Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
„Panebože, už jde!“ řekl Sean Murphy. Bezhlavě chytil zdravotní karty, naskládané před ním na stole, a vrhl se do místnosti za sesternou v sedmém patře Weberova pavilónu nemocnice Boston Memorial.
Peter Colbert, jeho kolega z třetího ročníku medicíny na Harvardské universitě, byl náhlým zmatkem zaskočený.
Rozhlédl se kolem, ale nic neobyčejného neviděl. Vypadalo to jako na jakémkoli rušném interním oddělení. V sesterně bylo živo jako v úle, pilně tam pracovala vrchní sestra a čtyři další sestry, které měly službu.
Kolem jelo několik ošetřovatelů, vezoucích pacienty na vozících. Z haly se nesla varhanní hudba k poslednímu televiznímu seriálu. Jediný člověk, blížící se k sesterně, který sem nepatřil, byla přitažlivá sestřička, které by Peter přidělil osm nebo devět bodů z možných deseti. Jmenovala se Janet Reardonová. Peter ji znal. Byla to dcera z jedné ze starých vznešených bostonských rodin, chladná a nedotknutelná.
Peter odstrčil židli od psacího stolu vedle stojanu s kartami a otevřel dveře do zadní místnosti. Byla to víceúčelová prostora s psacími stoly, pulty, počítačovým terminálem a malou ledničkou. Sestry si tu ke konci každé služby předávaly hlášení a ty, které si nosily jídlo s sebou, tu i obědvaly. Vzadu byl záchod.
„Co se to sakra děje?“ ptal se Peter. Byl hrozně zvědavý. Sean stál u zdi a karty měl přitisknuté k hrudi.
„Zavři dveře!“ poručil Sean.
Peter vstoupil do místnosti. „Ty máš něco s Reardonovou?“ Byla to napůl otázka a napůl ohromené zjištění. Sean si Janet poprvé všiml asi před dvěma měsíci na začátku jejich společné praxe ve třetím ročníku medicíny.
„Kdo je sakra tohle?“ ptal se na ni tenkrát Petra s pootevřenými ústy.
Před ním stála jedna z nejkrásnějších žen, kterou kdy viděl. Právě slézala z pultu, na kterém stála, když sundávala něco z jedné z horních polic, které byly téměř nedosažitelné. Viděl, že má postavu, která by byla ozdobou každého časopisu.
„To není tvůj typ,“ řekl mu tenkrát Peter. „Takže zavři pusu. Ve srovnání s tebou je to královna. Znám nějaký kluky, co se pokoušeli s ní chodit. Je to nemožný.“
„Nic není nemožný,“ řekl Sean a dál ohromeně Janet pozoroval.
„Obyčejnej kluk jako ty se nemůže dostat ani na první metu,“ namítl Peter. „Natož aby se dostal do cíle.“
„Chceš se vsadit zval ho tenkrát Sean Pět dolarů jestli se pleteš.
Než dokončíme medicínu, bude žíznit po mým těle.“
V tu chvíli se Peter jen smál, ale teď se na svého kamaráda díval s novým respektem. Myslel, že Seana za poslední dva měsíce tvrdé dřiny poznal dobře, a teď ho takhle překvapil v téměř poslední den studia.
„Otevři trošku dveře a podívej se, jestli už je pryč,“ řekl Sean.
„Vždyť je to hloupý,“ protestoval Peter, ale stejně vyhlédl pootevřený- mi dveřmi. Janet stála u stolu a mluvila s Carlou Valentinovou, vrchní sestrou. Peter zavřel dveře.
„Je tam,“ řekl.
„Sakra!“ vykřikl Sean. „Teď se mi zrovna nechce s ní mluvit. Mám teď moc práce a nestojím o nějakou scénu. Neví, že mám jet do Miami na tu stáž do Forbesova onkologického centra. Chci jí to říct až v sobotu večer.
Bude asi pěkně nasraná.“
„Takže ty s ní fakt chodíš?“
„Jo, nabírá to docela na obrátkách,“ řekl Sean. „Což mi připomíná: dlužíš mi pět dolarů. A můžu ti říct, že to nebylo lehký. Ale nakonec zvítězilo mé neodolatelné kouzlo a vytrvalost. Řekl bych, že to byla hlavně ta vytrvalost.“
„A přefiks ji?“
„Nebuď sprostej,“ okřikl ho Sean.
Peter se zasmál. „Já a sprostej?“ „No od tebe to teda sedí, to je vrchol.“
„Jde o to, že to začíná brát moc vážně,“ vysvětloval Sean. „Myslí si, že když jsme se spolu párkrát vyspali, tak z toho musí být něco stálýho.“
„Slyším snad něco o manželství?“ zeptal se Peter.
