Arthur C. Clarke

MĚSÍČNÍ PRACH
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DVACÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

Když se Pat s komodorem vrátili do kabiny, vzrušená debata byla stále v plném proudu. Radley, doposud tak mlčenlivý, si teď všechno vynahradil. Vypadalo to, jako by v něm někdo vytáhl stavidla anebo ho zprostil přísahy, že zachová mlčení. Druhé vysvětlení asi odpovídalo pravdě. Protože se domníval, že jeho poslání vyšlo najevo, s potěšením o něm vykládal.

Komodor Hansteen už takových věřících potkal spoustu a ve skutečnosti se ponořil do studia té bombastické literatury čistě ze sebeobrany. Jeho zkušenosti byly stále stejné. Nejprve někdo nadhodil: "Vy ovšem, komodore, jste se za svého dlouhého pobytu ve vesmíru s těmihle podivnými předměty jistě setkal?" A když se tazateli nedostalo uspokojivé odpovědi, pokračoval v hovoru skrytou - často velmi chabě - narážkou, že se o tom buď bojí mluvit, anebo že nechce. Všechno další popírání bylo zbytečnou ztrátou energie.

Podle úsudku věřících tím jen potvrdil, že je vázán tajnou úmluvou.

Ostatní cestující tyhle zkušenosti neměli, takže Radley odrážel jejich námitky levou rukou. Dokonce ani Schuster, který se vyznal v právnickém kličkování, ho nedokázal přitlačit ke zdi. Veškeré jeho úsilí vycházelo stejně naprázdno, jako když se snažíte přesvědčit paranoika, že ho opravdu nikdo nepronásleduje.

"Copak se vám zdá možné," argumentoval Schuster, "že kdyby o tom věděly tisíce vědců, ani jediný by se nepodřekl? Tak obrovské tajemství je neudržitelné! To je, jako kdybyste chtěl skrývat Washingtonův pomník!"

"Však už se taky leckdo pokusil vyjevit pravdu," odpověděl Radley, "jenže jakýmsi záhadným způsobem vzaly vždycky všechny důkazy za své a s nimi i ti, kdo je chtěli vydat. Oni totiž v případě nutnosti dovedou být nemilosrdní."

"Ale vždyť jste nám říkal, že... oni... jsou ve spojení s lidskými bytostmi. Teď popíráte sám sebe."

"Ani v nejmenším. Dobro a zlo pracuje ve vesmíru stejně jako na Zemi. Někteří z nich nám chtějí pomáhat a jiní by nás chtěli využívat.

Ty dvě skupiny spolu bojují už tisíce let. Někdy se jejich konflikt rozšíří až na Zem. Tak byla například zničena Atlantida."' Hansteen už nedokázal potlačit úsměv. No ovšem, dříve nebo později se každý vytasí s Atlantidou. A pokud to není Atlantis, dojde na Lemurii nebo Mu. To jsou tučná sousta pro tyhle typy nevyrovnaných lidí, posedlých šířením záhad.

Celý tenhle problém se nakonec stal předmětem důkladného zkoumání psychologů. Bylo to - pokud se Hansteen správně pamatoval - v sedmdesátých letech dvacátého století. Psychologové došli k závěru, že kolem roku 1950 byla podstatná část obyvatel Země přesvědčena, že svět se řítí do záhuby a že jedinou nadějí je zásah z vesmíru. Lidé ztratili víru v sebe a hledali spásu z nebe.

Víra v létající talíře bujela mezi blázny z periferie lidské společnosti téměř přesně deset let. Pak náhle odumřela, jako když pomine epidemie. Psychologové dospěli k názoru, že k jejímu zániku přispěly dvě okolnosti: jednak to už lidi nebavilo a za druhé Mezinárodní geofyzikální rok přispěl k vysvětlení mnoha záhad. Stal se předzvěstí vstupu člověka do vesmíru.

