Robin Cook

EPIDEMIE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

23. pondělí 25. března 1996, 7. 30

JACK se na sebe zlobil. V sobotu měl čas koupit si nové kolo, ale nepodařilo se mu to. Proto musel jet do práce opět podzemní dráhou. Uvažoval sice o joggingu, ale to by musel mít v práci jiné šaty, aby se mohl převléknout. Chtěl si to nicméně někdy v budoucnu zkusit, a proto si s sebou vzal do tašky přes rameno nějaké oblečení.

Přicházeje od První Avenue, vešel do budovy soudní patologie opět hlavním vchodem. Když procházel skleněnými dveřmi, zaujalo ho velké množství rodinných příslušníků čekajících v prostorách pro „návštěvníky“. Bylo krajně neobvyklé, aby tu bylo tak brzy ráno tolik lidí. Něco se musí dít, pomyslel si.

Stiskl bzučák u dveří a vstoupil dovnitř. Vešel do místnosti, kde se rozdělovaly jednotlivé případy a úkoly, a spatřil za stolem, který minulý týden každé ráno okupovala Laurie, sedět George Fontwortha. Jack litoval, že Lauriin týden šéfování už vypršel. Její službu převzal George, chlapík menšího vzrůstu a mírně při těle. Jako o doktorovi o něm měl Jack nevalné mínění. Práci vykonával mechanicky a často mu unikaly podstatné věci.

Jack mu nevěnoval pozornost. Zamířil přímo k Vinniemu a sklopil mu horní polovinu novin.

„Proč je tam venku taková spousta lidí?“ zeptal se.

„Protože ve Všeobecné je menší katastrofa,“ odpověděl George místo Vinnieho. Vinnie obdařil Jacka bodrým, ale přezíravým výrazem a vrátil se zpět ke svým novinám.

„Katastrofa? Jakého druhu?“

George poklepal na stoh desek se zprávami před sebou.

„Celá fůra úmrtí na meningokoky,“ řekl. „Může to být začátek epidemie. Zatím jich máme osm.“

Jack přiskočil k Georgeovu stolu a namátkou popadl jednu složku. Otevřel ji a zběžně proběhl jejím obsahem, až našel zprávu lékařského asistenta. Rychle ji pročetl a dověděl se, že pacient se jmenoval Robert Caruso a byl ošetřovatelem na ortopedickém oddělení ve Všeobecné.

Hodil složku zpět na stůl a téměř doslova proletěl ke kancelářím asistentů. Ulevilo se mu, když tam ještě zastihl Janice. Pracovala jako obvykle přesčas.

Janice tentokrát vypadala hrozně. Tmavé kruhy pod jejíma očima byly tak zřetelné, že vypadala, jako by ji někdo zbil.

Odložila pero a zaklonila se nazad. Potřásla hlavou. „Asi bych se měla poohlédnout po jiné práci. Už to nemůžu vydržet.

Díkybohu mám zítra a další den volno.“

„Co se stalo?“

„Začalo to během směny, která předcházela té mé. První případ byl hlášen v šest třicet. Pacient zřejmě zemřel asi v šest odpoledne.“

„Pacient z ortopedie?“ zeptal se Jack.

„Jak to víte?“

„Právě jsem viděl složku ošetřovatele z ortopedie,“ vysvětlil.

„Jo, pravda. to byl pan Caruso,“ řekla Janice se zívnutím.

Než začala znovu mluvit, omluvila se. „V každém případě, mně samotné začali hlásit případy krátce poté, co jsem v jedenáct přišla. Od té doby to jde nonstop. Byla jsem na nohou celou noc. Vlastně jsem se sem vrátila až před dvaceti minutami.

Řeknu vám, tohle je horší než ty ostatní nákazy. Jedna z pacientek je devítiletá holčička. To je tragédie.“

„Byla v nějakém vztahu k prvnímu případu?“

„Jeho neteř.“

„Byla navštívit strýce?“

„Včera kolem poledne,“ kývla Janice. „Snad nemyslíte, že to mohlo způsobit její smrt. Nebo ano? Chci jen říct, že to přece bylo pouhých dvanáct hodin před její smrtí.“

„Za určitých podmínek má meningokok drtivou schopnost zabíjet neuvěřitelně rychle,“ řekl Jack. „V podstatě může zabít během pouhých několika hodin.“

„No, v nemocnici je panika.“ ?

