Robin Cook
překlad: Jiřina Stárková

MOZEK
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 4.

Lisa Marinová ozval se najednou hlas, který přinutil Lisu otevřít oči. Skláněla se nad ní sestra Carol Bigelowová, z jejíž tváře si Lisa mohla prohlédnout jen tmavě hnědé oči. Vlasy byly schované pod čepcem s drobnými kvítky, nos a ústa zakrývala chirurgická rouška.

Lisa cítila, jak jí sestra zvedá paži a otáčí jí, aby si mohla přečíst identifikační číslo na náramku na zápěstí. Pak paže opět klesla na vozík a sestřička ji povzbudivě poplácala: „Jste připravená odevzdat se do našich rukou, Liso Marinová?“ zeptala se Carol. Nohou uvolnila brzdu na vozíku a odtáhla jej od stěny.

„Já nevím,“ přiznala se Lisa a pokoušela se zahlédnout obličej sestry. Ale Carol se zrovna otočila a manévrovala vozíkem kolem umakartové přepážky.

„Samozřejmě že jste,“ ujistila Lisu.

Automatické dveře se za nimi zavřely a Lisa nastoupila svou osudovou cestu chodbou na operační sál číslo 21. Neurochirurgické operace se obvykle prováděly ve čtyřech sálech označených čísly 20, 21, 22, a 23. Tyto místnosti byly vybaveny všemi speciálními přístroji a pomůckami nezbytnými při operacích mozku. Nad hlavami lékařů byly instalovány operační mikroskopy firmy Zeiss, na sále nechyběly videosystémy s uzavřeným okruhem a nahrávacími jednotkami a nezbytné speciální operační stoly. V operačním sále číslo 21 byl zasklený ochoz, odkud bylo možno sledovat průběh operace, a doktor Curt Mannerheim, primář neurochirurgie a předseda Oddělení pro spolupráci s lékařskou fakultou, v něm pracoval nejraději.

Lisa doufala, že v této fázi bude spát, ale skutečnost byla jiná.

Prostředí, v němž se ocitla, vnímala všemi smysly vybuzenými na maximum. Dokonce i sterilní chemický zápach jí připadal výjimečně pronikavý. Ještě je čas, napadlo ji. Vstane z vozíku a uteče. Nechtěla být operována, a už vůbec ne na tak citlivém místě, jako je hlava.

Když už to musí být, ať si ji operují kdekoli, jenom ne na hlavě.

Vozík se zastavil. Pohnula očima a spatřila, jak sestra zašla za roh.

Stála tu zaparkovaná jako auto u chodníku v dopravní špičce. Kolem ní přešla skupina lidí převážející pacienta, který zvracel. Jeden z nemocničních zřízenců vezoucích vozík mu tlačil bradu dozadu.

Hlava muže v obvazech působila jako přízrak.

Po tvářích se jí začaly koulet slzy. Pacient jí připomněl vlastní, neodvratně se blížící utrpení. Centrální orgán její existence bude hrubě otevřen a znásilněn. Nejde o nějakou podružnou část těla jako ruka nebo noha, ale přímo o hlavu… kde sídlila její osobnost a duše. Zůstane po operaci stejná jako dřív?

Když bylo Lise jedenáct let, prodělala akutní zánět slepého střeva. Tehdy jí operace přirozeně připadala hrůzostrašná, ale nebylo to nic proti tomu, co prožívala teď. Byla přesvědčená, že přijde o svoji identitu, ne-li rovnou o život. V druhém případě ji rozřežou na kousky, o které se podělí různí doktoři a podrobí je zkoumání.

U vozíku opět stanula Carol Bigelowová.

„Tak, Liso, už jsme se na vás připravili.“

„Prosím,“ zašeptala zoufale.

„No tak, Liso, přece byste nechtěla, aby vás doktor Mannerheim viděl plakat.“

Nechtěla, aby ji kdokoli viděl plakat. Na dotaz sestry Bigelowové sice zavrtěla hlavou, ale uvnitř pocítila vlnu vzteku. Proč se tohle všechno děje zrovna jí? To není fér. Ještě před rokem byla obyčejná vysokoškolačka. Jako hlavní obor studia si zvolila angličtinu s tím, že se později přeorientuje na práva. Hodiny literatury se staly jejím koníčkem a byla vynikající studentkou, aspoň do té doby, než se seznámila s Jimem Conwayem. Věděla, že díky němu polevila ve studiu, ale trvalo to asi jen měsíc. Než poznala Jima, příležitostně se párkrát s někým vyspala, ale sex ji nikdy neuspokojil a vrtalo jí hlavou, proč kolem toho všichni nadělají tolik řečí. Ale s Jimem to bylo jiné. Hned napoprvé věděla, že s Jimem je sex přesně takový, jaký má být. Lisa neponechala nic náhodě. Nevěřila na hormonální antikoncepci, a proto si s jistým sebezapřením pořídila pesar. Dosud měla v živé paměti, jak pro ni bylo těžké najít odvahu k první návštěvě gynekologické kliniky, kam se pak vracela, kdykoli to bylo potřeba.

Vozík dorazil do operačního sálu. Byla to místnost s dokonale čtvercovým půdorysem, jejíž jedna strana měřila kolem sedmi a půl metru. Stěny byly vyložené šedými kachlíky až po zasklený ochoz.

Stropu vévodily dvě obrovské operační lampy s ocelovými kryty, které tvarem připomínaly obrácené kotle. Ve středu místnosti stál operační stůl. Byl to úzký, nevzhledný kus zařízení, jenž Lisa v duchu s odporem přirovnala k oltáři pro pohanské rituály. Na jednom konci stolu ležel okrouhlý kus buničiny s otvorem uprostřed. Lisa podvědomě tušila, že v tom místě bude spočívat její hlava. Bee Gees, jejichž kvílení se linulo z malého tranzistorového rádia v rohu místnosti, tvořili naprosto nepřiměřenou kulisu.

„Tak,“ začala Carol Bigelowová, „teď potřebuju, abyste se přesunula na tenhle stůl.“

„Dobře,“ řekla Lisa. „Děkuju.“ Její odpověď ji znechutila. O nějakém děkování nemohla být ani řeč. Přesto usilovala o to, aby se nemocničnímu personálu zalíbila, protože na něm závisela veškerá péče, již se jí mělo dostat. Jak přelézala z vozíku na operační stůl, křečovitě si držela na těle prostěradlo v marné snaze zachovat si aspoň kousek důstojnosti. Když se ocitla na stole, znehybněla a upřeně zírala do stropních chirurgických světel. Pohnula očima a zahlédla skleněnou stěnu. Odraz světla jí bránil, aby viděla skrz sklo, ale po chvíli rozeznala tváře obrácené k ní. Lisa zavřela oči.

Ještě ke všemu to má být podívaná.

Její život se změnil v přízrak. Všechno pokračovalo skvěle, až do toho osudného večera. Byla u Jima a společně se učili. Postupně si uvědomovala, že má potíže při čtení, zvlášť když narazila na větu začínající slovem na E. Byla si jistá, že to slovo zná, ale mozek odmítal spolupracovat. Musela se zeptat Jima. Místo odpovědi se na ni usmál v domnění, že si z něho dělá legraci. Když trvala na svém, odpověděl jí. Ale i když jí Jim slovo zopakoval a ona se znovu podívala na jeho psanou formu, nic jí neříkalo. Vzpomněla si, jak ji zaplavila mocná vlna frustrace a strachu. A pak ucítila tu zvláštní vůni. Byl to nepříjemný zápach a ačkoli měla pocit, že jej odněkud zná, nedokázala říct, co jí připomínal. Jim popřel, že by cokoli cítil, a to bylo poslední, na co si pamatovala. Pak následoval její první záchvat. Očividně působil hrozivě, protože když přišla k sobě, třásl se Jim jako v zimnici. Prý ho zle poškrábala v obličeji a několikrát udeřila.

