Arthur C. Clarke
překlad: Vladimír Hanák

Ráma tajemství zbavený
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9

Katie upustila injekční stříkačku do dřezu a dívala se na sebe v zrcadle. „No,“ řekla nahlas, „je to o hodně lepší… Už se netřesu.“ Měla na sobě stejné šaty, které měla oblečené před týdnem při slyšení svého otce. Tehdy se také rozhodla, co udělá, a řekla to Franzovi.

Otočila se kolem dokola a kriticky sledovala svůj odraz v zrcadle. Co to mám za zduřeninu na předloktí? podivila se. Katie si jí dříve nepovšimla. Na pravé ruce, uprostřed mezi loktem a zápěstím, byla koule velká jako golfový míček. Třela ji. Zduřenina byla měkká, když ji stlačila, ale nebolela ani nesvědila, pokud se jí přímo nedotkla.

Katie pokrčila rameny a šla do obývacího pokoje. Papíry, které připravila, ležely na kávovém stolku. Zapálila si cigaretu a řadila listiny. Pak je vložila do velké obálky.

Telefon z Nakamurovy kanceláře se ozval dnes ráno. Sladký ženský hlas řekl Katie, že Nakamura ji může přijmout v pět odpoledne. Když položila telefon, Katie se stěží ovládla. Už se téměř vzdala naděje, že se k němu vůbec dostane. Před třemi dny, když zavolala, aby si smluvila přijetí za účelem „pohovořit si o společném obchodě“, jí Nakamurova sekretářka sdělila, že Nakamura je velice zaneprázdněn válečným úsilím a že neplánuje schůzky týkající se něčeho jiného.

Katie opět překontrolovala hodinky. Bylo tři čtvrtě na pět. Chůze z jejího bytu do paláce zabere deset minut.

 

Čekání jí ničilo sebedůvěru. Bylo už šest hodin a Katie ještě ani nedovolili vstoupit do vnitřní svatyně, japonské části paláce, kde Nakamura pracoval a žil. Šla dvakrát na toaletu, pokaždé se při zpáteční cestě do čekárny vyptávala, jestli bude čekání trvat ještě dlouho. Děvče u stolu vedle dveří dvakrát odpovědělo rozpačitým gestem vyjadřujícím, že neví.

Katie bojovala sama se sebou. Kokomo přestávalo účinkovat a začínala mít pochybnosti. Zatímco u toalety kouřila, snažila se zahnat svou úzkost přemýšlením o Franzovi. Připomínala si poslední schůzku, kdy se milovali. Když odcházel, měl oči plné smutku. Má mě doopravdy rád, pomyslela si, svým osobitým způsobem…

Ve dveřích stálo japonské děvče. „Můžete jít dál,“ řeklo. Katie se vrátila do čekárny a vešla do hlavní části paláce. Zula si boty, dala je na poličku a šla po tatami jen v punčochách. Doprovod, policistka jménem Marge, ji pozdravila a požádala Katie, aby ji následovala. Katie držela obálku s papíry v ruce a šla za policistkou deset či patnáct metrů, až se po jejich pravici odsunula zástěna. „Jděte dovnitř, prosím,“ řekla Marge.

Další policistka, Orientálka, ale ne Japonka, čekala v místnosti. V pouzdře na boku měla zbraň. „Bezpečnostní opatření kolem Na-kamury-san jsou v současnosti velmi přísná,“ vysvětlovala Marge. „Sundejte si, prosím, všechno oblečení a všechny klenoty.“

„Všechno oblečení?“ zeptala se Katie. „I kalhotky?“

„Všechno,“ řekla další žena.

Její oblečení úhledně složily a naskládaly do košíku označeného jejím jménem. Klenoty uložily do zvláštní schránky. Když byla Katie nahá, Marge ji zkontrolovala všude, včetně intimních míst. Dokonce jí prohlédla i ústa, držela jí jazyk stlačený téměř třicet sekund. Potom Katie dostala modré a bílé jukata a japonské trepky. „Teď můžete jít s Bangorn do poslední čekárny,“ řekla Marge.

