Robin Cook

EPIDEMIE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

21. sobota 23. března 1996, 8. 30

JAK Terese slíbila, přišla Jacka několikrát během noci vzbudit Pokaždé si pár minut povídali. Když se Jack ráno probudil, měl hlavu plnou rozporných myšlenek.

Pořád byl Terese vděčný za její péči, ale cítil se nesvůj, kolik toho na sebe prozradil.

Při snídani vyšlo najevo, že Terese se cítila právě tak nedobře, jako on sám. V osm třicet se k oboustranné úlevě rozloučili před budovou agentury. Terese odešla do studia, kde ji podle jejích vlastních slov dnes čekal pracovní maraton.

Jack se vydal zpátky do svého bytu. Několik hodin strávil uklízením spouště, kterou mu tam zanechali Černí králové.

Pomocí nedokonalého nářadí dokonce opravil dveře, jak nejlépe uměl.

Když dal byt trochu do pořádku, vydal se do Ústavu. Tento víkend neměl sice mít službu, ale chtěl věnovat nějaký čas zvládnutí restů, které čekaly na vyřízení. Chtěl také zjistit, zda během noci nepřišly z Všeobecné nějaké další infekční případy. Věděl, že na pohotovosti tam byly den předtím hlášeny tři vážné případy horečky Skalistých hor, a obával se, že by je mohl najít u nich mezi novými příjmy.

Silně postrádal své kolo a obíral se myšlenkou na koupi nového. Aby se dostal do práce, jel podzemní dráhou, ale nebylo to nijak výhodné. Musel dvakrát přestupovat. Systém newyorské podzemky je výhodný, chcete-li se dostat ze severu na jih, ale ze západu na východ, to je něco docela jiného.

Dokonce i po dvojím přestupování musel ujít šest bloků pěšky. Drobně pršelo, a jelikož neměl deštník, dorazil v poledne do budovy soudní patologie úplně mokrý.

Víkendy vypadaly v Ústavu úplně jinak než všední dny. Všude byl mnohem menší provoz. Jack vešel hlavním vchodem a služba jej vpustila dál. V jedné z přijímacích kanceláří zahlédl silně rozrušenou rodinu, a jak procházel kolem, uslyšel vzlykání.

Prohlédl si rozpis lékařských služeb na tento víkend a byl rád, že mezi nimi našel Laurie. Podíval se také na hlavní seznam případů přivezených během minulé noci. Přeběhl ho očima a zděsil se, když uviděl známé jméno. Nancy Wiggensovou přivezli ve čtyři ráno! Předběžná diagnóza zněla horečka Skalistých hor.

Našel ještě další dva případy se stejnou diagnózou: Valerie Schaferová věk třicet tři, a Carmen Chavezová, věk čtyřicet sedm. Usoudil, že to byly ty druhé dva případy z pohotovosti ve Všeobecné z předešlého dne.

Sešel dolů a nakoukl do pitevny. Pracovalo se u dvou stolů.

Jack nerozeznal, kdo oni dva lékaři jsou, ale soudě podle výšky hádal, že jedním z nich je Laurie.

Když se převlékl do chirurgického a navlékl na sebe skafandr, vešel přes umývárnu do pitevny.

„Co tu děláš?“ zeptala se Laurie, když ho spatřila. „Máš mít volno a užívat si.“

„Nemůžu to venku vydržet,“ zavtipkoval Jack. Naklonil se dopředu, aby se podíval na tvář pacienta, na němž Laurie právě pracovala, a srdce se mu zastavilo. Prázdnýma očima bez života na něho zírala Nancy Wiggensová. Po smrti vypadala ještě mladší než zaživa.

Jack rychle odvrátil zrak.

„Znal jsi tu osobu?“ zeptala se Laurie. Její citlivý vnitřní radar okamžitě zaznamenal Jackovu reakci.

„Jen zběžně,“ přiznal.