„Dobrý den, Liso,“ oslovil ji příjemný mužský hlas s anglickým přízvukem. Když vzhlédla za sebe, setkal se její zrak s tmavě hnědýma očima doktora Bala Ranadea, indického lékaře, který přednášel na lékařské fakultě. „Vzpomínáte si, co jsem vám říkal včera večer?“

Přikývla.

„Žádné kašlání nebo náhlé pohyby,“ odpověděla okamžitě, aby ho uspokojila. Návštěvu doktora Ranadea měla v živé paměti. Přišel za ní po večeři a představil se jako anesteziolog, který ji bude mít na starost v průběhu operace. Pak se zajímal o její zdravotní stav a kladl jí dotazy, na které odpovídala už mnohokrát předtím. Rozdíl byl v tom, že ho její odpovědi nezajímaly. Jeho mahagonová tvář zůstala bez výrazu až do okamžiku, kdy se dostala k operaci slepého střeva, kterou podstoupila v jedenácti letech. Když odpověděla, že s anestezii by neměly být žádné problémy, doktor Ranade přikývl.

Jediné, co ho opravdu zajímalo, byla alergická reakce na anestetika a Lisa ho ujistila, že pokud si je vědoma, alergii toho druhu netrpěla. Opět pokýval hlavou.

Většinou raději jednala s otevřenými lidmi. Doktor Ranade byl pravým opakem. Nedával najevo žádné emoce, vyzařovalo z něj jen tiché pracovní úsilí. Vzhledem k okolnostem jí jeho chladné reakce vyhovovaly. Byla ráda, že poznala člověka, který bere její utrpení jako každodenní rutinu. Ale lékař ji vzápětí šokoval. S týmž dokonalým oxfordským přízvukem poznamenal: „Předpokládám, že s vámi kolega Mannerheim probíral anestetickou techniku, kterou chceme použít.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou.

„To je divné,“ prohlásil doktor Ranade po delší odmlce.

„Proč?“ zeptala se. Tušila potíže. Myšlenka, že by při komunikaci mezi pacientem a lékařem mohlo něco selhat, ji znepokojovala.

„Proč je to divné?“

„Při kraniotomii, otevření lebky, obvykle provádíme celkovou anestezii,“ vysvětloval lékař. „Ale doktor Mannerheim nás informoval, že požaduje místní umrtvení.“

Lisa neslyšela, že by se o její operaci mluvilo jako o kraniotomii.

Doktor Mannerheim řekl, že se chystá „odkrýt plátek lebky“. Udělá jí do hlavy okýnko, aby jím mohl vyjmout poškozený kousek pravého spánkového laloku. Sdělil jí, že nějakým způsobem došlo k narušení části jejího mozku a že se jedná právě o tu část, která má na svědomí ony nepříjemné záchvaty. Když se mu povede poškozený kousek tkáně odstranit, záchvaty přestanou. Prý provedl stovku takových operací s vynikajícími výsledky. V tu chvíli byla nadšená, protože než se objevil, lékaři jí byli schopni nabídnout jen rozpačité pohledy a soucitné pokyvování hlavou.

A ty záchvaty byly děsivé. Obvykle poznala, že se blíží, protože ucítila ten zvláštní povědomý zápach. Ale někdy se dostavily bez varování a srazily ji na zem jako lavina. Jednou si vyšla s Jimem do kina. Bylo to krátce potom, co se podrobila dlouhodobé léčbě a doktor ji ujistil, že má její chorobu pod kontrolou. A náhle ucítila ten strašlivý zápach. V panice vyskočila ze sedadla, prodrala se do uličky a rozběhla se k východu ze sálu. V tom okamžiku přestala své jednání ovládat. Když „přišla k sobě“, byla opřená o stěnu v hale vedle automatu na bonbóny, s jednou rukou mezi nohama. Oděv měla částečně strhaný a divoce masturbovala jako kočka v říji.

Hlouček lidí na ni vyděšeně zíral, jako by byla úchylná. Mezi přihlížejícími byl i Jim, kterého pokousala a ztloukla. Později se dověděla, že napadla dvě dívky. Jedné způsobila taková zranění, že ji museli odvézt do nemocnice. V okamžiku, kdy „přišla k sobě“, zavřela oči a rozplakala se, protože na nic jiného se nezmohla.

Nikdo se neodvažoval k ní přiblížit. Vzpomíná si, že z ulice k ní doléhala siréna sanitky. Myslela, že zešílela.

Její život dospěl k mrtvému bodu. Nebyla sice šílená, ale žádná léčba ji nedokázala zbavit záchvatú. A tak když se objevil doktor Mannerheim, připadal jí jako spasitel. Až při večerní návštěvě doktora Ranadea si v plném rozsahu uvědomila, co se s ní vlastně má dít. U lůžka ho vystřídala noční sestra, která jí přišla oholit hlavu.

Od toho okamžiku se Lisa začala bát.

„Má nějaký důvod pro lokální anestezii?“ zeptala se. Začaly se jí třást ruce. Anesteziolog pečlivě vážil svoji odpověď.

„Ano,“ řekl konečně. „Chce lokalizovat nemocnou část mozku a k tomu potřebuje vaši pomoc.“

„To znamená, že budu při vědomí, když…“ Nedokončila větu.

Hlas jí selhal. Ta představa jí připadala absurdní.

„Přesně tak,“ přikývl doktor Ranade.

„Ale on přece ví, kde je ta nemocná část mého mozku,“ protestovala.

„Ne tak docela. Ale nemějte strach. Budu u vás. Neucítíte žádnou bolest. Hlavně nezapomeňte, že nesmíte kašlat a dělat náhlé pohyby.“

Lisino fantazírování přerušila bolest na levém předloktí. Když vzhlédla, spatřila nad hlavou malou lahvičku, v níž se začínaly tvořit bubliny. Doktor Ranade začal s nitrožilní aplikací. Stejné opatření provedl na Lisině levé paži, do níž zavedl tenoučkou plastikovou hadičku. Pak upravil stůl do mírně skloněné polohy.

„Liso,“ ozvala se Carol Bigelowová, „teďvás budu katetrizovat.“

Lisa zvedla hlavu a podívala se směrem ke svým nohám. Carol vybalovala ze sterilního obalu umělohmotnou krabici. Nancy Donovanová, další sálová instrumentářka, odhrnula Lise prostěradlo od pasu dolů.

„Katetrizovat?“ zeptala se Lisa.

Ano. To znamená cévkovat,“ odpověděla Carol Bigelowová a navlékla si volné gumové rukavice. „Zavedu do vašeho močového měchýře hadičku.“

Lisa nechala klesnout hlavu zpátky na stůl. Nancy Donovanová se chopila jejích nohou a upravila je do takové polohy, že se chodidla vzájemně dotýkala a kolena byla široce roztažena. Teď ji vystavili na odiv celé nemocnici.

„Budu vám podávat lék zvaný manitol,“ vysvětloval anesteziolog.

„Způsobuje také vyšší produkci moči.“

Lisa přikývla, jako by pochopila, oč jde. Zaznamenala, že sestra Bigelowová začala s dezinfekcí jejích genitálii.

„Ahoj, Liso. Jsem doktor George Newman. Vzpomínáte si na mě?“

Otevřela oči a pohlédla do další maskované tváře. Měla modré oči. Z druhé strany se nad ní skláněla další maska, tentokrát s hnědýma očima.

