Arthur C. Clarke
překlad: Vladimír Hanák

Ráma tajemství zbavený
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Chviličku poté, co se Nicole vykoupala, vešli do místnosti dva bioti. Jeden byl velký krab a druhý vypadal jako ohromný nákladní automobil, s nímž si hrají děti. Krab použil svá mohutná klepeta a hrozivou sadu dalších pomocných nástrojů a rozstříhal kontejner, v němž Nicole spala, na zvládnutelné kusy. Ty potom naložil do korby nákladního vozu. Při cestě z místnosti, za necelou minutu, krab uchopil bílou vanu a všechny zbylé židle a přidal je nahoru do korby. Potom si naložil na záda stůl a zmizel z prázdné místnosti za nákladním biotem.

Nicole si uhladila šaty. „Nikdy nezapomenu na první pohled na biota-kraba,“ poznamenala ke svým dvěma společníkům. „Bylo to na velké obrazovce v řídícím středisku kosmické lodi Newton, před dávnými roky. Všechny nás to vyděsilo.“

„Dnešek je dnem D,“ řekla doktorka Modrá v barvách chviličku nato. „Jsi připravená nastěhovat se do Grand hotelu?“

„Pravděpodobně ne,“ odvětila s úsměvem Nicole. „Z toho, co jste mi ty a Orel řekli, mám pocit, že jsem si užila poslední okamžik samoty.“

„Vaše rodina a přátelé jsou velice vzrušeni z toho, že vás uvidí,“ pravil Orel. „Navštívil jsem je včera a řekl jsem jim, že přijdete. Budete bydlet s Maxem, Eponine, Ellie, Mariem a Nikki. Patrick, Nai, Benjy, Kepler a Maria jsou hned vedle. Jak jsem vám vysvětlil minulý týden, Patrick a Nai se starají o Marii od doby krátce po probuzení jako o vlastní dceru. Znají celý příběh, jak jste ji během bombardování zachránila…“

„Nevím, jestli je zachránila přesně to správné slovo,“ poznamenala Nicole a upamatovala se jasně na poslední hodiny ve staré kosmické lodi Ráma. „Vzala jsem ji, protože tam nebyl nikdo, kdo by se o ni staral. Každý by udělal totéž.“

„Zachránila jste jí život,“ řekl Orel. „Za necelou hodinu po vašem odchodu ze zoologické zahrady tři velké bomby zničily její sekci a dvě přilehlé. Maria by určitě zahynula, kdybyste ji nenašla.“

„Je z ní teď krásná a inteligentní mladá žena,“ pravila doktorka Modrá. „Setkala jsem se s ní krátce před několika týdny. Ellie říká, že Maria má neuvěřitelnou energii. Podle Ellie je ráno první vzhůru a večer jde poslední spát.“

Jako Katie,neubránila se Nicole myšlence. Kdo jsi, Marie? uvažovala. A proč jsi byla seslána do mého života právě v tom okamžiku?

„…Ellie mi také řekla, že Maria a Nikki jsou nerozlučitelné,“ pokračovala doktorka Modrá. „Učí se spolu, jedí spolu a neustále spolu švitoří… Nikki řekla Marii všechno o tobě.“

„Jak je to možné?“ zeptala se s úsměvem Nicole. „Nikki nebyly ještě ani čtyři roky, když jsem ji naposled viděla. Lidské děti si neuchovávají vzpomínky z tak časného.

„Určitě ano, když dalších patnáct let spí,“ vysvětloval Orel. „Kepler a Galileo mají také jasné vzpomínky ze svého dětství… Můžeme však hovořit po cestě. Už je čas, abychom vyrazili.“

Orel pomohl Nicole a doktorce Modré s oblečením kosmických skafandrů. Pak vzal tašku s Nicolinými věcmi. „Uložil jsem sem váš lékařský kufřík i vaše šaty a kosmetiku, kterou jste v posledních několika dnech používala,“ řekl.

„Můj lékařský kufřík?“ divila se Nicole. Zasmála se. „Svatá dobroto, skoro jsem zapomněla… Měla jsem ho s sebou, že, když jsem našla Marii? Děkuji vám.“

Trojice vyšla z místnosti, která se nacházela v přízemí pyramidy. Po několika minutách prošli velkým klenutým vstupem z budovy. Venku, v jasném světle továrny, na ně čekalo vozidlo. „Bude nám to trvat asi půl hodiny, než dojedeme k rychlovýtahům,“ pravil Orel. „Náš raketoplán parkuje v Doku, na nejvyšším podlaží.“

Když se vozidlo rozjelo, Nicole se otočila a dívala se dozadu. Za pyramidou byla vysoká hora, na niž před třemi dny vyjeli. „Tak vy opravdu nemáte tušení, proč jsou tam bioti-motýli?“ zeptala se Nicole mikrofonem ve své přilbě.

