Tom Clancy - Hon na ponorku (ukázky) [Literární doupě]

Tato kniha na Novém Literárním doupěti

< 17

SEDMNÁCTÝ DEN

Neděle 19. prosince

Rudý říjen

„Ještě osm hodin,“ zašeptal Ryan pro sebe. Tak mu to řekli. Osm hodin do Norfolku. Na vlastní žádost byl zpátky u ovladačů křídel. Řídit je bylo to jediné, co dovedl, a něco dělat musel. Na Rudém říjnu byl stále zoufalý nedostatek lidí. Skoro všichni Američané pomáhali u reaktoru a ve strojovně na zádi. Jen Mancuso, Ramius a on sám ponorku řídili. Bugajev za Jonesovy pomoci několik metrů odtud sledoval sonar a zdravotnický personál si dosud dělal starosti s Williamsem na ošetřovně. Kuchař běhal sem a tam se sendviči a kávou, kterou byl Ryan zklamán, nejspíš proto, že ho rozmazlila káva u Greera.

Ramius napůl seděl na zábradlí kolem podstavce periskopu. Zranění na noze nekrvácelo, ale muselo být bolestivější než dal najevo, protože nechal Mancusa, aby sledoval přístroje a ponorku řídil.

„Kormidlo přímo,“ zavelel Mancuso.

„Přímo.“ Ryan otočil kolem zpět doprava, aby ho vyrovnal, a zkontroloval ukazatel úhlu kormidla. „Kormidlo je přímo, držím kurz jeden-dva-nula.“

Mancuso se zamračil na mapu, byl nervózní z toho, že musí řídit tak velkou ponorku tak jemným způsobem. „Tady musíte dávat pozor, to jižní proudění od břehu sem pořád nanáší písečný jazyk a každých pár měsíců se to tu musí bagrovat. A ty bouře v poslední době tomu tady také nijak neprospěly.“ Mancuso se vrátil k periskopu.

„Tohle prý je nebezpečná oblast,“ řekl Ramius.

„Hřbitov Atlantiku,“ potvrdil Mancuso. „Tady podél Outer Banks už zahynula spousta lodí. Počasí i proudy jsou tu špatné. Němci si tu prý během války pěkně užili. Ve vašich mapách to nemáte, ale tady na dně jsou stovky vraků.“ Vrátil se ke stolu s mapou. „Ale stejně, my to tady pěkně obeplujeme a na sever se stočíme až někde tady.“ Načrtl na mapě čáru.

„Tohle jsou vaše vody,“ souhlasil Ramius.

Udržovali volnou formaci tří lodí. Dallas je vedl na moře, Pogy plula vzadu. Všechny lodi pluly těsně pod hladinou, paluby omývaly vlny; na můstcích nebyl nikdo. Nevysílali žádné elektronické signály. Ryan letmo pohlédl na mapu. Samotnou zátoku už měli za sebou, ale na mapě byly vyznačeny písečné výběžky ještě v délce několika mil.

Nepoužívali ani pohon housenkou. Ukázalo se, že systém je téměř přesně takový, jak předpovídal Skip Tyler. Měl dva komplexy tunelových oběžných kol, jednu dvojici zhruba ve třetině vzdálenosti od přídě a tři další těsně před středem lodi. Mancuso a jeho inženýři prostudovali plány s velkým zájmem a pak obsáhle komentovali kvalitu konstrukce housenky.

Ramius stále nechtěl uvěřit, že byl tak brzy objeven, až Mancuso konečně přivedl Jonese, který mu na své osobní mapě ukázal předpokládaný kurz Rudého října od pobřeží Islandu. Ačkoli tu byl rozdíl několika mil od přesného záznamu kurzu lodi, bylo to příliš málo na to, aby šlo o náhodu.

„Váš sonar musí být lepší, než jsme mysleli,“ zabručel Ramius několik metrů od místa, kde v řídícím středisku stál Ryan.

„Je dobrý,“ připustil Mancuso. „A navíc tady ještě máme Jonýska - je to ten nejlepší akustik, kterého jsem kdy měl.“

„Tak mladý a tak šikovný.“

„Takových máme hromadu,“ usmíval se Mancuso. „Nikdy samozřejmě tolik, kolik potřebujeme, ale všichni naši lidé jsou dobrovolníci. Vědí, do čeho jdou. Dost si vybíráme, a pak jim při výcviku dáme pořádně do těla.“

„Veliteli, tady sonar.“ To byl Jonesův hlas. „Dallas se ponořuje, pane.“

„Dobrá.“ Mancuso si po cestě k interkomu zapálil cigaretu.

Stiskl tlačítko pro strojovnu. „Řekněte Mannionovi, že ho potřebujeme tady vepředu. Za pár minut se ponořujeme. Jo.“ Zavěsil a vrátil se k mapě.

„Máte je tedy déle než tři roky?“ zeptal se Ramius.

„Ale jo. Sakra, to bychom je přece nechali odcházet právě když jsou pořádně vycvičení.“

Proč si nemůže sovětské námořnictvo takhle udržet svoje lidi, myslel si Ramius. Odpověď znal až moc dobře. Američané dávají svým lidem slušně najíst, v pořádné jídelně, slušně je platí, důvěřují jim - všechno, za co on dvacet let bojoval.

„Potřebujete mě ke vpustním otvorům?“ zeptal se Mannion, když vešel.

„Jo, Pate. Za dvě nebo tři minuty se ponořujeme.“

Když Mannion šel k panelu, vrhl pohled na mapu.

Ramius se k ní přibelhal. „Říkali nám, že vaši důstojníci se vybírají z buržoazní třídy, aby veleli prostým námořníkům z dělnické třídy.“

Mannion rukama přejel ovladače vpustních otvorů.

Tedy, bylo jich až dost. Den předtím strávil dvě hodiny tím, že se snažil vniknout do složitého systému. „To je pravda, pane. Naši důstojníci opravdu pocházejí z vládnoucí třídy. Jen se podívejte na mě,“ řekl s nehybným obličejem. Mannionova plec měla barvu kávové sedliny a mluvil s čistým přízvukem z Jižního Bronxu.

„Ale vy jste černoch,“ namítl Ramius, kterému unikl ironický nádech poznámky.

„Jistě, my jsme úplně etnická loď.“ Mancuso znovu vyhlédl periskopem. „Kapitán z Guineje, černý navigátor a poděs akustik.“

„Všechno slyším, pane!“ zavolal Jones normálně, ne přes interkom. „Zpráva přes gertrudu od Dallasu. Všechno vypadá OK. Čekají na nás. Na nějakou chvíli je to teď poslední zpráva hydrotelefonem.“

„Velitel, přijato. Konečně jsme na volném moři. Můžeme se ponořit, kdy budete chtít, kapitáne Ramiusi,“ řekl Mancuso.

„Soudruhu Mannione, otevřít zátěžové nádrže,“ řekl Ramius. Rudý říjen se vlastně ještě nikdy doopravdy nevynořil a byl dosud připraven k ponoření.

„Rozkaz, pane.“ Poručík otáčel hlavními spínači v horní řadě, kterými spouštěl hydraulické ovladače.

Ryan zkřivil obličej. Zvuk mu připadal, jako když se najednou splachuje milion záchodů.

„Na křídlech pět stupňů dolů, Ryane,“ řekl Ramius.

„Pět stupňů dolů, rozkaz.“ Ryan posunul ovládací páku dopředu. „Křídla pět stupňů dolů.“

„Ponořuje se pomalu,“ poznamenal Mannion, když sledoval ručně namalovaný náhradní ukazatel hloubkoměru. „Je tak zatraceně velká.“

„Jo, to je,“ řekl Mancuso. Ručička přešla přes dvacet metrů.

„Křídla na nulu,“ řekl Ramius.

„Křídla na úhel nula, rozkaz.“ Ryan stáhl páku zpět. Ponorka se ustálila za třicet vteřin. Zdálo se, že na ovladače reaguje velmi pomalu. Ryan se domníval, že ponorky reagují stejně rychle jako letadla.

„Odlehčete ji trochu, Pate. Stačí jeden stupeň dolů, abychom ji udrželi v rovině,“ řekl Mancuso.

„Hm,“ zahučel Mannion a podíval se na hloubkoměr. Zátěžové nádrže byly teď zcela zaplněny a vyrovnání se bude muset dosáhnout pomocí mnohem menších vyrovnávacích nádrží. Dostat ponorku do přesně vodorovné polohy mu trvalo pět minut.

„Je mi líto, pánové. Je moc velká, než abychom ji rychle srovnali tak, jak ji potřebujeme,“ omlouval se v rozpacích.

Na Ramiuse to udělalo dojem, ale rozladilo ho to tak, že své uznání nedal najevo. Čekal, že americkému kapitánovi to bude trvat déle. Ustálit cizí ponorku do potřebné polohy tak zručně a na první pokus...

„No, a teď můžeme vyrazit na sever,“ řekl Mancuso. Byli dvě míle za poslední zakreslenou výspou. „Doporučuji nový kurz nula-nula-osm, kapitáne.“

„Ryane, kormidlo deset stupňů doleva,“ přikázal Ramius. „Přejděte na nula-nula-osm.“

„Ano, kormidlo deset stupňů doleva,“ odpověděl Ryan a jedním okem sledoval indikátor kormidla a druhým údaj gyrokompasu. „Přecházím na 0-0-8.“

„Pozor, Ryane. Stáčí se pomalu, ale jak se jednou natáčí, musíte hodně dozadu-“

„Opačně,“ opravil ho zdvořile Mancuso.

„Ano, kormidlo opačně, aby se ponorka zastavila ve správném kurzu.“

„Jasně.“

„Kapitáne, nemáte potíže s kormidlem?“ zeptal se Mancuso. „Jak jsme vás sledovali, připadalo nám, že se otáčíte v dost velkých obloucích.“

„S housenkou ano. Proud vody z tunelů na kormidlo dost tvrdě naráží, a když je moc stočené, kmitá do stran. Při prvních pokusech na moři se poškodilo. Je to kvůli - jak to říkáte - sejití obou tunelů.“

„Ovlivňuje to pohon pomocí vrtulí?“ zeptal se Mannion.

„Ne, jen s housenkou.“

Mancusovi se tohle nelíbilo. Ale vlastně to ani nevadilo. Plán byl jednoduchý, přímočarý. Všechny tři lodi vyrazí přímo do Norfolku. Obě americké útočné ponorky se budou přískoky pohybovat dopředu rychlostí třiceti uzlů a očichají prostor před sebou, zatímco Rudý říjen se bude plahočit za nimi konstantní rychlostí dvaceti uzlů.

Jak se příď stáčela, začal Ryan kormidlo vyrovnávat, ale čekal s tím příliš dlouho. I přes pět stupňů doprava na kormidle se příď zhoupla přes požadovaný kurz a gyrokompas vyčítavě cvakl přes každý třetí stupeň, až se zastavil na nula-nula-jedna. Trvalo další dvě minuty, než se dostal zpátky na správný kurz.

„To mě mrzí. Ustáleno na nula-nula-osm,“ hlásil konečně.

Ramius byl smířlivý. „Učíte se rychle, Ryane. Možná z vás jednoho dne bude pořádný námořník.“

„Pěkně děkuju. Jedno jsem se ale na téhle cestě naučil - že vy hoši si plně zasloužíte každý niklák.“

„Copak - ponorky ne?“ uchechtl se Mannion.

„Není kde se tu proběhnout.“

„To je pravda. Jestli mě už nepotřebujete, kapitáne, mohu jít dozadu. Ve strojovně mají strašně málo lidí,“ řekl Mannion.

Ramius kývl. Je on z vládnoucí třídy? přemýšlel kapitán.

V. K. Konovalov

Tupolev mířil zpět na západ. Podle rozkazů se celá flotila, kromě jeho Alfy a ještě jedné další, měla vracet rychlostí dvaceti uzlů domů. Tupolev měl postupovat k západu dvě a půl hodiny. Teď měl pět uzlů, což byla maximální rychlost, kterou mohla Alfa plout, aniž dělala příliš velký hluk. Účelem bylo, aby se jeho ponorka v té tlačenici ztratila. Takže k Norfolku - nebo pravděpodobněji k Charlestonu - mířila jedna loď Ohio. V každém případě bude Tupolev potichu kroužit a pozorovat. Rudý říjen byl zničen; tolik z operačních rozkazů věděl. Tupolev zakroutil hlavou. Jak mohl Marko něco takového udělat? Ať byla odpověď jakákoli, za svou zradu zaplatil životem.

Pentagon

„Měl bych lepší pocit, kdybychom měli trochu víc leteckého krytí,“ prohlásil admirál Poster, opíraje se o zeď.

„Souhlasím, pane, ale nemůžeme o sobě tolik dávat vědět, ne?“ zeptal se generál Harris.

Dvojice P-3B nyní hlídkovala od mysu Hateras po Virginia Capes jako při běžném cvičení. Většina z ostatních Orionů byla daleko na moři. Sovětská flotila už byla čtyři sta mil od pobřeží. Tři skupiny hladinových plavidel se už setkaly a nyní byly obklopeny kruhem vlastních ponorek. Kennedy, America a Nimitz byly od nich pět set mil na východ a New Jersey zůstával vzadu. Rusové budou pod dohledem po celou cestu domů. Bojové skupiny mateřských lodí je budou následovat až k Islandu, v uctivé vzdálenosti, a budou neustále udržovat letecké skupiny na hranici dosahu jejich radarů, jen tak, aby viděli, že Spojené státy ještě nepustily věc ze zřetele. Letadla ze základen na Islandu je budou sledovat po zbytek cesty.