„Jsem vedoucí lékař neurochirurgie,“ představil se doktor Newman, „a tohle je doktor Ralph Lowry, jeden z našich čtyř služebně mladších neurochirurgů. Jak už jsem vás informoval včera, oba budeme pomáhat doktoru Mannerheimovi.“

Než mohla cokoli odpovědět, ucítila náhlou ostrou bolest mezi nohama, po níž následoval zvláštní pocit plnosti močového měchýře. Nadechla se. Cítila, jak jí někdo přilepil kousek leukoplasti na vnitřní stranu stehna.

„Teď se uvolněte,“ poradil jí doktor Newman, aniž čekal na odpověď. „Dáme vás dohromady, než se stačíte vzpamatovat.“

Dva lékaři soustředili pozornost na sérii prosvícených rentgenových snímků, které lemovaly zadní stěnu sálu.

Tempo na operačním sále se zrychlilo. Nancy Donovanová se dostavila s tácem z nerez oceli, plným lesklých nástrojů. Valila se z něj dosud pára. Nancy ho s hlasitým křachnutím položila na nedaleký stůl. Darlene Cooperová, třetí sálová sestra, která už měla na sobě operační stejnokroj a rukavice, brala jednotlivé nástroje do ruky a rovnala je na tácu podle předepsaného schématu. Když se jí v ruce objevila velká vrtačka, Lisa odvrátila hlavu.

Doktor Ranade ovinul horní část Lisiny pravé paže látkovou manžetou manometru. Carol Bigelowová jí odkryla hrudník a přilepila k němu koncovky elektrokardiogramu. Zanedlouho se sálem rozléhalo pípání monitoru připojeného k EKG, které téměř splývalo s rytmem písničky Johna Denvera.

Doktor Newman se vrátil od RTG snímků a natočil Lisinu oholenou hlavu do žádané polohy. Přidržel jí na nose ukazováček a na temeni palec své levé ruky, zatímco pravou rukou začal kreslit fixem křivky. První vedla od jednoho ucha přes temeno hlavy k druhému uchu. Druhá linie, která první křivku půlila, začínala uprostřed čela a mířila dozadu k týlní krajině.

„Liso, teď otočte hlavu doleva,“ požádal ji.

Nechala oči zavřené. Cítila lehké poklepávání prstu na hraně kosti vedoucí od pravého oka k pravému uchu. Pak ucítila, jak fix vykroužil křivku ve tvaru smyčky, která začínala na pravém spánku, stoupala vzhůru a dozadu a končila za uchem. Tato křivka určovala oblast ve tvaru koňské podkovy s jejím uchem při základně. To asi měl být ten plátek, o němž mluvil doktor Mannerheim.

Tělem jí proběhla nečekaná ospalost. Bylo to, jako by vzduch v místnosti zhoustl do hmatatelné konzistence a končetiny a konečky prstů ztěžkly jako olovo. Stálo ji velké úsilí pohnout třeba jen víčky. Shora se na ni usmívaly oči doktora Ranadea. V jedné ruce držel intravenózní katetr, ve druhé injekční stříkačku.

„Něco na uklidnění,“ oznámil jí.

Čas plynul v podivných skocích. Zvuky proplouvaly jejím vědomím sem a tam. Chtělo se jí spát, ale tělo se spánku nechtěně bránilo. Cítila, jak ji čísi ruce obracejí napůl na bok, nadzvedávají pravé rameno a zasunují pod ně polštář. Lhostejně zaznamenala, jak jí připevňují zápěstí k nízkému okraji, který čněl v pravém úhlu nad oběma delšími hranami operačního stolu. Paže vážily nejmíň tunu, takže by jimi tak jako tak nedokázala pohnout. Když ji připoutali koženým řemenem, který měl zabezpečit její tělo proti pohybu, ucítila na břiše mírný tah. Někdo jí umyl hlavu dezinfekcí a něčím natřel a pak ji upevnili mezi jakési svěráky, ještě předtím však pocítila ostré bodnutí několika jehel, doprovázené prchavou bolestí. Proti své vůli usnula.

Z ničeho nic ji probudila náhlá prudká bolest. Netroufala si odhadnout, kolik uplynulo času. Bolest sídlila nad pravým uchem.

A přišla zase. Z úst jí unikl výkřik a pokusila se pohnout. Až na tunel z mulu, který vyrůstal přímo před jejím obličejem, byla dokonale zakrytá vrstvami sterilních chirurgických roušek. U ústí tunelu spatřila tvář doktora Ranadea.

„Všechno je v pořádku, Liso,“ ujistil ji. „Nehýbejte se. Aplikujeme vám lokální anestetikum. Potrvá to jen chvilku.“

Bolest se znovu a znovu vracela. Lisa měla pocit, jako by jí někdo strhával kůži z hlavy. Pokusila se zvednout paže, ale ucítila jen hradbu z plátna. „Prosím,“ vykřikla, ale její hlas byl sotva slyšitelný.

„Všechno je v pořádku, Liso. Uklidněte se.“

Bolest přestala. Slyšela hlasité oddechování doktorů. Byli přímo nad jejím pravým uchem.

„Nůž,“ řekl doktor Newman.

Lisa se přikrčila. Cítila tlak, jako by jí někdo přitiskl prst na kůži a přejížděl jím po křivce vyznačené fixem. I přes záclonu roušek ucítila vzadu na krku teplou tekutinu.

„Hemostaty,“ požádal doktor Newman. Lisa zaslechla ostré kovové cvaknutí.

„Svorky,“ pronesl opět doktor Newman. „A zavolejte Mannerheimovi. Vyřiďte mu, že budeme hotovi za třicet minut.“

Lisa se pokoušela nemyslet na to, co se děje s její hlavou. Místo toho se soustředila na nepříjemný pocit v močovém měchýři.

Přivolala doktora Ranadea a řekla mu, že se potřebuje vymočit.

„Vždyť máte v močovém měchýři katetr.“

„Ale já potřebuju na záchod!“

„Jen se uklidněte, Liso,“ chlácholil ji doktor. „Dám vám ještě trochu něčeho na spaní.“

Příští zvuk, který si uvědomila, bylo vysokoobrátkové hvízdání motoru na plynový pohon spojené s vibrací a pocitem tlaku na povrchu její hlavy. Ten zvuk ji děsil, protože věděla, co to znamená. Otvírali jí lebku pilou, nevěděla, že právě tomuto nástroji se říká kraniotom. Díky bohu to bylo bezbolestné, i když byla na bolest každým okamžikem připravená. Záclonou z mulu nad jejím obličejem pronikl zápach spálené kosti. Cítila, jak ji doktor Ranade vzal za ruce. Byla mu za tu spoluúčast vděčná a stiskla jeho dlaně, jako by znamenaly jedinou naději na přežití.

Zvuk kraniotomu odumřel. Náhlé ticho prořízlo rytmické pípání kardiomonitoru. Pak znovu ucítila bolest. Tentokrát spíš připomínala nepříjemnou tupou bolest hlavy. Nad ústím tunelu se objevily anesteziologovy oči. Díval se jí do tváře a ona současně cítila na paži nadouvající se manžetu tlakoměru.

„Kostní kleště,“ ozval se doktor Newman.

Lisa zaslechla a vnímala praskání kostí. Muselo to být velmi blízko jejího pravého ucha.

„Páky.“

Ucítila ještě několikeré ostré bodnutí, po němž následoval zvuk, který jí připomínal hlasité lupnutí. Uvědomila si, že jí právě otevřeli hlavu.

„Vlhkou gázu,“ řekl nezúčastněně Dr. Newman.