„Dovedu si to představit. Jakže se jmenoval ten první případ „

„Carlo Pacini,“ odvětila Janice. „Ale to je skoro všechno, co vím. Přišel v předchozí směně. Měl to na starosti Steve Mariolt.“

„Můžu požádat o laskavost?“

„Přijde na to,“ řekla Janice. „Jsem strašlivě unavená.“

„Jenom nechte vzkaz Bartovi, že bych chtěl, abyste vy asistenti shromáždili všechny záznamy prvních případů od všech těchto nákaz. To znamená Nodelman s morem, Hardová s tularemii, Lagenthorpe s horečkou Skalistých hor a Pacini s meningokokem. Myslíte, že to bude problém?“

„Ale vůbec ne. „Jsou to všechno aktivní lékařsky prošetřované případy.“

Jack povstal a přátelsky jí poklepal po rameni.

„Možná byste se cestou domů měla zastavit na klinice,“ poznamenal. „Nějaká chemoprofylaxe vůbec nemůže škodit.“

Janice se rozšířily oči: „Vy myslíte, že to je nutné?“

„Radši se zajistit, než pak litovat,“ prohlásil. „Každopádně to prodiskutujte s nějakým expertem na infekční nemoci. Ten vám poradí líp než já. Existuje dokonce jakási vakcína, ale ta začne být účinná až po pár dnech.“

Jack odklusal nazpět a požádal George o složku Carla Paciniho.

„Není tu,“ řekl George. „Laurie dorazila brzy, a když zjistila, co se děje, požádala o tenhle případ. Dostala i složku.“

„Kde ted je?“

„U sebe v pracovně,“ ozval se Vinnie zpoza novin.

Jack odkvapil za Laurie. Na rozdíl od něho si Laurie nejradši vždy nejprve prošla každou složku ve své pracovně, než se pustila do pitvy.

„Pěkná hrůza. to ti teda řeknu.“ Prohlásila, jakmile ho zahlédla. „Je to děs,“ souhlasil s ní. Přitáhl si židli její kolegyně ke stolu a posadil se.

„To je přesně to, čeho jsem se obával. Tohle může být opravdová epidemie. Co ses o tom prvním případu dozvěděla?“

„Není toho moc.“ připustila Laurie. „Byl přijat v sobotu večer se zlomeninou kyčle. Zřejmě měl problémy s lámavostí kostí: za posledních pár let měl celou řadu fraktur.“

„To souhlasí s mou teorii.“ pronesl.

„S jakou teorii?“

„Všechny základní případy u těchhle posledních nákaz měly nějaký druh chronické nemoci,“ vysvětloval.

„Spousta hospitalizovaných lidí má chronické nemoci,“ oponovala. „Vlastně většina z nich. Co to s tím má mít společného?“

„Já ti povím, co mu straší v jeho paranoidním mozku,“ ozval se Chet, který se objevil ve dveřích. Vešel do místnosti a opřel se o druhý stůl. „Dal se do téhle věci s AmeriCare a chce za celou patálii vidět spiknutí.“

„Je to pravda?“ zeptala se Laurie.

„Nejde ani tak o to, že chci spiknutí vidět, jako že mi civí přímo do tváře,“ řekl Jack.

„Co vlastně míníš tím ,spiknutím?“

„On má za to, že někdo tyhle neobvyklé nemoci šíří úmyslně,“ řekl Chet a shrnul Jackovu teorii o tom, že původcem je buď někdo z Americare, kdo se tím snaží chránit její základní zájmy, nebo nějaká šílená osoba s teroristickými sklony.

Laurie pohlédla tázavě na Jacka. Ten pokrčil rameny.

„Je v tom spousta nezodpovězených otázek,“ nadhodil.

„Tak jako u úplně každé,nákazy,“ poznamenala. „Ale teď doopravdy. Tohle všechno zachází trochu moc daleko. Doufám, že ses o téhle teorii nezmínil před hlavouny tehdy ve Všeobecné.“

„Ale jasně že jo. Vlastně jsem se jaksi zeptal šéfa laborky, jestli s tím nemá něco společného. Byl dost špatně naložený kvůli svému rozpočtu. Okamžitě informoval pracovníka infekčního dozoru. Dovedu si představit, že to dali vědět správě nemocnice.“

Laurie se krátce cynicky zasmála.