„Je to hrozné, když zdravotnický personál podlehne chorobě svých pacientů,“ poznamenala. „Předtím jsem dělala ošetřovatelku která pečovala o pacienta, co jsi ho dělal včera.“

„To jsem předpokládal,“ poznamenal. „A co ten třetí případ?“

„Tu jsem dělala nejdřív. Byla z centrálního zásobování.

Nechápu, jak ta se mohla nakazit.“

„Povídej mi o tom,“ pokrčil rameny. „Dělal jsem jiné dva případy z centrálního zásobování. Jeden byl mor a druhý tularemie. Taky tomu nerozumím.“

„Ať to vyřeší někdo povolanější,“ prohlásila.

„Naprosto souhlasím,“ přikývl. Pak ukázal na Nancyiny orgány. „Cos našla?“

„Všechno odpovídá horečce Skalistých hor. Chceš se podívat?“

„To teda chci.“

Laurie mu předvedla všechny podstatné patologické změny.

Jack konstatoval, že to všechno naprosto odpovídá tomu, co objevil u Lagenthorpa.

„Kladu si otázku, jak to, že onemocněli jen tři, když to bylo tak moc zlé,“ řekla Laurie. „Interval mezi objevením prvních symptomů až po okamžik úmrtí byl mnohem kratší, než je obvyklé. Vyplývá z toho, že šlo o mimořádně patogenní mikroby, ale kde jsou v tom případě další pacienti? Janice mi řekla, že pokud je nemocnici známo, žádné další případy nejsou.“

„Takhle podobně to vypadá i u těch dalších chorob,“ řekl.

„Neumím si to vysvětlit, zrovna tak jako si neumím vysvětlit tolik dalších aspektů všech těchhle nákaz. Proto mě to přivádí k šílenství.“

Laurie se podívala na hodiny a byla překvapena, jak je už pozdě. „Musím s tím pohnout,“ poznamenala. „Sal musí brzy odejít.“

„Proč bych ti nemohl pomoct já?“ nabídl se. „Řekni Salovi, že už může jít.“

„To myslíš vážně?“

„Absolutně vážně. Dáme se do toho.“

Sal byl rád, že může odejít trochu dřív. Laurie a Jackovi šla práce od ruky, a tak skončili docela brzy. Vyšli z pitevny společně.

„Co si něco zakousnout v jídelně?“ zeptala se Laurie. „Zvu tě.“

„Tak fajn,“ souhlasil Jack.

Oba se vysoukali ze skafandrů a zmizeli každý ve své šatně.

Jack se oblékl a vyšel ven na chodbu. Tam čekal, až se Laurie objeví.

„Nemusel jsi na mě čekat…,“ spustila, ale zarazila se.

„Máš oteklou čelist!“

„To ještě není všechno,“ ušklíbl se. Odhalil zuby a ukázal na levý řezák. „Vidíš ten uštípnutý zub?“

„Jasně že vidím, přikývla. Stála s rukama na bocích, oči zúžené. Vypadala jako rozzlobená matka před zlobivým dítětem.

„Že ty jsi spadl z toho tvého kola?“

„Kéž by,“ odtušil s neradostným smíchem. Pak jí vypověděl celou historku, jenom Terese vynechal. Lauriin výraz tváře se změnil z hraného rozzlobení na nedůvěru.

„To je vydírání!“ prohlásila rozhořčeně.

„Myslím, že svým způsobem ano. Ale pojd, nenecháme si zkazit náš gurmánský oběd.“

Z potravinových automatů v jídelně si vybrali, co šlo.

Laurie si vzala polévku, zatímco Jack si vybral sendvič se salátem z tuňáka. Odnesli si jídlo ke stolu a posadili se.

„Čím víc přemýšlím o tom, cos mi řekl, tím bláznivěji to vypadá,“ poznamenala. „Co tvůj byt?“

„Poněkud poničený,“ odpověděl. „Ale nevypadal nijak slavně ani předtím, než se to stalo, takže to zas tak moc nevadí.

Nejhorší je, že mi sebrali kolo.“ „Myslím, že by ses měl přestěhovat,“ řekla Laurie rozhodně. „Neměl bys tam bydlet tak jako tak.“

„Je to teprve druhé vloupání,“ oponoval jí.