„Ode mě teda ne,“ řekl Sean. „Ale ona si to tak zřejmě představuje. Je to šílený, zvlášť, když mě její rodiče nemůžou ani vidět. A je mi sakra teprve šestadvacet.“
Peter znovu otevřel dveře. „Ještě pořád tam je, baví se s nějakou sestrou. Asi má volno nebo co.“
„To je teda ohromný!“ řekl Sean sarkasticky. „Tak budu teda pracovat tady. Musím doplnit ty karty.“
„Budu ti dělat společnost,“ řekl Peter. Vyšel ven a vrátil se s několika zdravotními kartami v ruce.
Pracovali beze slova. Opisovali údaje z malých kartiček, které nosili v kapse. Na každé kartičce byly nejnovější údaje z laboratorních vyšetření jim přidělených pacientů. Měli shrnout všechny dosavadní údaje pro studenty, kteří na praxi nastoupí prvního března.
„Tohleto je můj nejzajímavější případ,“ poznamenal Sean po půlhodině.
Pozvedl tlustou kartu. „Nebýt jí, tak bych nikdy neslyšel o Forbesově onkologickém centru.“
„Mluvíš o Helen Cabotové?“
„Přesně o té potvrdil Sean.
„Dostal jsi všechny zajímavý případy, ty kaňoure. A Helen je navíc kočka. V jejím případě všichni přímo prosili, aby je zavolali na konzultaci.“
„Jo, ale tahle kočka nakonec má několik mozkovejch nádorů,“ řekl Sean. Otevřel kartu a prohlédl několik z dvou set stránek. „Je to smutný. Je jí jen jedenadvacet a je to nejspíš smrtelný. Má jedinou naději - že ji přijmou u Forbesa. Mají tam neuvěřitelný úspěchy s tím typem nádoru, který ona má.“
„Přišlo už její poslední vyšetření z patolky?“
„Jo, včera,“ kývl Sean. „Má meduloblastom. Ten je dost vzácný, tvoří asi jen dvě procenta ze všech mozkových nádorů. Trochu jsem si to na- studoval, abych mohl dneska odpoledne při vizitě zazářit. Většinou se objevuje u malých dětí.“
„To je teda nešťastná výjimka,“ poznamenal Peter.
„Tak úplná rarita to zase není,“ řekl Sean. „Dvacet procent meduloblastomu se vyskytlo u pacientů, kterým je přes dvacet. Všechny to překvapilo a nikdo na to nepřišel proto, že má mnohočetné tumory. Její ošetřující lékař si původně myslel, že to jsou metastázy pravděpodobně z vaječníku. Ale mýlil se. Teď o tom chce napsat článek do New England Journal oí Medicine.“
„Někdo říkal, že není jen krásná, ale i bohatá,“ řekl Peter.
„Její otec je šéf nějaký obří softwarový společnosti,“ vysvětlil Sean.
„Cabotovi určitě nejsou chudáci. Forbesovo centrum si určitě se svýma prachama můžou dovolit. Doufám, že ti doktoři v Miami budou schopný pro ni něco udělat. Není totiž jen hezká, ale je to i sympatická holka.
Chodil jsem si s ní povídat.“
„Pamatuj si, že doktor by se nikdy neměl zamilovat do pacientky,“ varoval Peter.
„Helen Cabotová by byla pokušení i pro svatýho.“
Janet Reardonová šla po schodech zpátky na dětské oddělení v pátém poschodí. Čtvrthodinovou pauzu na kávu strávila tím, že se pokoušela najít Seana. Sestry v sedmém poschodí říkaly, že ho viděly, jak vyplňuje zdravotní karty svých pacientů, ale neměly ponětí, kam potom zmizel.
Janet měla starosti. Už několik týdnů špatně spala, vzbouzela se ve čtyři nebo v pět ráno, dávno před budíkem. Starosti jí dělal Sean a jejich vzájemný vztah. Když ho poznala, odrazovalo ji jeho hrubé, frajerské chování, i když se jí líbily Seanovy jakoby středozemské rysy, černé vlasy a nápadně modré oči. Než Seana potkala, netušila Janet, co znamená termín „černý Irčan.“
Zpočátku odolávala, když se s ní Sean pokoušel sblížit. Měla dojem, že nemají nic společného, ale Sean se nenechal odradit. Janet provokovala také jeho neobyčejná inteligence.
Nakonec si s ním dala schůzku v přesvědčení, že tím jeho přitažlivost pro ni skončí. Ale nebylo tomu tak. Brzo zjistila, že Seanovo rebelantské chování je pro ni silné afrodisiakum. Úplně změnila názor a říkala si, že všichni její předešlí kluci byli příliš obyčejní, předvídatelní. A zároveň si uvědomila, že se upoutala na představu takového manželství, jaké mají její rodiče, s někým, kdo by byl pro ni společensky přijatelný. A pak se jí zmocnilo Seanovo drsné kouzlo a Janet se zamilovala.
Došla k sesterně na dětském oddělení a uvědomila si, že má ještě pět minut volna. Prošla dveřmi do zadní místnosti a namířila si to k automatu na kávu. Potřebovala se nějak povzbudit, aby přečkala zbytek dne.