„Tedy, hochu,“ řekla, „není vůbec žádný div, že jsi teď pro ně persona non grata.“

„Musíš přece uznat, že ve Všeobecné došlo ke strašné spoustě podezřelých nosokomiálních infekcí,“ ohradil se Jack. „Ani tím si nejsem zcela jistá. Jak pacient s tularemii, tak i ten s horečkou Skalistých hor dostali své nemoci v průběhu osmačtyřiceti hodin od příjmu. Podle definice to nosokomiální infekce nejsou.“

„Technicky to tak je,“ připustil Jack. „Ale…“

„A mimo to, všechny tyhle nemoci už v New Yorku byly. Zrovna nedávno jsem si o tom četla. Vážná nákaza horečkou Skalistých hor se vyskytla v sedmaosmdesátém.“

„Díky, Laurie,“ řekl Chet. „Pokoušel sem se mu vysvětlit totéž. Dokonce i Calvin mu to řekl.“

„A co série případů z centrálního zásobování?“ nedal se Jack. „A co ta rychlost, se kterou u pacientů s horečkou Skalistých hor nemoc propukla? I vy jste měli pochybnosti, zrovna tuhle sobotu.“

„Samozřejmě, člověk má o takových věcech pochybnosti,“ přikývla Laurie. „Jde o typ otázek, jaké se musí klást v jakýchkoli epidemiologických situacích.“

Jack povzdechl.

„Je mi líto,“ prohlásil, „ale já jsem přesvědčen, že se děje něco krajně neobvyklého. Celou dobu jsem se obával, že bychom se mohli stát svědky propuknutí opravdové epidemie. Tahle meningokoková nákaza by to mohla být. Jestli vyzní do ztracena jako ty druhé nákazy, samozřejmě se mi v lidském slova smyslu uleví. Ale jenom to zvýší mé podezření. Tenhle obraz mnohočetných, prudce vznikajících případů, pak nic, to je vysoce neobvyklé samo o sobě.“

„Ale teď je pro meningokoky příznivé období,“ poznamenala Laurie. „Takže to není nijak neobvyklé.“

„Laurie má pravdu,“ řekl Chet. „Ale ať je to jak chce, bojím se že jsi na nejlepší cestě dostat se do skutečného maléru.

Jsi jako pes, který drží kost. Uklidni se trochu, nerad bych tě viděl vyhozeného! Aspoň mi slib, že už se nevydáš do Všeobecné.“

„To nemůžu říct. Právě kvůli té nové nákaze. Tahleta totiž není závislá na nějakých členovcích, kteří nejsou nikde kolem k mání. Toto je problém vzdušného přenosu, a tím se podle mého mínění mění pravidla hry.“

„Tak moment,“ přerušila ho rázně Laurie. „A co to varování od těch gangsterů?“

„Cože?“ otázal se udiveně Chet. „Jakých gangsterů?“

„Jack měl příjemnou návštěvu několika okouzlujících členů jakéhosi gangu,“ informovala ho. „Vypadá to, že přinejmenším jeden z newyorských gangů se dal na vyděračský byznys.“

„To mi musíte někdo vysvětlit,“ řekl Chet.

Laurie mu pověděla co o Jackově zbití věděla.

„A ty pořád přemýšlíš, že bys tam šel?“ zeptal se Chet, když skončila.

„Budu opatrný. Mimoto ještě nejsem úplně rozhodnutý, jestli tam půjdu,“

Chet obrátil oči ke stropu. „Myslím, že bych byl radši, kdybys zůstal maloměstským oftalmologem.“

„Co tím myslíš, oftalmologem?“ otázala se Laurie.

„Ale no tak, kamarádi,“ zvolal Jack a povstal. „Už toho bylo dost. Musíme taky něco dělat.“

Jack, Laurie a Chet se vynořili z pitevny až po jedné hodině po poledni. Ačkoli George měl pochyby o nutnosti pitvat všechny meningokokové případy, trojice trvala na svém, George se nakonec vzdal. Pracovali dílem sami a dílem společně a tak postupně provedli pitvu prvního případu, jednoho člověka z ortopedie, dvou ošetřovatelek, jednoho sanitáře dvou lidí, kteří přišli na návštěvu k pacientovi, včetně devítileté dívky, a nakonec, což bylo pro Jacka zvlášť důležité vzhledem k jeho zájmu o věc, jedné ženy z centrálního zásobování.

