Arthur C. Clarke

MĚSÍČNÍ PRACH
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DVACÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

Přírodě trvalo milion let, než nastražila past, do které se chytila Seléné, a stáhla ji do Moře žízně. V něm se chytila Seléné do pasti, kterou si nastražila sama.

Jelikož její konstruktéři nemuseli počítat ani s každým gramem váhy navíc, ani s cestami, které by trvaly déle než pár hodin, nevybavili ji nenápadným, ale velmi důvtipným zařízením, které v kosmických lodích umožňovalo koloběh vody. Seléné nemusela hospodařit se zásobami vody tak lakotně jako lodi, které se vydávaly do vesmírných dálek. Malé množství vody, kterou za normálních podmínek spotřebovala a vyrobila na palubě, prostě vypouštěla.

V uplynulých pěti dnech se ze Seléné odpařilo a vyteklo několik set litrů vody a žíznivý prach je okamžitě pohltil. Už před mnoha hodinami byl prach v bezprostřední blízkosti odpadových otvorů úplně nasáklý a proměnil se v bláto. Voda si razila cestu desítkami malých drážek, až celé okolí Seléné vypadalo jako včelí plástev. Tak si plavidlo pomalu a trpělivě odplavovalo základy, na nichž stálo. A jemné šťouchnutí blížícího se kesonu dílo dokonalo.

Nahoře na voru se o katastrofě dozvěděli bliknutím červeného varovného signálu na zařízení pro čištění vzduchu a současně se rozeřval rádiový klakson na vlnách všech kosmických skafandrů. Řev klaksonu ustal téměř okamžitě, protože ho obsluhující technik vypnul, ale červené světlo zářilo dál.

Stačil jediný pohled na ciferník a inženýr Lawrence poznal, co se děje. Oba přívody vzduchu už ztratily se Seléné spojení. Čistič jednou trubkou pumpoval do Moře žízně kyslík, a co bylo daleko horší, druhou nasával prach. Lawrencovi blesklo hlavou, jak dlouho jim asi bude trvat, než vyčistí filtry, ale víc tím neztrácel čas. Všechno úsilí zaměřil na spojení se Seléné.

Nedostal odpověď. Vyzkoušel všechny frekvence, na které byl člun zapojen, ale neuslyšel ani šepot nosné vlny.

To je konec, jsou ztraceni, řekl si. Měli jsme je na dosah, ale nepodařilo se to. A nebyli bychom potřebovali víc než hodinu času.

Co se mohlo stát? přemýšlel otupěle. Možná že se pod tíhou prachu zhroutil trup lodi. Ne, to nevypadá pravděpodobně. Vnitřní tlak vzduchu by tomu zabránil. Určitě to byl další sesuv půdy. Nebyl si docela jistý, ale měl dojem, že cítil slabý záchvěv zespoda. Tohohle nebezpečí si byl od počátku vědom, ale neviděl možnost, jak mu předejít. Všichni si vsadili v hazardní hře a Seléné prohrála.

Hned jak se Seléné začala propadat, něco Patoví řeklo, že to není totéž jako ten první sesuv. Sjížděli mnohem pomaleji a z vnějšku bylo slyšet jakési mlaskání a pleskavé zvuky. Pat si v tom zoufalém okamžiku uvědomil, že nic takového nemůže vydávat prach.

Ze stropu se vytrhly trubky s kyslíkem. Nevyklouzly hladce, protože člun tentokrát klesal především zádí a nakláněl se dozadu na bok. Ozval se praskot roztříštěného skleněného vlákna a trubka, která ústila do lodi poblíž přechodové kabiny, se vytrhla ze střechy a zmizela z dohledu. Dovnitř se okamžitě nahrnul široký proud prachu, a jakmile dopadl na podlahu, proměnil se v dusivý oblak.

Komodor Hansteen stál nejblíž a byl první na místě. Utrhl si kus košile, bleskově látku zmuchlal v pevnou kuličku a nacpal ji do otvoru. Bojoval ze všech sil, aby proud zarazil, ale prach se dral dovnitř všemi směry. Konečně se mu to téměř podařilo, ale vtom se vytrhla přední trubka a zhasila hlavní světla, protože se už podruhé přetrhl kabel elektrického vedení.

"Tohle chytím já," křikl Pat. V příštím okamžiku se už taky bez košile pokoušel zarazit příval, který se řítil dírou dovnitř.