Během důkladné očisty rukou se doktor Curt Mannerheim naklonil do dveří operačního sálu číslo 21, aby zkontroloval čas na hodinách na protější stěně. Bylo skoro devět. Právě v tom okamžiku spatřil, jak vedoucí lékař neurochirurgie doktor Newman odstoupil od stolu, zkřížil na prsou ruce v chirurgických rukavicích a přešel k sérii rentgenových snímků připevněných svorkami na prohlížečce a jeden po druhém je začal podrobně zkoumat. To mohlo znamenat jediné: byla provedena kraniotomie a čekalo se na primáře oddělení. Doktor Mannerheim věděl, že mu už nezbývá moc času. Zástupci vyšetřovacího výboru z Národního institutu měli dorazit v poledne. V sázce byla dotace na základní výzkum ve výši dvanácti milionů dolarů, která měla hradit jeho výzkumnou činnost v příštích pěti letech. Tu částku musí dostat. Kdyby se mu to nepodařilo, mohl by přijít o celou zvířecí laboratoř a s ní i o výsledky namáhavé čtyřleté práce. Byl si jistý, že má na dosah ruky lokalizaci konkrétního bodu v mozkové tkáni, jenž je zodpovědný za agresivní a zlostné reakce.

Když oplachoval mydliny z rukou, zahlédl Lori McInterovou, vrchní sestru operačního oddělení. Zavolal na ni: „Lori, zlatíčko Mám tady dva japonské doktory z Tokia. Můžete mi poslat někoho, kdo dohlídne, aby si vzali sálové pláště a všechno ostatní?“

Lori McInterová přikývla, ale dala najevo, že není jeho prosbou příliš nadšená. Mannerheimovo pokřikování na chodbě ji rozčilovalo.

Zachytil její tichý nesouhlas a polohlasně ji proklel. Sestry mu začínaly pomalu ale jistě lézt na nervy.

Na operační sál vrazil jako býk do arény. Přátelská atmosféra se okamžitě vytratila. Darlene Cooperová mu podala sterilní ručník.

Nejdřív si osušil jednu ruku, potom druhou, a když otíral paže, naklonil se nad operační stůl, aby prohlédl otvor v lebce Lisy Marinové.

„Zatraceně, Newmane,“ zavrčel, „kdy se konečně naučíte dělat slušnou kraniotomii? Nestačilo, že jsem vám to řekl jednou. Musel jsem to opakovat tisíckrát, a stejně ty okraje nikdy pořádně nezkosíte. Kristepane, to je ale spoušť!“

Lisa pod příkrovem látky ucítila nový nával strachu. Při té operaci se něco nepovedlo.

„Já…,“ začal Newman.

„Nejsem zvědavý na žádné výmluvy. Buď svoji práci odvedete precizně, nebo si budete hledat nové místo. Přijdou mi sem nějací Japonci a jsem zvědavý, co si pomyslí, až uvidí tohle.“

Po boku mu stanula Nancy Donovanová, aby od něho vzala použitý ručník, ale on ho raději hodil na podlahu. Rád kolem sebe vytvářel zmatek a jako malé dítě vyžadoval pozornost, kdekoli se objevil. A bohatě se mu jí dostávalo. Po technické stránce byl považován za jednoho z nejlepších, ne-li nejrychlejšího neurochirurga v zemi. S oblibou říkával: „Když už se jednou dostanete do hlavy, není čas na přešlapování na místě.“ Díky svým encyklopedickým znalostem záludností lidské neuroanatomie dosahoval jedinečné výkonnosti.

Darlene Cooperová už držela připravené speciální hnědé gumové rukavice, jež Mannerheim vyžadoval. Když do nich vsunul ruce, zadíval se jí do očí.

„Aaah,“ zasténal, jako by při styku s jemným gumovým materiálem prožíval tu nejvyšší slast. „Kotě, jste nepřekonatelná.“

Když mu podávala vlhký ručník, aby jím setřel prášek z rukavic, vyhnula se pohledu jeho šedomodrých očí. Na jeho poznámky si už zvykla a z vlastní zkušenosti věděla, že udělá nejlíp, když je bude ignorovat.

Mannerheim se postavil k operačnímu stolu. Newman se ocitl po jeho pravém boku, Lowry po levém. Všichni se sklonili nad poloprůhlednou mozkomišní plenu pokrývající Lisin mozek. Newman opatrně zavedl sešívací nitě částečně ztlustými úseky pleny a upevnil je na okrajích otvoru vzniklého kraniotomii. Tyto stehy pevně přidržovaly plenu k vnějšímu povrchu lebky.

„Takže teď tu show pořádně rozjedeme,“ prohlásil Mannerheim.

„Plenový hák a skalpel.“

Nástroje tvrdě přistály v jeho otevřených dlaních.

„Pomalu, kotě,“ řekl. „Nejsme v televizi. Nestojím o to, abych při každé žádosti o nástroje musel trpět takovou bolestí.“

Sklonil se, obratně nadzvedl hákem mozkomišní plenu a skalpelem v ní vytvořil malý otvor. Bylo jím vidět šedorůžovou masu obnaženého mozku.

Když se Mannerheim rozjel, jednal naprosto profesionálně. Jeho relativně drobné ruce se pohybovaly s ekonomickou rozvážností, pronikavé oči ani na okamžik nesklouzly z pacienta. Byl to člověk s výjimečně skvělou koordinací očí a rukou. Jemu samotnému vadil jen jeho malý vzrůst - měřil sto šedesát pět centimetrů. Měl pocit, že k fyzické dokonalosti, která by odpovídala jeho intelektuálním schopnostem, mu chybí tak deset centimetrů. Přesto se udržoval ve skvělé fyzické formě a vypadal mnohem mladší než na svých jednašedesát let.

Pomocí malých nůžek a buničitých proužků, jež vložil mezi plenu mozkovou a vlastní mozek jako ochranný prvek, zvětšil otvor v obalu Lisina mozku na velikost výřezu v lebce. Ukazováčkem pravé ruky jemně poklepal na spánkový lalok. Díky svým zkušenostem tak mohl rozpoznat i tu nejmenší anomálii. Intimní styk mezi konečkem jeho prstu a živým, pulsujícím lidským mozkem pro něj představoval nadšenou oslavu vlastní existence. Absolutní vzrušení, jež při svých operacích prožíval, bylo v jeho případě rovnocenné sexuální rozkoši.

„Teď zapojíme stimulátor a EEG,“ prohlásil.

Doktoři Newman a Lowry se potýkali s klubkem slaboučkých drátů. Když je podávali Nancy Donovanové, Mannerheimově stálé sálové instrumentářce, uchopila příslušné koncovky a zapojila je do odpovídajících zdiřek v přístrojovém panelu umístěném v blízkosti operačního stolu. Doktor Newman opatrně umístil jehlové elektrody paralelně nad sebou. První podél centrální části spánkového laloku a druhou nad jednu z hlavních mozkových žil. Ohebné elektrody se stříbrnými kuličkami zavedl pod mozek. Sestra Donovanová otočila spínačem a obrazovka elektroencefalografu vedle monitoru EKG ožila fluoreskujícími body, jež začaly opisovat klikaté řádky.

Do operačního sálu vešli doktoři Harata a Nagamoto. Jejich přítomnost Mannerheima netěšila proto, že by se u něho mohli něčemu přiučit, ale protože zbožňoval obecenstvo.

„Všichni víme,“ začal gestikulovat, „že odborná literatura se hemží spoustou zbytečných nesmyslů ohledně názorů na to, zda se má při spánkové lobektomii vyjmout vrchní část spánkového laloku.

Někteří doktoři se obávají, že by to mohlo zanechat následky na mluveném projevu pacienta. Já tvrdím - vyzkoušejme to.“

S elektrickým stimulátorem v ruce připomínal dirigenta s taktovkou. Pokynul doktoru Ranadeovi, jenž se sehnul a nadzvedl roušku.

