Arthur C. Clarke
překlad: Vladimír Hanák

Ráma tajemství zbavený
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

10

„Benjy a já odcházíme do nemocnice,“ oznámila Nicole.

Ostatní ještě pořád snídali. „Posaď se, Nicole, prosím,“ žádala Eponine. „Dopij si aspoň kávu.“

„Díky, ale nejde to,“ odvětila Nicole. „Slíbila jsem doktorce Modré, že dnes přijdeme brzy. Při včerejším náletu bylo hodně zraněných.“

„Ale ty se přepínáš, mami,“ řekl Patrick. „A ani se pořádně nevyspíš.“

„Pomáhá mi, když mám pořád co dělat,“ odvětila Nicole. „Tak alespoň nemám čas přemýšlet…“

„Půjdeme, ma-mi,“ řekl Benjy, který přišel do místnosti s Nicoliným kabátem. Postavil se k matce, usmál se a zamával dvojčatům, která byla nezvykle tichá. Galileo udělal grimasu jako opička a Benjy i Kepler se rozesmáli.

„Ještě si nedovolila truchlit nad smrtí Katie,“ řekla potichu Nai o minutu později, jakmile Nicole odešla. „To mi dělá starosti. Dříve nebo později…“

„Bojí se, Nai,“ řekla Eponine. „Možná dalšího infarktu. Možná se i obává o svůj zdravý rozum… Nicole je ještě ve stavu, že si nechce nic připustit.“

„Už zase začínáš, Francouzko, s tou zatracenou psychologií,“ řekl Max. „Nedělej si starosti o Nicole… Ta je silnější než kdokoliv z nás. Opláče Katie, až na to bude připravená.“

„Mama nebyla v místnosti, kde předvádějí videonahrávky, od svého infarktu. Když jí doktorka Modrá řekla o Nakamurově zastřelení a o Katiině sebevraždě, byl jsem si jistý, že bude chtít vidět nějaké nahrávky. Aby naposled viděla Katie, nebo aby alespoň viděla, jak se vede Ellie.“

„Nejlepší, sakra, věc, kterou kdy tvá sestra udělala, Patricku,“ poznamenal Max, „že zabila toho bastarda. Ať si o ní všichni říkají, co chtějí, ale měla odvahu.“

„Katie měla spoustu vynikajících vlastností,“ řekl smutně Patrick. „Byla velice chytrá, dokázala být okouzlující. Ale měla i tu druhou stránku.“

Kolem jídelního stolu se rozhostilo krátké ticho. Eponine chtěla právě něco říct, když se u dveří na ulici objevila záře světla. „Ach jo,“ vzdychla si a vstala. „Přenesu Maria do vedlejšího domu. Zase začínají nálety.“

Nai se obrátila ke Galileovi a Keplerovi. „Skončete rychle, chlapci. Vrátíme se do toho zvláštního domu, který pro nás strýček Max zřídil.“

Galileo udělal grimasu. „Už zase?“ stěžoval si.

 

Nicole a Benjy právě dorazili do nemocnice, když proděravěnou kopulí začaly padat první bomby. K těžkým náletům docházelo denně. Přes polovinu stropu Smaragdového města bylo už zničeno. Bomby se sypaly téměř na všechny části města.

Doktorka Modrá je pozdravila a ihned poslala Benjyho do přijímacího prostoru. „Je to hrozné,“ řekla lékařka Nicole. .Jenom ze včerejška více než dvě stě mrtvých.“

„Co se děje v Novém Edenu?“ ptala se Nicole. „Cekala bych, že teď…“

„Mikrobiologické prostředky působí o něco pomaleji, než bylo předpovězeno,“ odvětila doktorka Modrá. „Ale konečně začínají mít efekt. Hlavní Optimalizátorka tvrdí, že nálety nejpozději za den nebo dva ustanou. Ona a její štáb připravují plány pro další fázi.“