Katie si vzala obálku a chtěla jít. Policistka z Orientu ji zastavila. „Všechno zůstane tady,“ prohlásila.

„Ale tohle je obchodní schůzka,“ protestovala Katie. „Co chci projednat s panem Nakamurou, je v této obálce.“

Obě ženy otevřely obálku a vytáhly papíry. Držely každý list proti světlu a pak jej daly do jakéhosi kontrolního stroje. Nakonec vrátily papíry do obálky a žena jménem Bangorn pokynula Katie, aby ji následovala. Poslední čekárna se nacházela ve vzdálenosti dalších patnácti metrů. Katie se opět musela posadit a čekat. Cítila, že se začíná třást. Jak jsem si kdy mohla myslet, že se to povede? řekla si v duchu. To jsem ale hloupá!

Jak tam Katie seděla, začala zoufale toužit po kokomo. Nedokázala si vzpomenout, že by někdy po něčem tolik toužila. Ze strachu, že se rozpláče, požádala Bangorn, jestli ještě může zajít na toaletu. Policistka ji doprovodila. Katie si alespoň omyla obličej.

Když se vrátily, Nakamura už stál v čekárně. Katie si myslela, že jí srdce vyskočí z hrudi. Tohle je ono, řekl jí vnitřní hlas. Nakamura měl oblečeno žluté a bílé kimono zdobené jasnými květy. „Ahoj, Katie,“ pozdravil s vyzývavým úsměvem. „Dlouho jsem tě neviděl.“

„Ahoj, Tošio-san,“ odvětila přeskakujícím hlasem.

Následovala ho do jeho pracovny a sedla si se zkříženýma nohama k nízkému stolku. Nakamura seděl naproti ní. Bangorn zůstala v místnosti, stála nenápadně v koutě. Ach ne, řekla si Katie v duchu, když policistka neodešla, co teď budu dělat?

„Myslela jsem,“ řekla Katie Nakamurovi a snažila se, aby to znělo normálně, „že zpráva o našem podniku už má velké zpoždění.“ Vytáhla z obálky listiny. „Navzdory špatné hospodářské situaci se nám podařilo zvýšit zisky o deset procent. Na tomto souhrnu,“ podala Nakamurovi jeden list, „můžeš vidět, že i když příjmy z Vegas jsou nižší, místní zisky, kde nejsou tak vysoké ceny, podstatně vzrostly. Dokonce i San Miguel.

Rychle přelétl očima papír a pak ho položil na stolek. „Není třeba, abys mi ukazovala nějaké údaje,“ řekl Nakamura. „Všichni vědí, jak výborně si v podniku vedeš.“ Sáhl doleva a vzal tam velkou černou lakovanou skříňku. „Tvé výsledky jsou vynikající,“ prohlásil. „Kdyby časy nebyly tak zlé, určitě by sis zasloužila velké zvýšení platu. Zatím, jako důkaz mého ocenění, bych ti rád nabídl tenhle dárek.“

Nakamura postrčil skříňku přes stolek před Katie. „Děkuji ti,“ řekla a obdivovala hory a sníh na vykládaném víku. Bylo to opravdu krásné.

„Otevři ji,“ vyzval ji a sáhl po zabaleném bonbonu v míse na stolku.

Katie otevřela skříňku. Byla plná kokomo. Na tváři se jí objevil upřímný radostný úsměv. „Děkuji ti, Tošio-san,“ pravila. „Jsi velice šlechetný.“

„Můžeš to zkusit,“ vyzval ji a zakřenil se. „Neurazíš mě.“

Katie si dala špetičku prášku na jazyk. Měl špičkovou kvalitu. Bez váhání vzala ze skříňky větší množství prášku a přidržela si jej malíčkem u levé nozdry. Stiskla si pravou nosní dírku a pořádně potáhla. Pomalu a zhluboka vdechovala, až kokomo začalo působit. Potom se zasmála a bez zábran vyjekla: „Ach, to je parádní materiál!“

„Myslel jsem si, že s tím budeš spokojená,“ řekl Nakamura. Lenivě hodil papírek od bonbonu do malého koše na odpadky vedle stolku. Bude to někde tam uvnitř, slyšela Katie v hlavě Franzův hlas. Na nějakém nenápadném místě. Dívej se do odpadkových košů. Dívej se za závěsy.