„Vypadáš, jako bys právě ztratila pacienta,“ zavolal nějaký hlas.
Janet se otočila a uviděla svou kamarádku Dorothy Mac Phersonovou, sestru z oddělení, jak sedí s nohama na stole.
„Je to snad skoro stejně zlý,“ řekla Janet. Dala si jen půl šálku kávy.
Většinou už po poledni žádnou kávu nepila. Došla k Dorothy a těžce se posadila na kovovou kancelářskou židli. „Ti muži,“ dodala se zoufalým povzdechem.
„To je obvyklá stížnost,“ usmála se Dorothy.
„Ten můj vztah se Seanem Murphym nikam nevede,“ řekla po chvíli Janet. „Už mi to jde na nervy a musím s tím něco udělat. A kromě toho,“ dodala se smíchem, „to poslední, co bych chtěla, je muset přiznat mámě, že ho odhadla naprosto správně.“
Dorothy se usmála. „To si dovedu představit.“
„Už se to dostalo tak daleko, že mám dojem, že se mi vyhýbá,“ řekla Janet.
„A promluvili jste si o tom?“
„Snažila jsem se,“ odpověděla Janet. „Ale rozebírání citů není jeho silná stránka.“
„No to je jedno, možná by ses s ním měla večer sejít a říct mu, co jsi právě řekla mně.“
„Haha,“ zasmála se Janet pohrdavě. „Je pátek večer. Nejde to.“
„Má službu?“ zeptala se Dorothy.
„Ne,“ odpověděla Janet. „Každý pátek večer se schází s kamarádama v jednom baru. Manželky a holky si s sebou neberou. Je to tradiční pánská jízda. A v tomhle případě v tom jsou, podle jakési irské tradice, i bitky.“
„To zní dost hnusně,“ poznamenala Dorothy.
„Člověk by řekl, že po čtyřech letech na Harvardu, po dalším roce molekulární biologie na MIT a teď po třech letech na lékařské fakultě už z toho vyroste. Ale naopak to vypadá, že tyhle páteční flámy jsou pro něj ještě důležitější než dřív.“
„To bych teda nesnesla. Myslela jsem si, že to je hrozný, jak je můj muž blázen do golfu, ale proti tomuhle to nic není. Jde při těchhle pátečních pánských jízdách taky o ženský?“
„Občas jezděj do nějakýho podniku, kde je striptýz. Ale většinou jen sedí v baru s klukama, pijou pivo, vyprávěj si vtipy a dívají se na sport v televizi. Tak mi to aspoň popisoval. Samozřejmě jsem tam nikdy nebyla.“
„Snad bys měla uvažovat o tom, proč s tímhle mužem vlastně chodíš.“
„Přemýšlela jsem o tom,“ kývla Janet. „Zvlášť poslední dobou, hlavně kvůli tomu, že jsme spolu moc nekomunikovali. Nemáme ani kdy si spolu promluvit. Za prvé studuje na lékařské fakultě, pak má ještě ten svůj výzkum. A ještě k tomu si na Harvardu dělá doktorát.“
„Ten ale musí být inteligentní.“
„To je to jediný, co ho zachraňuje,“ řekla Janet. „Tohle a ještě jeho tělo.“
Dorothy se zasmála. „Aspoň něco tohle tvý trápení vysvětluje. Ale mýmu manželovi by takovýhle pubertální páteční flámy neprošly. Já bych tam vrazila a udělala mu ostudu, že by nestačil koukat. Mužský budou vždycky trochu kluci, ale všechno by mělo mít svý meze.“
„Nevím, jestli bych tohohle byla schopná. Upila kávy a uvažovala o tom nápadu. Problém byl v tom, že byla celý život hrozně pasívní a pouze na události reagovala, když už se přihodily. Možná, že právě tímhle se do současných obtíží dostala. Možná by se měla přinutit být asertivnější.
„Zatraceně, Marcie!“ zařval Louis Martin. „Kde sakra jsou ty plány?
Řekl jsem ti, že je chci mít na stole.“ Aby zdůraznil svou nelibost, bouchl do stolu, až se papíry rozlétly všude kolem. Měl mizernou náladu už od půl páté, kdy se probudil s tupou bolestí hlavy. Když pak v koupelně hledal aspirin, pozvracel se do umyvadla. Ta příhoda ho šokovala. Předtím, než zvracel, ho nic nevarovalo, ani necítil nevolnost.
Marcie Delgadová přispěchala do kanceláře svého šéfa. Celý den na ni hulákal a pořád proti ní něco měl. Klidně se natáhla přes psací stůl a přistrčila papírové desky přímo před Louise. Na nich bylo tiskacími písmeny napsáno PLÁNY PRO SCHŮZI RADY 26. ÚNORA.