„Kolonisté přece nebudou pokračovat ve válce,“ namítala Nicole a přinutila se nemyslet moc na to, co se děje v Novém Edenu, „obzvláště teď, když je Nakamura mrtev.“

„Máme pocit, že musíme být připraveni na všechny možnosti,“ řekla doktorka Modrá. „Ale já samozřejmě doufám, že máš pravdu.“

Když šly spolu chodbou, potkaly dalšího oktopavouka-lékařku, kterou Benjy pojmenoval Penny, protože měla vpravo od rýhy kulaté znamínko připomínající minci užívanou v Novém Edenu. Penny popsala doktorce Modré hrozné scény, jichž byla toho rána svědkem v Alternativní zóně. Nicole rozuměla většině z toho, co Penny povídala, nejen proto, že se oktopavouk několikrát opakoval, nýbrž i proto, že Penny užívala v řeči barev velmi jednoduché věty.

Penny informovala doktorku Modrou, že zoufale potřebují, a to ihned, lékaře a léky k ošetření zraněných v Alternativní zóně. Doktorka Modrá se snažila Penny vysvětlit, že není ani dost pracovníků, aby stačili na všechny pacienty v nemocnici.

„Mohla bych jít dnes na několik hodin s Penny,“ navrhla Nicole, „kdyby to pomohlo.“

Doktorka Modrá pohlédla na svou lidskou přítelkyni a zeptala se: „Určitě se na to cítíš, Nicole? Vím, že je to tam hodně drsné.“

„Jsem každým dnem silnější,“ odvětila Nicole. „A chci být tam, kde jsem nejvíc potřebná.“

Doktorka Modrá řekla Penny, že Nicole jí může asistovat v Alternativní zóně maximálně jeden tert, pokud Penny osobně přijme zodpovědnost, že přivede Nicole zpět do nemocnice. Penny souhlasila a děkovala Nicole, že sama nabídla pomoc.

Brzy po nastoupení do dopravního prostředku Penny Nicole vysvětlila, co se děje v Alternativní zóně. „Zraněné přepraví do kterékoliv budovy, která ještě není poškozená, kde je prohlédnou, podají jim léky, když je to nutné, a naplánují převoz do nemocnice. Situace se každým dnem zhoršuje. Mnoho alternátů už přestalo doufat.“

Zbytek cesty byl stejně skličující. Ve světle několika rozptýlených světlušek zřela Nicole zkázu všude. Když hlídka chtěla otevřít jižní bránu, musela odstrčit stranou dva tucty alternátů, několik z nich zraněných, kteří důrazně požadovali vstup do města. Poté, co projeli branou, obraz zkázy kolem se ještě prohloubil. Divadlo, v němž Nicole a její přátelé zhlédli hru o morálce, se nalézalo v troskách. Více než polovina budov poblíž Uměleckého okrsku byla zcela zničena. Nicole se začalo dělat špatně. Neměla jsem tušeni, že je to tak zlé, myslela si. Znenadání vybuchla na střeše dopravního prostředku bomba.

Nicole výbuch vyhodil z vozu na ulici. Omráčena nárazem se namáhavě, pomalu postavila. Bomba roztrhla dopravní prostředek na dvě zkroucené části. Penny a další oktopavouk-lékař byli pohřbeni v troskách. Nicole se několik minut pokoušela dostat k Penny, nakonec si však uvědomila, že je to beznadějné. Poblíž vybuchla další bomba. Nicole uchopila svůj lékařský kufřík, který byl vyhozen na ulici opodál, a klopýtala postranní cestou, aby našla úkryt.

Uprostřed ulice nehybně ležel osamocený oktopavouk. Nicole se sehnula a vytáhla z kufříku svítilnu. Čočka oktopavouka nejevila žádné známky činnosti. Převrátila oktopavouka na bok a okamžitě spatřila zranění na zadní části hlavy. Velké množství bílé sražené hmoty vyteklo z rány na ulici. Nicole se otřásla a téměř se pozvracela. Rozhlédla se rychle kolem po něčem, čím by mrtvého oktopavouka přikryla. Budovu vzdálenou ne více než dvě stě metrů zasáhla bomba. Nicole se zvedla a pokračovala v chůzi.