Po skončení tohoto maratonu se všichni převlékli do svých civilních šatů a sešli se v jídelně. Vychutnávajíce pocit úlevy, že jsou zase mimo dotyk s prostředím tělesného strádání a smrti, a trochu přemoženi dojmy ze svých nálezů, seděli zpočátku mlčky. Vybrali si jídlo z prodejních automatů a odnesli si je k jednomu z volných stolů.

„Já jsem zatím moc meningokokových případů nedělala,“ promluvila konečně Laurie. „Ale tyhle dnešní byly daleko působivější než ty, s nimiž jsem se setkala.“

„Dramatičtější případ Waterhouse-Friderichsenova syndromu sotvakdy uvidíte,“ přikývl Chet. „Nikdo z těch lidí neměl šanci. Bakterie jimi propochodovaly jako horda mongolských nájezdníků. Rozsah vnitřního krvácení byl mimořádný. Řeknu vám, nahání mi to děsný strach.“

„Tentokrát jsem byl zase jednou docela rád, že mám na sobě ten měsíční skafandr,“ souhlasil Jack. „Nešel mi na rozum rozsah gangrény na končetinách. Bylo toho ještě víc než posledně u případů moru.“

„Překvapilo mě, jak málo se projevil zánět mozkových blan,“ poznamenala Laurie. „Dokonce i u dítěte ho bylo velmi málo, a to jsem myslela, že alespoň u něj se široce projeví.“

„Co mi taky nejde do hlavy,“ řekl Jack, „je rozsah zánětu plicní tkáně. Samozřejmě, jde o vzduchem přenášenou infekci, ale obvykle napadá jen horní část dýchacího traktu, a ne plíce.“

„Může se to do nich dostat docela snadno, pokud už je to jednou v krvi,“ namítl Chet. „Zřejmě jim všem cirkulovaly cévním systémem vysoké dávky.“

„Neslyšel někdo z vás, jestli sem dnes dorazily ještě nějaké další případy?“ vyskočil náhle Jack.

Chet a Laurie si vyměnili pohledy. Oba zavrtěli hlavami.

Jack odsunul nazpět svoji židli a přistoupil k nástěnnému telefonu. Zavolal do příjmu a položil službě tutéž otázku.

Odpověď zněla ne. Jack se vrátil ke stolu a znovu se posadil.

„Dobrá, dobrá,“ řekl. „A pak že to není divné! Žádné nové případy!“

„Myslím, že to je dobrá zpráva,“ poznamenala Laurie.

„Já taky,“ souhlasil Chet.

„Zná někdo z vás nějakého internistu ve Všeobecné?“ otázal se Jack.

„Já ano,“ přikývla Laurie. „Pracuje tam jedna z mých spolužaček z medicíny.“

„A nemohla bys jí zavolat a zjistit, jestli tam momentálně mají hodně meningokokových případů?“

Laurie pokrčila rameny a šla k telefonu, který předtím použil Jack.

„Ten výraz v tvých očích se mi nelíbí,“ poznamenal Chet.

„Nemůžu za to,“ řekl Jack. „Stejně jako u minulých nákaz se nejdříve objeví pár zneklidňujících faktů. Právě jsme pitvali několik z vůbec nejpostiženějších meningokokových pacientů, jaké kdokoli z nás kdy viděl, a najednou bum! Žádné další případy, jako když zavřete kohoutek. A právě o tomhle jsem předtím mluvil.“

„Ale není to pro nemoci charakteristické?“ opáčil Chet.

„Vzplanutí a útlumy.“

„Ne takhle rychlé,“ oponoval Jack. Na moment se odmlčel.

„Ale počkej,“ dodal. „Právě mě napadlo něco jiného. My víme, kdo byl první zemřelý u této nákazy, ale kdo byl poslední?“

„To nevím, ale máme přece všechny složky.“

Vrátila se Laurie.

