychom o patnáct mil blíž k pobřeží a byli bychom vás chytli snadněji. Je mi líto, kapitáne, ale naše sonary a jejich obsluhy jsou velmi dobré. Později se můžete sejít s člověkem, který vás první objevil. Teď pracuje s vaším Bugajevem.“

„Staršina,“ řekl Borodin.

„Ne důstojník?“ otázal se Ramius.

„Ne, akorát moc dobrý akustik,“ řekl Mancuso překvapeně. Proč by u sonaru nutně musel držet službu důstojník?

Vrátil se kuchař. Podle jeho představy standardní snídaně u amerického válečného nánořnictva obnášela velký oválný talíř se silným plátkem šunky, dvěma smaženými vejci, hromadou bramboráčků, čtyřmi topinkami a kelímkem jablkového džemu.

„Řekněte mi, jestli budete chtít přidat, pane,“ řekl kuchař.

„Tohle je normální snídaně?“ zeptal se Ramius Mancusa.

„Na tomhle není nic zvláštního. Já mám radši oplatky. Američané si dávají pořádné snídaně.“ Ramius se do své už pustil. Po dvou dnech bez normálního jídla a po ztrátě krve ze zranění na noze jeho tělo zoufale volalo po potravě.

„Řekněte mi, Ryane,“ Borodin si zapaloval cigaretu, „co nás v Americe nejvíc ohromí?“

Jack ukázal na kapitánův talíř. „Obchody s potravinami.“

„Obchody s potravinami?“ optal se Mancuso.

„Když jsem seděl na Invincible, pročítal jsem zprávu CIA o lidech, kteří přecházejí na naši stranu.“ Ryan nechtěl použít výraz 'uprchlíci na Západ'. Ten výraz mu připadal ponižující. „Všechno nasvědčuje tomu, že první věc, která lidi překvapí, lidi z vaší části světa, je, když projdou naším supermarketem.“

„Vprávějte mi o nich,“ žádal Borodin.

„Budova velká asi tak jako dvě fotbalová hřiště - no, možná o něco menší. Jdete do předních dveří a dostanete vozík. Čerstvé ovoce a zelenina jsou na pravé straně, postupně se propracováváte dalšími odděleními doleva. Takhle to dělám už od doby, kdy jsem byl kluk.“

„Říkáte čerstvé ovoce a zelenina? A co teď, v zimě?“

„Co teď v zimě?“ řekl Mancuso. „Možná stojí trochu víc, ale vždycky dostanete čerstvé výrobky. To je věc, která nám na ponorkách nejvíc chybí. Zásoby čerstvých výrobků a mléka nám vydrží tak na týden.“

„A maso?“ zeptal se Ramius.

„Jaké chcete,“ odpověděl Ryan. „Hovězí, vepřové, jehněčí, krocan, drůbež. Američtí farmáři jsou velmi schopní. Spojené státy uživí sebe a ještě hodně přebývá. Přece víte, že Sovětský svaz kupuje naše obilí. Hergot, platíme farmářům, aby toho tolik nepěstovali a přebytky byly trochu pod kontrolou.“ Čtyři Rusové vypadali pochybovačně.

„Co ještě?“ zeptal se Borodin.

„Co ještě vás překvapí? Skoro každý má auto. Když máte peníze, můžete si koupit skoro všechno co chcete. Průměrná rodina v Americe vydělává tak dvacet tisíc dolarů za rok. Tihle důstojníci si všichni vydělají víc. Podstata je v tom, že u nás, když má člověk něco v hlavě - a to vy všichni máte - a chce pracovat - a vy všichni chcete pracovat - budete žít pohodlným životem, ani vám nikdo nebude muset pomáhat. A kromě toho, buďte ujištěni, že se o vás CIA dobře postará. Nikomu si nebudete moci stěžovat na nedostatek pohostinnosti.“

„A co se stane s mými lidmi?“

„To nemohu přesně říci, protože jsem nikdy do něčeho takovéhleho nebyl zapojen. Řekl bych, že vás dopraví na bezpečné místo, abyste si odpočinuli a trochu se vzpamatovali. Lidé z CIA a válečného námořnictva s vámi budou chtít podrobně hovořit. To není nic divného, ne? To jsem vám už řekl. Za rok budete dělat, co budete chtít.“

„A každý, kdo bude chtít s námi na plavbu, bude vítán,“ dodal Mancuso.