Po pravé straně ulice našla malou kůlnu, ta však byla už obsazena pěti či šesti malými zvířaty podobnými buřtům. Zvířata ji odehnala pryč, jedno ji pronásledovalo asi pětadvacet metrů. Nakonec ji nechalo být a Nicole se zastavila, aby popadla dech. Několik minut strávila tím, že se prohlédla, a ke svému úžasu zjistila, že není vážněji zraněna. Utrpěla jen několik škrábanců.

V bombardování nastala přestávka. Alternativní zóna byla podivně tichá. Před Nicole, asi sto metrů po ulici, se vznášela světluška nad budovou, která vypadala nepoškozená. Nicole spatřila, jak do budovy vstupují dva oktopavouci, z nichž jeden byl zřejmě zraněn. To musí být jedna z nouzových nemocnic, řekla si. Pustila se tím směrem.

Chvilku později zaslechla Nicole podivný zvuk, jen taktak nad prahem slyšitelnosti. Poprvé jej její mysl nezaregistrovala, avšak podruhé, když zvuk uslyšela, se Nicole rázem zastavila. Mráz jí přeběhl po zádech. To byl pláč malého dítěte, pomyslela si a stála úplně potichu. Několik sekund neslyšela nic. Nemohlo se mi to jen zdát? kladla si otázku.

Nicole napínala oči a dívala se v pološeru vpravo, odkud snad pláč přicházel. Rozeznala drátěný plot, asi čtyřicet metrů daleko podél křižující cesty. Opět pohlédla na blízkou budovu. Oktopavouci mé tam určitě potřebují, myslela si. Jak bych však mohla ne… Pláč se rozlehl temnotou, tentokrát zřetelněji, jeho amplituda rostla a klesala. Byl to typický nářek zoufalého malého lidského dítěte.

Ve spěchu překročila spadlý plot. Před ní ležel rozbitý barevný nápis. Nicole si klekla a kousek sebrala. Když rozeznala barvy oktopavouků pro „zoologickou zahradu“, srdce se jí rozbušilo. Richard slyšel pláč, když byl v zoologické zahradě, vzpomněla si.

Ve vzdálenosti asi jednoho kilometru po její levici zaduněl výbuch a potom druhý, mnohem blíž. Helikoptéry se vrátily k dalšímu náletu. Dětský pláč teď neustával. Nicole se snažila jít jeho směrem, postupovala však pomalu. Bylo těžké sledovat nářek uprostřed hluku výbuchů.

Bomba dopadla před ni, necelých sto metrů. V tichu následujícím po výbuchu neslyšela Nicole nic. Ach ne, ozvalo se jí v srdci, teď ne. Ne, když už jsem tak blízko. V dálce se ozval další výbuch, po něm opět následovala chvíle ticha. Mohlo to být nějaké jiné zvíře, řekla tehdy Richardovi. Někde ve vesmíru může existovat stvoření, které vydává zvuky jako lidské nemluvně.

Nicole slyšela jen vlastní dýchání. Co bych měla teď dělat? ptala se sama sebe. Pokračovat v hledání a doufat, že uspěje, nebo se obrátit a jít zpět…

Její úvahy přerušilo pronikavé štkaní. Nicole se rozběhla tak rychle, jak se odvažovala. Ne, opakovala si neustále, s mateřským citem rozdíraným zoufalým pláčem, to se nedá zaměnit. Nemůže na světě existovat jiný takový zvuk. Zborcený plot vedl podél pravé strany úzké cesty. Nicole jej přelezla. Mezi stíny před sebou zahlédla jakýsi pohyb.

Plačící dítě sedělo na zemi vedle mrtvého těla dospělého člověka, asi matky. Žena ležela tváří dolů v hlíně. Dolní část těla měla pokrytu krví. Nicole rychle zjistila, že žena je skutečně mrtvá, a potom opatrně zvedla tmavovlasé dítě. Nemluvně to překvapilo, začalo se vzpírat a silně křičet. Nicole si přivinula dítě k hrudi a chlácholivě ho poklepávala po zádech. „No tak, no tak,“ řekla, když dítě neustávalo v křiku, „všechno bude v pořádku.“

V kalném světle Nicole spatřila, že děcko má bizarní šaty, které nebyly o moc víc než dvě vrstvy těžké pytloviny s dírami vystřiženými na patřičných místech, celé potřísněné krví. Přestože sebou dítě házelo a křičelo, Nicole je rychle prohlédla. Kromě povrchního zranění na noze a špíny, která mu pokrývala tělo, se děvčátko zdálo v pořádku. Nicole odhadovala, že je mu asi rok.

Velice něžně položila Nicole děvčátko na malý kousek čistého plátna, který vzala z lékařského kufříku. Když je čistila, cítila, jak sebou děvčátko trhne, kdykoli v blízkosti vybuchne bomba. Nicole se je snažila utišit zpěvem Brahmsovy ukolébavky. Jednou během obvazování zraněné nohy přestalo na chvilku plakat a dívalo se na Nicole velkýma, překvapivě modrýma očima. Neprotestovalo ani tehdy, když Nicole vzala vlhký klůcek a začala mu otírat špínu z pokožky. Avšak trochu později, když je Nicole čistila pod košilkami z pytloviny a našla, ke svému úžasu, na dětském hrudníčku malý provazový náhrdelník, dítě začalo opět hlasitě křičet.

Nicole vzala plačící děvčátko do náruče a vstala. Má bezpochyby hlad, pomyslela si a rozhlížela se po nějaké chatrči či přístřešku. Poblíž musí být nějaké jídlo. Pod velkou převislou skálou vzdálenou asi patnáct metrů, tvořící před nálety jistě uzavřený prostor, našla Nicole velkou nádobu s vodou, jakési drobné předměty neznámého určení, polštář na spaní a několik dalších pytlů, z nichž byly udělány šaty ženy i dítěte. Nebylo tam však nic k jídlu. Nicole se neúspěšně snažila, aby se děvčátko napilo z nádoby. Pak dostala jiný nápad.

Vrátila se k tělu mrtvé matky a zjistila, že v jejích prsech zůstalo ještě trochu mléka. Žena zřejmě zemřela nedávno. Nicole zvedla matku za ramena a vklouzla za ni. Podepřela ji zezadu, přidržela děvčátko matce k prsu a pozorovala je, jak pije.

Dítě pilo hladově. Uprostřed krmení ozářil výbuch bomby rysy mrtvé ženy. Byla to táž tvář, kterou Nicole viděla na obraze na náměstí Umělců. Takže jsem si to nevysnila, pomyslela si Nicole.

Když se dítě nakrmilo, usnulo. Nicole je zabalila do jednoho z dalších pytlů a opatrně je položila na zem. Potom poprvé důkladně prohlédla mrtvou matku. Na základě otevřených ran v dolní části břicha a v pravém stehně Nicole usoudila, že ženu zasáhly dvě velké střepiny bomby, a že poté vykrvácela. Když zkoumala ránu na stehně, ucítila na pravé hýždi podivnou vybouleninu. Ze zvědavosti nadzvedla trošku ženino tělo a přejela prsty přes vybouleninu a kolem ní. Vypadalo to, jako by jí pod kůži inplantovali nějaký tvrdý předmět.

Nicole si přinesla lékařský kufřík a malými nůžkami udělala řez podél vybouleniny. Vytáhla predict, který v kalném světle vypadal stříbrný. Měl velikost a tvar malého doutníku, byl dvanáct až patnáct centimetrů dlouhý a průměr měl asi dva centimetry. Udivená Nicole jej otáčela v pravé ruce a snažila se přijít na to, co by to mohlo být. Předmět byl neuvěřitelně hladký, nedal se na něm najít nikde šev nebo předěl. Pravděpodobně nějaký identifikační štítek pro zoologickou zahradu, uvažovala, když poblíž vybuchla bomba, která probudila spící děvčátko.

Ve směru Smaragdového města dopadaly bomby stále častěji. Když Nicole utišila děvčátko, přemýšlela, co by měla podniknout dál. Velká ohnivá koule vytryskla k obloze, když jedna z padajících bomb cosi na zemi zapálila. V zášlehu světla Nicole zahlédla, že je s dítětem na malém kopečku velice blízko zastavěné části Alternativní zóny. Hlavní rovina začínala necelých sto metrů na západ.

Nicole vstala s děvčátkem přitisknutým k rameni. Byla blízka vyčerpání. „Půjdeme tam, pryč od bomb,“ řekla hlasitě nemluvněti a ukázala ve směru Hlavní roviny. Válcový předmět vložila do lékařského kufříku a vzala dva čisté pytle. Můžou být užitečné, když bude chladno, řekla si Nicole a hodila si těžké pytle přes rameno.

Trvalo jí hodinu, než se s dítětem a pytli doplahočila k místu na Hlavní rovině, které se jí zdálo dost vzdálené od bombardování.

Lehla si na záda, dítě si položila na hruď a zabalila sebe i dítě do pytlů. Ve chvilince usnula.

 

Nicole probudil pohyb děvčátka. Ve snu hovořila s Katie, nemohla si však vzpomenout, co si povídaly. Posadila se a přebalila děťátko, použila čistou látku ze svého lékařského kufříku. Dítě na Nicole zvědavě hledělo svýma širokýma modrýma očima. „Dobrý den, děvčátko, ať jsi, kdo jsi,“ řekla vesele Nicole. Dítě se poprvé usmálo.

Už nebylo úplně tma. Hejna světlušek osvětlovala v dálce Smaragdové město a díry v kopuli propouštěly světlo do okolní oblasti Rámy. Válka musela skončit, myslela si Nicole, nebo alespoň nálety. Jinak by ve městě nebylo tolik světla.

„Dobrá, má nejnovější přítelkyně,“ řekla Nicole, pečlivě uložila děťátko na čistý pytel, vstala a protáhla se. „Podíváme se, jaká dobrodružství nás dnes čekají“

Děvčátko rychle slezlo dolů na hlínu Hlavní roviny. Nicole je zvedla a položila doprostřed pytle. Opět začalo lézt k hlíně. „Nechej toho, maličká,“ řekla Nicole se smíchem a zvedla děvčátko podruhé.

Nebylo lehké držet dítě v náručí a shromáždit všechny věci. Nakonec se jí to podařilo a vydala se pomalu k civilizaci. Byly asi tři sta metrů od nejbližších budov Alternativní zóny. Během chůze se Nicole rozhodla, že nejdříve zajde do nemocnice a najde doktorku Modrou. Pokud se potvrdí její dohad, že válka skončila, nebo nastalo nějaké příměří, Nicole měla v úmyslu strávit dopoledne tím, že zjistí o děvčátku všechno, co bude moci. Kdo byli jeho rodiče, formulovala si v mysli otázky, a kdy je unesli z Nového Edenu? Zlobila se na oktopavouky. Proč jste mi neřekli, že ve Smaragdovém městě jsou další lidské bytosti? měla v úmyslu zeptat se Hlavní Optimalizátorky. A jak můžete ospravedlnit způsob, jímž jste zacházeli s tímto dítětem je ho matkou?

Děvčátko bylo úplně vzhůru a pořád se v Nicolině náruči vrtělo. Nicole se necítila dobře. Rozhodla se zastavit a odpočinout si. Zatímco si dítě hrálo v hlíně, Nicole zírala na obraz zkázy před sebou jak v Alternativní zóně, tak v dálce v části Smaragdového města, kterou viděla. Náhle pocítila hluboký smutek. K čemu to všechno je? ptala se sama sebe. V mysli jí vytanul obraz Katie, Nicole jej však zapudila. Rozhodla se sednout si do hlíny a zabavit dítě. Po pěti minutách zaslechly pískot.

Zvuk přicházel z oblohy, ze samotného Rámy. Nicole vyskočila, pulz jí okamžitě vylétl jako raketa. Ucítila slabou bolest v hrudi, nic však nemohlo zmenšit její vzrušení. „Dívej se,“ vykřikla na děvčátko, „podívej se tam, na jih!“

Ve vzdálené Jižní míse se proplétaly barevné světelné jazyky kolem hrotu Velkého rohu, masivní špičaté věže, která vystupovala nahoru podél osy rotace válcové kosmické lodi. Světelné jazyky se slévaly a vytvářely blízko hrotu věže červený kruh. Chviličku nato tato ohromná rudá obruč pomalu odplouvala podél osy Rámy. Kolem Velkého rohu tančily další barvy, až vytvořily druhý kruh, tentokrát oranžový, který posléze sledoval červenou obruč severním směrem na obloze Rámy.

Pískání neustávalo. Nebyl to ostrý ani pronikavý zvuk. Nicole zněl téměř melodicky. „Něco se stane,“ řekla Nicole nadšeně děvčátku, „něco dobrého!“

Děvčátko nemělo tušení, co se děje, ale ze srdce se smálo, když je žena vzala a vyhodila vzhůru. A kruhy určitě přitahovaly jeho pozornost. Tmavou oblohou Rámy pluly žlutý a zelený kruh. Rudý v čele sledu právě dorazil nad Válcové moře.

Nicole opět vyhodila dítě asi půl metru do vzduchu. Tentokrát dívence zpod košilek vyskočil její náhrdelník a málem jí ulétl přes hlavu. Nicole děvčátko chytila a objala. „Skorem jsem zapomněla, že máš náhrdelník,“ řekla Nicole. „Teď, když je slušně vidět, smím se na něj podívat?“

Děvčátko se chichotalo, když mu Nicole stahovala náhrdelník přes hlavu. Dole na náhrdelníku, na kulatém kousku dřeva o průměru asi čtyř centimetrů, byl vyřezán obrys muže se zvednutýma rukama, jehož na všech stranách obklopovalo cosi, co vypadalo jako plameny. Nicole před mnoha roky viděla podobnou řezbu, na psacím stole ve svém pokoji na kosmické lodi Newton ji měl Michael O'Toole. Svatý Michael ze Sieny, řekla si Nicole a obrátila řezbu.

Na zadní straně přívěsku bylo malým písmem pečlivě napsáno slovo „Maria“. „To musí být tvoje jméno,“ řekla Nicole děvčátku. „Maria… Maria.“ Děvčátko nijak nezareagovalo. Začalo se naopak mračit. Nicole se zasmála a ještě jednou je vyhodila do vzduchu.

Po chvíli položila Nicole neposedné dítě zase dolů. Maria okamžitě vlezla na hlínu. Nicole sledovala jedním okem ji a druhým barevné kruhy na obloze Rámy. Teď bylo vidět všech osm kruhů, modrý, hnědý, růžový a fialový nad Jižním poloválcem a první čtyři v řadě za sebou na obloze na severu. Když rudý kruh zmizel v Severní míse, vytvořil se kolem hrotu Velkého rohu další červený kruh.

Právě tak jako před mnoha roky, pomyslela si Nicole. Její mysl se však ve skutečnosti na kruhy ještě nesoustředila. Nicole propátrávala paměť, snažila si vzpomenout na všechna hlášení o nezvěstných osobách, která kdy byla v Novém Edenu podána. Došlo k několika nehodám na člunech na Jezeru Shakespeare, upamatovala se, a občas zmizel někdo z pacientů nemocnice pro mentálně postižené v Avalonu… Ale jak se mohl ztratit celý pár? A kde je dívčin otec? Nicole napadalo mnoho otázek, které chtěla položit oktopavoukům.

Oslnivé kruhy jí stále pluly nad hlavou. Nicole si připomněla ten výjimečný den v dávné minulosti, kdy Katie, bylo jí tehdy deset či jedenáct, byla tak nadšená ohromnými kruhy na obloze, že křičela radostí. Katie si vždy ze všech mých dětí dělala nejméně zábran, myslela si Nicole, neschopna odtrhnout se od vzpomínek. Smála se vždy tak upřímně, tak opravdově… Katie měla tolik schopností.

Nicoliny oči se zaplnily slzami. Otřela si je a velkým úsilím se přinutila soustředit na Marii. Dítě sedělo a šťastně si cpalo hlínu z Hlavní roviny do pusy. „Ne, Marie,“ řekla Nicole a jemně se jí dotkla ruček. „To je špinavé.“

Děvčátko zkřivilo svůj krásný obličej a rozplakalo se. Jako Katie, napadlo okamžitě Nicole. Nemohla vystát, když jsem jí říkala „Ne“. Vzpomínky na Katie jí nyní zaplavily mysl. Nicole viděla Katie nejdříve jako nemluvně, potom jako předčasně vyvinutou dospívající dívku na Uzlu, konečně jako mladou ženu v Novém Edenu. Hluboká bolest, která doprovázela obrazy její ztracené dcery, Nicole zcela ochromila. Slzy jí tekly po tvářích a celé tělo se začalo otřásat vzlyky. „Ach, Katie,“ vykřikla hlasitě. „Proč? Proč? Proč?“

Skryla si tvář v dlaních. Maria přestala plakat a divně si Nicole prohlížela.

„To je v pořádku, Nicole,“ ozval se za ní hlas. „Brzy to všechno skončí.“

Nicole si myslela, že ji šálí mysl. Pomalu se otočila. S rozevřenou náručí se k ní blížil Orel.

 

Třetí rudý kruh dorazil do Severní mísy a kolem Velkého rohu už nebylo více barevných světel. „Až kruhy zmizí, rozsvítí se všechna světla?“ zeptala se Nicole Orla.

„Jaká výborná paměť!“ odvětil. „Můžete mít pravdu.“

Nicole opět držela děvčátko v náručí. Něžně je políbila na tvář a Maria se usmála. „Děkuji vám za holčičku,“ řekla Nicole. „Je nádherná… a já chápu, co mi sdělujete.“

Orel se díval Nicole do očí. „O čem to mluvíte?“ ptal se. „Nemáme s dítětem nic společného.“

Nicole pátrala v mystických modrých očích mimozemšťana. Nikdy neviděla oči, které měly tak široký rozsah výrazů. Chyběl jí však cvik ve čtení toho, co Orel očima říká. Chce ji kvůli Marii škádlit? Nebo je vážný? Určitě to nebyla pouhá náhoda, že našla dítě tak brzy po tom, co se Katie zabila…

Jsi ve svém uvažování příliš rigidní, připomněla si Nicole Richardova slova na Uzlu. Jen to, že Orel není biologický výtvor jako ty a já, neznamená, že není živý. Je robot, to ano, ale je mnohem chytřejší, než jsme my. A mnohem vynalézavější…

„Takže vy jste se celou tu dobu skrýval v Rámovi?“ zeptala se Nicole po chvilce.

„Ne,“ odvětil Orel. Nerozvedl to.

Nicole se usmála. „Už jste mi prozradil, že jsme nedorazili k Uzlu ani k podobnému místu, a já jsem si jista, že jste se nezastavil jen na zdvořilostní návštěvu… Řeknete mi, proč jste tady?“

„Toto je zásah druhého stupně,“ vysvětlil Orel. „Rozhodli jsme se přerušit proces pozorování.“

„Dobře,“ přitakala Nicole a pohlédla na děvčátko na zemi, „chápu ten pojem, ale co se přesně stane teď?“

„Všichni upadnou do spánku,“ odpověděl Orel.

„A až se probudí?“ zeptala se Nicole.

„Mohu vám sdělit pouze to, že všichni usnou.“

Nicole odstoupila ve směru ke Smaragdovému městu a zvedla ruce k obloze. Na ní teď zůstávaly pouze tři barevné kruhy, a ty byly daleko, nad Severním poloválcem. „Jen ze zvědavosti – nestěžuju si, chápete…“ řekla Nicole se stopou ironie v hlase. Odmlčela se a obrátila se tváří k Orlovi. „Proč jste nezasáhli už dávno? Před tím, než k tomu všemu došlo?“ Mávla rukou ke Smaragdovému městu. „Předtím, než došlo k tolika zmarům?“

Orel neodpověděl okamžitě. „Nemůžete to mít na oba způsoby, Nicole,“ řekl nakonec. „Nemůžete mít současně svobodnou vůli i shovívavou vyšší moc, která by vás chránila před vámi samotnými.“

„Promiňte,“ řekla Nicole se zmateným výrazem ve tváři. „Položila jsem omylem náboženskou otázku?“

„Ve skutečnosti ne,“ odvětil Orel. „Musíte pochopit, že naším cílem je získat kompletní katalog kosmoplavců v této oblasti Galaxie. My nejsme soudci. My jsme vědci. Nezáleží nám na tom, je-li vám od přírody souzeno, abyste se zničili. Záleží nám však na tom, zda pravděpodobná budoucí návratnost našeho projektu už neodpovídá značným nákladům, jež jsme na něj vynaložili.“

„Ha,“ vyjekla Nicole. „Říkáte mi, že nezasahujete proto, abyste zastavili krveprolití, ale z nějakých jiných důvodů?“

„Ano,“ přisvědčil Orel. „Změním však téma, protože náš čas je velice omezený. Za dvě minuty se rozsvítí světla. Minutu potom usnete… Pokud máte něco, co byste si přála sdělit děvčátku.“

„Zemřeme?“ zeptala se Nicole, náhle vystrašená.

„Ne ihned,“ odvětil Orel. „Nemohu však zaručit, že všichni období spánku přežijí.“

Nicole usedla vedle holčičky. Maria měla v puse další hrst hlíny a ušpiněné rty. Nicole jí velice něžně otřela obličej a nabídla jí trochu vody ze šálku. K Nicolině překvapení se Maria napila a polila si bradu.

Nicole se usmála a Maria se chichotala. Nicole jí dala prst pod hlavu a lechtala ji. Holčička vybuchla smíchem, čistým, nezkrotným, kouzelným smíchem malého dítěte. Zvuk byl tak krásný a dotkl se Nicole tak hluboce, že se jí oči zalily slzami. Jestliže je to poslední zvuk, který kdy uslyším, myslela si, je to v pořádku…

Znenadání se Ráma naplnil světlem. Byl to pohled, který vyvolával zbožnou úctu. Velký roh a jeho šest okolních společníků, spojených masivními visutými pevnostmi, dominovaly obloze nad nimi. „Pětačtyřicet sekund?“ zeptala se Nicole Orla.

Mimozemský ptačí muž přikývl. Nicole zvedla holčičku. „Vím, že nic z toho, co se ti nedávno stalo, nedává smysl, Marie,“ řekla Nicole, s dítětem na klíně, „chci však, abys věděla, že už ses stala ohromně důležitou v mém životě a že tě mám hrozně moc ráda.“

V očích holčičky se objevil výraz úžasné moudrosti. Naklonila se a opřela se hlavičkou o Nicolino rameno. Po několik sekund Nicole nevěděla, co má dělat. Pak začala hladit děvčátko po zádech. A tiše prozpěvovat: „Dobrou noc… Spi jen, spi… Anděl strážný tu bdí…“