„V současné době žádné meningokokové případy,“ sdělila. „Ale nemocnice si nemyslí, že je z toho venku. Zahájili ohromnou akci očkování a chemoprofylaxe. Všechno je u nich vzhůru nohama.“

Jack a Chet vyslechli zprávu a jenom zabručeli. Byli plně zaměstnáni pročítáním záznamů v osmi složkách a vypisováním poznámek na papír.

„Co to zas proboha děláte?“

„Snažíme se zjistit, kdo umřel jako poslední,“ vysvětlil Jack.

„Ale prokristapána proč?“ řekla Laurie.

„Ještě přesně nevím.“

„Tady to je,“ ozval se Chet. „Byla to Imogene Philibertsonová.“

„Opravdu?“ otázal se Jack. „Ukaž mi to.“

Chet mu přisunul částečně vyplněný úmrtní list, který obsahoval údaj, kdy nastala smrt.

„To jsem blázen, zavrtěl Jack hlavou.

„O co jde?“ zeptala se Laurie.

Jack chvíli přemítal a pak potřásl hlavou: „Já nevím. Musím se podívat znovu na další nákazy. Jak víte, při každé byl i někdo z centrálního zásobování. Chci zjistit, jestli to je schéma, které jsem postrádal.“

„Na vás dva ale nijak zvlášť nezapůsobila zpráva, že ve Všeobecné momentálně nejsou žádné případy meningokokových onemocnění.“

„Na mě jo,“ poznamenal Chet. „Jack v tom vidí potvrzení svých teorii.“

„Mám obavy, že to našeho hypotetického teroristu bude frustrovat,“ podotkl Jack. „A bude to pro něho i neblahá lekce.“

Laurie i Chet pozvedli oči ke stropu a vydali slyšitelné vzdechy.

„No tak, lidi,“ pronesl Jack. „Poslouchejte mě. Připusťme čistě teoreticky, že mám s tím cvokem, který šíří mikroby v naději, že vyvolá epidemii, pravdu. Nejprve zvolí nejděsivější, nejexotičtější nemoci, na které dokáže pomyslet, ale neví přitom, že se ve skutečnosti nedokáží šířit od pacienta k pacientovi. Šíří se pomocí členovců majících přístup k infikovanému zdroji. Ale po čase mu to dojde a obrátí se k nemoci, která je přenosná vzduchem. Zvolí však meningokoky. Problém s nimi je v tom, že to ve skutečnosti pořád ještě není klasická nemoc přenosná z jednoho pacienta na druhého. Jde o nemoc bacilonosičů, jež se hlavně šíří přes imunní osobu, která se pohybuje kolem a předává ji druhým.

Takže teď je náš cvok opravdu rozčarovaný, ale už ví, co potřebuje. Potřebuje nemoc, která se šíří od pacienta k pacientovi hlavně vzduchem, jako infekční kapénková nákaza.“

„A co bys sis v tomhle hypotetickém scénáři vybral ty?“ otázal se Chet s jistou ironii.

„Přijde na to,“ přemýšlel chvíli Jack. „Použil bych třeba lékům vzdorující záškrt, anebo snad dokonce lékům odolávající černý kašel. Tyhle staré záležitosti se občas vracejí se zničující silou. Anebo víte vy, co by taky bylo perfektní?

Chřipka! Patogenní kmen chřipky.“

„To je ale představivost!“ komentoval Chet.

Laurie se zvedla. „Musím jít zpátky do práce,“ prohlásila.

„Tenhle rozhovor je pro mne příliš hypotetický.“

Chet učinil totéž.

„No tak, nikdo se k tomu nechcete vyjádřit?“ vyzval je Jack.

„Však víš, jak to cítíme,“ pokrčil Chet rameny. „Tohle je jen duševní masturbace. Vypadá to, že čím víc přemýšlíš a vykládáš o téhle záležitosti, tím víc tomu sám věříš. Tím chci říct: fajn, kdyby to byla jedna nemoc, dobrá, ale máme tu čtyři! Kde by vůbec někdo ty mikroby vzal? To přece nejsou věci, pro které si zaskočíš do lahůdkářství za rohem. Uvidíme se nahoře.“

Jack sledoval očima Laurie a Cheta, jak odhazují do koše své zbytky a opouštějí jídelnu. Zůstal chvíli sedět a uvažoval o tom, co právě Chet řekl. Byla to od něho správná připomínka.