Invincible se už operace neúčastnil, a byl zhruba na půl cestě zpět. Americké útočné ponorky se vrátily k běžným hlídkovým plavbám, a všechny sovětské ponorky byly podle zpráv pryč od pobřeží, ačkoli tyto údaje byly kusé. Pluly ve volných houfech a hluk, který dělaly, ztěžoval sledování hlídkujícím Orionům, které neměly dostatek akustických bojí. Celkem vzato byla operace zhruba ukončena, jak usuzoval J-3.

„Chystáte se do Norfolku, admirále?“ zeptal se Harris.

„Myslel jsem, že bych se mohl sejít s CINCLANT, konference po ukončení operace, chápete,“ řekl Poster.

„Ano, pane.“ řekl Harris.

New Jersey

Plul rychlostí dvanácti uzlů a po stranách měl křižníky doplňující palivo. Komodor Eaton byl na velitelském stanovišti. Bylo po všem, k ničemu nedošlo, díky Bohu. Sověti teď byli sto mil před nimi, v dosahu střel Tomahawk, ale jiných střel už ne. Koneckonců, byl spokojen. Jeho skupina spolupracovala úspěšně s Tarawou, která nyní směřovala na jih do Mayportu na Floridě. Doufal, že brzy se bude něco podobného opakovat. Už dlouho se nestalo, aby velící důstojník na bitevní lodi velel letadlové lodi. Měli Kirova neustále pod dohledem. Eaton byl přesvědčen, že kdyby došlo k bitvě, s Ivanem by si poradil. A co bylo důležitější: Ivan to určitě věděl. Teď už jen čekali na rozkaz vrátit se do Norfolku. Bude to fajn, být na Vánoce doma. A jeho lidé si to zasloužili. Hodně členů posádky byli staří mazáci a skoro každý měl rodinu.

Rudý říjen

Ping. Jones poznamenal do svého notesu čas a zavolal: „Kapitáne, právě jsem dostal signál od Pogy.“

Pogy nyní byla deset mil před Rudým říjnem a Dallasem.

Bylo to domluveno tak, že až se dostane dopředu, bude deset minut naslouchat a pak jedním zvukovým impulzem svého aktivního sonaru ohlásí, že deset mil k Pogy a dvacet či více mil vpředu je čistých. Pogy se nechá zvolna unášet, aby to potvrdila, a míli na východ od Rudého října vyrazí plnou rychlostí Dallas, aby proskočil deset mil před druhou útočnou ponorku.

Jones si pohrával s ruským sonarem. Aktivní systém, jak zjistil, nebyl špatný. Na pasivní systémy raději ani nemyslel. Když Rudý říjen ležel v klidu v úžině Pamlico, nedokázal se na amerických ponorkách zachytit. Ty byly sice také v klidu, jejich reaktory jen roztáčely generátory, ale zase nebyly dále než míli. Byl zklamaný, že se mu nepodařilo je zjistit.

Důstojník, který byl s ním, Bugajev, byl kamarádský člověk, rozvažoval Jones, dokud neviděl, jak se ke mně chová kapitán. To Jonese překvapilo. Z toho mála, co o komunismu věděl, čekal, že si všichni budou rovni. No, řekl si, to mám z toho, že jsem četl Kapitál, když jsem byl v prvním ročníku kurzu politologie. Mnohem rozumnější bylo podívat se na to, co komunismus vytvořil. Většinou smetí. Vždyť mužstvo nemělo ani svou vlastní jídelnu. Není to zhovadilost? Jíst v ubikaci s palandami!

Jones strávil hodinu - během níž měl spát - prohlídkou ponorky.

Pan Mannion byl s ním. Začali v ubikaci mužstva. Skříňky se nezamykaly - asi proto, aby se v nich důstojníci mohli přehrabovat. Jones a Mannion udělali přesně totéž; nic zajímavého v nich nebylo. I pornografie, co námořníci měli, byla mizerná. Pózy byly přímo pitomé, a ženy - no, Jones vyrostl v Kalifornii. Smetí. Pro něj nebylo vůbec těžké pochopit, proč se Rusové rozhodli k útěku na západ.

Raketa byla zajímavá. S Mannionem otevřeli inspekční otvor a prozkoumali vnitřek. Nevypadá to tu špatně, uvažovali. Bylo tam trochu moc volných drátů, ale to asi usnadňovalo zkoušení. Raketa se zdála hrozně veliká. Tak, myslel si, s tímhle na nás ti pacholci míří. Napadlo ho, jestli si válečné námořnictvo nějaké nechá. Kdyby někdy bylo potřeba na Ivana nějakou prsknout, mohlo by to být i pár jeho vlastních. Blbej nápad, Jonýsku, řekl si. Nikdy si nepřál, aby se tyhle svinské věci vůbec dostaly do vzduchu. Jedna věc byla jistá: všechno na téhle kocábce se odmontuje, vyzkouší, rozebere, znova vyzkouší - a on byl v námořnictvu expert číslo jedna na ruský sonar. Možná bude přizván k rozborům... Stálo by možná za to kvůli tomuhle zůstat u námořnictva pár měsíců navíc.

Jones si zapálil cigaretu. „Dáte si jednu ode mne, pane Bugajeve?“ Nabídl inženýrovi krabičku.

„Díky, Jonesi. Vy jste byl na univerzitě?“ poručík si vzal americkou cigaretu, na kterou měl chuť, ale byl příliš hrdý, než aby si o jednu řekl. Pomalu mu docházelo, že tenhle délesloužící voják se mu v technických znalostech vyrovná. Ačkoli Jones nebyl kvalifikovaným směnovým důstojníkem, dovedl obsluhovat a udržovat sonarové zařízení jako kdokoli jiný, koho znal.

„Ano, pane,“ Nic to člověku neudělá, když bude důstojníkům říkat pane, to Jones věděl. Zvlášť těm přitroublým. „Kalifornská technická univerzita. Pět semestrů dokončených, průměr „A“. Nedodělal jsem ji.“

„A proč jste odešel?“

Jones se usmál. „No, pane, musím vám říct, že Kalifornská technika je - no, jak bych to řek - trochu divná. Dovolil jsem si tam na jednoho profesora takový vtípek. Dělal něco se stroboskopickým světlem, předváděl zhotovení časové lupy, a já jsem sestavil takový malinký spínač pro světla v místnosti, aby taky šla stroboskopicky. Jenže ve spínači se udělal zkrat a byl z toho takový elektrický ohýnek.“ Od kterého shořela laboratoř, zničila se data za tři měsíce a zařízení za patnáct tisíc dolarů. „To bylo proti řádům školy.“

„Co jste studoval?“

„Chystal jsem se na diplom inženýra elektronika, vedlejší obor kybernetika. Chyběly mi ještě tři semestry. Ale ty udělám, pak diplom a pak doktorát, a pak se vrátím k námořnictvu jako civilista.“

„A proč jste akustikem?“ Bugajev se posadil. Takhle se ještě nikdy s nikým z mužstva nebavil.

„Hergot, pane, vždyť je to sranda! Když se něco děje - víte, třeba manévry, sledování jiné ponorky a tak - já jsem kapitán. Velitel se akorát řídí podle údajů, které mu já dávám.“

„A máte svého velitele rád?“

„No jasně! Je to ten nejlepší, co jsem kdy měl - a měl jsem tři. Můj kapitán je prima chlap. Dělejte svou práci pořádně, a on vás nebuzeruje. Když mu máte co říct, tak naslouchá.“

„Říkáte, že se vrátíte na školu. Jak to zaplatíte? Nám říkali, že na univerzitu jdou jen synové lidí z vládnoucí třídy.“

„To je blbost, pane. V Kalifornii, když jste dost chytrý, abyste na univerzitu šel, tak jdete. V mém případě šetřím - na ponorce se toho moc neutratí, ne? - a námořnictvo taky něco přidá. Mám dost na to, abych se dostal až k diplomu a dostal M.A. Co jste vystudoval vy?“

„Chodil jsem na vysokou námořnickou školu. Něco jako ta vaše v Annapolisu. Rád bych měl řádný diplom z elektroniky,“ řekl Bugajev a vyslovil tak nahlas svůj sen.

„Jen klid. Můžu vám s tím pomoct. Jestli budete dost dobrý pro Kalifornskou Techniku, řeknu vám, s kým promluvit. Kalifornie se vám bude líbit. To je to správné místo k životu.“

„A přál bych si pracovat s opravdovým počítačem,“ pokračoval Bugajev zasněně.

Jones se potichu rozesmál. „No tak si ho kupte.“

„Koupit si počítač?“

„No jistě, máme pár malých, Apple, tady na Dallasu. Bude vás stát - no, dva tisíce za pořádný systém. Je to o moc míň než nač přijde auto.“

„Počítač za dva tisíce dolarů?“ Bugajevova zasněnost přešla do podezřívavosti, byl přesvědčen, že mu Jones něco namlouvá.

„Nebo taky míň. Za tři tácy už dostanete moc pěknou věcičku. Sakra, řeknete u Apple, kdo jste, a oni vám ho možná dají zadarmo, nebo vám ho dá námořnictvo. Když nebudete chtít Apple, je tu Commodore, TRS-80, Atari. Všechno možné. Přijde na to, nač ho chcete používat. Koukněte, jen jediná společnost, Apple, jich prodala přes milion. Jsou malé, to jistě, ale jsou to opravdické počítače.“

„Nikdy jsem o tom neslyšel -Apple?“

„Jo, Apple. Tu firmu založili dva chlápci, když jsem byl na střední škole. Od té doby jich prodali milion nebo tak, jak jsem říkal - a teď jsou nějak bohatí! Já sám ho nemám - na ponorce není místo - ale můj brácha svůj počítač má, IBM PC. Vy mi pořád nevěříte, co?“

„Pracující člověk s vlastním počítačem? Tomu se dá těžko věřit.“ Zamáčkl cigaretu. Americký tabák je trochu nevýrazný, říkal si.

„Dobrá, pane, můžete se zeptat někoho jiného. Jak jsem říkal, na Dallasu je pár Applů, pro mužstvo. Jsou tam ještě další, pro požární hlásiče, navigaci, a samozřejmě pro sonar. Apple máme na hry - počítačové hry se vám určitě budou líbit, na beton. Dokud si nezahrajete Chopliftera, nevíte, co je to sranda; máme i jiné, vzdělávací programy a takové věci. Fakt, pane Bugajeve, můžete jít do kteréhokoli nákupního střediska a tam už uvidíte, kde si počítač koupit. Fakt.“

„Jak používáte počítač u sonaru?“

„To by chtělo dlouhé vysvětlování, pane, a asi bych se musel dovolit kapitána.“ Jones si připomněl, že tenhle chlápek je pořád ještě nepřítel, v určitém smyslu.

V. K. Konovalov

Alfa se nechala pomalu unášet při hraně pevninského šelfu, asi padesát mil jihovýchodně od Norfolku. Tupolev nařídil snížit výkon reaktoru na pět procent, dost na provoz elektrického zařízení, a trochu navíc. Jeho ponorka také byla při tom téměř úplně tichá. Povely se předávaly ústně. Konovalov operoval v podmínkách přísného zachovávání ticha. Veškerá běžná práce v kuchyni byla zakázána - vařit znamenalo posunovat kovové nádobí po kovových mřížkách. Až na další bude mužstvo dostávat sýrové sendviče. Mluvili šeptem, pokud mluvili vůbec. Každý, kdo by způsobil hluk, by přilákal pozornost kapitána, a všichni na palubě věděli, co by to znamenalo.

Řídící středisko SOSUS

Quentin přehlížel údaje vyslané digitálním spojením od obou Orionů. Porouchaná raketová ponorka Georgia mířila do Norfolku po částečném vysazení turbíny, doprovázena dvojicí útočných ponorek. Drželi ji na moři kvůli té činnosti Rusů při pobřeží, říkal admirál, a teď se měla vrátit, opravit a vyslat co nejrychleji zpátky. Georgia nesla čtyřiadvacet střel Trident, významný podíl veškeré odstrašující síly země. Nyní, když jsou Rusové pryč, bude její oprava prvořadou záležitostí. Dostat ji zpět bylo celkem bezpečné, ale potřebovali Oriony, aby nejprve zkontrolovaly, zda v obecném zmatku nezůstaly nějaké ruské ponorky pozadu.

Jeden P-3B vyčkával ve třech stech metrech asi padesát mil jihovýchodně od Norfolku. FLIR neukazoval nic, žádný tepelný znak na hladině, a detektor magnetických anomálií nezjistil žádné měřitelné porušení magnetického pole Země, ačkoli na jedné letové trase se dostal na sto metrů od Alfy. Trup Konovalova byl zhotoven z nemagnetického titanu. Akustická bóje, shozená sedm mil jižně od ní, zvuk jejího reaktoru nezachytila. Údaje byly nepřetržitě předávány do Norfolku, kde je Quentinův operační štáb vkládal do počítače. Problém byl v tom, že ne o všech sovětských ponorkách byl dokonalý přehled.

No tak, myslel si velitel, to zapadá dohromady. Některé z lodí využily příležitosti a odplížily se ze svých pozic zachycených na mapě. Byla tu možnost, hlásil, že tu ještě jedna nebo dvě zatoulané ponorky jsou, ale nebyly o tom žádné důkazy. Lámal si hlavu, co to vlastně CINCLANT rozjel. Docela určitě byl něčím nesmírně nadšen, byla to téměř euforie. Operace proti Rusům proběhla přímo nádherně, alespoň podle toho, co z ní viděl, a byla tu ta mrtvá Alfa. Jak dlouho bude trvat, než se Glomar Explorer dá do kupy a přijede pro ni? Napadlo ho, jestli bude mít příležitost vrak si prohlédnout. Taková šance!

