Arthur C. Clarke
překlad: Veronika Volhejnová

ZTRACENÉ SVĚTY 2001
Podrobný deník slavného dobrodružství
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

24. PRVNÍ ČLOVĚK K JUPITERU

 

A pak, zatímco Bowman ještě stále uvažoval, co má teď dělat, Whitehead položil zvláštní otázku.

„Dave,“ zeptal se podivně bezvýrazným hlasem, „jsou někde blízko u nás nějaké asteroidy?“

„Podle efemerid ne. Proč?“

„Jestli jsem se nezbláznil, tak tu něco je – jen pár kilometrů ode mě.“

Bowmanovou první reakcí bylo překvapené zklamání. Nečekal, že se Peter začne sypat tak brzo, ale možná to byly ještě dozvuky té rány na hlavě. Tomu hlášení samozřejmě ani na okamžik nevěřil; vesmír byl tak neuvěřitelně prázdný, že blízký průlet jakéhokoli objektu byl z matematického hlediska prakticky nemožný. Whitehead má určitě halucinace; nejlepší bude mu neodporovat.

Ale totéž už napadlo i Whiteheada samotného.

„Ne – nemám vidiny,“ řekl, skoro jako by četl Bowmanovy myšlenky. „Už to vidím zase – každých patnáct vteřin to blikne. A rozhodně se to oproti hvězdám pohybuje – nemůže to být dál než nějakých osm deset kilometrů.“

„Můžeš mě nasměrovat?“

Bowman stále ještě nevěřil jedinému slovu, ale zapnul širokozáběrový radar – a vzápětí ohromením otevřel ústa.

Tadyhle ten bod byl Whitehead – teď třiatřicet kilometrů daleko; jenže třicet stupňů od něj, mnohem blíž k lodi, byl ještě jeden, větší.

„Kristepane!“ vykřikl. „Máš pravdu! A je strašně veliký. Počkej, mrknu na něj dalekohledem.“

Když vkládal radarové koordináty do teleskopu a čekal, až se přístroj obrátí ke správnému kvadrantu oblohy, vířily mu hlavou nesouvislé, protichůdné pocity. Možná mají oba halucinace. Nazíráno s chladnou hlavou bylo tohle to nejpravděpodobnější vysvětlení.

A pak, jen na pár vteřin, mu hlavou prolétla naivní myšlenka, výplod toužebných přání. Nejsou sami; je tu ještě jiná loď, která přilétá, aby zachránila Whiteheada na poslední chvíli… Samozřejmě by to nemohla být loď ze Země; musela by to být leda –

Obraz hvězd se stabilizoval. Uprostřed toho pole bylo bezpochyby něco velkého a zjevně umělého, co se kovově blýskalo, jak se to pomalu otáčelo v slunečním světle. Bowman chvějícími se prsty přidával na zvětšení.

Pak se fantazie rozplynula a on si poprvé uvědomil rozsah katastrofy, která postihla celou výpravu. Věděl teď, proč nezazněl žádný poplach, když se Whiteheadův modul srazil s lodí. Minul sice trup, ale zasáhl cíl skoro stejně důležitý.

Před jeho očima se vzdaloval celý komplex dálkové antény. Stále ještě se otáčel silou toho nárazu. Obrovská parabola o průměru dvanácti metrů, menší talíře shromážděné kolem ní, veškeré vybavení, které mělo jejich rádiový paprsek vysílat k Zemi na vzdálenost tři čtvrti milionu kilometrů – to všechno pomalu odplývalo zpátky ke Slunci.

Vzpurný modul, který zpečetil osud Petera Whiteheada, zničil také jejich jediné spojení se Zemí.

„Je to zvláštní,“ podotkl Whitehead, když minul vzdálenost devíti set kilometrů, „ale stejně nevím, jakou zprávu bych komu poslal. Se všemi jsem se rozloučil na Zemi; jsem rád, že to nemusím prodělat celé znova.“ Odmlčel se a dodal. „Měl jsem tam holku, ale ta mi řekla, že na mě nebude čekat. Ještě že.“

Ve Whiteheadově hlase byl slyšet podivný nezájem a odtažitost. Zdálo se, že se lidské rase vzdaluje i duchem, nejen tělem. Možná, že se do hry pomalu zapojují ochranné mechanismy jeho mozku a hasí ohně citů, jako strojník potápějící se lodi zháší kotle, aby na poslední chvíli nezpůsobily výbuch.

