Arthur C. Clarke
překlad: Vladimír Hanák

Ráma tajemství zbavený
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Návrat do Uzlu

1

Sny přišly dříve než světlo. Byly to nesouvislé sny, náhodné obrazy někdy se rozvíjející do krátkých sjednocených celků bez zjevného smyslu či směřování. Barvy a geometrické vzory byly první sny, které si pamatovala. Nicole si nedokázala vzpomenout, kdy začaly. V jistém okamžiku si poprvé pomyslela: Já jsem Nicole. Ještě musím být naživu. Ale to bylo už dávno. Od té doby viděla v mysli celé scény, které obsahovaly tváře jiných lidí. Některé poznala. To je Omeh, řekla si. To je můj otec. Cítila smutek, když se pokaždé probouzela více. V posledních několika snech byl Richard. A Katie. Jsou oba mrtvi, upamatovala se Nicole. Zemřeli, než jsem usnula.

Když otevřela oči, nic nespatřila. Panovala naprostá tma. Pomalu si začala uvědomovat své okolí. Spustila ruce vedle sebe a prsty ucítila měkkou strukturu pěny. Malým úsilím se přetočila na bok. Musím být v beztížném stavu, uvažovala, její mysl začala po letech spánku zase pracovat. Ale kde jsem? kladla si otázku, než opět usnula.

Když se Nicole probudila příště, spatřila jediný světelný zdroj na opačném konci uzavřeného kontejneru, v němž ležela. Vystrčila z bílé pěny nohy a držela je nahoře pod světlem. Na obou měla průhledné trepky. Natáhla se, aby zjistila, může-li se dotknout zdroje světla, ten však byl příliš daleko.

Nicole si dala ruce před oči. Světlo bylo tak slabé, že neviděla podrobnosti, pouze temný obrys všech prstů. V kontejneru nebylo dost místa, aby si mohla sednout, když se však nadzvedla na jedné ruce, dokázala dosáhnout druhou na příklop. Nicole přitiskla prsty na měkkou pěnu. Pod ní byl tvrdý povrch, dřevo, nebo možná kov.

I tahle malá činnost ji unavila. Rychle dýchala a zrychlil se jí srdeční tep. Mysl se stala pohotovější. Nicole si jasně pamatovala poslední okamžiky, než šla v Rámovi spát. Přišel Orel, přemýšlela, hned potom, co jsem v Alternativní zóně našla tu malou holčičku… Kde jsem však teď? A jak dlouho jsem spala?

Zaslechla jemné klepání na kontejner a lehla si zpět do pěny. Někdo přišel. Mé otázky budou brzy zodpovězeny. Příklop kontejneru se pomalu zvedal. Nicole odvrátila oči od světla. Spatřila Orlovu tvář a zaslechla jeho hlas.

 

Seděli spolu ve velké místnosti. Všechno tam bylo bílé. Stěny, strop, malý kulatý stolek před nimi, dokonce i židle, šálek, miska a lžička byly bílé. Nicole opět maloučko upila z teplé polévky. Chutnala jako slepičí vývar. Po její levici se opíral o stěnu bílý kontejner, v němž ležela. Jinak v místnosti nebyly žádné další předměty.

„…Asi šestnáct let, samozřejmě cestovního času,“ říkal Orel. Cestovního času, myslela si Nicole. To je stejný termín, který užíval Richard. „…Nepodařilo se nám zpomalit vaše stárnutí tak úspěšně jako předtím. Naše přípravy byly poněkud uspěchané.“

Navzdory beztížnému stavu se Nicole zdálo, že každý tělesný pohyb vyžaduje ohromné úsilí. Její svaly byly příliš dlouho v nečinnosti. Orel jí pomohl došourat se několik kroků od kontejneru ke stolku. Ruce se jí trochu třásly, když pila vodu a jedla polévku.

„Takže mně je teď asi osmdesát?“ zeptala se Orla přeskakujícím hlasem, který stěží poznávala.

„Více či méně,“ odpověděl mimozemšťan. „Je nemožné udat vám nějaký přesný věk.“

Nicole zírala přes stůl na svého společníka. Orel vypadal úplně stejně jako vždy. Jasně modré oči po obou stranách vystupujícího šedého zobáku neztratily nic ze své mystické intenzity. Peříčka na temeni hlavy byla stále čistě bílá, ostře kontrastovala s tmavě šedým peřím na jeho tváři, krku a zádech. Čtyři prsty na každé ruce, krémově bílé a bez peří, byly hladké jako u dítěte.

