Arthur C. Clarke
překlad: Veronika Volhejnová

ZTRACENÉ SVĚTY 2001
Podrobný deník slavného dobrodružství
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

22. DLOUHÝ SPÁNEK

 

Každý den se Slunce vzdálilo o tři miliony kilometrů a Země už nebyla víc než nejjasnější z hvězd. Discovery se bez námahy řítila do tmy, její motory mlčely, ale všechny ostatní její systémy fungovaly naplno.

Toto byla závěrečná „usazovací“ fáze, během níž posádka získá schopnosti, které by se nikdy nemohla naučit na Zemi, a dokonce ani na oběžné dráze. Jeden po druhém si navzájem kontrolovali své výkony, studovali všechno, co bylo známo nebo předpokládáno o jejich dosud tak vzdáleném cíli, a reagovali na simulované katastrofy.

K nejobávanějším z nich patřil oheň a meteority. Kosmická loď je ohněm ohrožena ještě víc než loď oceánská. Obsahuje velké zásoby koncentrované energie – chemické, mechanické, elektrické, atomové – z nichž kterákoli se může náhodně rozpoutat. Obden, v nejneočekávanějších dobách, vyhlašoval Bowman požární cvičení a všechna teplotní varovná čidla se kontrolovala s téměř fanatickou pečlivostí.

Pokud šlo o meteority, člověk mohl jen doufat v nejlepší a věřit statistikám. Úplná bezpečnost nebyla možná; každý den meteority bombardují loď, ale drtivá většina jich je tak malých, že znamení, která zanechají na vnějším plášti lodi, budou viditelná pouze pod mikroskopem. A těch pár, které by jím pronikly, zastaví vnitřní plášť.

Kdyby všechno šlo zcela podle plánu, nebude třeba, aby byť jen jediný člen posádky zůstal mimo hibernaci, dokud nedoletí k Jupiteru; Athena se dokáže postarat o celý chod lodi. Na sedmiměsíční cestě se ale něco nepředvídaného prostě stát muselo; bylo tedy moudré, aby byl aspoň jeden člověk k dispozici okamžitě.

A kterýkoli člověk, bez ohledu na svou stabilitu a vnitřní rovnováhu, potřeboval záložníka přinejmenším tolik jako Athéna. Jinak by ho mohl přemoci pocit osamělosti a on by vstoupil do oné říše nelidského odstupu, která v prvních dobách astronautiky způsobila tolik nehod.

Psychologové neměli rádi termín „odtržení“, protože ten vyvolával dojem náhlosti; jenže to slovo se ujalo. První lidé, kteří létali sami ve velkých výškách v balonech, i pionýři podmořských výzkumů ten jev zaznamenali už v padesátých letech. Byl to pocit vzdálení a naprostého odloučení od každodenního života, který nebyl ani v nejmenším nepříjemný. Naopak, mohl člověka uvést do stavu naprostého nadšení – a v tom právě spočívalo jeho nejhorší nebezpečí; v extrémních případech totiž mohl dokonce vést k pocitu všemocnosti. Vyskytly se případy, kdy se potápěči pokoušeli z podmořských základen vyplavat bez dýchacího přístroje; astronauti ignorovali jasná varování svých přístrojů. Někteří unikli důsledkům své zbrklosti; mnozí však ne.

Příčinou odtržení byla obvykle smyslová deprivace; stále aktivní mozek, připravený o normální tok informací, si začal budovat vlastní svět, který se málokdy shodoval se skutečností. Léčba byla prostá; když měl člověk pořád dost úkolů nebo neustále komunikoval se svými kolegy, nebyl téměř v nebezpečí.

Bowman tedy musel mít zástupce, a logickou volbou byl Peter.

Whitehead občas sám sebe nazýval „inženýrem zodpovědným za všechno ostatní“. Jiným Whiteheadovým oblíbeným rčením bylo, že každý problém má technické řešení – jde jen o to, vybrat to nejlepší. Jeho geniální nadání pro odstraňování problémů byl patrně jen další rys jeho nadprůměrné představivosti, protože to vypadalo, že se dokáže ztotožnit se svéhlavým strojem. Našli se i takoví, kdo tvrdili, že má nadpřirozené schopnosti, protože zatímco většina techniků musela své černé skříňky nakopnout, když se nechovaly, jak měly, Whiteheadovi stačilo se na ně zamračit.

Desátého dne, když se Bowman konečně definitivně přesvědčil, že loď bez problémů běží, svolal závěrečnou poradu posádky. Každý, kdo by se podíval na oněch šest mužů shromážděných na velitelském stanovišti, by je okamžitě dokázal rozdělit do dvou kategorií. Bowman a Whitehead byli v dobré fyzické kondici, kdežto ostatní čtyři byli obtloustlí. Padly mnohé vtipy o odsouzencích pojídajících vydatnou snídani a o dobytku krmeném na porážku. Ale vysokokalorická dieta s malým množstvím zbytkových látek byla nezbytnou přípravou na dlouhý spánek; nějaké to palivo potřeba bylo dokonce i při nízké úrovni metabolismu v hibernaci. Až se za něco víc než půl roku vzbudí, bude většina jejich tuku pryč.