On sám vlastně tuhle věc až dosud nevzal vůbec v úvahu. Ano, odkud by někdo mohl získat patogenní bakterie? Vůbec nic ho nenapadalo.

Vstal a protáhl si nohy. Zbavil se podnosu a papírů od sendvičů a následoval ostatní nahoru do pátého poschodí. Když dorazil do pracovny, byl již Chet zabrán do práce, a ani nevzhlédl.

Jack zasedl ke stolu a vzal si k sobě všechny složky spolu se svými poznámkami. Dal se do studia přesných časů úmrtí jednotlivých ženských obětí z centrálního zásobování. Doposud ztratilo centrální zásobování čtyři zaměstnance. Říkal si, že oddělení bude muset začít aktivně shánět lidi, aby při takovém oslabení udrželo krok.

Poté vyhledal doby úmrtí u každého z ostatních infekčních případů. Pro údaje od těch několika případů, na nichž sám nedělal, si zavolal Bartu Arnoldovi, šéfovi lékařských asistentů.

Když měl všechny informace pohromadě, okamžitě bylo zřejmé, že u každé nákazy to vždy byla žena z centrálního zásobování, kdo podlehl nemoci poslední. To naznačovalo, ale samozřejmě nedokazovalo, že v každém jednotlivém případě byly osoby z centrálního zásobování poslední, kdo byl infikován. Jack se tázal sám sebe, co by to mohlo znamenat, ale žádná odpověď ho nenapadala. Přesto to byl neobyčejně zajímavý detail.

„Musím jet zpátky do Všeobecné,“ prohlásil náhle. Vstal od stolu.

Chet se ani nenamáhal vzhlédnout.

„Dělej si, co uznáš za vhodné,“ mávl rezignovaně rukou. „Na mém názoru nezáleží.“

Jack si oblékl koženou bundu.

„Neber si to osobně,“ řekl. „Oceňuji tvou starostlivost, ale musím tam jít. Musím se podívat po těch podivných souvislostech s centrálním zásobováním. Může to být souhra náhod, uznávám, ale vypadá to nepravděpodobně.“

„A co Bingham a co ten gang, o kterém mluvila Laurie?“

„Bereš na sebe velké riziko.“

„Takový je život,“ odtušil Jack. Poklepal Chetovi na rameno a zamířil ke dveřím. Ještě však nepřekročil práh místnosti, když zazvonil telefon. Zaváhal, zda má ztrácet čas a zvednout ho. Mohl to být nejspíš někdo z laboratoří.

„Mám to vzít,“ nabídl se Chet, když viděl, že se Jack zdráhá.

„Ne, jsem tady a můžu to vzít sám,“ řekl Jack. Vrátil se ke stolu a zvedl sluchátko.

„Díkybohu jsi tam!“ ozvala se Terese se zřejmou úlevou v hlase. „Děsila jsem se, že tě nezastihnu, nebo alespoň ne včas.“

„Oč proboha běží?“ zeptal se. Jeho puls se zrychlil. Podle tónu jejího hlasu usuzoval, že je nesmírně rozrušená.

„Stala se katastrofa, řekla. „Musím se s tebou okamžitě sejít. Můžu přijet k tobě do práce'?“

„Co se stalo?“

„Ted o tom nemůžu mluvit. Nechci to riskovat při všem, co se tu událo. Prostě s tebou musím mluvit.“

„Ale my sami tady máme zrovna něco jako pohotovost,“ poznamenal Jack nesouhlasně. „A já jsem právě na odchodu.“

„Je to velmi důležité. Prosím!“

Jack se vzápětí podvolil, zvlášť když si připomněl Teresinu obětavou pomoc v jeho vlastní nouzi v pátek v noci.

„Tak dobře,“ souhlasil. „Ale protože jsem stejně právě odcházel, přijdu já za tebou. Kde by ses chtěla sejít?“

„Byl jsi na cestě do centra, nebo opačným směrem?“

„Opačným.“

„Tak se sejdeme tam, kde jsme byli v neděli na kafi,“ navrhla.

„Hned tam budu.“ slíbil.

„Skvělé!“ stvrdila Terese. „Budu čekat.“ S tím zavěsila.

Jack položil sluchátko a v rozpacích pohlédl na Cheta.