Nicole si poprvé prohlédla své ruce. Byly vrásčité a zabarvené skvrnami stáří. Obrátila je a odněkud z paměti zaslechla smích. Ftizické, říkal Richard. Není to úžasné slovo? Znamená to vysušenější než „vysušený“… Rád bych věděl, jestli kdy budu mít příležitost je použít… Vzpomínka se vytratila. Mám ftizické ruce, myslela si Nicole.

„Vy nikdy nezestárnete?“ zeptala se Orla.

„Ne,“ odvětil. „Alespoň ne v tom smyslu, jak vy užíváte to slovo. Jsem pravidelně udržován a subsystémy, které vykazují zhoršený výkon, jsou nahrazeny novými.“

„Takže ani nikdy nezemřete?“

Okamžik váhal. „To není úplně přesné,“ řekl potom. „Jako všichni příslušníci mé skupiny jsem byl vytvořen k určitému účelu. Když už nebude mé existence třeba a nebude-li možné mě snadno přeprogramovat k vykonávání nějaké nové nutné funkce, potom budu odzdrojován.“

Nicole se začala smát, ale ovládla se. „Promiňte,“ omlouvala se, „vím, že to není legrace, ale váš výběr slov mi připadl divný. ,Odzdrojován‘ je takové…“

„Je to však správné slovo,“ řekl Orel. „Mám v sobě několik miniaturních zdrojů energie a rovněž složitý systém distribuce energie. Všechny energetické prvky jsou v podstatě modulární, jsou tudíž přenosné od jednoho z nás k druhému. Pokud mě už nebude potřeba, prvky lze odstranit a použít v jiné bytosti.“

„Jako transplantace orgánu,“ poznamenala Nicole a dopila vodu.

„Přibližně,“ odvětil Orel. „Což mne přivádí k dalšímu problému. Během vašeho dlouhého spánku se vám fakticky dvakrát zastavilo srdce, podruhé těsně po příletu sem, do soustavy Tau Ceti. Podařilo se nám udržet vás naživu chemickými léky a mechanickou stimulací, ale vaše srdce je teď ohromně slabé. Pokud chcete vést po delší období aktivní život, budete muset zvážit možnost náhrady svého srdce.“

„Proto jste mne nechali tady,“ Nicole ukázala na kontejner, „tak dlouho?“

„Částečně,“ pravil Orel. Vysvětlil už Nicole, že většina ostatních z Rámy se vzbudila mnohem dříve, někteří už před rokem, a že žijí za stísněných podmínek na jiném nepříliš vzdáleném místě. „Dělali jsme si také starosti, že byste se mohla cítit nepohodlně v přestavěné hvězdici. Přestavba té kosmické lodi proběhla ve spěchu, takže tam není mnoho pohodlí. Záleželo nám na vás také proto, že jste daleko nejstarší ze všech lidí, kteří přežili.“

Je to tak, řekla si pro sebe Nicole. Útok oktopavouků zahubil všechny lidi nad čtyřicet let. Já jsem jediná starší osoba, která zbyla…

Orel se na okamžik odmlčel. Když Nicole opět na mimozemšťana pohlédla, zdálo se jí, že jeho hypnotizující oči vyjadřují emoce. „Kromě toho, jste pro nás výjimečná, hrála jste v tomto snažení klíčovou roli.“

Je možné, pomyslela si znenadání Nicole, když stále zírala do Orlových fascinujících očí, že toto elektronické stvoření má doopravdy city? Mohl mít Richard pravdu, když trval na tom, že neexistují žádné stránky naší lidskosti, které by nakonec nešly duplikovat uměle?

„…Čekali jsme tak dlouho, jak to šlo, než jsme vás probudili,“ říkal právě Orel, „abychom zkrátili na minimum dobu, kterou budete muset strávit v méně ideálních podmínkách. Teď se však připravujeme k zahájení další fáze našich činností. Jak vidíte, tato místnost byla už dávno vystěhována, kromě vás. Za osm až deset dnů začneme rozebírat stěny. V té době byste se už měla dostatečně zotavit.“

Nicole se opět ptala na svou rodinu a přátele. „Jak jsem vám už pověděl dříve,“ pravil Orel, „všichni dlouhý spánek přežili. Avšak přizpůsobeni se životu v místě, které teď váš přítel Max nazývá Grand hotel, nebylo pro nikoho snadné. Všichni ti, kdo byli s vámi ve Smaragdovém městě, plus holčička Maria a manžel Ellie Robert byli původně umístěni do dvou velkých místností vedle sebe v jedné části hvězdice. Všem bylo řečeno, že ubytování je pouze dočasné a že později budou přesunuti do lepších domovů. Avšak Robert a Galileo se nedokázali na neobvyklé podmínky Grand hotelu úspěšně adaptovat.“

„Co se s nimi stalo?“ ptala se poplašeně Nicole.