„Doufám, že se tam nechystáš dneska večer zůstat? To je děsná představa,“

„Ne, dneska mám fůru práce. Čekám partu jeptišek, co přijedou do města, a já jim mám dělat průvodce.“

Laurie se zasmála.

„Hele, naši dneska pořádají menší večírek. Nechtěl bys přijít? Bylo by to rozhodně příjemnější než sedět v tom zplundrovaném bytě.“

„To je od tebe velmi milé,“ řekl. Stejně jako Teresino počínání včera v noci, i tohle pozvání bylo něčím zcela nečekaným. Jacka to dojalo.

„Byla bych moc ráda, kdybys přišel,“ řekla Laurie. „Co ty na to?“

„Ty ale víš, že nejsem nijak zvlášť společenský“

„Toho jsem si vědoma. Ale já tě nechci přivádět do úzkých.

Dokonce se ani nemusíš rozhodnout teď hned. Večeře je v osm a stačí, když zavoláš půl hodiny předem, pokud se rozhodneš přijít. Tady máš můj telefon.“ Napsala číslo na ubrousek a podala mu je.

„Obávám se, že na večírcích nejsem zrovna skvělý společník.“

„No, to už je na tobě,“ usmála se. „To pozvání platí. A teď, jestli mě omluvíš, mám ještě další dva případy.“

Jack se za ní díval, jak odchází. Od prvního dne na něj udělala dojem, ale vždycky o ní přemýšlel jen jako o jednom z talentovanějších kolegů, nic víc. A teď najednou si všiml, jak je pozoruhodně přitažlivá, s jemně modelovanými rysy, jemnou pletí a krásnými kaštanovými vlasy.

Než vyšla ze dveří, Laurie zamávala a Jack její zamávání opětoval. Celý nesvůj vstal, uklidil tác a vydal se do své pracovny. Cestou ve výtahu přemýšlel, co se to s ním děje.

Roky mu trvalo, než stabilizoval svůj život, a teď se zdá, že se jeho dobře vystavěná ulita bortí.

Když dorazil do své pracovny, sedl si za stůl a třel si spánky ve snaze uklidnit se. Cítil, že je rozrušený, a věděl, že v takovém stavu umí být impulsivní.

Když se mu zdálo, že už se dokáže soustředit, přitáhl si nejbližší složku záznamů a otevřel ji. Pak se pustil do práce.

Do čtyř odpoledne zvládl tolik písemností, kolik jen šlo.

Odešel z Ústavu a vydal se podzemní dráhou domů. Jak tak seděl v drncajících vagónech podzemky s ostatními ztichlými lidmi, kteří vypadali jako živé mrtvoly, umiňoval si, že si musí znovu pořídit kolo. Jezdit sem tam podzemím jako krtek nebylo nic pro něho.

Dorazil k domu a neztrácel ani chvilku. Schody bral po dvou.

Na prvním odpočívadle našel spícího opilého bezdomovce, ale nijak ho to nevyvedlo z míry. Jen ho překročil a uháněl dál.

Byl rozrušený a potřeboval fyzické cvičení, a čím dřív se dostane na hřiště, tím bude šťastnější.

U dveří krátce zaváhal. Zdálo se, že vypadají stejně, jak je zanechal. Odemkl a nakoukl do bytu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tam někdo vnikl. Trochu nejistě přešel ke kuchyni a nahlédl dovnitř. Ulevilo se mu, když ani tam nikoho nenašel. V ložnici vytáhl oblečení na basketbal: o několik čísel větší kalhoty, rolák a svetr. Rychle se převlékl. Zašněroval si boty, popadl čelenku a míč, a už spěchal ze dveří.

V sobotu odpoledne bývalo na hřišti vždycky velice rušno, zvlášť pokud se vyvedlo počasí. Obvykle bylo připraveno nastoupit takových dvacet třicet lidí a tato sobota nebyla výjimkou. Ranní déšť už dávno ustal. Když se Jack blížil ke hřišti, napočítal čtrnáct lidí, kteří čekali, až si budou moci zahrát. To znamenalo, že bude muset pravděpodobně čekat dva další zápasy, kromě toho právě probíhajícího, než se dostane do hry.