V průběhu MGR byla obloha přeměřena a prověřena větším počtem odborníků a speciálních přístrojů, než tomu bylo za celou dosavadní historii. Kdyby se tehdy byli někde na hranici atmosféry vznášeli nebeští návštěvníci, soustředěné úsilí vědců by je bývalo rozhodně objevilo. Nic takového se však nestalo. A když byly ze Země vypuštěny první kosmické lodi s lidskou posádkou, stala se nezjistitelnost létajících talířů ještě podezřelejší.

Pro většinu lidí tahle záležitost skončila. Tisíce blíže neurčených létajících předmětů, které byly pozorovány po staletí, měly zkrátka nějakou přirozenou příčinu a s postupujícím rozvojem meteorologie a astronomie se pro ně našla spousta rozumných vysvětlení.

Na úsvitu vesmírného věku, kdy se lidstvu vrátila víra, že se může stát pánem svého osudu, přestal být ve světě o létající talíře zájem.

Nestává se často, aby po úplném odumření určité víry udržovala hrstka nejvěrnějších zašlý kult při životě pomocí fantastických "zjevení" a obcování s bytostmi z jiného světa, s nimiž prý se dá udržovat telepatické spojení. I v případech - a bylo jich mnoho -, kdy se jasně prokázalo, že všeobecně uznávaní proroci falzifikují důkazy, víra jejich oddaných ctitelů nebyla zviklána. Potřebovali své bohy na nebesích a za nic na světě se o ně nedali připravit.

"Ještě jste nám nevysvětlil," obrátil směr hovoru pan Schuster, "proč by ty talíře měly jít po vás. Čím jste si je tak rozhněval?"

"Byl jsem už na stopě některých jejich tajemství, a tak zvolili tuhle příležitost, aby se mě zbavili."

"Člověk by čekal, že si vymyslí něco méně pracného."

"Bylo by pošetilé se domnívat, že naše omezené rozumové schopnosti by mohly pochopit jejich způsob myšlení. Pro lidi bude například tato záležitost vypadat jako nešťastná náhoda a nikoho nenapadne, že to bylo úmyslné."

"To máte pravdu. Ale protože už se tedy stejně nedá nic dělal, mohl byste nám říct, jaká jejich tajemství jste odhalil? Všechny by nás to moc zajímalo."

Hansteen vrhl na Irvinga Schustera pátravý pohled. Právník mu až dosud připadal jako příjemný, ale upjatě seriózní člověk beze smyslu pro humor. Ta ironie se k němu nějak nehodila.

"Velmi rád," odpověděl Radley. "Musíme se vrátit do roku 1953, kdy americký astronom jménem O'Neill zpozoroval tady na Měsíci cosi neobvyklého. Na východním okraji oblasti Moře sporů objevil malý most.

Ostatní astronomové se mu pochopitelně vysmívali, ale ti méně zaujatí potvrdili, že most existuje. Avšak za několik let zmizel. Je nad slunce jasnější, že náš zájem obyvatele létajících talířů poplašil a že most rozmontovali."

Tohle tvé ,nad slunce jasnější', řekl si v duchu Hansteen, je kabinetní ukázka talířové logiky. Je to smělé non sequitur - tedy v logice závěr nevyplývající z předpokladů, na nichž je založen -, které nechává normální rozum bezmocně stát. Komodor o O'Neillove mostě v životě neslyšel, ale v historii astronomie se našly desítky zmínek o mylných pozorováních. Za klasický příklad mohly posloužit kanály na Marsu. I poctiví pozorovatelé o nich po léta psali, a přesto kanály neexistují, rozhodně ne v podobě jemného pavoučího pletiva, jak je zakreslil Lowell a další. Myslí si snad Radley, že v době, která uplynula mezi Lowellovým pozorováním a pořízením prvních jasných snímků Marsu, někdo ty kanály zaházel?

Hansteen byl přesvědčen, že i toho je Radley schopen.