„Oba byli ze sociologických důvodů přesunuti do jiné, přísněji vedené části kosmické lodi. Robert byl převeden dříve. Krátce po probuzení z dlouhého spánku propadl hluboké depresi a nepodařilo se mu z ní dostat. Naneštěstí asi před čtyřmi měsíci zemřel… Galileo je fyzicky v pořádku, ačkoliv jeho protispolečenské chování neustalo.“

Nicole pocítila při zprávě o Robertově smrti hlubokou lítost. Chudáček Nikki, pomyslela si okamžitě, neměla vlastně možnost, dobře poznat svého otce… A Ellie, tvé manželství se nevydařilo, jak jsi doufala…

Seděla mlčky, bloudila svými vzpomínkami na Roberta Turnera. Byl jsi komplikovaný muž, myslela si Nicole, nadaný a plně se věnující své práci. A přece jsi na osobní úrovni překvapivě selhal. Nejdůležitější část tvé osobnosti snad zemřela už dávno, v té soudní síni v Texasu na planetě Zemi.

Nicole zavrtěla hlavou. „Myslím si,“ poznamenala, „že energie, kterou jsem vydala na záchranu Katie a Roberta před útokem mikrobiologických prostředků použitých oktopavouky, byla ztraceným úsilím.“

„Ve skutečnosti,“ odvětil prostě Orel. „Tehdy to pro vás bylo důležité.“

Nicole se usmála a pohlédla na svého mimozemského kolegu. Dobrá, můj vševědoucí příteli, pomyslela si a přemáhala zívnutí. Musím přiznat, že jsem ráda opět v tvé společnosti… Možná sám nejsi živý tvor, ale určitě o živých bytostech víš všechno.

„Dovolte mi, abych vám pomohl do postele,“ řekl Orel. „Napoprvé jste byla dost dlouho vzhůru.“

 

Nicole byla se sebou spokojená. Konečně se jí podařilo obejít bez zastavení kolem celé místnosti. „Bravo,“ aplaudoval Orel a přistoupil k ní. „Děláte zázračné pokroky. Nemysleli jsme si, že za tak krátkou dobu budete takhle dobře chodit.“

„Teď opravdu potřebuju hlt vody,“ řekla Nicole a usmívala se. „Tohle staré tělo se ohromně potí.“

Orel jí podal ze stolu sklenici vody. Když Nicole dopila, obrátila se ke svému mimozemskému příteli. „Dodržíte teď svou část úmluvy? Máte s sebou zrcadlo a jiné šaty?“

„Ano, mám,“ odpověděl Orel. „A přinesl jsem i kosmetiku, kterou jste požadovala. Avšak nejprve vás chci vyšetřit, abych viděl, jak vaše srdce reaguje na cvičení.“ Držel před ní malý černý přístroj a pozoroval jakési značky objevující se na maličké obrazovce. „To je dobré,“ prohlásil. „Ne, to je výborné. Vůbec žádné nepravidelnosti. Jen úkaz, že vaše srdce pracuje velice usilovně, což lze u člověka vašeho věku očekávat.“

„Mohu se podívat?“ zeptala se Nicole a ukázala na monitor. Orel jí ho podal. „Předpokládám,“ řekla, „že tato věc dostává signály z mého těla… Ale co přesně jsou všechny tyhle klikyháky a podivné symboly na obrazovce?“

„Máte v sobě přes tisíc malinkatých sond, více než polovinu v oblasti srdce, které nejen měří činnost srdce a dalších orgánů, nýbrž i regulují takové důležité parametry, jako je průchod krve a rozdělování kyslíku. Některé sondy dokonce doplňují normální biologické funkce. Na obrazovce vidíte souhrn údajů z časového intervalu, kdy jste cvičila. Procesor umístěný ve vašem těle tento souhrn zpracoval a telemetricky vyslal.“

