Arthur C. Clarke
překlad: Vladimír Hanák

Ráma tajemství zbavený
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8

Nicole už sledovala videozáznam dvakrát. Navzdory napuchlým očím a naprosté citové vyčerpanosti žádala, jestli jej může vidět ještě jednou. Doktorka Modrá jí podala sklenici vody. „Opravdu to chceš vidět?“ tázal se oktopavouk.

Nicole přikývla. Ještě jednou, myslela si, to přece není tolik. Chci si navždy vrýt do mysli každý obrázek, ať je jakkoliv hrozný.

„Začni, prosím, u slyšení,“ žádala Nicole. „Normální rychlost, dokud bioti nevejdou do bloku cel. Potom zpomal na jednu osminu.“

Richard nikdy nechtěl být hrdinou, přemýšlela Nicole, když se na videu přehrávala scéna ze slyšení. To nebyl jeho styl. Šel s Archiem jenom proto, abych nemusela jít já. Trhla sebou a zavřela oči, když stráž udeřila Richarda, a ten upadl na podlahu. Plán byl od začátku beznadějný, řekla si, když policisté Nového Edenu vedli Richarda a Archieho z Nakamurova paláce. Všichni oktopavouci to věděli. Já jsem to věděla. Proč jsem po své předtuše proti němu nevystoupila?

Nicole požádala doktorku Modrou, aby projela záznam velkou rychlostí k posledním minutám. Alespoň měli na konec jeden druhého, myslela si, když Richard a Archie vedli svůj poslední rozhovor. A Archie se ho snažil chránit… Na obrazovce se objevili čtyři bioti a promítání se zpomalilo. Nicole viděla Richardovi v očích, jak se překvapení změnilo ve strach, když bioti vešli do cely.

Když zhasla světla, kvalita obrazu se změnila. Infračervená zobrazení získaná kvadroidy připomínala více fotografické negativy, zdůrazňovala v každém snímku teplotní hladiny. Bioti vypadali strašidelně. Na infračervených snímcích jim vystupovaly oči z hlavy.

V okamžiku, kdy se v cele zatmělo, uchopila jedna Garcia Richarda za krk. Tři ostatní si sundali rukavice a odhalili ostré špičaté prsty a dlaně s nožovitými hranami. Čtyři mocná Archieho chapadla se obalila kolem Garcii, která se snažila zardousit Richarda. Zatímco její tělo praskalo na kousky a zhroutilo se na podlahu cely, další tři bioti zuřivě útočili na Archieho. Richard se snažil v boji pomáhat. Lincoln zasáhl silným úderem malíkovou hranou Archieho do krku a téměř mu usekl hlavu. Richard zaječel, když na něj vystříkla Archieho vnitřní tělesná tekutina. S Archiem vyřazeným z boje, zbývající bioti zlikvidovali Richarda, probodali mu tělo svými prsty. Richard upadl na mříže a sesul se na podlahu. Jeho i Archieho krev, které měly v infračerveném zobrazení odlišné barvy, vytékaly společně a vytvářely na podlaze cely louži.

Videozáznam pokračoval, Nicole však už nic neviděla. Nyní poprvé pochopila, že její muž Richard, jediný opravdový blízký přítel, kterého kdy v dospělosti měla, je skutečně mrtev. Na obrazovce odváděl Franz vzlykající Katie chodbou a pak monitor pohasl. Nicole se nehýbala. Seděla úplně klidně a zírala před sebe do míst, kde ještě před okamžikem viděla obraz. V očích neměla slzy, tělo se jí netřáslo, zdálo se, že se zcela ovládá. A přece se nedokázala ani hnout.

Místnost zaplavilo tlumené světlo. Doktorka Modrá stále seděla vedle ní. „Myslím,“ řekla Nicole pomalu, překvapená, že její hlas zní tak vzdáleně, „že jsem si při prvních dvou sledováních neuvědomila… Chci říct, musela jsem být v šoku… Možná ještě pořád jsem…“ Nedokázala pokračovat. Měla potíže s dýcháním.

„Potřebuješ se napít a odpočinout si,“ pravila doktorka Modrá.

Richard byl zabit. Richard je mrtev. „Ano, prosím,“ slabě hlesla Nicole. Richard odešel navždy. Zůstala jsem sama. Doktorka Modrá držela sklenici s vodou Nicole u rtů, ale ta se nedokázala napít. Richard byl zabit. Obklopila ji temnota.