Most, který pozoroval O'Neill, byl pravděpodobně pouze nějaký trik světla nebo hra stínů, které po Měsíci neustále postupují, jenomže tak jednoduché vysvětlení panu Radleymu nestačilo. A když se to tak vezme, co ten člověk vlastně dělá tady, několik tisíc kilometrů od Moře sporů?

Stejná myšlenka napadla i dalšího cestujícího a ten se na to pana Radleyho bez okolků zeptal. Pan Radley měl jako obvykle odpověď pohotově: "Doufal jsem, že odvrátím jejich pozornost, když budu vystupovat jako obyčejný turista. Vzhledem k tomu, že důkaz, který hledám, se nachází na západní polokouli, jel jsem na východ. Měl jsem v úmyslu dostat se k Moři sporů přes odvrácenou stranu Měsíce. V té části bych si byl rád prohlédl více míst. Jenže oni na mě vyzráli. Mohlo mě napadnout, že mě některý z jejich agentů vypátrá - mohou totiž na sebe vzít lidskou podobu. S největší pravděpodobností mě sledovali od chvíle, kdy jsem přistál na Měsíci."

"Ráda bych věděla," ozvala se paní Schusterová, která zřejmě brala Radleyho stále vážněji, "co teď s námi hodlají udělat."

"Co já bych za to dal. kdybych znal odpověď na tuto otázku, madam," odpověděl jí. "Víme, že hluboko v nitru Měsíce mají své jeskyně a do jedné z nich nás asi svrhli. Jakmile viděli, že záchrana je nablízku, zakročili znova. Mám vážné obavy, že v téhle hloubce se k nám už nikdo nedostane."

Tak s tímhle nesmyslem už by se mělo přestat, řekl si v duchu Pat. Zábavnou stránku jsme vyčerpali a teď nám ten blázen lidi zdeprimuje.

Ale jak ho umlčet?

Duševní poruchy se na Měsíci stejně jako ve všech pionýrských oblastech téměř nevyskytovaly, proto si Pat nevěděl rady - obzvlášť v tomto případě, který vzbuzoval důvěru a kupodivu dokázal přesvědčit. Byly chvíle, že sám začal uvažovat, jestli něco z Radleyho fantazírování není pravdivé. Za normálních okolností by ho byl před podobnými úvahami chránil jeho přirozený skepticismus, ale po tolika dnech napětí a úzkostného očekávání i jeho schopnost kritického hodnocení situace utrpěla. Zatoužil nenásilně zrušit magickou atmosféru, kterou ten přesvědčivý maniak vyvolal.

Ačkoli se při tom zastyděl, přece jen zauvažoval, jak coup de grace, neboli rychlá ,rána z milosti' elegantně vyprovodila Hanse Baldura do říše snů. Mimoděk - rozhodně ne vědomě - zachytil Hardingův pohled. S hrůzou shledal, že reakce se dostavila okamžitě.

Harding lehce přikývl a pomalu vstal. Ne! řekl Pat - ale jen pro sebe. Tak jsem to nemyslel. Nechtě toho ubohého blázna na pokoji.

Kdopak ví, co vy jste vlastně zač.

Vzápětí si oddechl, ale ne docela. Harding zůstal na svém místě, čtyři židle od Radleyho, a nezdálo se, že bude postupovat. Stál a s nezbadatelnym výrazem se díval na Novozélanďana. Možná soucitně, Pat si v tom šeru nebyl jistý.

"Myslím, že je na čase, abych i já proslovil svůj diskusní příspěvek," začal Harding. "Jedna z věcí, o nichž nám tu vykládal náš přítel, je určitě pravdivá. Jdou po něm. Jenže nikoli létající talíře, nýbrž jeho zaměstnavatelé a z jejich pověření já.

Wilfrede Georgi Radley, rád bych vám pogratuloval, na amatéra je to skvělá práce. Nebyla to špatná honička - z Christchurche do Astrogradu, do Clavia, Tycha a dál do Ptolemaia, na Plata, odtud do Port Rorisu a sem - kde asi cesta v nejednom směru končí."