Louis jí ani nepoděkoval, natož aby se omluvil. Sebral papíry a vyhrnul se z kanceláře. Ale po pár krocích si nemohl vzpomenout, kam to vlastně jde. Nakonec se upamatoval, že jde vlastně do zasedací místnosti, ale nebyl si jistý, které jsou to dveře.
„Dobré odpoledne, Louisi,“ řekl jeden z členů správní rady, který přicházel za ním. Otevřel jedny ze dveří po pravé straně.
Louis vešel do místnosti a byl naprosto dezorientovaný. Odvážil se pohlédnout na lidi sedící kolem dlouhého stolu. Šokovalo ho, že nepoznává ani jedinou tvář. Sklopil oči ke svazku papírů, které držel v ruce, a spatřil, jak padají na zem. Ruce se mu třásly.
Louis Martin ještě chvilku stál a hlasy v místnosti postupně umlkaly. Oči všech přítomných se obracely k jeho tváři, která děsivě zbledla. Pak se mu obrátily oči v sloup a prohnul se do oblouku. Padl naznak, hlava mu tupě udeřila o podlahu pokrytou kobercem. Jakmile dopadl, začalo se jeho tělo zachvívat, až pohyby přešly v divoké, tonicko-klonické křeče.
Nikdo z členů správní rady ještě nikdy neviděl záchvat grand mal a tak všichni ohromeně přihlíželi. Nakonec jeden z nich překonal šok a běžel k Louisovi. A pak už se i ostatní členové správní rady rozběhli k telefonům, aby zavolali pomoc.
Než dorazil lékař a ošetřovatelé, záchvat přešel. Louise sice ještě trochu bolela hlava a byl omámený, ale jinak se cítil relativně normálně. Už neměl pocit, že se nemůže zorientovat. Vlastně ho dost rozčilovalo, když mu říkali, že měl záchvat. On sám byl přesvědčen, že pouze omdlel.
První člověk, který se Louisovi na pohotovostním oddělení bostonské nemocnice věnoval, byl lékař, který se představil jako George Carver.
Vypadalo to sice, že spěchá, ale byl důkladný. Provedl předběžné vyšetření a sdělil Louisovi, že ho budou muset přijmout do nemocnice, i když se zatím neporadili s Louisovým soukromým lékařem, Clarencem Handlinem.
„Je ten záchvat nebezpečný?“ zeptal se Louis. Po operaci prostaty, kterou prodělal asi před dvěma měsíci, ho rozhodně nelákala představa dalšího pobytu v nemocnici.
„Budeme to muset konzultovat s neurologem,“ řekl George.
„Ale co si o tom myslíte vy?“ trval na svém Louis.
„Záchvaty, které se náhle objeví u dospělého, mohou znamenat organickou mozkovou chorobu,“ odpověděl lékař.
„A co kdybyste takhle mluvil anglicky?“ navrhl Louis. Nesnášel lékařský žargon.
„Strukturální, to je ..“ váhal lékař. „Něco nenormálního v mozku, ne v jeho funkci.“
„Myslíte něco jako mozkový nádor?“ zeptal se Louis.
„Mohl by to být nádor,“ přikývl neochotně lékař.
„Panebože!“ Louis cítil, jak mu po celém těle vyrazil chladný pot.
George pacienta uklidnil, jak jen mohl, a odešel se podívat, jestli už volal Louisův soukromý lékař. Ten se ještě neozval. Pak zavolal na konzultaci neurologa. Nakonec požádal sestru, aby zavolala medika, který má na pohotovostním oddělení na starosti příjem pacientů.
„Mimochodem,“ řekl George sestře ještě než se vrátil k Louisi Martinovi. „Jak se jmenuje ten medik?“
„Sean Murphy,“ odpověděla sestra.
„A do prdele,“ řekl Sean, když mu pípadlo v kapse pláště konečně zmlklo.
Byl si sice jistý, že Janet už dávno zmizela, ale pro jistotu otevřel dveře zvlášť opatrně a rozhlédl se po sesterně. Neviděl ji, a tak vešel. Musel volat ze sesterny, protože Peter zabíral telefon v zadní místnosti, volal do laboratoře.
Než začal telefonovat, přistoupil k vrchní sestře Carle Valentinové.
„Hledá mě někdo tady?“ zeptal se s očekáváním. Doufal že ano, protože pak by šlo jen o nějakou rutinní záležitost. Bál se, aby ho nevolali z přijmu nebo z pohotovosti.
„Teď tu pro tebe nic nemáme,“ řekla Carla.
Sean pak zavolal na ústřednu a dověděl se špatnou zprávu. Byl to příjem na pohotovostním oddělení.
Věděl, že čím dříve anamnézu pacienta udělá, tím lépe. Rozloučil se tedy s Peterem, který stále ještě telefonoval, a šel dolů po schodech.
Za normálních okolností to Seana na pohotovosti bavilo. Měl rád ten pocit vzrušení a napětí. Ale odpoledne posledního dne praxe už o další případ nestál. Zpracovat případ trvalo harvardskému medikovi celé hodiny a zahrnovalo čtyři až deset stran hustě popsaných poznámkami.