„Ne,“ odvětil Orel. „Mé instrukce se týkají pouze vašeho cyklu.“

Nicole stále zírala za sebe. Vozidlo minulo řadu vysokých sloupů, bylo jich dohromady deset či dvanáct, spojených nahoře, uprostřed a dole dráty. Všechno tohle bude součástí Nového Rámy, myslela si Nicole. Náhle si uvědomila, že brzy opustí svět Rámy, definitivně a naposled. Proběhl jí mocný pocit smutku. Byl to můj domov, řekla si, a já ho navždy opouštím.

„Bylo by možné,“ zeptala se Nicole Orla, aniž se otočila, „abych viděla nějakou z jiných částí Rámy, než nadobro odjedeme?“

„Proč?“ chtěl vědět Orel.

„Nevím to určitě,“ odpověděla Nicole. „Možná jen proto, abych mohla další hodinu pobývat ve vzpomínkách.“

„Obě mísy a Jižní poloválec byly už zcela přestavěné. Nepoznala byste je. Válcové moře bylo vypuštěno a odstraněno. I New York se už rozebírá…“

„Není však ještě úplně zničený, nebo je?“ zeptala se Nicole.

„Ne, ještě ne,“ odvětil Orel.

„Mohli bychom tam zajet, prosím, alespoň na chvíli?“ Prosím, vyhovte staré ženě, prosila v duchu Nicole. Přestože sama nechápe proč.

„Dobrá,“ souhlasil Orel, „budeme však zpožděni. New York je v jiné části továrny.“

Stáli na poprsni poblíž hořejšku jednoho z vysokých mrakodrapů. Větší část New Yorku byla pryč, budovy shrnuty na kupy ohromnou silou velkých biotů. Zůstalo jen dvacet či třicet budov kolem jednoho náměstí.

„Pod městem byly tři nory,“ vysvětlovala Nicole doktorce Modré. „Jedna pro nás, druhá pro létavce a třetí, kde bydleli tví bratranci. Byla jsem v noře létavců, když mě Richard přišel zachránit…“ Nicole se zarazila. Uvědomila si, že už to doktorce Modré předtím vyprávěla a že oktopavouci nikdy nic nezapomenou. „Nevadí ti to?“ zeptala se.

„Pokračuj, prosím,“ vyzval ji oktopavouk.

„Během celé té doby, co jsme zde byli, nikdo z nás na ostrově nevěděl, že do některých z těchto budov vedly vchody. Není to úžasné? Ach, jak bych si přála, aby Richard byl ještě naživu a já mohla vidět jeho tvář, když Orel otevřel dveře do osmistěnu. Dostal by z toho šok.

Tak tedy,“ pokračovala Nicole, „Richard se vrátil dovnitř Rámy, aby mě našel. A pak jsme se do sebe zamilovali a vymysleli jsme, jak se dostat z ostrova, využili jsme létavce… Byla to taková nádherná doba, před tolika roky.

Nicole popošla vpřed, uchopila oběma rukama zábradlí a rozhlížela se kolem. V duchu viděla New York, jaký byl kdysi. Tamhle stály hradby. Za nimi se rozlévalo Válcové moře… a někde uprostřed těch ošklivých kup kovu byla stodola a jáma, v níž jsem téměř zemřela.

Slzy přišly náhle, překvapily ji. Lily se Nicole z očí a stékaly po tvářích. Neotočila se. Pět z mých šesti dětí se narodilo tam, vzpomínala, v podzemí. Právě před vchodem do našeho doupěte jsme našli Richarda po dvouletém odloučení. Byl v komatu.

Vzpomínky se jí hrnuly do mysli, jedna po druhé, každá přinesla nejasnou bolest v srdci a další příval slzí. Nicole je nedokázala zastavit. V jednom okamžiku opět sestupovala do nory oktopavouků, aby zachránila dceru Katie, v druhém cítila vzrušení a povznesený pocit při letu přes Válcové moře, upevněná v postroji ke dvěma létavcům. Musíme nakonec zemřít proto, myslela si Nicole a stírala si hřbetem ruky slzy, že v našich mozcích nezůstává už žádný prostor pro další vzpomínky.