Nikdo nynější operaci nebral nijak vážně. To nebylo nic divného. Kdyby se Georgia opravdu blížila s porouchaným strojem, blížila by se pomalu, a pomalu se pohybující Ohio dělá asi takový hluk jako velrybí panna, která se rozhodla, že pannou zůstane. A kdyby CINCLANTFLT opravdu na tom tak záleželo, nesvěřil by tohle odvšivování dvěma P-3 pilotovaným záložníky. Quentin zvedl telefon a vytočil operační odělení CINCLANTFLT, aby jim sdělil, že nejsou žádné náznaky nepřátelské činnosti.

Rudý říjen

Ryan se podíval na hodinky. Už to bylo pět hodin. Dlouhá doba, musí-li člověk sedět pořád na jediné židli, a z rychlého pohledu na mapu vyrozuměl, že odhad osmi hodin byl optimistický - nebo jim špatně porozuměl. Rudý říjen sledoval linii šelfu a brzy se začne stáčet na západ k Virginia Capes. Možná to bude trvat ještě čtyři hodiny; určitě to ale nemohlo být nijak brzy. Mancuso a Ramius vypadali velmi unaveně. Všichni byli unaveni. Lidé ve strojovně asi nejvíc - ne, to spíš kuchař; běhal sem tam s kávou a sendviči pro všechny. Rusové se zdáli zvlášť hladoví.

Dallas/Pogy

Dallas minul Pogy rychlostí třiceti dvou uzlů a opět provedl přískok. Rudý říjen byl několik mil vzadu. Korvetnímu kapitánovi Wallymu Chambersovi, který Dallasu velel, to nebylo po chuti, nerad plul slepý rychlostí třiceti pěti uzlů i přes hlášení Pogy, že je všechno čisté.

Pogy zaznamenala průjezd Dallasu a potočila se, aby její systém bočních čidel mohl sledovat Rudý říjen.

„Na dvacet uzlů je dost hlučný,“ řekl hlavní akustik na Pogy svému společníkovi. „Dallas tohle nedělá ani ve třiceti.“

V. K. Konovalov

„Něco je slyšet z jihu,“ řekl mičman.

„Co přesně?“ Tupolev postával ve dveřích už celé hodiny a akustikům znepříjemňoval život.

„Na to je ještě moc brzy, soudruhu kapitáne. Souřadnice se ale nemění. Míří sem.“

Tupolev se vrátil do řídící centrály. Nařídil, aby výkon reaktoru byl ještě více snížen. Uvažoval o tom, že by reaktor odstavil úplně, ale spustit ho by trvalo nějaký čas a nikdo ještě nemohl říci, jak daleko kontakt může být. Než se kapitán vrátil k sonaru, vykouřil tři cigarety. Nemělo vyznám mičmana znervózňovat. Byl to jeho nejlepší akustik.

„Jeden lodní šroub, soudruhu kapitáne, americký, pravděpodobně Los Angeles, rychlost třicet pět uzlů. Souřadnice změněny pouze o dva stupně za patnáct minut. Propluje těsně kolem a - počkat... jeho stroje se zastavily.“ Čtyřicetiletý důstojník přitiskl sluchátka k uším. Slyšel, jak se zvuky způsobené kavitací ztišují, pak přestaly zcela a vytratily se. „Zastavil se a poslouchá, soudruhu kapitáne.“

Tupolev se usmál. „Neuslyší nás, soudruhu. Pluje rychle a pak zastaví. Slyšíte něco jiného? Třeba něco doprovází?“

Mičman se znovu zaposlouchal do zvuků ve sluchátkách a něco upravil na svém panelu. „Snad… je tam hodně hluku od povrchu, soudruhu, a já - počkejte, zdá se, že je tam něco slyšet. Náš poslední cíl měl souřadnice jedna-sedm-jedna, tenhle nový hluk má... jedna-sedm-pět. Velmi slabý, soudruhu kapitáne, a teď - impulz, jediný impulz aktivním sonarem.“

„Tak.“ Tupolev se opřel o stěnu. „Dobrá práce, soudruhu. Teď musíme být trpěliví.“

Dallas

Náčelník Laval vyhlásil oblast za čistou. Citlivá čidla na BQQ-5 nic nezjistila, dokonce ani poté, co byl použit systém SAPS. Chambers stočil příď tak, aby jediný impulz dosáhl Pogy, která zase vyslala svůj impulz na Rudý říjen, aby se ujistila, že signál byl přijat. Dalších deset mil bylo volných. Pogy opět vyrazila rychlostí třiceti uzlů, následována nejnovější raketovou ponorkou amerického válečného námořnictva.

V. K. Konovalov

„Dvě další ponorky. Jedna s jednou vrtulí, druhá s dvojitou, myslím. Dosud slabé. Ponorka s jednou vrtulí se otáčí mnohem rychleji. Mají Američané ponorky se dvěma vrtulemi, soudruhu kapitáne?“

„Ano, myslím, že ano.“ Tupolev se nad tím zamyslel. Rozdíl v charakteristikách nebyl zase tak příliš výrazný. V každém případě však uvidí. Konovalov se plazil rychlostí dvou uzlů, sto padesát metrů pod hladinou. Ať se blížilo cokoli, mířilo to zřejmě přímo k nim. No, nakonec přece jen těm imperialistům ukáže.

Rudý říjen

„Může mě někdo vystřídat u kola?“ zeptal se Ryan.

„Potřebujete se protáhnout?“ zeptal se Mancuso a přikročil k němu.

„Jo. A mohl bych se i projít na klozet. Ta káva mě připraví o ledviny.“

„Vystřídám vás, pane.“ Americký kapitán se posadil na Ryanovo místo. Jack zamířil k nejbližšímu záchodu.

Za dvě minuty se již cítil lépe. Když byl zpátky v řídící centrále, udělal pár dřepů, aby se mu rozproudila v nohách krev, a pak krátce pohlédl na mapu. Bylo zvláštní, téměř strašidelné, vidět americké pobřeží popsané ruštinou.

„Díky, veliteli.“

„No jo,“ Mancuso vstal.

„Vy nejste žádný námořník, Ryane, to už je jisté.“ Ramius ho už předtím beze slova sledoval.

„Také jsem se za něj nikdy neprohlašoval, kapitáne,“ odpověděl Ryan přívětivě. „Jak je to daleko do Norfolku?“

„Ale, ještě takové čtyři hodiny, šéfe,“ řekl Mancuso. „Potřebujeme tam dorazit po setmění. Mají něco, čím nás dostanou dovnitř nepozorovaně, ale nevím co.“

„Z úžiny jsme ale vypluli za denního světla. Co když nás někdo viděl tam?“ zeptal se Ryan.

„Nic jsem neviděl, ale jestli tam někdo byl, jediné, co mohl vidět, byly řídící věže tří ponorek bez čísel.“ Odpluli ve dne, aby využili „okno“ v obletech sovětských družic.

Ryan si zapálil další cigaretu. Jeho žena by mu za tohle dala co proto, ale on byl celý vedle z toho, že je na ponorce. Při sezení na kormidelníkově stanovišti neměl na práci nic jiného než zírat na pár přístrojů. Udržet ponorku v rovině bylo snazší než čekal a jediné prudší otočení, o které se pokusil, mu předvedlo, jak dychtivě ponorka chce měnit kurz v jakémkoli směru. Přes třicet tisíc tun oceli, myslel si - žádný div.

Pogy/Rudý říjen

Pogy se přehnala kolem Dallasu rychlostí třiceti uzlů a pokračovala dvacet minut; zastavila se jedenáct mil před ním - a tři míle od Konovalova, jehož posádka teď téměř nedýchala. Sonar Pogy, ačkoli neměl nový systém BC-10/SAPS pro zpracování signálů, byl jinak moderní, ale nebylo možné slyšet něco, co nevydávalo žádný zvuk, a Konovalov byl tichý.

Rudý říjen minul Dallas v 15:00 hodin, poté, co dostal poslední signál, že všechno kolem je čisté. Jeho posádka byla unavená a těšila se, až dvě hodiny po západu slunce dorazí do Norfolku. Ryan přemýšlel o tom, jak rychle se bude moci dostat letadlem do Londýna. Obával se, že CIA po něm bude chtít obsáhlou zprávu; Mancuso a posádka Dallasu mysleli na to, jestli se dostanou ke svým rodinám. Nepočítali s tím.

V. K. Konovalov

„Ať je to cokoli, je to hodně velké, myslím. Kurs ho přivede na pět kilometrů od nás.“

„Ohio, jak říkala Moskva,“ poznamenal Tupolev.

„Zní to jako ponorka se dvěma vrtulemi, soudruhu kapitáne,“ řekl mičman.

„Ohio má jednu vrtuli. To vím.“

„Ano, soudruhu. V každém případě tu bude za dvacet minut. Ta druhá útočná ponorka pluje rychlostí něco přes třicet uzlů. Jestli se to nezmění, propluje patnáct kilometrů od nás.“

„A ten druhý Američan?“

„Několik kilometrů stranou k volnému moři, nechává se pomalu unášet, jako my. Přesnou vzdálenost nemám. Mohl bych ho dostat aktivním sonarem, ale to by...“

„Následky si uvědomuji,“ vyštěkl Tupolev. Odešel zpátky do řídící centrály.

„Řekněte strojníkům, ať jsou připraveni na znamení. Všichni na bojová stanoviště!“

„Ano, soudruhu kapitáne,“ odpověděl starpom. „Máme americkou stíhací ponorku krásně zaměřenou - tedy tu, co se pohybuje. Při té její plné rychlosti to pro nás je snadné. Tu druhou najdeme v pár vteřinách.“

„Dobrá, pro změnu,“ usmál se Tupolev. „Vidíte, co dokážeme, když jsou nám okolnosti příznivé?“

„A co uděláme?“

„Až ta velká popluje kolem nás, přiblížíme se a prošťouchneme jí díru do zadku. Svou hru si užili. Teďsi pohrajeme my. Ať strojníci zvýší výkon. Plný výkon teď budeme brzy potřebovat.“

„To způsobí hluk, soudruhu,“ upozornil starpom.

„Pravda, ale nemáme na vybranou. Deset procent výkonu. Ohio to neuslyší a ta bližší stíhací ponorka snad také ne.“

Pogy

„Odkud to přišlo?“ Hlavní akustik provedl pár úprav na panelu. „Veliteli, sonar. Mám kontakt, souřadnice dva-tři-nula.“

„Velitel, rozumím,“ odpověděl ihned komandér Wood. „Můžete to klasifikovat?“

„Ne, pane. Objevilo se to zrovna teď. Hluk od reaktoru a parního agregátu, moc slabě. Nedokážu rozluštit charakteristiku reaktoru...“ nastavil příjem na maximum. „Není to žádný z našich, kapitáne. Tak mi připadá, že tu máme asi nějakou Alfu.“

„No prima! Signalizujte hned na Dallas!“

Náčelník to zkusil, ale Dallas, plující rychlostí dvaatřiceti uzlů, pět rychlých krátkých signálů nezachytil. Rudý říjen teď byl osm mil daleko.

Rudý říjen

Jones náhle prudce zavřel oči. „Pane Bugajeve, řekněte kapitánovi, že jsem právě zaslechl pár impulzů.“

„Pár?“

„Víc než jeden, ale počet jsem nezachytil.“

Pogy

Komandér Wood se rozhodl. Původně vyslal sonarové signály úzce směrovaným, nízkovýkonným způsobem, aby se na minimum snížila možnost, že prozradí svou polohu. Ale Dallas je nezachytil.

„Maximální výkon, náčelníku. Trefte se do Dallasu vším co máte.“

„Rozumím.“ Náčelník nastavil prvky na plný výkon. Trvalo několik vteřin, než byl systém připraven vypálit výkonem sta kilowattů salvuzvukové energie.

Ping, ping, ping, ping, ping!

Dallas

„Wow!“ vykřikl náčelník Laval, „veliteli, tady sonar, signál ohrožení z Pogy!“

„Všechno zastavit!“ zavelel Chambers. „Ticho na lodi.“

„Všechno zastaveno.“ Poručík Goodman předal rozkaz jen o vteřinu později. Na zádi služba u reaktoru snížila spotřebu páry a zýšila teplotu v reaktoru. Tím mohly neutrony uniknout z reaktoru a štěpná reakce se prudce zpomalila. „Až se rychlost sníží na čtyři uzly, jděte na třetinovou rychlost,“ řekl Chambers palubnímu důstojníkovi cestou do místnosti pro sonar. „Frantíku, potřebuji údaje zčerstva.“

„Ještě plujeme moc rychle, pane,“ odpověděl Laval.

Rudý říjen

„Kapitáne Ramiusi, myslím, že bychom měli zpomalit,“ řekl rozvážně Mancuso.

„Signál se neopakoval,“ namítal Ramius. Druhý směrovaný signál je minul a Dallas ještě nepředal varovný signál pro ohrožení, protože dosud plul příliš rychle, než aby mohl Rudý říjen najít a signál předat.

Pogy

„Tak, pane, Dallas vypnul.“

Wood se kousal do spodního rtu. „Dobrá, tak toho parchanta najdeme. Proklepat, náčelníku, maximální výkon.“ Vrátil se do řídící místnosti. „Všichni na bojová stanoviště.“ Za dvě vteřiny se rozezněl poplašný signál. Pogy již byla ve stavu zvýšené pohotovosti a za čtyřicet vteřin byla všechna stanoviště obsazena; výkonný důstojník, korvetní kapitán Tom Reynolds, byl připraven ke koordinaci palby. Jeho tým důstojníků a techniků čekal na údaje, aby je vložili do počítače pro řízení palby Mark 117.

Sonarový vysílač na přídi Pogy chrlil do vody zvukové impulzy. Po patnácti vteřinách od okamžiku co signalizace začala, se na Palmerově obrazovce objevil první odražený signál.