Nicole se zamračila. „Možná jsem se neměla ptát. Nějak mě myšlenka na všechno to elektronické haraburdí v mém těle moc netěší.“

„Sondy nejsou ve skutečnosti elektronické,“ namítl Orel, „alespoň ne ve smyslu, v jakém vy lidé to slovo užíváte. A jsou v tomto období vašeho života naprosto nutné. Kdyby tam nebyly, nepřežila byste ani jeden den.“

Nicole zírala na Orla. „Proč jste mne tedy nenechali zemřít?“ zeptala se. „Máte se mnou ještě nějaký záměr, který opravňuje všechno to úsilí? Nějaký úkol, který ještě musím splnit?“

„Snad,“ odpověděl Orel. „Možná jsme si však mysleli, že byste mohla chtít ještě jednou vidět svou rodinu a přátele.“

„Je pro mne těžké uvěřit,“ řekla Nicole, „že mé touhy hrají významnou roli ve vaší hierarchii hodnot.“

Orel neodpověděl. Přešel k tašce, kterou nechal na zemi u stolu, a vrátil se se zrcadlem, vlhkou látkou, jednoduchými modrými šaty a kabelkou s kosmetikou. Nicole vyklouzla z bílého županu, který měla na sobě, otřela se celá látkou a oblékla si šaty. Když jí Orel podal zrcadlo, zhluboka se nadechla. „Nejsem si jistá, že jsem na to připravená,“ řekla s nepatrným úsměvem.

Nicole by nepoznala tvář v zrcadle, kdyby se byla předtím mentálně nepřipravila. Vlastní tvář jí připadala jako samý váček a samá vráska.

Vlasy, obočí i řasy měla teď buď bílé, anebo šedé. Jejím prvním impulzem bylo rozbrečet se, srdnatě však potlačila slzy. Můj bože, pomyslela si, jsem tak stará… Je možné, že jsem to opravdu já?

Propátrávala své rysy v zrcadle, hledala zbylé stopy hezké mladé ženy, jíž kdysi byla. Tu a tam dokázala spatřit stopy toho, co lidé kdysi považovali za krásný obličej, oko však muselo vědět, kam se dívat. Srdce ji rozbolelo, když si znenadání vzpomněla na drobnou událost před dávnými lety, když jako dospívající dívka šla se svým otcem po polní cestě nedaleko jejich domu v Beauvois. Proti nim se vlekla o holi stará žena. Nicole žádala otce, jestli nemohou přejít na druhou stranu, aby se jí vyhnuli.

„Proč?“ ptal se otec.

„Protože ji nechci vidět zblízka,“ odpověděla Nicole. „Je stará, a škaredá. Běhá mi z ní mráz po zádech.“

„Ty budeš taky jednou stará,“ odpověděl jí otec a odmítl přejít na druhou stranu.

Jsem stará a škaredá, myslela si Nicole. Dokonce i mně samotné ze mne běhá mráz po zádech. Vrátila zrcadlo Orlovi. „Varoval jste mne,“ řekla melancholicky. „Možná jsem měla poslechnout.“

„Samozřejmě, že vás to šokovalo,“ pravil Orel. „Neviděla jste se šestnáct let. Většina lidí má těžkosti se stárnutím, i když je sledují den po dni.“

Podával jí kabelku s kosmetikou.

„Ne, děkuji,“ řekla zklamaně Nicole, odmítla kabelku. „Je to beznadějné. Dokonce ani Michelangelo by s takovým obličejem nedokázal nic udělat.“

„Jak si přejete,“ pravil Orel. „Myslel jsem však, že byste ji mohla chtít použít, než dorazí návštěvník.“

„Návštěvník!“ vykřikla Nicole poplašením i vzrušením. „Dostanu návštěvu… Kdo je to?“ Natáhla ruce pro zrcadlo i kosmetiku.

„Myslím, že to nechám jako překvapení,“ řekl Orel. „Návštěva tady bude za několik minut.“

Nicole si nanesla rtěnku, napudrovala se, učesala si šedé vlasy, napřímila se a vyškubala si obočí. Když skončila, vrhla do zrcadla nesouhlasný pohled. „To je asi vše, co můžu udělat,“ řekla, stejně k sobě jako Orlovi.

Po několika minutách Orel otevřel dveře na protější straně pokoje a odešel. Když se vrátil, měl s sebou oktopavouka.