Jak Nicole upřeně přehlížela rozeklanou plochu New Yorku a měnila ji v mysli na tu, jak vypadala před lety, vyvstala jí ostře vzpomínka na ještě vzdálenější období jejího života. Vzpomněla si na chladný, pozdně podzimní večer v Beauvois, během posledních dnů na Zemi. Těsně před tím, než s Genevieve odjely lyžovat do Davosu. Nicole seděla se svým otcem a dcerou před krbem v jejich vile. Pierre byl zahleděn do minulosti. Dělil se s Nicole a Genevieve o mnoho niterných okamžiků ze svého dvoření Nicolině matce.

Později, už před spaním, se nedospělá Genevieve matky ptala: „Proč dědeček mluví tolik o tom, co se stalo už dávno?“

„Protože je to pro něj důležité,“ odvětila Nicole.

Odpusťte mi,myslela si Nicole a stále zírala na mrakodrapy před sebou. Odpusťte mi, všichni vy starší lidé, jejichž příběhům jsem nevěnovala pozornost. Neměla jsem v úmyslu být hrubá nebo přezíravá. Pouze jsem nechápala, co to znamená být starý.

Nicole si vzdychla, zhluboka se nadechla a otočila se. „Jsi v pořádku?“ zeptala se doktorka Modrá.

Nicole přikývla. „Děkuji vám za to,“ řekla Orlovi a hlas jí přeskakoval. „Teď už jsem připravená jít.“

 

Spatřila světla, jakmile jejich malý raketoplán opustil hangár. I když světla byla ještě více než sto kilometrů daleko, na pozadí temnoty a vzdálených hvězd skýtala velkolepý pohled.

„Tento Uzel má jeden vrchol navíc,“ řekl Orel, „tvoří pravidelný čtyřstěn. Uzel, který jste navštívila poblíž Siria, neměl modul Vědění.“

Nicole upřeně hleděla z okna raketoplánu a tajila dech. Vypadalo to neskutečně, jako výtvor její představivosti, ta osvětlená konstrukce otáčející se v dáli. Ve vrcholech se nacházely čtyři velké koule spojené mezi sebou šesti přímými dopravními chodbami. Všechny koule byly naprosto stejně velké. Všech šest dlouhých čar, které je spojovaly, mělo přesně stejnou délku. Z této vzdálenosti se jednotlivá světla uvnitř průhledného Uzlu slévala, takže se celá stavba v temnotě kosmu jevila jako ohromná pochodeň ve tvaru čtyřstěnu.

„Je to krásné,“ prohlásila Nicole. Nebyla schopna najít jiné slovo, aby vyjádřila posvátnou úctu.

„Měla bys to vidět z pozorovací paluby naší ubytovny,“ řekla vedle ní doktorka Modrá. „Je to oslňující. Jsme dost blízko, abychom viděli různá světla uvnitř koulí a dokonce sledovali vozidla uhánějící sem a tam v dopravních chodbách. Mnozí obyvatelé Grand hotelu zůstávají na palubě celé hodiny bez přestání, baví se tím, že se pokoušejí uhodnout činnosti, které představuje pohyb vnitřních světel.“

Nicole cítila, jak jí na rukou naskakuje husí kůže, když mlčky zírala na Uzel. Slyšela velice vzdálený hlas, hlas Francescy Sabatiniové, a báseň, kterou se poprvé naučila zpaměti jako školačka.

 

„Tygře! Tygře! plápoláš.

V lesích noci místo máš.

Jaká věčná ruka dá

Rám tvé hrůzné symetrii?“

 

Stvořil ten, kdo stvořil Beránka, i tebe? přemýšlela Nicole, když čtyřstěn světla neustával v otáčení. Vzpomněla si na rozhovor, který ona a Michael O'Toole vedli jednou pozdě večer, když se nacházeli v Uzlu blízko Siria. „Po této zkušenosti musíme Boha odpoutat,“ řekl tehdy. „A odstranit naše homocentrická omezení, jež na něj klademe… Bůh, který stvořil architekty Uzlu, musí být určitě pobaven našimi patetickými pokusy definovat jej pomocí termínů, které my lidé snadno chápeme.“

Nicole Uzel fascinoval. I z této vzdálenosti, jak se pomalu otáčel, dokázal čtyřstěn různými pohledy, jež nabízel, člověka zcela hypnotizovat. Jak jej pozorovala, dostal se do polohy, kde jeden ze čtyř rovnostranných trojúhelníků tvořících jeho prázdné stěny ležel v rovině kolmé na letovou dráhu raketoplánu. Uzel náhle vypadal úplně jinak, jako kdyby neměl vůbec hloubku. Čtvrtý vrchol, který byl ve skutečnosti asi třicet kilometrů za rovinou, na druhé straně od Nicole, se jevil jako světelný zdroj ve středu viditelného trojúhelníku.