„Liso!“ zavolal.

Lisa otevřela oči. Zračilo se v nich zděšení z právě vyslechnuté konverzace.

„Liso,“ řekl doktor Ranade. „Teď potřebuji, abyste odříkala co nejvíc básniček.“

Vyhověla mu. Doufala, že když vyjde doktorům vstříc, bude mít celou záležitost brzy za sebou. Spustila první dětskou říkanku, která ji napadla, ale jakmile začala, dotkl se doktor Mannerheim stimulátorem povrchu jejího obnaženého mozku. Zarazila se uprostřed slova. Věděla, co chce říct, ale nešlo to. V témže okamžiku jí myslí prolétl obraz člověka vstupujícího do dveří.

Mannerheim zaznamenal přestávku v Lisině projevu a řekl:

„A tady je odpověď! Této pacientce nadřazený spánkový gyrus neodejmeme.“

Hlavy japonských doktorů chápavě přikyvovaly.

„A teď přistoupíme k té zajímavější části cvičení,“ ohlásil Mannerheim a vzal do rukou dvě hloubkové elektrody, jež obdržel z Gibsonovy nemocnice. „Mimochodem, zavolejte někdo na rentgen. Chci snímky těch elektrod, abychom později věděli, kde byly umístěné.“

Pevné jehlové elektrody sloužily jako stimulátor a zároveň jako registrační přístroj. Ještě před sterilizací Mannerheim vyznačil na každé elektrodě bod vzdálený čtyři centimetry od špičky jehly.

Malým kovovým pravítkem odměřil čtyři centimetry od předního okraje spánkového laloku, pak podržel elektrodu svisle k povrchu mozku a přesně vedeným pohybem ji lehce zasunul až po značku.

Mozková tkáň kladla minimální odpor. Vzal do ruky druhou elektrodu a umístil ji dva centimetry za první. Elektrody vyčnívaly asi pět centimetrů nad povrchem mozku.

Naštěstí se právě v tom okamžiku na scéně objevil Kenneth Robbins, vedoucí rentgenový technik neuroradiologie. Kdyby se opozdil, poctil by ho Mannerheim jednou ze svých kousavých uvítacích formulí. Protože operační sál byl vybaven rentgenovým přístrojem, stačilo Robbinsovi k pořízení dvou žádaných snímků pouhých pár minut.

„Tak,“ řekl neurochirurg a pohlédl na nástěnné hodiny. Uvědomil si, že bude muset průběh operace poněkud urychlit. „Teď budeme stimulovat hloubkové elektrody a uvidíme, jestli se nám podaří vytvořit v mozku epileptické vlny. Ze zkušenosti vím, že když se nám to povede, je naděje, že lobektomii spánkového laloku zlikvidujeme záchvaty, téměř stoprocentní.“

Lékaři se shlukli kolem pacientky. „Doktore Ranade,“ pokračoval, „požádejte pacientku, aby nám popsala změny v pocitech a myšlenkové vjemy po stimulaci elektrod.“

Doktor Ranade přikývl a zmizel pod okrajem roušky. Když se vynořil, pokynul Mannerheimovi, aby pokračoval.

Na Lisu působil stimul jako bezhlesý a bezbolestný výbuch bomby. Po chvilkovém pocitu prázdnoty, který mohl trvat zlomek sekundy, ale stejně tak i hodinu, se na pozadí anesteziologovy tváře na konci dlouhého tunelu rozvířil kaleidoskop obrazců. Nepoznávala ho, a ani nevěděla, kde se ocitla. Vnímala jen ten příšerný zápach, který signalizoval blížící se záchvat. Strašlivě se vyděsila.

„Co cítíte?“ zeptal se jí doktor Ranade.

„Pomozte mi!“ ječela. Pokusila se pohnout, ale řemeny jí v tom zabránily. Věděla, že dostane záchvat. „Pomozte mi.“

„Liso,“ oslovil ji znovu anesteziolog, který zneklidněl. „Liso, všechno je v pořádku. Uklidněte se.“

„Pomozte!“ křičela, když měla pocit, že přestává ovládat své myšlenky. Fixace hlavy nepovolila a stejně spolehlivě držel i kožený řemen kolem pasu. Veškerá síla se soustředila do pravé paže, kterou nečekaně a s nadlidskou silou trhla. Řemínek kolem zápěstí se přetrhl a její osvobozená ruka se obloukem prodrala ven rouškou.

Mannerheim fascinovaně civěl na abnormální záznam na EEG, když koutkem oka zahlédl Lisinu paži. Kdyby reagoval rychleji, podařilo by se mu nehodě zabránit. Takhle tam jen omráčeně stál, neschopný sebemenšího pohybu. Lisina ruka, která kolem sebe divoce tloukla ve snaze osvobodit tělo uvězněné na operačním stole, zasáhla vyčnívající elektrody a zarazila je přímo do mozku.

Philips právě telefonoval s pediatrem Georgem Reesem, když Robbins zaklepal a vešel do dveří. Philips mu mávnutím naznačil, aby šel dál, zatímco se snažil rozhovor ukončit. Rees se ptal na výsledky rentgenového vyšetření lebky u dvouletého chlapce, který údajně spadl ze schodů. Martin musel dětskému lékaři říct, že má podezření na zneužití dítěte vzhledem ke starým zlomeninám žeber, které zjistil ze snímku pacientova hrudního koše. Byla to nepříjemná záležitost a Philips byl rád, když mohl zavěsit.

„Co pro mě máte?“ zeptal se Robbinse a natočil k němu křeslo.

Robbins byl zkušený odborník, jehož na místo vedoucího technika neuroradiologie dosadil právě Philips. Mezi oběma muži panoval mimořádný vztah.

„Ty lokalizační snímky pro Mannerheima, o které jste mě požádal.“

Philips přikývl a Robbins upevnil film do prohlížečky. Vedoucí technik obvykle neopouští oddělení, aby prováděl snímky na jiných pracovištích, ale Philips ho požádal o osobní asistenci u Mannerheimova případu, aby se vyhnuli možným potížím.

Operační snímky Lisy Marinové se rozzářily na obrazovce. Na snímku lebky z boku byla patrná mnohostěnná světlost v místě odstranění lebeční kosti. Na této ostře ohraničené partii vynikaly jasně bílé obrysy četných elektrod. Nejnápadnější byly dlouhé, jakoby jehlovité hloubkové elektrody, jež Mannerheim zapustil do tkáně Lisina spánkového laloku. Philipse zaujala právě poloha obou přístrojů. Sešlápnutím pedálu uvedl do chodu motor, zvaný alternátor, připojený k prohlížečce rentgenových snímků. S nohou stále na pedále sledoval, jak se obraz před ním neustále mění. Do přístroje se dalo vložit libovolné množství snímků, jimiž jednotka listovala. Philips pokračoval tak dlouho, dokud nenašel obrazovku s předoperačními snímky Lisy Marinové.

Srovnáním nových snímků se starými ted' dokázal určit přesnou polohu obou hloubkových elektrod.

„Páni,“ prohlásil po chvíli, „vy ale umíte dělat nádherný snímky.

Kdyby se mi povedlo vás nějakým způsobem naklonovat, vyřešil bych tím nejmíň polovinu svých problémů.“

Robbins pokrčil rameny jakoby nic, ale pochvala ho potěšila.

Philips byl náročný, ale uznalý šéf.

Martin použil jemně kalibrovaného pravítka, jímž změřil vzdálenosti drobných cév na starších rentgenových snímcích. Díky svým znalostem anatomie mozku a obvyklého umístění těchto cév si dokázal představit třírozměrný obraz oblasti, o niž projevil zájem.