Nenápadně kývl na pozdrav pár lidem, které znal. Etiketa žádala, aby nedal najevo žádné pocity. Když si vystál na postranní čáře příslušnou dobu, zeptal se, kdo bude hrát s vítězem. Bylo mu řečeno, že David. S tím se Jack znal.

Opatrně, aby nedal znát zájem, popošel k Davidovi.

„Ty máš vítěze?“ zeptal se ho, předstíraje nezájem.

„Jo mám,“ utrousil David. Věnoval se právě jakési volné sestavě ze shýbavých a krouživých pohybů. O tomto rituálu Jack už věděl, že má vytvořit dojem a na osobu upozornit. Také však už z vlastní smutné zkušenosti věděl, že se ho nevyplácí napodobovat.

„Máš pět hráčů?“ zeptal se.

David měl bohužel už své družstvo kompletní, takže Jack musel podstoupit stejnou proceduru s dalším chlapíkem, který měl hrát s vítězi potom. Tím dalším byl Spit, jehož přezdívka se vztahovala k plivání, jedné z jeho méně roztomilých manýr.

Naštěstí pro Jacka měl Spit jenom čtyři hráče, a jelikož znal jeho přesnou střelbu z větší vzdálenosti, rozhodl se ho přijmout do svého mužstva.

Když si takto zajistil účast ve hře, vzal si míč k jednomu cvičnému nepoužívanému koši a začal se rozcvičovat. Trochu ho bolela hlava a zraněná čelist, ale jinak se cítil líp, než předpokládal. Jak začal pobíhat, ozval se žaludek, ale to ho ani trochu neznepokojovalo.

Zatímco trénoval střelbu na koš, objevil se Warren. Před chvílí musel projít stejnou procedurou jako předtím on, aby se dostal do hry, a teď přešel na Jackův plácek.

„Hej, doktore, co se děje?“ zeptal se Warren. Vytrhl Jackovi míč z rukou a bleskově vstřelil koš tak, že míč proletěl síťkou a vůbec se nedotkl obroučky. Jeho pohyby byly ďábelsky rychlé.

„Nic moc,“ řekl Jack, což byla ta správná odpověď. Warrenova otázka byl ve skutečnosti skrytý pozdrav.

Chvíli se věnovali rituálu střílení na koš. Nejdříve Warren házel, dokud neminul, což se nestávalo moc často. Pak byla řada na Jackovi. Zatímco jeden střílel, druhý pod košem doskakoval.

„Warrene, rád bych se tě na něco zeptal,“ řekl Jack během jednoho střídání. „Slyšels už někdy o gangu, co si říká Černí králové?“

„Jo, řek bych, že jo,“ přitakal Warren. Hodil Jackovi míč zpátky po jedné z jeho dalekonosných tref s parádním výskokem.

„Myslím, že je to banda ztracenejch existencí vodněkud kolem Bowery. Proč se na to ptáš?“

„Ále, jen jsem tak zvědavej.“ Jack předvedl další výskok s přesnou trefou. Cítil se spokojeně.

„Co tím chceš říct, že seš zvědavej?“ Provrtával ho Warren ostrým pohledem. „Dřív ses o gangy nezajímal.“

Jack o něm věděl, že je pronikavě inteligentní. Mít příležitost, byl by doktorem nebo právníkem, tím si byl jistý.

„Viděl jsem to u jednoho chlápka na předloktí jako tetování.“

„Byl mrtvej?“ zeptal se Warren. Věděl, čím se Jack živí.

„Zatím ne,“ ušklíbl se Jack. Zřídkakdy si dovolil sarkasmus před svými basketbalovými známými, ale teď mu to uklouzlo.

Warren ho ostražitě pozoroval a nepouštěl míč z ruky.