Pan Radley se nezdál zaskočen. Královským gestem naklonil hlavu, jako by bral na vědomí Hardingovu existenci, ale neměl v úmyslu navazovat s ním známost.

"Někteří z vás už asi uhodli mé povolání," pokračoval Harding.

"Jsem detektiv. Většinou se zaměřuji na podvody. Je to zajímavá práce, ale jen zřídka se mi naskytne příležitost, abych o ni mluvil.

Tuhle možnost opravdu vítám.

Nemám žádný zájem - chci říct žádný profesionální zájem - na podivné víře pana Radleyho. Ať má pravdu nebo ne, nic se tím nemění na skutečnosti, že pan Radley je velmi bystrý účetní, který na Novém Zélandu vydělává slušné peníze. Ovšem ne tolik, aby si mohl zaplatit čtyřtýdenní pobyt na Měsíci.

Jak se ukázalo, nelámal si s financemi hlavu. Abyste byli informováni přesně - pan Radley je hlavním účetním v christchurchské pobočce akciové společnosti Univerzální cestovní úvěrové karty. Přehled o prodeji je dokonalý, a navíc karty procházejí dvojí kontrolou, ale panu Radleymu se přesto podařilo vystavit si kartu kategorie Q, která zahrnuje neomezené cestování po sluneční soustavě, kryje účty v hotelích a restauracích a na požádání si na ni může vybírat peníze až do výše pěti set dolarů. Karet tohoto typu není v oběhu mnoho a zachází se s nimi, jako by byly z plutonia.

Pan Radley není první, kdo se o něco takového pokusil. Stalo se už několikrát, že skutečný majitel kartu ztratil, a pokud ji našel nějaký obratný podnikavec, pár dní si užíval, než ho chytili. Ale jen pár dní. Ústřední kontrola šeku společnosti je ohromně pohotová.

Proti neoprávněnému použití karty existuje celá řada ochranných opatření. Zatím nejdelší honička trvala týden."

"Devět dní," vložil se neočekávaně do řeči pan Radley.

"Promiňte, vy to jistě víte přesněji. Tedy devět dní. Zatímco pan Radley byl na cestách skoro tři týdny, než jsme ho vypátrali.

Vzal si řádnou dovolenou a v kanceláři oznámil, že si pojede odpočinout někam na severní ostrov. Místo toho odjel do Astrogradu a odtud na Měsíc, čímž se zapsal do dějin. Stal se prvním člověkem - a doufáme, že i posledním - který opustil Zemi na úvěr.

Stále nám ještě vrtá hlavou, jak to dokázal. Jak například prošel automatickou kontrolou? Měl snad spojence v oddělení samočinných počítačů? Podobných otázek, které stojí v popředí zájmu Společnosti, je spousta. Doufám, pane Radley, že se mi svěříte a nebudete dál napínat moji zvědavost. Myslím, že za těchto okolností to není přemrštěný požadavek.

My víme, proč jste to udělal, proč jste zanechal dobrého bydla a dal se na cestu, která vede do vězení. Uhádli jsme vaše důvody, jakmile jsme zjistili, že jste na Měsíci. Ve Společnosti se vědělo o vašem koníčku, ale nikdo nic nenamítal, protože to neovlivňovalo vaši výkonnost. Vzali na sebe riziko a přijde je to pěkně draho."

"To je mi opravdu líto," odpověděl pan Radley důstojně.

"Firma se mnou vždycky dobře nakládala a já jsem se jí špatně odvděčil. Ale udělal jsem to pro dobrou věc. Kdyby se mi bylo podařilo nalézt důkaz -" Jenže v té chvíli všichni kromě inspektora Hardinga ztratili zájem o Radleyho a jeho talíře. Zvuk, na který tak dychtivé čekali, se konečně ozval.

Sonda inženýra Lawrence zašmátrala po střeše.