Když si tuto informaci promítl na nové snímky, určil polohu konečků elektrod.

„Úžasné,“ poznamenal a narovnal se. „Ty elektrody jsou dokonale umístěné. Mannerheim je nepřekonatelný. Jen kdyby jeho úsudek odpovídal jeho technické dovednosti.“

„Chcete, abych ty snímky odnesl zpátky na operační sál?“ zeptal se Robbins.

Philips zavrtěl hlavou: „Ne. Odnesu je tam sám. Chci s Mannerheimem mluvit. A vezmu s sebou i ty starší snímky. Poloha téhle zadní mozkové tepny mi dělá trochu starosti.“ Philips sebral snímky a zamířil ke dveřím.

Ačkoli se situace na operačnim sále číslo 21 vrátila zdánlivě do normálu, Mannerheim byl kvůli nehodě vzteky bez sebe. Jeho zlost neusměrnila ani přítomnost japonských lékařů. Nejvíc nevybíravých poznámek se sneslo na hlavy Newmana a Lowryho, jako by je obviňoval z úmyslného zosnování celého incidentu.

V okamžiku, kdy Ranade uvedl Lisu pod celkovou endotracheální anestezii, započal Mannerheim spánkovou lobektomii. Bezprostředně po Lisině záchvatu zavládla všeobecná panika, ačkoli všichni jednali s dokonalou profesionalitou. Neurochirurgovi se podařilo zachytit Lisinu poletující paži, dřív než mohla způsobit další škodu. Ranade, který z toho vyšel jako skutečný hrdina, reagoval okamžitě a píchl do žily uspávací dávku sto padesáti miligramů thiopentalu, po níž následoval d-tubokurarin, jenž ochromil svalové reakce pacientky. Ty léky nejenže Lisu uspaly, ale ukončily i její záchvat. Během pouhých několika minut zavedl Ranade endotracheální hadici, spustil kysličník dusný a zapojil své kontrolní přístroje.

Newman mezitím vytáhl obě nešťastnou náhodou hluboko zapuštěné elektrody, zatímco Lowry odstranil ostatní povrchové elektrody a zakryl obnažený mozek navlhčenou buničinou, přes níž ještě přehodil sterilní ručník. Pacientka byla přerouškována a lékaři si oblékli čisté pláště a rukavice. Na operačním sále se všechno vrátilo do obvyklých kolejí s výjimkou Mannerheimovy nálady.

„Do prdele,“ zaklel a narovnal se, aby ulevil ztuhlým zádům.

„Lowry, jestli se rozhodnete dělat něco jinýho, až dospějete, dejte mi vědět. Jinak koukejte držet ty retraktory tak, abych na to viděl.“

Lowry totiž stál na takovém místě, odkud těžko kontroloval polohu nástrojů ve svých rukou.

Dveře do operačního sálu se otevřely a vešel Philips se svými rentgenovými snímky.

„Dejte pozor,“ zašeptala Nancy Donovanová, „Napoleon má mizernou náladu.“

Díky za upozornění,“ řekl podrážděný Philips. Rozčilovalo ho, že všichni tolerují Mannerheimovy adolescentní způsoby, jakkoli byl vynikající chirurg. S vědomím, že si ho neurochirurg všiml, upevnil snímky do prohlížečky. Uplynulo pět minut, než Philipsovi došlo, že ho Mannerheim vědomě ignoruje.

„Doktore Mannerheime,“ zavolal na něho Martin ve snaze přehlušit zvuk pípajícího monitoru.

Když se neurochirurg vzpřímil, oči všech se zvedly od práce.

Mannerheim natočil hlavu tak, že svazek paprsků z reflektoru připevněného k hlavě dopadl radiologovi přímo do tváře.

„Zřejmě jste si neuvědomil, že tady provádíme operaci mozku a že byste nás neměl vyrušovat,“ prohlásil Mannerheim s těžko skrývaným vztekem.

„Objednal jste si lokalizační snímky,“ řekl Philips klidně, „a já považuji za svou povinnost poskytnout vám potřebné informace.“

„Považujte svou povinnost za ukončenou,“ odsekl Mannerheim a opět se sklonil nad řezem.

Philips ho nemínil upozorňovat na polohu elektrod, protože ty byly umístěny perfektně. Ale zaujala ho orientace zadní, tedy hypokampální elektrody vzhledem k zadní mozkové cévě. „Chtěl jsem něco jiného,“ začal. „Já…“

Mannerheim hrozivě vztyčil hlavu. Kužel světla z jeho reflektoru ostřeloval stěnu, potom strop. Jeho hlas zněl jako práskání bičem:

„Doktore Philipsi, buďte tak laskav, seberte se i s vašimi snímky a vypadněte odsud, abychom mohli dokončit operaci. Až budeme potřebovat vaši pomoc, zavoláme vás.“

Pak normálním hlasem požádal instrumentářku o bajonetové kleště a věnoval se své práci.

Martin suše sundal rentgenové snímky z prohlížečky a odešel z operačního sálu. V šatně se převlékl zpět do svých civilních šatů a bílého pláště. Snažil se příliš nepřemýšlet, tím se mu trochu ulevilo. Cestou na radiologické oddělení si stejně neodpustil zhodnocení střetu s Mannerheimem z hlediska svého smyslu pro zodpovědnost, kvůli němuž k nepříjemnosti vlastně došlo. Jednání s Mannerheimem vyžadovalo mobilizaci schopností, o nichž se Martinovi ani nesnilo, a už vůbec by ho nenapadlo, že budou nezbytné pro práci radiologa. Před dveřmi do své kanceláře konstatoval, že nedošel k žádnému závěru.

„Na angiografii už na vás čekají,“ oznámila mu Helen Walkerová, když procházel kolem jejího stolu. Vstala a následovala ho do kanceláře. Helen byla výjimečně půvabná osmatřicetiletá černoška z Queensu, která mu dělala sekretářku už pět let. Mezi oběma panoval skvělý pracovní vztah. Děsilo ho pomyšlení, že by od něj mohla někdy odejít, protože jako každá dobrá sekretářka měla jeho každodenní rozvrh v malíku. Dokonce i jeho současný styl oblékání měla na svědomí ona. Nebýt jí, nejspíš by nosil tytéž neforemné šaty jako během svých vysokoškolských studii. Helen si ho tak dlouho dobírala, až svolil k odpolednímu nákupu v obchodním domě Bloomingdale's. Výsledkem byl Philips změněný k nepoznání. Současný střih jeho obleků dokonale ladil s jeho atletickou postavou.

Philips hodil Mannerheimovy snímky na stůl, kam dopadly na hromadu ostatních snímků, papírů, časopisů a knih. Jeho stůl byl jedním z míst, kterých se sekretářka nesměla ani dotknout. Jeho pracovní plocha sice vypadala všelijak, ale Martin přesně věděl, kde má co hledat.

Helen si stoupla Philipsovi za záda a odrecitovala dlouhý seznam vzkazů, které považovala za důležité. Volal doktor Rees a žádal o CAT pro svého dvouletého pacienta. Rentgenový přístroj na druhé angiografické vyšetřovně byl opraven a fungoval normálně.

Volali z pohotovosti, že každou chvíli čekají příjem pacienta s vážným poraněním hlavy, u něhož bude nutné provést neodkladně CAT. Výčet byl nekonečný a veškeré vzkazy zahrnovaly běžnou praxi. Požádal ji, aby všechno zařídila sama. Hodlala to udělat tak jako tak a vrátila se ke svému stolu.