Diktátor Nového Edenu se na ni přes stolek usmíval. „Chtěla jsi ještě něco?“ zeptal se.

Katie se zhluboka nadechla a usmála se. „Jen tohle,“ řekla. Naklonila se dopředu, položila lokty na stolek a políbila ho na rty. Chviličku nato ucítila hrubé ruce policistky na ramenou. „To je malá ukázka mých díků za kokomo.“

Nepochybila v odhadu jeho reakce. V jeho očích byla zřejmá touha. Nakamura gestem odehnal Bangorn. „Můžete odejít,“ řekl policistce a vstal. „Pojď sem, Katie. Dej mi opravdový polibek.“

Katie nahlédla do malého odpadkového koše, když protančila kolem stolku. Kromě papírku od bonbonu v něm nebylo nic. Ovšem, pomyslela si. To by bylo příliš zřejmé… Teď to musím zvládnout na výbornou. Poškádlila Nakamuru nejdříve jedním polibkem, potom druhým. Jazykem mu šimrala rty a jeho jazyk. Pak se rychle odtáhla a smála se. Nakamura se vydal k ní.

„Ne,“ řekla a couvala ke dveřím. ,Ještě ne… Právě se chystáme začít.“

Nakamura se zastavil a křenil se. „Zapomněl jsem, jaký máš talent. Ty holky mají štěstí, že tě dostaly za vychovatelku.“

„Na to, abych ze sebe dostala to nejlepší, je potřeba výjimečný muž,“ prohlásila Katie, zamkla dveře a zastrčila západku. Očima rychle bloudila po místnosti a všimla si dalšího malého koše na odpadky ve vzdáleném koutě místnosti. To by bylo perfektní místo, řekla si vzrušeně.

„Budeš tady jen tak stát, Tošio,“ zeptala se nyní Katie, „nebo mi připravíš drink?“

„Samozřejmě,“ přitakal Nakamura a vydal se k ručně vyřezávané skříni pod samotným oknem. „Čistou whisky, pokud vím?“

„Máš fenomenální paměť,“ prohlásila Katie.

„Pamatuju si tě velice dobře,“ řekl Nakamura, když naléval dvě skleničky. „Jak bych mohl kdy zapomenout všechny ty hry – především na princeznu a na otroka, která byla mou oblíbenou… Užili jsme si tehdy hodně zábavy.“

Dokud jsi netrval na tom, aby přišly další. A zlaté sprchy. A ještě odpornější věci, myslela si Katie. Dal jsi zřetelně najevo, že já sama ti nestačím. „Chlapče,“ vyštěkla znenadání velitelským tónem, „mám žízeň… Kde je můj drink?“

Nakamurovi přelétl po tváři lehký stín, který vystřídal široký úsměv. „Ano, Vaše Výsosti,“ řekl a nesl jí se sklopenou hlavou drink. Uklonil se. „Přejete si ještě něco, Vaše Výsosti?“ zeptal se poníženě.

„Ano,“ odvětila Katie, vzala si drink levou rukou a pravou sáhla agresivně Nakamurovi pod kimono. Pozorovala ho, jak zavřel oči. Silně ho políbila a pokračovala v jeho vzrušování.

