Arthur C. Clarke
překlad: Veronika Volhejnová

ZTRACENÉ SVĚTY 2001
Podrobný deník slavného dobrodružství
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

21. DISCOVERY

 

Diváci, kameramani a komentátoři na Orbitální stanici Jedna jen těžko poznávali, že se loď skutečně pohnula. Žádné hromobití, jaké provázívalo starty ze Země, se tady samozřejmě nekonalo; jedinou známkou akcelerace byla téměř nesnesitelná modrobílá záře plazmových trysek, které vystřelovaly proudy ionizovaného plynu rychlostí stovek kilometrů za vteřinu.

Dokonce i na palubě lodi bylo jediným zvukem, který pohonné jednotky vydávaly, slabé, vzdálené syčení, a jejich tah byl tak nepatrný, že tíže byla skoro zanedbatelná. Ale tento tah mohli udržovat hodiny a hodiny, mohli za sebou plivat svá hvězdná vlákna, žhavější než povrch Slunce. Až se trysky konečně uzavřou, bude se Discovery řítit ke hvězdám rychlostí víc než čtyřicet kilometrů za vteřinu.

Bowman a Kaminski – který mu dělal kopilota – měli málo co na práci. Mohli leda monitorovat všechny systémy a být připraveni rozhodovat, pokud by vyvstala situace, kterou by počítač nedokázal vyřešit v rámci svých zkušeností nebo naprogramování. Athéna ale pracovala výborně, měřila vzrůstající rychlost lodi a kontrolovala ji vteřinu po vteřině s radary na Zemi. Čas od času provedla drobnou korekci, která byla pro posádku zcela nepostřehnutelná, aby dostala Discovery zpátky na předem vypočítanou dráhu.

Necelou hodinu po startu oznámila, že bez problémů překročili první milník cesty. To hlášení bylo určeno čekající Zemi, protože posádka to ze svých přístrojů už věděla: i tak v nich ale ten klidný sopránový hlas vyvolal různé protichůdné emoce.

„Dosáhli jsme únikové rychlosti. Opakuji: Dosáhli jsme únikové rychlosti.“

Tady, vlastně už za nimi, bylo něco, co bylo kdysi nejvyšším cílem raketových konstruktérů. Ať se teď stane cokoli, Země už je nemohla přitáhnout zpátky. I kdyby hned v následující vteřině vypověděl motor službu, byli by i tak dosáhli svobody vesmíru a kroužili by navěky kolem Slunce jako samostatná malá planeta.

Čekaly je ještě celé hodiny akcelerace, ale tohle byl psychologický bod zlomu. I když oblaky obalená koule Země dosud dominovala obloze, už nad nimi neměla moc. Její gravitace, která je táhla zpět, je teď už mohla jen brzdit; nemohla jejich let ani zastavit, ani obrátit.

Žádný člověk, bez ohledu na to, kolikrát už do vesmíru letěl, nemohl na tento okamžik nereagovat. Jeho pocity závisely na tom, co za sebou zanechal; pro většinu z nich to byl okamžik nevýslovného smutku, jako poslední pohled na domov pro námořníka, který ví, že se nevrátí. Toto bylo rozloučení, jaké před současnou generací nikdy žádný člověk nezažil – rozloučení konečnější, než byla dříve smrt, protože Země si už nemohla vyžádat zpět ani jejich kosti.

Brzo poté byl odhozen první palivový stupeň. Akcelerace postupně klesla k nule, když z palivových nádrží vytekly i poslední drahocenné kapky paliva, a Discovery plula mezi hvězdami. Pak se výbušné západky čistě oddělily a přišlo jemné pošťouchnutí, když malé raketky oddělily obě části.

Bylo to zvláštní, vidět tu ve vesmíru plout jiný člověkem vyrobený objekt, když před chvilkou tu byly jen Země, Slunce a hvězdy. Trysky znovu zabraly a první stupeň pomalu mizel za zádí; zdálo se, jako by padal zpátky k Zemi, ale to byla samozřejmě iluze. Byl nyní oběžnicí Slunce a nikdy se neměl vrátit na planetu, která ho vytvořila.

O tři hodiny později, poprvé v zaznamenané historii letů, překročila Discovery další milník.

„Dosáhli jsme nyní sluneční únikové rychlosti,“ řekla Athéna. „Opakuji: Dosáhli jsme nyní sluneční únikové rychlosti.“

Bowman a Kaminski se na sebe od svých ovládacích pultů podívali se směsicí pýchy a posvátné bázně. Teď unikli nejen Zemi; vymkli se i sevření samotného Slunce. Pokud se sami záměrně nezbrzdí, mohou nyní proletět kolem všech planet – postupně by ztráceli rychlost, ale do sluneční soustavy by se už nevrátili. Za pár let by minuli oběžnou dráhu Pluta a letěli by dál, pomalu, ale nezadržitelně, směrem ke hvězdám. Mohlo by jim trvat milion let, než by dostihli tu úplně nejbližší; ale dostali by se tam.

A rychlost stále rostla, minutu po minutě, po celých osm hodin jemné akcelerace. Země teď byla jasný, couvající srpek pět set tisíc kilometrů vzdálený; i když z astronomického hlediska to bylo, co by kamenem dohodil, připadala jim dál než Jupiter. Pro posádku Discovery ležela v minulosti a bylo možné, že se k ní nikdy nevrátí. Jupiter byl pro ně budoucnost – a nic, kromě zcela nepravděpodobné možnosti přímého střetu s velkým meteoritem nebo asteroidem, jim nemohlo zabránit dostat se k němu. Protože loď se s dokonalou přesností stáčela na svou konečnou dráhu.

„Jedna minuta do navedení,“ řekla Athéna. „Za deset vteřin vypínáme hlavní motor.“

Někde daleko téměř neslyšitelné syčení trysek utichlo. S ním zmizel i poslední zbytek tíže, až na občasná přízračná ťuknutí a šťouchnutí nízkovýkonových noniových trysek, které prováděly nekonečně malé úpravy dráhy. Konečně se odmlčely i ony a Athéna oznámila: „Máme kurs k Jupiteru. Předpokládaný čas cesty dvě stě devatenáct dní pět hodin.“