Arthur C. Clarke
překlad: Veronika Volhejnová

ZTRACENÉ SVĚTY 2001
Podrobný deník slavného dobrodružství
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

23. ZTRÁTA

 

Pro Bowmana byl prvním náznakem potíží tichý hlas, který na otevřeném okruhu řekl: „Dave – mám problémy s ovládáním.“ Whitehead to řekl poněkud podrážděně, ale nikoli vyplašeně.

Než Bowman stačil odpovědět, uviděl modul, jak se vynořil ze stínu lodi jen šest metrů pod hlavním pozorovacím oknem. Motor normálně fungoval a kosmický člun si udržoval přibližně stejný směr jako Discovery.

„Co se děje?“ zavolal. Pár vteřin se neozvalo nic, a modul byl už třicet metrů daleko, než Whitehead odpověděl.

„Zasekla se mi tryska na plný výkon,“ řekl docela klidně. „Nejdřív si dám trochu odstup, než se o něco pokusím.“

To bylo logické; prchající modul potřeboval hodně prostoru k manévrování. A ke skutečným obavám dosud nebyl důvod; Bowman si byl jistý, že Whitehead tu potíž brzo napraví, jako to už udělal mnohokrát v minulosti.

Vteřiny pomalu ubíhaly; modul dosud nabíral rychlost – a teď už byl tak daleko, že byl stěží k rozeznání. Ačkoli Whiteheadovi by nedělalo nejmenší potíže navést loď zpátky ze vzdálenosti mnoha kilometrů, neměl by to radši moc odkládat, aby nebylo pozdě; jeho hlavní motor totiž už za pár minut vyprázdní palivové nádrže.

Modul teď už byl jen malým bodem a jeho vzdálenost se pouhým okem nedala odhadnout. Whitehead na něj zaměřil navigační radar a s překvapením zjistil, že je jen tři kilometry daleko. Ale co bylo vážnější, pořád ještě se pohyboval rychlostí tři sta kilometrů v hodině.

„Petře!“ volal Bowman. „Co se to sakra děje? Nemůžeš to spravit?“

Poprvé se ve Whiteheadově hlase ozval strach.

„Řízení nereaguje,“ řekl. „Vypnu hlavní pojistku, abych odříznul šťávu. Pak ti zavolám.“

Vzápětí jeho rádio oněmělo. Bowman během čekání hledal modul dalekohledem a našel ho poměrně rychle. S hrůzou si všiml, že z raketové trysky vychází obláček bílé páry, což znamenalo, že loď stále ještě zrychluje.

Whitehead se ozval skoro hned nato.

„Nic,“ řekl úsečně. „Zkusím se otočit na pomocných.“

Byl to choulostivý manévr, ale za této situace logický nejbližší krok. I když nedokáže vypnout hlavní motor, měl by být schopen otočit směr, kterým nabírá svou nekontrolovatelnou rychlost. Tak by uprchlík konečně zastavil a nakonec by se začal vracet.

Bowman, napjatý, bledý a se zoufalým pocitem bezmoci, to všechno sledoval dalekohledem. V jeho zorném poli se zdál modul být jen pár metrů daleko a on viděl každý detail jeho konstrukce. Pak se k jeho nezměrné úlevě objevily drobné obláčky u směrových trysek a modul se začal pomalu otáčet kolem své osy.

Zrádný hlavní motor, stále ještě v plném tahu, zmizel z dohledu. Pak se mu naskytl pohled na člun z boku – a pak už hleděl do hlavního okna na sedící postavu svého přítele. Byl by viděl i výraz jeho tváře, nebýt toho, že na průhledných panelech se odráželo slunce.

„Dokázal jsi to!“ vykřikl. „Díky bohu!“

Člun se stále ještě řítil pryč rychlostí víc než tří set kilometrů za vteřinu – ale přinejmenším už rychlost ztrácel, nikoli nabíral, protože jeho hlavní motor teď fungoval jako brzda.

„Vypadá to tak,“ odpověděl Whitehead hlasem, v němž bylo slyšet obrovskou úlevu. „Já jsem věděl, že mě Betty nezklame, když se k ní budu slušně chovat.“

I když to Bowmanovi připadalo jako celé věky, netrvalo ani celou minutu, než Bowman poznal dokonce i bez pomoci radaru, že je Whitehead na cestě zpátky. Modul začal v dalekohledu růst – nejdřív pomalu – pak rychleji – a pak příliš rychle.

„Pořád tu věc zatracenou nemůžu vypnout,“ hlásil Whitehead. „Strašně je mi líto vyplýtvat tolik paliva, ale jak to vypadá, budu tady muset lítat tam a zpátky, než mi dojde šťáva.“

Bowmanovi se zdálo, že modul teď míří přímo na loď; to ovšem bylo z deště pod okap. Riziko, že Whiteheada ztratí, vystřídalo jiné, mnohem vážnější nebezpečí.

„Bacha na cestu,“ upozornil ho polekaně. „Myslím, že jsi na kolizním kurzu.“

„Já vím,“ sykl bez dechu Whitehead. „Snažím se ji zase otočit.“

Bylo příliš pozdě. Po krátký strašlivý okamžik se zdálo, že modul míří přímo do pozorovacího okna velitelského stanoviště. Pak, v posledním zlomku vteřiny, se manévrovací trysky otevřely a neposlušný letoun prosvištěl kolem zakřiveného trupu lodi a zmizel Bowmanovi z dohledu.

„Omlouvám se,“ řekl Whitehead. „Příště si dám větší-“

Zvuk nárazu se ozval zároveň v rádiu i v trupu lodi. Bowman se napůl zvedl ze sedadla a čekal, že se rozječí sirény a rozblikají červená poplachová světla. Nic se však nestalo; zřejmě šlo jen o škrtnutí, přinejmenším z hlediska Discovery. Ale co modul?

„Petře?“ volal. „Jsi v pořádku? Slyšíš mě?“

Žádná odpověď nepřišla. Bowman zesílil rádiový příjem na maximum a napínal uši. Nosná vlna dosud přicházela, ale to znamenalo jen málo. Doufal, že uslyší zvuk Whiteheadova dechu, dokonce i pokud se udeřil a je v bezvědomí. Ovšem jestli člun praskl, žádné dýchání by samozřejmě slyšet nebylo – a vůbec žádný zvuk, až na tlumený řev tryskového motoru, stejně silný jako dřív.

Hřmění motoru bylo slyšet pořád, ale nic víc. Bowman volal znova a znova; Whitehead neodpověděl. Zároveň rychle přejížděl očima obrázky ze záďových monitorů a po krátkém hledání člun našel pár set metrů daleko.

K jeho obrovské úlevě byl nedotčený – ale motor pořád běžel. Ať už byl Whitehead mrtvý nebo živý, modul ho unášel nezadržitelně od lodi pryč, a on s tím nemohl dělat naprosto nic.

„Petře!“ křičel do mikrofonu. „Petře, slyšíš mě?“

Pořád žádná odpověď – jen to děsivé řvaní trysek. Zdálo se mu, že trvá celou věčnost; pak najednou ustalo. Modul konečně vypotřeboval palivo.

Bowman se zase pokoušel zachytit zvuky dýchání přes sykot nosné vlny. Mikrofon byl jen pár centimetrů od Whiteheadových úst; jestli je v modulu ještě vzduch, měl by přece něco slyšet…

Skutečně se cosi ozvalo a on si teprve v té chvíli uvědomil, že sám zadržoval dech. Nejdřív bylo slyšet tlumené nárazy, pak nezřetelné útržky slov, jako když opilec vykřikuje ze spaní. Pak následoval krátký příval vynalézavých kleteb; Whitehead byl už zase plně při vědomí.

„Ahoj, Dave,“ řekl dřív, než ho Bowman stačil zavolat. „Už jsem v pořádku – mám jen bouli na čele – žádné jiné škody. Zaměříš mě?“

Krátký pohled na radar Bowmanovi ukázal, že člun je ještě pouhých sedm kilometrů daleko. To byla zcela zanedbatelná vzdálenost – ale rychle se zvětšovala. Protože přes ty intervaly brždění se modul řítil od Discovery rychlostí pět set čtyřicet kilometrů za hodinu.

Každou minutu zvětší svou vzdálenost o devět kilometrů – a tak dál, hodinu za hodinou, den za dnem. Ale za poměrně krátkou dobu to už samozřejmě Petera Whiteheada nebude zajímat.