„Veliteli, sonar, máme pozitivní kontakt, souřadnice dva-tři-čtyři, vzdálenost šest tisíc metrů. Klasifikace pravděpodobně třída Alfa, podle charakteristik reaktoru,“ řekl Palmer.

„Dejte mi palebné souřadnice!“ řekl naléhavě Wood.

„Rozkaz.“ Reynolds sledoval údaje, zatímco jiná skupina důstojníků sestavovala na stolní mapě graf pomocí papíru a tužky. Počítač nepočítač, bylo třeba mít něco na ověření.

Po obrazovce přebíhaly údaje. Ve čtyřech torpédových šachtách měla Pogy dvojici střel Harpoon proti lodím a dvě torpéda Mark 48. V daném okamžiku se dala použít jen torpéda. Mark 48 bylo nejsilnější torpédo ve výzbroji, naváděné drátem a schopné v poslední fázi navést se vlastním aktivním sonarem. Pohybovalo se rychlostí přes padesát uzlů a neslo půltunovou bojovou hlavici. „Kapitáne, máme koordináty pro obě ryby. Doba letu na cíl čtyři minuty třicet pět vteřin.“

„Sonar, konec vysílání impulzů,“ řekl Wood.

„Rozkaz. Vysílání signálů skončeno.“ Palmer vypnul aktivní systémy. „Cíl má elevační úhel téměř nula stupňů, pane. Je asi tak v naší hloubce.“

„Dobrá, sonare. Držte se ho.“ Wood teď polohu svého cíle měl; další vysílání impulzů by už jen poskytlo cíli lepší představu o jeho vlastní.

Dallas

„Pogy něco signalizovala. Dostali vratný signál, souřadnice jedna-devět-jedna, zhruba,“ řekl Laval. „Je tam ještě nějaká ponorka, nevím jaká. Rozeznávám nějaký hluk reaktoru a páry, ale ne dost zřetelně, abych mohl určit charakteristiky.“

Pogy

„Ta raketová ponorka se ještě pohybuje, pane,“ hlásil Palmer.

„Kapitáne,“ Reynolds vzhlédl od svých grafů na papíře, „její kurz ji vede mezi nás a cíl.“

„Vynikající. Vpřed na jednu třetinu, kormidlo vlevo, úhel dvacet stupňů.“ Wood přešel do sonarové místnosti, zatímco byly jeho rozkazy plněny. „Náčelníku, nažhavte to a připravte se pořádně ji bombardovat.“

„Rozkaz, pane.“ Palmer pracoval na svých ovladačích. „Hotovo, pane.“

„Pusíte to přímo na ni. Tentokrát ji nesmíme minout.“

Wood pozoroval, jak se indikátor směru na sonarovém grafu zhoupl. Pogy se otáčela rychle, ale jemu to nebylo dost rychlé. Rudý říjen - jen on a Reynolds věděli, že je to ruská ponorka, ačkoli mužstvo si zoufale lámalo hlavy, o co tu jde - se blížil příliš rychle.

„Připraveno, pane.“

„Tak to spusťte.“

Palmer stiskl spínač.

Ping, ping, ping, ping, ping!

Rudý říjen

„Kapitáne!“ zaječel Jones. „Signál ohrožení!“

Mancuso přiskočil k panelu, aniž by čekal, až zareaguje Ramius. Zakroutil spínačem na Stop. Pak pohlédl na Ramiuse. „Promiňte, pane.“

„To je v pořádku.“ Ramius se zamračil na mapu. Za okamžik zabzučel telefon. Zvedl ho a několik vteřin hovořil rusky, pak zavěsil. „Řekl jsem jim, že máme problém, ale že nevíme, co to je.“

„Taky že to je pravda.“ Mancuso se připojil k Ramiusovi u mapy. Hluk strojů utichal, ačkoli ne tak rychle, jak by si Američan přál. Na ruskou ponorku byl Rudý říjen dost tichý, ale pořád ještě moc hlučný pro něj.

„Zkuste, jestli váš akustik něco najde,“ navrhl Ramius.

„Tak.“ Mancuso udělal několik kroků k zádi. „Jonýsku, zjistěte, co to tam je.“

„Rozkaz, kapitáne, ale s tímhle to nebude lehké.“ Mezitím už zaměřoval svá čidla ve směru obou doprovodných útočných ponorek. Upravil si sluchátka a začal pracovat se zesilovačem. Žádné zpracování signálu, žádné SAPS, čidla stojí za starou bačkoru. Ale teď nebyl čas na rozčilování. Sovětské systémy se musely ovládat elektromechanicky, ne jako počítačem řízené systémy, na které byl zvyklý. Pomalu a opatrně upravoval směrové receptory v sonarovém vysílači na přídi, v pravé ruce otáčel krabičkou cigaret, oči měl pevně zavřené. Nevšiml si, že Bugajev sedí naproti němu a naslouchá s ním.

Dallas

„Tak co víme, náčelníku?“ zeptal se Chambers.

„Mám souřadnice, nic víc. Pogy ho drží, ale náš přítel spustil zpětný chod hned jak ho to šlehlo, a zmizel mi. Pogy od něj dostala pořádný vratný signál. Asi je pěkně blízko, pane.“

Chambers postoupil do funkce výkonného důstojníka teprve před čtyřmi měsíci. Byl to bystrý, zkušený důstojník a pravděpodobně se jednou dočká velení na vlastní lodi, ale bylo mu teprve třiatřicet let a na ponorkách sloužil jen ony čtyři měsíce. Předtím byl v Idahu rok a půl instruktorem pro výuku obsluhy reaktoru. Přísností, která teď patřila k jeho práci jakožto velitele na Mancusově lodi, zakrýval větší nejistotu než byl ochoten přiznat. Teď jeho kariéra mohla uváznout na rozhodnutí, které udělá. Věděl přesně, jak důležitá tahle akce je. Jeho budoucnost teď budou určovat rozhodnutí, která v příštích okamžicích učiní.

Dokážete ji lokalizovat na jeden impulz?“

Hlavní akustik vteřinu uvažoval. „Nebude to stačit na palebné koordináty, ale něco nám to poví.“

„Tak jeden ping, do toho.“

„Rozkaz.“ Laval krátce zapracoval na svém panelu a spustil aktivní prvky.

V. K. Konovalov

Tupolev zkřivil obličej. Začal moc brzy, měl počkat, až proplují mimo - ale zase kdyby byl čekal tak dlouho, musel by se býval hnout, a teď se mu všechny tři lodi vznášely poblíž, téměř bez pohybu a zcela tiché.

Čtyři ponorky se pohybovaly jen tak rychle, aby si udržely hloubku. Ruská Alfa směřovala přídí k jihovýchodu, všechny čtyři byly uspořádány do nepravidelného různoběžníku, otevřenou stranou do moře. Pogy a Dallas byly na sever od Konovalova, Rudý říjen na jihovýchod od něj.

Rudý říjen

„Někdo ho zrovna trefil impulzem,“ řekl potichu Jones. „Souřadnice je přibližně severozápad, ale není ji dost slyšet, abychom ji mohli sledovat. Pane, kdybych si měl vsadit, řekl bych, že je pěkně blízko.“

„Jak tohle víte?“ zeptal se Mancuso.

„Slyšel jsem ten impulz přímo - akorát jeden ping, asi na určení vzdálenosti. Bylo to od BQQ-5. Pak jsem slyšel odraz od cíle. Matematicky to vychází na celou řadu možností, ale dám jed na to, že je někde mezi námi a našimi hochy, trochu na západ. Vím, je to chatrné, pane, ale nic lepšího nemáme.“

„Vzdálenost deset kilometrů, možná méně,“ poznamenal Bugajev.

„To je chatrné taky, ale klidně můžeme vyjít třeba zrovna z tohohle. Moc údajů nemáme. Je mi líto, kapitáne. Líp to nejde,“ řekl Jones.

Mancuso pokývl a vrátil se do řídící centrály.

„Co se děje?“ zeptal se Ryan. Ovladače křídel byly posunuty dopředu na doraz, aby se udržela hloubka. Význam událostí mu unikal.

„Tam venku je nepřátelská ponorka.“

„Jaké máme informace?“ zeptal se Ramius.

„Moc ne. Na severozápad je kontakt, vzdálenost neznámá, ale pravděpodobně ne moc daleko. Vím najisto, že to není žádná z našich. Norfolk hlásil, že tahle oblast je čistá. Tak zbývá jedna možnost. Necháme se unášet?“

„Necháme se unášet,“ opakoval Ramius a zvedl telefon. Vydal několik rozkazů.

Stroje Rudého října dodávaly výkon potřebný k rychlosti jen nepatrně nad dva uzly, jen taktak k udržení směru a ne dost k udržení hloubky. Se svým mírným vztlakem se ponorka nesla zvolna k hladině rychlostí několika metrů za minutu, navzdory nastavení křídel.

Dallas

„Ustoupíme na jih. Nerad bych měl tu Alfu blíž k našemu příteli, než jsme my sami. Přejdeme na jedna-osm-pět, dvě třetiny,“ řekl nakonec Chambers.

„Rozkaz,“ řekl Goodman. „Kormidelníku, kormidlo patnáct stupňů vpravo, přejít na nový kurz jedna-osm-pět. Vpřed na dvě třetiny.“

„Rozumím, doprava patnáct stupňů.“ Kormidelník otočil kolem. „Pane, kormidlo mám patnáct stupňů doprava, přecházím na nový kurz jedna-osm-pět.“

Ve čtyřech torpédových šachtách Dallasu byly tři střely Mark 48 a jeden klamný cíl, drahé akustické torpédo MOSS - mobilní ponorkový simulátor. Jedno z torpéd Dallasu bylo zaměřeno na Alfu, ale palebné souřadnice byly neurčité. 'Ryba' bude při vyhledání cíle muset trochu zapracovat sama. Dvě torpéda Pogy byla zaměřena téměř přesně.

Problém byl v tom, že ani jedna z lodí nesměla pálit. Obě útočné ponorky operovaly podle normálních podmínek střetu. Mohly pálit jen v sebeobraně a Rudý říjen chránit pouze klamnými protiopatřeními. Otázkou bylo, zda Alfa ví, co Rudý říjen doopravdy je.

Konovalov

„Zamiřte k Ohiu,“ nařídil Tupolev. „Rychlost tři uzly. Musíme být trpěliví, soudruzi. Teď, když Američané vědí, kde jsme, už na nás sonar pouštět nebudou. Odtud se potichu vzdálíme.“

Vrtule z bronzu na Konovalovu se začala otáčet rychleji. Když se vyřadily některé nepotřebné elektrické systémy, stroje mohly zvýšit rychlost, aniž se zvyšoval výkon reaktoru.

Pogy

Na Pogy, nejbližší útočné ponorce, se kontakt vytrácel a poněkud narušoval směrové koordináty. Komandér Wood rozvažoval, zda má nebo nemá souřadnice obnovit impulzem aktivního sonaru, ale pak se rozhodl, že to neudělá. Kdyby použil aktivní sonar, octl by se v postavení policisty, který ve tmě hledá lupiče s baterkou. Impulzy sonaru by jeho cíli prozradily víc než jemu. V takovém případě se normálně používal pasivní sonar.

Náčelník Palmer hlásil proplutí Dallasu na levoboku. Wood i Chambers se rozhodli nepoužít své podvodní telefony. Teď si nemohli dovolit sebemenší hluk.

Rudý říjen

Už se plížili půl hodiny. Na svém stanovišti kouřil Ryan jednu cigaretu za druhou a dlaně se mu potily, jak se snažil zachovat klid. Tohle nebyl způsob bóje, ve kterém byl vycvičen - být lapen uvnitř ocelové roury a nic nevidět ani neslyšet. Věděl, že tam venku je sovětská ponorka, a věděl, jaké má rozkazy. Kdyby její kapitán přišel na to, kdo jsou - co pak? Oba kapitáni, myslel si, jsou obdivuhodně a nepochopitelně klidní.

„Mohou nás vaše ponorky ochránit?“ zeptal se Ramius.

„Palbou na ruskou ponorku?“ Mancuso zavrtěl hlavou. „Jen když ona vystřelí první - na ně. Podle normálních pravidel vlastně jako bychom nebyli.“

„Cože?“ Ryan byl ohromen.

„Chcete začít válku?“ usmál se Mancuso, jako by se celou situací bavil. „To se totiž stane, když válečné lodi dvou zemí začnou opětovat palbu. Musíme se z toho dostat nějak mazaně.“

„Buďte klidný, Ryane,“ řekl Ramius. „Tohle je naše běžná hra. Stíhací ponorka se snaží nás najít a my se snažíme, aby nás nenašla. Řekněte, kapitáne Mancuso, na jakou vzdálenost jste nás slyšeli u Islandu?“

„Neprohlížel jsem vaši mapu podrobně, kapitáne,“ dumal Mancuso. „Možná dvacet mil, něco přes třicet kilometrů.“

„A to jsme pluli rychlostí třiceti uzlů - hluk roste rychleji než rychlost. Myslím, že můžeme plout na východ, pomalu, aniž nás najde. Použijeme housenku, poplujeme rychlostí šesti uzlů. Jak víte, sovětské sonary nejsou tak účinné jako americké. Souhlasíte, kapitáne?“

Mancuso přikývl. „Je to vaše loď, pane. Mohu navrhnout severovýchod? Tak bychom se měli dostat za naše útočné ponorky do hodiny, možná dřív.“

„Ano.“ Ramius se dobelhal k řídícímu panelu, otevřel dveře tunelů a pak šel zpátky k telefonu. Vydal potřebné rozkazy. V minutě byly spuštěny motory housenky a rychlost pomalu rostla.

„Kormidlo deset vpravo, Ryane,“ řekl Ramius. „A zmenšete náklon křídel.“

„Kormidlo vpravo deset stupňů, pane, zmenšuji náklon křídel, pane.“ Ryan vykonal příkazy, byl rád, že aspoň něco dělají.