Svlékl si bílý plášť a uvázal zástěru s ochrannou ocelovou vložkou, kterou používal při jistých rentgenových vyšetřeních, aby ho chránila před zářením. Náprsenka zástěry byla ozdobená vybledlým monogramem Supermana. Kresba dokázala odolat veškerým pokusům o odstranění. Nakreslili mu ji tam před dvěma roky kolegové z radiologie. Věděl, že to bylo míněno jako pocta, a proto se na ně nezlobil.

Užuž se chystal k odchodu, když očima ještě přelétl plochu svého stolu, aby se ujistil, že kazeta s programem skutečně existuje a že Michaelsův dárek není výmyslem jeho fantazie. Kazetu nikde nezahlédl, a proto se vrátil ke stolu a chvíli se přehraboval v nejčerstvějších vrstvách písemností a rentgenových filmů. Kazeta ležela pod Mannerheimovými lokalizačními snímky. Philips se obrátil ke dveřím, ale znovu se zarazil. Sebral kazetu a operační snímky lebky Lisy Marinové. Přes zavřené dveře zakřičel na Helen, aby ujistila angiografii, že tam bude hned, a přešel k pracovnímu stolu u zadní stěny kanceláře.

Svlékl ochrannou zástěru a přehodil ji přes židli. Díval se upřeně na počítačový prototyp a byl zvědavý, jestli opravdu funguje, tak jak předeslal Michaels. Podržel operační snímky Lisy Marinové na světle, které vycházelo zpod okrajů prohlížecí obrazovky. Obrysy elektrod ho v této chvíli nezajímaly a vymazal je ze zorného pole.

Byl zvědavý, co počítač řekne na kraniotomii. Věděl, že tento pracovní postup nebyl do programu začleněn.

Spustil hlavní procesor. Rozsvítila se červená kontrolka a Martin pomalu vložil kazetu do příslušného otvoru. Ještě nebyla zasunuta ani ze tří čtvrtin, když ji přístroj sám pohltil jako hladový pes. V tom okamžiku ožila i připojená tiskárna. Philips se přesunul, aby si přečetl pokyny na výstupu.

AHOJ! JSEM RADREAD-LEBKA I. UVEĎTE JMÉNO PACIENTA.

Pomocí ukazováčků obou rukou vyťukal jméno „Lisa Marinová.“

DĚKUJI. UVEĎTE PŘETRVÁVAJÍCÍ OBTÍŽE.

Philips napsal: „chorobné záchvaty“ a stiskl klávesu ENTER.

DĚKUJI. UVEĎTE PŘÍSLUŠNOU KLINICKOU INFORMACI,

PROSÍM

Philips napsal: „Žena, 21 let, rok trvající anamnéza epilepsie spánkového laloku.“

DĚKUJI. VLOŽTE FILM DO LASEROVÉHO SNÍMAČE PROSÍM.

Philips přistoupil ke snímači. Válečkového podavače u ústí úzkého dlouhého otvoru se začaly otáčet. Philips opatrně zavedl do otvoru rentgenový film emulzí dolů. Válečky jej zachytily a vtáhly dovnitř.

Tiskárna začala něco vyťukávat a Philips se přemístil k jejímu výstupu. DĚKUJI. DEJTE SI ŠÁLEK KÁVY. Martin se usmál. Michaelsův smysl pro humor se ohlásil, když to nejméně očekával.

Laserový snímač tlumeně bzučel, tiskárna mlčela. Philips sebral ochrannou zástěru a vyšel z kanceláře.

Na operačním sále číslo 21 panovalo ticho. Mannerheim uvolnil Lisin pravý spánkový lalok a jemně jej nadzvedl. Na povrchu bylo patrných několik drobných cév spojujících preparát s žilními splavy.

Newman je obratně koaguloval a oddělil. Konečně byl lalok uvolněn a Mannerheim opatrně vyňal část mozku z lebky a odložil ji do misky z nerezavějící oceli, kterou držela sálová instrumentářka Darlene Cooperová již připravenou. Mannerheim mrkl na hodiny.

Vedl si skvěle. Jak operace nabírala tempo, jeho nálada se pomalu měnila. V této chvíli byl právem potěšený vlastním výkonem a překypoval dobrou náladou. Operaci zvládl v polovičním čase než obvykle. Byl si jistý, že v poledne bude ve své pracovně.

„Ještě jsme neskončili,“ řekl. Do levé ruky uchopil kovovou odsávačku, do pravé kleště. Sklonil se nad místem, kde býval pravý spánkový lalok, důkladně je prohlížel a zároveň odsával další mozkovou tkáň. Odstraňoval hmotu, kterou sám nazýval „hlubší základy“. Byla to patrně nejriskantnější část celého výkonu, ale právě tento okamžik měl Mannerheim nejraději. S naprostou jistotou vedl odsávačku, vyhýbaje se živým strukturám.

V jedné chvíli otvor odsávačky krátce ucpala větší kulička mozkové tkáně. Než se kousek tkáně prodral dovnitř a vzlétl trubicí, ozýval se slabý pisklavý zvuk.

„A je tady lekce hudby,“ prohlásil vesele. Bylo to běžné neurochirurgické žertování, ale když po přestálém napětí zaznělo z jeho úst, působilo vtipněji než obvykle. Všichni, včetně obou japonských lékařů, se rozesmáli.

Jakmile Mannerheim dokončil odsávání mozkové tkáně, Ranade zpomalil okysličování krve pacientky. Chtěl, aby její krevní tlak mírně stoupl, zatímco bude neurochirurg zjišťovat, zda dutina po lobektomii nikde nekrvácí. Po bedlivé kontrole Mannerheim spokojeně konstatoval, že operované místo je suché. Vzal do ruky držák jehel a začal uzavírat mozkovou plenu, pevný obal pokrývající mozek. V té chvíli začal Ranade pomalu odbourávat Lisinu anestezii. Chtěl, aby byl po ukončení zásahu schopen odstranit dýchací trubici z průdušnice, aniž by se Lisa rozkašlala nebo pocítila zátěž. To vyžadovalo křehkou souhru všech léků, které použil.

V této fázi bylo nadmíru důležité, aby Lisin krevní tlak nestoupal.

Uzavření pleny probíhalo hladce. Obratným pohybem zápěstí provedl Mannerheim poslední přerušovaný steh. Lisin mozek byl zase chráněný přirozeným obalem, přestože nad dutinou, vzniklou odebráním spánkového laloku, se plena propadala a získala tmavší barvu. Mannerheim hrdě vztyčil hlavu v němém obdivu nad svou ruční prací, o krok ustoupil a s lupnutím si stáhl gumové rukavice.

Zvuk se odrazil od stěn operačního sálu.

„V pořádku,“ prohlásil, „můžete ji uzavřít. Ale nepárejte se s tím až do večera.“

Zamířil k japonským návštěvníkům a pokynul jim, aby ho následovali z operačního sálu.

Newman zaujal Mannerheimovo místo u Lisiny hlavy.

„Fajn, Lowry,“ řekl Newman, a jako by papouškoval po svém šéfovi, dodal: „Uvidíme, jestli mi pomůžete, nebo mě budete jen zdržovat.“

Když plát lebeční kosti zapadl na své místo jako seříznutý vršek dýně a byly navázány šicí nitě, stál Newman připravený uzavřít řez.

Masívními zubatými kleštěmi pevně uchopil okraj shrnuté kůže a částečně ji obrátil lícem dolů. Potom zajel jehlou hluboko do neporušené části kůže, přesvědčil se, že nabral i okostici lebky a zavedl jehlu zpět do rány. Přemístil držák z jeho původní pozice na těle jehly, uchopil nástrojem její špičku a nit vytáhl na povrch rány.