„Je to zajímavý případ,“ řekl George, když Sean přišel. George měl u ucha telefonní sluchátko a čekal, až ho spojí s radiologii.
„To říkáš vždycky.“
„Ale opravdu,“ trval na svém George. „Viděl jsi někdy edem papily?“
Sean zavrtěl hlavou.
„Vem si oftalmoskop a podívej se na zakončení nervů v obou očích.
Vypadají jako miniaturní hory. Znamená to, že je zvýšený nitrolební tlak.“
George Seanovi přistrčil zprávu z pohotovosti.
„Co mu je?“ zeptal se Sean.
„Já bych řekl, že mozkový nádor. Měl v práci záchvat.“
V tu chvíli se ve sluchátku ozval někdo z radiologie a George objednal CT mozku statim.
Sean vzal oftalmoskop do ruky a šel se podívat na pana Martina. Neuměl příliš dobře tento přístroj používat, ale díky své vytrvalosti a louisově trpělivosti se mu po chvíli podařilo zahlédnout nahloučená nervová zakončení.
Vypracování anamnézy byl pro mediky těžký úkol i za těch nejlepších okolností, ale dělat to v ordinaci pohotovosti a pak v čekárně rentgenu bylo ještě desetkrát horší. Sean byl vytrvalý a kladl pacientovi všechny možné otázky, na které si jen vzpomněl, zvláště se ptal na nedávná onemocnění. Sean zjistil, co se ještě nikdo z lékařů, kteří s Louisem mluvili, nedověděl. Zapsal si, že pacienta začala asi týden po operaci prostaty, kterou prodělal počátkem ledna, pobolívat hlava, že měl horečku, bylo mu nevolno a zvracel. Sean tuto informaci zjistil těsně před tím, než Louise začali složitě vyšetřovat na CT. Pak už technik Seana vykázal pryč od přístroje do vedlejší místnosti.
Kromě technika, který měl na starosti CT, bylo v místnosti mnoho lidí včetně doktora Clarence Handlina, Louisova lékaře, George Carvera, který pacienta přijímal a Harryho O'Briana, specialistu na onkologickou neurologii. Všichni se tlačili kolem CT monitoru a čekali, až se objeví první „řezy“.
Sean odtáhl George stranou a řekl mu o Louisově horečce, bolestech hlavy a nevolnostech.
„To je dobře, žes na to přišel,“ řekl George a zamyšleně si mnul čelist.
Zřejmě se pokoušel najít vztah mezi těmito dřívějšími symptomy a současným problémem. „Ta horečka je na tom zvláštní,“ podotkl. „Říkal, že to byla vysoká horečka?“
„Ne moc vysoká, kolem osmatřiceti. Bylo to jako by byl nastydlý nebo měl trochu chřipku. Ať to bylo, co to bylo, přešlo to samo od sebe.“
„Možná, že to má nějakou souvislost,“ uvažoval George nahlas. „Ten chlápek je ale v každém případě opravdu nemocný. Vzpomínáš na Helen Cabotovou, co leží nahoře?“
„Jak bych na ni mohl zapomenout,“ řekl Sean. „Je to přece moje pacientka.“
„Nádory tohohle chlápka vypadají hodně podobně jako ty její,“ vysvětloval George.
Skupina lékařů kolem CT monitoru začala vzrušeně hovořit. Objevovaly se první řezy. Sean s Georgem se postavili za kolegy a nakukovali jim přes rameno.
„A tady jsou,“ ukazoval Harry koncem tužky. „Jsou to rozhodně nádory. O tom není pochyb. A tady je další malej.“
Sean se natahoval, aby viděl.
„Pravděpodobně jsou to metastázy,“ tvrdil Harry. „Takovéhle mnoho- četné tumory musejí pocházet odněkud odjinud. Byla ta prostata nezhoubná?“
„Naprosto,“ přikývl doktor Handlin. „Celý život byl úplně zdravý.“
„Kouřil?“ zeptal se Harry.
„Ne,“ řekl Sean. Lidé před ním trochu uhnuli, aby lépe viděl na HCT monitor.
„Budeme muset udělat kompletní vyšetření na zjištění metastáz.“
Sean se nahnul k monitoru. Nádory byly zcela zřetelné i pro jeho nezkušené oko. Ale nejvíc ho upoutalo, jak se ty nádory podobají nádorům Helen Cabotové, jak už George řekl. A přesně tak jako ty její, byly všechny umístěny ve velkém mozku. Tohle bylo zvláště zajímavé na Heleniných nádorech, protože meduloblastomy se většinou vyskytují ve velkém mozku a ne v mozečku.