„Slyšel jsi to?“

„To sotva šlo neslyšet. Co myslíš, že se přihodilo?“

„Nemám nejmenší potuchy.“

Jak slíbil, vydal se okamžitě na cestu. Vyšel hlavním vchodem z budovy a chytil na První avenue taxi. Přes normální odpolední provoz se na místo dostal poměrně brzy.

Kavárna byla plná. Terese seděla ve vzdálenější části na malé lavici. Jack se posadil na židli proti ní. Neudělala žádný pokus se zvednout. Měla na sobě jako obvykle hezké šaty, její sevřené rty však věstily zlobu.

Naklonila se směrem k němu.

„Nebudeš tomu vůbec věřit,“ nutila se tlumit hlas.

„Prezidentovi a výkonnému řediteli se nelíbila tvoje prezentace návrhů?“ zeptal se Jack. Byla to jediná věc, která ho napadala.

Terese učinila odmítavý pohyb rukou.

„Já jsem tu předváděčku odvolala.“

„Proč?“

„Protože mě napadlo zajít si na snídani s jednou známou z Národní zdravotní,“ řekla Terese. „Ona je viceprezidentka pro marketing a já jsem s ní kdysi náhodou chodila na Smith College. Zařídila jsem předtím, aby se jejím prostřednictvím nenápadně některým vysoce postaveným lidem od nich doneslo něco o naší kampani. Tolik jsem si věřila. Ale ona mě šokovala sdělením, že kampaň za žádných okolností neprojde.“

„Ale proč?“ podivil se Jack. Přes svou všeobecnou nechuť k reklamě v medicíně měl za to, že Teresiny práce se mohou měřit s těmi nejlepšími, které kdy viděl.

„Protože Národní zdravotní se k smrti obává jakékoli zmínky o infekcích nemocničního původu,“ odvětila Terese zlostně.

Naklonila se opět dopředu a zašeptala: „Asi měli v poslední době své vlastní potíže.“

„Jaký druh potíží?“

„Nic takového jako v Manhattanské všeobecné, ale přece jen to bylo vážné, dokonce s několika úmrtími. Pointa je v tom, že naši vlastní lidé z klientského oddělení, konkrétně Helen Robinsonová a její šéf Robert Barker, o tom všem věděli a nic mi neřekli.“

„To je opravdu protismyslné,“ řekl Jack. „Já myslel, že vy v agentuře pracujete vždycky pro tentýž cíl.“

„Protismyslné!“ téměř vykřikla Terese, až se po nich začali hosté u okolních stolků otáčet. Terese na chvilku zavřela oči a snažila se nabýt klidu.

„Protismyslnost není slovo, které bych použila ,“ procedila a přitlumila hlas. „Slova, kterými bych to já popsala, by přiměla i námořníka, aby se začervenal. Víš, tohle nebylo žádné přehlédnutí. Udělali to schválně, abych vypadala neschopná.“

„To je mi opravdu líto,“ poznamenal. „Vidím, že tě to rozrušilo.“

„To je slabý výraz. Znamená to konec mých aspirací na místo prezidenta, pokud během příštích několika dní nepřijdu s jinou kampaní.“

„Několika dní?“ podivil se Jack. „Podle toho, co jste mi ukázaly, jak celý proces funguje, je to tedy pěkně šibeniční termín.“

„Přesně tak,“ přikývla. „Právě proto jsem se s tebou chtěla sejít. Potřebuji nějaký jiný tip. Ty jsi přišel s tím nápadem o infekcích, anebo jsi byl přinejmenším jeho původcem.

Dokázal bys navrhnout nějaké jiné pojetí? Něco, kolem čeho bych mohla zkonstruovat reklamní kampaň? Jsem úplně zoufalá!“

Jack pohlédl stranou a snažil se přemýšlet. Neunikla mu ironie celé situace, on, který se netají nechutí k reklamám v lékařské péči, si tady má namáhat mozek a hledat nový reklamní nápad. Pomoci však chtěl, koneckonců Terese tak ochotně pomohla jemu.

„Víš, proč si myslím, že medicínské inzerování je takové plýtvání penězi? Protože se nakonec vlastně vždycky spoléhá na otázky vnějšího nadbytečného pohodlí,“ řekl. „Problém je, že nemůže-li být předmětem otázka kvality, pak mezi AmeriCare a Národní zdravotní a podobnými velkými konglomeráty prostě žádné podstatné rozdíly nejsou.“

„To je mi jedno,“ řekla Terese. „Prostě navrhni něco, co bych mohla použít.“

„Tak tedy, jediná věc, která mě momentálně napadá, je otázka čekání,“ prohlásil Jack.