„Váš kurz je nula-čtyři-nula, Ryane,“ řekl Mancuso od stolu s mapou.

„Nula-čtyři-nula, procházím tři-pět-nula.“ Ze svého místa u kormidla slyšel, jak voda sviští tunelem na levoboku. Vždy asi po minutě se ozval zvláštní hukot, který trval tři nebo čtyři vteřiny. Ručička rychloměru před ním přešla přes čtyři uzly.

„Bojíte se, Ryane?“ zasmál se tlumeně Ramius.

Jack potichu zaklel. Chvěl se mu hlas. „Jsem také trochu unavený.“

„Vím, že je to pro vás těžké. Na nováčka bez výcviku si vedete dobře. Do Norfolku se dostaneme pozdě, ale dostaneme se tam, uvidíte. Vy jste byl na raketové ponorce, Mancuso?“

„Ale jistě. Ryane, uklidněte se, tohle raketové ponorky dělají. Když někdo přijde a začne nás hledat, prostě zmizíme.“ Americký velitel vzhlédl od mapy. Na místa předpokládaných poloh tří ostatních ponorek položil mince. Chtěl si je označit jinak, ale rozhodl se, že to neudělá. Na téhle mapě pobřeží byly některé velmi zajímavé poznámky - jako například programovaná postavení pro odpalování raket. Zpravodajská služba flotily bude z téhle informace na větvi.

Rudý říjen nyní plul na severovýchod rychlostí šesti uzlů. Konovalov se přibližoval jihovýchodně rychlostí tří uzlů. Pogy mířila na jih rychlostí dvou uzlů a Dallas na jih rychlostí patnácti uzlů. Všechny čtyři ponorky byly nyní uvnitř kruhu o poloměru zhruba šesti mil a všechny směřovaly do stejného bodu.

V. K. Konovalov

Tupolev se radoval. Z jakéhosi důvodu se Američané rozhodli hrát zdržovací hru, kterou nečekal. Chytré by bylo, myslel si, kdyby se byla jedna z útočných ponorek přiblížila a obtěžovala ho, zatímco raketová ponorka by se dostala se zbytkem doprovodu do volného prostoru. Nu, na moři se nikdy nic neopakuje dvakrát. Upil ze šálku čaj a vybral si sendvič.

Jeho mičman u sonaru si všiml zvláštního zvuku; trval jen několik vteřin, pak se ztratil. Nějaký vzdálený hukot seismického původu, pomyslel si nejprve.

Rudý říjen

Pozitivní nastavení křídel je vyneslo vzhůru a nyní měl Ryan na křídlech pět stupňů dolů, aby se dostal zpět do hloubky sta metrů. Slyšel, jak kapitán hovoří o tom, že tu není termoklinála. Mancuso vysvětloval, že v téhle oblasti to není neobyklé, zvláště po silných bouřích. Shodli se na tom, že je to smůla, teplotní skok by jim pomohl při úhybném manévru.

Jones stál ve vchodu do řídící centrály a třel si uši. Ruská sluchátka dost tlačila. „Kapitáne, něco dostávám od severu, kolísá to. Nemám to ale zaměřené.“

„Čí to je?“ zeptal se Mancuso.

„Nemůžu říct, pane. Aktivní sonar není nijak špatný, ale pasivní je tak akorát na draka. Slepí nejsme, ale moc do toho neschází.“

„Dobrá, když něco uslyšíte, tak křičte.“

„Rozkaz, kapitáne. Nemáte tu někde kafe? Pan Bugajev mě pro nějaké poslal.“

„Dám tam poslat konvici.“

„Fajn.“ Jones se vrátil ke své práci.

V. K. Konovalov

„Soudruhu kapitáne, mám kontakt, ale nevím, co to je,“ řekl mičman do telefonu.

Tupolev se vrátil a žvýkal svůj sendvič. Ponorky Ohio Rusové zachytili tak zřídka - vlastně pouze třikrát, a pokaždé cíl zmizel v několika minutách - že pro charakteristiky této třídy nikdo neměl vypěstovaný cit.

Mičman podal kapitánovi rezervní sluchátka. „Může to trvat ještě několik minut, soudruhu. Ozývá se to a zase ztrácí.“

Voda u amerického pobřeží, ačkoli má téměř vyrovnanou teplotu, není pro sonarové systémy právě nejlepší. Menší proudy a víry vytvářejí pohybující se stěny, které odrážejí a usměrňují zvukovou energii v podstatě náhodně. Tupolev si sedl a trpělivě naslouchal. Trvalo pět minut, než se signál vrátil.

Mičman mávl rukou. „Teď, soudruhu kapitáne.“

Velící důstojník zbledl.

„Souřadnice?“

„Je to příliš slabé a moc krátké, než aby se to dalo zachytit - ale tři stupně po obou stranách přídě, jedna-tři-šest až jedna-čtyři-dvě.“

Tupolev odhodil sluchátka na stůl a odešel dopředu. Popadl politického důstojníka za paži a rychle ho odváděl do důstojnické místnosti.

„To je Rudý říjen!“

„Vyloučeno! Velení flotily sdělilo, že jeho zničení bylo potvrzeno přímo na místě - viděli vrak.“ Politický zástupce důrazně zavrtěl hlavou.

„Napálili nás. Akustický znak housenky se nedá s ničím zaměnit, soudruhu. Američané ho mají, a je tady. Musíme ho zničit!“

„Ne! Musíme se spojit s Moskvou a požádat o instrukce.“

Politický zástupce je dobrý komunista, ale je to důstojník hladinového plavidla a na ponorku nepatří, myslel si Tupolev.

„Soudruhu politický zástupce, bude trvat několik minut, než dosáhneme hladiny, možná deset nebo patnáct než se spojíme s Moskvou, dalších třicet, než Moskva vůbec odpoví - a pak oni budou žádat potvrzení! Dohromady hodina, dvě, tři? Do té doby bude Rudý říjen pryč! Naše původní rozkazy platí, na spojení s Moskvou není čas.“

„Ale co když se mýlíte?“

„Nemýlím se, soudruhu!“ zasyčel kapitán. „Zapíši náš kontakt do deníku, i svá doporučení. Jestli to zakážete, zapíši to také! Já mám pravdu, soudruhu. Padne vaše hlava, ne moje. Tak se rozhodněte!“

„Jste si jistý?“

„Určitě!“

„Tak dobrá.“ Politický zástupce jako by splaskl. „Jak to uděláte?“

„Co nejrychleji, než Američané budou mít možnost zničit nás. Jděte na své místo, soudruhu.“ Oba šli zpět do řídící centrály. V šesti torpédových šachtách na přídi Konovalova byla torpéda Mark C, 533 milimetrů, naváděná drátem. Stačilo jen jim říci, kam mají jít.

„Sonar, pátrejte směrem vpřed všemi aktivními systémy!“ nařídil kapitán.

Mičman stiskl tlačítko.

Rudý říjen

„Au!“ Jones s trhnutím otočil hlavu. „Kapitáne, začínají na nás pouštět sonar. Levá strana, střed lodi, trochu vpředu. Není to nikdo z našich, pane.“

Pogy

„Veliteli, sonar, Alfa má tu raketovou ponorku! Alfa má souřadnice jedna-devět-dva.“

„Vpřed, dvě třetiny,“ nařídil ihned Wood.

„Vpřed, dvě třetiny, rozkaz.“

Stroje Pogy ožily jako mávnutím kouzelného proutku a brzy nato její vrtule bičovala černou vodu.

V. K. Konovalov

„Vzdálenost sedm tisíc šest set metrů. Elevace nula,“ hlásil mičman. Tak tohle je ta ponorka, kterou je poslali pronásledovat, uvažoval. Právě si nasadil sluchátka, která mu umožňovala přímé spojení s kapitánem a s důstojníkem pro řízení palby.

Velícím důstojníkem pro řízení palby byl starpom. Rychle vložil údaje do počítače. Byla to jednoduchá geometrická úloha navádění na cíl. „Máme souřadnice pro torpéda jedna a dvě.“

„Připravit k palbě.“

„Zaplavuji šachty.“ Starpom se nahnul za poddůstojníka a stiskl tlačítka sám. „Vnější víka torpédových šachet otevřena.“

„Překontrolovat palebné koordináty!“

Pogy

Velitel sonaru jediný slyšel krátce trvající hluk. „Veliteli, sonar, kontakt na Alfu - právě zaplavila šachtu, pane! Souřadnice cíle jedna-sedm-devět.“

V. K. Konovalov

„Palebné souřadice potvrzeny, soudruhu kapitáne,“ řekl starpom.

„Odpálit jedna a dvě,“ přikázal Tupolev.

„Odpaluji jedna... odpaluji dvě.“ Konovalov se dvakrát zachvěl, když stlačený vzduch vymrštil elektricky poháněná torpéda.

Rudý říjen

Jones to slyšel první. „Vlevo vrtule na plné obrátky!“ pronesl nahlas a zřetelně. „Torpéda ve vodě na levé straně!“

„Rul naljevo!“ zavelel automaticky Ramius.

„Co?“ zeptal se Ryan

„Doleva, kormidlo doleva!“ Ramius uhodil pěstí do zábradlí.

„Plný doleva, dělejte!“ řekl Mancuso.

„Plný doleva, rozkaz.“ Ryan otočil kolem na doraz a držel ho v krajní poloze. Ramius nastavoval ovladače na rychlost pro obrat.

Pogy

„Dvě ryby na cestě,“ řekl Palmer. „Souřadnice se mění zprava na nalevo. Opakuji, souřadnice obou ryb se rychle mění zprava doleva. Míří na raketovou ponorku.“

Dallas

Dallas je slyšel také. Chambers vydal povel ke změně rychlosti pro obrat doleva. Když už byla torpéda vystřelena, možnosti byly omezené a on dělal to, co je učila americká praxe; mířil pryč - hodně rychle.

Rudý říjen

„Potřebuji kurz!“ řekl Ryan.

„Jonýsku, dejte mi souřadnice!“ zakřičel Mancuso.

„Tři-dva-nula, pane. Dvě ryby na nás,“ opověděl Jones okamžitě a pracoval na tlačítkách, aby souřadnice zafixoval. Teď se nesmělo nic pohnojit.

„Veďte na tři-dva-nula, Ryane,“ nařídil Ramius, „jestli se dokážeme tak rychle otočit.“

Děkuju pěkně, pomyslel si zlostně Ryan a sledoval, jak gyrokompas s cvaknutím přešel přes tři-pět-sedm. Kormidlo šlo ztuha, když se prudce zvýšil hnací výkon od housenky, cítil, jak se kormidelní kolo od náporu na kormidlo chvěje.

„Dvě ryby na nás, souřadnice tři-dva-nula, opakuji, souřadnice jsou konstantní,“ hlásil Jones, mnohem klidněji, než se cítil. „Tak, a jdem na to, hoši...“

Pogy

Na jejím taktickém grafu se zobrazily Rudý říjen, Alfa i obě torpéda. Pogy byla čtyři míle severně od místa akce.

„Můžeme vystřelit?“ zeptal se výkonný důstojník.

„Na Alfu?“ Wood energicky zavrtěl hlavou. „Ne, ksakru. A stejně by to k ničemu nebylo.“

V. K.Konovalov

Dvě torpéda Mark C se hnala na cíl rychlostí jedenačtyřiceti uzlů - při dané vzdálenosti to nebyla velká rychlost, aby se torpéda dala lépe navádět sonarovým systémem Konovalova. Načasována byla na šest minut. Jedna už uplynula.

Rudý říjen

„Tak, procházím tři-čtyři-pět, vracím kormidlo,“ řekl Ryan.

Mancuso nyní zachovával klid. Ramius používal taktiku, se kterou on nijak zvlášť nesouhlasil - natáčel se přímo na ryby. Na minimum se tak zmenšoval profil cíle, ale jim to dávalo jednodušší geometrické řešení palebných souřadnic. Ramius pravděpodobně věděl, co ruská torpéda dokážou. Mancuso alespoň doufal, že ano.

„Ustáleno na tři-dva-nula, kapitáne,“ řekl Ryan s očima zabodnutýma do gyrokompasu, jako by na tom záleželo. Hlásek v mozku mu blahopřál, že si před hodinou došel na záchod.

„Ryane, dolů, křídla na maximum k ponoření.“

„Na maximum dolů, ano.“ Ryan posunul páku na doraz. Byl vyděšený, ale ještě větší strach měl, aby to nezkazil. Musel předpokládat, že oba velitelé vědí co dělají. On sám žádnou volbu neměl. No, myslel si, jednu věc vím. Řízená torpéda se dají oklamat. Jako radarové signály, které jsou zamířeny na zem, i sonarové impulzy lze odstínit, zvlášť když ponorka, na kterou se navádějí, je blízko dna nebo u hladiny, míst, kde impulzy mají tendenci se odrážet. Kdyby se Rudý říjen ponořil, ztratil by se v závoji - za předpokladu, že se tam dostane dost rychle.

V. K. Konovalov

„Vzhled cíle se změnil, soudruhu kapitáne. Cíl je nyní menší.“ řekl mičman.

Tupolev se nad tím zamyslel. O sovětské taktické doktríně věděl všechno - a věděl, že Ramius o ní hodně psal. Marko udělá to, co nás všechny učil, myslel si Tupolev. Obrátí se k blížící se střele čelem, aby co nejvíc zmenšil cílovou plochu, a ponoří se ke dnu, aby se ztratil v zóně, v níž se ozvy navzájem míchají. „Cíl se bude snažit ponořit se do oblasti ozvy ode dna. Dávejte pozor.“

„Ano, soudruhu. Může dosáhnout dna dost rychle?“ zeptal se starpom.