„Vím, že podle statistik musíme uvažovat o metastázách z plic, tlustého střeva nebo z prostaty,“ řekl George. „Ale jaká je pravděpodobnost, že se díváme na stejný nádor jako má Helen Cabotová? Jinými slovy na mnohočetný mozkový nádor jako meduloblastom.“
Harry potřásl hlavou. „Pamatuj si, že když slyšíš dusot kopyt, měl bys myslet na koně a ne na zebry. Případ Helen Cabotové je ojedinělý, i když bylo v poslední době ve Státech zaznamenáno pár podobných případů.
Ale přesto bych se s každým vsadil, že se tu díváme na metastatické nádory.“
„Na jakém oddělení si myslíš, že by měl být?“ zeptal se George.
„To vyjde na stejno,“ řekl Harry. „Když bude na neurologii, budeme muset konzultovat internistu kvůli léčení metastáz. A když bude na interně, budeme potřebovat konzultace na neurologii.“
„Když my jsme si vzali Cabotovou,“ navrhl George, „co kdybyste si ho zase vzali vy. Přece jen líp spolupracujete s neurochirurgií.“
„Klidně,“ řekl Harry.
Sean tiše zasténal. Celá ta jeho práce s anamnézou byla k ničemu.
A když pacienta přijmou na neurologii, spadne do klína medikovi, který je na praxi tam. Ale aspoň to znamená, že má Sean volno.
Sean kývl na George, řekl mu, že ho uvidí později při vizitě, a pak vyšel z místnosti. Přestože měl ještě spoustu práce se svými zápisy, rozhodl se, že půjde na návštěvu. Vzhledem k tomu, že na Helen Cabotovou v poslední době myslel a také o ní mluvil, chtěl ji také vidět. Vystoupil z výtahu v sedmém poschodí, šel přímo k pokoji číslo 708 a zaklepal na pootevřené dveře.
Helen Cabotové se dařilo vypadat půvabně i navzdory dohola ostříhané hlavě s několika modřinami. Měla jemné rysy a výrazné velké zelené oči.
Měla perfektní zářící pleť jako modelka. Ale byla bledá a bylo na ní zřetelně vidět, že je nemocná. Ale přese všechno se jí obličej rozzářil, když uviděla Seana.
„Á, můj oblíbený doktor,“ řekla.
„Budoucí doktor,“ opravil ji Sean. Nebavilo ho hrát si na doktora, jako to dělali někteří medici. Od té doby, kdy odmaturoval, měl dojem, že si hraje na něco, co ve skutečnosti není. Nejdřív hrál roli studenta na harvardské universitě, pak rok předstíral, že studuje MIT, a teď si hraje na medika.
„Už jsi slyšel tu dobrou zprávu?“ zeptala se Helen. Posadila se i přes to, že byla tak slabá po všech prodělaných záchvatech.
„Řekni mi to,“ pobídl ji Sean.
„Přijali mě na léčení do Forbesova onkologického centra.“
„No to je fantastický!“ radoval se Sean. „Tak teď ti můžu říct, že tam mám taky namířeno. Bál jsem se o tom mluvit, dokud neuslyším, že tam taky pojedeš.“
„To je ale skvělá náhoda!“ řekla Helen. „Teď tam budu mít kamaráda.
Nejspíš víš, že zvlášť u toho mého typu nádoru tam dosahujou stoprocentní remise.“
„To vím,“ kývl Sean. „Mají přímo neuvěřitelné výsledky. Ale není to žádná náhoda, že tam budeme spolu. To kvůli tvýmu případu jsem se zajímal o Forbese. A jak už jsem ti říkal, součástí mýho výzkumu je molekulární základ rakoviny. Takže jsem byl děsně unešenej, když jsem objevil kliniku, kde mají stoprocentní úspěšnost v léčení nějakého typu rakoviny. Zdá se mi ohromně zvláštní, že jsem o tom nečetl nikde v odborné literatuře. A tak tam zkrátka chci jet a přesně zjistit, co dělají.“
„Zatím je to jen experimentální léčba,“ řekla Helen. „Otec mi to zdůrazňoval. Myslím, že zatím raději nic nepublikovali, protože si nejprve chtějí být jisti tím, co tvrdí. Ale ať už publikujou nebo ne, nemůžu se dočkat, až tam nastoupím na léčení. Je to první záblesk naděje od doby, co začala celá tahle hrůza.“
„Kdy tam jedeš?“ zeptal se Sean.
„Někdy příští týden. A ty?“
„Já vyrazím na cestu v neděli za rozbřesku. Měl bych být na místě někdy v úterý ráno. Budu tam na tebe čekat.“ Sean natáhl ruku a stiskl Helen rameno. Helen se usmála a položila svou ruku na jeho.
Janet skončila služba, a tak podala hlášení a vydala se do sedmého poschodí hledat Seana. Sestry měly opět dojem, že ho před okamžikem viděly, ale teď zmizel. Nabídly se, že jí ho najdou, ale Janet ho raději chtěla překvapit. Protože už bylo po čtvrté hodině, říkala si, že nejpravděpodobnější místo, kde ho najde, bude laboratoř doktora Cliíforda Walshe. Doktor Walsh byl Seanův konzultant.