A pryč bude i Země, ona jasná hvězda, která teď dominovala obloze. Až čtyři spáči příště otevřou oči, jejich domovská planeta bude ztracená v záři Slunce a nebi bude vládnout Jupiter.

Byl to vážný okamžik, tento rozchod; nikdo neměl chuť dělat obvyklé vtípky, protože všichni věděli, že se možná už nesetkají. A mužům, kteří se měli hibernovat, ačkoli tím vším už prošli a ačkoli chápali, že je to nezbytné, se do toho nechtělo. Každý z nich by si byl rád okamžitě vyměnil místo s Bowmanem nebo Whiteheadem.

„Do záznamu,“ řekl Bowman trochu nesvůj a koutkem oka pohlédl na televizní kameru, která sledovala velitelské stanoviště a neustále podávala zprávy o situaci domů na Zemi. Takhle blízko stále ještě fungovala v reálném čase; u Jupitera bude vysílat jen jedno políčko za vteřinu – ale to bylo pro účely sledování naprosto dostatečné.

„Všechny plánované testy byly dokončeny; nedošlo k žádným nečekaným problémům. Máme Den 10, což je doba, na kdy je naplánován počátek hibernace. Podle mého názoru bychom měli postupovat podle programu. Pokud někdo z vás nesouhlasí, řekněte to prosím teď.“

Nastalo poněkud neklidné ticho. Zdálo se, že každý čeká, že promluví někdo jiný, ale neudělal to ani jeden z nich. A nikdo nevěděl, že dr. Poole, který měl své vlastní tajné příkazy, sleduje jak Bowmana, tak Whiteheada, zda se na nich neprojeví známky nějaké poruchy. To, co viděl, ho uspokojilo.

„Dobře,“ pokračoval Bowman. „Víte všichni, co máte dělat. Jakmile budete připraveni, zavolejte prosím doktora.“

Všechno to bylo velmi úsečné, neosobní a věcné, ale samotná individuální loučení se nebudou odehrávat pod dohledem kamery. Kimball, Hunter, Kaminski a Poole jeden po druhém zamířili do svých kajut v centrifuze a dali si svých pár věcí do pořádku. Nakonec si jeden po druhém soukromě promluvili přes rádiový okruh se Zemí, a to byla jediná chvíle za celý let, kdy se magnetofony lodi vypnuly, zatímco byla vysílána slovní rozloučení. Pro většinu z nich to bylo martyrium, kterému by se raději vyhnuli, a v duchu byli rádi, že nemohou dostat žádnou přímou odpověď. Touhle dobou se signál zpožďoval asi o dvě minuty a konverzace se Zemí byla nemožná.

V poslední chvíli provedl Poole poslední testy na mužích, které bude brzo následovat do spánku. Každému z nich Bowman naservíroval maličko pozměněnou verzi trochu nuceného vtipu: „Ty máš kliku, ty mizero! Peter a já se tady budeme sedm měsíců dřít jako koně, a ty si budeš válet šunky.“

Pak začaly pulzovat proudy elektronarkózy a funkční posádka Discovery se snížila na pět, na čtyři, na tři…

„A je to,“ řekl dr. Poole. „Všichni spí jako miminka.“ Pohlédl na Bowmana s vážným, zamyšleným výrazem; byli spolu sami, Whitehead měl hlídku na můstku. „Jak se cítíš?“ zeptal se.

„Trochu utahaný, ale hrozně spokojený, že to všechno proběhlo tak hladce. Nedělej si o nás starosti, Kele. Až si pořežeme prsty nebo budeme mít pocit, že na nás leze rýma, tak tě vzbudíme.“

Poole se zasmál: „Připadám si jako starý venkovský doktor, který uvažuje, jestli ho telefon tentokrát nechá v klidu vyspat. Tak dobře – dej se do toho.“

Bowman připevnil Poolovi na hruď a pravé paždí pásy se senzory, pečlivě zkontroloval pásky na hlavě a uvedl do chodu vysokotlakou injekci. Ozvalo se krátké zasyčení, jak se do Poolova krevního oběhu násilím draly léky.

„Hezké sny, doktore,“ řekl Bowman.

„Měj se,“ odpověděl Poole. Začal počítat: „Jedna… dva… tři…,“ ale dál se nedostal.

Bowman chvilku stál a hleděl na svého spícího přítele. Napůl mu záviděl, že ho netíží odpovědnost. Pak, tichounce, ačkoli to nebylo nutné, se po špičkách vyplížil ven a šel za Whiteheadem na velitelské stanoviště.

Našel svého kolegu, jak s neskrývanou fascinací hledí na čtyři malé panýlky na monitorovací desce, označené KAMINSKI, KIMBALL, POOLE, HUNTER. Na každém bylo malé souhvězdí zelených světel, naznačující, že je všechno v pořádku.

A nad každým byla malá obrazovka, na níž se v pravidelném, pomalém rytmu pohybovaly tři sady čar. Bylo to tak hypnotické, že od toho ani Bowman nedokázal odtrhnout oči. Jedna linie ukazovala dýchání, druhá pulz, třetí EEG.

Panely označené Bowman a Whitehead byly ještě prázdné a bez života. Jejich čas přijde až za rok, na oběžné dráze Jupitera.