„Co tím myslíš, „čekání?“

„Víš, nikdo nemá rád čekání na doktora, ale čeká každý. Je to jedno z těch znervózňujících všeobecných trápení.“

„To je pravda!“ vyhrkla vzrušeně. „To se mi líbí! Už vidím slogan jako: Žádné čekání s Národní zdravotní! Nebo ještě líp:

My čekáme na vás, vy nečekáte na nás! Bože, to je skvělé! Ty jsi v tomhle génius. Co kdybys to začal dělat?“

Jack se zasmál.

„Bůhví, co by z toho vzešlo. „Ale já mám dost starostí se svými vlastními záležitostmi.“

„Děje se něco? Co jsi myslel tím, když jsi říkal, že u vás máte něco jako pohotovost?“

„V Manhattanské všeobecné je další patálie. Tentokrát jde o nemoc způsobenou meningokokovými bakteriemi. Může být velice smrtelná, a to je právě tenhle případ.“

„Kolik případů?“

„Osm. Včetně jednoho dítěte.“

„To je příšerné,“ vydechla Terese. Byla úplně konsternovaná.

„Myslíš, že se to bude šířit?“

„Toho jsem se nejdřív obával. Myslel jsem, že budeme mít na krku slušnou epidemii. Ale právě to skončilo. Kromě prvotního náporu se zatím nic nešíří.“

„Doufám, že to nebudou držet v tajnosti, jako to udělali v Národní zdravotní. Ať už tam ty lidi zabilo cokoli.“

„V tomhle ohledu nemusíš mít starost,“ usmál se. „Tahle epizoda žádným tajemstvím není. Slyšel jsem, že v nemocnici je pořádný rozruch. Ale zjistím si to z první ruky. Jsem na cestě k nim.“

„Ne, tak to ne!“ zvolala s důrazem v hlase. „Máš tak krátkou paměť, že ti páteční večer už nic neříká?“

„Ty jsi jako někteří mí kolegové,“ mávl rukou. „Oceňuji tvou starostlivost, ale nemůžu zůstat mimo. Mám pocit, že ty infekce někdo šíří úmyslně, a svědomí mi nedá, abych to ignoroval.“

„A co ti lidé, kteří tě zbili,“ naléhala.

„Musím být opatrný „

Terese opovržlivě odfoukla.

„Být opatrný je sotva přiměřená reakce. A určitě neodpovídá tomu, jak jsi popisoval ty lumpy z pátku.“

„Musím prostě být pozorný a improvizovat,“ pokrčil rameny.

„Jdu do Všeobecné, ať si kdo říká, co chce.“

„Vůbec nechápu, proč tě ty infekce tak rozčilují. Četla jsem, že infekční nemoci jsou všeobecně na postupu.“

„To je pravda,“ kývl. „Ale to nesouvisí se záměrným šířením.

Je to způsobeno neuváženým užíváním antibiotik, rostoucí urbanizací a invazí do prastarých přirozených společenstev.“

„Ale jdi prosím tě,“ nezdržela se Terese. „Já mám starost, abys nepřišel k nějakému zranění či něčemu ještě horšímu, a ty mi tu držíš přednášku.“

Jack pokrčil rameny.

„Jdu do Všeobecné,“ prohlásil.

„Fajn, tak jdi!“ řekla Terese a povstala. Jsi opravdu ten směšný hrdina, jak jsem se obávala.“ Poté zmírnila tón.

„Udělej, co musíš, ale budeš-li mě potřebovat, zavolej.“

„Zavolám,“ přikývl Jack. Sledoval, jak spěšně opouští restaurant, a přemítal, jakou je podivnou směsicí ambicí a starostlivosti. Nebylo divu, že z ní byl rozpačitý, jednu chvíli ho přitahovala, a vzápětí mírně rozčilovala.

Hodil do sebe zbytek kávy a zvedl se. Svůj úkol, poskytnutí vhodného tipu, zde splnil, nyní i on spěšně opustil kavárnu.