Jel po Moři žízně snad už stokrát, ale dosud se nikdy holou rukou nedotkl hmoty, která je tvořila. Šedý prášek mu vlezl do nosu i do očí, takže se dusil a neviděl vůbec nic. Ačkoli byl měsíční prach vyschlý na kost jako prach z hrobek faraónů - byl vlastně daleko sušší, protože byl miliónkrát starší než pyramidy -, měl příchuť po mýdle. Jak s ním Pat zápasil, přistihl se při úvaze: Jestliže existuje horší smrt než utopením, pak je to být pohřben zaživa.

Když se tryska zúžila na tenký pramínek, věděl, že pro tento okamžik odvrátil osud. Tlak, který vykonávalo patnáct metrů prachu za malé měsíční tíže, se dal překonat celkem snadno, ačkoli by to bylo složitější, kdyby díry ve střeše byly širší.

Pat si setřásl prach z hlavy a z ramenou a opatrně otevřel oči.

Když nic jiného, aspoň vidí. V kabině bylo zase jen příšeří, ale i tak zaplať pánbůh za nouzové osvětlení. Komodor už díra na zádi ucpal a klidně rozprašoval z papírového pohárku vodu, aby usadil prach.

Jeho postup byl ohromně účinný a pár zbývajících obláčků se rychle rozplynulo v blátivé ostrůvky.

Hansteen zvedl hlavu a zachytil Patův pohled.

"Tak co, kapitáne," řekl. "Máte nějaké vysvětlení?"

To komodorovo bohorovné sebeovládání mě jednou přivede k šílenství, pomyslel si Pat. Rád bych ho viděl zlomeného, aspoň jednou.

Ale co to se mnou je, tak jsem to nemyslel! Harrisův pocit byl celkem pochopitelným zábleskem závisti a snad i žárlivosti, kterou ovšem on neměl v povaze. Vzápětí se za sebe hluboce styděl.

"Nemám tušení, co se stalo," řekl. "Možná že nám řeknou shora, co se děje."

Cesta k místu pro řidiče vedla vzhůru, neboť člun byl už vykloněný z vodorovné polohy asi o třicet stupňů. Když se dostal Pat k sedadlu před rádiem, pocítil jakousi zoufalou němotu, která přehlušila všechno, co zažil od počátku zasypání. Byl to pocit rezignace, téměř pověrečná víra, že bohové se spikli proti nim a že další odpor je zbytečný.

Utvrdil se v tom, když zapnul rádio a zjistil, že je hluché. Nešel do něho ani proud. Přívod kyslíku, který se vytrhl ze stropu a přerušil kabelové vedení, provedl své dílo zkázy dokonale.

Pat se na židli pomalu otočil. Jedenadvacet lidí na něm viselo očima a čekalo na zprávu. Dvacet z nich kapitán nevnímal, protože na něj upírala zrak i Zuzana a on si uvědomoval jen výraz její tváře.

Byla v něm úzkost i odhodlání, ale ani nejmenší náznak strachu. Pat se na m díval a jeho pocit zoufalství jako by se rozplýval. Zaplavil ho příval síly a dokonce i naděje.

"Ať se na místě propadnu, jestli vím, co se stalo," řekl, "ale jedním jsem si jistý: není s námi konec, ještě zdaleka ne. Asi jsme zas o kousek sjeli a naši přátelé na voru se s námi jistě co nejdřív spojí. Znamená to pro nás další zdržení, nic víc. Není důvod k obavám."

"Nerad bych dělal paniku, pane kapitáne," ozval se Barrett, "ale co když se vor taky propadl. Co pak?"

"To se dovíme, jen co dám dohromady rádio," odpověděl Pat a úzkostně pohlédl na dráty, které schlíple visely ze stropního panelu.

"Než rozmotám tyhle makaróny, budete muset vydržet při nouzovém osvětlení."

"Mně to vůbec nevadí," ozvala se paní Schusterová. "Je to tu docela útulné."

Pat ji za to v duchu velebil do nebe. Přejel očima po kabině, a ačkoli mohl ve slabém světle stěží postihnout výraz obličeje, zdálo se, že cestující jsou celkem klidní.

Za minutu už tak klidní nebyli. I tak krátká doba stačila ke zjištění, že rádio a osvětlení se prostě opravit nedají. Dráty byly vytržené hluboko uvnitř kabelu, takže s pomocí jednoduchého nářadí, které měl Pat k dispozici, se k nim nemohl dostat.

"Tohle je vážnější závada," ohlásil Pat. "Nemůžeme se s nimi domluvit, dokud nám do kabiny nespustí mikrofon."

"To znamená," konstatoval Barrett, který zřejmě všechno bral raději z horší stránky, "že s námi ztratili spojení. Nebudou vědět, proč neodpovídáme. Ale co když z toho usoudí, že jsme všichni zahynuli a nechají záchranných prací?"

Pata už to taky napadlo, ale okamžitě tu myšlenku zavrhl.