Aby se do laboratoře dostala, musela Janet vyjít z nemocnice, obrnit se proti studenému větru, projít kus po Longíellow Avenue, zatočit k lékařské fakultě a vyjít do třetího patra. Ještě než otevřela dveře laboratoře, věděla, že se nepletla. Skrz mléčné sklo poznala Seanovu postavu. Způsob, jakým se pohyboval, jí připadal tak známý. Jeho pohyby byly rychlé a účelné.
Janet vstoupila do místnosti, zavřela za sebou dveře a zaváhala. Bavilo ji chvilku Seana pozorovat. Kromě něj tam byli ještě tři lidé v pilné práci.
Rádio hrálo klasickou hudbu. Nikdo nemluvil.
Byla to dost stará a přeplněná laboratoř se stoly s kamennými deskami.
Nejnovějším zařízením byly počítače a několik velkých analyzátorů.
Sean už jí několikrát vysvětlil téma své disertační práce, ale Janet si stále nebyla stoprocentně jista, že to všechno chápe. Hledal specializované geny zvané onkogeny, které měly schopnost přimět buňky, aby se staly karcinogenní. Sean jí vysvětlil, že onkogeny zřejmě vznikají z buněk takzvané „buněčné kontroly“. Určité typy virů zvané retroviry mají tendenci je chytat, aby stimulovaly produkci virů v budoucích hostitelských buňkách.
Janet při těchto výkladech občas přikývla, ale vždycky ji víc zajímalo Seanovo nadšení, než téma, o kterém mluvil. Uvědomovala si také, že si potřebuje prostudovat alespoň základy molekulární genetiky, aby rozuměla problémům Seanova výzkumu. Sean měl tendenci předpokládat, že toho ví víc, než tomu ve skutečnosti bylo. A v této oblasti přicházely nové poznatky přímo obrovským tempem.
Janet stála u dveří a pozorovala Seana. Obzvlášť obdivovala jeho široká ramena a štíhlý pas. Pak ji začalo zajímat, co to vlastně dělá. Vždycky dřív, když ho ve dvou posledních měsících navštěvovala, připravoval nějaké přístroje k analýze. A teď to naopak vypadalo, že přístroje ukládá a uklízí laboratoř.
Janet ho několik minut pozorovala a čekala, jestli si jí všimne. Pak udělala několik kroků a postavila se vedle něj. Měřila metr pětašedesát a byla tedy relativně vysoká. Vzhledem k tomu, že Sean měřil jen něco málo přes metr sedmdesát, dívala se mu přímo do očí, zvlášť když měla vysoké podpatky.
„Copak to tu provádíš?“ zeptala se znenadání.
Sean nadskočil. Byl natolik soustředěný, že ani nevěděl, že je Janet za ním.
„Jen tu uklízím,“ řekl provinile.
Janet se naklonila a pohlédla do Seanových neskutečně modrých očí.
Chvilku její pohled opětoval, ale pak uhnul očima.
„Uklízíš?“ Očima klouzala po prázdném laboratorním stole. „To je ale překvapení.“ Znovu pohlédla Seanovi do očí. „Co se to tu děje? Takhle jsi tu ještě nikdy uklizeno neměl. Nezatajil jsi mi snad něco?“
„Ne,“ šeptl Sean, pak chvilku přemýšlel a dodal: „No, vlastně ano. Jedu na dvouměsíční stáž.“
„Kam?“
„Na Floridu, do Miami.“
„Tys mi to nechtěl říct?“
„Samozřejmě, že jsem chtěl. Měl jsem v úmyslu ti to říct zítra večer.“
„Kdy jedeš?“
„V neděli.“
Janet se zlostně rozhlížela po místnosti. Bezmyšlenkovitě ťukala prsty do desky laboratorního stolu. Ptala se sama sebe, jestli si zaslouží, aby se k ní Sean takhle choval. Pohlédla na něj a řekla: „Tys chtěl čekat a říct mi to až večer před tím, než pojedeš?“
„Dozvěděl jsem se to až tenhle týden. Teprve předevčírem se to potvrdilo. Chtěl jsem počkat na ten správný moment.“
„Vzhledem k našemu vztahu si myslím, že ten správný moment byl, když jsi se to dozvěděl. Do Miami? A proč teď?“
„Pamatuješ se na tu pacientku, o které jsem ti říkal. Tu s tím meduloblastomem.“
„Myslíš Helen Cabotovou? Tu hezkou studentku?“
„To je ona,“ potvrdil Sean. „Když jsem četl o tom jejím nádoru, zjistil jsem. . „ Odmlčel se.
„Co, jsi zjistil?“ ptala se Janet.