 

Někdo ji držel za ruku. Byla to teplá příjemná ruka a něžně hladila její. Otevřela oči.

„Ahoj, mami,“ řekl tiše Patrick. „Cítíš se trochu líp?“

Nicole zase zavřela oči. Kde to jsem? uvažovala. Pak si vzpomněla. Richard je mrtev. Musela jsem omdlít.

„Hm,“ zabručela.

„Nechtěla by ses napít vody?“ zeptal se Patrick.

„Ano, prosím,“ zašeptala. Hlas jí zněl cize.

Nicole se pokusila posadit a napít se. Nesvedla to.

„Nepřemáhej se,“ řekl Patrick. „Není žádný spěch.“

Mysl jí začala pracovat. Musím jim to říct, pomyslela si. Richard a Archie jsou mrtví. Přiletí helikoptéry. Musíme být velice opatrní a musíme chránit děti. „Richard,“ podařilo se jí vyslovit.

„Víme to, mami,“ odvětil Patrick.

Jak to vědí?přemýšlela Nicole. Zůstala jsem zde jediná, kdo dokáže číst barvy…

„Oktopavouci si dali velkou práci, aby všechno napsali. Nebyla to perfektní angličtina, ale určitě jsme pochopili, co nám sdělovali. Řekli nám taky o válce.“

Dobře, pomyslela si Nicole. Oni vědí. Mohu spát. Odněkud z hlavy jí stále znělo ozvěnou: Richard je mrtev.

„Čas od času je slyšet bomby, ale pokud můžu říct, žádná z nich nedopadla na kopuli.“ Byl to Maxův hlas, „Možná ještě nezjistili, kde je město.“

„Zvenku bude úplně tmavé,“ řekl Patrick. „Zesílili baldachýn a na ulicích nesvítí světla.“

„Bomby musí dopadat na Alternativní zónu. Její existenci nedokážou oktopavouci nijak skrýt,“ poznamenal Max.

„Co oktopavouci dělají?“ ptal se Patrick. „Víme aspoň, jestli zahájili protiútok?“

„Jistě nevíme nic,“ odvětil Max, „ale nemůžu uvěřit, že ještě pořád vyčkávají a nic nepodnikají.“

Nicole zaslechla tiché kroky v chodbě. „Chlapci doopravdy trpí silnou ponorkovou nemocí,“ prohlásila Nai. „Myslíš si, že by bylo v pořádku, kdybych je nechala hrát si venku? Světlice oznámila konec poplachu už před půl hodinou.“

„Nevidím důvod, proč ne,“ odpověděl Patrick. „Ale řekni jim, ať se vrátí, když uvidí světlici nebo uslyší bomby.“

„Zůstanu venku s nimi,“ prohlásila Nai.

„Co dělá moje žena?“ ptal se Max.

„Čte si s Benjym,“ odpověděla Nai. „Marius spí.“

„Nemohla bys jí říct, aby přišla na chvilku sem?“

Nicole se přetočila na druhý bok. Přemýšlela o tom, že se zkusí posadit, cítila však příliš velkou únavu. Začala snít, vzpomínala na své dětství. Co je potřeba, abych se stala princeznou? ptala se malá Nicole otce. Buď mít otce krále, nebo manžela prince, odpověděl. Usmál se a políbil ji. Pak už jsem princezna, řekla mu. Protože ty jsi pro mne král…

„Jak je Nicole?“ ptala se Eponine.

„Ráno se zase hýbala,“ odvětil Patrick. „Vzkaz od doktorky Modré říká, že dnes večer nebo zítra ráno by mohla být schopná posadit se. Říká také, že ověřili, že infarkt nebyl silný, srdce není trvale poškozeno a dobře reaguje na léčbu.“

„Můžu ji teď vidět?“ zeptal se Benjy.

„Ne, Benjy, ještě ne,“ ozval se Eponinin hlas, „ještě pořád odpočívá.“

„Oktopavouci byli doopravdy báječní, že?“ řekl Patrick. „Dokonce i uprostřed války si udělali čas, aby nám napsali takový obšírný vzkaz.“

„Dokázali dokonce přesvědčit i mě,“ ozval se Max. „A to jsem nikdy nepovažoval za možné.“

Takže jsem měla infarkt, myslela si Nicole. Nezhroutila jsem se jen proto, že Richard… Nedokázala napoprvé dokončit myšlenku, …proto, že navždy odešel.

Dostala se do oblasti soumraku mezi bděním a spánkem, když zaslechla známý hlas. Jsi to ty, Richarde? ptala se vzrušeně. Ano, Nicole, odpověděl. Kde jsi? Chci tě vidět, řekla a jeho tvář se objevila v oblaku uprostřed její snové obrazovky. Vypadáš výborně, řekla, jsi v pořádku? Ano, odpověděl Richard, ale musím ti něco říct.

Co mi chceš říct, miláčku? zeptala se Nicole. Musíš pokračovat beze mne, řekl, musíš být příkladem pro ostatní. Jeho tvář se začala měnit, jak se měnily tvary oblaku. Samozřejmě, řekla Nicole, kam však jdeš ty? Už ho neviděla. Sbohem, ozval se jeho hlas. Sbohem, Richarde.

 

Když se opět probudila, měla jasnou mysl. Posadila se na posteli a rozhlédla se kolem sebe. Byla tma, ale poznala, že je ve svém pokoji ve Smaragdovém městě.

Neslyšela žádné zvuky. Předpokládala, že je noc. Odstrčila přikrývky a přehodila nohy přes okraj postele. Zatím je to dobré, myslela si. Vysoukala se z lůžka a velice pomalu se postavila. Nohy jí podklesávaly.

Vedle na stolku stála sklenice džusu. Nicole udělala dva opatrné kroky, pravou rukou se přitom přidržovala postele, a vzala si sklenici. Džus byl výborný. Spokojena sama se sebou, vydala se ke skříni, aby si našla šaty. Po pár krocích se jí však začala točit hlava a zamířila zpátky k posteli.

„Mami,“ uslyšela Patricka, „jsi to ty?“ Zahlédla ve dveřích siluetu.

„Ano, Patricku,“ odpověděla.

„Tak proč si nerozsvítíme?“ Zaťukal na stěnu a doprostřed místnosti vlétla světluška. „Nebesa,“ zhrozil se, „proč jsi vstala?“

„Nemůžu zůstat v posteli navždycky,“ odvětila Nicole.

„Ale ze začátku se nesmíš přepínat,“ peskoval ji Patrick, přešel k ní a pomohl jí zpět na lůžko.

Chytila ho za rameno a spustila: „Poslouchej, synku. Nemám v úmyslu být invalidou. Nechci, aby se se mnou jako s invalidou zacházelo. Očekávám, že za pár dní, nanejvýš za pár týdnů budu zase jako dřív.“

„Ano, mami,“ přisvědčil s úsměvem Patrick.

 

Doktorka Modrá byla jejím pokrokem nadšená. Po dalších čtyřech dnech Nicole došla, i když pomalu a s malou pomocí od Benjyho, celou cestu k zastávce a zpět do domu.

„Nepřetěžuj se,“ varovala ji doktorka Modrá během večerní prohlídky. „Vedeš si výborně, ale dělám si starost.“

Když oktopavouk skončil a připravoval se k odchodu z pokoje, vešel Max a oznámil, že u hlavních dveří čekají další dva oktopavouci. Doktorka Modrá odkvačila a za několik minut se vrátila s Hlavní Optimalizátorkou a jedním členem jejího sboru pomocníků.

Hlavní Optimalizátorka se nejdříve omluvila, že přicházejí bez ohlášení, i za to, že nepočkali, až se Nicole úplně uzdraví. „Avšak,“ řekla potom představitelka oktopavouků, „nacházíme se nyní ve stavu ohrožení a máme pocit, že s vámi musíme komunikovat okamžitě.“

Nicole cítila, jak se jí zrychluje pulz, a snažila se uklidnit. „Co se stalo?“ zeptala se.

„Pravděpodobně jste si všimli, že v několika posledních dnech bombardování ustalo,“ řekla Hlavní Optimalizátorka. „Lidé dočasně přerušili vrtulníkové útoky a vyhodnocují naše ultimátum… K dokreslení svých technických schopností jsme do zprávy zahrnuli podrobný časový přehled – nillet po nilletu – všeho, co Nakamura a Macmillan dělali ve dvou pracovních dnech minulého týdne.

Vůdci lidí byli úplně ohromení. Měli podezření, že jsme nějak podplatili někoho z vysokých vládních úředníků a že teď známe všechny jejich plány. Macmillan doporučil, aby přijali naši nabídku na příměří a stáhli se z našeho území. Nakamura se rozzuřil. Vykázal Macmillana ze své blízkosti a provedl reorganizaci svého vojenského velení. Soukromě přiznal svému policejnímu veliteli, že jakýkoliv ústup by zcela zničil jeho postavení v kolonii.

Předevčírem kdosi Nakamurovi naznačil, že vaše dcera Ellie by snad mohla vědět něco o tom, jak jsme získali informace. Vzali ji do paláce a Nakamura ji osobně vyslýchal. Ellie byla zprvu ochotná mírně spolupracovat a potvrdila, že v jistých oblastech jsme pokročilejší než lidé. Řekla také, že jsme určitě schopni získat o událostech v Novém Edenu bez používání špionů nebo jiných obvyklých způsobů získávání zpráv.

Protože byla tak přímočará, Nakamura se utvrdil, že Ellie ví více, než říká. Kladl jí mnoho hodin otázky týkající se mnoha okruhů, včetně našich vojenských schopností a geografie naší říše. Ellie se šikovně vyhnula tomu, aby prozradila důležité informace – nikdy se například nezmínila o Smaragdovém městě – a neustále odpovídala, že nikdy nespatřila žádné zbraně, dokonce ani vojáky. Nakamura jí nevěřil. Nakonec ji nechal uvěznit a zbít. Od té doby Ellie vzdorovitě mlčí, přestože s ní nadále hrubě zacházejí.“

Hlavní Optimalizátorka se odmlčela. Nicole během jejího popisu špatného zacházení s Ellie znatelně pobledla. Velitelka oktopavouků se obrátila na doktorku Modrou. „Mám pokračovat?“ zeptala se.

Max a Patrick stáli mezi dveřmi. Nemohli samozřejmě rozumět, co Hlavní Optimalizátorka říká, viděli však sinalost na Nicolině tváři. Patrick vešel do pokoje a řekl: „Má matka byla hodně nemocná…“

Nicole Patricka gestem zarazila a pravila: „To je v pořádku.“ Zhluboka se nadechla. „Pokračujte, prosím.“

„Nakamura,“ pokračovala Hlavní Optimalizátorka, „nyní přesvědčil sám sebe i své nejvyšší důstojníky, že naše hrozba je bluf. Je přesvědčen, že i když máme v některých oblastech velmi pokročilou techniku, nedostává se nám vojenských schopností. Na poslední schůzi svého štábu před několika terty, odsouhlasil plán přinutit nás dalším bombardováním ke kapitulaci použitím veškeré dostupné palebné síly. K prvnímu mohutnému náletu dojde ráno.

Došli jsme tudíž k závěru, že teď se už chtě nechtě musíme bránit. Kdybychom tak neučinili, ohrozili bychom přežití naší kolonie. Než jsme se vydali sem, dala jsem souhlas k provedení Válečného plánu číslo 41, jedné z našich odezev střední síly. Plán nepovede k vyhlazení kolonistů v Novém Edenu, měl by však být dost zničující, aby přivodil rychlé ukončení války. Naši analytikové odhadují, že zemře dvacet až třicet procent lidí…“

Hlavní Optimalizátorka se zarazila, když spatřila bolestný výraz na Nicolině tváři. Nicole požádala o něco k pití. „Můžeme se dozvědět více podrobností o vašem útoku?“ zeptala se pomalu Nicole, když dopila sklenici vody.

„Vybrali jsme mikrobiologický prostředek, chemicky hodně podobný enzymu, který u vašeho živočišného druhu narušuje reprodukci buněk. Mladí a zdraví lidé mladší čtyřiceti let mají dostatečně silné přirozené obranné mechanizmy, aby dokázali útok mikrobů vydržet. Starší nebo nemocní lidé rychle podlehnou. Jejich buňky se nebudou správné dělit a jejich těla prostě přestanou pracovat… Použili jsme krev, kůži a jiné buňky odebrané od vás všech ve Smaragdovém městě, abychom potvrdili své teoretické předpovědi. Jsme si však jisti, že mladým to neublíží.“

„Náš druh považuje biologické vedení války za nemorální,“ řekla Nicole po krátké pauze.