Když raketoplán náhle změnil směr, Uzel přestal být vidět. Místo něj spatřila Nicole ve velké dálce osamělou světležlutou hvězdu. „To je Tau Ceti,“ řekl jí Orel, „hvězda velice podobná vašemu Slunci.“

„A proč, mohu-li se ptát,“ pravila Nicole, „je Uzel zde, v sousedství Tau Ceti?“

„Je to optimální dočasné umístění,“ odpověděl Orel, „k podpoře našeho sběru dat v této části Galaxie.“

Nicole se jemně dotkla doktorky Modré. „Používají vaši inženýři také někdy v barvách tu nic neznamenající hatmatilku?“ zeptala se s úsměvem. „Náš hostitel nám právě dal ne-odpověď.“

„My jsme pokornější živočišný druh než vy,“ odvětil oktopavouk. „Je to opět pravděpodobně způsobeno naším stykem s Předchůdci. My nepředstíráme, že bychom dokázali pochopit všechno.“

„Hovořily jsme velice málo o vašem druhu během doby, která uplynula od mého probuzení,“ řekla Nicole doktorce Modré a cítila náhle potřebu omluvit své sobectví, „i když si pamatuju, že jsi mi řekla, že vaše bývalá Hlavní Optimalizátorka, její pomocníci a všichni ti, kteří se zapojili do války, byli spořádaně terminováni. Pracuje nové vedení bez problémů?“

„Více či méně,“ odpověděla doktorka Modrá, „vezme-li se v úvahu obtížnost naší životní situace. Jamie pracuje na nižší úrovni nového sboru pomocníků a je téměř celý den v jednom kole. Ve skutečnosti se nepodařilo dosáhnout v kolonii rovnováhy, protože stále dochází k vnějším nešvarům.“

„Většina z nich je způsobena lidmi na palubě,“ dodal Orel. „Předtím jsme o této otázce nehovořili, Nicole,“ pokračoval, „teď je však pravděpodobně vhodná doba. Překvapilo nás, že se příslušníci lidského druhu nedokáží adaptovat na pospolitý život. Pouze velmi málo z nich se umí smířit s myšlenkou, že jiné druhy by mohly být stejně důležité a schopné jako oni.“

„Řekla jsem vám to brzy po našem prvním setkání, před lety,“ pravila Nicole. „Upozornila jsem vás, že z řady rozličných historických a sociologických důvodů existuje ohromný rozsah reakcí, které jsou odpovědí na nové myšlenky a koncepce.“

„Já vím, že řekla,“ odvětil Orel, „avšak naše zkušenost s vámi a vaší rodinou nás oklamala. Dokud jsme neprobudili všechny, kteří přežili, dospěli jsme k hypotetickému závěru, že to, co se stalo v Novém Edenu, kde se chopili moci agresivní a po výbojích toužící lidé, byla anomálie, která se dá vysvětlit daným složením kolonistů. Teď, po ročním sledování vzájemných vztahů v Grand hotelu, jsme usoudili, že máme v Rámovi skutečně typický soubor lidí.“

„To zní, jako bych se mohla dostat do nepříjemné situace,“ řekla Nicole. „Jsou ještě další věci, které bych měla vědět, než přijedeme?“

„Opravdu ne,“ pravil Orel. „Máme teď všechno pod kontrolou. Jsem si jist, že vaši kolegové se s vámi podělí o nejdůležitější podrobnosti ze svých zážitků… Kromě toho, nynější stav je pouze dočasný a tato fáze je skoro u konce.“

„Nejdříve,“ řekla doktorka Modrá, „byli všichni, kdo přežili, rozptýleni po hvězdici. V každém paprsku bylo několik lidí, několik oktopavouků a několik našich podpůrných zvířat, jimž bylo povoleno přežít vzhledem k důležité roli, kterou mají v naší společenské struktuře. To všechno se po několika měsících změnilo, hlavně kvůli pokračujícímu agresivnímu nepřátelství lidí. Teď je životní prostor každého druhu soustředěn do jedné oblasti…“

„Segregace,“ řekla s lítostí Nicole. „To je jedna z charakteristik:, která definuje náš druh.“

„K interakci mezi druhy nyní dochází pouze v samoobslužné restauraci a dalších společenských místnostech ve středu hvězdice,“ řekl Orel. „Více než polovina lidí však vůbec neopouští svůj paprsek, kromě jídla, a i potom se záměrně vyhýbají interakci. Z našeho hlediska lidské bytosti úžasně podléhají xenofobii. V naší databázi není mnoho příkladů kosmoplavců, kteří jsou sociologicky tak zaostalí jako váš druh.“

Raketoplán změnil směr a nádherný čtyřstěn jim opět vyplňoval výhled. Byli teď mnohem blíž. Dala se už rozlišit řada jednotlivých zdrojů světla, a to jak uvnitř koulí, tak v dlouhých úzkých dopravních trubicích, které koule spojovaly. Nicole zírala na krásu před sebou a zhluboka si vzdychla. Rozhovor s doktorkou Modrou a Orlem ji rozlítostnil. Richard měl možná pravdu, myslela si Nicole, možná lidstvo nelze změnit, dokud se jeho celá paměť úplně nevyprázdní a my nezačneme nanovo, v dokonalejším prostředí, s vylepšeným akčním systémem.

Nicole se začal zvedat žaludek, když se raketoplán přiblížil k hvězdici. Řekla si, že si nebude dělat starosti se zbytečnostmi, avšak přesto nebyla spokojená se svým vzhledem. Podívala se do zrcátka, aby si upravila mejkap. Nedařilo se jí potlačit úzkost ze setkání. Jsem stará, myslela si. Děti si budou myslet, že jsem ošklivá.

Hvězdice nebyla zdaleka tak velká jako Ráma. Nicole nedělalo obtíže pochopit, proč je uvnitř tak našlapáno. Orel jí vysvětlil, že zásah byl proveden podle nouzového plánu a že Ráma v jeho důsledku dorazil do Uzlu o několik let dříve, než bylo původně plánováno. Tento exemplář hvězdice, zastaralá kosmická loď, která nějak zůstala ušetřena recyklace, byl přestavěn na dočasný hotel, aby pojal cestující z Rámy, než je bude možné přesunout jinam.

„Vydali jsme striktní příkazy,“ pravil Orel, „aby váš příchod proběhl s co nejmenšími komplikacemi. Nechceme zatěžovat váš oběhový systém o nic více, než je nutné. Robot Velký špalík a jeho armáda vyčistili haly a společné prostory vedoucí ze stanice raketoplánu k vašemu pokoji.“

„Takže vy se mnou nepůjdete?“ zeptala se Nicole Orla.

„Ne,“ odvětil. „Mám práci v Uzlu.“

„Já tě doprovodím přes pozorovací palubu až po vchod do paprsku, kde žijí lidé,“ řekla doktorka Modrá. „Potom se musíš o sebe postarat sama. Naštěstí tvůj pokoj není od vchodu do paprsku daleko.“

Nicole a doktorka Modrá vystoupily z raketoplánu, Orel tam zůstal. Když vstupovaly do přechodové komory, ptačí muž jim zamával. O několik minut později vešly do velké šatny na druhé straně komory. Tam je zdravil robot známý jako Velký špalík.

„Vítejte, Nicole des Jardins-Wakefieldová,“ spustil gigantický robot. „Jsme rádi, že jste konečně dorazila. Odložte si kosmický skafandr na lavici po své pravici, prosím.“

Velký špalík, kterému chybělo jen maloučko do tří metrů výšky a dvou metrů šířky, konstruovaný z pravoúhlých špalíků podobných těm, s nimiž si hrály lidské děti, vypadal přesně jako robot, jenž dohlížel na testy, které Nicole a její rodina podstoupily v Uzlu blízko Siria před svým návratem do Sluneční soustavy. Robot se tyčil nad Nicole a menším oktopavoukem.