Tupolev se usilovně rozpomínal na manévrovací schopnosti Rudého října. „Ne, v tak krátké době se nemůže tak hluboko ponořit. Máme ho.“ Lituji, kamaráde, ale neměl jsem jinou možnost, myslel si.

Rudý říjen

Ryan se pokaždé přikrčil, když sonarový impulz prošlehl dvojitým trupem. „Nemůžete to nějak rušit nebo něco?“ zeptal se.

„Trpělivost, Ryane,“ řekl Ramius. Ještě se nikdy neoctl před ostrými bojovými hlavicemi, avšak během své kariéry nacvičoval tuto situaci nejméně stokrát. „Nejdřív ať si myslí, že nás má.“

„Máte klamné cíle?“

„Čtyři, v prostoru pro torpéda vpředu - ale nemáme nikoho k obsluze torpéd.“

Oba kapitáni hrají s chladnými hlavami, uvědomil si Ryan hořce, zalezlý v hloubi svého ustrašeného malého světa. Žádný nechtěl před svým partneren ukázat strach. Ale oba byli pro tohle vycvičeni.

„Kapitáne,“ volal Jones, „dvě ryby, souřadnice konstantní tři-dva-nula, právě se aktivizovaly. Opakuji, ryby jsou nyní aktivní - do prdele! vypadá to na osmačtyřicítky. Kapitáne, vypadá to, že jsou to Mark 48.“

Ramius na tohle čekal. „Ano, před pěti lety jsme vám ukradli torpédový sonar, ale ne vaše pohony torpéd.

„Bugajeve!“

V místnosti pro sonar Bugajev připravil akustickou rušičku, jakmile byla torpéda odpálena. Teď pečlivě načasovával své rušící impulzy tak, aby byly totožné s impulzy od blížících se torpéd. Impulzy se nastavily na stejný nosný kmitočet a frekvenci opakování impulzů. Načasování muselo být přesné. Vysíláním mírně zkreslených vratných signálů mohl vytvářet stínové cíle. Ne moc, ani nijak moc daleko. Jen pár, a blízko, a mohlo by se mu podařit oklamat palebnou obsluhu útočící Alfy. Pečlivě manipuloval se spínačem a přitom žvýkal americkou cigaretu.

V. K. Konovalov

„Sakra! Ruší nás!“ Mičman, když si všiml dvou nových pípnutí, poprvé projevil stopy vzrušení. Ztrácející se pípání od skutečného cíle bylo nyní uzavřeno mezi dvěma novými. Jedno bylo na sever a blíže, druhé jižně a ve větší vzdálenosti. „Kapitáne, cíl používá ruské rušící zařízení.“

„Vidíte?“ řekl Tupolev politickému zástupci, „teď pozor,“ nařídil svému starpomovi.

Rudý říjen

„Ryane, křídla nahoru, naplno!“ zakřičel Ramius.

„Naplno nahoru.“ Ryan si prudce přitáhl páku na břicho a doufal, že Ramius ví, co dělá.

„Jonesi, udejte nám čas a vzdálenost.“

„Rozkaz.“ Rušení jim prostřednictvím sonarových přístrojů dalo akustický obraz. „Dvě ryby, souřadnice tři-dva-nula. Vzdálenost čísla jedna je 1900 metrů, k číslu dva 2200 metrů - u jedničky mám záporný úhel elevace! Ryba jedna míří trochu dolů, pane.“ Možná, že Bugajev přece jen není natvrdlý, myslel si Jones. Ale museli si to vyřídit se dvěma rybami...

Pogy

Kapitán Pogy se vztekal. Ty zatracené předpisy pro střet mu nedovolují udělat ksakru vůbec nic, kromě snad-

„Sonare, pinkněte na toho hajzla! Maximální výkon, pořádně mu to dejte!“

BQQ-5 na Pogy vyslaly časované fronty vln energie, které bičovaly Alfu. Pogy nesměla střílet, ale možná že to Rus neví, a možná, že tyhle šlehy budou rušit jejich zaměřovací sonar.

Rudý říjen

„Už to může být každou chvíli - jedna z ryb se zachytila, pane. Nevím která.“ Jones odtáhl sluchátko z jednoho ucha a zvedl ruku, aby shodil sluchátko i z druhého ucha. Zaměřovací sonar je nyní sledoval. Špatné. Jestli tyhle jsou jako Mark 48... Jones věděl až příliš dobře, že tyhle věcičky se minou málokdy. Slyšel změnu Dopplerova posuvu vrtulí, jak prošly pod Rudým říjnem. „Jedno minulo, pane. Číslo jedna nás minulo zespodu. Číslo dva míří sem, interval mezi impulzy se zkracuje.“ Natáhl ruku a poklepal Bugajevovi na rameno. Možná že přece jen je palubní génius, jak to ti Rusové říkali.

V. K. Konovalov

Druhé torpédo Mark C prořezávalo vodu rychlostí čtyřiceti pěti uzlů, to znamenalo rychlost přiblížení torpédo-cíl rovnou asi padesáti pěti uzlům. Naváděcí a rozhodovací smyčka byla složitá. Protože Rusové nedokázali napodobit počítačový naváděcí systém amerických Mark 48, jejich torpédový naváděcí sonar vysílal odrazné impulzy zpět na plavidlo, které torpédo odpálilo, izolovaným drátem. Starpom mohl volit mezi údaji, jimiž torpédo naváděl - těmi, které přicházely od sonaru na plavidle i od samotných torpéd. První ryba se dala oklamat stínovými obrazy, které rušicí zařízení reprodukovalo na kmitočtu torpédového sonaru. U druhé starpom používal nízkofrekvenční příďový sonar. První torpédo minulo cíl spodem, to teď věděl. Znamenalo to, že cíl odpovídá střednímu pípnutí. Rychlá změna kmitočtu, kterou mičman provedl, obraz na několik vteřin vyčistila - dřív, než se stačil změnit způsob rušení. Chladně a odborně starpom vydal druhému torpédu příkaz zvolit střední cíl. Torpédo šlo přímo a správně.

Bojová hlavice vážící dvě stě padesát kilogramů zasáhla cíl ze strany v zadní polovině, přímo před řídící centrálou. Milisekundu nato explodovala.

Rudý říjen

Síla výbuchu vymrštila Ryana ze sedačky, hlavou udeřil o podlahu. Vzpamatoval se z kratičkého bezvědomí a ve tmě mu zvonilo v uších.

Zásah způsobil zkrat na řadě elektrických panelů, trvalo několik vteřin, než se rozsvítila nouzová bitevní světla. Vzadu Jones strhl sluchátka právě včas, ale Bugajev, který se do poslední vteřiny pokoušel přibližující se torpédo odvést, to nestihl. Teď se převaloval v agónii na podlaze, s jedním bubínkem proraženým, zcela ohlušen. Ve strojovně se lidé namáhavě sbírali na nohy. Zde světla zůstala svítit a první, co Melechin udělal, bylo podívat se na panel, který ukazoval rozsah poškození.

K explozi došlo ve vnějším trupu, obalu z lehké oceli. Uvnitř byla vodou naplněná zátěžová nádrž, plástvová konstrukce komůrkových přepážek, přes dva metry široká. Za nádrží byly vysokotlaké láhve se stlačeným vzduchem. Pak byla baterie akumulátorů a vnitřní tlakový trup. Torpédo narazilo na střed ocelové desky obšívky trupu, několik málo metrů od nejbližšího svaru. Síla výbuchu vyrvala otvor čtyři metry v průměru, rozdrtila vnitřní přepážky zátěžové nádrže a roztrhla několik tlakových lahví, ale větší část energie už byla rozptýlena. Nakonec poškodila třicet velkých niklkadmiových článků. Sovětští inženýři je sem umístili úmyslně. Věděli, že při takovém umístění bude obtížné je obsluhovat, nabíjet, a nejhorší ze všeho: že budou vystaveny kontaminaci mořskou vodou. S tím vším se smířili za cenu druhotného účelu - dodatečně zesilovaly pancíř trupu. Baterie Rudý říjen zachránily. Nebýt jich, síla výbuchu by se spotřebovala na tlakovém trupu. Místo toho byla silně oslabena vrstveným obranným systémem, který na západě neexistoval. Svar vnitřního trupu praskl a do radistické místnosti tryskala voda jako z vysokotlaké hadice, ale jinak byl trup nepoškozen.

V řídící centrále Ryan už zase seděl na sedadle a pokoušel se zjistit, jestli jeho přístroje ještě pracují. Slyšel, jak do sousedního oddělení vpředu šplíchá voda. Nevěděl, co má dělat. Jistě, věděl, že není vhodná doba na paniku, i když celý jeho mozek volal po tom, aby mohl své panice dát průchod.

„Co mám dělat?“

„Jste ještě živý?“ Mancusův obličej vypadal v červeném světle ďábelsky.

„Ne, ksakru. Jsem mrtvý. Co mám dělat?“

„Ramiusi?“ Mancuso viděl kapitána držícího baterku, kterou sebral z držáku na stěně.

„Dolů, ponoříme se na dno.“ Ramius zvedl telefon a přikázal do strojovny, aby zastavili stroje. Melechin už rozkaz vydal.

Ryan posunul ovladače dopředu. V pitomé ponorce, která má do sebe proraženou pitomou díru, člověku řeknou, aby šel dolů, myslel si.

V. K. Konovalov

„Pěkná trefa, soudruhu kapitáne,“ hlásil mičman. „Stroje se mu zastavily. Slyším skřípání trupu, jeho hloubka se mění.“ Zkusil ještě několik impulzů, ale nedostal nic. Výbuch vodu silně rozvířil; ozývaly se dunivé ozvěny původního výbuchu, rozléhající se vodou. Kolem cíle se vytvořily miliardy bublin a vznikla tak 'nezvučná zóna', která ho rychle ukryla. Aktivní impulzy se odrážely od oblaku bublin a pasivní naslouchání bylo značně ztíženo vracející se ozvěnou. Najisto však věděl, že jedno z torpéd zasáhlo, pravděpodobně to druhé. Byl to zkušený člověk, který se snažil rozlišit, co je hluk a co signál, a většinu z toho, co se stalo, rekonstruoval správně.

Dallas

„Jedna nula pro ošklivé hochy,“ řekl hlavní akustik. Dallas plul příliš rychle, než aby mohl náležitě využívat sonar, ale explozi nebylo možné přeslechnout. Celá posádka ji slyšela skrz trup.

V bojové centrále Chambers zaznamenal jejich polohu dvě míle od místa, kde předtím byl Rudý říjen. Ostatní v oddělení hleděli na své přístroje nezúčastněně. Deset z jejich kamarádů bylo právě zasaženo a oni byli na druhé straně hlukové stěny.

„Zpomalit na dvě třetiny,“ nařídil Chambers.

„Vpřed na dvě třetiny,“ opakoval palubní důstojník.

„Sonare, dejte mi nějaké údaje,“ řekl Chambers.

„Pracuji na tom, pane.“ Laval se snažil něco vyrozumět z toho, co slyšel. Trvalo to několik minut, Dallas snížil rychlost pod deset uzlů. „Veliteli, sonar, ponorka dostala jeden zásah. Neslyším její stroje... ale nic se neláme, opakuji, nic se neláme.“

„Slyšíte Alfu.!“

„Ne, pane, ve vodě je moc svinstva.“

Chambers zkřivil obličej. Jsi důstojník, říkal si, platí tě za to, abys přemýšlel. Tak nejdřív - co se děje? Pak, co s tím uděláš? Promysli si to a pak jednej.

„Přibližná vzdálenost od cíle?“

„Necelých devět tisíc metrů, pane,“ řekl poručík Goodman a kontroloval poslední palebné souřadnice v řídícím počítači. „Bude na vzdáleném konci nezvučné zóny.“

„Sestupte do dvou set metrů.“ Rozkaz byl předán kormidelníkovi. Chambers uvážil situaci a rozhodl o dalším postupu. Přál si, aby tu byli Mancuso a Mannion. Kapitán a navigátor byli dalšími dvěma členy toho, co se považovalo za výbor pro taktické řízení na Dallasu. Potřeboval se poradit s jinými zkušenými důstojníky - ale žádní tu nebyli.

„Naslouchejte. Sestupujeme. To rušení od exploze nějakou dobu potrvá. Jestli se vůbec pohne, půjde nahoru. No, my pak půjdeme pod něj. Nejdřív ale potřebujeme najít tu ponorku. Jestli tam není, pak bude u dna. Je tu jen tři sta metrů, tak by mohla být na dně s živou posádkou. Ať už je na dně nebo ne, musíme se dostat mezi ni a Alfu.“ A, myslel si, jestli Alfa pak vystřelí, tak toho hajzla zabiju a čert vem všechny předpisy o střetu. Musí na toho chlapa vyzrát. Ale jak? A kde je Rudý říjen?

Rudý říjen

Ponořoval se rychleji než se čekalo. Exploze také roztrhla jednu vyrovnávací nádrž a tak měli menší vztlak, než s jakým zprvu počítali.

Trhlina v radistické místnosti byla zlá, ale Melechin údaj o zaplavování zpozoroval na svém kontrolním panelu a okamžitě reagoval. Každé oddělení mělo své elektricky ovládané čerpadlo. Čerpadlo radistické místnosti, posílené hlavním čerpadlem, které také zapnul, taktak stačilo vodu odčerpávat. Rádia již byla zničena, ale nikdo neměl v úmyslu nějaké zprávy vysílat.

„Ryane, křídla nahoru a kormidlo plně doprava.“

„Ano, kormidlo plně doprava, křídla nahoru,“ řekl Ryan. „Narazíme na dno?“

„Snažte se, abychom nenarazili,“ řekl Mancuso. „Mohlo by to rozšířit trhlinu.“

„Prima,“ zavrčel zlostně Ryan.