Bowman nahlásil fakta a pak se rychle zeptal: „Jakou máš kyslíkovou rezervu, Pete?“

„Asi… pět hodin.“

„Jenom pět!“

„Jo. Byla to práce na jednu nádrž – nebo jsem si to aspoň myslel.“

Bowman nevyslovil to, co mu blesklo myslí, ale byl si jistý, že na totéž už připadl i Whitehead. Bylo vlastně jedno, kolik kyslíku v modulu bylo; patrně na tom teď stejně nebude záležet.

Několik vteřin se po rádiovém okruhu neozval žádný další zvuk; pak Whitehead řekl s odevzdaným smutkem: „No, tím to asi končí, Dave.“

„To tedy ne. Letím pro tebe. Vydrž.“

Znovu pauza, a pak Whitehead odpověděl: „To nemůžeš – stejně není dost času. A víš, že nesmíš opustit loď.“

„To tedy sakra můžu. Athéna to klidně zvládne sama. Jdu pro tebe.“

„Nebudeme si nic namlouvat. Kolik byl ten vektor rychlosti?“

„Sto šedesát metrů za vteřinu.“

„Zadej to číslo Athéně, jestli chceš. Já už odpověď znám.“

V hloubi duše ji znal i Bowman. Pokud by riskoval a opustil loď se svými čtyřmi spícími společníky, Whiteheada by nakonec dohnal. Ale to už by byli oba několik stovek kilometrů od Discovery – a pořád ještě by se pohybovali onou smrtící rychlostí sto šedesáti metrů za vteřinu. Záchranný modul by nejdřív musel tu rychlost zbrzdit a teprve potom by se mohl vydat na zpáteční cestu. A s tímhle nákladem navíc by se nedokázal vrátit.

Přesto Bowman zadal údaje Athéně. Odpověď přišla okamžitě: NEMOŽNÉ.

Na krátký okamžik, než se zase prosadily všechny ty roky výcviku, ho přemohl slepý vztek a on měl chuť bušit pěstmi do chladných displejů počítače. Ale to by nepomohlo ani Whiteheadovi, ani jemu samému. S matematickými zákony se přít nedá a je hloupé mít na ně vztek. Pokud se člověk rozhodne žít podle nemilosrdných rovnic vesmíru, musí podle nich i zemřít, když přijde čas.

Ale odmítl připustit porážku; lidé se takhle snadno nevzdávají. Vzpomněl si na Whiteheadovo vlastní oblíbené rčení: „Každý problém má technické řešení.“ Musí přece existovat nějaké řešení tohoto problému, jen kdyby na něj přišel.

Ta situace byla tak absurdní, tak naprosto ironická. On tady seděl v lodi, která dokáže překonat tři čtvrtě miliardy kilometrů vesmíru a cestovat rychlostí tisíců kilometrů v hodině – a nedokáže zachránit přítele, který odplouvá vstříc své smrti pouhých patnáct kilometrů od něj. Jestli se vrátí k Zemi, kdo kdy pochopí to strašlivé dilema? Vždycky tu zůstane ta nevyslovená otázka: „Ale přece jsi mohl něco udělat?“

Jenže tohle nebyl žádný televizní seriál, kde hrdina vytáhne z klobouku nějaké brilantní řešení. Tohle byl problém, který žádné řešení neměl.

„Dave?“ ozvalo se náhle z reproduktoru. „Nemůže loď něco udělat?“

I když Whitehead nebyl odborníkem na kosmické pohony, tohle rozhodně vědět musel. Sám fakt, že takovou otázku položil, naznačoval, že do jisté míry ztrácí sebekontrolu, ale Bowman mu to mohl jen stěží vyčítat. Zoufalý člověk se chytá stébla.

„Je mi líto, Petře,“ odpověděl taktně a trpělivě. „Víš, že hlavní reaktor je vypnutý a všechny trysky zakonzervované. Trvá víc než den otestovat je a rozběhnout.“

V duchu dodal: A ani pak by to nepomohlo. Akcelerace lodi byla tak malá, že by modul určitě nedohonila dřív, než skončí těch pět hodin.

Nejdelších pět hodin v Bowmanově životě.