Náhle se odtáhla. Zatímco ji pozoroval, Katie si pomalu svlékala své jukata. Nakamura se pohnul k ní. Katie napřáhla odmítavě ruce a nařídila: „A teď, chlapče, zhasni světla a lehni si, tam, vedle stolku, na záda.“

Nakamura poslušně splnil rozkaz. Katie přešla k místu, kde ležel, a řekla měkčím tónem: „Pamatuješ si, co tvá princezna potřebuje, že? Pomalu, velmi pomalu, beze spěchu.“ Sáhla dolů a hladila ho. „Myslím si, že Musaši je skoro připravený.“

Katie Nakamuru políbila a prsty ho laskala na tváři a na krku. „Teď zavři oči,“ zašeptala mu do ucha, „a počítej, velice pomalu, do deseti.“

„Iči, ni, san…“ řekl se zatajeným dechem.

S úžasnou hbitostí Katie přeběhla přes místnost k dalšímu odpadkovému koši. Odhrábla jakési papíry a našla pistoli.

„…si, go, ryoku…“

S divoce bušícím srdcem Katie sebrala zbraň, otočila se a zamířila zpět k Nakamurovi.

„…sici, hači, kju…“

„Tohle je za to, co jsi udělal mému otci,“ řekla a přitiskla mu hlaveň pistole k čelu. Stiskla spoušť, právě když užaslý Nakamura otevřel oči.

„A tohle je za to, co jsi udělal mně,“ řekla a vypálila mu v rychlém sledu za sebou tři kulky do genitálií.

Hlídky v okamžení vyrazily dveře. Ona však byla rychlejší. „A tohle, Katie Wakefieldová,“ řekla hlasitě a strčila si pistoli do úst, „je za to, co jsi udělala sobě.“

 

Ellie se probudila, když uslyšela šramotit klíče v zámku své cely. Protřela si oči a zeptala se: „Jsi to ty, Roberte?“

„Ano, Ellie,“ odpověděl. Vstoupil do cely, právě když vstala. Robert Ellie objal a silně ji k sobě přitiskl. „Tak rád tě vidím,“ řekl. „Přišel jsem ihned, jakmile mi Hans řekl, že hlídky opustily stanici.“

Robert políbil svou zmatenou ženu. „Je mi to hrozně líto, Ellie. Moc a moc jsem se mýlil.“

Ellie chvilinku trvalo, než si uvědomila, co Robert řekl. „Oni opustili stanici?“ zeptala se. „Proč, Roberte? Co se děje?“

„Kompletní a totální chaos,“ odvětil unaveně. Vypadal naprosto zhrouceně.

„Co tím chceš říct, Roberte?“ tázala se, náhle vystrašena. „Nikki je v pořádku, že?“

„Té se vede dobře, Ellie… Ale lidi umírají po houfech… A my nevíme proč… Ed Stafford se před hodinou složil a zemřel, než jsem ho mohl vyšetřit… Je to nějaký druh monstrózní epidemie.“

Oktopavouci,pomyslela si okamžitě Ellie, se konečně odhodlali k odvetě. Držela manžela v objetí, zatímco plakal. Po chviličce se odtáhl a promluvil: „Promiň, Ellie… Byl to takový blázinec… Jsi v pořádku?“

„Je mi dobře, Roberte… Několik dnů mě nikdo nevyslýchal ani nemučil. Ale kde je Nikki?“

„Je v našem domě s Brianem Walshem. Pamatuješ se na Briana, Patrickova přítele, který se věnuje počítačům? Pomáhal mi starat se o Nikki od té doby, co jsi pryč… Chudák chlapec, předevčírem, když se probudil, našel oba rodiče mrtvé.“

Ellie s Robertem vyšli z policejní stanice. Robert neustále mluvil, přeskakoval z předmětu na předmět, Ellie však z jeho téměř zmateného blábolení pochopila několik věcí. Podle Roberta došlo jen v posledních dvou dnech v Novém Edenu k více než třem stům nevysvětlených úmrtí. A konec nebyl v dohledu. „Je to podivné,“ zamumlal. „Zemřelo jenom jedno dítě… Většina obětí jsou starší lidé.“

Před policejní stanicí v Beauvois zoufalá asi pětatřicetiletá žena poznala Roberta a hned ho popadla za ruku. „Musíte jít se mnou, doktore, okamžitě,“ křičela pronikavým hlasem. „Můj manžel je v bezvědomí… Seděl se mnou, obědval a začal si stěžovat na bolest hlavy. Když jsem se vrátila z kuchyně, ležel na podlaze… Bojím se, že je mrtvý.“

„Vidíš…“ řekl Robert Ellie.