Sestup Rudého října se zpomalil, ponorka se obloukem stáčela na východ pod nezvučnou zónou. Ramius ji chtěl mít mezi sebou a Alfou. Mancuso se domníval, že by nakonec přece jen mohli přežít. Jestli ano, pak se bude muset na plány téhle ponorky podívat podrobněji.

Dallas

„Sonare, dejte mi dva slabé impulzy na tu raketovou ponorku. Nechci, aby to slyšel někdo jiný, náčelníku.“

„Rozkaz.“ Laval nastavil prvky a vyslal signály. „V pořádku! Veliteli, sonar, mám ji! Souřadnice dva-nula-tři, vzdálenost devatenáct set metrů. Není, opakuji, není na dně, pane.“

„Kormidlo vlevo patnáct stupňů, přejít na dva-nula-tři,“ zavelel Chambers.

„Vlevo patnáct stupňů, rozkaz!“ vyzpíval kormidelník. „Nový kurz dva-nula-tři, pane, kormidlo mám patnáct stupňů doleva.“

„Frantíku, řekněte mi něco o té ponorce!“

„Pane, mám... hluk čerpadel, myslím... a pomalu se pohybuje, souřadnice teď má dva-nula-jedna. Mohu ji sledovat pasivním sonarem, pane.“

„Thompsone, zakreslete její kurz. Pane Goodmane, máme ještě připravené k odpálení to akustické torpédo?“

„Ano, pane,“ odpověděl důstojník obsluhující torpéda.

V. K. Konovalov

„Zničili jsme ho?“ zeptal se zampolit.

„Pravděpodobně,“ odpověděl Tupolev a přemítal, jestli opravdu ano nebo ne. „Musíme blíž a přesvědčit se. Pomalu vpřed.“

Pogy

Pogy teď byla necelé dva tisíce metrů od Konovalova a stále ho nemilosrdně bombardovala sonarovými impulzy.

„Pohybuje se, pane. Stačím ho sledovat pasivním sonarem,“ řekl Palmer.

„Dobrá, vypnout sonar.“

„Rozkaz, vypínám sonar.“

„Máme souřadnice?“

„Držíme ho,“ odpověděl Reynolds. „Dráha jedna minuta osmnáct vteřin. Obě ryby v pohotovosti.“

„Vpřed, jedna třetina.“

„Vpřed jedna třetina, rozkaz.“ Pogy zpomalila. Její velící důstojník přemýšlel o tom, jakou výmluvu by našel pro odpálení torpéd.

Rudý říjen

„Kapitáne, to byl jeden z našich sonarů, poslal na nás impulz, od severo-severovýchodu. Impulz s malým výkonem, musí být blízko.“

„Myslíte, že tam dosáhneme podvodním telefonem?“

„Ano, pane!“

„Kapitáne?“ zeptal se Mancuso, „dovolíte mi komunikovat s mou lodí?“

„Ano.“

„Jonesi, spojte se tam s nimi.“

„Rozkaz. Tady Jonýsek, volám Frantíka, slyšíte mě?“ Akustik se zamračil na mluvítko. „Frantíku, odpověz.“

Dallas

„Veliteli, sonar, mám na podvodním telefonu Jonýska.“

Chambers zvedl v řídící centrále telefon. „Jonesi, tady Chambers. Jak jste na tom?“

Mancuso svému podřízenému telefon vzal. „Wally, tady je Bart,“ řekl. „Dostali jsme jednu na prostředek, ale loď drží pohromadě. Můžete nás teď krýt?“

„Jistě! Začneme rovnou.“ Chambers položil telefon. „Goodmane, zaplavte šachtu MOSS. Půjdeme za ním. Jestli na něj ta Alfa vypálí, tak ji uděláme. Pošlete ho na dva tisíce metrů přímo, pak úhyb na jih.“

„Splněno. Vnější víko otevřeno, pane.“

„Odpálit.“

„MOSS odpálen, pane.“

Klamný cíl postupoval dvě minuty vpřed rychlostí dvaceti uzlů, aby se odpoutal od Dallasu, pak zpomalil. V přední části měl silné sonarové čidlo, které bylo napojeno na magnetofon, a cíl vysílal nahrané zvuky ponorky třídy 688. Každé čtyři minuty přešel z hlasitého režimu na tichý. Dallas následoval klamný cíl ve vzdálenosti tisíce metrů po jeho trase.

Konovalov se opatrně přibližoval ke hradbě bublin, za ním severně Pogy.

„Tak vystřel na to, ty parchante,“ řekl potichu Chambers. Posádka bojového stanoviště ho slyšela a pochmurně přikývla.

Rudy říjen

Ramius usuzoval, že nezvučná zóna je teď mezi ním a Alfou; nařídil opět spustit stroje a Rudý říjen pokračoval v kurzu zhruba na severovýchod.

V. K. Konovalov

„Kormidlo vlevo deset stupňů,“ zavelel potichu Tupolev. „Dostaneme se kolem té mrtvé zóny na sever a až se otočíme, uvidíme, jestli je ještě naživu. Nejdřív se musíme dostat z téhle hlučné oblasti.“

„Pořád nic,“ řekl mičman. „Žádný náraz na dno, žádné zvuky od borcení trupu... Nový kontakt, souřadnice jedna-sedm-nula... Odlišný zvuk, soudruhu kapitáne, jedna vrtule... vypadá to na Američana.“

„Směr?“

„Jih, myslím. Ano, jih... zvuk se mění. Je to Američan.“

„Americká ponorka posílá klamný cíl. Nebudeme si toho všímat.“

„Nevšímat si?“ řekl politický zástupce.

„Soudruhu, kdybyste mířil na sever a dostal zásah torpédem, mířil byste pak na jih? Ano, mířil - ale Marko ne. Je to moc průhledné. Tenhle Američan posílá klamný cíl, aby nás dostal od něj pryč. Tenhle není moc chytrý. Marko by to udělal líp. A mířil by na sever. Znám ho, vím, jakým způsobem uvažuje. Teď míří na sever, možná severovýchod. Neposílali by klamný cíl, kdyby bylo po něm. Teď víme, že žije, ale je zmrzačený. Najdeme ho a dorazíme,“ řekl Tupolev klidně, úplně v zajetí honu na Rudý říjen, a připamatovával si všechno, co ho naučili. Teď ukáže, že nový mistr je on. Jeho svědomí bylo klidné. Tupolev šel za svým osudem.

„Ale Američané...“

„Nebudou střílet, soudruhu,“ řekl kapitán s nepatrným úsměvem. „Kdyby mohli střílet, už by nás byl dostal ten na severu. Nemohou střílet bez povolení. Musejí žádat o povolení, stejně jako my - jenže my už povolení máme, i výhodu. Teď jsme tam, kde ho torpédo zasáhlo, a až se dostaneme z téhle rozvířené vody, najdeme ho znova. Pak bude náš.“

Rudý říjen

Nemohli použít housenku; jedna strana byla rozbita zásahem torpéda. Rudý říjen se pohyboval rychlostí šesti uzlů, poháněn vrtulemi, které dělaly víc hluku než jiné systémy. Bylo to velmi podobné normálnímu cvičení v krytí raketové ponorky. Jenže při cvičení se vždycky předpokládalo, že doprovodné útočné ponorky mohou střílet, aby zlého hocha zahnaly...

„Kormidlo nalevo, kurz opačný,“ zavelel Ramius.

„Co?“ Mancuso byl ohromen.

„Myslete, Mancuso,“ řekl Ramius, a přesvědčil se, že Ryan jeho rozkaz splnil. Ryan to udělal, aniž věděl proč.

„Přemýšlejte, kapitáne Mancuso,“ opakoval Ramius. „Co se stalo? Moskva přikázala, aby zde zůstala stíhací ponorka, pravděpodobně třídy Politovskij, vy jí říkáte Alfa. Znám všechny jejich kapitány. Všichni mladí, všichni - agresivní. Ano, agresivní. Musí už vědět, že nejsme mrtvi. Jestli to ví, bude nás pronásledovat. A tak se vrátíme jako liška a necháme ho proplout kolem.“

Mancusovi se to nelíbilo. Ryan to poznal, ani se nemusel dívat.

„Nemůžeme střílet. Vaši lidé nemohou střílet. Nemůžeme mu utéct - je rychlejší. Nemůžeme se schovat - jeho sonar je lepší. Popluje na východ, využije své rychlosti, aby se nás držel, a sonaru, aby nás našel. Když poplujeme na západ, máme nejlepší šanci na únik. To nebude čekat.“

Mancusovi se to stále nelíbilo, ale musel uznat, že to je chytré. Až moc chytré. Podíval se na mapu. Jeho loď to nebyla.

Dallas

„Ten parchant prošel rovnou kolem. Buď ignoroval ten klamný cíl, nebo ho neslyšel. Je stranou od nás, co nejdřív mu budeme v patách,“ hlásil Laval.

Chambers potichu zaklel. „Za tohle to stojí. Kormidlo vpravo patnáct stupňů.“ Aspoň že Dallas nebyl slyšet. Ponorka pohotově reagovala na řízení. „Dostaneme se za něj.“

Pogy

Pogy teď byla na míli od levého boku Alfy. Měla Dallas na sonaru a zaznamenala jeho změnu kurzu. Komandér Wood prostě nevěděl co dál. Nejjednodušší bylo vypálit, to ale nemohl. Uvažoval o tom, že vystřelí na svou zodpovědnost. Veškerý jeho instinkt mu radil, aby udělal právě tohle. Alfa honila Američany... Jenže na svůj instinkt nemohl dát. Na prvním místě byla povinnost.

Není nic horšího než přemíra sebedůvěry, dumal hořce. Pro tuhle operaci se předpokládalo, že kolem nikdo nebude, a i kdyby byl, útočné ponorky by mohly raketovou ponorku varovat dlouho předem. Bylo v tom poučení, ale právě teď na to Wood nechtěl myslet.

V. K. Konovalov

„Kontakt,“ řekl mičman do mikrofonu. „Před námi, téměř přímo před námi. Používá lodní vrtule a pluje pomalu. Souřadnice nula-čtyři-čtyři, vzdálenost neznámá.“

„Je to Rudý říjen?“ zeptal se Tupolev.

„Nemohu říci, soudruhu kapitáne. Mohl by to být Američan. Myslím, že pluje sem.“

„Kruci!“ Tupolev se rozhlédl po řídící místnosti. Neminuli Rudý říjen? Anebo ho už zničili?

Dallas

„Ví, že jsme tady, Frantíku?“ zeptal se Chambers, už zase v místnosti pro sonar.

„Nemá nárok, pane.“ Laval zavrtěl hlavou. „Jsme přímo za ním. Moment...“ Náčelník se zamračil. „Další kontakt, nejvzdálenější od Alfy. To musí být náš přítel, pane. Ježíši! Myslím, že míří sem. Používá vrtuli, ne tu legrační věcičku.“

„Vzdálenost od Alfy?“

„Pod tři tisíce metrů, pane.“

„Vpřed na dvě třetiny! Doleva deset stupňů!“ nařídil Chambers. „Frantíku, hoďte impulz, ale použijte sonar pod led. Možná nebude vědět, co to je. Ať si myslí, že jsme ta raketová ponorka.“

„Rozkaz, pane!“

V. K. Konovalov

„Od zádi vysokofrekvenční impulzy!“ zvolal mičman. „Nevypadá to na americký sonar, soudruhu.“

Tupolev byl náhle zmaten. Je ten na straně k otevřenému moři Američan? Ten druhý na jeho boku určitě byl Američan. Musí to být Rudý říjen. Marko je pořád ještě lišák. Ležel potichu, nechal se minout, aby pak na ně mohl vypálit!

„Naplno vpřed, kormidlo naplno doleva!“

Rudý říjen

„Kontakt!“ ohlásil zpěvavě Jones. „Přímo před námi. Počkat... To je Alfa! Je blízko! Vypadá to, že se obrací. Někdo na ni z druhé strany pouští sonar. Prokrista. Je fakt blízko! Kapitáne, ta Alfa není bodový zdroj. Mám oddělené signály od jejího stroje a od vrtule.“

„Kapitáne,“ řekl Mancuso. Oba velitelé na sebe pohlédli a předali si své myšlenky jakoby telepaticky. Ramius kývl.

„Vzdálenost.“

„Jonýsku, pusťte na toho hajzla impulz!“ Mancuso běžel dozadu.

„Rozkaz.“ Systémy byly v plné pohotovosti. Jones vyslal jeden impulz na zjištění vzdálenosti. „Vzdálenost čtrnáct set metrů. Elevační úhel nula, pane. Jsme na její úrovni.“

„Mancuso, ať vám dá vzdálenost a koordináty!“ Ramius zuřivě zakroutil rukojetí na panelu.

„Dobrá. Jonýsku, teď řídíte palbu. Sledujte toho zkurvence.“

V. K. Konovalaov

„Jeden impulz aktivního sonaru na pravou stranu, vzdálenost neznámá, souřadnice nula-čtyři-nula. Cíl na straně od moře právě zaměřil naši vzdálenost,“ řekl mičman.

„Udejte mi vzdálenost,“ nařídil Tupolev.

„Je to příliš daleko stranou za zádí, soudruhu. Za zádí se mi ztrácí.“

Jeden z nich je Rudý říjen - ale který? Mohl riskovat střelu na americkou ponorku? Ne!

„Palebné souřadnice na cíl vpředu?“

„Ne moc dobré,“ odpověděl starpom. „Manévruje a zvyšuje rychlost.“

Mičman se soustředil na cíl na západní straně. „Kapitáne, kontakt vpředu není, opakuji, není sovětský. Přední kontakt je Američan.“

„Který z nich?“ zaječel Tupolev.