„Jsme si vědomi,“ reagovala Hlavní Optimalizátorka, „že ve vašem systému hodnot jsou jisté typy vedení války přijatelnější než ostatní. Pro nás jsou všechny války nepřijatelné. Bojujeme pouze tehdy, jestliže nezbytně musíme. Nedokážeme si představit, že pro mrtvé je nějaký rozdíl v tom, jestli jsou zabiti puškou, bombou, jadernou zbraní nebo biologickým prostředkem… Kromě toho, musíme se bránit těmi zbraněmi, které máme k dispozici.“

Nastala dlouhá odmlka. Nicole vzdychla a zavrtěla hlavou. „Myslím,“ řekla nakonec, „že bych měla být vděčná, že jste nám řekla, co se děje v této hloupé válce, i když představa tak mnoha mrtvých je velice bolestná. Byla bych ráda, kdyby bylo možné dojít k nějakému jinému výsledku…“

Tři oktopavouci se chystali odejít. Max a Patrick se začali Nicole vyptávat, ještě než návštěvníci odešli z domu. „Počkejte,“ řekla unaveně Nicole. „Nejdříve sem zavolejte ostatní. Chci vysvětlovat, co mi oktopavouci řekli, pouze jednou.“

 

Nicole nemohla usnout. Ač se snažila sebevíce, nedokázala přestat myslet na lidi, kteří v Novém Edenu zemřou. Tváře, většinou starší tváře, tváře lidí, které Nicole znala a s nimiž v době své aktivní činnosti v kolonii pracovala, se jí vynořovaly v mysli a opět mizely.

A co se stane s Katie a Ellie? uvažovala. Co když se oktopavouci mýlí? Představila si Ellie, jak ji naposled viděla v jejím domě s manželem a s dcerou. Vzpomněla si na dohadování mezi Ellie a Robertem, jichž byla svědkem. Jeho unavené, opotřebované vzezření jí zůstalo zafixováno v mysli. A Robert, pomyslela si, ach, můj Bože. Ten je starší a vůbec se nešetří.

Nicole se převalovala v posteli, zoufalá ze své neschopnosti něco podniknout. Nakonec se rozhodla, že se potmě posadí. Ráda bych věděla, není-li už příliš pozdě, říkala si. Opět pomyslela na Roberta. Nesouhlasím s ním. Nejsem si dokonce ani jista, že je dobrým mužem pro Ellie. Je však pořád otec Nikki.

V mysli se jí začal rodit plán. Nicole opatrně vyklouzla z postele a přešla k šatníku. Vzala si něco na sebe. Možná už nebudu schopna pomoci, myslela si, budu však alespoň vědět, že jsem se o to pokusila.

Nicole si vedla obzvláště opatrně v hale. Nechtěla vzbudit Patricka nebo Nai, kteří od jejího infarktu spali v pokoji, kde předtím žila Ellie. Ti by mě přinutili vrátit se do postele.

Venku ve Smaragdovém městě byla téměř stejná tma jako v domě. Nicole se zastavila u vchodu, čekala, až se její oči přizpůsobí natolik, aby zahlédla sousední dům. Nakonec rozeznala jakési stíny. Sestoupila ze zápraží doprava.

Postupovala pomalu. Udělala šest kroků, pak se zastavila a rozhlížela. Trvalo jí několik minut, než došla do atria domu doktorky Modré.

Teď, budu-li mít štěstí, pomyslela si Nicole, když se upamatovala, bude spát v druhém pokoji vlevo. Když vešla do části domu, kde se nacházely ložnice, zaklepala lehce na stěnu. Světluška kalně ozářila dva oktopavouky ležící těsně při sobě. Doktorka Modrá a Jamie spali přitisknuti těly k sobě a s chapadly spletitě překříženými. Nicole přešla k doktorce Modré a dotkla sejí temene hlavy. Nevyvolalo to žádnou odezvu. Podruhé poklepala trošku silněji a materiál čočky se začal pohybovat.

„Co tady děláš?“ zeptala se doktorka Modrá v barvách chviličku nato.

„Potřebuji tvou pomoc,“ odpověděla Nicole. „Je to důležité.“

Oktopavouk se hýbal velice pomalu, snažil se vyvléknout svá chapadla a neprobudit Jamie. Nebyl úspěšný. Mladší oktopavouk také procitl. Doktorka Modrá mu poručila, ať zase spí, a odšourala se s Nicole do atria.