Konečně řekl: „Rád bych viděl Zemi; škoda, že se ztrácí ve Slunci. Ale Jupiter vypadá krásně; připadá mi už tak blízko. Doufám, že to dokážete – doufám, že najdete, co hledáte.“

„Budeme dělat, co budeme moci,“ odpověděl Bowman a těžce polkl. „To se neboj.“ Napadlo ho, jestli si Whitehead vůbec uvědomil, že řekl „vy“, ne „my“. Vědomě či nevědomě se už nepočítal k výpravě.

Těžké minuty pomalu odplývaly. Bowman čekal s pocitem smutku a bezmoci. Jestli si Whitehead přeje zůstat sám se svými myšlenkami, budiž; v takovéhle chvíli ho on rozhodně nebude nutit k nezávaznému tlachání.

Rádiové spojení s modulem bylo dosud zoufale čisté; vůbec to nevyvolávalo pocity vzdálenosti nebo odloučení. Na tak zanedbatelnou vzdálenost stačila nízkovýkonová vysílačka na velitelském stanovišti docela dobře. I když byla určena ke komunikaci s vesmírnými moduly pracujícími v bezprostředním okolí lodi, pro tento úkol měla dosah víc než dostatečný.

Pak Whitehead zcela nečekaně řekl: „Rád bych, abys pro mě udělal jednu věc, Dave.“

„Samozřejmě.“

„Pusť nějakou muziku – něco radostného.“

„Co bys chtěl?“

„Třeba Pastorální. Ano, to by asi bylo ono.“

Na půl cestě mezi Marsem a Jupiterem se dvě malé a postupně se od sebe vzdalující bublinky světla a tepla rozezněly zvuky jara. Když symfonie dozněla a ztichla, byl modul víc než patnáct set kilometrů daleko.

V dalekohledu ho bylo možno ještě docela jasně rozeznat, ačkoli drobnější detaily už vidět nebyly. Každým dnem předběhne Discovery o dalších dvanáct tisíc kilometrů, a ačkoli její budoucí polohy bude možno předpovědět navěky, brzo se ztratí mezi hvězdami.

„Dave,“ ozval se náhle Whitehead, „slyšíš mě ještě?“ Jeho hlas zněl živěji – méně odtažitě a vzdáleně. Bylo to, jako by dospěl k nějakému rozhodnutí a už jen bezmocně nečekal.

„Slyším tě úplně jasně.“

„Ještě je tu něco, co musím udělat. Chci zjistit, co se vlastně stalo. Mně už to teď může být jedno – ale někomu jinému to třeba pomůže.“

Ta myšlenka už Bowmanovi také přišla na mysl, ale chtěl, aby ten nápad dostal Whitehead sám. Pocítil absurdní nutkání říct: „Buď opatrný!“ a s námahou ho potlačil.

Místo toho se zeptal: „Co myslíš, že se stalo?“

„Při posledním úkolu jsem byl třicet minut ve stínu a všiml jsem si, že začalo být hodně chladno; výhřevný systém měl nejspíš výpadky. Ne že by to bylo moc vážné – ale je možné, že tím mrazem prasklo některé potrubí. Nejspíš něco sáklo; trochu paliva se mohlo dostat ven a zamrznout na řízení. Není mi sice jasné, jak se to mohlo stát, ale je to jediná teorie, která dává smysl. V každém případě půjdu ven a ověřím to. Ve skafandru mám vzduch na třicet minut. Zavolám ti, až odtlakuju modul.“

„Budu poslouchat,“ slíbil Bowman. Přišlo mu strašně těžké cokoli říct – dokonce i ty nejjednodušší odpovědi byly skoro nemožné. Dosud ho ochromoval pocit naprosté bezmoci a nedostatečnosti; osamělost přijde později.

Věděl přesně, co se Whitehead pokouší udělat. Až vypustí vzduch z modulu, otevře průlez a bude ručkovat kolem pohonné jednotky na záď. Nebude pro něj těžké sejmout ochranné příklopy a možná uvidí, co se stalo. Nebylo to příliš pravděpodobné, ale za pokus to stálo. A rozhodně to bylo lepší než pasivně čekat na konec.

Uplynula minuta – dvě minuty. Teď už tam přece musí být!

„Petře – našel jsi něco?“ zavolal konečně Bowman.

Žádná odpověď. Zavolal znova, a pak ještě jednou.

Pak mu to začalo být divné. Třeba se něco stalo – ale pokud ano, byla to tentokrát skutečně nehoda?

Znovu zavolal do ticha, ale to už si byl jistý, že odpověď se nikdy nedozví.

Jsou chvíle, kdy největším hrdinstvím je zemřít tiše a nenápadně. To Peter Whitehead udělal; víc nikdo žádat nemohl.

A za dva měsíce, jeden a půl milionu kilometrů před svými kolegy, bude první ze všech lidí, kdo dosáhne Jupitera.