„Západní a severozápadní jsou oba Američané. Východní cíl je neznámý.“

„Udržujte kormidlo v krajní poloze.“

„Kormidlo je v krajní poloze,“ odpověděl kormidelník.

„Cíl máme za sebou. Musíme ho udržet a vypálit při obratu. Hrome, plujeme příliš rychle. Zpomalit na třetinu.“

Konovalov se normálně otáčel rychle, ale snížením výkonu začala jeho vrtule působit jako brzda a manévr zpomalila. Ale i tak se Tupolev choval správně. Musel nasměrovat své torpédové šachty na kurz podobný tomu, který měl cíl, a dostatečně rychle snížit rychlost, aby mohl pomocí sonaru získat přesné souřadnice pro palbu.

Rudý říjen

„Tak, Alfa pokračuje v obrátce, nyní míří doleva... Právě srazila výkon pohonu,“ řekl Jones a sledoval přitom obrazovku. V duchu zuřivě vypočítával kurz, vzdálenost a rychlost. „Vzdálenost je teď jedenáct set metrů. Pořád se obrací. Uděláme to, co si myslím?“

„Vypadá to na to.“

Jones nastavil aktivní sonar na automatické vysílání impulzů. „Musím se podívat, co z té obrátky vyleze, pane. Jestli je chytrý, vyrazí jižně a dostane se mimo.“

„Tak se modlete, ať chytrý není,“ řekl Mancuso z chodbičky. „Držet kurz!“

„Držím kurz,“ řekl Ryan a přemítal, jestli je příští torpédo vyřídí.

„Pokračuje v obrátce. Teď jsme na jejím levém boku, možná nalevo od přídě.“ Jones vzhlédl. „Nejdřív to chce obeplout obloukem. Tady máme impulzy.“

Rudý říjen zrychlil na osmnáct uzlů.

V. K. Konovalov

„Mám ho,“ řekl mičtnan, „vzdálenost tisíc metrů, souřadnice nula-čtyři-pět. Úhel nula.“

„Nastavit,“ poručil Tupolev svému výkonnému důstojníkovi.

„Bude to muset být výstřel s nulovým úhlem. Točíme se příliš rychle,“ řekl starpom. Nastavil ho jak mohl nejrychleji. Ponorky se nyní k sobě blížily rychlostí přes čtyřicet uzlů. „Připravit jen šachtu pět! Šachta zaplavena, víko otevřeno. Připraveno!“

„Pal!“

„Odpaluji pětku!“ Starpom zabodl prst do tlačítka.

Rudý říjen

„Vzdálenost pod devět set - blíží se - přímo před námi! Máme před sebou ve vodě jedno torpédo, přímo vepředu. Jedna ryba, přímo na nás!“

„Nechte to být, sledujte Alfu!“

„Rozkaz, Alfa má souřadnice dva-dva-pět, zpomaluje. Potřebujeme trochu doleva, pane.“

„Ryane, doleva pět stupňů, váš kurz je dva-dva-pět.“

„Doleva pět stupňů, přecházím na dva-dva-pět.“

„Ta ryba se blíží rychle, pane,“ řekl Jones.

„Vyserte se na to! Sledujte Alfu!“

„Rozkaz. Koordináty zůstávají dva-dva-pět. Stejně jako ryba.“

Sčítající se rychlosti rychle ukrajovaly vzdálenost mezi oběma ponorkami. Torpédo se blížilo k Rudému říjnu stále rychleji, ale mělo vestavěno bezpečnostní zařízení; aby torpéda nezničila svou vlastní odpalovací základnu, nemohou se odjistit dřív, než se vzdálí pět set až tisíc metrů od lodi, která je odpálila. Kdyby se Rudý říjen přiblížil k Alfě dost rychle, nemohlo se mu nic stát.

Rudý říjen nyní přecházel přes rychlost dvaceti uzlů.

„Vzdálenost k Alfě sedm set padesát metrů, souřadnice dva-dva-pět. Torpédo je blízko, pane, ještě pár vteřin.“ Jones se přikrčil a sledoval obrazovku.

Klonk!

Torpédo udeřilo do Rudého října přesně uprostřed jeho sférické přídě. Bezpečnostní pojistka měla rezervu ještě sto metrů. Nárazem se rozlomilo na tři kusy, které zrychlující ponorka smetla stranou.

„Loupák!“ rozesmál se Jones. „Díky tobě, bože! Cíl stále na dva-dva-pět, vzdálenost sedm set metrů.“

V. K. Konovalov

„Žádný výbuch?“ zaváhal Tupolev.

„Bezpečnostní pojistky!“ Starpom zaklel. Měl při nastavování moc naspěch.

„Kde je cíl?“

„Souřadnice má nula-čtyři-pět, soudruhu. Zůstávají konstantní,“ odpověděl mičman. „Rychle se přibližuje.“

Tupolev zbledl. „Kormidlo naplno doleva a vpřed!“

Rudý říjen

„Otáčí se, otáčí se přídí doleva,“ řekl Jones. „Kurs je teď dva-tři-nula, malinko postupuje doleva. Potřebujeme kormidlo trošku doprava, pane.“

„Ryane, doprava pět stupňů.“

„Kormidlo je na pět stupňů,“ odpověděl Jack.

„Ne, vpravo deset,“ Ramius příkaz opravil. Tužkou rýsoval trasu na papír. A znal Alfu.

„Vpravo deset stupňů,“ hlásil Ryan.

„Blízký kontakt, vzdálenost do čtyř set metrů, souřadnice dva-dva-pět na střed cíle. Cíl postupuje vlevo a vpravo, více vlevo,“ říkal Jones rychle. „Vzdálenost... tři sta metrů. Elevace nula, jsme na jedné úrovni s ní. Vzdálenost dvě stě padesát, souřadnice dva-dva-pět na střed cíle. Nemůžeme se minout, kapitáne.“

„Vrazíme do něj!“ zavolal Mancuso.

Tupolev měl změnit hloubku. Zde záleželo na manévrovacích schopnostech a zrychlení Alfy, ale zapomněl, že Ramius ví přesně, jaké jsou.

„Kontakt se rozšířil - narazíme do něj!“

„Připravit se na náraz!“

Ramius zapomněl na varovný signál před srážkou. Trhl pákou jen několik vteřin před nárazem.

Rudý říjen jako beranidlo vrazil do Konovalova, poněkud dozadu od středu, pod úhlem třiceti stupňů. Silou nárazu se titanový tlakový trup Konovalova roztrhl a příď Rudého října se zmačkala jako plechovka od piva.

Ryan se nedržel dost pevně. Vrhlo ho to dopředu, obličejem narazil na přístrojový pult. Na zádi byl Williams vymrštěn z lůžka a Noyes ho zachytil dřív, než udeřil hlavou o podlahu. Jonesovy sonarové systémy byly pryč. Raketová ponorka nadskočila přes Alfu a kýl Rudého října, unášeného silou výpadu, skřípavě dřel o trup menší ponorky.

V. K. Konovalov

Konovalov byl vybaven zařízením pro udržení vodotěsnosti. Bylo to úplně jedno. Dva úseky okamžitě zaplavila mořská voda a stěna mezi řídící místností a odděleními na zádi se zhroutila okamžik poté, co se zdeformoval trup. Poslední, co Tupolev viděl, byla stěna bílé pěny, padající z pravé strany. Alfa se převalila na levobok silou tření kýlu Rudého října.

V několika vteřinách se ponorka převrátila. Po celé její délce lidé i všechno ostatní padali jedno přes druhé jako vrhací kostky. Polovina posádky se již topila. Kontakt s Rudým říjnem tím skončil, zaplavené úseky strhávaly záď Konovalova ke dnu. Posledním vědomým činem politického důstojníka bylo trhnout za rukojeť havarijního majáku, ale ani to nebylo nic platné. Ponorka byla převrácená a kabel byl poškozen na věži. Hrob Konovalova označoval jen mrak bublin.

Rudý říjen

„Ještě jsme živí?“ Ryanovi silně krvácel obličej.

„Nahoru, nahoru křídla!“ křičel Ramius.

„Na doraz nahoru.“ Ryan přitáhl páku k sobě levou rukou a pravou si držel na krvácejícím obličeji.

„Zprávu o poškození,“ řekl Ramius rusky.

„Reaktorový systém je nedotčen,“ odpověděl Melechin okamžitě. „Panel ukazuje zaplavení torpédového úseku - řekl bych. Pustil jsem tam vzduch pod vysokým tlakem, je zapnuto čerpadlo. Doporučuji vynořit se a zkontrolovat poškození.“

„Da!“ Ramius odkulhal k ovládacímu panelu rozvodu vzduchu a profoukl všechny nádrže.

Dallas

„Ježíši!“ řekl hlavní akustik. „Někdo do někoho narazil. Slyším hluk lámání ve směru dolů a praskání trupu nahoru. Nemohu říci který je který, pane. Oba stroje jsou němé.“

„Vystoupit na hloubku periskopu, rychle!“ nařídil Chambers.

Rudý říjen

Bylo 16:54 místního času, když Rudý říjen poprvé prořízl hladinu Atlantického oceánu, čtyřicet sedm mil jihovýchodně od Norfolku. V dohledu nebyla žádná jiná loď.

„Sonar je v tahu, kapitáne.“ Jones vypínal své bedýnky. „Fuč, na padrť. Máme pár bočních hydrofonů, ale ty jsou na prd. Nic nefunguje, ani podvodní telefon.“

„Běžte dopředu, Jonýsku. Prima práce.“

Jones vytáhl z krabičky poslední cigaretu. „Jo, hned, pane - ale příští léto padám, to si pište.“

Bugajev ho následoval k přídi, byl dosud ohlušený a omámený ze zásahu torpéda.

Rudý říjen dosud spočíval klidně na hladině, s přídí do vody, nakloněn o dvacet stupňů na levý bok, jak ho nadlehčovaly vyprázdněné zátěžové nádrže,

Dallas

„Tak to by bylo,“ řekl Chambers. Zvedl mikrofon. „Hovoří komandér Chambers. Alfu zničili. Naši hoši jsou v bezpečí. Vystupují na hladinu. Připravte hasiče a záchranáře.“

Rudy říjen

„Jste v pořádku, komandére Ryane?“ Jones mu opatrně otočil hlavu. „Vypadá to, že jste roztřískal nějaké sklo, pane.“

„Nechte to, než to přestane krvácet,“ řekl Ryan opile.

„Asi jo.“ Jones přidržel na řezných poraněních kapesník. „Ale doufám, že vždycky neřídíte takhle blbě, pane.“

„Kapitáne Ramiusi, dovolíte, abych šel na můstek s spojil se se svou lodí?“ zeptal se Mancuso.

„Jděte, možná budeme potřebovat pomoc s tím poškozením.“

Mancuso si vzal blůzu a přesvědčil se, že své malé rádio pro navádění do doku má stále v kapse, kde ho předtím nechal. Za třicet vteřin už byl na věži. Dallas se právě vynořoval, když si kapitán poprvé obhlédl horizont. Ještě nikdy nebyla obloha tak pěkná.

Na vzdálenost čtyř set metrů nemohl rozeznat obličeje, ale musel to být Chambers.

„Dallase, tady Mancuso.“

„Kapitáne, tady Chambers. Tak, hoši, jste v pořádku?“

„Ano! Ale můžeme tu pár lidí potřebovat. Příď je celá rozdrcená a do prostředka jsme dostali torpédo.“

„To vidím, Barte. Podívejte se dolů.“

„Ježíši!“ Díra s ostrými, zprohýbanými okraji vystupovala napůl nad hladinou a omývala ji voda, ponorka ztěžkle visela dolů přídí. Mancusovi nešlo do hlavy, jak se vůbec může udržet na vodě, ale teď nebyl čas zkoumat proč.

„Přejděte sem, Wally, a vytáhněte záchranný vor.“

„Už je na cestě. Hasiči i záchranáři jsou připraveni, já - tamhle je náš druhý přítel,“ řekl Chambers.

Pogy se vynořila tři sta metrů přímo před Rudým říjnem.

„Pogy hlásí, že obzor je čistý. Nikdo tu není, jen my. Neslyšel jste to už někdy?“ zasmál se Chambers nevesele. „Co kdybychom se ohlásili rádiem?“

„Ne, podíváme se, jestli to svedeme sami.“ Dallas se přiblížil k Rudému říjnu. V několika minutách byla Mancusova velitelská ponorka sedmdesát metrů od levoboku a deset mužů na voru se probojovávalo vlnami. Až dosud jen hrstka lidí na Dallasu věděla co se děje. Teď to věděli všichni. Viděl, jak jeho lidé ukazují rukama a hovoří mezi sebou. Tohle tedy bylo něco k vyprávění!

Poškození nebylo tak velké, jak se obávali. Torpédový úsek se nezaplavil - čidlo poškozené nárazem předalo špatný údaj. Přední zátěžové nádrže byly zaplaveny mořskou vodou, ale ponorka byla tak velká a její nádrže měly tolik přepážek, že příď nebyla pod vodou ani tři metry. Náklon na levobok byl spíš jen pro zlost. Ve dvou hodinách byla radistická místnost utěsněna a po delší diskusi mezi Ramiusem, Melechinem a Mancusem bylo rozhodnuto, že se mohou znovu ponořit, když budou udržovat nižší rychlost a nepůjdou níž než třicet metrů. Do Norfolku se dostanou pozdě.

Tato kniha na Novém Literárním doupěti

< 17

Tom Clancy
překlad: Jiří Špalek

HON NA PONORKU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Přejít na nový web Literární doupě

SEDMNÁCTÝ DEN

Tom Clancy překlad: Jiří Špalek

HON NA PONORKU náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Přejít na nový web Literární doupě

SEDMNÁCTÝ DEN

Tom Clancy
překlad: Jiří Špalek

HON NA PONORKU
náhodně vybraná ukázka