Naprosto stejnou technikou prošil druhou stranu rány a nit vyvedl do Lowryho připravené ruky, aby mohl vzniklý steh zavázat. Tento postup opakovali tak dlouho, dokud nebyl celý řez spojený řadou černých stehů, které z boku na Lisině hlavě vytvářely žebříkovitou strukturu připomínající velký zip.

V průběhu této části procedury doktor Ranade stále okysličoval Lisinu krev stlačováním AMBU vaku. Jakmile měl být proveden poslední steh, byl rozhodnutý dát Lise stoprocentní kyslík a tak odbourat svalové relaxans, které její tělo nestačilo přeměnit. Přesně podle plánu znovu stlačil rukou hrudní koš, ale tentokrát zjistily jeho zkušené prsty sotva znatelný rozdíl mezi touto a předcházející kompresí. Během posledních několika minut se Lisa začínala pokoušet o přirozené dýchání a tato snaha nepatrným, ale hmatatelným způsobem bránila v mechanickém okysličování. Poslední kompresi nebránilo nic. Doktor Ranade se zadíval na Lisin hrudník. Po přiložení stetoskopu usoudil, že Lisa náhle přerušila dýchací pokusy. Zkontroloval stimulátor periferních nervů. Údaje prozrazovaly, že svalové relaxans přestává působit přesně podle plánu. Ale proč nedýchá? Ranadeův puls se znatelně zrychlil. Provádět anestezii pro něj znamenalo ocitnout se na bezpečné, ale úzké římse ve stěně propasti.

Rychle změřil Lisin krevní tlak. Stoupl na hodnotu 150/90. V průběhu operace byl stabilizovaný na 105/60. Něco není v pořádku!

„Počkejte,“ řekl doktoru Newmanovi a bleskově zkontroloval monitor srdeční činnosti. Ozvy byly pravidelné, ale zpomalovaly se a objevovaly se delší přestávky mezi vrcholy křivky.

„Co se děje?“ zeptal se Newman, který si všiml obav v jeho hlasu.

„Nevím.“ Anesteziolog zkontroloval Lisin žilní tlak a začal připravovat injekci s dávkou léku zvaného nitroprucid, který měl krevní tlak snížit. Až dosud doufal, že změny v pacientčiných životních projevech jsou způsobeny činností mozku, jenž reagoval na chirurgický zásah. Teď se ale začal obávat krvácení! Lisa možná krvácí a tlak v hlavě může ještě stoupnout. To by vysvětlovalo zjištěné nepravidelnosti. Znovu změřil krevní tlak. Vyšplhal na 170/100. Okamžitě aplikoval nitroprucid. Když odhazoval injekční stříkačku do odpadu, ucítil nepříjemný tlak v břišní krajině provázený hrůzou.

„Mám pocit, že krvácí,“ vysvětloval. Sklonil se nad Lisin obličej a nadzvedl oční víčka. Spatřil přesně to, čeho se obával. Zřítelnice se rozšiřovaly. „Jsem si jistý, že krvácí!“ vykřikl.

Oba doktoři na sebe vzájemně civěli přes pacientčino tělo. Jejich myšlenkové pochody byly totožné.

„Mannerheim zešílí vzteky,“ prohlásil doktor Newman. „Radši ho zavoláme. Jděte,“ pokynul Nancy Donovanové. „Řekněte mu, že je to naléhavé.“

Nancy Donovanová se rozběhla k telefonu a zavolala sestrám na příjmu.

„Neměli bychom ji znovu otevřít?“ zeptal se Lowry.

„Nevím, řekl Newman nervózně. „Jestliže krvácí do mozku, bude lepší nechat okamžitě udělat CAT. Ale krvácí-li do operovaného místa, budeme ji muset otevřít.“

Krevní tlak stále stoupá,“ oznámil Ranade zoufale, když odečetl hodnotu na manometru. Byl rozhodnutý podat další dávku léku na snížení tlaku.

Oba lékaři stáli jako přikovaní.

Krevní tlak pořád stoupá!“ zařval na ně. „Proboha, dělejte něco!“

Nůžky,“ vyštěkl Newman. Pleskly mu o dlaň a on jimi přestřihl stehy, které před chvílí dokončil. Když se blížil na konec řezu, rána se spontánně otevřela. Jak odkrýval kůži, plát kosti, který oddělili při kraniotomii, nadskočil, jako by jej zespoda něco vyrazilo. Zdálo se, že samovolně pulsuje.

Přivezte mi čtyři krevní jednotky, které jsou k dispozici!“ křičel anesteziolog.

Doktor Newman přestřihl dva uvolněné stehy, které držely plát lebky na místě. Kost odpadla na operační stůl dřív, než ji stačil odklopit. Mozkovou plenu nadouval zlověstný tmavý stín.

Dveře operačního sálu se rozlétly a dovnitř vpadl doktor Mannerheim v rozepnutém plášti. Kalhoty držely na jednom knoflíku.

Co se tady sakra děje?!“ rozkřikl se. Vtom zahlédl pulsující a nadouvající se mozkovou plenu. „Kriste pane! Rukavice! Dejte mi rukavice!“

Nancy Donovanová už měla připravený k navléknutí nový pár, ale Mannerheim jí rukavice vytrhl a nevydezinfikovanýma rukama si je natáhl sám.

Ještě než bylo přestřiženo prvních několik stehů, plena se násilně otevřela a Mannerheimovu hrud' zkropil proud jasně červené krve.

Než naslepo odstranil zbylé stehy, měl pláštţ úplně nasáklý krví.

Věděl, že musí najít zdroj krvácení.

Odsávačku!“ křikl. S drsným zvukem začal přístroj odčerpávat krev. Okamžitě bylo zřejmé, že mozek se pohnul nebo nabyl na objemu, protože Mannerheimovi bránil v odsávání.

„Krevní tlak klesá, hlásil Ranade.

Mannerheim si řekl o retraktory, aby se jejich pomocí pokusil prohlédnout spodní část operovaného místa, ale jakmile odložil odsávačku, vyvalila se z otvoru krev.

„Krevní tlak…“ polkl anesteziolog a na vteřinku se odmlčel „…krevní tlak nezjistitelný.“

Během celé operace byl zvuk vycházející ze srdečního monitoru beze změny, ale teď se nepřirozeně zpomalil a nakonec docela ztichl.

„Srdeční zástava!“ vykřikl Ranade.

Lékaři strhli z Lisina těla těžké chirurgické roušky a zároveň jí zakryli hlavu. Newman vylezl na židli vedle operačního stolu a stlačováním pacientčina hrudníku začal se srdeční resuscitací.

Doktor Ranade upevnil objednané krevní konzervy na stojany.

Všemi dostupnými nitrožilními katetry vháněl do Lisy co nejrychleji krev.

„Přestaňte!“ zařval Mannerheim, který odstoupil od operačního stolu, ve chvíli, kdy Ranade ohlásil srdeční zástavu. S pocitem naprosté prohry odhodil mozkový retraktor na dlaždičky.

Okamžik tam stál bez pohnutí, s rukama svěšenýma podél těla.

Z prstů mu odkapávala krev s kousky mozkové tkáně. „To stačí.

Nemá to smysl“ řekl konečně. „Patrně odešla některá hlavní céva.

Muselo k tomu dojít, když si ta zatracená holka vrazila elektrody do mozku. Pravděpodobně projely cévou, která se dostala do spasmu zamaskovaného záchvatem. Když spasmus pominul, praskla. Tu pacientku už nelze žádným způsobem resuscitovat.“

Mannerheim si přidržel polorozepnuté kalhoty, aby mu nespadly, a obrátil se k odchodu. Ve dveřích se otočil na oba lékaře. „Chci, abyste ji uzavřeli stejným způsobem, jako by byla naživu. Rozumíte?“