"Hlavního inženýra Lawrence jste slyšel v rádiu," odpověděl.

"To není člověk, který by se vzdal, dokud by si nebyl absolutně jistý, že jsme všichni mrtví. V tomto ohledu nemusíte mít obavy."

"A jak jsme na tom se vzduchem?" zeptal se úzkostlivě profesor Džajavardhana. "Už spoléháme zas jen na vlastní zdroje?"

"Jelikož máme v pořádku absorpční zařízení, měli bychom vydržet skoro celý den. Do té doby budeme mít zase kyslíkové přívody na místě," odpověděl Pat o chloupek přesvědčivěji, než jak to cítil.

"Zatím musíme být trpěliví a bavit se, jak umíme. Vydrželi jsme to tři dny, měli bychom vydržet ještě pár hodin."

Rozhlédl se po kabině, aby zjistil, zda někdo jeví známky nesouhlasu, a tu uviděl, že jeden cestující zvolna vstává. Byl to ten. od něhož by se nenadal odporu - tichý malý pan Radley, který až dosud nepronesl víc než deset slov.

Pat o něm nevěděl nic, než že je účetní a že pochází z Nového Zélandu, což byl jediný stát na Zemi, který byl dosud díky své zeměpisné poloze od ostatního světa poněkud izolován. Dostat se na Nový Zéland bylo pochopitelně stejně snadné a rychlé jako se dostat kam- koli jinam, jenže tady byla jaksi konečná stanice, odkud se nikam dál už nejezdilo. V důsledku toho si Novozélanďané dosud hrdě udržují leccos ze své svéráznosti. Dělají si nárok, a do značné míry oprávněně, že zachránili, co ještě zbylo z anglické kultury, když britské ostrovy byly pohlceny atlantickým společenstvím.

"Chcete nám něco říct, pane Radley?" zeptal se Pat.

Radley se rozhlédl po zešeřelé kabině pohledem učitele, který se chystá oslovit třídu.

"Ano, pane kapitáne," začal. "Musím se k něčemu přiznat.

Obávám se, že tohle všechno se stalo mojí vinou."

Jakmile hlavní inženýr Lawrence přerušil komentář, ve dvou vteřinách bylo všem na Zemi jasné, že je zle. A za pár minut už to věděli i na Marsu a na Venuši. Avšak z výjevu na obrazovce se nedalo odhadnout, co se děje. Na chvilku vypukla na voru jakási horečně nesmyslná činnost, ale teď se zdálo, že bezprostřední krize pominula. Skafandry se shlukly a zřejmě se radily. Spojily se mezi sebou telefonicky, takže je nikdo neslyšel. Pozorovat jejich mlčenlivou diskusi a nemít tušení, o čem se mluví, působilo velmi skličujícím dojmem.

Po dlouhé minuty mučivého napětí, během nichž se ve studiu pokoušeli zjistit, co se vlastně děje, snažil se Jules, seč byl, udržet pozornost obrazem. Ovšem zajímavě zabírat tak statickou scénu jedinou kamerou a z jediného místa, to byl nadlidský výkon. Jules stejně jako všichni kameramani přímo nenáviděl, když ho někam upíchli na pevno. Tohle místo bylo sice pro filmování jako stvořené, ale nemohl se nikam hnout, což ho rozčilovalo. Už se dokonce zeptal, jestli by se nedalo kousek popojet, ale od kapitána Ansoria se mu dostalo nevrle odpovědi: "Jak vás vůbec může napadnout, že tu s vámi budu poskakovat po horách? Tohle není kamzík, to je kosmická loď."

A tak Julesovi nezbývalo než zůstat při střídání celkových a detailních záběrů, ačkoli těmi druhými šetřil, protože máloco mohlo diváky popudit víc, než kdyby je vláčel po vesmíru sem tam, anebo kdyby jim krajina vybuchovala přímo do tváře. Kdyby se mohl rychle odpíchnout a snímat transfokátorem, mohl by přejíždět po povrchu Měsíce rychlostí padesáti tisíc kilometrů za hodinu a hezkých pár milionů diváků by se roznemohlo nemocí z pohybu.

Narychlo svolaná tichá konference konečně skončila. Muži na voru si odepnuli telefonní spojení. Snad teď Lawrence zapne rádio, které ho už pět minut bombarduje dotazy - "Proboha," vykřikl Spenser. "To není možné! Vidíte, co se děje?"

"Ano," odpověděl kapitán Anson, ,.a taky se mi tomu nechce věřit. Ale zdá se, že opouštějí místo neštěstí."

A jako záchranné čluny opouštějící potápějící se loď, tak se oba kluzáky, plné lidí, vzdalovaly od voru.