„Běž s ní,“ vyzvala ho Ellie, „a potom do nemocnice, jestli budeš muset… Já půjdu domů a postarám se o Nikki. Budeme na tebe čekat.“ Naklonila se k němu a políbila ho. Chtěla mu říct něco o oktopavoucích, avšak v posledním okamžiku si to rozmyslela.

 

„Mami, mami,“ křičela Nikki. Rozběhla se přes halu a skočila Ellie do náruče. „Chyběla jsi mi, mami.“

„A ty jsi chyběla mně, můj andílku,“ řekla Ellie. „Co jsi dělala?“

„Hrála jsem si s Brianem,“ odpověděla Nikki. „Je to velmi hodný pán. Čte mi a učí mě všechno o číslech.“

Brian Walsh, kterému bylo něco přes dvacet, vyšel zpoza rohu s dětskou knihou v ruce. „Dobrý den, paní Turnerová,“ řekl. „Nevím, jestli se na mě pamatujete…“

„Ovšem že ano, Briane. A já jsem Ellie… Chci ti doopravdy poděkovat, že jsi pomáhal s Nikki…“

„Dělám to rád, Ellie. Nikki je báječné dítě… Pomáhala mi, abych nepropadl spoustě bolestných myšlenek…“

„Robert mi řekl o tvých rodičích,“ přerušila ho Ellie. „Je mi to hrozně líto.“

Brian zavrtěl hlavou. „Bylo to tak divné. Večer předtím, když šli spát, se oba cítili úplně dobře.“ Do očí mu vhrkly slzy. „Vypadali tak klidně…“

Odvrátil se a vytáhl kapesník, aby si otřel oči. „Někteří mí přátelé říkají, že tuhle epidemii, nebo co to vlastně je, vyvolali oktopavouci. Myslíš si, že to může …?“

„Je to možné,“ přisvědčila Ellie. „Možná jsme je k tomu dohnali.“

„Zemřeme teď všichni!“ zeptal se Brian.

„Já nevím,“ odpověděla Ellie. „To doopravdy nevím.“

Na chviličku se rozhostilo trapné ticho. „No, aspoň že nás tvoje sestra zbavila Nakamury,“ vyhrkl znenadání Brian.

Ellie si byla jistá, že nezaslechla větu správně. „O čem to mluvíš, Briane?“ zeptala se.

„Ty jsi o tom neslyšela? Před čtyřmi dny Katie zastřelila Nakamuru a potom zabila i sebe.“

Ellie ta zpráva ohromila. Zírala na Briana v naprosté nevíře. „Taťka mi řekl o tetě Katie včera,“ řekla matce Nikki. „Řekl mi, že mi o tom chtěl povědět sám.“

Ellie nebyla mocna slova. Začala se jí točit hlava. Podařilo se jí rozloučit s Brianem a opět mu poděkovat. Potom si sedla na pohovku. Nikki si vylezla k matce a položila jí hlavu do klína. Seděly spolu dlouhou dobu potichu.

„Jak se vedlo tatínkovi, zatímco jsem byla pryč?“ zeptala se konečně Ellie.

„Většinou dobře,“ odvětila holčička. „Až na tu bouli.“

„Jakou bouli?“ chtěla vědět Ellie.

„Na rameni,“ řekla Nikki. „Je velká jako moje pěst. Viděla jsem ji tam, když se holil. Před třemi dny. Říkal, že ho musel kousnout pavouk nebo něco.“