Ryan uvažoval, jak moc je tohleto pravda. Námořnictvo nebude žádné z těchto lidí na palubě svých lodí třídy 688 chtít. Někdo z nich by mohl přijít k informaci dost cenné na to, aby se vrátil domů a zachránil si hlavu.

„Jak se kamarádský a sympatický člověk stane špionem CIA?“ zeptal se Borodin.

„Nejsem špion, pane,“ opakoval Ryan. Nemohl jim mít za zlé, že mu nevěřili. „Když jsem byl na škole, seznámil jsem se s chlapíkem, který se o mně zmínil jednomu ze svých přátel v CIA, admirálu Jamesi Greerovi. Před pár lety jsem byl požádán, abych se stal členem skupiny odborníků, která měla prověřovat některé zpravodajské poznatky CIA. V té době jsem se pěkně v klidu zabýval psaním knih o historii námořnictva. V Langley - byl jsem tam v létě dva měsíce -jsem napsal pojednání o mezinárodním terorismu. Greerovi se to líbilo a před dvěma roky mě požádal, abych tam začal pracovat na plný úvazek. Přijal jsem. Byla to chyba,“ řekl Ryan, ale nemyslel to doslova. Nebo ano? „Před rokem jsem byl převeden do Londýna, abych pracoval v týmu pro vyhodnocování zpravodajských informací u britské tajné služby. Moje normální práce je sedět za stolem a vyhodnocovat zprávy od agentů v terénu. Do celé věci jsem se dostal proto, že jsem přišel na to, co máte v plánu, kapitáne Ramiusi.“

„Byl váš otec špion?“ zeptal se Borodin.

„Ne, můj otec byl policistou v Baltimore. On a matka se zabili před deseti lety při havárii letadla.“

Borodin mu vyjádřil soustrast. „A vy, kapitáne Mancuso, jak jste se vy stal námořníkem?“

„Námořníkem jsem chtěl být už jako kluk. Můj otec je holič. Rozhodl jsem se pro ponorky, když jsem byl v Annapolisu, protože mi to připadalo zajímavé.“

Ryan měl před sebou něco, co předtím nikdy neviděl, lidi ze dvou rozdílných míst a dvou rozdílných kultur, jak se snaží najít společný jazyk. Obě strany k sobě vztahovaly ruce, snažily se najít podobné rysy charakteru a životních zkušeností a stavět základy porozumění. Bylo to víc než jen zajímavé - bylo to dojímavé. Ryan přemítal, jak těžké to pro Sověty asi je. Možná těžší než cokoli, co kdy zažil sám -jejich mosty byly spáleny. Odpoutali se ode všeho, co jim bylo blízké, v důvěře, že to, co našli, je lepší. Ryan doufal, že se jim to podaří a že přejdou od komunismu ke svobodě. Během minulých dvou dní si uvědomil, kolik odvahy je třeba, aby se lidé rozhodli přejít. Stát před ústím pistole v raketovém úseku nebylo nic proti tomu, když člověk opouští celý svůj předchozí život. Je zvláštní, jak Američané snadno nesou svoji svobodu. Jak těžké bude pro tyto lidi, kteří riskovali životy, přizpůsobit se něčemu, nad čím se lidé jako Ryan jen zřídkakdy vůbec zamysleli? Právě takovíhle lidé vybudovali Americký sen, a takovýchhle lidí bylo třeba, aby sen zůstal. Bylo zvláštní, že jsou zrovna ze Sovětského svazu. Nebo možná ne zase tak zvláštní, myslel si Ryan, když naslouchal rozhovoru, který se před ním odvíjel.