„I když jsem si jist,“ řekl Velký špalík svým mechanickým hlasem, „že nezpůsobíte žádné problémy, chci vám připomenout, že všechny příkazy, které vydám já nebo podobní menší roboti, musí být bez váhání vyplněny. Máme za úkol udržovat v této kosmické lodi pořádek. Teď mne následujte, prosím.“

Velký špalík se otočil na kloubech ve své střední části a valil se vpřeď na své jediné válcové noze. „Tato velká místnost se nazývá pozorovací paluba,“ řekl robot. „Obvykle je nejnavštěvovanější z našich společných místností. Dnes večer jsme ji dočasně vyprázdnili, abyste se snadněji dostala do svého pokoje.“

Doktorka Modrá a Nicole se na chvíli zastavily před ohromným oknem obráceným k Uzlu. Pohled byl skutečně ohromující, Nicole však nedokázala soustředit pozornost na krásu a řáď vynikající mimozemské architektury. Nemohla se dočkat, až uvidí svou rodinu a přátele.

Velký špalík zůstal na pozorovací palubě, zatímco Nicole a její společnice šly širokou chodbou, která vedla po obvodu kosmické lodi. Doktorka Modrá vysvětlila Nicole, jak najít a poznat místa, kde zastavují malé tramvaje. Oktopavouk Nicole také informoval, že lidé jsou ve třetím paprsku od přístaviště raketoplánu, kterýmkoliv směrem, oktopavouci pak ve dvou prvních při pohybu ve směru hodinových ručiček. „Čtvrtý a pátý paprsek,“ řekla doktorka Modrá v barvách, „jsou navrženy odlišně. Žijí tam všichni další tvorové a také ti lidé a oktopavouci, kteří jsou střeženi.“

„Je tedy Galileo v jakési formě vězení?“ zeptala se Nicole.

„Ne tak docela,“ odvětila doktorka Modrá. „V té části hvězdice je jen mnohem víc menších špalíkových robotů.“

Po projetí poloviny cesty kolem hvězdice vystoupily společně z tramvaje. Když došly ke vchodu do paprsku lidí, přidržela doktorka Modrá před Nicole monitorovací přístroj a přečetla si výstup v barvách na obrazovce. Po zhlédnutí počátečních údajů si oktopavouk pomocí brv pod jedním svým chapadlem vyžádal další informace.

„Není něco v pořádku?“ zeptala se Nicole.

„Během poslední hodiny ukázalo tvé srdce několik nepravidelností,“ odpověděla doktorka Modrá. „Chtěla jsem pouze zkontrolovat jejich amplitudu a frekvenci.“

„Jsem velice rozrušená,“ řekla Nicole. „U lidí je normální, že vzrušení působí…“

„Já vím,“ přerušila ji doktorka Modrá, „ale Orel mi dal instrukce, abych byla velmi pečlivá.“ Zatímco doktorka Modrá studovala údaje na obrazovce, neměla kolem hlavy barvy. „Myslím, že je to v pořádku,“ řekla nakonec, „jestliže však pocítíš sebemenší bolest na prsou, nebo budeš nucena nenadále lapat po dechu, neváhej použít tlačítko pro případ nouze, které máš ve svém pokoji.“

Nicole doktorku Modrou objala. „Mnohokrát ti děkuju,“ řekla. „Byla jsi úžasná.“

„Bylo to pro mne potěšení,“ odvětila doktorka Modrá. „Doufám, že všechno bude v pořádku. Tvůj pokoj má číslo jedenačtyřicet. Je v této chodbě, asi dvacáté dveře vlevo. Tramvaj zastavuje každých pět místností.“

Nicole se zhluboka nadechla a otočila se. Čekala na ni menší tramvaj. Dovlekla se k ní, klouzala nohama po podlaze. Doktorka Modrá jí ještě zamávala a Nicole nastoupila. Za minutu či dvě stála před obyčejnými dveřmi, na nichž bylo napsáno číslo jedenačtyřicet.

Zaklepala. Dveře se okamžitě otevřely a zdravilo ji pět usmívajících se tváří. „Vítej v Grand hotelu,“ řekl zubící se Max s doširoka rozevřenou náručí. „Pojď a obejmi farmářského chlapce z Arkansasu.“

Jakmile Nicole vstoupila do pokoje, ucítila na svých rukou ruku. „Ahoj, mami,“ pozdravila Ellie. Nicole se otočila a podívala se na svou nejmladší dceru. Ellie začínala na spáncích šedivět, oči však měla jasné a jiskrné jako vždy.

„Ahoj, Ellie,“ odvětila Nicole a vytryskly jí slzy. Nebudou to poslední slzy, které během několika hodin znovushledání uroní.