„Měla bys být v posteli.“

„Já vím,“ odvětila Nicole. „Tahle věc však nesnese odklad. Potřebuju mluvit s Hlavní Optimalizátorkou a byla bych ráda, kdybys šla se mnou.“

„V tuto noční dobu?“

„Nevím, kolik nám zbývá času,“ vysvětlovala Nicole. „Musím mluvit s Hlavní Optimalizátorkou, než ty biologické prostředky začnou zabíjet lidi v Novém Edenu… Dělám si starosti o Katie a také o celou rodinu Ellie…“

„Nikki a Ellie se nic nestane. Katie by také měla být dost mladá, pokud jsem pochopila.“

„Ale její tělo je značně oslabeno drogami,“ přerušila Nicole barvy. „Bude se pravděpodobně chovat, jako kdyby bylo staré… A Robert je úplně vyčerpaný z neustálé práce…“

„Nejsem si jista, rozumím-li tomu, co mi říkáš,“ pravila doktorka Modrá. „Proč chceš vidět Hlavní Optimalizálorku?“

„Abych požádala o zvláštní zacházení s Katie a s Robertem, samozřejmě za předpokladu, že Nikki a Ellie nejsou v nebezpečí… Musí existovat nějaký způsob, aby s vašimi biologickými kouzly mohli být vyjmuti a ušetřeni. Proto chci, abys šla se mnou. Abys podpořila mou žádost.“

Oktopavouk několik sekund mlčel. „Dobrá, Nicole,“ řekl nakonec, „půjdu s tebou. Přestože si myslím, že bys měla odpočívat v posteli. A pochybuju, že se dá něco udělat.“

„Děkuju ti mnohokrát,“ řekla Nicole, na okamžik se zapomněla a objala doktorku Modrou kolem krku.

„Musíš mi slíbit jednu věc,“ pravila doktorka Modrá, když společně vycházely z hlavních dveří. „Nesmíš se dnes v noci přemáhat. Řekni mi, když pocítíš slabost.“

„Budu se o tebe dokonce i opírat, když půjdeme,“ slíbila s úsměvem Nicole.

Vyšly pomalu na ulici, tvořily nerovný pár. Doktorka Modrá celou cestu dvěma chapadly Nicole podpírala. Přesto si denní aktivita a emoce vybraly na Nicolině malé zásobě energie svou daň. Než dorazily k zastávce, cítila únavu.

Zastavila se, aby si odpočinula. Vzdálené zvuky, které slyšela, jichž si však až dosud nevšímala, se staly výraznějšími. „Bomby,“ řekla Nicole doktorce Modré. „Spousta bomb.“

„Oznámili nám, abychom očekávali nálety helikoptér,“ řekl oktopavouk. „Divím se však, proč se neobjevily světlice.“

Znenadání část kopulovitého baldachýnu nad jejich hlavami vybuchla do velké ohnivé koule. Okamžik nato zaslechla Nicole ohlušující zvuk. Pevně se držela doktorky Modré a zírala na peklo nad sebou. Myslela si, že v plamenech rozeznává zbytky helikoptéry. Hořící kousky kopule padaly z oblohy, některé dopadly ve vzdálenosti ne větší než kilometr.

Nicole nemohla popadnout dech. Doktorka Modrá poznala na její tváři vypětí. „Nesvedu to,“ vyrazila ze sebe Nicole. Držela se oktopavouka ze všech zbývajících sil. „Musíš jít za Hlavní Optimalizátorkou beze mne,“ řekla. „Jako má přítelkyně. Požádej ji, ne, popros ji, ať něco udělá pro Katie a pro Roberta… Řekni jí, že to bude projev osobní přízně… ke mně….“

„Udělám, co bude v mých silách,“ odvětila doktorka Modrá. „Ale nejdříve tě musím odvést zpět…“

„Mami,“ uslyšela za sebou Nicole křičet Patricka. Utíkal ulicí k nim. Jakmile doběhl, doktorka Modrá nastoupila do dopravního prostředku. Nicole vzhlédla ke kopuli, právě když z oblohy padal list vrtule helikoptéry obalený hořícím olistěním, a sledovala, jak se roztříštil v dálce.