„Taháš mě za nos, nebo co?“ „Sakra ne,“ odpověděl Jack.

„Jsem bílej, ale ne blbej.“

Warren se usmál.

„Jaks přišel k tý ráně přes držku?“ nenechal si ujít šanci.

„Ále, narazil jsem jednomu na loket. Byl jsem ve špatnou dobu na špatným místě.“

Warren mu hodil míč.

„Pojď zkusit jeden na jednoho,“ navrhl. „Kdo dá, má míč.“

Warren nastoupil do hry dřív než Jack, ale pak přišla řada i na něj, a hrál dobře. Spitovi hráči se k velké Warrenově mrštnosti, který proti nim několikrát hrál, zdáli neporazitelní. Do šesti byl Jack úplně vyčerpaný a propocený skrznaskrz.

Když odcházel, cítil se skvěle. I ostatní hromadně odcházeli na večeři a za obvyklou sobotní hlučnou zábavou. Do následujícího odpoledne basketbalové hřiště osiřelo.

Pořádná horká sprcha byla pro Jacka nefalšovaným potěšením.

Když skončil a převlékl se do čistého, šel se podívat do ledničky. Byl to smutný pohled. Všechno pivo mu vypili Černí králové. Pokud šlo o jídlo, byl tam jenom trojúhelník starého čedaru a dvě vejce pochybného stáří. Opět lednici zavřel. Stejně neměl tak velký hlad.

V obýváku se posadil na prošoupaný gauč a vzal si jeden ze svých lékařských časopisů. Obyčejně si večer do půl desáté či do desíti četl a pak usnul. Ale dneska se i přes vydatný pohyb cítil neklidný a nemohl se soustředit.

Odhodil časopis stranou a zíral do zdi. Cítil se osamělý, a přestože býval osamělý každý večer, dnes to cítil zvlášť ostře. Pořád myslel na Terese, jak soucitně se chovala předešlé noci. V náhlém hnutí mysli popošel k psacímu stolu, vytáhl telefonní seznam a zavolal firmu Willow and Healh. Nebyl si jistý, jestli ještě bude u tele 143 fonu nějaká služba, ale nakonec někdo telefon zvedl. Po několikerém nesprávném přepojení konečně dostal Terese k telefonu.

Srdce se mu z neznámých důvodů nevysvětlitelně rozbušilo.

Jen tak mimochodem prohodil, že si říkal, že by šel něco sníst.

„Má tohle být pozvání?“ zeptala se.

„No,“ řekl váhavě. „třeba by se ti chtělo přijít, jestli jsi ještě nevečeřela.“

„To je to nejnesmělejší pozvání, které jsem kdy dostala od doby, kdy mě Marty Berman pozval v patnácti letech na školní bál,“ zasmála se Terese. „Víš, co udělal? Použil podmiňovacího způsobu. Řekl: ,Co bys tomu řekla, kdybych tě pozval?“

„Myslím, že Marty a já máme něco společného.“

„To sotva,“ nesouhlasila. „Marty byl takové mrňavé vyžle. Co se té večeře týká, budu si to muset nechat na jindy. Ráda bych tě viděla, ale víš, že máme ten termín. Myslíme, že to zvládneme ještě dneska večer. Doufám, že mi rozumíš.“

„Naprosto,“ ujistil ji. „Nedělej si starosti.“

„Zavolej mi zítra. Možná bychom spolu mohli zajít odpoledne na kafe nebo tak nějak.“ Slíbil, že zavolá, a popřál jí hodně štěstí. Pak zavěsil, ale cítil se ještě opuštěnější, protože po tolika letech vyvinul úsilí najít si společnost a byl odmítnut.

Sám sebe znovu překvapil, když našel Lauriino číslo a zavolal ji. Zkusil zakrýt svou nervozitu humorem a řekl jí, že ta parta jeptišek, kterou očekával, musela návštěvu zrušit.

„Znamená to, že bys chtěl přijít k nám na večeři?“ zeptala se Laurie.

„Jestli mě pozveš…“ .

„Moc ráda.“