Přes místnost Nicole viděla, jak se barva královské modři rozlévá za hranice. „Nazdar, Nicole. Jak se cítíš?“ pozdravil oktopavouk.

„Doktorka Modrá!“vykřikla vzrušeně Nicole.

 

Doktorka Modrá držela před Nicole monitorovací přístroj. „Zůstanu zde s tebou, dokud nebudeš připravená k přesunu,“ řekla lékařka. „Orel má nyní jiné povinnosti.“

Po maličké obrazovce přebíhaly barevné pásy. „Nechápu to,“ řekla Nicole, která se dívala na přístroj obráceně. „Když tuhle věc používal Orel, byly na obrazovce jen samé klikyháky a další legrační symboly.“

„To je jejich speciální technický jazyk,“ vysvětlovala doktorka Modrá. „Je neuvěřitelně účinný, mnohem lepší než naše barvy, já ho však nedokážu číst. Tento přístroj je ve skutečnosti mnohojazyčný. Je v něm dokonce i anglická verze.“

„Jak mluvíš s Orlem, když u toho nejsem já?“ zeptala se Nicole.

„Oba užíváme barvy,“ odvětila doktorka Modrá. „Orlovi běží přes čelo zleva doprava.“

„Děláš si legraci,“ řekla Nicole a snažila se představit si Orla s barvami na čele.

„Vůbec ne,“ odpověděl oktopavouk. „Orel je úžasný. Brebentí a pokřikuje s létavci, kvičí a píská s myrmikoty…“

Nicole nikdy předtím neviděla slovo „myrmikot“ v jazyce barev. Když se na ně zeptala, doktorka Modrá vysvětlila, že šest podivných stvoření teď žije v Grand hotelu a další čtyři že se zanedlouho vyklubou z klíčících manových melounů. „Ačkoliv všichni oktopavouci a lidé během dlouhé cesty spali,“ řekla doktorka Modrá, „manové melouny se mohly vyvinout na myrmikoty a pak na materiál přisedliny. Teď už jsou další generace.“

Doktorka Modrá položila přístroj na stůl. „Tak jaký je tvůj dnešní závěr, doktorko?“ zeptala se Nicole.

„Nabýváš sil,“ odvětila doktorka Modrá. „Ale jsi naživu jen díky všem sondám, které v sobě máš. V brzké době bys měla uvážit…“

„…náhradu srdce, já vím,“ přerušila ji Nicole. „Může se to zdát divné, ale ta myšlenka se mi moc nelíbí. Nevím přesně, proč jsem proti tomu. Možná proto, že jsem ještě neviděla, co zbývá, abych pro to žila. Vím, že kdyby Richard byl ještě naživu…“

Zarazila se. Na okamžik si představila, že je v místnosti, kde sledovala videonahrávky, pozoruje zpomalené záběry posledních sekund Richardova života. Nemyslela na tento moment od svého probuzení.

„Nebude ti vadit, když se zeptám na něco velice osobního?“ tázala se Nicole doktorky Modré.

„Vůbec ne,“ odvětil oktopavouk.

„Sledovaly jsme spolu Richardovu a Archieho smrt,“ začala Nicole, „a já jsem byla tak zhroucená, že jsem nic jiného nevnímala. Archie byl zabit ve stejnou dobu a byl to tvůj životní partner. A ty jsi mě přesto utěšovala. Neměla jsi pocit ztráty z Archieho smrti?“

Doktorka Modrá neodpověděla okamžitě. „My oktopavouci jsme od narození učeni ovládat to, čemu vy lidé říkáte emoce. Alternáti jsou samozřejmě hodně náchylní citům. Ale ti z nás, kteří…“

„Se vším patřičným respektem,“ přerušila ji tiše Nicole a dotkla se jí, „nekladla jsem klinický dotaz, dotaz lékařky lékařce. Byla to otázka přítelkyně přítelkyni.“

Krátký šleh karmínové, pak druhý modré, bez vztahu k sobě, přešel doktorce Modré kolem hlavy. „Ano, měla jsem pocit ztráty,“ řekla pak doktorka Modrá. „Věděla jsem však, že to přijde. Buď tehdy, anebo později. Když se Archie zapojil do válečného úsilí, jeho terminace se stala jistou. A kromě toho, v tom okamžiku bylo mou povinností pomáhat tobě.“

Dveře do místnosti se otevřely a vstoupil Orel. Mimozemšťan nesl velkou krabici plnou jídla, šatů a různého zařízení. Sdělil Nicole, že jí přinesl kosmický skafandr a že velice brzy opustí své řízené prostředí.

„Doktorka Modrá tvrdí, že umíte mluvit v barvách,“ řekla žertem Nicole. „Chci, abyste mi to ukázal.“

„Co si přejete, abych řekl?“ odvětil Orel v uspořádaných úzkých barevných pásech, které začínaly na levé straně čela a točily se vpravo.

„To stačí,“ řekla se smíchem Nicole. „Jste skutečně úžasný.“

 

Nicole stála na podlaze gigantické továrny a zírala na pyramidu před sebou. Po její pravici, necelý kilometr daleko, budovala skupina speciálně navržených biotů, v níž byli i dva obrovští bioti-buldozery, vysokou horu. „Proč všechno tohle děláte?“ řekla Nicole do maličkého mikrofonu ve své přilbě.

„To je část dalšího cyklu,“ odvětil Orel. „Zjistili jsme, že tyto konstrukce zvýší pravděpodobnost získání toho, co požadujeme od pokusů.“

„Takže vy už něco víte o nových kosmoplavcích?“

„Na to neznám odpověď,“ pravil Orel. „Nemám pro budoucnost Rámy žádný úkol.“

„Řekl jste nám však už dříve,“ naléhala Nicole, nespokojená s odpovědí, „že změny se nedělají, pokud nejsou nutné.“

„Nemohu vám vyhovět,“ řekl Orel. „Pojďte, nastupte do vozidla, doktorka Modrá se chce podívat na tu horu zblízka.“

Oktopavouk vypadal v kosmickém skafandru divně. Nicole vyprskla hlasitým smíchem, když poprvé spatřila doktorku Modrou v těsně padnoucí bílé látce pokrývající její uhlově černé tělo a osm chapadel. Doktorka Modrá měla na hlavě průhlednou přilbu, skrze niž bylo možné sledovat řeč barev.

„Užasla jsem,“ řekla Nicole doktorce Modré, která seděla vedle ní, když se otevřené vozidlo vydalo plochým terénem k hoře, „když jsme poprvé vyšly ven… Ne, to není dostatečně silný výraz… Ty a Orel jste mi řekli, že jsme v továrně a že Ráma se připravuje na další cestu, avšak všechno tohle předčí mé očekávání.“

„Pyramida byla postavena kolem vás,“ poznamenal Orel ze sedadla řidiče před nimi, „zatímco jste spala. Bez narušení vašeho prostředí. Kdybychom nebyli schopni to udělat, bylo by nutné vzbudit vás mnohem dříve.“

„Nepřivádí tě všechno kolem v úžas?“ Nicole se stále dívala do tváře doktorce Modré. „Neptáš se nejdřív, jaký druh bytostí vymyslel tento velký projekt? A vytvořil také umělou inteligenci, jako je Orel? Je skoro nemožné představit si…“

„Pro nás to není tak obtížné,“ odvětil oktopavouk. „Nezapomeň, my víme o vyšších bytostech od začátku. My existujeme jako inteligentní bytosti jen proto, že Předchůdci změnili naše geny. Nikdy ve svých dějinách jsme neměli období, kdy jsme si mysleli, že jsme vrcholem života.“

„Ani my nebudeme mít, už nikdy,“ uvažovala Nicole. „Dějiny lidí, ať se jakkoliv zvrtnou, se hluboce a nevratně změnily.“

„Možná ne,“ ozval se Orel z předního sedadla. „Naše databáze ukazuje, že některé druhy nejsou kontaktem s námi zase tak významně ovlivněny. Navrhujeme své experimenty s přihlédnutím k této možnosti. K našemu kontaktu dochází během konečného časového intervalu, jen s malým procentem populace. Nedochází ke stalé interakci, pokud studovaný druh nepodnikne zjevný krok, aby ji vytvořil. Pochybuji, že se život na Zemi v tomto okamžiku příliš liší od toho, jaký by byl, kdyby ani jeden Ráma vaši Sluneční soustavu nikdy nenavštívil.“

Nicole se naklonila v sedadle dopředu. „Víte to určitě?“ zeptala se. „Nebo je to jen dohad?“

Orlova odpověď byla vyhýbavá. „Vaše dějiny se objevením Rámy určitě změnily,“ řekl. „Mnoho podstatných událostí by nenastalo, kdyby nedošlo k žádnému kontaktu. Avšak za dalších sto let, nebo pět set… Jak se potom bude Země lišit od té, kterou by byla…“

„Lidské hledisko se přece muselo změnit,“ argumentovala Nicole. „Vědomí, že ve vesmíru existuje, nebo alespoň v dřívější době existovala inteligence tak pokročilá, aby vybudovala mezihvězdnou roboty ovládanou kosmickou loď velikosti celého města, přece nemůže být pominuta jako bezvýznamná informace. To vytváří odlišnou perspektivu pro celou lidskou zkušenost. Náboženství, filozofie, dokonce i základy biologie musí být revidovány už v přítomnosti…“

„Rád vidím,“ přerušil ji Orel, „že alespoň jisté malé množství optimizmu a idealizmu po všech těch letech přežilo. Vzpomeňte si však, že v Novém Edenu lidé věděli, že žijí v říši, která byla speciálně pro ně vybudována mimozemšťany. A bylo jim řečeno, vámi a ostatními, že jsou bez ustání sledováni. Přesto, když začalo být zřejmé, že mimozemšťané, ať už to byl kdokoliv, nemají v úmyslu zasahovat do denních činností lidí, existence těchto pokročilých bytostí se stala irelevantní.“

Terénní vozidlo dojelo k úpatí hory. „Chtěla jsem se sem podívat ze zvědavosti,“ řekla doktorka Modrá. „Jak víš, neměli jsme v naší říši na Rámovi žádné hory. A jen pár v části rodné planety, kde jsem žila, když jsem byla nedospělá… Napadlo mě, že by bylo hezké stát nahoře…“

„Přivolal jsem velký buldozer,“ pravil Orel. „Naše cesta na vrchol bude trvat jen deset minut. V některých místech budete možná mít ze strmosti výstupu strach, je však zcela bezpečný, pokud se připoutáte.“

 

Nicole nebyla natolik stará, aby nevychutnala nádherný výstup. Buldozer, velký jako administrativní budova, neměl příliš pohodlná sedadla a některé nárazy byly hodně silné. Avšak výhled, který se jim po výstupu naskytl, zcela určitě za ty nepříjemnosti stál.

Hora byla asi kilometr vysoká a po přibližně kulatém obvodu měřila kolem deseti kilometrů. Když se buldozer dostal do jedné čtvrtiny cesty nahoru, Nicole jasně uviděla pyramidu, v níž přebývala. Ve větší vzdálenosti, ve všech směrech, byl obzor poset izolovanými stavbami neznámého účelu.

Takže teď to všechno začíná znovu, myslela si Nicole. Tento přebudovaný Ráma brzy vstoupí do další řady hvězdných soustav. Co tam najde? Kdo jsou kosmoplavci, kteří budou kráčet po tomto území? Nebo šplhat na tuto horu?

Buldozer se zastavil na rovné plošině blízko vrcholu a tři cestující vystoupili. Byl to pohled, při němž se tajil dech. Když Nicole přehlížela scenérii, vzpomněla si na úžas při své úplně první cestě do Rámy, jak jela dolů na sedačkové lanovce a ohromný neznámý svět se před ní otevíral. Děkuji vám, myslela si a oslovovala v duchu Orla, že jste mě udrželi naživu. Měl jste pravdu. Samotný tenhle zážitek a vzpomínky, které vyvolává, jsou více než dostatečným důvodem žít dál.

Nicole se otočila, aby se podívala na zbylou část hory. Spatřila cosi drobného vlétat do křovinatého červeně zbarveného porostu, který byl vzdálen necelých dvacet metrů, a zase to vylétat ven. Přešla tam a chytila létající předmět do ruky. Velikostí a tvarem připomínal motýla. Křídla měl zdobená pestrobarevnými vzory bez symetrie nebo nějaké jiné zákonitosti, kterou Nicole mohla zjistit. Pustila ho a pak chytila dalšího. Druhý rámanský motýl měl úplně jiné vzory, avšak zase bohatě barevné.

Orel a doktorka Modrá došli k ní. Nicole jim ukázala, co drží v ruce. „Létající bioti,“ poznamenal Orel bez dalšího vysvětlení.

Nicole opět obdivovala maličkého tvora. Něco úžasného se přihodí každý den, vzpomněla si na Richardovo rčení. A to nám vždy připomene, jaká je radost být naživu.