„Vlastně jsem se to dočetl,“ opravil se Sean. „Jedna ze sester říkala, že se Helenin otec dověděl o nějaké léčbě, kde dosahujou stoprocentní remise. A tuhle léčbu provádějí ve Forbesově onkologickém centru v Miami.“
„Takže ses rozhodl jet. Jen tak, zničehonic.“
„Ne tak úplně,“ řekl Sean. „Mluvil jsem s doktorem Walshem, který tam náhodou zná ředitele, nějakého Randolpha Masona. Před mnoha lety spolu pracovali v Národním zdravotním institutu. Doktor Walsh mu o mně řekl a dohodl, že mě pozvou.“
„Tohle není právě vhodná doba,“ řekla Janet. „Dobře víš, že mi náš vztah dělá starosti.“
Sean pokrčil rameny. „To mě mrzí. Ale mám teď čas a tohle pro mě může být důležitý. Snažím se taky zkoumat molekulární základy rakoviny.
Jestli dosahují stoprocentní remise u určitého typu nádoru, pak to musí mít souvislost i s jinými typy nádorů.“
Janet se udělalo mdlo. City se v ní bouřily. Pokud šlo o její duševní stav, zdálo se jí, že Seanův odjezd je to nejhorší řešení složité situace. Ale zase na druhou stranu měl vážné důvody. Nemůže se na něj přece dost dobře zlobit nebo mu bránit. Byla úplně zmatená.
Vždyť existuje telefon,“ uklidňoval ji Sean. „A taky neletím bůhvíkam. Je to jen na pár měsíců. Pochop, že tohle by mohlo být dost důležitý.“
„Důležitější než náš vztah?“ vyhrkla Janet. „Důležitější než naše budoucnost?“ Hned se cítila trapně. Takovéhle pubertální poznámky si mohla odpustit.
„Hele, přece se nebudeme hádat. Vždyť srovnáváš jabka s hruškama,“ řekl Sean.
Janet si zhluboka povzdechla a snažila se zadržet slzy. „Promluvíme si o tom později,“ vypravila ze sebe. „Tohle není moc šikovné místo pro citové výlevy.“
„Dneska večer nemůžu,“ řekl Sean. „Je pátek a...“
„A musíš jít do toho pitomýho baru,“ vykřikla Janet. Viděla, jak se ostatní lidé v místnosti otočili a dívají se na ně.
„Janet, nekřič! Sejdeme se v sobotu, jak jsme se domluvili, a můžeme si promluvit.“
„Víš přece, jak jsem špatná z toho, že odjedeš, a tak nechápu, že pro jednou nemůžeš vynechat pití s kámošema.“
„Pozor, Janet,“ varoval Sean. „Kámoši jsou pro mě důležitý. Mám mezi nima svý kořeny.“
Jejich oči se setkaly, plné nepřátelství. Pak se Janet otočila a vyšla z laboratoře.
Sean se s trapným pocitem rozhlédl po spolupracovnících. Většina z nich uhýbala jeho pohledu. Doktor Cliíford Walsh se mu ale díval do očí. Byl to mohutný muž s plnovousem. Měl na sobě bílý plášť s rukávy vyhrnutými k loktům.
„Zmatky tvůrčí práci neprospívají,“ poznamenal. „Doufám, že tahle nepříjemnost těsně před odjezdem neovlivní tvé chování v Miami.“
„To v žádném případě ne.“
„Pamatuj si, že jsem se kvůli tobě obzvlášť snažil,“ řekl doktor Walsh.
„Ujistil jsem doktora Masona, že budeš pro jeho ústav opravdový přínos.
Zvlášť se mu zamlouval fakt, že máš hodně zkušeností s monoklonálními protilátkami.“
„Tos mu řekl?“ ptal se Sean znechuceně.
„Z našich rozhovorů jsem usoudil, že ses o to zajímal. Tak se moc nerozčiluj.“
„Ale to už bylo před třema rokama,“ vysvětloval Sean. „S proteinovou chemii už jsem se úplně rozešel.“
„Já vím, že tě teď zajímají onkogeny. Ale chtěls to místo a tak jsem dělal, co jsem považoval za nejlepší, aby tě tam pozvali. Až tam budeš, tak můžeš vysvětlit, že by ses radši věnoval molekulární genetice. Jak tě tak znám, nedělám si starosti, že bys neřekl, co si myslíš. Jen se snaž být taktní.“
„Četl jsem nějaké práce jejich ředitelky,“ řekl Sean. „Jsou pro můj výzkum přímo ideální. Zabývají se onkogeny a retroviry.“
„To je doktorka Deborah Levyová,“ řekl doktor Walsh. „Třeba s ní budeš moci spolupracovat. Ale ať už to vyjde nebo ne, buď rád, že tě takhle narychlo pozvali.“
„Chci tam jet a pořádně dělat.“
„Slib mi, že nebudeš dělat potíže.“
„Já?“ zdvihl Sean obočí. „Přece mě snad znáš?“
„Znám tě až moc dobře,“ řekl doktor Walsh. „V tom je právě ten problém. Býváš zbrklý, ale zaplaťpámbu jsi aspoň inteligentní.“
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky