Robin Cook
překlad: Veronika Bártová

INFEKCE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 23

STŘEDA, 20. ŘÍJNA, 23:50

„MYSLÍŠ, že už odjeli?“ zašeptal Jack. „Řekla bych, že ano,“ odpověděla šeptem Laurie. „I přes ten rámus ventilátoru jsem slyšela bouchnout venkovní síťové dveře. Může to být tak deset minut.“ Jack a Laurie byli ve skladu ponořeni do naprosté tmy.

Když Jurij odběhl nahoru, zhasl ve sklepě všechna světla včetně lampy ve skladu. Celou dobu, co byla nahoře Lidová árijská armáda, zůstali oba soudní lékaři na svých místech jako přimražení. Sotva se odvažovali dýchat. Do napjatého ticha se náhle ozval výstřel. Předtím k nim tenkou podlahou dolétly útržky konverzace. „Obávám se, že našeho milého Rusa zastřelili,“ řekl Jack trochu hlasitěji. Pořád však měl strach se pohnout, aby nezpůsobil větší hluk pro případ, že by Lidová árijská armáda svůj odchod jen předstírala. „Bojím se, že máš pravdu,“ souhlasila Laurie. „Bylo na něm vidět, že těm lidem, co měli přijít, moc nevěřil.“

„Myslím, že to byli stejní lidé, co přišli za mnou,“ řekl Jack. „Moc se Paulovi omlouvám. Tahle věc má mnohem širší souvislosti - tady nejde jen o to, že jsem Paula naštval. Přiznávám, že jsem dospěl k poněkud unáhlenému závěru.“

„To je možné,“ podotkla Laurie. „Ale momentálně na tom nezáleží. Co budeme dělat?“

„Pokusíme se nějak dostat ven,“ řekl Jack. „I když bych moc nevěřil tomu, že se nám to povede. Všimla sis těch dveří? Jsou asi dva centimetry tlusté, dřevěné a poctivě okované.“ Laurie se ve tmě zachvěla. „Vůbec se mi nelíbí být tu takhle zavřená. Připomíná mi to všechny ty hrozné události, které se staly v souvislosti s těmi případy předávkování, co jsem měla na starosti v roce 1992.“

„Ale no tak!“ okřikl ji Jack. „Já sám trochu trpím klaustrofobií, ale tohle není zdaleka tak hrozné jako být zatlučený v rakvi!“

„Je to dost podobné,“ namítla Laurie. „Cítíš ten pach živného roztoku? Tedy kromě chlóru, který tu páchne všude?“

„Jo, cítím,“ přisvědčil Jack. „Někde tu musí být kultivační nádoba se živou kulturou anthraxu. Když jsem dneska v poledne ten dům obešel, viděl jsem vzadu větrací šachtu a slyšel jsem ventilátor. Myslel jsem, že vede od nějaké pece.“

„Tohle všechno udělal někdo, kdo tomu dobře rozuměl,“ poznamenala Laurie. „Máš bohužel pravdu,“ souhlasil Jack. „To znamená, že ten plán na zítřek není jen planá výhrůžka, ale velmi reálná hrozba. V Papparisově případě mi bleskla hlavou možnost bioterorismu, ale pak se naskytlo přijatelnější vysvětlení.

Přesto mi dělalo starosti, protože se příliš nabízelo. Dal bych si facku, že jsem je přijal a nebyl podezíravější.“

„To není tvoje vina,“ uklidňovala ho Laurie. „Koneckonců jsi volal i hlavnímu hygienikovi. On se tomu měl víc věnovat.“

„Asi máš pravdu,“ řekl Jack bez velkého přesvědčení. „Taky jsem zavolal veliteli Krizového štábu při kanceláři starosty, ale necítím se díky tomu o nic líp.“

„Jak se ten člověk jmenuje?“ zeptala se Laurie. „Je to ten, co nám přednášel o bioterorismu?“

„Stan Thornton,“ odpověděl Jack. „Ano, byla to dost zneklidňující přednáška,“ poznamenala Laurie. Na okamžik se rozhostilo ticho. Oba už se uklidnili natolik, že se odvážili změnit pozici. Až dosud se opírali o betonovou zeď a od příjezdu Lidové árijské armády si netroufli pohnout jediným svalem. „Proboha!“ ozvala se náhle Laurie a přerušila ticho.

Znovu se zachvěla. „Nemůžu pochopit, že se dokážeme takhle normálně bavit v malém tmavém sklepě, když víme, co se zítra stane ve Federální budově Jacoba Javitse. Škoda že jsem si s sebou nevzala mobilní telefon!“ Laurie nechala celou kabelku v přihrádce Warrenova vozu, aby vypadala profesionálněji.

„Trochu by to zjednodušilo situaci,“ souhlasil Jack. „Ale myslím, že i kdyby sis ho vzala, Jurij by ti ho stejně nenechal. Soudím, že věděl, co dělá. Mám na klíčích malou baterku. Zkusím ji rozsvítit.“

„Prosím tě, zkus to!“ řekla Laurie. Malý paprsek světla sotva osvítil roh místnosti.

Objevila se Lauriina ustaraná tvář. Ruce měla složené na prsou, jako by se bránila chladu. „Jak ti je?“ zeptal se Jack, když ji uviděl. „Zatím to jde,“ odpověděla Laurie. Jack si v chabém světle prohlédl celou místnost. Zastavil paprsek na lahvích s destilovanou vodou a postavil je na příhodnější místo, aby je později ve tmě snadno našli. „Možná že je budeme potřebovat,“ řekl. „Nechci, aby to znělo moc pesimisticky, ale můžeme tu nějakou dobu zůstat.“

„To je potěšující myšlenka,“ řekla Laurie. Smutně se usmála. Jack posvítil na dveře.

Otevíraly se ven, panty byly tudíž na druhé straně. Jack ohmatal rám. „Myslíš, že už můžeme způsobit nějaký hluk?“ zeptal se. „Pokud je nějaká naděje, že nás uslyší sousedi, měli bychom dělat co největší rámus,“ odpověděla Laurie. „Já měl na mysli Lidovou árijskou armádu,“ opáčil Jack. „Myslím, že jsou pryč,“ řekla Laurie. „Vzali si to, pro co přijeli, a nejspíš mají spoustu práce s přípravou zítřejšího útoku na Manhattan.“

„Asi máš pravdu,“ usoudil Jack. „Rozhodně neměli důvod pojmout podezření, že jsme tady.“ Jack poklepal pěstí na rám kolem dveří ve snaze najít nějaké slabší místo. Bohužel vše bylo poctivě stavěné. Postavil se ramenem proti dveřím, ustoupil a zkusil do nich vrazit. Několikrát to zopakoval a pokaždé se snažil do rány vložit větší sílu. Dveře nepovolily.

„Tak, to jsme zkusili dveře,“ poznamenal. Posvítil si na betonové, vápnem natřené zdi. Na několika místech na ně poklepal a hledal za nimi dutý prostor. Žádný nenašel. „To žasnu, jak má ten dům poctivě postavené základy,“ řekl.

„Zvenku vypadá, že se co nevidět sesype.“

„Co zkusit strop?“ navrhla Lauríe. Jack posvítil na trámy.

Baterka přestávala svítit. „Ach jo,“ poznamenal Jack. „Zdá se, že zase budeme potmě.“ Sotva to dořekl, baterka zasvítila jasněji a pak začala blikat. Za minutu zhasla úplně.